Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část pátá

 

předchozí část

Na býka červená nijak nepůsobí. To je rozšířený omyl, že hromada hovězího zběsile vystartuje za hadrem zmíněné barvy. Žabinku ale rozdráždila dokonale.

Spatřila rudou a okamžitě viděla rudě, protože látka ležela opuštěná na zemi. V tu ránu zapomněla na to, že původně chtěla jen obhlédnout situaci a začít nejdřív s diplomacií.

Rozhlédla se a vybrala si největší hromadu větví a listí, kterou zahlédla.

Zkorigovala dráhu, protože buk nejevil žádnou snahu se pohybovat, nepřežvykoval sukovitou čelistí, ani neobšťastňoval okolí botanickou obdobou šíleného smíchu. Zato platan napravo od něho vykazoval příznaky nepříslušící flóře.

Skláněl korunu v nepřirozeném směru, jako by kýval hlavou, nebo se pokoušel něco najít na zemi.

Nebo někoho!

Nabita energií i magií letěla Žabinka prudce vpřed, myšlenky nechávala za sebou. Ale protože myšlenky patří k nejrychlejším známým běžcům na krátké trati, brzy peleton dostihly. Byly ostatně jednoduché a krátké.

Co teď?

Uvědomila, že dnes už jednu takovou scénu zažila, a že se vrhá bezhlavě do její dokonalé reprízy.

Teď už se ale neplete – a i teď to zvládne, jako předtím vyřídila Voštěpa.

Koneckonců, tohle byl strom a ona květinová víla. Rostliny byly něco jako její obor. Že byla tahle o několik řádů vyšší, nehrálo roli. Ne pro Žabinku. Hierarchie kouzelného světa je ostatně daná, flóra se v ní krčí až dole. I geologie má leckdy lepší postavení.

Útočila zezadu, na ohnutý kmen, čímž hodlala eliminovat jakoukoliv možnost předčasného prozrazení. Zocelena zápasy, které, ač květinové víle nepříslušely, dosud prodělala, věděla Žabinka, že je třeba využít jakoukoliv výhodu, byť sebemenší. Rozměry, rychlost, moment překvapení. Ten nejlépe.

V poslední fázi letu si ale uvědomila, že strom se přestal hýbat. Jako by ztuhl v čase. Nepohnul ani větvičkou, dokonce postavil řapíky listů mírnému vánku, který rozechvíval listí okolních keřů.

Připomínal v tu chvíli pozornou srnu. Což znamenalo jediné.

On ji postřehl!

Možná že je Zlo úspěšné, protože se dokáže soustředit na detail a všímat si i malých věcí.

Větve se pohnuly – a v tu chvíli si Žabinka jednak uvědomila, že nenalétla z vhodné strany, jednak jí došlo, že v následujícím okamžiku uhodí do rozpraskané tvrdé kůry.

Au. Evidentně moje, blesklo jí hlavou – a potom se všechno změnilo.

Opravdu ucítila bolest nárazu – ale nepraštila se o borku, ale o očividně prázdný vzduch.

Jako by narazila do neviditelné zdi.

Odlétla zpět a jen díky kinetické energii nárazu se hned neporoučela k zemi. Nestačila ani uspokojivě nabrat rovnováhu, když se strom naklonil směrem k ní.

Věnoval jí pozornost. Nemusel se otáčet, aby ji spatřil – to si uvědomila a ta chyba jí zamrzela – byl to totiž pořád jen strom a navzdory antropomorfní představě tváře s dírami očí nic takového neměl. Vnímal prostor v kruhu.

Což znamenalo, že i první část byla špatně – neexistovala vhodná strana k útoku.

Čas pro volnou sestavu, pomyslela si Žabinka. Improvizace je záležitostí silných jedinců, takže žádný problém. Vezmu to nahoru, bude čekat zatáčku, ale já se vrátím souvratem. Vlétnu na něj a... a pak se uvidí.

Uvidělo se.

Vlastně vycítilo.

Jak se blížila, musela víla vynakládat na let větší množství energie. Každé mávnutí bylo o trošku těžší. Nepatrně, nijak zvlášť nevyčerpávalo, ale odpor přesto vnímala.

Nebylo to únavou.

Prostor se plnil magií. Neuspořádanou, vyplývající z podstaty, ne z vůle. Mísila se s životní silou, vyzařující z každého přirozeného organismu a splývala s ní. Houstla. Protože vílí létání je z části záležitostí kouzel, je takové prostředí buď zdrojem laciné energie, nebo naopak ekvivalentem sklenice rozpuštěného medu.

Žabinku aura kolem stromu ale netížila z důvodů mechanických. Vytušila nejen samotnou existenci, poznala i zdroj a to jí zodpovědělo otázky, jejichž formulaci si schovávala až na rekonvalescenci po namáhavé práci první etapy.

Bylo už nad slunce jasnější co vytáhlo kořeny z hlíny a přinutilo mízu nést myšlenkové impulzy. Kouzla. Bez ohledu na to, zda v tom byl úmysl, chyba nebo náhoda, na počátku byla účelová magie, ne kouzla jako součást prostředí.

Jinými slovy: stála proti svobodné vůli.

Což nejspíš znamenalo žádná pravidla, žádný morální kód. Chudinka malá víla.

Přesto se Žabinka nevzdávala. Ani ji taková možnost nepřišla na mysl.

Nějaký obyčejný pařez přece nebude odporovat víle!

Vykřičníky nejsou indikátorem zdravé myšlenky.

Sotva vylétla, zapomněla na plánované obraty a vyrazila jako sebevražedný pilot rovnou k cíli. Jsou situace, kdy taková drzost a přímá akce slaví úspěch.

Tahle k nim nepatřila. Strom uměl dokonale ovládat i ty nejslabší větvičky.

Smetl Žabinku z oblohy; co předtím nezvládla magická hradba, to vyřídily pružné výhonky. Šlehaly ze všech stran jako přehradová palba, stejně jako se člověk začne ohánět po bzučícím komárovi ve snaze ho aspoň zahnat, když už ne necíleným máváním rozplácnout. Strom měl výhodu ne dvou, ale desítek rukou, trefit cíl tedy musel. A trefil.

Víla navštívila zemi.

Cosi zapraskalo.

Noha to naštěstí nebyla.

Zvedla se (šlo to po takovém nárazu těžce a neobešlo se bez dalších Au), aby znovu vyrazila do boje, ale v tu chvíli jí uzemnila další zbraň, kterou protivník disponoval.

Zvuk.

Silný hukot.

Snad to byl vítězný pokřik, možná signál, volající případné konkurenty k okamžitému poměření sil.

Žabinka ho slyšela jako sardonický smích.

Potom – udeřilo ji to jako padající kmen – se proměnil ve slova. Ne  sestavená z hlásek a slabik. Podobaly se hudbě. Myslely se jedno přes druhé, vyjadřovaly v pocitech.

Ale byla to řeč.

Řeč stromů, prastará a zapomenutá, přenášená kořeny a kořínky, praskotem kmenů a duněním země.

S otevřenými ústy jí naslouchala. Chtěla z ní vytěžit nějakou výhodu a chystala se i k falešnému chlácholení, kdyby začal kňourat. Ale namísto toho se propadla se do beznaděje rychleji, než by ji pohltil močál po dešti. Protože obsahu stromového zpěvu rozuměla, byla přece víla.

Myslela, že poslouchá vzteklé vrčení lovce, vyrušeného při porcování kořisti. Doufala, že uslyší proklínání, že mu kořist unikla. Čekala ledacos.

Ne tohle.

Poslouchala stále se stupňující hromování, zatímco její sebevědomí klesalo.

Celou dobu měla o lesním zlu špatnou představu. Myslela na šelmu, na zlého obra nebo nemyslící monstrum, vedené pudy. Nečekala složitěji uvažujícího jedince. Domnívala se, že útočí na tvora pomalého jak v těle, tak v myšlenkách. Zuřivého povahou.

Ano, byl rozhořčený. Ano, vztek v něm rostl.

Ale tohle nebylo důležité. Ne v tuto chvíli, kdy si víla uvědomila příčinu narůstající zloby.

Byla to ona. Svým bezhlavým útokem probudila ve stromu hněv. Ať už dělal co chtěl, ať už se chystal udělat cokoliv dalšího, objevení květinové víly ho šokovalo.

Nepatřila sem. Neměla v lese co dělat.

Proč tu je. Kdo ji poslal?

Tohle je naše země.

Na tohle se ptal a na tohle si odpovídal přikládáním pod kotel vzteku. A zloba to byla až hmatatelná, padající na Žabinčina ramena a tlačící ji k zemi.

Vzhlédla k nebi, pokrytému tmavými oblaky.

Všechno je proti ní. Stromy, nebe, vzduch, všechno.

Měla by se vrátit domů. Už zase se vložila do něčeho, co měla nechat být, něčeho, v čem se nevyzná.

Chvilky Žabinčiny poraženecké sebelítosti a sebereflexe nikdy netrvaly dlouho. Její optimistické a sobecké ego porážky prostě neuznávalo.

Vždycky přece jde něco dělat! štěkla sama po sobě. Tak něco dělej a nekňuč.

Na ten povel – protože poslechnout sebe samu prostě musela – se  zvedla, očistila si kolena a chvíli pomalu a zhluboka dýchala. Nemohla nechat ten strom jen tak bouřit a se vztekem zastřeným vědomím ubližovat nevinným. A hlavně tu byla – vlastně nebyla a právě v tom tkvěl problém – Karolínka. Opuštěný pláštík mohl znamenat všechno. Od toho nejhoršího po útěk.

Vzlétla, pomalu a do volného prostoru, aby si jí protějšek všiml, ale aby nezavdala příčinu k útoku.

Pantomima bílého praporu zabrala.

Hučení utichlo.

„Jsem víla z Pomněnkové louky,“ ohlásila se Žabinka. Připadalo jí to jako nejvhodnější úvod k vyjednávání.

Pokud, po tom všem, bude druhá strana ochotná vyjednávat.

Strom ji neignoroval. Ani se ji nesnažil zlikvidovat, což vílu na okamžik zarazilo.

„Proč jsi tady?“ zeptal se jen. Byla to vhodná otázka, k věci a navzdory předchozímu běsnění dokonale střízlivá a právě proto Žabinku zarazila.

„Jen prolétám,“ vyhrkla.

„Jsem tu stojící,“ upozornil ji na fakt, že se očividně snažila prolétnout jím.

Ale agresivita, která byla cítit na pozadí prvních slov, rychle odeznívala. Dialog často uklidňuje, vysvětlí věci a uvolní cestu myšlení.

Anebo je zkratkou ke konfliktu, když v něm padnou špatná slova. Proto se Žabinka snažila držet na uzdě. Svým způsobem. Což znamená, že měla dobrou vůli, ale nevydržela jí dlouho.

„Víš, hlavně by mě zajímalo co se stalo s holčičkou v červené kapuci,“ vypadlo z ní po chvíli ticha.

Očekávané odezvy se nedostavily, ani upřímná odpověď, ani vzteklá reakce.

„Kdo je v červené kapuci?“ ozvalo se namísto toho. „Červená je v lese jen na ptáčcích.“

Očividně zatloukal. To poznala i na rostlině bez mimických svalů a hovořící s exotickým přízvukem a gramatikou.

Popolétla, aby se dostala do blízkosti pohozeného pláštíku.

„A komu patří tohle?“

„Tohle je patřící malé osobě,“ souhlasil bez váhání.

Mám tě, pomyslela si Žabinka vítězoslavně. Pak ji ale polilo horko.

„Je živá? Žijící?“ zeptala se přímo a pod tlakem nepříjemného dotazu ho podvědomě položila i v oné nedokonavé a obsahově nesprávné formě, aby jí strom dokonale a přesně porozuměl.

Porozuměl.

„Je žijící někde,“ upřesnil.

Na okamžik ji to uspokojilo, než si slova přebrala a zjistila, že nezahrnují slova Bezpečí, V pořádku, Zdravá. Že mohou být jak filozofickým tvrzením, poukazujícím na to, že v tuto chvíli kráčí na světě nenulové množství osob ženského pohlaví, jejichž svrchní oděv má červenou barvu, přes pouhou úvodní větu k oznámení: Šla tam a tam, poslal jsem ji tím a tím směrem, je tady za kamenem, po krátké doplnění: Ale kde je, to nevím. Dřív než Žabinka sestavila doplňující otázku, začal se ale ptát Strom.

„Ona je důležitá?“

Ne že by snad takovou otázku čekala. Ale zaskočit se nedala.

„Samozřejmě!“

Bylo třeba kout železo, dokud je žhavé.

„Je velmi důležitá,“ řekla víla s nepatrným, jakoby zatajovaným důrazem na příslovce. Odpovědělo ji krátké zahučení. Znělo to – a vypadalo – jako by si strom oddechl.

Možná je rád, že ji nesnědl.

„Jsem rád slyšící takové věci,“ řekl. „Jsem spokojený, když jsem nepopletený a pravdu vědoucí. Říká důležitá je důležitá.“

Znělo to divně a navíc, když přestal vyluzovat hukot vlastního jazyka a omezil se na lidský, ztratila Žabinka emocionální vodítko. Přesto dokázala chytit nitku.

On s děvčátkem mluvil. Bezpochyby se ho vyptával – a ono mu odpovědělo. Žabince – i když Karolínku neznala dlouho – přišlo divné, že by se dítě samo označilo za významnou osobu. Tušila za tím spíš nějakou úvahu Stromu a jeho další slova ji v podezření utvrdila.

„Jsou jí sledující i víly, je určitě důležitá,“ zkonstatoval.

Znělo to opravdu spokojeně.

Takže jsem přece jen zachránila den, pochválila se Žabinka. Považuje Karolínku za osobu pod ochranou – to tedy opravdu je – a neublíží jí.

Tak, a teď ji ještě vyzvednout, poděkovat se a tradá domů.

Jen aby se ještě něco nestalo. Znám svět – a znám se – připustila poctivě. A obvykle, když si myslím, že je všechno přivedeno do úspěšného konce, se ještě něco stane.

Dneska snad ne. Nikde není tohle pravidlo náhlé změny situace zapsáno.

Nebo snad ano?

Byla víla a nadpřirozený původ ji činil vnímavější k časoprostoru. Dokázala nahlédnout do budoucnosti. Nemohla vidět co se stane, protože v tomhle ohledu je futurum skutečně nepopsaný list, ale mohla vycítit, že se něco dít bude. Že se chystá k nějaké změně scény.

Právě teď se pokusila tento smysl použít – a právě za okamžik ji v mysli zalechtalo jisté rozčarování.

Ono se to totiž opravdu začalo dít.

Strom zpozorněl, pozvedl větve. V kmeni mu zapraskalo. I on cítil – nebo spíš slyšel někde na pozadí – změnu.

Něco se blížilo.

Ať to není nic, co by ho znovu rozzuřilo, modlila se Žabinka. Ještě mi neřekl, kam Karolínku schoval.

Věděla ale, protože tohle se jí stávalo pravidelně, co se pod zájmenem To skrývá, a že je to podle všeho opravdu nablízku. A že to nejspíš bude právě to, co k opětovnému zvýšení napětí přispěje.

Pak uslyšela zvuky, zahlédla nějaký pohyb – a než se na něj mohla soustředit, musela se obrátit přivolána lesní řečí.

Znovu se rozhučel a rozduněl, dal najevo emoce.

Jistě, vzdychla Žabinka. Je to v háji. A to už mi skoro zobal z ruky. A teď už zase ječí. Nejspíš mě podezírá z podrazu.

Nešťastně pohlédla zpět na blížící se nečekanou potíž. Ta už se ukázala v celé své kráse.

Ach jo, zakňourala víla. Právě tohle bude považovat za podezřelé, protože právě tyhle ani v nejmenším nečeká.

Bylo to tak.

Přišly stromy.

dokončení

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist