Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část čtvrtá

 

předchozí část

V tom, že je třeba děvčátko najít, se shodli všichni. Horší už to bylo s realizací.

Voštěp začal vyvolávat na lesy.

Lesy, tedy vlastně pohybující se stromy, začaly nervózně přešlapovat a udusaly půdu pod sebou dotvrda.

Jak už bývá u takových akcí běžné, bezprostředně po jednomyslném stanovení cíle se společnost rozešla v otázce prostředků. V tomto případě směru, jímž je třeba vyrazit. Prim měly stromy, které spojily hlasy v trochu kanonickém projevu.

„Jdeme tudy, kudy jdeme. Kdyby jdeme jinudy, jsme hloupí. Nebo nejsme.“

„Hloupí,“ dokončil dřevorubec.

„Nejsme – tečka,“ opravil ho nejbližší strom. A mávl větvemi v oznámeném směru.

„Třebas,“ zakřičela víla. Musela namáhat hlasivky, aby jí bylo rozumět, takže za to úsilí vyžadovala bezvýhradnou pozornost, „Ale hlavně se pletete.“

„Jo. Kdyby šla tudy, pak by zahnula tamhle,“ částečně ji podpořil Voštěp.

„Taky ne. Šla jistě přes strouhu a pak doprava.“

„Nesmysl. Tys ji snad viděla?“

„Jaký nesmysl?“ ohradila se Žabinka, „Tohle je jediný logický směr. I když jsem ji neviděla.“

Překřičeli ji, byť v případě stromů to je velmi opisný termín. A navíc, poté, co všem došel dech, jí kupodivu jednomyslně dřevorubcovými ústy (s řadou připomínek krátkými větami sloves nedokonavého vidu) vysvětlili, že směr, který prosazuje, je špatný, protože vlastně neexistuje.

„Já bych tedy tudy šla,“ zakňourala uraženě. A poodlétla stranou, aby tak naznačila svůj nesouhlas.

Mezi dvěma pokřivenými břízám podobnými kmeny se protáhl nízký stromek, ne vyšší, než dřevorubec, s listím drobným a jasně zeleným.

„Já vidím.“

„Já taky,“ odsekla víla. Neslyšel ji.

„Vidím jde malý člověk tudy,“ dodal a mávl větvemi. „Stojím u něj, když jde.“

Byla to dosud zanedbávaná, nikým neoznačená strana, což se ostatním nijak zvlášť nelíbilo. Ale protože lepšího svědka neměli, s nechutí ale přece vzali informaci o směru Karolínčina odchodu na vědomí. I Žabinka, byť ta jen proto, protože s mladým stromkem soucítila. Byla vnitřně přesvědčena, že má pravdu, zároveň ale cítila, že je tu nějaká chyba.

Ano, ona by šla na druhou stranu. Jenže kdyby nemohla... Jistě, to bude ono... kdyby nemohla, nebo kdyby našla skulinku právě tudy, pak by jí jistě využila. Jenže co potom?

Jak tak spřádala hypotézy, nevšimla si víla, že společenství se dalo do pohybu a vyrazilo na pátrací výpravu. Teprve poté, co zjistila, že přivírá oči, překvapené náhlou přítomností přímého svitu, si mohla povzdechnout nad nevděkem a hloupostí, jež světu vládnou.

Kdyby ji poslouchali, tak by šlo všechno rozhodně lépe. A rychleji.

Podívala se za pomalu se pryč klátícími větvemi. Logika stromů byla prostá jako ony samy – nejlépe se utíká po cestě, pak tudy musela utéct také Karolínka. Podobného modelu se držel i dřevorubec, ačkoliv v jeho případě to bylo spíš podvědomí, které ho vedlo.

Ona měla – i přes svůj nepatrný vzrůst – výhodu víceméně nezávislého pohledu na věc. Létala.

A byla nepatrného vzrůstu, což si pro jednou přiznala, a co jí pomohlo přemýšlet o správném kurzu. Karolínka se jistě držela nějaké cestičky nebo stezky, i bezhlavý útěk má svá pravidla – ale pro malou holčičku je dostatečnou pěšinou i srnčí stopa, kterou dospělý člověk, o stromech nemluvě, přehlédne, ba za cestu ani nepovažuje.

Zase ty problémy s tělesnými rozměry.

Na druhou stranu se Žabince líbilo, jak se všichni (i když jí odmítli naslouchat, natož ji poslouchat) bez řečí pustili do pátrání. Byl v tom duch náhodně shromážděného kolektivu v cizím prostředí, ona turistická sounáležitost, s jakou se tvoří dočasné rodiny spojené genetikou namočení do stejné kaše.

Cítila ale také něco jiného. Nebylo zapotřebí magických schopností a průpravy (byť jí víla prošla), aby poznala onu nervózní horlivost, jež má obvykle zakrýt špatné svědomí.

Stromy něco věděly, nebo aspoň tušily. A snažily se nedat najevo, že ono nevyřčené, co děvčátku hrozí, mají aspoň trochu na svědomí.

Když si uvědomila tohle, nechala Žabinka konečně promluvit i myšlence, která – jak už to někdy důležité otázky dělají – stála poslušně ve frontě a čekala až přijde na řadu.

Víme, že stromy prchají. Víme, že prchají před něčím.

Před něčím, co je natolik mocné, že se toho bojí i vzrostlé silné kmeny.

Co to asi bude?

Najednou dostala opravdový strach.

Všechno má svého nepřítele.

Tráva je požírána králíky, králíci loveni káňaty. Kočky lapají ptáčky, kteří v zobáčcích drtí housenky s trávicím traktem plným listí.

Přírodní filozofové tomu říkají koloběh života, znalci přírody potravní pyramida.

Jaké nepřátele mohou mít stromy?

Dřevorubce.

Dřevokazy.

Pastevce, či pěstitele obilí, toužící po větší ploše pro svá stáda a pole.

Anebo...

Život a svět nejsou jednoduché. Obrázek s masožravou šelmou nahoře je také nepopisuje, ukazuje jen jeden jediný malý střípek skládanky, což ovšem většině samolibě samy sebe jako inteligentní označujícím bytostem často uniká. Pravda obvykle není ani venku, ani skryta v církevních archívech, je všude kolem, poletuje jako roj motýlků a záleží na nás, kolik jich musíme pochytat, abychom se dobrali srozumitelného obrazu. Ti, kteří jsou odpovědní za onu hru na lovce a kořist, mají na křídlech nápis Rovnováha (a ze spodní strany Rozmanitost). A když ho přečteme, dojde nám, že je to všechno vlastně trochu jinak.

Necháváme se zmást jednoduchými příměry a prvním pohledem. Zlá šelma, nebohý lovený.

Fuj. Hanba.

(A pak nám vypravěč vysvětlí, že šelma je matka tří hladovějících potomků, a my okamžitě měníme klubové barvy a začneme fandit druhé straně).

Jenže lovec není pro kořist protivníkem. V podstatě je extrémně placeným osobním trenérem, neboť ji udržuje ve formě. Tím, koho sýkorka považuje za nejvhodnějšího adepta k výmazu z tváře světa není jestřáb, ale sýkorka z vedlejšího hnízda. Není to ovšem soupeření mediálně zajímavé, protože všechny strany mají zhruba stejné síly, navíc jde víceméně o jakousi sociální strkanou, o rychlost v hustém peletonu, o nedivadelní měření sil Kdo vydrží déle.

I když... raději si nehledejte v knihovně informace o rejscích.

Někdy jsou jednoduchá vysvětlení vhodná a potřebná, jindy ale mohou zmást a svést z cesty k tomu správnému prostému modelu. Záleží na úhlu pohledu – a hodně též na tom, zda si ten úhel uvědomujeme.

Pro náš příběh z toho vyplývá jediné.

Že nic není takové, jak si představujeme.

„Jsi malá.“

Tenhle fakt popřít nemohla. Ani se nesnažila a už vůbec právě tohle neřešila. V devíti letech není nijak překvapivé, že k vám většina světa  promlouvá shora.

Karolínku tížilo něco jiného.

Momentální společnost. Z dálky a v černobílé rytině by to vypadalo jako žánrový obrázek. Tváří v ... říkejme tomu z nedostatku vhodných termínů také tvář, to už páchlo jiným stylem.

„Vyrostu.“

„Malé věci nejsou důležité.“

To přídavné jméno se dalo slyšet i jako Slabé.

Opovržení v něm bylo rozhodně, což se Karolínky dotklo.

„I maličkosti můžou být důležité,“ oponovala. „Tak mi to vždycky říká.“

„Proč to vždycky říká? Proč posloucháš?“

Děvčátko se zamračilo.

„Protože!“

Kategorické tvrzení jejího partnera zaskočilo. Považoval se za chytrého, ba přímo nejchytřejšího široko daleko. S jeho představou chytrosti šla ruku v ruce touha ovládat okolí a důraz na praktičnost, nepostrádající jistou mazanost. Takové přímé mysli ovšem není složité překvapit. Náhlé zmatení bylo tak očividné, že si ho Karolínka okamžitě uvědomila – a protože ji doma opravdu učili chovat se slušně, dala netrpělivému odseknutí přece jen podobu krátké věty s jasným obsahem.

„Protože je nejdůležitější.“

Bylo to vyřčeno kategoricky, s pevností fanatické víry, jakou kromě hloupých lidí mají jen mláďata.

Jenže ten naproti se v lidských dětech – v dětech vůbec – nevyznal. Měl problémy se zvládnutím vlastního ega, natož aby se snažil chápat myšlenkové pochody a konverzační postoje a výrazy druhých. Přídavné jméno v superlativu ho ovšem okamžitě zaujalo. Chytil se na něj, jako se ryba lapí na tučného červa, obtočeného kolem háčku. A teprve poté, co ho strávil, začal se doopravdy zajímat o obsah dialogu.

„Kdo?“

„Můj táta, pochopitelně,“ to dlouhé slovo pronesla pečlivě a s důrazem na čtvrtou slabiku, přesně tak, jak ho slýchala právě od muže,  o němž se hovořilo.

Protějšek ztichl.

Karolínka ho chvíli upřeně pozorovala, ale k takovému měření sil byl on vybaven už od přírody mnohem lépe. Ticho přerušil až ve chvíli, kdy uhnula a zahleděla se na jehličí pod nohama.

„Tvůj táta? Je nejdůležitější? Táta? Otec.“

„On má všechno v lese na starosti.“

I tohle bylo tvrzení, o jehož výkladu nešly vést diskuze.

„Opravdu?“

Zaznělo to pochybovačně, zkoumavě i výhružně zároveň. Všechny tři pocity se za tím slovem také skrývaly. Ten naproti nevěřil, ujišťoval se a zároveň plánoval.

Něco, co se nejen Karolínce nebude líbit. To cítila. Věděla to celou dobu, ale tohle slovo vrátilo do hry strach.

I když se vlastně bála celou dobu – jen chvílemi na to zapomínala, protože zajímavé věci strach úspěšně odstrčí stranou – teď se jí ten pocit vrátil v plné síle. A nebyl to jen strach, co cítila. Následoval ho vjem podobný, ale doprovázený beznadějí a temnotou. Byl to pozdrav ze světa dospělých.

Hrůza.

Musel to být jeden z nich.

Ten, před nímž stromy utíkají a kdo nejspíš právě v tuhle chvíli ohrožuje, nebo rovnou svačí Karolínku, byl dozajista také myslící strom.

Když polkla kuličku ledového strachu, uvědomila si víla, že je to nejlogičtější vysvětlení. Ač nerada, protože ji přišla na mysl jako první a nepostrádala jistou dramatickou úroveň, musela Žabinka odhodit představu šíleného dřevorubce, prozpěvujícího krátké tupé veršíky a ohánějícího se svým velkým nástrojem tak zdatně, až vyděšená flóra vytáhne kořeny z hlíny a bez dalšího se dá na pochod.

Nejsou to jen dryády, které mohou skrze svou přítomnost v kmeni dávat stromům dar mysli a řeči. Někdy to přijde samo.

Vedle kamenožroutů, ohnivých mužů nebo inteligentní páry, zdržující se v lampě, není myslící strom nic divného. Jenže když něco myslí, pak to má i myšlenky. Pocity a představy. Touhy.

Největším nebezpečím pro takzvaně inteligentní bytostí bývají přehnaně ambiciózní jedinci jejich vlastního druhu.

Letěla teď ze všech sil, protože už mohlo být pozdě.

Doufala jen, že se nežene opačným směrem.

Bylo možné, že stromy – ať kouzlem, kletbou nebo nepřirozeným vývojem – dostaly dar mysli a řeči. Ale i pohybu? Viděl někdy někdo něco takového?

Viděl. Dnes.

Vyděšené dřevěné stádo, zoufale se snažící něčemu ubránit. V nejhorším útěkem. Jenže houževnaté duby a olše příliš mnoho nepřátel nemívají.

Musela existovat pokřivená mysl, která se je zaujatě snažila zničit. Někdo stejně silný jako stromy, kdo díky nedodržování pravidel ještě vyrostl. Ale slyšel kdy někdo o zlém chodícím stromu?

Slyšel.

V jiném světě, který Žabinka neznala, v zemi, jíž někteří turisté říkají Španělsko, si vypráví historku o Roblónovi, velkém dubu, do jehož ochrany se kdysi v nečase uchýlila jedna dívka. Přitiskla se ke kmeni – a on její objetí opětoval. Tak silně, až z ní vymáčkl život a vysál krev. Neučinil tak náhodou, byl to totiž strom zlý a nepřející. Kam až sahaly jeho kořeny, tam se činil, otravoval půdu a škodil. Až jednoho dne ty kořeny z půdy vytáhl...

To je pohádka, namítnete. Děsivá, ale stát se nemůže. Stejně jako jsou hloupost zprávy o jihoamerickém stromu Ya-te-veo, který svými chapadlovitými větvemi chytá lidi, o čínském Jinmenju s užvaněnými lidským hlavám podobnými plody nemluvě.

Ve světě, v němž se náš příběh odehrává, jsou ale takové věci nejen možné, ale dokonce se i dějí.

„Lámal a ničil vodu?“

Ač nerad, musel dřevorubec vypravěče neustále přerušovat. Chápat jednoduchou řeč, jíž stromy hovořily, jednoduché nebylo.

„Jo, tak: lámal vám větve, vyvracel ty, co neumí chodit,“ shrnul po  chvíli další etapu vyprávění, „A taky vysával vodu a prameny.“

Nedošli po stopě ztracené holčičky daleko, když se stromy náhle obrátily a kdyby Voštěp pohotově nevyskočil do větví jednoho z nich, zašlapaly by ho do země. Z nervózně se třesoucí koruny pak přehlédl situaci – neviděl nic zvláštního, co by mohlo chodící flóru vyděsit. Jen výrazný dub, rostoucí nad opuštěným korytem bývalého lesního potoka.

Nehýbal se. Ani poté, co na něj dřevorubec zakřičel, a co se ho opatrně dotkl topůrkem. Pátrací skupina se neochotně vrátila do zvoleného kurzu, dub ale všichni obcházeli velkým obloukem.

Tisíc kroků nato navštívilo člověka podezření. S ověřením chvíli váhal, protože jako každý lesní dělník, i on uznával převahu fyzické síly. A ta v tuto chvíli nebyla na jeho straně.

Opatrně se stromů zeptal, zda náhodou, vždyť víte jak to myslím, tedy je to jen takový hloupý nápad neberte mě moc vážně neutíkají před nějakým jiným chodícím stromem.

Po delší chvilce rozpačitého ticha, kdy už chtěl s omluvou vzít svá slova zpět, spustily nepřetržitou, špatně srozumitelnou litanii, při níž si dřevorubec nejprve s úžasem uvědomil, že nadšení, které ve vzduchu zavládlo, je radostí z toho, že konečně našly někoho, komu si mohou postěžovat. A vzápětí na to, že skutečně žalují na jednoho svého druhu.

Svět funguje. Tam, kde se filozofující květinová víla musela prokousávat teorií, napověděla muži činu praxe.

Sám se mezi chytré nepočítal, proto drvoštěpa překvapilo, jak si z toho kňouravého toku dokázal sestavit celý příběh.

Chodící stromy byly společností opatrných jedinců, snažících se vyhnout jakýmkoliv problémům. Žily ve své části lesa, daleko od lidí v místech, kde účinnou ochranu před vichřicemi skýtalo pouhé sehnutí se k zemi, lovily jen bezpečně bezbranné tvory, děsily se vysoké zvěře i datlů.  I kořist nosili na jedno místo, aby po sobě nezanechávali stopy a nepřitahovali pozornost. Pravda, údolí, plné kostí, na který v průběhu let někteří zatoulaní lidé narazili, je něco, co určité nezamýšlené představy vyvolá, na druhou stranu to ovšem posílilo pověst té části lesa jako území, jemuž je lepší se vyhýbat.

Potom vyrostl On.

A pověst se stala realitou.

Z malého rošťáka se rychle vyklubal velký zloduch. Nejprve chtěl jen prostor. Choval se přitom nevybíravě, ale budiž, tohle je příroda. I obyčejné nemyslící akáty otravují svými kořeny okolní půdu, aby se zbavily konkurence v boji o živiny. Jenže zatímco pravidla přírody jsou sice nekompromisní, ale poctivá, strom začal podvádět. Když pak zesílil, začal si zdroje nárokovat přímo. A bez skrupulí. Stejně jako mnoho jeho ideových spřízněnců v lidském světě, i on našel onu účinnou zkratku skrz stanovená pravidla – násilí. Jako ostatním, i jemu to  vycházelo. A procházelo.

Místo toho, aby se spojili proti lámání větví, otravování půdy,  vykrádání vodních zdrojů a nevybíravého vystrkování ze slunných míst, zprvu se mu jeho druzi vyhýbali. V narůstajícím zoufalství kohosi napadlo přenechat řešení problému někomu jinému, i bylo věnováno velké úsilí pochopení systému a sepsání pracovní nabídky, kterou stromy vyvěsily u cesty. A nakonec, i přes evidentní schopnosti organizační, nečekaně vysokou inteligenci a poctivě vydřené základní vzdělání, s čímž by mohly vyřešit situaci na domácí půdě a k obecné spokojenosti,  uzavřely stromy raději dohodu o útěku. I to je příznačné.

Nijak si nepomohly. Opustily sice své území, chvíli se potloukaly kolem místa, na němž by se mohl objevit vymodlený záchrance, jenže On je následoval. Nešlo mu o zdroje, chtěl mít na koho se vytahovat.

„My jdeme přes potok, on je přes potok, my kráčíme za kopec a on je za kopcem,“ postěžoval si Mluvčí strom s odevzdaným skřípěním větví a Voštěp to pochopil jako povzdech nad marností útěku. Zlý strom byl očividně nejen agresivnější, ale také chytřejší, než všechny ostatní dohromady.

Teď tu byl někde poblíž a dost možná v blízkosti holčičky v červeném. Dřevorubec si vybavil drobnou postavičku a postavil ji vedle představy temného rozložitého stromu. Neboť jinak vypadat nemohl, než jako dub s pokroucenými větvemi. Nebo snad vrba?

Na tom nezáleželo.

Důležité bylo, že stejně jako ostatní, i Zlý strom dával přednost kořisti, která se příliš nebránila.

Ona se bude bát – a ony, jako šelmy, strach poznají. A pochopí!

Při té myšlence mu zatrnulo.

Jak už bylo řečeno, nebyl Voštěp žádný myslitel. Ale tohle si představit dokázal.

Co se může stát, když strom sežere dítě vrchního správce?

V podstatě cokoliv.

A když se může stát cokoliv, pak si osud často vybírá druhou nejhorší možnost.

Dřevorubec právě zahlédl budoucnost.

Nelíbila se mu. Byla plná sekyr a ohně. Kořenů, větví, zubů a drápů. Viděl válku mezi lidmi a hvozdem, a výsledek, jak si ho dokázal představit, nebyl kupodivu jednoznačný. Les dovede být zákeřný. Někdy až tak, jako by to snad pochytil od lidí.

Je třeba to rozštípnout!

Dřevorubci nebývají – nemohou být – váhavými filozofy. Hrát si s myšlenkami můžete večer u ohně, ale nikdy ne v akci. I Voštěp byl praktikem rychlých rozhodnutí.

A teď se rozhodl dovést pátrání do úspěšného konce. Verze Tudy nešla, smůla, on ji někdo najde, už nepřipadala v úvahu.

Snad neměla ta mrňavá poletucha pravdu a my nejdeme špatně, napadlo ho. Protože dorazit pozdě – to by znamenalo zamést stopy a rychle se ztratit, ne?

Zatřásl hlavou, protože návrh, vznesený pudem sebezáchovy, se mu nelíbil.

Přidal do kroku.

Když se pak po chvíli odpichoval ke krátkému skoku přes podezřele vlhké místo, uvědomil si, že k zrychlení přesunu zavelel pouze sám sobě.

Stromy zůstávaly pozadu. Nejspíš jim docházely síly.

Nebo odhodlání.

Voštěp, kterému se druhého dostalo v mimořádné nové dávce, skočil zpátky.

„Musíme si přichvátnout,“ oznámil nejbližší rostlině.

„Proč?“

Strom se při tom slově stačil otočit dokola. Shodil přitom hromadu listí.

„Protože ta holčička může na toho vašeho kamaráda narazit. Musíme ji najít dřív.“

„To je špatný,“ řekl na to strom.

Šelestem listí se ta slova rychle roznesla pochodujícím hájem.

„Tak jdeme,“ zavelel Voštěp. Použil přitom hlasu rozhodného a rozhodujícího, jakého si zvykl užívat, když mu do party přišli nováčci. Povel se neminul účinkem.

Stejným, jaký poznal Voštěp u dřevorubeckých noviců.

Podobně jako nezkušení svěřenci místo nadšeného nástupu do práce (vlastně do pochodu) stal se pohyb stromů vláčnější a nejistější.

Až se zastavil docela.

následující část

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist