Bezejmenná stránka: Literárium

Za keřem číhá čert

 

Seděl na kameni.

V předklonu, s levou rukou opřenou loktem o koleno a podepírající bradu; vyhlížel totiž zpoza šípkového keře na prašnou cestu, klikatící se mezi poli. Podle této maximální možné míry pohodlí nejspíš už delší čas, květinová víla, řítící se v nevhodné letové hladině dva metry nad zemí a nesledující přitom překážky, ale takové detaily neregistrovala. Nevšímala si vůbec ničeho, proto postřehla náhlý nedostatek volného prostoru vteřinu před srážkou.

Mělo s tou nebezpečnou situací co činit její duševní rozpoložení.

Byla naštvaná.

Před chvílí jen tak tak unikla vážnému poškození; takové situaci nepřidá, když vám strana poškozující ještě vynadá a označí za viníka. Než se vzpamatujete a zmůžete na první protiargument, dorazí vás mávnutím rukou uvedená lhostejnost; do odcházejících zad se pak těžko vznáší protest i formální připomínka. V takové situaci vám obvykle nezbude nic jiného, než mysl, koupající se v koktejlu marnosti, smutku a vzteku.

S pusou plnou vlastních nadávek vyrazila víla nad obilné klasy, nekoukala nalevo, napravo a vlastně ani před sebe, proto ji náhlá stěna kvalitně zpracované česané příze vyděsila. Což nebyl stav, kterému by obvykle podléhala, navíc podvědomí zapracovalo, tělo v okamžiku utratilo všechnu dostupnou energii na prudké zpomalení, takže se víla od zelené kamizoly jen lehce odrazila nohama.

„Jejda!“

Tentokrát byla odhodlána boj o místo na slunci svést. Nenechat si líbit zacházení přerostlých takzvaně inteligentních bytostí s tvory normální (tedy deseticentimetrové) výšky.

„Pozor!“ řekl myslivec – neboť této profesi uniforma náležela –  dobromyslně.

K ostře řezané tváři, ozdobené šviháckým knírkem, se ten tón tak trochu nehodil. Ale zapůsobil. Víla vychladla.

Tím spíš, že vzbudil její zájem.

Jistěže se muži v lesnickém stejnokroji vyskytují i mimo své pracovní prostředí, ba si někdy i na kameni uprostřed polí odpočinou, o to by nešlo. Jen tu bylo něco, co ji ujistilo, že první pohled je tu k ničemu a pod slupkou víceméně neškodného úředníka patrně pod penzí se skrývá šelma.

Což je slovo, které vzdělaní pánové v církvích obvykle z opatrnosti dosazují za srozumitelnější Ďábel.

Čili čert.

Byl to onen slabý odér špatně vyčištěného komína, který to načal. Ortopedická bota na jedné noze, co napověděla.

A ty rohy, samozřejmě, které rozsvítily přírůstek soutěžního skóre. Model, který se na veřejnosti skrývá pod mysliveckým kloboukem, v soukromí je ale třeba hlavu větrat.

Patříte-li ke kouzelným bytostem, pak požíváte jistých výhod. Ať už jde o schopnosti, jež vám zajistí určitou výhodu, nebo o původ, který v jiných nadpřirozených bytostech někdy vzbudí pocit spřízněnosti. Víla spoléhala na obojí, byť ani jedno mnohdy nevycházelo.

Čert, který si poté, co zjistil kdo do něho narazil, nejprve upravil špičky parádního vousu, byl očividně zástupcem kategorie druhé.

„Která ty jsi?“ zeptal se, zatímco podvědomě uhlazoval pomačkané sukno. „Doufám, že má dočasná přítomnost nijak podstatně nenarušuje běžný chod tohoto prostředí,“ dodal s přesnou dikcí profesora národního jazyka.

Zavrtěla hlavou.

„Já jsem Žabinka. Nejsem odtud. Co ty tady?“ položila i ona otázku. Opatrně, protože u rohatého jeden, ani když je sám tvor nadpřirozený, neví.

„Coby. Čekám.“

Keř k usednutí vůbec nelákal, proto se raději držela ve vzduchu ve výši černých očí. Prohlížely si ji bez jediného mrknutí.

„Jsem na cestách,“ přiznala. „Na co? Myslím – na co čekáš?“ opravila se, když spatřila lehký náznak nepochopení. Vzápětí si uvědomila, že zvolila špatné zájmeno. Neboť čerti obvykle čekají na  někoho.

V hlavě květinové víly, která kromě své vlastní, botanické profese, obsahovala jistou míru znalostí lidové slovesnosti, se spustila záplavová vlna informací.

Znala je všechny.

Příběhy, pověsti i bajky.

Čeká? Jistě. Ale rozhodně ne na žence, který si při sekání obilí pustí brousek na nohu a vezme Boží jméno nadarmo.

Pozorně svůj protějšek pozorovala.

„Prostě čekám,“ sdělil jí, naznačuje neurčitou intonací určitou informaci o tom, že si nepřeje odpovídat.

„Vy, květinové víly, také obvykle poletujete jen tak nad porostem.“

Chtěla se ohradit (ačkoliv s obsahem té věty naprosto souhlasila a  potíže jí činilo jen zahrnutí její vlastní osoby mezi popisované), ale pak si uvědomila, že v čertově větě byla původně na konci jen čárka. Cosi ho donutilo větu zkrátit. Totéž, co ho přinutilo nepatrně natáhnout krk.

Ohlédla se. A příčinu toho pohybu spatřila také.

Nad dozrávajícím obilím se objevila lidská hlava. Seděla na těle, jejž posunovaly nohy, ztěžka kráčející v prachu udusané klikaté cesty mezi lány.

Čertovy ruce se dotkly konečky prstů jedna druhé. Nepatrně našpulil rty, aby zachoval dekorum a zabránil tváři v úsměvu.

Jistě, pomyslela si Žabinka. To je jeho cíl. Buď číhá, aby na něho vyskočil a nepřipravenému vnutil smlouvu na služby, které nepotřebuje za cenu, s níž by po rozumné úvaze nikdy nesouhlasil, nebo je na druhém konci cyklu a vymáhá penále. Co můžete od čerta jiného čekat, než past?

A ten chudák, co sotva jde, mu do ní každým těžkým krokem kráčí.

Chudák?

Žabince znovu zahořely oči plamenem.

Tu hlavu přece poznává! Bez pochyb.

Jistě. To je on.

Chlápek, co rozkopal bedlu, v jejímž stínu ještě před chvílí v polospánku odpočívala. Buran, který se po víle, když poplašeně vyletěla vzhůru, ohnal, zaštěkal a pak ji dokonale ignoroval!

Když si ale teď dala dohromady souvislosti, celá scéna náhle vypadala jinak.

Možná jen neměl náladu.

Taky bych ji neměla, kdyby mě měl odnést čert do pekla.

Hlavu plnou myšlenek na neodvratný osud jistě.

Jak to vlastně funguje?

Smlouva, přehlédnutá podmínka, psaná malým písmem uprostřed třetí strany z dvaceti, kompenzovaná klauzulí o vypovězení dohody za specifických okolností.

Lidé ale bývají chytří.

Aspoň ti, o kterých se vypráví. Princezny, jež nikdo z věže nezachránil, děti, které nenašly cestu z lesa, rytíři zapečení ve zbroji, ti příběh nemají.

Tohle ovšem víle na mysl nepřišlo, neboť to bylo málo narativní.

Uvědomila si jen, že – jak všichni vědí – to ďábel vždycky prohraje. V nejhorším případě zakokrhá na poslední chvíli kohout.

Ale všichni také dobře vědí, že to vyžaduje určitý podíl byť nechtěné spolupráce na obou stranách. Jistou míru naivity a přímočaré hlouposti Zla.

Jenže tenhle tady očividně podvádí.

Rozhořčilo ji to. Navzdory svému letité zvyklosti bořícímu chování se cítila zarputilou tradicionalistkou. Alespoň v některých oblastech.

„To neplatí!“

Zaječení dramatickým sopránem přimělo čerta poskočit.

Dosednutím zpět na kámen si narazil kostrč.

„Cože?“

„Nemáš číhat. Máš přijít, nebo se zjevit. Zabušit na dveře, nebo přijet po cestě. Tak to přece vždycky je!“

Namířila na něj štíhlý ukazováček. Zahrozila.

„Měl by tě překvapit, tak to chodí. Nemáš čekat.“

Usmál se.

„Proč? Já čekám, čím mě překvapí.“

„No právě.“

Čert se podrbal pěstěným nehtem pod okem.

„Ty tomu nerozumíš.“

„Jasně,“ ušklíbla se.

Pohodila vzdorně hlavou a protože se nekoukal, vyplázla na něho jazyk.

„Tak si tedy čekej.“

Když se pak po ní čert ohlédl, už se ve vzduchu nevznášela.

„Řekl bych ti... kam jsi zmizela?“

Mávl rukou. Jenom dobře. Jedna taková jenom zdržuje.

Nasadil si pořádně klobouk a olíznutými konečky prstů upravil apartní knír.

To jsem zvědav, co to bude dneska.

Slunce předvádělo názornou ukázku věcí příštích, aspoň tak to muži, ploužícímu se prachem, připadalo. Dusivé horko, sucho v ústech a mokro pod košilí. Bolest pod levým kolenem.

Neohlížel se, natož aby hleděl kupředu. Sunul se po udusané praskající půdě, zíral na koleje pod nohama. V jedné chvíli mu došlo, že je vyjel jeho vůz, ten parádní žebřiňák, tažený parádním dvouspřežím vraníka a šedáka. Udusali jeho silní volci, zapřažení do prvotřídního pluhu.

Chtěl si odplivnout, ale jen se kousl do jazyka.

Zaklel.

Šlo to od srdce, už ne přes hlasivky.

„Dobrý den!“

Zazvonilo mu to rovnou do ucha.

Lekl se. Zvedl prudce hlavu, otevřel doširoka oči, takže mu do nich okamžitě natekl pot.

Skrz štiplavou clonu uviděl zdroj zpěvavého pozdravu, stvořeníčko, vznášející se přímo proti němu.

„Ještě tohle mi chybělo,“ zahučel. „Podělaní prťaví skřítci.“

Vědoma si jak posvátnosti osobního prostoru, tak nebezpečí natažené ruky, stáhla se po pozdravu víla do dostatečné vzdálenosti od venkovana.

Teď, když si ho mohla v klidu a pořádně prohlédnout, musela si přiznat, že ji první pohled tentokrát nezklamal. Muž z venkova se zátylkem – ale i obličejem – osmahlým. Poctivě širokým, s pytlíky nevyspání a trablí pod očima. Kukučem permanentně zamračeným.

Ve městě takhle zírají namyšlení kupci, zařadila si výraz Žabinka, jenže tenhle tady je obyčejný sedláček, unavený a vyděšený, to se pozná.

Tohle se ale neříká! štěklo její vědomí, když doplnil svou poznámku  o skřítcích několika cílenými vulgarismy.

Oni jsou lidé prostě takoví. Všechno posuzují podle velikosti.

Obvykle touto definicí Žabinka zmíněnou rasu pomlouvala. Teď omlouvala.

„Co chci?“ reagovala otázkou na dotaz, který jí byl, v doprovodu dalších neslušných slov položen.

Vedeme agresivní dialog, uvědomila si přitom, což je vlastně úspěch. Neodehnal mě, neignoruje mě. Jsme na dobré cestě.

Ale pusu by vypláchnout potřeboval, vidlák jeden.

„Chci si promluvit,“ načala rozvážně.

V dané situaci to nebyla nejlepší metoda.

 Tónem, jenž v Žabince spustil reakci odpovědí stejným kalibrem ji muž poslal do míst, která lidé navštěvují v uznávaném soukromí. Ale překonala se. Polkla neslušná slova a zarazila tělo, které se chystalo okamžitě odletět.

„Poslyš, já vím, že je v tom čert,“ přešla rychle k věci.

„Aby to vzal!“

„Tak nějak. Možná bych ti mohla pomoci,“ vysypala ze sebe rychle, „Aspoň trochu, jestli nevíš kudy kam. Protože svěřovat se čertovi není nejlepší nápad, věř mi. Ale jestli už jsi to udělal – udělal, že jo? No, tak to bych ti taky mohla pomoct.“

Snažila se mírnit tempo řeči tak, aby všechna slova zůstávala srozumitelná.

Zůstala. Rozuměl jim.

„Ty?“

Znělo to stejně pohrdavě, jako unaveně, s nedůvěřivým odsudkem i s nečekanou nadějí.

„Vidíš tu někoho jiného?“

Natáhl krk, jak se opravdu snažil zahlédnout možnost B.

„Jsem tu jen já.“

Chtěla, aby to znělo tak nějak definitivně. S neocenitelnou pomocí poledního slunce a liduprázdných polí se jí to podařilo.

Ztichl. Věnoval jí první pořádný pohled.

„Pomoct? Jak?“ zabručel, ale byl to spíš opatrný eufemismus, než pohrdavá nedůvěra v nabízené.

„No, jestli máš problémy s nadpřirozenou bytostí, pak je samozřejmě vhodné přijmout pomoc jiné nadpřirozené bytosti, nemyslíš?“

Neříkala pravdu, to dobře věděla. Pomoc jiné nadpřirozené bytosti sebou často nese úskalí dalšího nebezpečného závazku. Ale člověk, který je ochoten uzavřít smlouvu s ďáblem, se s takovými z jeho pohledu nepodstatnými (protože neaktuálními) drobnostmi nezatěžuje.

Pokud si je vůbec uvědomí.

„To asi ano,“ řekl odměřeně. Výraz jeho obličeje ale prozrazoval jiné emoce. Z hladiny, zaneřáděné nadávkami a pasivní agresivitou, zpod bezpečnostního příkrovu zachmuřeného mrzouta se vynářela skutečná duše. Duše vyděšená, naivní, právě taková, jaká se v nouzi utíká k tak pofidérním pomocným rukám, jako je ta ďáblova. Mysl ve své podstatě hodná, nepodezírající své okolí ze skutečně zlých úmyslů.

Takto muže Žabinka zhodnotila – a jako obvykle měla pocit téměř naprosté jistoty, po dlouhé době ovšem necítila ani špetku pochyb (které po pravdě řečeno nikdy neposlouchala, přestože jejich obvyklá závěrečná slova zněla: My to říkaly).

„Dal bych ti zlatku,“ navrhl muž po chvíli nejistým tónem. „Nebo i dvě.“

Přešla nabídku – ve městě by šlo o zřejmý úplatek, ale tady, na venkově o prosté řešení problému platbou za služby – mávnutím ruky. Zaplaceno v tu chvíli už dostávala; zadostiučiněním nad svými dokonalými komunikačními schopnostmi. I s morousem se jde domluvit. S každým. Jen vědět jak na to.

Což já samozřejmě vím, pochválila se.

„Tak povídej, ať vím, co udělat,“ jala se plnit právě uzavřenou dohodu.

„Jo, čert. Dneska o poledni vyprší smlouva,“ řekl muž pomalu. „Když ho překvapím, neodnese mě... Než přijde, mám ještě čas... Pořád nejde.“

„Čeká!“

Poplašeně sebou trhl.

„Cože? Kde?“

„Že za keřem číhá čert!“

Prozradila mu pekelníkovu přítomnost. I činnost, vlastně nečinnost, vysedávání na kameni a hlídání cesty. Při tom zjištění opustily sedláka poslední zbytky povýšenosti a sebedůvěry.

„Takže jsem – to je – možná by to – prostě nic,“ dostal ze sebe v sinusoidě pocitů od zoufalého zjištění přes naději zpět dolů ke zklamanému povzdechu v jedné, odmlkami roztrhané větě. Chtěla ho povzbudit, ale nenapadla ji vhodná slova.

Nenapadalo ji vlastně vůbec nic, což se zděšením zhodnotila jako   překážku, na jejíž překonání se v úvodním plánování zapomněl sestavit pracovní tým, neboť se nacházela v hlavní vývojové větvi, jíž se žádný projekt stejně nepohybuje.

„Jak jsi to chtěl vlastně provést?“ zeptala se starostlivě.

„Já... Radila mi jedna tady od nás, taková... Myslel jsem – snad – že bych se přestrojil... Domluvili jsme se, že před polednem přijde.“

Tak proto se tu a tam ohlédne, uvědomila si víla.

„To nepomůže,“ zchladila ho. „To už tu párkrát bylo.“

Napadlo ji, že by se mohla pokusit ho chytit za límec, aby k čertovi přiletěl. To by bylo jistě překvapující, ovšem unést metrákového chlapa by nezvládla ani s pomocí veškeré magie, kterou by si uměla pomoci.

„Jeden to zkusil v zimě s kukačkou,“ řekla odevzdaně. „Jenže ty tady teď normálně poletují. Pak tu byla ta záležitost s děravou ponožkou – to je něco jako s horní a spodní polovinou úrody. O listí z dubu jste asi nemluvili, že?“

Zahleděl se na ni se smutek prohlubujícím podezřením.

„Už se z toho nedostanu. Všichni se na mě vykašlali.“

Čekala jiný výraz. Sice neslušný, ale rozhodně snesitelnější, než fňukání, které Žabince začínalo rychle lézt na nervy.

„Nekňourej pořád. Já ti přece pomůžu.“

Ticho, které nastalo, rušilo jen cvrčení a bzukot hmyzu.

Co teď? zeptala se Žabinka sama sebe. Když už jsem mu slíbila pomoc?

Platí vůbec na čerty nějaká luční kouzla? Mohla bych tomu rohatému třeba svázat nohy oddenky z šípkového keře, pak ruce, a zkusit to násilím. Jenže on by ta pouta třeba přepálil, když je z pekla. Což takhle – když je tu v obilí vlčí mák – ho zkusit omámit? Podstrčit mu prodloužení smlouvy, nebo změnu podmínek, co já vím?

Ale já opravdu vím.

Napadlo ji v tu chvíli něco dokonalého. Myšlenka, jaká přichází v nouzi nejvyšší. Jednou za život. Dobře, tak jednou za den.

Zeširoka se usmála.

Ta dikce! Bezchybný oblek, opatrné pohyby.

Ne tenhle. Tamten.

Psychologie, holka, to je ono! Logika. Selská logika, upřesnila. Což je dokonale stylové. A mělo by – mohlo – musí vyjít.

Protože příběhy fungují.

„Říkal jsem, že je to v háji,“ zakňoural sedlák. Znovu fixoval pohledem špičky bot. „I ten domek bych nechal opravit, kdyby přišla,“ sliboval prázdnu.

Po očku ale přitom koukal na vílu.

„Ale kdepak v háji,“ zazubila se na něho. „On přece čeká, že ho překvapíš!“

Popolétla blíž. Až k mužovu pravému uchu.

„Tak poslouchej. A věř mi.“

Poslouchal. A snažil se věřit, protože mu očividně nic jiného nezbývalo.

Skutečně tam seděl. Na kameni za šípkovým keřem, v myslivecké uniformě.

S kloboukem pečlivě nasazeným, neboť nadešel čas formalit. V rukavičkách – měl i v tomhle horku na rukou navlečené kozinkové rukavice – držel lejstro, z něhož visela stužka.

„Rád vás vidím,“ pozdravil čert slušně. „Tak, pane Dobroto,“ spustil vzápětí hlasem úředně nepřízvučným, „Máme tu smlouvu číslo čtyři sta patnáct lomeno sedm tisíc šest set dvacet jedna, podepsanou na jedné straně zástupcem Mocností pekelných Mortiasem, čili mnou, na druhá straně pak panem Josefem Antonínem Dobrotou, původně nájemcem, v současnosti majitelem statku U Dlouhých, Obyčejná Lhota, Rádohradské knížectví, tedy vámi. Předmětem této smlouvy je výpomoc při zemědělských pracích, potažmo při prodeji pěstitelských výsledků, jakož i poradenství ve věcech občanskoprávních sporů o louku pod lesem a cestu do mlýnice, včetně zásahů do lokální meteorologie, hydrologie, geologie a tak dále, zde je přesný soupis, to vše výměnou za duši, splatnou na tomto místě, jak bylo domluveno přesně před pěti lety. Souhlasí?“

„S dodatkem,“ řekl Dobrota pevně.

„Ano, s dodatkem,“ souhlasil čert, „Ovšem ten jaksi nebyl naplněn. Takže...“

„Jak to?“

„Takže... Jak to co?“ zarazil čerta sedlákův jistý postoj. „Skutečně mě těší, jak klidně a bez emocí k celé záležitosti přistupujete. Tedy k zmíněnému dodatku, abych to shrnul... podle něho se smlouva ruší, pokud druhou stranu, to jest mne, při našem setkání za účelem vyrovnání závazků překvapíte, jinak řečeno uvedete v úžas. K čemuž jaksi nedošlo.“

Sedlák poněkud ztratil na nabyté sebejistotě. Oklepal se.

Mrkl ke křoví.

„Ale došlo,“ řekl o poznání tišeji.

„Prosím?“

„Ono vás nepřekvapilo, že že jsem bez řečí tady a nedělám panáčky, ani se nevymlouvám?“

„Po pravdě řečeno, ano,“ kývl čert. Pro změnu teď znejistěl on.

„Takže... Měl jsem vás překvapit. A překvapil. Není to tak?“

Na okamžik ztichlo všechno, i brouci a skřivan, který trylkoval vysoko na obloze.

Josef Antonín Dobrota, kdysi nájemce, poté vlastník statku a teď potencionální obyvatel pekelného kotle, se přikrčil. Mohlo přijít cokoliv. Vpravdě ďábelské běsnění, povolání nadřízeného s balíčkem karet, nebo...

... smích.

Mortias se skutečně a od srdce zasmál.

„Máte pravdu, pane Dobroto. Dodatek byl opravdu formulován dosti vágně, takže připouští i tento výklad.“

„Ano?“

„Ale jistě,“ potvrdil pekelník. A aby svá slova dokázal, zvedl dokument před sedlákovy oči a bez dalšího ho přetrhl vejpůl.

„Dodatek byl naplněn a tudíž se tímto plnění smlouvy ruší. Přeji vám hezký den.“

„Ano?“

Čert kývl. Potom přivřel oči. Něco zaslechl.

Jakoby kdosi tiše zatleskal.

Ohlédl se za sebe.

Spatřil jen další blížící se postavu.

Byla to shrbená stará babka, podle všeho žebračka. Nesla na zádech pytel a v ruce hrnek s plátnem zakrytým vrškem.

„Nejdu pozdě, pane?“ zavolala chraplavým unaveným hlasem, když si všimla společnosti.

„Jasně že jdeš pozdě, babo!“

Po lehké nejistotě, kterou na Dobrotovi čert pozoroval, ani po kňourání, jímž si sedlák předtím získal květinovou vílu, nezbylo nic. Stejně jako v životní situaci, došlo i v jeho chování k zásadnímu, pro někoho nečekanému obratu. Z postoje zachráněného muže zářila radost.

Od pohledu ale sobecká a škodolibá.

„Božíčku, snad vás opravdu nesebral?“ vyděsila se stařena.

„Koho? Mě?“

Stávají se takové zázraky, že chromý odhodí berle a postaví se na nohy. Pro vzdáleného pozorovatele k takovému došlo i tady. Dobrota, který se k šípkovému keři plížil, jako by ho trápila artróza všech kloubů, teď vyrazil pevným mladým krokem.

„Uhni. Nevidíš, že překážíš?“

Měl tuto životní etapu za sebou a nemínil se jí už zabývat.

Stařena, která zůstala stát uprostřed cesty, s heknutím ukročila. Z ruky jí přitom vyklouzla kameninová nádoba.

„Můj med!“ zaječel sedlák. „Ženská! Té škody!“

„Vždyť jsme ho měli stejně vyplácat. A slíbil jste mi zlatku,“ připomněla babka.

„Za co? Za ten rozbitej hrnec medu?“

„A co to peří, pane Dobrota? To si můžu nechat?“

„Do večera ať je v chalupě, Balabánko! Kam bych přišel, kdybych zadarmo rozdával.“

Postavy v myslivecké kamizole už si nevšímal.

Poskočil si. Zapískal. Vyrazil rychlým pevným krokem k vesnici.

Žebračka s pytlem peří se pomalu belhala v jeho stopách.

Čert je nevzrušeně pozoroval.

V křoví cosi zašustilo.

Zelené lístky se rozevřely a vystoupila z nich květinová víla.

Byla bledá smutkem i vztekem. Zahrozila pěstičkou do odcházejících osvobozených zad, zavrčela a utřela si slzu.

Mortias přimhouřil oči.

„Ne, že by mě to nenapadlo,“ řekl.

Poodlétla.

„Promiň... chtěla jsem... Omlouvám se. Já vím, že to k ničemu není, ale stejně. Tohle jsem nečekala.“

Přikrčila se v očekávání svého dílu.

Mortias mávl rukou.

„Z toho si nic nedělej. To patří k věci.“

Nikdy, za celou dobu své existence, se necítila takhle podvedená.

„Myslela jsem nejdřív, že je to hulvát, potom chudák, a on se z něho nakonec vyklubal...”

„Hulvát,” kývl čert.

„Něco horšího. Vůbec mě nenapadlo, že to bude takový...“ vedla dál svou, „asi mělo, když se upsal samotnému ďáblu, viď?“

Samotný ďábel se na ni povzbudivě usmál.

„Jak jsem říkal: nelam si s tím hlavu. My s tím počítáme, že  smlouva je obvykle zneplatněna.“

Znovu se podívala na cestu. Zmocnila se jí nesmírná marnost. Lidem fandila. Byli zajímaví. Ale tohle už překročilo všechny meze.

„A to vám nevadí?“ zakňourala, „Když si takovíhle Dobrotové vykračují jen tak? Když podvádějí a nedodržují sliby. Když už se jednou upsali peklu?“

„Proč jsou čerti?“ zeptal se Mortias rétoricky.

„Abyste sváděli lidi. Sbírali duše. A mučili hříšníky,“ odrecitovala.

„Lidi se nejlépe svádějí sami. My o duše nijak zvlášť nestojíme, totiž: to, co se k nám dostane přirozenou cestou, nám stejně raz dva vyčerpá povolenou kvótu přesčasů. Tohle je součástí mnohem většího plánu. Víš, ono je to takhle: když s námi uzavře smlouvu někdo jen z nerozumu, ze zoufalství, pak se většinou strachem a nepříjemnou zkušeností napraví. A to je v pořádku. My totiž neděláme nic, co by lidé nechtěli sami. Protože máme s těmi nahoře stejný cíl.“

„Takže na něj nemám vlítnout?“ čertův profesionálně vemlouvaný hlas vrátil Žabince trochu ztracené iniciativy. „Já bych mu... něco bych si vymyslela. Aspoň za tu babičku. Domluví se s ní – copak mu nedošlo, že stará ženská bude sotva chodit tak rychle, jako on? Copak v sobě nemá aspoň trochu úcty? A taky: na bábě v peří, taková vousatá záležitost, to přece kdekdo zná. Tebe by to taky nepřekvapilo, že? Já nána pitomá... Ale když můžeš držet slovo ty, proč on ne? Mně taky slíbil zlatku,“ dodala smutně. Ale myslela přitom na žebračku.

Mortias namířil na rychle se vzdalující mužskou postavu ukazovák.

Nestalo se nic.

Když ale na to místo po chvíli dorazila stařena, viděla Žabinka, jak se shýbá a cosi zvedá. Cosi, co se na slunci zalesklo.

„Zřejmě má pan Dobrota děravou kapsu,“ konstatoval čert. „Údržba šatníku ve smlouvě nebyla.“

Posunul si klobouk do týla.

„Podívej: takoví, jako je tenhle, nám stejně neutečou. Naopak. My si to totiž takhle hezky jistíme. Naroste jim hřebínek – převezli přece čerta – a to jim cestičku do pekla umete jako nic jiného. Tak už nebreč. Já se s panem Josefem Antonínem Dobrotou nevidím naposledy.“

Dvě, vzpomněla si Žabinka. Dívala se, jak se babka znovu sehnula k zemi a znovu něco sebrala. Moje. A taky jednu slíbil jí – ano, tak to má být.

„Vážně?“

„Vážně. A věř mi, že tento pán má namířeno rovnou k definitivě bez smluv, podpisů a dodatků.“

Podívala se na čerta s nadějí. S vrácenou vírou v zasloužený trest.  I v možnost nápravy.

Usmál se na ni a pak zmizel.

U šípkového keře po něm zůstal jen slabý zápach spáleniny a květinová víla, která zemi pod sebou zamávala.

Takže svět přece jen funguje, pomyslela si.

Aspoň ten náš.

 

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist