Bezejmenná stránka: Literárium

Výběrčí daní

 

To ráno přivítalo Wexford nízkou mlhou a červánky. Naplnilo se bučením kravek a rozespalými hlasy vesničanů, rozpačitým cinkotem kovadliny, bručivými nadávkami starosty Samwiseho. Poutník, který do vesnice přibyl včera podvečer, se zvedl z lůžka a několika nejistými kroky přešel ke džberu, stojícímu na lavici. Strčil do něj hlavu.

Chladivá voda ho rychle a dokonale probrala.

Protáhl se, oklepal a roznesl tak kapky po pečlivě vymetené podlaze. Pak si oblékl svůj odřený a potrhaný kabátec, poskočil na místě, aby vytřásl vodu z levého ucha, a vyšel na zápraží starostova domu. Udiveně zíral na čilý ranní ruch.

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se ho celkem zbytečně hostitel. Nervózně si přitom pohrával s přezkou opasku, těkal pohledem po návsi, občas zabloudily jeho oči k lesu.

„Něco se děje?“

Samwise mávl rukou: „Jako vždycky, Morfydde, jako vždycky. Přijedou.“

„Kdo?“ Nebylo těžké na to přijít. „Výběrčí daní?“

Wexfordský starosta si odplivl.

„Aby je ďas spral. Ve jménu krále, blá blá, ať nám rostou břicha a pokladnice. Ale co zmůžeš, příteli. Nic!“

Morfydd neodpověděl. Zahleděl se, stejně jako Samwise, na černý les, přes který vedla stezka od šerifova hradu. Tam někde do lesní půdy už bušila kopyta koní.

„Tak se braňte.“

„Jsi přece jenom velšský blázen, Morfydde. Copak se můžeme vojákům postavit? Jak? Klanicemi a vidlemi? Rozsekají nás na kousky a koho nerozsekají, toho pověsí. Pro výstrahu. Copak je neznáš?“

Tulák pokrčil rameny.

„Byl jsem v několika hrabstvích, kde se o to aspoň pokusili. Znáš Nottingham?“

Samwise si odplivl.

„Znám, Morfydde. Celou vesnici tam vybili a pak vypálili. Takhle to nepůjde nikdy.“

Velšan sklopil oči.

„Normané vás odřou z kůže. A co potom bude s Británií? Víš, příteli, byli tu Římané a odešli. Zůstalo tu po nich víc, než jen špatné vzpomínky Britů. Víc, než chvalozpěvy o vítězstvích Boudiceiných. Přišli jste vy a vytlačili Brity, ti předtím zahnali Pikty a Gaely, po všech tu něco zůstalo. Sůl země, Samwise, práce a historie. Po někom ohromné kameny, po jiném písně. Co zůstane po vás? Vydrancovaná země.“

Starosta zabručel.

„Možná máš pravdu,“ řekl po chvíli, hleděl přitom do země a šklíbil se.

Mlha, která přišla s ránem od řeky, skryla úvoz, kterým vedla jediná cesta. Wexford neležel na výhodném místě, ale byla to ta nejlepší poloha, jakou mohl v téhle krajině obsadit. Z dvou stran ho obkličoval temný hvozd, vyrůstající na severu z rašeliniště; úzká chudá políčka a mizerné pastviny občiny ležely na západě za brodem, a ani tím směrem se nedalo očekávat nic víc, než zbytečně těžká práce.

Wexforďané si ale nestěžovali. Kdysi, za časů jejich otců a starého barona, neměli na starost nic jiného, než jen žít, chovat ovce a pokoušet se zúrodnit jalovou půdu. Jejich pán ctil jejich práci a nevybíral víc, než mu příslušelo; nikdy se v hladová léta nesnížil k exekucím. Věděl proč.

Jenže potom zemřel a jeho syn se nevrátil ze Svaté země. Do kraje přišli Normané.

A s nimi zvláštní pořádky.

De Moy nepatřil k výjimkám ani v dobrém, ani ve špatném, byl prostě královým šerifem. Přivlastnil si i toto odlehlé panství a tím také dvojí daň. Tady se vesničané neměli kam odvolat, mohl si tu vládnout po svém – a také to dělal.

Občas objížděl vesnice rád. Pohled na vyděšené nevolníky mu působil potěšení, navíc se tak zbavil chorobného podezření které choval vůči svým zástupcům. Ale i jeho unavovala cesta lesem do tak zapadlé vesničky, i proto neodpustí wexfordským nic a nechá sebrat všechno, co může mít nějakou cenu.

Když vyjel v čele své družiny z lesa, první, co spatřil, byly šedohnědé doškové střechy, což mu zkazilo náladu ještě víc. Po tom, co mu vyprávěli, čekal něco částečně opevněného, rušného, nebo naopak skrytého. Vesnice přitom vypadala docela normálně. Ani v nejmenším nedávala za pravdu své pověsti, šeptané, oficiálně zapírané skazce o malém zapadlém hnízdě, z něhož sice daně přicházejí, ale nikdy ne v takové výši, v jaké jsou vyžadovány.

A nikdo s tím nikdy nic neudělá.

Ten saský baron byl prostě příliš měkký. Nechal si namluvit, že na tomhle kousku půdy nic neroste a lidé se tu živí mouchami z bažiny.

Možná se to po dnešku budou skutečně muset naučit.

Normanští jezdci zastavili na okraji lesa, ve stínu, odkud bylo dobře vidět do mělkého údolí na Wexford, na promáčenou půdu kolem, i na nízké, spíš jen hromadě velkých kamenů podobné skalisko, které vyrůstalo za vesnicí. Vedla k němu klikatá, na první pohled neužívaná stezka, vinoucí se mezi balvany, tu a tam ohraničená nízkým křovím.

„Podívej,“ ozval se Philip Lambert, de Moyova pravá ruka, vysoký, plavovlasý a trochu nafoukaný syn jednoho z malých lancashirských baronů. Třetí syn. Pro církevní kariéru předpoklady neměl, jako velitel šerifových vojáků byl mnohem užitečnější.

Teď ukazoval na onu trávou zarostlou cestu. De Moy, sledující prst, se musel nejprve zorientovat mezi kamením a špinavým porostem kolem, ale potom si i on všiml, že se na cestičce do skal něco – nebo někdo – pohybuje. Usmál se.

Dva muži tam přes kameny spěšně tlačili naložený vozík.

Pozoroval, jak v jedné chvíli uvízla kola v nějaké škvíře, venkované zabrali ze všech sil, kára poskočila a téměř se převrátila. Spadly z ní nějaké pytle, sedláci je rychle hodili zpět. A znovu vyrazili.

Jednoduché. To, co má nějakou cenu ukryjí a potom už jen doufají, že se výběrčí nechá oblomit nářky o bídě a tím, že z toho mála přece jen nějaké desátky odevzdali.

A to je celé kouzlo wexfordské pověsti. Dobří řečníci, dobré úkryty a štěstí.

Počkal, až kára zmizí ve skalách.

„Jedeme.“

Vyrazili po udusané cestě, stáčející se doleva a utápějící se v nízkém úvozu, která je zavedla až k prvním domkům na okraji vesnice. Projeli mezi nimi a zastavili na návsi.

Byli očekáváni.

Jak by ne, pomyslel si de Moy, postavili jste určitě hlídky v lese, ale ty vás varovaly přece jen trochu pozdě.

Rozhlédl se po vesničanech, postávajících v bezpečné vzdálenosti, vyhlížejících ze dveří a zpoza plotů. Skupinka odvážných – a nebylo jich málo – se shromáždila před jezdci, vedena podsaditým starším mužem, opírajícím se o křivou hůl.

Bezpochyby starosta.

De Moy, následovaný Philipem, přijel až k němu, vojáci se zastavili na kraji vesnice.

Všichni zůstali v sedlech.

„Ano, jsem to opravdu já. Králův šerif. Říkáš: vzácná návštěva?“

„Samwise, můj pane. Ano, můj pane,“ muž sklonil hlavu. „Jsem starosta této vesnice. Mohu se zeptat co k nám  tvou milost přivádí?“

Uctivý tón, vykulené oči, asi opravdu čekali jen nějakého otylého výběrčího, kterého mohli opít, podstrčit mu úplatek, možná ženskou, možná něco z toho, co ukryli. Příjezd samotného šerifa je musel vyděsit.

„Můžeš se ptát – mého kata.“

Ano, tohle byl ten správný zděšený výraz. Právě takové měl de Moy v oblibě.

„Měls zpytovat své svědomí když jste minulý měsíc odváděli daně.“

„Ale my je odvedli, můj pane.“

„Opravdu? Nějak si to nevybavuji. Ach tak, ty myslíš ty drobky z vašich špinavých sedláckých stolů.“

„Žijeme v chudé končině, pane.“

Slovo od slova oddělovala výrazná odmlka. Starosta se potil strachy, pomrkával a popotahoval. Možná ještě věřil ve svou šťastnou hvězdu, protože dokázal chvílemi zvednout zrak a pohlédnout na šerifa. Ne přímo do jeho očí.

„To je všechno? Víc mi neřekneš? Mohl bych vás pověsit, jak tu všichni stojíte. Ve světle ohně ze střech těch vašich chatrčí by se to dalo provádět i v noci. Ale já dávám přednost dohodě. Prostě ty daně doplatíte.“

Šerif se usmál, potěšen svou inteligencí. Opravdu nerad nechával popravovat venkovany a pálit jejich vsi jen pro výstrahu. Bylo to sice efektní, ale ne efektivní. Lepší výsledky neslo obrat je, nechat jim jen to málo, které jim umožní přežít – a za rok poslat vojáky znovu, pokud se nepolepší.

Nějaký ten viselec ovšem na škodu nebývá.

Však on se někdo z nich neudrží. Bude stačit, když se jen nepřístojně pohne.

„A neopakuj, že jste chudá vesnice, pole nerodí a v královských lesích že nelovíte. Já vás, Sasy, dobře znám.“ pokračoval, „Jste banda všivých podvodníků a kdybych si na vás nedal pozor, přerostete mi brzy přes hlavu. Ale já vám pozornost věnuji. Osobní.“

Vychutnával si zvuk svého proslovu. Nepochyboval, že když se ta slova prodrala špinavýma ušima venkovanů, způsobila v prázdných hlavách bouři hrůzy. Na okamžik zatoužil ještě chvíli hrát jejich hru a vyposlechnout si další stesky a výmluvy, ale vzápětí nad tím nápadem mávl rukou.

Hrát s těmi otrhanci hru nemá smysl.

„Myslím, že máte velice dobrou představu o tom, co a kolik patří králi,“ ušklíbl se.

Mrkl na Philipa, který znuděně shlížel ze sedla na vyděšené obličeje.

„A řekl bych, že také vím, kde přesně králův majetek hledat.“

Odmlčel se a sledoval, jestli výrok vzbudí na osmahlých tvářích nějakou změnu.

Vzbudil. Starosta se sice dále držel osvědčeného poníženého výrazu, ale dva nebo tři muži, kteří stáli blízko něho, sklonili hlavy ještě níž, nahrbili se, jeden, který si vojáky celou dobu ustrašeně prohlížel, zamrkal a vyděšeně otevřel ústa. Malý ramenatý chlapík – podle kožené zástěry nejspíš kovář – dokonce trhl hlavou a jeho oči zabloudily ke stezce do skal.

De Moy se usmál. Zvedl ruku a pohnul ukazovákem. Nic víc nepotřeboval, žádné slovo, přesný rozkaz, jeho vojáci byli dobře vycvičeni.

Philip okamžitě pobídl koně. Bezprostředně za ním vyrazilo pět mužů.

Pět jeho mužů, uvědomil si baron. Věrní družiníci, kteří ho budou následovat vždy a kamkoliv. Do čehokoliv. Vychovávám si budoucího možného protivníka. Snad natolik chytrého, aby si uvědomoval výhody svého postavení, a rizika, vyplývající z případných pletich.

Jezdci se prohnali vesnicí, pár metrů za ní už museli přitáhnout udidla, aby si koně nezlámali nohy a oni vazy, cesta ke skalám za Wexfordem byla skutečně kamenitá a nepoužívaná.

Za chvíli se vrátí.

De Moy se na pokračování těšil.

„Je to ponižující,“ zašeptal někdo nedaleko Morfydda.

Velšan sebou trhl, když mladý horkokrevný Sas, mumlající si pro sebe a netečný k tomu, zda ho někdo uslyší, pokračoval: „Takhle se chovají muži? Vždycky jen stojíme, zíráme a čekáme.“

De Moy šepot zaslechl také. Nerozuměl mu, přivítal však brumlání pod vousy jako vhodnou záminku k pozdější výstražné exekuci. První budou samozřejmě ti v rokli, pokud je nepodřízne už Philip. Ten si takovou příležitost ujít nenechá a chtít po něm, aby se vymlouval na sebeobranu, je zbytečné. Konečně, výsledek bude stejný.

„Stále nemáš pro svého šerifa více slov, starosto?“ zeptal se.

Samwise ani nemrkl.

„Jsme opravdu chudí, můj pane.“

„To už tu bylo. Myslím sice, že lžeš, ale je také možné, že mluvíš o budoucnosti.“ Šerif se opravdu bavil. Odměřoval slovo za slovem, nechtěl podnikat nic do té doby, než se vrátí Lambert.

„V tom případě asi budeš mít pravdu.“

Co chvíli se podíval mezi dům a stodolu, mezi nimiž vedla stezka do skal. Dramaticky svůj pohled zdůrazňoval, někdy úsměvem, jindy náznakem mrknutí, jednou si okázale složil ruce na prsou a vyzývavě hleděl k rokli delší dobu.

Vojáci divadlo hrát neuměli. Začali se tiše bavit, chvílemi nervózně pokukovali po šerifovi, obhlíželi děvčata, která opatrně vykukovala z dveří.

De Moy byl trpělivý, trpělivější než ostatní, ale i jeho čekání se pomalu přehupovalo přes bod snesitelnosti, když se ozval výkřik jednoho z jezdců, hlídkujících na konci vesnice.

Všichni se tím směrem podívali.

A všichni viděli malou, kulhající postavu normanského vojáka, která se – bez koně – vracela ze skal. V tichém úžasu sledovali, jak se muž potácí do vesnice. Napadal na levou nohu, jednou rukou si svíral břicho a druhou se držel za hrdlo.

Někdo z venkovanů vykřikl.

Zraněný dorazil k prvnímu domku, padl, zvedl se na lokty a pokusil se promluvit.

Místo slov se mu z krku vylila krev.

Potom zemřel.

Tři vojáci seskočili z koní a rozeběhli se k mrtvému druhovi. Prohlédli ho, v tichém dotazu vzhlédli k de Moyovi.

 „Tohle zaplatíte!“ vyštěkl otřesený šerif. Ruka, která předtím ležérně spočívala na hlavici meče, se teď ve vzteklé snaze tasit škubala.

Ti zatracení Sasové chtějí bojovat?

Tak ať si vychutnají totéž, co jejich dědkové u Hastingsu! Možná to není nejlepší řešení, ale tady se vždy vyplatí ráznost. Do hodiny stejně nezůstane jediný živý a do večera z Wexfordu kámen na kameni. Ne! Někdo se zítřka dočká. Několik mužů, aby zemřeli na popravišti, před zraky okolních venkovanů.

Pozor, v rokli nebudou jen ti dva, které tam viděl jít.

De Moy se rychle rozhodl.

„Pojď starosto. A ty taky!“ ukázal na Morfydda, stojícího vedle, „Pojedete s námi!“

Nehnali je před sebou, situace vyžadovala rázný zásah, a tak oba rukojmí naložili dva vojáci na koně. Vyjeli s meči v rukou, rozhlížejíce se na všechny strany.

Útok mohl přijít odkudkoliv a kdykoliv, ale de Moy, sražený z trůnu povýšené všemohoucnosti do bahna vzteku, nebezpečí ignoroval. Měl za sebou dvacítku mužů, kteří tentokrát čekali boj. Ze zálohy je tedy nikdo nezaskočí.

Koně vklopýtali přes kamení mezi skály. Zatím se nedělo nic, žádný šíp, žádné kameny, smyčky, klanice, jimiž by venkované srazili jezdce ze sedel.

Rokle byla širší než čekali, plná kamenů a mrtvých těl. Někdo tu – neuvěřitelně rychle, protože nestačili ani zařičet – zabil všechny koně. I muže. Philip ležel se skelným zrakem upřeným na veliký balvan, za nímž se ze skály šklebila tmavá díra.

Nic jiného. Ani venkované, ani kára, na níž sem přivezli své poklady.

„Sesedat!“

S meči v rukou, se samostříly, mířícími na všechny strany, kryjíce se za štíty, vyrazili vojáci k jeskyni, která jediná mohla skrývat jak majetek venkovanů, tak jeho obránce. Kráčeli opatrně, aby včas postřehli případný útok z boku.

Morfydda a starostu nechali stranou, hlídal je jeden zamračený muž s mečem. Díval se na rukojmí, zbraň pohotově a jeho pohled říkal: Zabiju vás dřív, než se ti vaši kamarádíčkové na něco zmůžou.

Přesto i on, stejně jako všichni ostatní, sebou trhl, když uslyšel ten zvuk.

Za zády se jim ozvalo zamručení. Tiché, výhružné. Mrazilo. Nepodobalo se zvuku žádného zvířete, byla z něj slyšet škodolibá krutost. Donutilo každého na chvíli strnout a teprve potom se po zvuku ohlédnout. Opatrně.

Stál v ústí rokle, v místech, kudy přijeli a odkud teď prchali vyděšení koně.

Drak.

Veliký, šedozelený, s netopýřími křídly vyrůstajícími ze zad, s otevřenou tlamou plnou ostrých tesáků. Stál pevně rozkročen na silných zadních nohách, plazím pohledem upřeně pozoroval muže před sebou, jen špička dlouhého ocasu, zakončená trnem, se kývala ze strany na stranu.

Ke cti Normanů bylo nutno přiznat pohotové reakce. Nerozutekli se, nehledali úkryt za kameny, ačkoliv jim hrdlo musel svírat stejně ledový děs, jaký poléval Morfydda, a který nepustil z hrdla jedinou hlásku. Zaútočili.

Vrhli se na draka v náznaku improvizované taktiky, pokusili se ho obstoupit a udeřit všichni najednou.

Jeden z nich – nebyl to šerif – vykřikl k útoku, netvor krátce a hromově zařval.

To, co následovalo, nestačil Morfydd vnímat.

Drak velice úsporným a efektivním způsobem zabil nejbližšího muže. Jakoby mimoděk mávl křídly, srazil duchapřítomného vojáka, pokoušejícího se útočit zprava, natáhl dlouhý krk, aby dalšího protivníka utopil v záplavě ohně, a teprve poté vykročil ke hloučku stahujícímu se k improvizované kruhové obraně kolem šerifa.

Nebyla jim nic platná. Šipka z kuše, která by se do lidského těla zabořila až po stabilizační pera, se od dračí hrudi neškodně odrazila. Na zopakování stejné chyby už střelci nezbyl čas.

Zdálo se, že netvor má značné bojové zkušenosti, dokázal si pohlídat celý prostor bojiště a přecházet z krátké obrany do bleskurychlého útoku.

Z Morfyddova hrdla se na vzduch prodrala první opožděná slabika.

„Do…“

Zbytek raději rychle polkl.

Až dosud si jich drak nevšímal. Neměl proč, ani starosta, ani Morfydd na něj neútočili, stáli – Sas na první pohled klidně, s rukama složenýma na prsou, Kelt v tichém úžasu, zděšení a hrůze – stranou.  Nedaleko umírali šerifovi vojáci, jeden po druhém, drak si nevybíral a nečinil ani dramatického rozdílu.

De Moy zemřel rychle, s hlavou téměř odťatou dračím spárem. V tu chvíli už mnoho Normanů nezbývalo, teprve teď propadali panice a snažili se uprchnout. Bez šance.

Dostal je všechny. Ohněm, drápy, ocasem. Teprve když už mu nikdo nehrozil ocelí, ani nepobíhal mezi kameny, se drak zarazil, pomalu přehlédl bojiště a pak se jeho zrak zastavil na bez hnutí stojící dvojici posledních živých.

Morfydd z něho nespouštěl oči. Útěk byl nemyslitelný, obrana – jak viděl – nesmyslná. Ale přece tu nebude jen tak stát a čekat, až ho to zvíře roztrhá.

Pod nohama mu ležel meč odhozený vojákem, zasaženým kladivem dračí hlavy. Kelt dlouho nepřemýšlel.

Chvíle poslední naděje – ne, posledního činu, protože naděje tu neměla místo.

Sehnul se a popadl meč do ruky. Nezvedl ho.

Starostova noha došlápla na čepel a přibila Morfyddovu ruku k zemi. Sykl bolestí, když si odřel klouby o kamení.

„Počkej,“ řekl Samwise klidně.

Drak si naposledy ohnivě odfoukl k hromadě mrtvol a obrátil se k živým. Zařval. Nijak nahlas, tak trochu vítězoslavně, Morfyddovi se zazdálo, že to znělo i přátelsky.

„Půjdeme.“

„Kam? Ta obluda –“

Velšan zmlkl v polovině věty. Jeho saský přítel nevypadal na to, že by se nějak bál o život.

„Do vesnice. Co tady.“

„Ten drak nás zabije!“

„Vypadá snad na to?“

Morfydd se narovnal. Netvor zůstal stát, nepřibližoval se a nehrozil žádnou ze svých dokonalých zbraní.

„Ale – aha, on neútočí, když nemáš v ruce zbraň,“ napadlo Kelta. Mohla by to být pravda, pomyslel si. Když ho nebudeme ohrožovat a pomalu odejdeme, pak by nás opravdu nemusel napadnout. Je to přece jen zvíře.

Svěřil se se svým postřehem Samwisemu.

Starosta se zachechtal.

„Tohle mě nikdy nenapadlo,“ přiznal se.

„Co tedy?“

„Wexford je díra, příteli. Než sem naši dědové přišli, nežil tu nikdo. Ani Keltové, ani Piktové. Kdysi, za Hadriána – není to potvrzeno – tudy prošla jednotka Římanů, ale to je asi tak všechno.“

Kývl k drakovi, který se spokojeně šklebil a rozhlížel po rokli.

„Žil tu jenom on. Tady, v močálech a skalách. Byl slabší než ostatní jeho rodu. Ale i ti sem dorazili, ti, kteří utekli před lidmi. Souboj s velkou zelenou saní by prohrál.“

Velšan nechápavě kroutil hlavou. Bylo toho příliš. Normany nijak nelitoval, na svých cestách viděl jim podobné v drakově postavení. A tady se prostě karta obrátila.

„S velkou zelenou saní?“ zeptal se.

„Ano. Potom s červeným a taky s tím bílým. Přilétlo jich víc. Zelená si nevšimla sedláků z tří chalup, které si u rokle začali stavět, protože je někdo připravil o půdu. Neměli brnění a ostrá kopí, nehnali se pod praporci do boje. Spíš se plížili.“

„Oni…“ Morfydd začínal chápat.

„Zahnali ji. A zahnali i ty ostatní. Všichni měli zkušenosti s lidmi, tak se raději klidili.“

„A on – na oplátku – pomohl… pomáhá vám?“

Starosta to přešel mlčením. Vzal Morfydda za předloktí a nasměroval ho z rokle. Druhou rukou kývl drakovi na pozdrav. Ten zabručel. Nespouštěl přitom oči z mrtvých těl.

Prošli kolem něj, Morfydd ho nepřestával sledovat, i když se zdálo, že drak na dalším zabíjení opravdu nemá zájem. Nevěnoval pozornost ani dvěma vesničanům, kteří vyšli z jeskyně.

„Pojď,“ pobídl Samwise Kelta. „Neboj se. Nám neudělá nic. Ale přesto pojď.“

I ti dva pospíchali, odvraceli hlavy od draka, jakoby se báli pohlédnout na mrtvé Normany.

Když procházeli ústím rokle, drak spokojeně zafuněl. Morfydd se ohlédl.

„Proboha. On je…“

„Cos čekal?“ zeptal se Samwise. „Že se bude živit kořínky a listím z dubu?“

Velšan se otřásl a přidal do kroku.

„Kdo ví, co se honí v hlavě. Možná, že opravdu uzavřel dohodu – my jeho řevu nerozumíme – a možná, že si spočítal, že takhle bude mít pořád co žrát a nemusí kvůli tomu vylézat do kraje.“

Kráčeli pomalu k vesnici. Kelt mlčel. Starosta také. Teprve, když dorazili k prvnímu domu (mrtvola šerifova vojáka už zmizela a Morfydd se raději nesnažil přemýšlet o tom kam), zastavil ho Samwise a pohlédl mu do očí.

„Nemysli, že to děláme s chutí a radostí. Odvádíme takové daně, jaké nás nezruinují a jaké králi pomohou. Tolik, kolik bychom odvádět měli. Ale jim to nestačí. Tak posílají výběrčí. To bývají bystří chlapíci, jen málokdo si nevšimne, kam na poslední chvíli odvážíme majetek. Jen…“

„Co jen?“

„Jen si někdy si říkám, co se stane, až jednou nikdo nepřijede.“

„Pustí se do vás?“

„Možná,“ pokrčil Samwise rameny. „Ale než k tomu přijde… Daně jsou pořád nesmyslně vysoké. A narůstají. Nikdo si nenechá ujít příležitost jak nás obrat. Pokusit se obrat,“ opravil se. „Takže se nebojím. A budoucnost?“

„Co je s ní?“

„Nic. Je to hodně vzdálená země. S ním,“ ukázal palcem přes rameno, „A s nimi,“ mávl rukou směrem, v němž mohl ležet Londýn, „O ni strach nemám.“

 

© 2003, napsáno 1991, poprvé na Bezejmenné stránce v červnu 2003

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist