Bezejmenná stránka: Literárium

Všechny poklady světa

 

Kámen se pohnul. Zabrali jsme znovu a ze všech sil, já se pověsil na sochor celou svou vahou pětasedmdesáti kil, Vláďa napjal svaly k prasknutí. Mezi žulovým blokem a špinavou podlahou chodby se objevila škvíra.

„Héééj rrrup!“

Kopl jsem pod opracovanou horninu dřevěný klín, a zatímco Vladimír zápasil se sochorem, rychle jsem podsunul další. Bylo vyhráno. Bez dechu jsem se opřel o stěnu nízké chodby a vyplázl vysušený jazyk.

Ještě pár minut a budeme si jisti, zda ten romantičtější z nás měl pravdu. Chvíli, a poznáme, zda budeme bohatší jen o dobrodružství.

Prudce jsem oddychoval a hleděl přitom na žulovou desku. I Vladimír. Šmejdil po ní kuželem slábnoucí baterky.

„Ale žádnej had na ní není,“ řekl.

Pokrčil jsem rameny.

Vado flumen transi, primi nomen ei non dederunt. Ubi loca deserta defendent ii, qui prius multo ante abierunt. Ibi, quo loco fons mirabilis incipit invenies capelam. Intra ineam quo modo et ego feci, et quaere Omen. Duo soles tibi viam demonstrabunt. Profunde infra terram, ubi via finit, invenies meta omnium quaerentium thesauros.

Attende! Noli seduci!

Memento, illa loca custodit Serpens.

Byla to nažloutlá listina, opsaná patrně z původního originálu nadšeným sběratelem kuriozit. Sežmoulané okraje, v přehybu se trhala napolovic. Nic víc, než stylová záložka, vložená do odrbaného svazku jednoho nepovedeného vydání jedné nepovedené knížečky, jíž kdysi vlastním nákladem přivedl na svět ten dobrák Rosenkranz. Jistě, měla cenu, ale kdo o tom věděl? Koupil jsem ji úplnou náhodou v táborském Bastionu, abych ji doma zasunul vedle mnohem povedenějších rosenkranziád. Těch několik mizerných dřevorytů jsem prostudoval za chvíli, text přelouskal za dva měsíce. Jako záložku, místo oblíbených děrných štítků, použii právě onen list. A jednou, znuděn alchymistickými bláboly, přečetl jsem si místo nich latinský text z cáru papíru.

Byl zajímavější než kniha. Pro jistotu jsem si vzal k ruce slovník.

A opojení mne nepustilo. Vrátilo se mi několik let života, napříč časem jsem spěchal do báječných dob, kdy jsme snili o pokladech, ukrytých všude kolem nás. O zlatě Attilově, o válečných úkrytech, o dědictví templářů a Albigenských…

Několik dní jsem to vydržel a jen přemýšlel jak dostat pergamen do nějaké povídky. Jenže takových – celkem mizerných – latinských textů se dá sestavit spousta. Kdo bude vědět, že právě tenhle je původní?

Kdo to bude vědět a kdo se pokusí?

„Hmm.“

Typicky vladimírovské přitakání.

„Docela by to sedělo.“

„Anebo taky ne,“ pravil přítel, od dětství přezdívaný Odol. I text byl plný přezdívek, zamlžujících pravá jména.

„Hele, a když ne, bude to aspoň správný dobrodružství. Jako Kopyto a Mňouk.“

Na stole přistála další sourozenecká dvojice piv.

„Nebo jako Pan Auťák.“

„Tak znova,“ vytáhl jsem překladostrojopis listiny. „Poslouchej.“

„Hmmm.“

Přejdi řeku, to jméno jí první nedali. Tam opuštěná místa chrání ti, kteří mnohem dříve odešli. Kde pramení zázračný pramen, tam nalezneš kapli. Vstup do ní, jak i já učinil, a hledej Znamení. Dvě slunce ti ukáží cestu. Hluboko pod zemí, kde cesta končí, pak nalezneš cíl všech hledačů pokladů.

Pozor dej! Nenech se svést!

Pamatuj, ta místa střeží had.

Ne, nebylo mnoho těch, kteří by se mohli tímto návodem řídit. Snad to byl jen nehorázný žert autora textu – ale hovořil o pokladu, což nás nalákalo, a po mnoha letech promluvil k těm, kdo mohli rozumět.

Obyvatelé malého městečka na jihu Čech, sídla nudného až hanba a přece zajímavého pro toho, kdo chtěl vidět zajímavé.

„Hele, všechno tam opsal, Odole. Vzpomínáš, jak jsem rozhlašoval, že Lužnice vzala jméno od boha Lugha? Jasně, že jsem si to vymyslel, ten název je čistě slovanskej, ale znáš mou slabost pro Kelty. Pro první obyvatele tohoto konce světa. Tedy první známé po jménu a kultuře,“ dodal jsem skromněji.

„A přeložils to dobře?“ otázal se nevěřící Vladitomáš.

„Jasně!“

„Hmmm,“ děl přítel. Atmosféra uřvané sídlištní hospody ho  inspirovala a vybídla k vlastním závěrům.

„Opuštěná místa… zcela jasně zmizelá ves Svákov,“ prohlásil, „A ti, kteří mnohem dříve odešli – hradiště.“

Při rezolutní koncovce se mi vybavil vysoký východní val, hledící přes řeku na město Soběslav. Tam žili a odsud odešli staroslovanští pohané. Tam někde se ve středověku rozkládala vesnice, ztrativší se z tváře matičky Země důkladněji, než valy staršího osídlení.

„Přesně tak,“ ohodnotil jsem Odolovo prohlášení i své myšlenky, „A nahlédneš-li do Stejskalova Labyrintem tajemna, heslo Soběslav,“ zadeklamoval jsem: „Zjistíš, že kromě bílých paní a krvavých upírek nachází se na Svákově studánka se zázračnou vodou.“

„A pověsti praví, že je tu ukryt poklad!“

„A je tam kostelík Panny Marie!“

„A bude zamčenej.“

A byli jsme v tom.

Všechno to prostě sedělo, ten text skutečně nařizoval přejít Lužnici ve starobylém městě Soběslavi, vydat se do lesa pod kopcem zvaným Svákov, a vloupat se do kaple Panny Marie. Autor poselství z hlubin minulosti – mělčiny, sahající tak sto padesát, dvě stě let do dějin (to podle zmínky o Keltech a stáří kostelíku) – našel své čtenáře. Byla to náhoda větší, než se dá spočítat, ale není snad pravdou, že je-li něco možné v jednom případě ze sta, byl ten předchozí devětadevadesátý?

Během následujících dní jsme obhlédli terén a jednoho deštivého, nepříjemného podvečera vyrazili. Obtíženi sochorem, polními lopatkami, mizerně svítící (což jsme ovšem na startovní čáře netušili) baterkou a odhodláním. Cestou jsme rozprávěli o templářích – velice stylové – to, co jsme doufali nalézt, jim určitě nemohlo patřit. Jenže Pauperes commilitones Christi templique Salomonici jsou prostě Pauperes commilitones Christi templique Salomonici. Tak nějak se na ně nedá zapomenout.

V chatkách u řeky nikdo nehnízdil, u spodního vývěru svákovského pramene nepobíhal nikdo s kanystry, všude bylo báječně pusto. Vystoupali jsme údolíčkem, táhnoucím se podél jižního valu hradiště, ozdobeného dnes už také opuštěnými a zchátralými lavičkami z dob nedělního korzování a okrašlovacích spolků. Udýchaní – sochor se pronesl – jsme stanuli před kostelíkem.

Bývalo tu poutní místo, snad je ta voda skutečně zázračná, když dokázala spojovat lidi.

Po kamenné podezdívce, srovnávající kostel do vodorovné polohy, jsem obešel stavbu a nahlédl dovnitř barevnými sklíčky oken.

Pusto, prach, nic jiného.

Po jedné cigaretě padlo rozhodnutí, za okamžik i řetěz se zámkem na mřížích.

Přešli jsme do přímé akce.

„Mám ho!“ řekl Vláďa. V prázdné kapli se to pěkně rozlehlo. Oklepal jsem se – pocit, že budu přistižen při vloupání zesílil, aby se vzápětí ztratil v přílivu emocí očekávaného dobrodružství.

Kámen u stěny. Velká dlaždice, sešlapaná jako ostatní. Ale přesto se na ní dal vytušit kruh. Kolo s loukotěmi, dávné znamení Slunce.

„A co to druhý?“ zeptal se Odol.

„Asi nějaký paprsek, procházející v některý den při západu Slunce oknem a dopadající na tohle místo,“ mávl jsem rukou, „A když pod ní nic nebude, tak to zkusíme znova, ne?“

Vláda mlčky přikývl. Došel pro lopatku a začal dlaždici uvolňovat.

Byla tam, pod nesmyslně silným a těžkým kamenem, černá díra vedoucí kolmo do země. Zaskočila nás, s takovou šachtou jsme nepočítali, ale brzy se ukázalo, že do jedné stěny jsou vytesány úchyty. Neváhali jsme a šli na to. Já první.

V duchu jsem si prozpěvoval píseň, kterou jsem si před lety, za dob naší pokladománie, složil. Tenkrát to přece jen byla krásná doba.

Všechny poklady světa které znám

leží ve strašlivé dálce

Víla z lesů se na mě usmívá

a snad mi drží palce…

„Je tu chodba,“ mohl jsem za chvíli zavolat. A chytit pytel s nářadím. Víla nám rozhodně přála.

Zatím.

„Teď ještě najít dveře s hadem,“ řekl Vladimír, když svítil do úzkého tunelu, vedoucího na severozápad a pozvolna se svažujícího do hlubin země. „A máme to doma.“

Jistě, dveře s hadem. Znamení plaza. Romantik, který psal listinu, tu musel projít před námi. Snad neodnesl všechno, možná poklad sám ukrýval. Každopádně patřil k naší krevní skupině. Dvě slunce, had. Podle legend hadi skutečně střeží poklady. Ti se zlatou korunkou. Občas se vyskytují i černí kocouři s ohnivýma očima a…

Mé, v romantických bažinách bloudící mysli, se dotkl osten nedůvěry. Najednou mi něco nesedělo.

Kráčel jsem ve Vladimírových patách, tu a tam do něj vrazil, několikrát se praštil o strop. Chodba se klikatila, občas změnila obdélníkový průřez za šišatý ovál sesutých stěn. Šel z toho strach.

i černí kocouři s ohnivýma očima a

Má mysl se vrátila domů a poletovala po knihovně.

hadi se zlatou korunkou a

„Do prčic!“

Chodba prudce zatáčela, strop se snížil, navíc jsme museli přelézt hromadu suti a protáhnout se úzkým průlezem.

a

„A je to tady,“ zastavil se Odol.

Konec. Malá – ale prostornější než chodba – místnost. Velká kamenná deska na podlaze, zřetelně uzavírající cestu dál.

Cíl.

Illa loca custodit serpens.

„Ale žádnej had tady nejni,“ řekl Vladimír. Pokrčil jsem rameny. Byl jsem někde úplně jinde, utíkal po cestičkách zlomyslné paměti, nutící mě věnovat všechnu energii vyhledávání možná ne zcela důležité informace.

„Byl to zatracenej romantik. Až tam vlezem‘, třeba bude na zdi.“ slyšel jsem se říkat.

„Nebo na dalších dveřích,“ kývl Odol. „Jdeme.“

Odsunuli jsme desku.

Po strmých schodech dolů. Stupně se rozšiřují a cesta se stává pohodlnější. Připomíná nálevku. Odol něco povídá, jenže já se vracím do svého pokoje, ke knihovně tisíce svazků.

Černí kocouři a…

Zatracenej romantik. Až tam vlezem…

Ta místa střeží had.

Poslední schod. Zpuchřelý závěs, ukrývající rozvrzané dveře. Odol – odvážnější a praktičtější – se je chystá otevřít.

Ani na nich není tolikrát zmíněný plaz.

Jenže…

Záplava informací, převalující se hromada balastu.

Žádný romantik.

Z druhého slunce zůstal jen oblouček. Na většině dlaždic býval nějaký sluneční symbol, hromada suti v prudké zatáčce – nenech se svést – zakrývala zbytky falešné chodby, která vedla rovně.

Vladimír opatrně otevírá dveře, baterka skomírá a my vidíme velikou místnost, plnou něčeho…

Vědomí si vybralo informaci.

„Zpátky, Odole, pryč!“

Prostor náhle vybuchuje světlem. Plameny.

Proklínám svou nepečlivost při hledání ve slovnících.

serpens, entis m.f. had …

Výklad hesla se nevešel do jedné řádky úzkého sloupce a pokračoval v druhé.

Je ohromný. Ohromnější, než má schopnost vybrat si vždy tu nejhorší možnou variantu.

Pamatuj!

Hromady zlata a šperků, stříbro a brilianty a…

Nádherný, silný a mocný a smrtelně nebezpečný

… DRAK!

„A přeložils to dobře?“

„Jasně!“

„Hmmm.“

 

© 1999, napsáno 1995, poprvé vyšlo v Dechu draka č. 1/1999, poprvé na Bezejmenné stránce v březnu 2000

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist