Bezejmenná stránka: Literárium

Tam a zase zpátky?

 

Někdy, za hlubokých bezměsíčných nocí, slýchávají bohabojní a poctiví obyvatelé vesničky Sheltamu prazvláštní nářek. Ví se, že vychází z temné díry na pokraji blat, které se od nepaměti říká Jezevčí díra (i když by v ní většina jezevců trpěla agorafobií), a že to naříká jistý William Briggs, který se kdysi v těch místech ztratil a nemůže najít cestu zpět do našeho světa.

Do Sheltamu se dostanete jednoduše. Stačí to vzít z Plymouthu po A386, zahnout na B3212 a potom trefit na ušmudlanou okresku hezkých pár kilometrů před Moretonhampsteadem. Otázkou je, proč. Sheltam je natolik fádní, že ho vynechali ve všech turistických bedekrech, včetně Průvodce po nejnudnějších místech Británie, který na vlastní náklady vydal v Sacramentu jeden texaský Čech, pátrající kdysi po hypotetických anglosaských předcích, ačkoliv jeho dědeček pocházel z Lhotky pod Běšínem a v babiččině rodu figurovali samí čistokrevní Apačové, snad až na onoho tajemného jezdce zpoza mexické hranice, kterého ve svém stanu několik nocí ošetřovala její matka.

Budiž, neposlechli jste. Co toužíte shlédnout dřív? Faru, v níž kdysi jeden z vikářů rozpoznal cosi alžbětinského a neváhal se o tom zmiňovat kam jen přišel, takže zanedlouho se díky fámám prodloužila historie toho architektonicky nezajímavého stavení o dvě stě let? Jistější – pokud máte dobrodružnou povahu – bude hospoda U černého psa.

Právě tady viděli Billa Briggse naposledy.

Stalo se to v nezajímavý páteční večer, nijak nevybočující z nekonečné řady sheltamských soumraků. V kolik přesně se dveře hospody zeširoka otevřely, aby vypustily kulhajícího muže do tmy, o tom se dlouho poté vedly debaty, jisté je, že to nebylo dřív než v devět a ne později než v půl jedenácté. A nezáleží na tom. Zajímavější by možná bylo sledovat trasu, po níž se muž vydal. Opisovala křivky prastarého okultního symbolu, nad nímž by Bulwer-Lytton zaplesal radostí a Alesteir Crowley v cuku letu zapomněl na své germánské přátele. Nevykreslila ho ovšem soustředěná mysl, ale nejistá chůze, vedená pouze zběžným povědomím o směru a cíli.

Řečeno na rovinu, Billy Briggs byl namazaný jak zákon káže.

Jeho stav omlouvalo tolik povolených důvodů, kolik se jen dá vymyslet, a které lidé na pitce nezúčastnění jakžtakž uznávají. Opustila ho žena (udělala to už třemi lety, ale Briggs měl onu obvyklou opileckou vlastnost vracet se po několika pivech v čase). Farmu na buben nepřivedl, protože její cena by nepokryla ani náklady na úřední výkony, spojené s vyhlášením dražby. A bylo toho víc, co se někdy úspěšně a jindy naopak, dalo na nějaký ten čásek přelakovat příslušnou dávkou místního ležáku a skotské whisky růžovějšími barvami. Býval to odstín nepříliš lesklý a nestálý, protože Briggs patřil k lidem nespokojeným s jakoukoliv situací. Dával to taky patřičně najevo, což není vhodná vlastnost, pokud máte hluboko do kapsy a hospodský nervy ošoupané hádkou s několika hosty obdobného ražení.

Když ho majitel Černého psa vyhodil, nevěděl Briggs co s načatým večerem; domů se mu nechtělo, do hospody nemohl a sotva ho ovanul čerstvý vzduch, už nevěděl, jestli to není naopak a do hospody se mu nechce a domů se nedostane. Takže udělal to, na co byl zvyklý, dal se nazdařbůh cestou s tím, že se mu za chvíli rozsvítí. Ale nerozsvítilo.

Šněroval si to potácivou chůzí k Jezevčí díře. Sám nevěděl proč a vlastně ani kam jde, jako obvykle přenechal celý problém přesunu od nedostupných dveří hospody k těžce dobyvatelnému zámku vchodu do svého domku, zkušenému podvědomí. Většinou ho dovedlo, byť někdy slušnou oklikou, na místo určení. Jak už bylo prozrazeno, tentokrát si ale zvolilo cestu poněkud spletitější. Její značná část vedla tmou a ve stejném prostředí náhle skončila krokem do prázdna.

Změnu polohy si, jako každý opilec, uvědomil Briggs až chvíli poté, co mu přišlo divné, že leží na zádech a přes usilovnou touhu se hýbat nepostupuje vpřed. Opatrně pohnul jednou rukou, potom druhou a zkusil zvednout nohy. Nic ho nebolelo. Jenom hlava.

Když se zbavil hejna hvězdiček, které mu poletovaly před očima, a spolkl chuchvalec, jenž mu putoval v krku a na který raději myslel jako na sliny, opatrně se rozhlédl.

To, co považoval za mžitky před očima, bylo svítání. Řítilo se nezvyklou rychlostí, vykukovalo nad vrcholky kopců a mezi větvemi. Strkalo před sebou ranní chlad, který dokonale probouzel. Ale to, co Billa přivedlo k vědomí okamžitě a ještě rychleji než rosa, se vynořilo zpoza mohutného kmene, u něhož ležel. Velice nepřesný vypravěč by pohovořil o osobě tak nějak lidského vzezření; dvě nohy, dvě ruce a něco na krku to skutečně mělo, ale člověk většinou nemívá v obličeji dlouhý zahnutý zobák a už vůbec ne opeřená předloktí.

„Kde to, proboha, jsem?“ zachraptěl Briggs, i když si okamžitě sám odpověděl – v deliriu tremens, o kterém onehdy vykládal vikář.

„Přece pod Starou vrbou,“ řeklo mu to stvoření. A pokračovalo dál svou cestou.

Briggs za ním dlouho nechápavě hleděl. Probral se až ve chvíli, kdy ho někdo oslovil. Ten někdo měl na hlavě růžky a podupával kopytem, protože poctivý lidský podvozek nahradil v jeho případě spodek kozlí.

„Povídám, pane, kde jste se tu vzal?“

„He?“ nic srozumitelnějšího rychle střízlivějícímu Billovi při pohledu na další podivnou bytost přes rty nepřešlo.

„Vy jste Zvenčí?“ zeptalo se ho to podruhé.

„Já jsem poctivej sheltamskej starousedlík. Můj prapradědek tady koupil farmu,“ ohradil se Briggs.

„Ale vy jste odtamtud!“ vyjekl faun jásavě, „No jasně – dvě nohy, dvě ruce, něco tam na krku, táhne z vás alkohol a máte pod kolenem modřinu. A špatně srostlou frakturu femuru. Podrážděný žlučník, ale když vynecháte na pár dní ostřejší jídla, tak se to srovná. No paráda!“

 Zakvičel, docela nahlas a nejspíš v nějakém cizím jazyce, protože na ten výkřik se ze všech stran vyrojili místní obyvatelé.

Neseběhli se. Většina jich přiletěla. Během chvíle seděl udivený Briggs v kruhu těch nejpodivnějších bytostí, jaké kdy zasloužilý alkoholik může zahlédnout, růžové slony v to počítaje. Obhlíželi ho jako pětinohé tele, několik odvážnějších miniatur s křidélky se ho lehce dotklo, na jiných bylo vidět, že se raději drží zpátky a opatrně vykukují přes ramena sebevědomějších soukmenovců.

Než se začal doopravdy bát, strčilo shromáždění do jednoho z malinkých skřítků v první řadě. Pidimužík se lekl a upustil terakotový džbán, který křečovitě svíral a tiskl k hrudi, přímo na špičatý kámen u nohou. Nádoba se roztříštila na několik kusů, skřítek něco zabručel, a aniž spustil z Briggse zrak, mávl ručkama, střepy se vznesly a znovu se spojily. Načež do něj vrazil někdo jiný a pád i rekonstrukce se opakovaly.

Návštěvník otevřel úžasem ústa.

„To je něco! Hele, malý pane!“ (skřítek reagoval na přímé oslovení náhlou strnulostí, takže připomínal spíš zahradního trpaslíka), „Udělal byste to ještě jednou?“

„Cože?“

„Nikdy jsem nic takovýho neviděl,“ přiznal se Briggs. Stvořeníčko vypísklo a sklopilo zrak tím dobře známým způsobem: To víte, nerad se předvádím, ale když o to opravdu stojíte...

Třísklo džbánem o zem, znovu ho opravilo, Briggs nadšeně zatleskal, načež vypukl karneval, protože jeden přítomný přes druhého začali kouzlit malé ohňostroje, vykvétat květiny, tahat králíky z červených čapek, zkrátka se všichni začali předvádět. A Briggs jen seděl a zíral. Potom stál a zíral, protože mu někdo v rámci představení vyléčil tu zatracenou nohu.

Když se konečně rozešli a rozletěli, vydal se i návštěvník na obhlídku tohoto zvláštního světa. Nepochyboval, že se ocitl někde jinde, v kouzelné zemi skřítků a víl, o níž slýchával jako dítě pohádky. Věřil, že je možné do Faerie proniknout, konečně, vyprávělo se o tom hodně příhod. Ale nikdy by netušil, že to tady bude vypadat takhle. Že její obyvatelé budou více nadšeni jím, než on překvapený jimi.

Problém (o němž neměl Briggs ani potuchy) tkvěl v tom, že Faerii už hezky dlouho žádný smrtelník nenavštívil. Tam venku se lidé pomalu ale s neochvějnou jistotou zvedali k pochodu za světlým technologickým zítřkem, mnohem zajímavějším a tajuplnějším, než byly staré povídačky o skřítcích a vílách. Každý příchozí by se dočkal stejně vřelého zájmu, i kdyby se šťoural v nose palcem levé nohy.

Jenže netrvalo dlouho a z vítaného hosta se stávala persona non grata. Zjistilo se, že díky své vrozené venkovské zemitosti je nudný až hrůza. Navíc – jako každý cizinec ve všech světech – neměl cit pro tuzemcům známé signály. Nepoznal, kdy nemá otravovat a kdy hovořit o počasí, nevěděl, že sukovití lesní muži nesnáší když je někdo osloví ze strany, zatímco nenastrčit obličej až pod nos krátkozrakým minotaurům je bůhví proč vyložené faux pas.

I Briggsovi se začala kouzelná země rychle zajídat. Dokud na ni pohlížel užaslýma, mírně podnapilýma očima, dokud mu shrbené vrásčité a bradavičnaté čarodějnice podstrkovaly koláče a skřítkové předváděli drobná veselá kouzla, cítil se dobře. Jenže všechno brzy zevšední. A spousta věcí, o nichž snil, mu stejně zůstávala nedostupná.

Faerie byla plná nádherných a svůdných krasavic. A všechny ty najády, sylfidy či elfky se nestoudně promenovaly kolem, aniž by jedna jediná zavadila o návštěvníka odjinud okem. A to se snažil. Dokonce – doma v Sheltamu by asi nikdo nevěřil vlastním uším – omezil obvyklé krapet dvojsmyslné a hodně vulgární narážky.

„Poslyšte, krásná paní,“ oslovil třeba jednu dámu s labutími křídly, která se pokoušela zbavit podomní obchodnice, hrbaté čarodějnice s velkým nosem, modrými tvářemi a železnými zuby. Nejdřív pohlédla skrz něho, potom zaostřila a s přehnaně hraným odporem se odvrátila.

„Jen jsem vás chtěl pozvat...“ skončil v polovině věty, do zad nemělo smysl mluvit. Ale přece jen zareagovala, zaslechl kousek věty, adresované babizně.

„... takový obejda.“

A to ji nedávno načapal v důvěrné chvilce s chobotnicí, nebo s někým, kdo tak na první pohled vypadal. Zatracené ženské.

Když zkusil zaklepat na vílu, která se s ním v první dny, z jejího pohledu dost nerozumně, dala do řeči, vylila na něj ze dveří kbelík něčeho, co rozhodně nebyla voda po mytí nádobí. Přitom jí neřekl nic špatného, jen zdůraznil její fyzické přednosti.

Bohužel svými vlastními slovy.

Takhle to dopadlo pokaždé. Stejně jako doma. Briggs nebyl opačnému pohlaví odporný, takoví někdy určité typy přitahují. Bylo to mnohem horší – byl totálně nezajímavý. A otravný. Prostě ho ignorovaly. Zkoušel všechno možné, dokonce se i vykoupat, jenže – a to byl druhý kámen úrazu – si nemohl koupit mýdlo, protože neměl ani floka a čarovat pochopitelně nedovedl.

Našel sice po kapsách nějaké drobné, dokonce i celý šilink, ale britská měna tady neplatila. Z ruky do ruky se tu přesouvalo vílí zlato. Pokoušel se přemluvit jednoho spřáteleného skřeta, aby mu nějaké vyčaroval, jenže tohle byla jedna z těch mála věcí, která kouzlům nepodléhala. Což znamenalo, že nikdo neměl financí nazbyt. Většina ležela v gnómské bance, a ti malí pidižvíci by zlato raději sežrali, než pustili chlup.

Přesto to Briggs nevzdával. Brzy se mu začali obyvatelé kouzelné země vyhýbat do jednoho, což ovšem nepoznal, protože byl tupý jako poleno. A zvyklý na obdobné chování tam doma, takže to bez přestání zkoušel dál, důvěřuje staré pravdě o kapce, která skálu prorazí. I tak mu stále nedocházelo, že replika Nemám zájem, neznamená Ano.

Až jednoho dne dospěla situace tak daleko, že ho sebral obr – strážník a odnesl do královského paláce. Přímo před Jeho Veličenstvo Oberona. Královna se raději omluvila.

„Tady to máte,“ zafuněl obr a shodil nic nechápajícího Briggse na dlažbu trůnního sálu. „Koukej ohnout hřbet před jeho královským Veličenstvem,“ zaburácel.

Briggs se vyděšeně nahrbil a jen kradmo zahlížel na velkého muže s ohromným parožím na hlavě.

Kolem trůnu i po stranách velkého sálu se mačkala místní honorace, čekala nejspíš nějakou zábavu, drcení provinilce, nebo přímo hrdelní soud. Ale nezdálo se, že by chtělo Jeho Veličenstvo dštít síru. Naopak, tvářilo se celkem příjemně. Proneslo oficiálně vzletnou řeč o milých návštěvnících z lidského světa (které nevěřil ani schnoucí fíkus pod oknem), a nakonec se zeptalo, jak se hostu ve Faerii líbí.

„No, abych se přiznal, tak už moc ne,“ řekl na to Briggs a protože vycítil možnost, přidal dlouhou větu bez čárek a odmlk, v níž si postěžoval na celý svůj život. Neopomněl zdůraznit, že se v tomhle světě ocitl náhodou a vlastně proti své vůli (co kdyby z toho kápla nějaká kompenzace), přičemž by byl velice zavázán, kdyby ho odtud někdo vyprovodil.

„Dobře,“ pokýval hlavou Oberon, jemuž se ulevilo, protože z nekonečné řady stížností na Briggsovo chování získal dojem, že se s ním bude muset dohadovat a nakonec nenápadně – protože by tím porušil zákony Faerie a to se neodpouští ani králům – ho proměnit v ropuchu. V zákonech bylo totiž i psáno, že sám Oberon musí osobně vyřešit spor, pokud počet stížností přesáhne určenou mez, což se v tomto případě několikrát stalo. A uječené ženské jsou ještě silnější než zákon, to měl ověřeno vlastním manželstvím. Nikdo jiný, než ony, v podstatě na toho muže nežaloval.

Kývl na vysokého ramenatého dubového muže, stojícího po králově levici. Dva metráky kořenů a větví se pohnuly kupředu a položily před užaslého Briggse velký měch. Nepochybně plný něčeho těžkého.

„Je tvůj,“ řekl král, „Vezmi ho a můžeš odejít.“

Briggs hekl, když se pokusil pytel zvednout.

„Je tu nepsaným zákonem a dobrým zvykem,“ prohlásil Oberon, „že každý návštěvník z lidského světa si z naší země odnese poklad.“

Muž ze světa lidí zachmuřeně zíral na dar.

Zdálo se mu to, nebo po králově tváři přeběhl šibalský úsměv? Konečně, na tom nezáleží. Když odtud vypadne... ale proč by to dělal? Aha, protože tady na něj každý kašle. Stejně jako doma, jistě, ale doma je prostě doma.

„No, snad abys už šel, ne?“

Briggs poplašeně těkl okem po králi a znovu se vrátil k měchu. Byl pořádně těžký, což o to. Dozajista napěchovaný zlatem. Jenže co se stane, až vyleze na světlo světa? O tom se hodně povídá. Rozhlédl se kolem, jestli uvidí nenápadné úšklebky, to by znamenalo, že je v tom opravdu nějaký háček.

Uviděl je.

Takže až se dostanu ven, budu mít nejspíš pytel listí nebo kamení. Nebo vůbec nic. Možná bych si stihl u Černého psa ulovit pořádnou opici, než by mě ráno starej Wilcox uškrtil. Jinak je to všechno k ničemu.

Zíral na pytel u nohou a topil se v bažině zoufalé nemožnosti ten poklad jakkoliv využít. Slyšel, jak král začal nervózně poklepávat nohou, a tak zvedl hlavu. Vyděšeně se rozhlédl kolem. Čekal, že naváže oční kontakt s někým v davu a neskrývaný výsměch ho zdeptá ještě víc, ale kupodivu na nic takového nenarazil. Všechny oči, ať už jich zdobilo hlavu kolik chtělo, nekoukaly po něm, mířily k pytli. Tu a tam se někdo ohlédl po sousedech, mrkl ke králi, ale měch je přitahoval. Briggs si všiml, jak se na něho jedna víla – a u všech všudy, nebyla sama – podívala do této chvíle nevídaně milým pohledem.

„Tohle je opravdu moje?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Jistě,“ usmál se blahosklonně Oberon, „A nikdo ti to nevezme.“

„Vaše slovo?“

„Moje královské slovo,“ souhlasil muž na trůně a zařekl se kletbou, o jejímž výsledku v případě porušení nebylo pochyb ani u tak vysoce postavené osoby.

Briggs se na něho široce usmál.

Další – podle vlastního názoru šibalský – úsměv věnoval jedné z dryád. Ve skutečnosti to byl škleb, na nějž by ještě před chvílí reagovala zděšeným úprkem. Jenže pytel u nohou jeho majitele ho proměnil v líbezné pousmání, které na druhé straně zeširoka otevřelo dveře do ložnice.

„Tak jo,“ rozzářil se Briggs, „Tohle teda úplně mění situaci. Řekl bych, že tu zůstanu,“ dodal na vysvětlenou, když viděl, jak se Oberon tázavě zamračil. Zabral ze všech sil a podařilo se mu bohatou výslužku hodit na hřbet. Těžkým, zlata plným krokem se vydal ke dveřím sálu. Po několika metrech si musel odpočinout, což umožnilo dryádě nenápadně k němu vykročit, okamžitě ji ale předběhla štíhlá kráska modravé pleti, která hrubě odstrčila bledou dívku ve středověkém úboru. Ještě si všiml, jak si další víla jakoby mimoděk upravila výstřih k větší čitelnosti.

„Myslím, že než seženete nějaké dobré bydlení, mohl byste zůstat pár dní u mne,“ vyhrkla modřinka, aby ji nepředběhla k podobné větě se nadechující konkurentka. Briggs stejně potajmu přimhouřil oči a dryáda ho odměnila spikleneckým mrknutím. Někdy příště.

„Řekl bych, paní, že vaši nabídku přijímám,“ řekl té modré a víla se do něho s vítězoslavným úsměvem zavěsila. Něco mu zašpitala do ucha, Briggs se zasmál svým obvyklým humpoláckým způsobem a plácl novou bytnou po zadečku. Koketně jím zavrtěla.

Oberon chvíli tiše, slovy klasika „nenechávaje prchlivost cloumat svým majestátem“, soptil, načež si uvědomil, že všechny stížnosti pravděpodobně do večera padnou. O což mu šlo především.

Pytel nakonec odnesl za malé spropitné obr – strážník, který se ukláněl tak servilně, až mu praskalo v zádech.

Někdy, za hlubokých bezměsíčných nocí, slýchávají bohabojní a poctiví obyvatelé vesničky Sheltamu prazvláštní nářek. Ví se, že vychází z temné díry na pokraji blat, které se od nepaměti říká Jezevčí díra, a že to naříká jistý William Briggs, který se kdysi v těch místech ztratil a nemůže najít cestu do našeho světa.

Některé zvuky se dají interpretovat všelijak.

 

© 2008, napsáno 2008, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2008

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist