Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část šestá

 

předchozí část

Bylo to sice na hony vzdáleno její představě, musela ale uznat, že takhle, se sekerou a lety zkušenosti v zacházení s tím nástrojem, by asi měl skutečný pastýř stromů vypadat. Přihrnuly se, s Voštěpem v zádech, stejně rychle, jako když se s nimi Žabinka setkala poprvé. Jakoby najednou vyrostly ze země – jenže to byl jen klam mozku, nevěřícího vlastním očím, protože rostliny přece nechodí. Teď mohla pozorovat jak se třesoucí se koruny blíží v chaotickém oblaku a jak zastavují, jakoby narazili na pružnou neviditelnou stěnu.

Vyrazila jim vstříc. Nesla ji náhlou marností vyvolaná a živená zloba, kurz Osoba rozhodně zodpovědná za toto politováníhodné nedopatření.

„Všecko jste zkazili!“ zasyčela dřevorubci do ucha.

Hleděl na ni s podezřením člověka, který začal číst knihu od druhého dílu.

„Ty nevíš, co vím já,“ vychrlila ze sebe, aby zabránila, pokud to ještě půjde, další devastaci situace. „My se totiž už domluvili. Skoro domluvili,“ upřesnila, když si všimla náhlé změny Voštěpova výrazu. „On by mi jistě řekl, kde je Karolínka a já bych ji pak dovedla domů a on by... a do toho se přihrnete vy a s dohodou je ámen. Teď se stáhne –  není takový, jak jsem si myslela, je prostě jiný – a zatvrdí se, když se na něj hrne taková horda. Vždyť se na něj koukni.“

Podíval se za napřaženou ručkou.

„Hrozně se bojí,“ souhlasil. Každé písmenko se ovšem prohýbalo pod nákladem ironie.

Víla se ohlédla.

Strom příchod jeho druhů ani v nejmenším nezaskočil. Považoval jejich přítomnost za přirozené pokračování běžného chodu věcí. Zvedl se na kořenech, aby je přehlédl, potom spustil řeč. Nezněla kupodivu nijak agresivně.

„Nevím, co víš ty, a co sis o něm myslela,“ odpověděl dřevorubec, „Ale vím, co vím já. Tenhleten Strom,“ ukázal topůrkem a zřetelné velké S, které v jeho hlase uslyšela, přijala víla jako jasnou identifikaci tohoto konkrétního představitele svého druhu, neboť ho dokonale charakterizovalo a odlišovalo od jinak zaměnitelných příbuzných bez zbytečných diskuzích o přídavných jménech, „je potvora, před kterou ostatní utíkají a dobře vědí proč.“

„Aha,“ řekla s oním posměšným tónem znalce, ztrácejícím trpělivost s laikem. Voštěp se neurazil, ani se nepustil do podrobné argumentace a podpory svého názoru za pomoci figurantů, malovaných obrázků a citování filozofického traktátu, počínajícího vznikem světa.

„Vidíš tamhle ten, co vypadá tak trochu jako habr?“ řekl jen. Když kývla, pokračoval. „Patřil v téhle partě k nejvyšším.“

„A potkal někoho se sekerou, jako jsi ty,“ zhodnotila Žabinka vzhled ubohého kmene s pahýly hlavních větví, „Nebo se snad lekl toho tvého Víš-ty-co-je-zač a spadl ze skály?“

„Ten můj Víš-ty k němu jednou přišel a vrcholek mu prostě ulomil,“ řekl dřevorubec, „takže už není nejvyšší. A začíná pomalu hnít.“

Prudce se ohlédla po Stromu.

Promlouval v lesní stromové řeči, hučel a občas uhodil do země. Jeho posluchači opatrně přešlapovali mezi sekerou a větvemi. Víc než jako horda připomínali stádo, které se pustilo na vedlejší louku, ale teď už se šeří a ovce by raději domů, zelená nezelená.

„Ale Karolínce nic neudělal, vím to,“ zakňourala.

Způsob, jakým ji Voštěp informaci sdělil, byl mnohem efektivnější, než hraní na city emocemi plným výkladem. Byl praktický, nejspíš proto, protože dřevorubci musí být praktičtí. Dvě krátké věty proměnily Žabinčinu mysl v bolestivě chladnou komnatu, plnou ledových trnů.

A Strom řečnil.

Jasně zelené zítřky.

Tomu rozuměla.

Už nemusíte utíkat.

Už se nemusíte skrývat!

Čekala, i když jí bylo jasné, co přijde.

Já vás povedu.

Ta zvláštně melodická lesní řeč, podpořená rytmem, byla mnohem delší, zněla v ní víc než jen slova, nesoucí celou škálu pocitů a barev. Žabinka ji nedokázala porozumět v celém rozsahu, ale základní myšlenky, z nichž vyrůstala, byly srozumitelné.

Mám schopnosti.

Mám MOŽNOSTI.

Poslední slovo bylo zřetelné a konkrétní. A ještě jasněji promlouvalo k víle.

Obrazem malé holčičky.

Zděsila se. V projevu cítila narůstající napětí, jak se mluvčí dostával do varu a jak se snažil strhnout posluchače, ale taky spokojenost se sebou samým, zálibu ve vlastních slovech. Hřímal a bouřil a předváděl se.

Ale nemluvil do prázdna.

„Proč to dělá?“

Dřevorubec pokrčil rameny.

„Někteří lidi už takoví jsou,“ pronesl rozšafně. „Nestačí jim to, co mají. Chtějí být vidět, chtějí být důležití. Je hezké, když máš sílu, ale když ji nemůžeš předvést, není ti k ničemu.“

Žabinka na něj zírala s otevřenými ústy.

Ale co, každý máme své chvilky, mávla rukou.

„Tohle ne. Myslím – proč tu někde má to děvče.“

Do hlubší filozofie se ona rozhodně pouštět nechtěla. Tady a teď na ní ani nezáleželo.

Voštěpovi se vrátil obvyklý výraz tváře.

„Co já vím? Možná do zásoby.“

„On ji chce vyměnit?“

„Za co?“ lekl se.

„No právě,“ kývla nepřítomně.

Cítila, že se začíná ztrácet. Už znovu se jí všechno rozpadlo pod rukama. Pokolikáté už? Dnes.

Může za to to odporné počasí. Kdyby svítilo slunce, určitě by měla všechno pevně pod kontrolou už od začátku.

„Myslela jsem, že už je to skoro v pohodě. Že mi ukáže, kde Karolínka je. A pak, že se vás lekl.“ řekla smutně. Ohlédla se ke kopci.

Musela přitom mávnutím křídly vyrovnat další závan ošklivého větru. Na nos jí přistála další malá kapka.

„Vlastně se to povedlo,“ změnila náhle, inspirována neklidem atmosféry, názor, „Teď máme tu nejlepší šanci. On... když ho budou poslouchat...“ uvažovala nahlas a pomalu, praktické myšlenky ji ale předběhly.

„Ty najdi a zachraň Karolínku,“ uslyšela se, jak Voštěpovi velí, „Já se postarám o něho.“

„Ale kde je?“

„Daleko nebude. Když jsem Strom našla, stál tu pod kopcem, nepohyboval se. Obejdi svah. Počkej, ještě mi zavolej nějaký strom.“

Zavolal a odešel.

Provázel ho další závan větru, který několika kapkami vyhrožoval deštěm. Žabinka se před nimi ráda ukryla pod větvemi toho, který na Voštěpovo zavolání přišel – byl to ovšem onen křivý šedivý stromek s nezdravými, sluncem nepolíbenými listy, takže by ji před skutečným lijákem příliš neochránil. Zato nejrychleji chápal, což bylo v tuto situaci důležitější.

„Co jsme dělající?“ zeptal se.

„Naslouchající.“

„Jsme naslouchající,“ kývl stromek, „Ale čeho?“

„Jeho! Poslouchejte jeho.“

Kupodivu ji pochopili rychleji, než ona sebe samu. Stromy už si tichou poštou vysvětlily co a jak, a že mají vydržet vychloubání, výhrůžky i předvádění, a neutéct (což chtěly a což jim strach stejně nedovolil) a Voštěp se ztratil v mlází, když se ve vílí mysli sestavila srozumitelná věta.

Jako vůdce chce být větší než ostatní. Chce být vidět.

Otřásla se.

Je to přece strom, mohl obsadit vhodné prostředí a vyrůst – třeba i na úkor svých příbuzných – jak vysoko chtěl.

Jenže tenhle chtěl nejen vyrůst výš, než ostatní. Chtěl to hned. A kráčel přes mrtvoly. Nejspíš doslova.

Takže toho využijme. Když k němu půjdou blíž, trochu ustoupí, aby na něho vidělo víc posluchačů – a když bude moct ustoupit do svahu, udělá to. Uvidí jich víc a lépe.

A bezpečně se odsune stranou a uvolní prostor pro tajnou operaci.

Cítila, že se jí začíná vracet forma.

Vylétla vzhůru.

Svahy holého kopce jí umožňovaly přehlédnout celé dějiště. PRázdná stráň, porostlá jen tu a tam ostružinami. Několik jalovců, několik trouchnivějících kmenů. Musela se tu prohnat vichřice. Možná ne jedna. A možná se další právě žene.

Vítr ve volném prostoru byl nepříjemný.

Ale nebyl sám.

Žabinka s úžasem sledovala, jak se od Stromu začíná šířit cosi nezvyklého. Rozlévalo se to po úbočí, pro kouzelné bytosti viditelné jako šedozelená místy jiskřící aura, ale i obyčejní tvorové takový nápor osobnosti museli cítit. A cítili, Žabinka viděla, jak z díry pod pařezem vypadl králík a ztuhlý křečí se kutálel pryč. Spatřila probuzenou sovu, zírající doširoka otevřenýma zmatenýma očima.

Ať už byl jaký chtěl, měl Strom sílu i moc a skrz ně neuvěřitelně narostlé ego. Teď už se jeho druhům, kteří ač v přesile a morálně v právu, raději prchali, nedivila.

Magií ovlivnění tvorové mohou mít i magií ovlivněné charisma. A z řečníka, mávajícího větvemi při vypočítávání skvělé budoucnosti, tryskaly pocity v jistém smyslu hmatatelné.

Což mu – taktéž v jistém smyslu – záviděla. Ale držela se smyslů a tak jen mávla rukou: Ale co. Já se zase můžu vznést do vzduchu. Vysoko, výš, než natáhneš větve.

Ve výšce větší, než natáhne větve, se vznášela právě teď. Odtud mohla vidět všechno. A taky viděla. Co nemohla, bylo navádět dřevorubce nebo stromy, protože Strom ji i přes své zaujetí projevem nejspíš nespouštěl z mysli. Představovala pro něj nebezpečí. Věděla to.

Proto jen koukala. A pátrala.

A našla.

Ano, byla právě tamhle. Stranou od stromů, v zářezu, vyrytém nejspíš při jarním tání, nebo letních průtržích. Seděla, kolena u brady, v klícce z kořenů a větví. Nejspíš k smrti vyděšená.

Ale pomoc se už blíží, holčičko.

Dřevorubec navigovat nepotřeboval. Byl na svém území. Kradl se od keře ke keři, rychle, ale opatrně. Vyhlížel nepatřičné barvy a tvary (takže se jednou napíchl na velké trny zajímavě v úhlech rostoucí ostružiny, k níž jásavě vyrazil), dával pozor na výmoly a kluzké kameny. Netrvalo mu dlouho, Žabince se ani nestačily zarýt nehty do kůže, když nervózně sevřela pěsti, a ten správný nevhodný tvar skutečně našel.

Položil sekeru na zem, chytil za šlahouny vězení a zabral.

Víla se v jedné myšlence dvakrát lekla: co když mu nevystačí síly a co když ho to chytí taky? Ale vzápětí na to potlačila chuť provést několik bláznivých přemetů, protože člověk opravdu znal svou práci i materiál.

Sledovala, jak se Karolínka protáhla ven a pověsila se Voštěpovi na krk a jak se dřevorubec ohlíží po Stromu. Viděla, jak poté pomalu ustupuje, jak už mu zbývá jen několik kroků k prvnímu většímu křoví...

A v tu chvíli se stalo něco, na co se snažila nemyslet, aby to nepřivolala.

Shora, z polohy s dokonalým rozhledem, se nedívala jen ona.

I strom stoupal vzhůru, uvědomil si, jak víla počítala, že ze svahu holého kopce může přehlédnout celé naslouchající okolí.

Také ho přehlížel – ve smyslu věnoval pozornost každé části – aby si přikrmil ego pohledem na zástup posluchačů. A přitom nepřehlédl – ve významu neuvědomění si obrazu – prázdnou klícku.

Okamžitě si uvědomil, co vidí, co se stalo, a okamžitě též zareagoval.

Zařval všemi jazyky, které ovládal.

Najednou.

Byla to čirá zloba, jaká dokáže lámat skály. A také je trhat začala.

Z hlíny vyrazily zničeho nic kořeny. Rostly neuvěřitelnou rychlostí, probuzené hněvem Stromu, vynořily se ve spršce kamínků a suchého jehličí, aby se znovu ponořily pod zem a valily se jako hřbety velkých hadů. Vzduchem se rozletěly ostružinové úponky, rostoucí stejnou silou a stejnou rychlostí.

Země se otřásla.

Nebyla sama.

Temné mraky pokryly celou oblohu, putovaly jeden proti druhému a chystaly se vytřást svůj náklad vody. Vítr je honil dohromady jako ovčácký pes. Byly to velké ovce a tak i pes musel být silný.

V takovém počasí to mají stromy mnohem jednoduší. Všechna ta hmota a pružnost, povzdychla si Žabinka. Já bych měla co dělat, abych se na zemi udržela na nohou, natožpak tady ve vzduchu. To mi jde špatně i teď a to musím až tamhle k tomu bláznovi.

Vzduch se naštěstí tišil.

Své už vykonal. Nebe mělo přichystánu zásobu vody na spláchnutí horkých hlav – ano, to by bylo nejlepší, řekla si víla, možná by ho to trochu uklidnilo. Jenže mne by to nejspíš nejdřív utlouklo a nato utopilo.

Přilétla co nejblíž Stromu.

Magie, která do okolí vyzařovala, umožnila Žabince oslovit ho ne skrze nedokonalé smysly podivnou řečí obecnou, či lesním jazykem, ale v přímých myšlenkách. Při bezprostředním střetu dvou vědomí na fyzických rozměrech nezáleží. Neznamenalo to, samozřejmě, že by se takhle síly vyrovnaly, Strom byl několikanásobně mocnější, než víla. Ale setřel se nepoměr vzrůstu. Dostala šanci zdolat ho slovy. Nikdy se nerozpakovala udělat cokoliv a tak jí, i přes všechnu únavu, spustila pusa i teď.

Rychle se taky zavřela, Strom neposlouchal, jen vyváděl.

Já jí našel. Je moje!

Čekala proklínání a výhrůžky. Násilí. A to se také snažil praktikovat, ale nad tím vším, nad kouzlem zrychleným růstem a oživením dávno odumřelé flóry, nad burácením a bušením byl tenhle ústřední motiv.

Rozčarováním pokrčila nosík.

I přes svou velikost, přes předvedenou sílu a schopnosti, Strom ublíženě kňoural.

Pochopila i něco jiného. Přišlo to zároveň s touto myšlenkou, udýchaně se prodralo dopředu ve snaze upozornit na něco, co by mělo být každému jasné a co všichni přesto ignorují.

Jaké nepřátele mohou mít stromy, ptala se kdysi před věky – ale ne, bylo to přece dnes, docela nedávno – a teď se dopočítala posledního bodu seznamu.

Zničím. Všechny. Všechno, oznámil Strom. Nevyhrožoval, vážně a doopravdy konstatoval a uváděl věci příští. Víla se mu v té chvíli měla postavit, zahrát si vyslankyni vyšších sil. A za jiných okolností by právě tohle udělala.

„Raději bys měl jít,“ řekla místo toho. Se stejnou vážností.

Přebral si to jako výhrůžku, diskuze s neznámými protějšky sebou nese riziko špatného pochopení.

Jenže Žabinka to myslela jinak. Upřímně.

Což je další kámen úrazu zmíněné situace.

Strom tón, jaký víla v takových případech používala, neznal. Navíc dával větší váhu řeči těla. Ta ho upoutala už ve chvíli, kdy se na vílu soustředil. Žabinka se snažila pohybovat tak, aby co nejvíc zastřela výhled na něco, co se děje za jejími zády. Strom se na ni teď plně zaměřil a proto mu to neušlo.

Aha, zahučel náhle.

Bylo to samozřejmě zbytečné, vílí tělíčko nemohlo zakrýt nic většího, než vzdálenou veverku, přesto ucítil jistou nervozitu. Najednou se mu zdálo, že ta malá potvůrka zabírá celé zorné pole. Jak se ji snažil vědomě přehlédnout, podvědomě se soustředil jen na ni.

Vybral si nejrychlejší – kupodivu v tomto případě jediné nenásilné – řešení: vyrazil dál do svahu, až na vrchol kopce.

„Vrať se!“ zavolala. „Copak to nechápeš?“

Z vršku mohl dál ovládat celou situaci. Promlouvat ke stromům, pronásledovat narušitele, přesvědčit tu mrňavou potvůrku o svých schopnostech.

Shora mohl prohlédnout i její úskok.

A prohlédl.

Směrem, který se tak nápadně snažila krýt, nikdo nebyl. Voštěp s Karolínkou v náručí uháněl co mu síly stačily na druhé straně svahu. Ani zdaleka ještě nebyl v bezpečí. Když Strom bušil na všechny strany, mohl se dřevorubec vyhýbat. Zastavit, přehlédnout situaci. Teď už měl jedinou šanci – rychlost. Jenže o změně situace nevěděl, což dalo Stromu další podstatnou výhodu.

Voštěpovým směrem se rozehnaly kořeny a začal valit velký balvan, který se zničeho nic vyloupl ze svahu. Člověka intenzivní útok zaskočil a zpomalil. Ale nezastavil.

Prchaly i chodící stromy. Padaly jeden přes druhého, válely se ve snaze dostat se pryč jakkoliv a v jakémkoliv stavu, ale hlavně rychle. Hnal je pud sebezáchovy, využívaly toho, že je Strom pustil ze zřetele.

Víla zatoužila se roztrhnout na dvě. Rozum ji táhl pryč i radil pokračovat. Také chladně upozornil na to, že útok na Voštěpa ona sama už neovlivní.

Ale nebyl to jediné, co ovlivnit chtěla.

„Běž, zatraceně, dolů!“ zaječela na Strom. Ohnal se po ní, ale to už byla víla na cestě pryč.

Zničím.

Udělala jsem, co šlo, jak jen to šlo, drmolila Žabinka, když se ho snažila vytlačit z mysli a soustředit se opravdu jen na sebe. Teď už je to na něm. A něm. Na nic. Na každém.

A letěla jako o život.

Ne.

Letěla o život.

Jsou situace, které vykáží do neexistence i nadpřirozené bytosti. Tohle byla jedna z nich.

Musela se dostat dostatečně daleko, než do hry vstoupí sama příroda.

Která to právě teď učinila.

Tak, jak Žabinka předpokládala.

Obloha se rozsvítila plápolavou pavučinou blesku. Sletěl z nebes na  nejvyšší bod krajiny, do koruny výrazně vystupujícího stromu. Stromu.

Svět se zatřásl a převrátil naruby v ohlušujícím výbuchu hromu.

Všichni byli dost daleko na to, aby jim stačila jen trocha štěstí k  přežití bez úhony. Až na toho, kdo vykřikoval z vrcholu kopce, kdo chtěl, když nebude svět jeho tento raději zničit.

Strom vzplanul. Hořel rychle a silným plamenem, nezkrotitelným ani průtrží mračen, které se spustila vzápětí.

Žabinka se ukryla v nedostatečném listí onoho chytrého stromku, který fascinovaně pozoroval řádění živlů.

On, nebo ti dva lidé, řekla si.

Mohli taky přežít všichni. Kdyby mě poslechl.

Jenže...

Byla to jeho volba.

Bouře odešla rychle. Vytratila se, jako by jejím úkolem bylo zachránit situaci v hodině dvanácté a ona, coby profesionál, tak učinila a nechtěla sklízet ovace.

Naprosto stejně se kupodivu cítila i Žabinka.

Většina jejích dobrodružství končila remízou, hrozící katastrofou, nepochopením, nebo vyšuměla do ztracena. Tohle skončilo neoddiskutovatelným vítězstvím.

Taky spoustou modřin, zhodnotila svůj stav. Ale o to nejde. Teď.

Měla starost především o Karolínku. Když přestalo pršet, rozletěla se do míst, kde viděla Voštěpa s holčičkou naposledy.

Našla je oba sedět pod (nemluvícím a nepochodujícím) bezem. Zkáza zlého Stromu dítě trochu uklidnila, přesto se dřevorubce nepouštělo.

„To byla klika, ta bouřka, co?“ řekl, když vílu spatřil. Díval se přitom trochu stranou, možná si myslel, že ji přivolala Žabinka, možná se jen styděl za to, že si neuvědomil, že na stromy bude ze všeho nejvíc platit oheň.

„Všichni vcelku?“ zeptala se.

„Jo. A u vás?“

Po dlouhém čase se usmála.

„Byl to ale chytrej strom,“ kývl uznale dřevorubec, „To se musí nechat. To mi došlo, že chtěl přes to dítě vydírat královského správce,“ řekl pyšně. „Celej les pro sebe a slouhy k tomu.“

„Ba ne,“ nesouhlasila víla, „Chytrý nebyl. Jen vychytralý. Takoví chtějí všechno hned. Já ho varovala,“ dodala po chvíli ticha, „Ale on neposlechl.“

Věděla jsi, že neposlechne, řekly jí vlastní myšlenky, když jsi slyšela, jak olámal strom, který si dovolil vyrůst výš. Bylo ti jasné, že do něj uhodí.

Ale smutná být můžu, okřikla se vztekle.

Taky unavená a vyčerpaná.

Což jsme všichni. A tohle všechno ještě nekončí, ne, dokud všichni nebudeme tam, kde bychom být měli.

„Odnes ji hned domů, jestli můžeš,“ řekla Voštěpovi, „Po takovéhle bouřce ji už určitě hledají. A dobře víš, co se může ještě stát.“

Kývl.

„Neměj strach.“

„Určitě se ještě uvidíme,“ obrátila se víla k holčičce, když se Voštěp narovnal a Karolínka natáhla ruce. Zvedl ji do náruče a volnou paží pozdravil stromy.

„To bych ráda.“

Voštěp se rozhlédl a pak rázným krokem vyrazil. Karolínka mu vyhlédla přes rameno a zamávala. Pak se znovu pevně oběma rukama chytla dřevorubcova krku.

Tak to má být, pomyslela si Žabinka. Když pomáhat, tak nejlépe tam, kde tomu rozumíte.

Lidé lidem. Ona se musela postarat o své. Měla před sebou skupinku zmatených chodících rostlin. Musela jim pomoci zpátky do jejich lesa. Přesvědčit je k rychlému návratu a zajistit, aby při něm nenarazily na potíže.

Obnovit běžný pořádek, na jaký byli v tomhle hvozdu zvyklí.

S klidným svědomím mohla považovat stromy jen za nepřístojně velké květiny. A k těm, jako květinová víla, patřila.

Tak vzhůru do toho, a ať se nikdo neloudá!

Mraky se začaly trhat a vracet světu pod sebou po kouskách modrou oblohu.

 

KONEC

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist