Bezejmenná stránka: Literárium

Temná noc na Highew

 

„Kdysi tudy vedla dobrá cesta,“ řekl muž s loutnou.

„Do pekla,“ odplivl setník. Spolu s třemi vojáky hřadoval na kmeni stromu, který v podvečer porazili, přilbici pověšenou na pahýlu větve, štít a meč opřeny vedle sebe.

„K přístavům tam dole. A ještě předtím bylo tohle údolí hranicí. Přirozenou hranicí, od Dorianu až k Flatlandské bráně.“

Nerozuměli mu. Už druhý den pochodu měli po pravé ruce vysoké strmé svahy, porostlé hustým křovím a pokroucenými borovicemi. Někde vybíhala do údolí holá skaliska, kamenitá stezka, na níž se jen s obtížemi dalo poznat, že kdysi bývala širokou pohodlnou cestou, se jim vyhýbala uctivými oblouky. Na druhé straně to nevypadalo lépe, možná méně divočeji, východní kopce byly nižší, zato tmavší. Divoká neznámá krajina s divokými neznámými jmény, kterými je zpěvák častoval.

Někdo přiložil na oheň. Plameny se ztratily pod poleny a tváře kolemsedících mužů zmizely ve tmě.

„Nějakej chytrej,“ ušklíbl se setník. Truvér se zasmál, palcem přejel pro strunách, zahrál několik tlumených akordů, potom loutnu odložil.

„Neučili mě být hloupým.“

„Nemám tě rád,“ tma setníkovi nahrávala, „Stejně jsi jen nějakej barbar.“

„Moc ti to vadí?“ zeptal se tiše ramenatý Venheťan, sedící na kameni, o který se jedním koncem opíral setníkův kmen. Stejně jako zpěvák, patřil tenhle vysoký muž k dobrovolnickým oddílům.

„Docela jo.“

„Tak běž k jinému ohni.“

„Já? Tohle čarodějnický kvítko, parchant jeden. Ať vypadne ze společnosti normálních lidí.“

Truvér mu přes tmu pohlédl do očí.

„Nejsem čaroděj. A to druhé jsem neslyšel.“

„Parchant, klidně ti to zvopakuju.“ ozval se další. Zpěvák se zvedl.

„Ještě někdo? Nebo vy ostatní nejste hlupáci?“

Setník vyskočil. Popadl meč, vytáhl ho z pochvy a výhružně jím mávl.

„Ještě slovo a useknu ti palici. Ještě slovo, jasný?“

Truvér se zašklebil. Vycenil zuby a svraštil obočí do groteskní grimasy.

„Začaruju tě.“

Voják vyrazil kupředu.

Venheťan mu podtrhl nohy a setník padl na zem, zbraň mu vylétla z ruky. V truvérově ruce se objevila dlouhá dýka, někdo další se pokusil rozkopnout polena na ohništi.

„Držte huby a dřepněte si!“ zařval Venheťan, zvedl se do dvoumetrové výšky a povytáhl meč z pochvy. „Jestli se nepletu, jdeme bojovat do Flatlandu, ne se zabíjet mezi sebou.“

Uklidnili se. S venhetským šlechticem, který velel zálesáckým průzkumníkům, si to nikdo rozdat nechtěl. Už jen proto, že tihle dobrovolníci by se za svého kapitána okamžitě postavili. A navíc měl pravdu. Skutečný nepřítel čekal jinde.

Všichni si poslušně sedli. Až na zpěváka.

„Odcházet nemusíš,“ řekl Venheťan.

„Máš pravdu. Jenom se zbytečně unavujeme. A přesně tohle by se tamtěm hodilo. Půjdu se raději projít.“

„Ty zůstaneš sedět,“ varoval Venheťan setníka. „A své spory si můžete vyřídit až potom. Jestli se vrátíme.“

Truvér zmizel ve tmě, setník si přihnul ze džbánu.

„Vy na západě o těch čarodějích nic nevíte. To my z Jižního Hellesu se pořád musíme bránit divochům z hor. Z tamhletěch hor,“ ukázal do tmy. „Tak se nediv, že mě cesta na Flatland znervózňuje. Mít je pořád v boku...“

Čarodějové. Barbaři a špinaví divoši z kopců. Setník se samozřejmě nebude chlubit tím, že všechny konflikty většinou vzniknou při pokusech o vybírání daní v gabrénských vesnicích.

Pro něj nejsem čaroděj proto, že opravdu ovládám několik základních magických praktik. Vždyť to ani neví. Jsem čaroděj, protože znám historii, pro bohy, byli jsme tu stovky let před nimi, tak něco musíme pamatovat. Dávní králové se možná opravdu stýkali s vílami, snad jsme si opravdu s magií hráli víc, než je člověku milé.

Pro poznání.

Čaroděj? Barbar!

Zpěvák vzdychl. Vzhlédl k tmavé siluetě vysokých kopců. Na jednom z nich spatřil před soumrakem šedivé stěny hradu, nebyl to Dorian, Zlato jihu, ten museli minout včerejšího dne, stál někde po pravé ruce na jednom z prvních vrchů západní Gabrény, a truvér ho nezahlédl, ačkoliv celou dobu natahoval krk a pátral po sebemenším náznaku lidské činnosti.

Jenže milý Connore Hu Gwyne, Dorian je posledním strážním místem tvé země. A vypráví se, že ne každý ho může spatřit.

Zase magie a legendy. Nejspíš ho postavili tak, aby ho vidět nebylo, konečně, nebyl to žádný palác, ale pevnost. Jenže mýty bývají silné.

Nakonec i já začnu věřit, že všechno, co zbylo na někdejším území mého národa, je začarované.

V tmě tam nahoře na okamžik zazářil slabý plamínek. Vycházel z oken nedorianského hradu.

Proč to nezkusit?

Seshora bylo vidět desítky ohnišť přenocující armády. Stovky mužů se přesouvaly na flatlandský poloostrov, aby bránili nejjižnější argothské území, na němž se před časem nečekaně vylodila velká shibalbská armáda. Hellesané, žoldnéři z plání, z Meddanu i z Ahie. Malý oddíl khazandarských jezdců. Aspoň něco je dokázalo spojit.

Connorovi se najednou nechtělo vracet. Nebyl to jeho boj. Nájezdníci ze Shibalby by se do Qwaanu neodvážili. Jenže pověsti a dějiny... To shibalbští králové, podporovaní mocnými mágy – proboha už zase – rozbili říši devíti království Qwaanu. Zůstalo jediné území, ukryté za horami, pro nové národy, přicházející z východních zemí, nezajímavé. Ale ta kapka vzteku v moři historie dokázala přesvědčit Connora Hu Gwyna, aby se přihlásil do dobrovolnického oddílu, jež sháněl venhetský šlechtic, kterého k téhle válce nevázalo už vůbec nic.

Jistě, ještě tu byla Machtelda, dívka, s níž prožil několik měsíců a která si v Batře postavila hlavu a kategoricky odmítla pokračovat v cestě na jih. Pohádali se pořádně a od podlahy, zničili přitom vybavení hostinského pokoje a nakonec začali oba trucovat. Ale byla to Machteldina slova o čarodějnické zemi a historkách, kterým nevěří nebo naopak věří až příliš, co Connora přimělo bouchnout dveřmi.

Možná na něho – asi ne, trpělivost nepatří mezi Machteldiny vlastnosti – ještě čeká.

Hrad byl blíž, než se zdálo. Kdysi snad patřil k řadě strážných věží, hlídajících cestu na jih, ale to muselo být opravdu dávno. Tady, v okruhu mnoha mil, nikdo nežil. Ani na protější straně údolí se nenacházela žádná qwaanská vesnice, nejbližší Dinslae leželo mnohem severněji. Mohl tu přebývat jen poustevník. A také žil: když se Connor vyšplhal do sedla, z něhož ho od hradu dělila jen příkrá stráň, uslyšel tiché hlasy.

Někdo se skrýval ve křoví.

Potichu, jak jen nejlépe dovedl, se zpěvák plížil tmou blíž. Z nezřetelného mumlání se brzy stala jednotlivá slova.

„... nebezpečné. Vrátíme se, Kaidhore. Otec nás může postrádat.“

Žena. Možná dívka. Connor se ohlédl do údolí. Ti neznámí stáli na okraji srázu, v nejlepším bodě, odkud se dalo pozorovat tábořící vojsko. Možná je to hlídka, ale kdo by posílal do stráže ženu?

„Máme nejlepší příležitost. Dopravíme to dolů. Potom... “

Mluvili qiathem. Jejich přízvuk nebyl ani gabrénský, ani llanfairský, nepodobal se žádnému nářečí, které Connor poznal. Snad   jsou na druhé straně zapomenuté qwaanské vesnice, možná tu jen žijí lidé, kteří kdysi qiath pochytili od sousedů.

Teď ale rozhodně nebyl čas, aby se Connor hádal se svým učitelem, podle nějž na východ od Gabrény nikdy Qwaiané nežili.

Třeba je to taky mýtus.

Snažil se opatrně připlížit co nejblíž. I když mu do místních obyvatel nic nebylo, přece jen ho přemohla zvědavost. Protože ti dva hovořili tak nějak divně.

„Dříve začne postrádat něco jiného,“ uslyšel Kaidhora, „Teď k tomu máme poslední příležitost. Když uvěří, že ti dole se v noci vloupali do hradu, bude nějaký čas vzteklý. Potom se ale uklidní, tomu věř.“

„Já nevím.“

„Stopy jsem už připravil. Teď jen musíme slézt dolů a někam to zahrabat.“

„Vrátíme se, Kaidhore. Otec není tak hloupý.“

„Je omámený!“

Dívka neodpověděla. Connor zadržel dech, pořád ještě nevěděl, kde přesně ti dva jsou.

„Pokud se toho nezbavíme, jednoho krásného dne ho to zabije.“

„Tak dobře,“ vzdechla.

Kaidhor něčím zašramotil.

„Jdeme!“

Ze stráně dolů spadlo několik kamínků, jeden uhodil naslouchajícího Connora do hlavy. Museli stát přímo nad ním. Doufal, že nepůjdou rovnou dolů, bylo zajímavé naslouchat ve skrytu cizím hovorům, ale určitě nepříjemné, kdyby se kvůli tomu musel prát.

„Opatrně,“ zašeptal Kaidhor, Connor už podle hlasu poznal, že stojí někde nalevo, kamínky vydrolila dívka.

„Je tu sráz.“

Do truvérovy mysli se pomalu vplížil nelibý nádech čehosi povědomého. A ne příliš příjemného. Pocit rozladění sílil.

„Ukaž, podám ti ruku.“

Byli výš než předpokládal.

Ve chvíli, kdy usoudil, že ti dva jsou plně zaujati sestupem a kdy se chtěl opatrně odsunout stranou, aby na něj nenarazili, se ozval krátký výkřik a zvuk padajícího předmětu. Tentokrát to kamínky nebyly.

Jen roztáhl ruce, aby zachytil letící tělo a spolu s ním se skutálel do hustého křoví o pár metrů níž.

Docela blízko dalšího prudkého svahu, plného ostrých kamenů.

Ve tmě se dalo jen poznat, že je mladá. Štíhlá, aspoň nevážila tolik, aby svého zachránce strhla až dolů. Vyděšená, ale při smyslech.

„Kdo jsi?“

Pomohl dívce na nohy, zkusmo udělala několik kroků, pak poklesla v kolenou.

„Říkají mi Connor. Tobě?“ i když ho to zajímalo, nechtěl se hned vyptávat cože to chtěli s Kaidhorem odnést dolů. Ani na to, proč není jejího společníka slyšet.

„Reina. Můj otec je Ewar, pán tohoto hradu. Bolí to.“

„Pomůžu ti,“ nabídl jí rámě, Reina se na něj pověsila celou vahou.

„Co tu děláš? Jsi voják? Z tamtěch?“

„A co tu děláš ty?“ zeptal se. Jen tak tak našel schůdnou cestu, po které ji mohl vést. Vrátil se mu pocit roztrpčení a navíc musel naslouchat okolí, aby včas postřehl Kaidhorův případný útok.

„Byla jsem se projít.“

Samozřejmě ta nejmizernější výmluva. Connor se rozhodl tu hru chvíli hrát.

„Sama? V noci?“

„Viděla jsem ohně.“

„Jsi odvážná,“ plácl.

Ten zvláštní pocit sílil. Obloukem vyšplhali nahoru, do míst, odkud dívka spadla.

„Co se mi tu může stát,“ byla stejně nervózní jako Connor.

„Třeba můžeš spadnout ze stráně.“

Bylo to blízko. Nevěděl co, rozhodně to nebylo nebezpečí. Kaidhor zmizel. Což mohlo znamenat (nemuselo), že Reinin pád nebyl náhodný. Truvér se rozhodl tomu muži nevěřit, ať už se s ním setká nebo ne, a pro jistotu stát mezi mezi ním a dívkou.

„Au.“

Sykla a sehnula se.

„Tady... “

„Co?“

„Nic.“

Volnou rukou zvedla ze země neforemný pytel, možná uzel z hadrů; snažila se to udělat velice nenápadně a Connorovi bylo jasné, oč jde. Usmál se.

„Tady nahoře – je tu stezka,“ upozornila ho za chvíli. „Zkusím jít sama.“

Nedovolil jí to. Cestička byla plná kamení, klikatila se mezi stromy a v některých místech by jeden špatný krok znamenal další pád ze svahu. Vedl ji dál, Reina příliš neprotestovala. Jen se chvěla, možná to bylo bolestí, ještě pravděpodobněji strachem. Jenže z čeho?

Z ničeho nic se ze tmy před nimi vynořila tmavá masa hradeb. I když ji čekal, Connora překvapilo, jak blízko je cesta zavedla, rozhodně tu už léta nepočítali s napadením, jinak by nedovolili stromům narůst nedaleko brány.

„Teď už musím sama. Otec by se zlobil,“ snažila se ho zbavit. Pustil ji, Reina nenápadně ukryla pytel za zády.

A ty by ses možná zlobila také, kdybys věděla, že jsem vás poslouchal, usmál se Connor v duchu. A tvůj otec?

Stál v bráně.

Zpěvák si ho nejdřív nevšiml. Vypadal jako socha, vysoký, v dlouhém plášti, na pozadí malého nádvoří, osvětleného jen slabým svitem Měsíce.

„Otče?“ Reinin hlas byl nejistý. „Byla jsem venku.“

„Věděl jsem, že jednou někdo přijde,“ odpověděl tiše.

„On... spadla jsem a on mi pomohl.“

„Věděl jsem to. Mně však neoblouzní ani ženská krása, ani nepřemůže meč. Jsem připraven!“

Prudkým pohybem ze sebe shodil plášť a tasil dlouhý meč. Connor uskočil. Svou zbraň, která vyletěla z pochvy stejně rychle, držel hrotem k zemi, chtěl předejít srážce a pokusit se všechno vysvětlit. Nebo nechat vysvětlování na Reině.

„Otče, nezabíjej ho!“

Na poslední chvíli odrazil úder, vedený na dívčinu hlavu. Polekaně uskočila.

Hradní pán se obrátil k truvérovi, zaútočil dlouhým sekem, Connor ho vykryl, meče zazvonily. Reina se rozplakala. Pokusila se mezi soupeře vběhnout, ale Connor ji volnou rukou odstrčil; jen tak tak potom odvrátil další útok. Jeho protivník bojoval klidně a pomalu, využíval výhody delších paží i delšího meče, útočil bez emocí. Truvér navíc nechtěl zbytečně zabíjet – tohle nedorozumění se jistě dá vysvětlit.

Nejhorší na celé situaci bylo, že Ewar chtěl zabít oba – jak neznámého vojáka, tak i svou dceru.

Reina si to naštěstí rychle uvědomila.

„Otče?“ to už byl hlasitý výkřik, po němž se dívka sebrala, využila okamžiku, kdy byl Ewar zaměstnán Connorem, proklouzla za jeho zády a utíkala do hradu. Otec se po ní ohlédl, poskytl tím truvérovi možnost k výpadu. Který vzápětí odrazil. Nebyl lepší šermíř – ani být nemohl, necvičil-li s Kaidhorem –, zato vládl větší silou. Connor začal uvažovat o ústupu.

Ewar se ho snažil dotlačit ke stěně, chtěl ho odzbrojit a zabít, jeho výpady se ale zpomalily a stávaly se méně soustředěnými. Jakoby usínal. Pokud mu dochází energie, má protivník jedinečnou možnost, jak souboj rozhodnout ve svůj prospěch.

Connor nechtěl tu šanci promarnit.

Provedl několik falešných protiútoků, vydobyl si větší prostor a přichystal se k rozhodující akci, když se v mihotavém světle, vycházejícím z otevřených dveří, objevila Reina, zalomila rukama a bez váhání se k bojujícím rozeběhla.

I když stál zády, Ewar se pohotově otočil, dlouhá čepel prolétla vzduchem a neomylně mířila přímo na hlavu jeho dcery.

V posledním okamžiku strhl zbraň stranou.

„Reino?“

Chvíli se nechápavě rozhlížel. Spatřil vyděšenou dívku, které po tváři kanuly slzy a neznámého muže s mečem, připraveným k boji.

„Napadl jsi moji dceru!“

Connor takovou reakci naštěstí čekal. Uskočil, asi byl opravdu nejvyšší čas noční výpravu vzdát a vrátit se do ležení.

„Ne, otče, ne. On mě přivedl. Já... byla jsem venku,“ opakovala, „Projít se. Podívat se na ty dole. A spadla jsem.“ chrlila ze sebe slovo za slovem, monotónně, ruce držela na hrudi, dotýkaly se křečovitě sevřenými pěstičkami.

Hradní pán zůstával ve střehu.

„Kde je Kaidhor? Měl přece celou tu dobu, kdy budou oni tábořit v údolí, zůstat s tebou.“

„Spí. Utekla jsem mu.“

Proč lže?

A proč – byl evidentně šílený – Ewar najednou svou dceru poznal? Mnoho smyslu to nedávalo. Pomatenost hradního pána přicházela a ustupovala v náhlých skocích. Žádný šílenec by snad nepřestal v polovině boje. Ne takhle.

Něco tu nebylo v pořádku. Truvér tušil, že právě to něco bylo v pytli, který dívka s Kaidhorem vynesli z hradu a který Reina přinesla zpět – a právě tehdy se Ewar nejspíš pominul.

Ten předmět musel být nebezpečný. A magický – Connor už věděl, co způsobilo jeho nervozitu – byla to magie, neznámá nebo neurčitá, v každém případě silná. Ne otevřeně, v pytli se skrývala spící magie, prozrazovala ji jen slabá aura, jaká se kolem očarovaných věcí tvoří.

Reina lže, její otec je šílený, shrnul zpěvák.

Kdepak, čas vrátit se do údolí teprve přijde. Záhada zapomenutého hradu začala Connora zajímat.

Hradní pán, baron Ewar z Highew, jak se představil, byl i přes mizerně skrývanou nervozitu celkem příjemný hostitel. Patřil k lidem, jež nezaskočí nezvaná návštěva ani po půlnoci. Zavedl Connora do na místní poměry veliké místnosti s dubovým stolem uprostřed, s krbem, v němž ještě doutnala polena a s trofejemi na stěnách.

„Toto je má hodovní síň, příteli. Napiješ se se mnou?“

Truvér nebyl proti.

Ewar míval džbán vína s největší pravděpodobností vždy po ruce. Usadil se u stolu, ukázal Connorovi na těžkou dubovou židli, kterou zpěvák s námahou nadzvedl a posunul blíže, a nalil do velikých pohárů.

„Táhneš s vojáky?“

Connor přikývl.

„Ale pocházím z Qwaanu,“ ukázal palcem přes rameno, ke stěně, za níž tušil západ.

„Neznám.“

„Mluvíš přece naším jazykem,“ zasmál se truvér. „Qwaan je země na druhé straně údolí.“

„Thielgallam?“ zeptal se Ewar s trochou podezření v hlase.

„Qwaan. Naan Cyiahn, Llanfair, Qwaarmor,“ odrecitoval Connor zeměpis. Pak si uvědomil, že Ewar chtěl asi říci Thelg-yw-Llan, Území čarodějů. Thelginppan, Černokněžníkov, by určitě znělo veseleji.

„Nežijí tam čarodějové. Jenom čarodějové,“ opravil se, „Jsme normální, stejně jako ty, nebo Hellesané tam dole. To jenom...“

„Já vím,“ přerušil ho Ewar. „I já pěstuji vědu.“

Znělo to vznešeně. Connor se pohodlně opřel lokty o stůl a čekal pokračování.

Dočkal se.

Věda v Ewarově podání představovala zajímavou kombinaci zájmu o historii, alchymii, pořádné porce pověr a slušné praxe mechanické, což vzhledem k tomu, že stálý počet obyvatel hradu Highew byl v posledních letech tři, byla spíše nutnost. Z nenadálého návštěvníka měl, když jeho šílenství pominulo, Ewar očividně radost. K nejbližšímu lidskému sídlu to byl den cesty na sever a k nejbližším lidem, kteří by uměli aspoň číst a psát, stejně daleko jako na kraj světa. Nevěděl, jestli se má dříve vyptávat nebo vykládat, když navíc zjistil, že Connor není jen žoldnéř se zálibou ve válečném umění, ale dokáže smysluplně hovořit i o věcech tak válce vzdálených, jako je geografie nebo historie, zdálo se, že samým štěstím ztratí sluch i řeč.

„Tak bard z Thielgallamu, povídáš?“ podivil se, když mu Connor prozradil, že v poslední době se toulal světem s loutnou.

„Jen obyčejný – a navíc mizerný – zpěvák,“ pokusil se host bránit, jenže Ewar už mířil jinam.

„Slyšel jsem hodně o tvé zemi,“ řekl a spustil. I přes před chvílí řečené Já vím, ani jeho znalosti o Qwaanu se nijak nelišily od zasvěcených informací, které se Connor dozvídal v Moguntii nebo v Batře. Byly snad méně fantastické, ale jinak stejně zmatené a popírající jedna druhou. Ležely hluboko v minulosti, všechno to byly legendy, převedené do současného jazyka.

Connor nechal domácího pána mluvit a věnoval se raději vínu. Nebylo špatné. Jenom uspávalo. Stejně jako Ewarovy promluvy. A stejně jako monotónně neodbytná myšlenka, která se pomalu kradla Connorovou hlavou, až se uhnízdila úplně nahoře.

Ewarovo tak náhle vyléčené šílenství a předmět, který se jeho dcera pokusila odnést. Evidentně spolu souvisely. A ...

V polospánku už už sahal po řešení, mohl se ho dobrat i na svahu, jak to bylo jednoduché, vždyť přece...

Než stačil dát svým myšlenkám formu, aby si je mohl zapamatovat, vytrhlo ho z úvah cosi vzdáleného. Zvuk.

„Co to bylo?“

Ewar nic neslyšel, nebo tomu nevěnoval pozornost.

„Pij, barde ze západu.“

„Nejsem bard,“ namítl Connor. Už je to tu zase, povzdychl si. Bardi, pěvci a napůl čarodějové, v jejichž písních bylo víc než jen slova, mužové, kteří dokázali zastavit boj v jeho vrcholu, pánové pocitů. Už několikrát byl Connor za barda považován a nikdy nepochopil proč.

Mýty.

Cítil to víc a víc. Utápěl se v historii svého lidu. Tenhle šlechtic ji neznal, slyšel jen o národě za Gabrénou, žil v kleci svých představ a špatně interpretovaných kusých údajů, připlouvajících z různých pramenů.

„Pár slov,“ řekl Ewar.

Jenže to, na co Connor nyní myslel, nemělo s historií nic společného.

„Co skrýváš, pane?“ zeptal se. Nečekal odpověď. Znovu si spojil nervozitu, jež se ho zmocňovala venku, baronovo šílenství i proměnu která se udála, když ...

To bylo ono. Když Reina odnesla pytel, v němž se cosi skrývalo, dovnitř.

Bylo v něm něco, co přinutilo barona Reinu ohrozit a Kaidhora ji strčit ze svahu.

„Pane!“ řekl Connor naléhavě: „Tvá dcera.“

Baron sebou trhl.

„Je v nebezpečí.“

Musel něco zaslechnout, protože se okamžitě zvedl, převrhl přitom pohár. To Connor neviděl, protože sám už byl u dveří. Netušil, co ho přinutilo takhle reagovat, řídil se instinktem, který v něm probudila magie. V téhle podivné noci to bylo nejlepší.

Proběhl krátkou chodbou, zuřivě vyklusal po úzkém točitém schodišti do vyššího patra, temného a chladného, stopa se tu rozpíjela v magickou skvrnu, táhnoucí se všemi směry.

Doleva nebo doprava?

Vlastně na tom nezáleželo.

Vyrazil podél úzkých oken a chystal se vstoupit do prvních dveří, na které narazil a které byly otevřené, když se mu náhle před očima zatmělo a než ztratil vědomí v krátkém ohňostroji hvězdiček, stačil si jen uvědomit, že ho docela nemagicky někdo udeřil do hlavy.

„Jsi v pořádku?“

„Hloupá otázka. Někdo mě praštil,“ zaskučel zpěvák a opatrně si osahal hlavu. Nad zátylkem ji zdobila pěkná boule.

Reina vzlykla. Znovu Connora pohladila, takhle procitl, s pocitem něčeho hebkého a teplého na tváři; když opatrně otevřel oči, uviděl v šeru bledý dívčin obličej.

„Cítil jsem, že jsi v nebezpečí,“ řekl a opatrně se zvedal, „A musel to být ten váš Kaidhor. Poslyš, já vím, že tě tam venku chtěl shodit ze stráně. A teď, že mě praštil taky on. Co se to tu, u všech ďáblů, děje?“

Pomohla mu na nohy.

„To nebyl Kaidhor,“ pípla.

„Poslouchal jsem vás. Nikdo jiný tam nebyl.“

„Ne tam venku. Tady to nebyl Kaidhor.“

„Ale...“

„To otec tě praštil. A teď jsou oba někde tam,“ ukázala do tmy. A vzhůru.

Neexistovala žádná síla, která by teď Connora donutila otočit se na podpatku a vrátit se dolů k ohňům. Tomuhle blázinci, kterým prostupovala magie jako pach rybí hlavy, zapomenuté pod postelí, prostě musel přijít na kloub.

Skrývalo se to ve smotku hadrů, který se Reina s Kaidhorem pokusili odnést z hradu. Ewar tomu podlehl, v přítomnosti té věci ztratil vlastní vědomí, to něco ho ovládalo, a to něco muselo být pěkně mocné a nejspíš i staré.

Reina cupitala za zpěvákem, když kráčel k dalšímu schodišti, buď se bála o něho, nebo o sebe, možná si myslela, že někdo zvenčí může highewský problém vyřešit a docela možná si Connora jen hlídala, protože i když byl baron obětí evidentně největší, nebyl jedinou. To něco sahalo po všech v hradě a Connor musel zjistit čím.

A hlavně to pojmenovat.

Vyšplhali po několika stupních strmého širokého žebříku do temné díry ve stropě a vylezli ve velké místnosti pod střechou. Reina dýchala Connorovi za krk, mnohem nepříjemnější ale bylo to, co cítil před sebou.

Zvláštní pocit, nepatřící ničemu, co znal a co ho učili. Byl  silnější než prostá magie zpráv a slabší než opravdová kouzla čarodějů a mágů. Neurčitý – to byl ten správný výraz.

Ve svitu několika šikovně rozmístěných olejových lamp se místnost dala dobře přehlédnout. Stěny nebylo pro police, skříně a pracovní stoly vidět, ale uprostřed zbylo dost místa pro dva muže, kteří měli v rukou zbraně a v očích odhodlání se zabít.

Nebyl to rychlý a divoký souboj, stáli proti sobě, víc unavení než ve střehu, a jeden po druhém se pokoušeli o výpady.

Connor se rozhlédl.

Ta věc stála v rohu na malém ohništi, v němž se mihotaly slabé plaménky. Kaidhor využil situace a když si Ewar s chutí povídal s nečekaným hostem, začal laborovat.

Byl to kotlík, kovový, s jednoduchým ornamentem na světlém plechu kolem hrdla a s opáleným dnem, jak trávil většinu času na ohni. Docela obyčejný starý kus kuchyňského náčiní. A přece právě z něho vycházela ta podivná síla. Kaidhor se ho pokoušel bránit, stál mezi ohništěm a Ewarem.

Proto si Connora všiml první.

„Nezastavíš mě!“ zakřičel.

Nacházel se ve stejném stavu jako baron, oči mu planuly a nikoho nepoznával, viděl jen zloděje a nepřátele.

Bylo zle.

I Connor cítil, jak se mu do hlavy pomalu vkrádají cizí myšlenky. To se ozývala věc na ohništi, snažila se truvéra přesvědčit, že jen a jen on je vyvoleným. Ale nebylo těžké se tomu ubránit.

„Tví přátelé ti nepomůžou, ty ďáble!“ zařval Kaidhor.

Baron se polekaně rozhlédl. Teprve teď si všiml své dcery i hosta, nezdálo se ale, že by je poznával a vítal.

Zoufale zamával mečem. Kaidhor podnikl výpad, Ewar ho mimoděk odrazil; kovový třesk ho vrátil do hry a baron přešel do ofenzívy. Zaútočil spodním sekem, meče se srazily a opřely o záštity. Volnou rukou udeřil protivníka do obličeje, Kaidhor se zapotácel, zbraň mu vylétla z ruky, Ewar zůstal stát a nevyužil té výhody k tomu, aby ho probodl.

Civěl do prázdna. Přes rty mu prošlo jediné slovo:

„Krev.“

Kaidhor po něm skočil, strhl ho k zemi a začal škrtit.

Na hlavu mu dopadla dubová stolička, to se do zápasu vložila Reina. Ewar se vymanil z ochabujícího sevření, zvedl se, znovu plný síly a hledal protivníka.

Nejbližším byl Connor. Baron se na něj vrhl beze zbraně, zuřivě tloukl pěstmi a kopal, pokoušel se truvérovi dosáhnout na hrdlo. Ten jeho útoky jen odrážel, nechtěl domácímu pánu blížit. Udeřil ho naplocho mečem, ale nepomohlo to.

„Krev!“

Byl tu ještě jeden problém.

Kotlík.

Connor se na okamžik podal jeho vlivu. Polekaně uskočil a Ewar se prohnal kolem, padl do polic, z nichž se vysypala hromada keramiky. Tohle ale zpěvák neplánoval, úkrok stranou byl poklesnutím pod tíhou náhlého děsu.

Nádoba opravdu chtěla krev. Proudící krev, velkou otevřenou ránu. Probouzela zuřivost a touhu po boji. Žila tím. A nechtěla se nechat ovládnout, měla svůj cíl a musela ho dosáhnout.

Magický předmět, vyšlý z bůhvíjaké dílny. Mísa, nad níž černí čarodějové obětují bohům. Ale Connor vnímal víc, pokřivené vzpomínky na velkou říši Qwaan, na čaroděje, bardy a krále, na sílu slov vládnoucí světu. Patřilo to jemu, jeho historii a proto to nedávalo smysl.

Nebo ano?

Dnešní noc musela být výjimečná, protože kdyby se takhle otevíral každého dne, byli by ti tři už mrtví. Možná to způsobil pokus odnést ho od toho, kdo ho probudil. Docela možná byl kotlík silnější proto, že se v jeho přítomnosti objevil někdo jemu mnohem bližší, než obyvatelé Highew.

Dějiny každého národa skrývají za cudnými závěsy temná zákoutí.

Baron se vyhrabal ze střepů a znovu zaútočil, tentokrát už pomaleji, ale stejně sveřepě. Na druhé straně místnosti se sbíral Kaidhor. Zvedl meč, rozhlédl se – a se zuřivým výkřikem se vrhl na Reinu.

Polekaně uskočila.

V rukou stále svírala stoličku, proti kovové čepeli to byla mizerná zbraň. Pokud ji někdo neuměl správně použít.

Na to, že nemohla prodělat žádnou hospodskou rvačku, vedla si dívka znamenitě. Nesnažila se židlí krýt jako štítem, ani jí útočit přímo na Kaidhora. Pokoušela se mu vyrazit meč, zaklínit ho do židle a vykroutit z ruky.

I Ewar se mezitím nějakým způsobem dostal ke své zbrani. Při jakém bláznivém útoku se mu ji podařilo zvednout, Connor nepostřehl, ale najednou ji svíral v ruce a oháněl se jí na všechny strany. Truvér několikrát odrazil jeho zuřivé výpady. Čekal, až se baron vyčerpá, ale zatím na to nevypadal. Kotlík mu zřejmě dával sílu.

Také si něco bral.

Občas se Ewar v půli útoku náhle zarazil a zašeptal své oblíbené slůvko. Ty okamžiky bezmoci byly stále silnější, až najednou strnul a odhodil zbraň.

Meč třeskl o zem.

Baron padl na kolena, sevřel si dlaněmi hlavu a zakňučel.

Na čestný boj tu rozhodně nebylo místo, Connor se také nerozpakoval. Udeřil Ewara hlavicí své zbraně do zátylku, baron se zhroutil na zem a už se nezvedl.

Vždycky to chtělo moji krev.

Otočil se po výkřiku, který ze sebe vydal Kaidhor, Reině se konečně podařilo ho odzbrojit. Doplnila to staletími prověřeným ženským protiútokem, vrazila koleno do Kaidhorova rozkroku.

Connor na skučícího muže namířil hrot meče.

Možná by stačilo vědro studené vody a probrali by se oba. Nejlepší stejně bude odvést je odsud, někam, kde na ně ten ďábelský kotlík nebude mít vliv.

Hlavně, že už je po všem, oddechl si, když kontroloval Kaidhorův nenávistný pohled a především jeho ruce, snažící se nenápadně najít nějakou zbraň.

Nebylo.

Něco se dotklo jeho ramene, nejdřív si myslel, že je to Reinina ruka, ale vzápětí ucítil na krku kov.

„Odejdi,“ řekla ledově, „Nebo zemřeš jako první.“

Pomalu, aby ji nevyprovokoval, se k ní otočil.

Po tváři jí stékala krev. Nebyla to hluboká rána, musela se o něco udeřit do hlavy, možná ji zasáhla jen tříska nebo nějaký střep.

„Proč?“ zeptal se s předstíraným klidem.

„Dám mu, co potřebuje.“

Poslední slovo vzlykla.

„Proč?“

„Uteč!“ zaječela. Ruka s mečem se jí třásla. „On mi nařizuje, abych tě zabila.“

Ještě s tou věcí zápasila. „Co mám dělat? Co mám dělat?!“

„Ale vždyť je to jen věc, Reino!“

Jen věc.

A chce krev. Jenže proč? I kdyby patřil nějakému dávnému kultu, nežíznil by jenom po krvi. Vyžadoval by rituál. Snad kdyby byla krev jen jednou z ingrediencí čarodějného lektvaru, jenže čarodějnické kotlíky bývají obyčejné a hlavně universální.

Mohlo to být všechno jinak.

Muselo to být všechno jinak.

Šílenství postihlo Ewara i Kaidhora. Ne Reinu.

Dokud nebyla zraněna. Do té doby na ni kotlík žádný vliv. Zdravým lidem hlavu poplést nedokázal.

Nebo nechtěl.

Mýty a pověsti. Nevyprávělo se v nich jen o hrdinských či černých činech velkých mužů a žen. Někdy se v nich objevovaly i obyčejné, zapomenuté věci.

Bylo v něm příliš mnoho domova, aby se Connor zdržoval zdlouhavým rozhodováním. Vytáhl dýku.

Reina pozvedla meč, zpěvák ji ignoroval. K tomu, aby ho zabila, měla stále ještě dost vlastní vůle, a když otevřel svou mysl kotlíku, zkameněla.

Přešel k ohništi, sáhl pro nádobu a postavil ji na podlahu.

Voda se v ní nejspíš vařit neměla. Měla už být připravená.

Pokud se neplete.

Zaváhal, potom přivřel oči, zatnul zuby a přejel ostřím přes zápěstí.

Natáhl ruku nad kotlík.

Krev z otevřené rány skanula do vlažné vody a začala ji barvit do růžova. Jak tmavla, začal se místností šířit klid. Reina upustila meč. Nechápavě se rozhlédla, Ewar i Kaidhor se sbírali z podlahy, v hlavách naprosto stejný zmatek.

„Co to je?“ hlesla dívka.

Connor si utrhl rukáv a snažil se zastavit krvácení.

„Vaše hloupost. Co jste čekali, že tahle věc bude dělat? Zlato? Nápoj lásky? Rodit démony? Je to jen obyčejný a hloupý lékařský nástroj.“

Chvíli na něj civěli, všichni už přirození a sví.

„Myslím, že teď potřebuju pořádný pohár vína,“ řekl nakonec Ewar.

„Všichni ho potřebujeme,“ opravil ho Connor, „Ještě nikdy jsem se neocitl ve společnosti, v které všichni něco chtěli a každý vykročil nesprávným směrem. Včetně něj,“ ukázal na kotlík.

Svítalo, když se truvér vracel po příkré stráni do ležení. Trochu opilý, hodně unavený.

V hlavě jasno.

Zkoumali kotlík dlouho – proto ta baronova poznámka o vědách –, drobeček po drobečku sbírali poznatky a probouzeli ho. Až ho probudili, nádobu, jejímž účelem bylo vařit léčivé nápoje a mazání. Chtěla krev, protože chtěla informace o podstatě nemoci – a tohle oni netušili.

Byla to jenom věc, jejímž účelem bylo sloužit a dobře sloužit. Meč může stejně dobře vraždit, jako vraždě zabránit.

Na Highew zavládne klid. Možná se ti tři doberou i k dalším znalostem a kotlík bude používán k tomu účelu, k jakému byl stvořen. Určitě se už kvůli němu nebudou chtít pobít.

Všechno způsobilo neporozumění. Stejně jako nerozumí Hellesané v táboře Connorovi. Staré znalosti byly zapomenuty, protože se skrývaly pod zlatem, lidé z Argothu nerozuměli Qwaianům a Qwaiané – proč si to nepřiznat – zahubili poznání původních obyvatel země, do níž před mnoha lety přišli. Na troskách znalostí se stavělo znovu.

Proto nezůstal.

Proto se vrátil do tábora a do války, která mu nic neříkala.

„Myslel jsem, žes odešel,“ přivítal ho u skomírajícího ohně Venheťan.

„Pro pár slov?“ usmál se zpěvák, „Slyšel jsem je už tolikrát.“

Venheťan přihodil na oheň klacek.

„Jestli se ti nechce spát, Connore, tak mi můžeš vyprávět. O téhle cestě a o tom kam vede.“

Connor si sedl a vyprávěl.

 

 

© 2007, napsáno 1999, poprvé v knize Meč z Flatlandu, Wolf Publishing 2007

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist