Bezejmenná stránka: Literárium

Vůz pro krále

 

Bylo to vskutku moderní podnikání v oblasti městského zločinu, to musel uznat i Divislav, který jinak rozdíly mezi zloději a loupežníky nedělal. Jeho přítel Fawraham si ale pověst vybudoval i díky tomu, že na starých a hrubých praktikách příliš nelpěl, což ho v Divislavových očích částečně omlouvalo. Nepatřil (už delší dobu) mezi lapky, kteří číhají v záloze na zemských stezkách. Neobíral (ne často) unavené a opilé obchodníky v zájezdních hostincích. Rád se pyšnil aspoň náznakem originality nebo originální kořisti. Svým způsobem to byla nutnost, neboť obchodníci v poslední době značně zbohatli, což loupežníkům kupodivu přinášelo problémy: kupci se o svůj majetek dokázali postarat lépe než králové, a měli-li zlaťáky nazbyt, sice neochotně, ale často je proměňovali v dobře vyzbrojené strážné a doprovod. I to byl jeden z důvodů, proč Fawraham rozpustil tlupu rabiátů, číhající u obchodní stezky z Hellesu, a dal se na víceméně sólovou dráhu. Doba žádala jemnější práci a netradiční řešení.

Tomu všemu se zbojník nikdy nebránil, teď se ale překonal. Nepřišel na žádné nové triky, ani nepoužil netradiční postupy, vymyslel si úplně nový druh zločinu.

Kradl kočáry. Svezl se na módní vlně zdobených kolesek a vozů, jimiž šlechtici přesvědčovali svět, že ještě nezchudli, a bohatí měšťané dokazovali sobě i okolí, že se staré šlechtě vyrovnají. Byla to městská vozítka, plná ozdob a parád, s vyřezávanými sloupky a zlacenými figurami, která se před časem začala objevovat na ulicích od Hagsinu až po Cameiu.

„Šířím pokrok, Divislave. Ty burany na západě by nenapadlo jít s módou, kdybychom jim ji nestrčili pod nos. A když chtějí jít s módou, musí nechat vyspravit ulice. Na slušnou ulici pak mohou s ještě parádnějším kočárem. Kdo ví, třeba se za pár let začnou budovat i pořádné silnice mezi městy.“

Divislav neodpovídal, jen upíjel ze svého poháru a přemýšlel. Ani ne tak o budoucím rozvoji komunikační sítě, jako o Fawrahamově drzosti.

Stejně jako obvykle pracoval i v tomto případě tak, že vůz ukradl v jednom městě a v jiném ho prodá, tentokrát začal v Batře, sídelním městě Jižního Hellesu, stovky mil od Cameie, kam měl kočár – po několika nezbytných úpravách – směřovat. Ta vzdálenost byla důležitá, protože poslední úlovek bylo opravdu horké zboží.

Ten kočár totiž patřil tamnímu králi.

Byl to bezesporu dar některého khazandarského nebo kamirského knížete, právě odtud, z udusaných stepí Východu, kočárové šílenství do Argothu přišlo.

Pro Fawrahamovy muže nebylo těžké do batranského hradu proniknout; způsob, jakým se i se zbožím dostali ven, si ale zloděj nechal raději pro sebe. Jisté jen bylo, že teď stál kočár ve stodole, stovky mil od Batry v malé díře až za Moguntií, a protože obchody nesnášejí odklad, chystala se na něj tesařská četa, aby vozítko upravila do trochu jiné podoby.

„Nechceš se na něj podívat? Poslední šance jak ho spatřit v původním vzhledu,“ nabídl zloděj.

Divislav souhlasil. Byl zvědavý. Ani ne tak na zboží, jako na to, co s ním chtějí provést.

„Vyměníme kola,“ prozradil mu Fawraham, „A od minula tu máme pár dílů, které k němu docela sednou. Zákazník bude rozhodně bez sebe, až ho uvidí.“

Sešli po rozvrzaných schodech pavlače jediného místního hostince a zamířili tmavou uličkou ke stodole, kterou si zloděj pronajal od zkrachovalého obchodníka; stavba měla být prostorným a důležitým překladištěm zboží, kterým by se také stala, kdyby obchodní stezka nevedla o dvacet mil jižněji.

„Místní lidé mají dvě skvělé vlastnosti. Za prvé: na nic se nevyptávají, za druhé: chodí spát se slepicemi,“ poznamenal Fawraham, když ve tmě zakopl a málem se poroučel: „A jednu špatnou: V důsledku té druhé dobré to nijak nepřehání s pouličním osvětlením.“

Museli zabušit na tmavá vrata a počkat, až si je hlídka prohlédne, teprve potom s klapnutím spadla závora a vrata se pootevřela. Vklouzli dovnitř, strážný za nimi rychle zavřel a vchod znovu pořádně zajistil.

Stodola, proměněná v kolářskou dílnu, svítila desítkou pochodňových košů. Nebyla velká, většinu prostoru zabíral rozměrný obchodní vůz, v němž lup, stojící nyní vedle něho, přivezli.

Fawraham se zastavil u vrat, složil ruce na prsou a pyšně na Divislava pohlédl.

„Hezký kousek, co?“

„Když myslíš.“

Divislav se zašklebil, ale nebylo v tom dost nadhledu a jízlivosti.

Kočár, který měl před sebou, byl totiž opravu úžasný. Malý, otevřený, vyrobený z tmavě červeného dřeva. Jen málo připomínal přehnaně zdobená východní vozítka, jaká jezdila v Hagsinu a Moguntii. Byl honosný, to jistě, tak, jak honosný má být dar pro krále, ale jeho elegance prozrazovala dárcův dobrý vkus.

Měl ještě něco.

Vzal si od jednoho z kolářů pochodeň a přistoupil blíž. Prohlížel si jemnou, decentní řezbu na sloupcích, vykládané dveře s ebenovými lištami a stříbrné kování. Tohle byl vůz, ve kterém by jezdil sám.

„Neboj se. Nezkazíme ho. Dostane jen střechu a bytelnější kola pro tu mizernou cameiskou dlažbu,“ řekl zloděj. „Taky mi nejde přes srdce, jen tak se ho zbavit. Takový – přepychový a vlastně nenápadný – si pořídím, až všeho nechám a odstěhuju se do Ingmardunu.

Do toho, hoši.“

Divislav vrátil pochodeň.

Nenápadný. To bylo to slovo.

„Něco se mi na něm nezdá,“ řekl, když odstoupili stranou a pozorovali, jak koláři naposled přeměřují vůz, přinášejí z hloubi stodoly kola a připravenou střechu, jak berou do ruky nástroje.

„Co?“

„Je to královský dar. Ale kdy by v něm ten šašek vyjel?“

„Když by se potřeboval blýsknout.“

„Nesmysl. Vsadím se, že se mezi těmi dalšími v Yvestově stáji pěkně vyjímal – ale kdo by si ho všiml?“

„Já. A ty, samozřejmě.“

„A my jsme kým?“

„Muži se stylem.“

„No právě. A to Yvest rozhodně není. Já myslím...“

Co myslel, to už Divislav prozradit nestačil.

Pochodně vzplanuly jasnějším světlem.

Jeden z mužů vykřikl a odskočil od vozu. Druhý se bez hlesu svalil na udusanou hlínu.

„Co se děje?“

„Co to je?“

Vzduch na okamžik zhoustl, potom zavoněl ozónem a zamrazil.

„Nějaká zatracená magie,“ zařval Fawraham. „Nedotýkejte se toho.“

Neměl komu přikazovat, protože všichni, kdo stáli kolem, se poslušni pudu sebezáchovy už hnali pryč ze stodoly.

Kočár se rozezněl tichým tónem, postupujícím rychle kupředu a nabývajícím na hlasitosti.

„Ta potvora se brání!“ vydechl zloděj, „To jsem ještě neviděl.“

Zvuk prošel kolem, vletěl do dvora a rozezněl okolí.

„Vrata, pane!“

Divislav vyběhl ven, Fawraham ho rychle následoval. Uslyšeli tupý náraz, následovaný skřípěním veřejí.

„Ta závora. Zvedla se sama!“

„Ten vůz!“

Stodolu naplňovala mihotavá modrá záře. Pulsovala, slábla a znovu v plamíncích Eliášova ohně běhala po kočáru.

Zloděj neztrácel duchapřítomnost.

„Všichni pryč. Popadněte ty, co jsou bez sebe, a ven.“

Vyběhli do ulice.

Zvuk, letící ve stále hlasitější vlně, je předstihl. Procházel městečkem, následován třeskotem otevíraných dveří. To bylo nepříjemné. Ještě horší byly plamínky svící a první rozespalé hlasy.

„Rychle k nejbližší bráně!“

„Mají jen jednu,“ upozornil Fawrahama Divislav. „Pevně zavřenou.“

„Doufám, že ne,“ křikl jeho přítel, když supěli ulicemi a sráželi se s nic nechápajícími místními občany, vybíhajícími z dokořán rozevřených dveří. Některé se utrhly ze závěsů, jinde se rozlétly i okenice.

Zvuková vlna je předstihla.

Křídla městské brány ležela na zemi, sledována zasmušilým pohledem strážného. Dloubal se v nose a dvojice, která kolem něj proběhla, si ani nevšiml.

Teprve hromový výbuch, přicházející ze středu města, ho donutil zvednout hlavu a ohlédnout se.

Fawraham s Divislavem se otáčet nemuseli.

Věděli přesně, kde epicentrum exploze leží.

„Tak do dna, kamaráde.“

Tohle byla jiná hospoda, ještě menší a špinavější než ta, v níž před několika dny Fawraham se ztrátou a tak rychle likvidoval svůj podnik. Také na míle vzdálená.

Zloděj kočárů tu léčil žal, nepřestával přitom nadávat na jejich výrobce.

„A tak to pěkně fungovalo. Vozy z Moguntie vozí zadky v Hagsinu, arkondské zase moguntijské. A teď abych to nechal plavat, nebo si zjednal nějakého čaroděje, aby tu ochranu odstranil. Jenže ten bude drahý, musel bych s cenou nahoru – a pak se to už nevyplatí.“

„Já nemyslím, že to byla ochrana proti krádežím,“ přerušil ho Divislav. „Proč by to otevíralo vrata?“

„Aby to zavolalo majitele, kamaráde. Pěkně mě to vyšplouchlo. Vrazil jsem do té akce všechny peníze. Krásně by se rentovala, kdybych  vůz prodal.“

„Nebyla to obrana,“ opakoval Divislav. „Poslouchej.“

Nenápadně upozornil Fawrahama na muže v uniformě moguntijského posla, který se naléval pivem u vedlejšího stolu. V mezidobích, kdy odtrhl korbel od úst, se dohadoval se dvěma arkondskými obchodníky.

„Ty myslíš, že bych mohl...“ zašeptal Fawraham, „Jako za starých časů? V noci?“

„Poslouchej přece.“

Zbojník ztichl.

Divislav kývl na hostinského, objednal korbel piva a postavil ho před posla.

„Promiň, příteli, že poslouchám cizí hovory, ale byli jsme dlouhý čas v divočině a neznáme žádné novinky. Slyšel jsem, jak vyprávíš o válce v Jižním Hellesu.“

Posel se podíval na korbel, potom na Divislava, přikývl a podrbal se za uchem.

„Ona je to taky čerstvá zpráva a do Moguntie ji přinesl helleský posel včera ráno. Ale nejde o žádnou válku.“

„Jakpak ne,“ skočil mu do řeči jeden z kupců. „Frizzontský emír vytáhl v čele veliké armády na Batru a bojuje pod hradbami.“

„Už jsem ti, Gaspare, říkal, že nebojuje,“ okřikl ho posel. „Já vezu na pláně oficiální – a pravdivou verzi.

„Věc se má tak,“ obrátil se k novým posluchačům: „Že emír skutečně zaútočil na Batru. V hluboké noci. Jenže si k útoku bůhvíproč vybral hlavní bránu. Nejlépe střežené místo. Asi mu přeskočilo.“

„Nebo si myslel, že mu ji někdo otevře,“ rozesmál se Fawraham na celou hospodu. „K popukání.“

„Vidíš,“ řekl později, když se s Divislavem podpírali na nejisté cestě k postelím: „Zachránili jsme Jižní království. Tak to by nám moh‘ ten starej paprika něco zaplatit, ne?“

„Padesát holí a cejch,“ usoudil přítel. „Máš zase nějaký nový nápad jak přijít k penězům? Abych věděl, kdy se ztratit.“

Fawraham se zastavil a opřel o stěnu.

„Vlastně mám. Nevíš o nějakém čaroději?“ zeptal se po chvíli. „Taková věc se nemá jen tak nechat ležet.“

Divislavovou hlavou prolétla rychlá úvaha.

„Chceš posílat králům dary a pak si jimi nechávat otevírat pokladnice?“

„No, tak tohle mě nenapadlo. Možná by to... ale ne. Mám úplně jiný nápad. Těch kočárů jsem ukradl a prodal docela hodně, takže je čas věnovat se kapsám jejich majitelům jinak. Všechny své někdejší klienty pěkně navštívím a nadnesu jim nebezpečí, jaké jejich vozítkům hrozí. A to by bylo, aby si nepřikoupili magickou ochranu kočáru proti zlodějům jako jsem já.“

 

© 2004, napsáno 2003, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2004

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist