 |
Zázračné zvíře
|
Proměna přišla poté, co Ema zadumaně prohlásila: „S kočkou je legrace pod střechou, venku si s ní moc neužiju, škoda.“ Nebyla si ani jistá, zda tu větu opravdu řekla nebo si jen trochu odevzdaně pomyslela, každopádně když zvedla hlavu, protože zaznamenala nějaký pohyb, sedělo před ní na podlaze úplně jiné zvíře.
„Paráda, pes!“
Nelekla se. Zažila už podivnější věci. Dokonce ani tu situaci dál nekomentovala. Jen na okamžik se zarazila (zrovna se chystala předložit zvířeti večeři, v jedné ruce prázdnou misku, v druhé krabici s granulemi) a zkoumavě tvora oné zvláštní schopnosti prohlédla. Neřešila ale proměnu jako takovou. Uvažovala, co změnila pro ni.
Splnila jen tak vyslovené přání: dala jí kočku i psa. Což přišlo Emě dokonalé. Tak dokonalé, že na všechno ostatní rychle zapomněla.
Šedivé nohy si všimla hned. Jinak byl pes bílý a hnědý, nijak zvlášť rozcuchaný. Ne úplně štěně. Pokud mohla odhadnout, jako kočka byl o něco mladší. Taky dokonalé, s touhle šelmou může klidně ven, nemusí se bát, že si bude zakopávat o nohy a po pár metrech kňučet vysílením. A pořád to byl nedospělý pejsek s notnou dávkou roztomilosti.
Usmála se na něj.
Nepohnul ani chlupem; od chvíle, kdy zjistila, že se proměnil, na ni stále strnule civěl. Ema zatajila dech.
Promění se znovu? V něco jiného nebo zpátky v kotě? Proč ztuhnul? Bojí se, nebo tak něco? Že jsem neměla vidět, co dokáže?
Třeba. Možná taky proto, že držím v ruce misku a on čeká, až ji položím a naplním, usoudila. Asi.
Pes nevydržel a padl na zadek. Oči ze vznášející se večeře ale nespustil.
Asi určitě.
Jakoby nic dokončila přípravu. Strčila plnou misku před zvíře a docela obyčejným tónem ho pobídla. To definitivně smazalo nerozhodnou atmosféru. Pes se bez dalšího pustil do granulí (Ema chvíli trnula obavou, že nad nimi ohrne čumák, protože jsou pro kočku). Občas po dívce mrkl, ale když ho podrbala za uchem, neucukl.
Takže je všechno v pořádku, oddechla si Ema. Dvojitém pořádku.
Co bude, až na zvláštnost nalezeného zvířete přijde táta, zatím neřešila. Byly tu důležitější problémy.
Jedním se dlouho netrápila.
Kočkopes. To slovo – ještě ne jméno – ji napadlo hned jak se proměnilo zvíře. Zalíbilo se jí stejně jako novokřtěnci, který projevil dost inteligence k tomu, aby na něho začal okamžitě slyšet. Instinkt domácího mazlíčka: odhadni, co osoba s právem otevírat ledničku a konzervy chce, a nerozpakuj se předvádět. Kočičí krmení mu, podle rychlosti s jakou dokázal vyčistit misku, taky chutnalo. Co Emu celé pondělní vyučování tížilo, byl strach, že její zvířecí – nebo jaký – kamarád se za dopoledne vypaří. Ale čekal na ni, poslušně seděl pod jejím pracovním stolem. Nikde (jak rychle zkontrolovala) žádná známka nepatřičností. Pokoj pořád voněl Eminým oblíbeným šamponem.
Podívala se, kolik je hodin. Času bylo dost, táta ji přistihnout nemohl.
„Byla jsem v obchodě,“ řekla Kočkopsovi, „Proto jsem přišla dýl.“
Nespouštěl z ní psí oči. Oddechla si. Předpokládala, že časem určitě proměny zvládne. Že odhalí, kdy anebo proč k nim dochází. Byla připravená postupovat krok za krokem, přichystala si i sešit, do něhož bude všechno zapisovat. (Čím začala, byl pokus určit plemeno. U kočky to vzdala, se psem jí trochu pomohl internet, takže si ještě v noci mohla zapsat: ‚Hodně Jack Russell teriér. A něco.’) Teď se ale nabízela zkratka k tomu, po čem Ema už dávno toužila.
„Půjdeme na procházku. Když jsi pes. Rozumíš?“
Tvářil se tak. Vzpomněla si, a pochválila ho.
„Jsi prostě super,“ přidala. „Posloucháš, nikde ses nevyčural, nic jsi nerozžvejkal. Až přijdu na to, co ti nejvíc chutná, tak dostaneš odměnu.“
Přesto měla v jednom pochyby.
„Zůstaň ale jak jsi, jasný?“
Kočkopes zvedl hlavu. Ema doufala, že ji pochopil. Vytáhla z batohu obojek a vodítko.
„Tohle mít musíš.“
Trhl sebou a uskočil stranou, když mu ho zkusila dát kolem krku. Snažil se jí proklouznout pod nohama ke dveřím. Ale přemluvit se nechal, takže druhý pokus úspěšně vyšel. Emě přišlo, jako by si Kočkopes uvědomil, že tam, kam chtěl před obojkem uniknout, se dostane právě v něm. A už spolupracoval.
Další plus. Zaváhala, možná by opravdu měla počkat aspoň do zítřka a zatím Kočkopsa prověřovat doma. Ale pak si řekla, že na to už měla včera celé odpoledne. Včetně otevřených dveří.
„Jdeme!“ zavelela.
Šli.
Napoprvé nechtěla nikam daleko. Ovšem zůstávat před domem, kde mohli potkat tátu taky nebylo dobré. Vhodnější místo měla naštěstí po ruce, vlastně jen pár kroků. Hřiště nedaleko schodů, které k Měsíční ulici sestupují ze Starého města. Malý plácek, vmáčknutý do úbočí kopce.
K čemu měl betonový základ sloužit, nikdo už nepamatuje. Když se na něm pak začaly scházet místní děti, kopat si s odřeným ucházejícím míčem, čmárat křídou na zem, posprejovávat zídku zpevňující svah a plnit blízký odpadkový koš pytlíky od čipsů a láhvemi od coly, postavili jim dospělí do jednoho rohu sloup s basketbalovým košem. Dva pro volejbalovou síť.
Měla štěstí, hřiště bylo prázdné. Na to, aby trénovala Kočkopsa před svědky, se Ema zatím necítila.
Prošla se po betonu, zvíře dva kroky před ní. Pod košem otočila a vyrazila na druhý konec. Začala si připadat hloupě. Je jako malá holka, co dostala první pověření vyvenčit rodinného pejska. Nepouštěj vodítko z ruky. Dávej pozor, aby nepočural sousedům záhon s růžemi. A hlavně – ne, abyste přecházeli silnici!
Ještě chybí, aby chtěla Kočkopsa nacpat do kočárku pro panenky.
Teoretické plány dostaly praktickou ránu. Takhle pomalu se nikam nedostane. Je to nuda.
Kočkopes opatrně našlapoval, prozkoumával neznámé prostředí.
Co ale prozkoumávám já, zeptala se Ema. Došla jí ona záludná pravda, že sice chtěla a dostala zvířátko – jenže vlastně neví, co s ním.
Prostě se budeme kamarádit. To všechno přijde, přesvědčovala se. Teď chtěla – musela – Kočkopsa vyzkoušet. Ne, jestli projeví ochotu aportovat klacek (to opravdu až za nějaký čas).
Jestli aspoň trochu poslechne. Jestli přece jen nezkusí utéct.
Nebo hůř, proměnit. Toho se taky bála. Aby z něho nebyla kočka, jen co zahlédne nějakou myš nebo ptáka. Aby neutekl na strom, když potkají skutečného psa. I proto se rozhodla pro betonové hřiště. Mohla se okamžitě a rychle vrátit domů, kdyby hrozily nějaké potíže. Mohla odtud Kočkopsa odnést v náručí, kdyby nechtěl.
Zatím ale šlo všechno skvěle.
„Naučím tě běhat pro klacek a chytat míček,“ prozradila Kočkopsovi své plány. „Dneska ne, ale když jsi tak hodnej, tak tě pustím bez vodítka.“
Jen co zazněla, Ema se své věty lekla.
Už jsem to řekla, tak to udělat musím, přesvědčovala se. Neuteče. Proč by to dělal.
Sehnula se. Odepnula Kočkopsa. Zatajila dech.
Zatřepal hlavou. Ohlédl se po velitelce. Tak trochu nejistě kývla, což vzal jako povel k pohybu.
Nijak zběsilému, naopak. Rozvážně, jako psí veterán, ťapal po betonu. Hlavu pěkně nahoru. Několikrát zkontroloval, jestli mu Ema neutekla.
Paráda.
Zvíře se zastavilo u tmavého fleku. Čichlo, popošlo. Sedlo.
Všechno jde líp, než jsem myslela, řekla si Ema. Co když bude pořád takhle lenivej? napadlo ji vzápětí. To by nebylo líp…
Kočkopes popoběhl – a pak zničehonic zarazil. Nezůstal s jednou nohou ve vzduchu, naopak, nahrbil se, všechny svaly v pohotovosti. Velké uši se postavily.
Najednou sebou mrskl a zmizel za lavičkou. Prosmýkl se k odpadkovému koši, vysokému válci v obalu z hrubého betonu.
„Jejda!“
Nebyl to ani tak náhlý prudký pohyb, čeho se Ema lekla. Měla pocit, že zahlédla dlouhý kočičí ocas. Jestli tu někdo je, nebo jestli Kočkopes vyleze na strom a nebude chtít dolů.
Poplašeně se rozhlédla. Chvátala k lavičce, doufala, že v úkrytu Kočkopes zůstal, že nevyskočil nahoru na zídku a nezmizel v křoví. Nebo se neproměnil třeba ve velkého krtka.
Nezmizel. Když zavolala, vystrčil zpoza koše čumák. Psí.
Zhluboka si oddechla.
„Polez ven!“
Co ho vyplašilo? Nikdo nikde není. Ani auto nejelo po ulici. Třeba mu prostě jen něco přelítlo přes nos. Je to jen zvíře, řekla si.
Potom si jí všimnula.
Po schodišti od náměstí scházela žena. Byla už na úrovni hřiště, k chodníku ji zbývalo jen několik metrů. Dívka ji zkontrolovala rychlým pohledem.
Nikdo známý. Vypadá tak nějak nijak. Nenápadně. Ema, stejně jako všechny děti, neznámé dospělé většinou přehlížela. Do chvíle, než oni přestali přehlížet ji.
Až projde, tak musím Kočkopsovi vysvětlit, že se tak moc bát nemusí, řekla si. Po očku dávala pozor kdy ta chvíle přijde.
Nepřišla. Žena sestoupila ještě několik schodů, pak zastavila. Nepokračovala do ulice. Jako by čekala, že se tam někdo každou chvíli objeví, ohlédla se k vrcholu schodiště.
Nikdo tam nebyl. Ani dole.
Mnohem delší pohled věnovala hřišti. Trubkové zábradlí vedlo jen po opačné straně, proto žena mohla bez potíží, snad jen s trochou strachu o čistotu bot, sejít na úzký pás hlíny a drnů suché trávy. Překročit na betonovou plochu. S rukou v zádech se narovnat, protože posledním krokem jí po trávě ujela noha.
Zůstala stát na kraji. Zadívala se na dívku. Vlastně ne na ni, něčím ji zaujalo zvíře. Poklepávala konečky prstů jedné ruky o prsty té druhé. Mlčela, zatím. Ale stejně něco chtěla.
Ema se snažila ženu ignorovat. Přepadl ji strach, že až ta babka promluví, první, co řekne, bude: Copak, copak? Není to snad můj miláček? Když se objevila tam nahoře, zdálo se, že chvátá. šla po těch schodech rychle, ohlížela se. Tak proč se zastavila právě tady?
Žena skutečně promluvila. K sobě.
„Věděla jsem, že se něco stane. To tys mi chyběl.“
Protože měla uši nastražené, Ema ta tichá slova zaslechla. Lekla se. Pohlédla na ženu, okamžitě zpátky na Kočkopsa.
Snad se neproměnil, zaječela jí v hlavě první myšlenka.
Ona ho zná, zakvílela hned nato druhá.
Teď to řekne, zděsila se třetí.
A ona to skutečně řekla. S úsměvem ve tváři, medově ulepeným hlasem pronesla žena tu hroznou větu: „Hezký pejsek, děvenko. Někomu ho venčíš?“
Ta slova ji z temných myšlenek okamžitě vytrhla.
Děvenko. To tak.
„Dobrý den,“ pozdravila. Dala najevo, že si dospělého vetřelce na hřišti všimla právě teď.
„Viď?“
Něco nebylo v pořádku. Vlastně všechno, napadlo Emu. Moc jsem se těšila, tím to je.
Teď si ženu skutečně prohlédla.
Podlouhlému obličeji vévodil úzký nos. Vlasy měla ta žena kratší, vlnité a nabarvené. Hranaté brýle s tenkou obroučkou. Na sobě krátký zelený kabát se širokými klopami, pod ním rolák stejné barvy. Přes rameno tašku, z níž koukala rukojeť deštníku. Ema mimoděk mrkla k nebi.
Nemračilo se.
Žena její pohled sledovala. Vynutila si pozornost.
„To víš, staré osamělé paní mají rády malé společníky,“ řekla medově. S jedovým podtónem, takže to znělo spíš jako: Já ho chci.
Reakce byla okamžitá, a ta slova vylétla z Emy bez přemýšlení, protože tak to opravdu bylo.
„Nejste stará.“
„Děkuji ti, holčičko.“
Hlas té ženy uklidňoval. Ema znejistěla.
Říkala přece něco jako: ty jsi mi chyběl. Jak to myslela?
Třeba jí opravdu utekl. Dostala ho od vnoučat, nechala otevřené dveře…
Jedna procházka venku. Ani ne hodina. A už jsem o Kočkopsa přišla. Ne, určitě se plete. On jen vypadá – teď vypadá – jako něco, co jí uteklo. Kdyby se proměnil, nemohla by nic takového říkat. Jenže jestli má pravdu, musím ho vrátit, to se přece nedělá, krást…
Koukla k noze. Vedl ji k tomu tlak, který náhle ucítila na levém lýtku.
Kočkopes se za ni schovával. Nahrbil, aby ho bylo co nejmíň vidět.
Bojí se. Zjištění vrátilo dívce jistotu.
„On je můj,“ odpověděla, a dala si záležet, aby ta větička zněla dostatečně naivně. „Nikomu ho nevenčím.“
„Vážně?“
Dívka stáhla hlavu mezi ramena. Už jen to, že ji někdo neznámý oslovil, vyvolalo v Emě nepřirozené napětí. Co když se začne vyptávat na to, odkud Kočkopsa mám? Vůbec se ptát?
Opravdu nerada mluvila s cizími lidmi. Teď musela zatnout zuby a něco přece jen říct, ta žena si odpověď vynucovala. Postojem, pohledem.
„Asi jste se spletla,“ řekla Ema tiše.
Žena neodpověděla. Odtrhla pohled od Kočkopsa a zaměřila na děvče. Brýle blýskly.
„Pročpak se tak tváříš?“ zeptala se náhle.
V Emě hrklo.
„Jste divná.“
Víc neřekla. Víc taky neviděla. Jen to, že ta žena nejspíš nebude tím, za koho se snaží vydávat. Něco skrývala, a nebyly to jen šedivějící vlasy pod kaštanovým přelivem. Opravdu nebyla tak stará, jak se tvářila. Mnohem starší. Nebo taky o hodně mladší. S tím ale Ema problém neměla, ať se každý prezentuje tak jak chce. A jak umí. Zvíře, které se chystala bránit, koneckonců měnilo v okamžiku podobu. Jenže tady a teď se přidalo něco, co situaci měnilo (a trochu zasáhlo i její ješitnost). Nevěděla, co ta žena skrývá – a právě to, že podivnost jen cítila, Emu znervóznila. Zvykla si, že když se soustředí, vnímá věci ostřeji. Bez příkras, bez masek. Věděla, že někdy to prostě nejde. V téhle ženě ale bylo cosi, co se Emině pohledu bránilo.
Nemuselo to nic znamenat. Jenže ona neodcházela! Zůstala stát uprostřed hřiště, nepatrně se usmívala. Provokovala.
Sehnula se ke zvířeti. Kočkopes se držel mimo dosah, očividně připravený v mžiku znovu zmizet za košem, žena po něm ale nesahala. Ani se ho nedotkla, jen pohladila vzduch nad jeho hlavou. V předklonu mu něco zašeptala.
„Ty bys ho zabavil.“
Tak nějak to znělo. Kdyby musela, Ema by se ale rozhodně nevsadila. Snažila se naslouchat vlastním myšlenkám. Šeptaly stejně jako ta divná ženská.
Kdyby začala vyhrožovat, s klidným svědomím by se Ema sebrala a rozeběhla se pryč. Možná (asi ne, ale třeba by to zvládla) i zaječela, kdyby ta ženská začala křičet a nadávat. Jenže ona se o nic nepokoušela. Nesnažila se zvíře ani dítě chytit nebo něco takového, jen se držela na tři kroky od Emy a Kočkopsa. Když popošli, pohnula se taky. Když zastavili, zastavila. Neztrácela úsměv. Pro dívku jím ale šetřila, pokukovala po zvířeti. Takřka neslyšně, jen tak pro sebe, občas prohodila nějaké slovo.
Ema před ní pomalu ustupovala. Sama si to nejdřív neuvědomovala, až poté, co narazila do staré betonové lavičky, kterou sem někdo přetáhl z druhé strany hřiště, aby nemusel sedět tolik na očích dospělým.
Teď už cítila především strach. Navzdory přívětivému úsměvu. Ne pro řeči té ženské. Proto, že ji nedokázala odhadnout.
Ten smysl nefungoval pořád. Zdědila ho po mámě, pohled, kterým uměla prohlédnout jakoukoliv masku. Vidět skryté věci. Jenže když nefungoval, tak prostě nefungoval. Věci vypadaly normálně. Třeba i normálně divně. Teď selhával.
Možná je to tím, že se bojím, namlouvala si Ema. Čekám něco nebezpečného.
Protože to cítím!
Vlastně ne.
Skutečné nebezpečí zažila. Ne jednou. Věděla, že dokáže vyskočit zpoza rohu stejně jako se nenápadně připlížit. Že nejčastěji mu jde člověk naproti.
Rozhodla se ženu ignorovat. Nejlepší řešení.
Vylezla na lavičku. Kočkopes skočil za ní a hned pokračoval: opěradlo, zídka. Ema ho následovala. Chvíli váhala. Potom, trochu toporně, jak se bála a přitom chtěla ohlédnout, vlezla mezi keře. Odhrnula větvičky a protáhla se za Kočkopsem. Teprve pak, kryta divokou spletí, se opatrně obrátila.
Žena došla k zídce, dál ale nepokračovala. Bylo by přinejmenším nápadné a rozhodně podivné, kdyby si starší paní místo usednutí na lavičku stoupla. Definitivně podezřelé, kdyby se vyškrabala mezi keře. Chvíli nehnutě stála, asi přemýšlela, co dál. Nespouštěla ze zvířete oči, dívku víceméně přehlížela.
Ema se víc nezdržovala. Prolezla křovím na druhou stranu; malou džunglí lísek, náletových javorů a bezových keřů, rostoucích na území nikoho mezi dvěmi čtvrtěmi, vedla zkratka do ulice, co dostala jméno podle aleje mohutných stromů Pod kaštany. Takže jí stejně lidi říkají Kaštanová.
Aby se sem dostala normálně po chodníku, musela by ta ženská obejít celý blok domů. Čekat na ni Ema rozhodně nemínila. Seskočila z metrové zpevňovací zdi na chodník, sundala Kočkopsa – třásl se, mohlo to být třeba zimou, ale taky strachem – připnula mu vodítko, a oklikou, aby jí náhodou nevlezli do cesty, mazali oba domů.
Jistota je jistota.
❖
„Co když ta paní věděla, komu patří?“ zeptal jsem se. Ema se sklonila a a podrbala Kočkopsa za uchem.
„Nevěděla. To by přece říkala jinak. I kdyby, on k ní nechtěl. Viď?“
Poslední slovo mířilo ke zvířeti. Kočkopes odpovídat nemínil. Svalil se na podlahu. Převrátil se na záda. Podíval se na mě. Možná ho to odvrátilo od proměny (škubl sebou), možná se mu v psí podobě lépe odpočívalo. Nebo se nechtěl před cizím předvádět.
Ema si k němu dřepnula. Možná taky potřebovala odpočinout. Židli ale nezkusila.
Musím vymyslet, co s nimi. S oběma.
„Jak zněla dohoda? Zkusíme najít jeho majitele,“ pustil jsem se do závěrečného promlouvání do duše.
„Já vím,“ řekla zkroušeně.
„A tys ji taky dost dobře mohla porušit. Nemusel se ztratit zrovna té paní, to netvrdím, ale měla jsi to aspoň zkusit zjistit.“
Jak by měla, to mě nenapadlo.
„Ona s ním chtěla něco provést.“
„To nevíš,“ namítl jsem. Ema se zarazila.
„Možná ne,“ připustila po chvíli. „Třeba jsem se přeslechla. Ale ten chlap,“ zvedla ke mě oči, „by mu určitě ublížil, kdyby ho dostal.“
Zhluboka jsem se nadechl a opřel se do opěradla, až zapraskalo.
„Kdo?“
„Co jsme ho potkali druhej den.“
❖
Pokud to nevíte, a zajímá vás co jsou ti dva zač, a co všechno se událo předtím, tady se k tomu můžete dostat.
© 2026, napsáno 2025
