 |
Zázračné zvíře
|
Nestačil jsem si ani rozvázat boty, když mi na hlavě přistála zuřivá šelma. Praštila přes ucho, chlupatý ocas omotala kolem krku. Kopnula do zátylku.
Chtěla mě dostat k obědu. Zlomit vaz, prokousnout hrdlo – anebo jen co nejrychleji zmizet v bezpečí. Do ramene se mi zaryly ostré drápy, zvíře se odrazilo – a než jsem se narovnal a otočil, bylo pryč. Zmizelo do obýváku. Nebo, což bylo ze dvou příčin pravděpodobnější, do pokoje vedle. Tou první byly otevřené dveře.
Kočka. Opice by se nám snad do bytu nenastěhovala. Ačkoliv… Ne! Musí to být kočka.
Snad každé dítě chce nějaké zvířátko. Záleží na síle touhy a odporu rodičů; pokud na obou stranách zavládne rozum, pak často bývá výsledkem kompromis v podobě něčeho neškodného.
Povídám, často. Má jedenáctiletá dcera se sice až dosud stavěla k tomuhle problému velmi rozumně: kdyby snad, tak jen rybičky nebo šneka. Když ale přijde příležitost… Nemyslím, že by se přes proklamovanou skromnost zastavila před problémem jak uživit krokodýla.
„Emo!“
Než vykřičník dozněl, už tu byla. Pusu roztaženou do usměvavého pozdravu.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se místo pozdravu.
Zatvářila se, že tedy ale vůbec nemá tušení, proč jí otec pokládá nějakou takovou otázku.
„To, co mi právě chtělo utrhnout hlavu,“ upřesnil jsem.
„Jo, aha.“
Chvíli hleděla k zemi. Rychle počítala onou obvyklou dětskou matematikou Pro a Proti, jestli se vyplatí zatloukat nebo už je fakt pozdě a bude lepší mít nepříjemnou scénu za sebou. Potom zvedla hlavu a s nejistým úsměvem se na mě podívala.
„Nechtělo,“ řekla.
Udržel jsem kamennou tvář. U dětí to často zabere (nemůžou říct: proboha, proč tak pitomě civíš?, takže se raději přiznají, aby to utrpení zkrátily).
Stejně jako teď. Ema se otočila a zmizela ve svém pokoji. Když vyšla – netrvalo to déle než deset vteřin – držela v rukou kotě. Trochu odrostlejší, asi tak jako ona ještě před pubertou. Docela obyčejně mourovaté, jen levou přední nohu mělo celou světle šedou. Uši mu zatím rostly rychleji než hlava.
„Našla jsem ho dole na chodbě, schovávalo se u sklepa. Mělo strach. Ne dlouho, když jsem si s ním začala povídat, tak vylezlo. Chtělo asi zdrhnout, ale pak si to rozmyslelo. Když jsem ho pohladila, tak už neutíkalo. Už se schovat nechtělo.“
Chrlila ta slova jedno za druhým, tečky tu máte proto, abyste se neztratili.
Počkal jsem, až jí dojde dech. Vzpomněl, jak si v létě zamilovala návštěvy na statku jedné naší známé. Obvyklý vesnický zvěřinec, doplněný o několik chlupáčů i opeřenců jen tak pro radost, jí dokázal vymazat z hlavy nepříjemné vzpomínky.
Má opravdu zvířata ráda. Nikdy ale nezačala o žádné žadonit, v tomhle u ní vítězil chladný rozum. Jenže i ten dostane padesátku na zmrzlinu, když vám zamňouká ztracené kotě u nohou.
Nezačala mě přemlouvat, nezkoušela ani trik s přeskočením k jasné věci: tady bude mít košík na spaní, tamhle misku, jo, a taky už jsem ho přihlásila na výstavu. Namísto toho se jen nejistě zeptala: „Neodneseme ho někam do nějakýho útulku, viď? Počkáme, třeba se o něj někdo z ulice přihlásí.“
Toužila, samozřejmě, aby ne.
„Vylepíme letáčky,“ prohlásil jsem. „Na plot naproti, co roste ten kaštan. Taky u hřiště a na sloupy. I v ulici vedle. Do té doby –“
Co, jsem nevěděl. Napadl mě jen otravný nultý argument, který rodiče používají (ne na mě osobně, moji dva mladší sourozenci ho ale slyšeli, když podobně jako Ema přinesli jednoho dne domů dvě štěňata. Protože dvojčata. Děti i psi.)
„V bytě samo zůstat nemůže.“
Příroda opatřila mláďata mocnou zbraní. Podívali se na mně oba, velké oči se zatřpytily.
„Nahoře mají pejska,“ připomněla Ema existenci spokojeného bostonského teriéra z třetího patra. „Určitě nic neudělá. Je malý. Uvidíš. Všecko po něm uklidím, kdyby jo.“
Přestala slibovat. Něco počítala.
„Ve středu máme navíc krátký vyučování. A pak jsou podzimní prázdniny. Takže moc samo doma nebude.“
Podlehl jsem.
„Tak dobře. Týden. Budeš se o něj starat. Když se do neděle nikdo nepřihlásí –“
„Tak si ho necháme!“
„Tak o tom teprve začneme uvažovat,“ schladil jsem ji. Zamračila se, potom krátce kývla. Došlo jí, že dostala celých sedm dní k tomu, aby mě na mě působila.
Což byla, koneckonců, vhodná doba pro nás oba. Hodlal jsem zaujmout víceméně neutrální pozici. Pozorovat situaci a čekat, jestli se jí podaří mě přesvědčit.
Myslíte, že podařilo?
Strpení.
Následovala příprava první scény. Důležité víkendové nákupy se tentokrát soustředily na obchod s chovatelskými potřebami (kde na jaře Ema toužebně okukovala chameleona, aby pak smutně prohlásila: „On by mi stejně chcípnul.“). Pytel výstelky do kočičího záchodu, krabice krmení pro odrostlá koťata – mladá prodavačka dokázala během chvíle prodat i slušnou dávku potřebných informací – miska na žrádlo.
To, že se dcera zastavila u vodítek a obojků, mi fakt podezřelé nepřišlo. On to v tu chvíli byl i u Emy jen instinkt.
Ovšem dokonalý.
A teď můžeme hezky skočit časem.
Naivní nevědomost mi vydržela docela dlouho. Střední dobu, dle mých zkušeností. Čtyři dny jsem naprosto nic nepozoroval, nic mi nepřišlo divné, nic mě nevarovalo.
Neříkám, že ty signály tam nebyly. Možná ano. Jenomže někdy potřebuju – všichni k tomu občas dospějeme – pořádně postrčit. Ema si kotě žárlivě střežila ve své blízkosti, takže už mi za krk neskočilo. Ani jednou jsem nezaslechl zoufalé mňoukání zvířete, které vlezlo někam, odkud nemohlo ven. Nenarazil na rozdrásaný papír ani roztahané klubíčko vlny (to bych ani nemohl, protože doma stejně žádné nemáme). Za botami v předsíni jsem našel kapsičku kočičího žrádla, nejspíš tam ale vypadla Emě z nákupní tašky; o tom, že se kotě něčím vůbec živí, svědčily jen prázdné obaly v koši. Ošetřovatelka malé divé zvěře se opravdu snažila. Ze školy rovnou domů, pravidelné krmení, vynášení kočičího záchodu. Žádné výmluvy, žádné vytrvalé přemlouvání. Přidělil jsem jí bod.
Pondělí, úterý. Ve středu jsem měl pocit, že na mě kotě kouká venku za oknem, ale když jsem se zvedl a šel přesvědčit, parapet byl prázdný.
Čtvrtek…
To už měla Ema prázdniny. Hrozně ráda mě v takové dny vyprovází do práce (a já už tu škodolibost prohlédl, takže vlastně vstává brzy zbytečně). I tohle ráno mi mezi dveřmi popřála hezký den. Doprovodila to přehnaným zívnutím. Ale měla pravdu. Byl hezký. Celý se vyvedl. To se někdy stává, že od probuzení jde jedna věc za druhou jako po másle, lidé se na vás usmívají (a vy na ně), šéf musí nečekaně odjet, zatímco hezké počasí naopak navzdory předpovědi přiklusat.
Spokojený se světem jsem vyšplhal do druhého patra. Odemkl, zul se bez přepadu, zaparkoval boty vedle Eminých tenisek.
Venku tedy není. Určitě si ve svém pokoji hraje s kočkou.
„Ahoj, princezno!“ zavolal jsem. A šel se do kuchyně napít. Když jsem sahal pro sklenici, vběhl místo mojí dcery dovnitř její čtyřnohý kamarád.
„Ahoj, zvíře,“ pozdravil jsem i jeho vesele.
Strnuli jsme oba.
On, protože mě očividně nečekal. Lekl se.
Já, protože jsem se lekl. Tohle jsem nečekal.
Teď už to byl skoro řev.
„Emo!“
„Jo?“ ozvala se.
„Přinesla jsi přece kotě.“
Z podlahy na mě poulilo oči štěně.
Jedno ucho nahoru, druhé pohlednicově svěšené. Vystrkovalo růžový jazyk.
„Jo, vždyť ho přece znáš. Proč?“ zaznělo z předsíně. Za otazníkem se objevila Ema. „Jé… Co tu… Co když se nebudou mít rádi? Co je to za rasu?“ vychrlila.
„Myslel jsem, že Felis catus,“ řekl jsem. A nespouštěl přitom ze zvířátka oči. „Ale když na něj tak koukám, tak nevím.“
„Dík, tati. Ale měl ses zeptat. Když už mám –“
Příliš strojené, holčičko. Lhát se musí umět, pomyslel jsem si.
Pejsek sebou mrskl a zajel pod stůl.
Ema se po mě podívala. Ten kukuč znám. Snaží se zachránit, co ještě jde.
„Felis catus?“
„Ano, princezno.“
Jen jeden den bez dohledu, a ona si ke kotěti sežene ještě psa. Nasadil jsem hrozivý výraz rozhodného otce.
„Tak kde je ten druhý? Nebo… tys to kotě vyměnila za štěně?“
Hluboký nádech, aby se mohla nařčení z tak strašného zločinu začít neprodleně bránit.
„Nevyměnila. Tohle je – já nevím, jak ti to říct,“ hlesla zoufale.
„Srozumitelně,“ napověděl jsem.
Dceřin výraz mě ujistil, že se mi ani srozumitelná odpověď nebude líbit.
„Víš, tati… To je on. Ono. Oni. Kočkopes.“
Proboha, to tu máme zoologickou zahradu?
Něco takového jsem leknutím zablekotal. Ema se zmenšila.
„Jenom jeho,“ pípla.
Napočítal jsem do pěti – moje obvyklá míra k pochytání vyplašených myšlenek – a potom se mi rozsvítilo.
Levá přední noha.
Světle šedivá levá přední noha.
Proto mi pejsek připadal povědomý. Kočka.
Ztěžka jsem si sedl. Židle pode mou zaskřípala.
To by bylo, abychom měli doma něco normálního.
Věříte v kouzla, magii, ve víly a bohyně ročních období? Strašidla a démony? Ne?
Dobře děláte. Vyhnete se neskutečným potížím.
Já taky na kouzla nevěřím. Já se s nimi bohužel běžně setkávám. (A neposlouchejte, když ve slabší chvilce začnu kňourat, že za to může moje dcera, protože její matka byla člověk jen z poloviny. Můžu si za to sám, a výmluvy jsou k ničemu.)
„Proměňuje se,“ řekla dcera nešťastně. „Jen proměňuje, nic jinýho.“
On – ono – oni vylezl zpod stolu. Po očku se po mě podíval. Obloukem, co nejdál od toho hrozného řvoucího muže, přeběhl k Emě. Otřel se jí o nohy.
Sehnula se a chytila ho na chvíli kolem krku. Pohladila.
Můj další dotaz byl už docela obyčejný. Trochu opožděný. Hlasem zvědavě nejistým.
„Co to je?“
Pokrčila rameny. Zaměstnával ji důležitější problém.
„Můžu si ho nechat?“
Bylo mi jasné, že pokud teď řeknu ne, schová ho za domem.
„Pokud nás v noci nesežere,“ řekl jsem zamyšleně.
„Už je u nás skoro tejden!“
„Do zítřka. Zatím. Jak mu to říkáš?“
„Kočkopes,“ pípla. „Protože umí bejt obojí.“
Vzdychl jsem. Dostal jméno (s tím se muselo počítat) a o to bude těžší se ho zbavit. Vyhodit na ulici ho nemůžeme. Strčit do útulku už taky ne. Takže tu musí zůstat. Aspoň bude pod kontrolou. Já začnu zjišťovat, co to v bytě vlastně máme, a jak se s tím vypořádat. Naštěstí vím, kam se o radu obrátit.
Začít můžu třeba hned. Vytáhl jsem telefon. Ema se zatajeným dechem sledovala mou ruku.
Jak už jsem říkal, mám s kouzly zkušenosti. Tedy, ne že bych se považoval za odborníka na iluze a magii. Ani náhodou. V mém případě je to správné slovo oběť. Naštěstí znám taky lidi, co mají ty zkušenosti mnohem větší. Už jen proto, že sami kouzelní jsou. Ne, že by své schopnosti nějak zvlášť užívali, a už vůbec ne aby se s nimi chlubili, ale pokud jde o pomocnou ruku, Modrá a Červený, dva nejdůležitější obyvatelé Kutné ulice, zapomenutého koutu našeho města, ji rádi podají. Zvlášť, když jde jen o informace. A já víc nepotřeboval. (Mimochodem, rádi hlavně proto, že jako jeden z mála vím, co jsou zač. Každé tajemství tíží tím víc, čím méně se o něho můžete podělit.)
Vybral jsem Červeného. Modrá je spíš žena činu. Mě zatím stačila teorie.
Hovor prakticky okamžitě vzal. Taky dobré znamení. Určitě sedí u své obrovské knihovny, u ruky sklenici vína nebo své oblíbené červené šťávy z bůhvíčeho, a čte.
„Hoří?“
Ušklíbl jsem se. Nevíte proč, já ano, a sem to nepatří.
„Ne tak docela. Ale hodily by se mi vaše znalosti,“ načal jsem bez odkladu, Červený nemá dlouhé úvody rád, zdržují ho od šíření informací, „Jestli chcete vědět které, pak ty, týkající se podivných řekněme zvířat.“
Tentokrát byl ještě stručnější.
„Rád poskytnu. Jenom… Nerad bych právě teď. O podivných, řekněme, zvířatech,“ napodobil i mou dikci, „se mi nechce konverzovat na veřejnosti.“
Aha. Takže doma nesedí.
„Zítra? Jsem totiž momentálně z města. Kvůli něčemu, co bych nerad, aby do něho přišlo.“
Ohlédl jsem se po zvířeti. Přikrčilo se.
„To stačí,“ souhlasil jsem. Podobu měnící Kočkopes opravdu nevypadal na krvežíznivou potvoru z hvězd.
Odložil jsem telefon. Ema ze mě celou dobu nespouštěla oči.
„Zítra se určitě něco dozvím,“ prozradil jsem.
„Co s ním chceš potom?“ zeptala se úpěnlivě. Kde budu moudra hledat, už věděla.
„To ti nepovím, dokud nebudu vědět co to je. Co od něj čekat.“
„On nedělá žádný potíže,“ bránila Kočkopsa dcera. „Akorát se mění. Teda, když chci. Řekla jsem v neděli večer, že kotě je fajn, ale štěně by taky bylo skvělý, a on se hned proměnil. Ale jinak nic. Ani se nikde nevyčural.“
Neironicky mě její slova uklidňovala. Jak už jsem řekl, máme s kouzelnými bytostmi už nějaké zkušenosti. S ověřenou pravdou, že původ nerozhoduje.
Odolal jsem touze prohlédnout Emě krk, jestli jí zvíře opravdu nesaje po nocích krev (béčkové horory, co jiného). Na druhou stranu, i když pud sebezáchovy ublíženě pofňukával, věřit v nebezpečnost roztomilého štěněcího kotěte jsem prostě nedokázal.
Jenže pak musela Ema říct tu větu.
„To spíš ty lidi.“
Zbystřil jsem.
Potíže se sousedy? To by nám tak scházelo.
„Jací lidé?“ zeptal jsem se opatrně. Pokud jde o svět kouzel a magie, je moje – naše – bilance horší ve střetu s druhem Homo sapiens.
„No… ti, co jsme je potkali, víš.“
Tak, a teď už dostala panika zelenou.
„Nevím. Sedni,“ ukázal jsem na druhou židli, „a povídej.“
„Ono to začalo v pondělí,“ řekla. Nesedla si, opřela se zády o linku, připravená co nejstručněji vysypat, co po ní chci, a zmizet. Já byl zase připravený nepustit ji dřív, než mi všechno vypoví.
Jak Emu znám, historka to krátká a nejspíš ani moc nevinná nebude.
Nebyla.
❖
Pokud to nevíte, a zajímá vás co jsou ti dva zač, a co všechno se událo předtím, tady se k tomu můžete dostat.
© 2026, napsáno 2025
