 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Obyvatelé Ušatých ostrovů
Třicátou devátou část Bestiáře uvedu tvory a bytostmi v podstatě zcela klasickými, tedy obyvateli středověkých bestiářů a cestopisů. Po dlouhá staletí tyto knihy formovaly představy o dalekých zemích; prazvláštní stvoření z Norimberské kroniky, ze spisů Johna Mandevilla, ze starších římských děl Pliniových, či Isidory Sevillského byla považována za prokazatelně existující – a četnými pozorovateli až do dob docela nedávných také potvrzovaná.
Ale k věci.
Ušaté ostrovy, jak sděluje Plinius Starší, leží někde na severu v oceánu za Skýtií, čili z dnešního pohledu východní Evropou, v tomto případě ale nejspíš půjde o Baltické moře. Podle římského geografa Pomponia Mely se ostrovy nachází nedaleko Orknejí, což je trochu jiným směrem, leč dosti zeměpisu.
Tamní obyvatelé, Panotioi, jsou humanoidní rasou, opatřenou opravdu velkýma ušima, sahajícími až k zemi a schopnými zakrýt celé tělo. Toho panotioi denně využívají, protože sever je sever a podnebí tam není nejteplejší, takže tráví noci spokojeně zabalení do svých sluchových orgánů. Činí tak především proto, protože (dle některých pramenů) nemají jiného oblečení, než přírodní ušní přikrývky. Když už jsou opatřeni tak velkými boltci, napadlo také některé chytré hlavy ještě lepší využití, ušatci mohou prý jejich pomocí i létat. Jako kdysi strýček Fido v kresleném seriálu.
Podobně pojmenovanou a stejně vyhlížející rasou jako Panotioi, jsou v Indii žijící (alespoň podle Plinia, citujícího čtenářům již dobře známého řeckého lékaře u perského dvora Ktésia) Pandai, kteří se dožívají dvou set let a rodí se s bílými vlasy, které jim ve stáří zčernají (což bych vážně potřeboval).
Zpět do severní Evropy na Ostrovy ušatců. Ti, kteří jim dali jméno, totiž nejsou jejich jedinými obyvateli. Žijí na nich i příslušníci jiných plemen.
Neméně zajímavých.
Sousedy plandavých boltců jsou Hippopodes (čili Koňonožci) a jméno, které jim Plinius dal, je taky plně popisuje: až na kopyta vypadají jako obyčejní lidé. O třetí zmiňované rase, Oeonae, toho bohužel vím ještě méně, než o předchozích, jen to, že se živí pouze ovsem a vejci bažinných ptáků.
Dřevoryt ušatce pochází z knihy Liber Chronicarum (známé dnes spíš jako Norimberská kronika), vydané v roce 1493, licence public domain
24.8.2009
Klabautermann
Straší – i když v jeho případě bych tenhle výraz používat neměl – v Baltickém moři. Coby mořský mužík velmi dobře rozumí námořníkům a jejich práci a protože na moři lze ztratit život mnohem rychleji z přirozených důvodů, je Klabateurmann duchem prospěšným. Jediné, co lze říct proti němu, je fakt, že kdykoliv se zjeví v hmotné podobě (pomáhá coby duch neviditelný) věští to zkázu lodi. Jinak zachraňuje muže přes palubu a vůbec přináší plavbě štěstí. Jako správný námořník kouří dýmku a mívá na hlavě pletenou čapku. Taky vlastní dokonalý hudební talent (což mívaly i sirény, že) a veselou povahu.
Jak už bývá zvykem, některé prameny (čili námořníci, vytahující se před suchozemskými krysami v bezpečném azylu přístavní hospody) před ním varují, připisujíc mu nejrůznější závady na palubě, ztroskotání a ztráty.
1.9.2009
Jengu
množným číslem miengu, u Bakweriů liengu, je pro změnu vodním duchem afrického Kamerunu. A na rozdíl od předchozího baltského mužíka osobou ženského pohlaví, od čehož se pochopitelně odvíjí tradovaný vzhled: krásná slečna s dlouhými vlnitými vlasy. Ovšem se mezerami mezi zuby. Nalézt ji lze jak v moři, tak i ve sladkovodních tocích. I ona je garancí štěstěny a navíc ještě zprostředkovatelkou mezi světem živých a světem kouzelných bytostí.
1.9.2009
Daktylové
Řecká personifikace prstů, pět mužů a pět žen, představuje (v hrubé zkratce) velmi důležitý obor lidské činnosti, totiž zpracování kovů. Definice je to, přiznávám, vágní a trochu zavádějící, takže k ní přihodím hrst doplňujících informací.
Pravá ruka obsahuje v běžném pořadí od palce k malíčku bratry jménem Hérakles, Paionios, Epidémes, Iasios a Akesidas. O prstech levé ruky, patřící ženám a v tomto významu čarodějkám, čili ještě hlouběji kněžkám Trojjediné bohyně, přesněji tedy o jejich jménech se neví, neboť byla z rituálních důvodů tabu.
Jak bývá zvykem, autority, ani starověké, se neshodují v otázkách jejich původu. Běžné varianta přisuzuje Daktylům existenci od pradávna a bydliště na hoře Idě, jiné prameny tvrdí, že jejich matkou byla nymfa Anchialé a místem narození Diktijská jeskyně u Oaxu. Na svět přišli možná i při Diově porodu, když Rheia v bolestech vmáčkla prsty do země.
Ať už přišli na svět kdekoliv a jakkoliv, v jednom se většina informátorů shoduje: zatímco pět sester na Samothráce očarovávalo kolemjdoucí, pět bratrů se vrhlo na metalurgii. Nebyli jen zdatní kováři, také objevili železnou rudu v berekynthském pohoří. Pro milovníky větších nadpřirozených zásahů mám ještě schovanou verzi, podle níž byl v železo proměněn Kelmis, jeden z trojice nejstarších Daktylů (jména, či spíše přídomky těch dvou dalších jsou Akmón a Damnameneos) a to poté, co urazil právě matku bohů Rheiu. Podle Gravese popisuje tahle historka pomalý ústup uctívačů Velké bohyně, jejíž kněžky měly zpracování kovů (mědi, zlata či stříbra, ne však železa) ve své moci, před patriarchálními Dóry, kteří technologie tavení železné rudy znali.
Jak už jsem zmínil ve vyprávění o Kúrétech, existuje i verze, podle níž se těmito ochránci mladého Dia stalo právě oněch pět daktylských mužů. I když sloužili dobře a věrně, přece jen nenechali nic náhodě a později vystavěli v Élidě Kronův chrám. Shoda jmen nejstaršího Daktyla a slavného hrdiny poznamenala i mýty; podle „kúrétské“ verze přispěl do světového kulturního dědictví tím, že v podstatě založil olympijské hry. Přinesl do Olympie planou olivu, uspořádal pro bratry běžecké závody a vítěze Paionia olivovým věncem ověnčil, čímž dal vzniknout dlouholeté tradici, tato zásluha je ovšem většinou přisuzována Héraklu slavnějšímu.
6.9.2009
Telchinové
Telchinové jsou další řeckou skupinkou bytostí. Bylo jich devět, měli psí hlavy (v nepřeneseném významu slova) a místo rukou ploutve, což naznačuje, že pocházeli z moře. Jejich prvním domovem byl Rhodos, později osídlili Krétu.
Telchinský život a osud byl s nejvyššími olympskými bohy spjat více, než by si sami přáli. Kronovi vyrobili srp, jímž vykastroval svého otce, vychovali o generaci mladšího Poseidona, který od nich obdržel svůj slavný trojzubec, člověk by čekal, že budou požívat jisté protekce. Ale Zeus se je – protože se začali bohům plést do praktické meteorologie, vytvářeli kouzelné mlhy a působili škody na úrodě - rozhodl bez milosti zlikvidovat.
Seslal na Krétu potopu (což je pro něho trochu nezvyklá zbraň), jenže Artemis Telchiny varovala a tak stačili utéct. Rozeběhli se po celém tehdejším řeckém světě a snažili se na poslední chvíli bránit tehdy běžně lidským způsobem: v Boiótii postavili chrám Athéně, v Lykii Apollonovi. Osudu neunikli, lykijské roztrhal právě Apollon ve vlčí podobě, boiótské spláchla potopa, zmizeli i emigranti do Orchomenu. Jediní, v jejichž přežití se věřilo, byli Telchinové, kteří jako azyl zvolili Sikyón.
Orchomenští Telchinové ještě před zmizením v hloubi historie vstoupili (patrně z vděku za včasné varování) i do dalšího mýtu: podle jedné z verzí lovce Aktaióna, kterého Artemis proměnila v jelena za to, že ji spatřil koupat se nahou, roztrhali právě oni. Známější verze ovšem přiznává tuto akci Aktaiónově vlastní lovecké smečce.
6.9.2009
Korybanti
Původně maloasijští horští démoni, jejichž kult se přenesl přes Řecko až do Říma. Často byli spojováni s Kúréty, stejně jako oni se prý narodili bez otce, ze země, oplodněné deštěm. Korybás, zakladatel rodu byl podle jedněch polozapomenutým bohem plodnosti, podle jiných jen Kybeliným knězem. V každém případě byl korybantský kult známý teatrálními bohoslužbami, obsahujícími šílený tanec, hlasitou hudbu a výkřiky (ne, dnešní technopárty nejsou pozůstatky tohoto pradávného náboženského obřadu).
6.9.2009
Lamaštu
Ohrožovala ženy při porodu, unášela kojence při krmení a pila jejich krev. Takových stvoření bylo po světě mnoho, Lamaštu bývala domovem ve staré Mezopotámii (v Sumeru jí říkali Dimme) a podle toho také vypadala: chlupatá, se lví hlavou a oslím chrupem a ušima, dlouhými prsty a předlouhými nehty a s ptačíma nohama. Byla dcerou mezopotámského Stvořitele Anua, její vzhled ovšem bohy natolik zaskočil, že se jí rádi zbavili. Vzpomínáte na pozdější obdobný případ z Řecka? Boží děti to zkrátka nemají jednoduché.
Ochranou proti Lamaštu se kupodivu zabýval jiný meziříční démon: Pazuzu.
14.9.2009
Utukku
Pro Sumery neměl utukku jednoznačný povahový rys, mohl být jak přívětivý, tak škodící, zatímco Akkadové měli ve věci jasno: jejich utukki (v počtu sedmi), byli sice synové božského páru Anu a Antu, zato s definitivní platností zlí. Sumerové také rozlišovali utukku jmény – ti hodní byli Šedu, oškliví Ekimmu.
Nelišili se původem: v obou případech šlo o duše zemřelých, jež se nedobraly klidu, ať už z jakéhokoliv důvodu. Nejčastěji prozaickým nepohřbením, případně násilnou smrtí v nedospělém věku.
Jak už to v takových případech bývá, vystupují někteří démoni z řady. Ať už proto, protože narazili na známou postavu, nebo pro obecně zvýšenou iniciativu. Mezi Utukku je takovým Alû. Vypadal jako přízrak, nebo muž s leprou v pokročilém stádiu, bez končetin, a lidé se ho obávali mnohem více, než smrti.
14.9.2009
Rabisu
Akkadský upír Rabisu číhával v temných zákoutích domů a jako správný svého rodu také u dveří, aby mohl v nestřežené chvíli proniknout dovnitř. Mimo náš svět, v podsvětí, přebýval na poušti a útočil na nově příchozí duše. Výtečným obranným prostředkem proti němu byla mořská sůl (coby ověřený konzervant a doklad toho, že život vzešel z moře).
O nějaký ten pátek později se - poněkud krypticky - přesunul z mezopotámských náboženství i do Bible, kde o něm hovoří čtvrtá kapitola knihy Genesis:
I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?
Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
Genesis 4:6-7
14.9.2009
Fenoderee
Původně se jmenoval Uddereek a patřil k Ferrishyn, kouzelnému národu skřítků, obývajícímu ostrov Man. Udělal zásadní chybu, jaké se většinou dopouštějí spíše obyvatelé lidského světa, zamiloval se do farmářské (krejčovské) dcerky Kitty. Problémem ale nebyl onen kulturní a rasový rozdíl, problém v tomto případě představovala vílí dáma jménem Estella, které existence konkurence nijak nevoněla, takže napnula veškeré síly k pomstě. Ta se jí vydařila dokonale: Kitty přišla ke smrti (nedbala na radu elfího krále, který jí doporučil trvalý exil) a Uddereek byl proměněn ve Fenodereeho (Phynodderree podle jiných pramenů, obojí znamená Chlupatec, protože po novu vypadal jako satyr, nahoře člověk, dole koza), ve spolehlivého a silného, nepříliš pohledného a nepříliš vysokou inteligencí obdařeného pracanta, kterého si na ostrově Man považovali: během noci dokázal odvést tolik práce, na jakou by člověk potřeboval o mnoho víc hodin. Rybářům látal roztrhané sítě, farmářům dokázal sklidit pole či postavit stodolu.
Jako každá taková bytost, měl ovšem i Fenoderee určité hranice. Pracoval nahý a když mu někdo nabídl oblečení, nechal práce a odešel.
Z ostrova se ztratil až v době nedávné, poté, co na Manu vyjely první vlaky. I když se dá předpokládat, že industrializace, jako na mnoha místech, vymetla mnoho nadpřirozených bytostí přirozenou cestou, v ostrovní legendě vysvětlili ztrátu pověr krásně folklórní poznámkou.
Skřítkové a víly, jakož i další toho druhu nesnáší hvizd vlakových píšťal, narušuje totiž jejich kouzelnou auru.
20.9.2009
Fabián
Na rozdíl od předchozího nešťastného milence byl tuzemský Fabián původně člověkem; na strážného ducha Brd povýšil díky prokletí. Kdysi býval rytířem, který si na svůj hrad na hoře Bába nad Hostomicemi přivedl milenku a později ji opustil, jak už to často bývá. Co už není tak běžné, byl fakt, že odvržená slečna byla čarodějkou, takže se uměla dokonale pomstít. Proměnila rytíře v ducha.
Fabián, případně Babí Jan, podle původní adresy, se pak stal geniem loci Brd, stejně jako Rýbrcoul patřil Krkonoším. V podobě vousatého dobře živeného myslivce s dýmkou a holí, oblečen do oděvu ze stromové kůry a šišek, se objevuje v celém pohoří. V protikladu ke své někdejší lidské povaze je duchem dobrosrdečným, až na jistou, ve všech českých lesích ostatně dobře známou maličkost: Fabián se občas ozývá houkáním a když na ně někdo odpoví, stejně jako hejkalové nenechá ani vládce brdských hvozdů opovážlivce jen tak.
Z domácího hradu na Bábě zbyl jen kámen, jemuž se říká Fabiánova postel (a byl prý inspirací pro Erbenovu báseň Záhořovo lože). Tady si Babí Jan dodnes dává dvacet.
Stejně jako jeho slavnější kolega z Krkonoš v Obřím dole, má i Fabián na Plešivci, známé magické hoře, svou zahrádku. Se stejně zjevnou adresou a přece běžně nenacházenou.
27.9.2009
Rán
Manželky bohů, zodpovědných za moře, bývaly mnohem více ve skrytu svých bouřením zaměstnaných mužů. Snad že pod vodu není tak vidět, jako na nebesa. Proto se třeba řecká Amfitríté soustředila na roli oceánské První dámy a starosti běžného života nechala na podřízených.
Severská Rán, takto zákonná družka mořského boha Aegira, si ovšem vybudovala kariéru vlastní. Coby bohyně bouří. Také jako vládkyně říše mrtvých na dně oceánu. Stavy poddaných doplňovala logickým a zřejmým způsobem, sbírala do sítí duše utonulých námořníků, kteří spadli přes palubu, případně si potopila rovnou celou loď. Nutno poznamenat, že smrt ve vlnách znamenala mimo jiné to, že duše nenastoupila ani do skandinávského nebe válečníků Valhaly, ani se nedostala do pekelného podsvětí Helheimu.
Rytina Aegira a Rán: Friedrich Wilhelm Heine (1845-1921) after an original by Friedrich Wilhelm Engelhard (1813-1902). / Public domain
3.10.2009
Gaueko
Baskická personifikace noci je muž a jmenuje se Gaueko. A baskická noc (stejně jako všude) patří duchům a smrti, takže když Gaueko při svých kontrolních obchůzkách po soumraku potká člověka, rád mu tento fakt připomene. S doporučením, že nejrozumnější by bylo okamžitě mazat někam pod střechu. Pokud káraná osoba poslechne, Gaueko ji nechá jít. Když začne protestovat nebo nebere dobrou radu vážně, Pan Noc se rozčílí a pak přichází na řadu trest.
3.10.2009
Terminus
U Římanů byl bůh jménem Terminus velmi váženou osobou. Staral se o hranice mezi pozemky, taková katastrální autorita a arbitr je postavou rozhodně důležitou a hodil by se i dnes. O jeho postavení hovoří nejen to, že měl vlastní svátky, terminálie, slavené 23. února, ale především fakt, že sdílel kapitolský chrám se samotným Jupiterem, a že nejvyšší bůh převzal Terminovu funkci nejen jejím výkonem, ale i tím, že převzal jeho jméno coby přídomek. Což už něco znamenalo.
3.10.2009
Aker
V pyramidálním Egyptě zastával Aker důležitou funkci. Kromě toho, že byl bohem země (a tím i mrtvých), střežil také oblast mezi západním a východním obzorem. Čili podsvětí. Coby boží strážní služba měl v referátu ještě bránu, kterou do této části všehomíra vstupovali po smrti faraoni a aby se nenudil, či aby pracoval na plný úvazek, provázel noc co noc loď slunečního boha Rea při plavbě nebezpečnými podsvětními vodami.
Na původních obrázcích ho můžete spatřit v podobě dvou odvrácených lvů, z nichž jeden hledí k východu a druhý, jak jinak, na stranu západní (měli představovat Včerejšek a Dnešek).
18.10.2009
Krttiky
Už několik let mám v plánu shromáždit a představit Plejády, přesněji to, co si na místě hvězdokupy M45 různé mytologie představují. A ne a ne se do toho seriózně pustit, takže to zkusím jako obvykle méně seriózně a začnu náhodným výstřelem, který míří do Indie.
Tamní hvězdy hvězdokupy, které se česky také říká Kuřátka, jsou Krttiky, hinduistické, nepříliš hodné bohyně osudu. Je jich – na rozdíl od obvyklého počtu sedmi Plejád – šest (na obloze jich pouhým okem viditelných svítí, podle kvality pozorovatelova zraku, do deseti, astronomové jich ovšem odhalili přes dvě stě padesát). V mýtech se dcery šesti mocných indických králů nejvíce zviditelnily, když vychovali dítě, které nalezly na břehu řeky, do níž se chodily koupat. Daly mu jméno Kárttikéja, vzaly ho za svého, (kojily všechny najednou, neboť dítě bylo božím synem a podle indických tradicí nešetřilo končetinami, v tomto případě šesti hlavami) a když chlapec vyrostl, stal se z něho pohledný, byť šestihlavý a dvanáctiruký, válečný bůh, známý někdy též jako Skanda.
18.10.2009
Hahana Ku
Stejně jako v jiných koncích světa, i mayští bohové zaměstnávají poslíčky. Hahana Ku slouží stvořiteli Hačacyumovi, přičemž nejznámější z jeho povinností je v případě, že se Hačacyum rozhodne nechat sprchnout, dojít k výrobci černého deštového prášku Menzabacovi. Hahana Ku je ovšem zaměstnanec šetřící firemní pokladnu, protože nikdy nekupuje tolik, kolik si Menzabac představuje prodat.
25.10.2009
Quzah
Byl bohem severní Arábie před příchodem islámu. Náležela mu správa nad horami a počasím; k tvorbě toho druhého používal například svůj luk, jehož střely přinášely krupobití.
25.10.2009
Ya'halan
Korjačtí mladí muži si bubnováním zajišťují u tohoto ochranného ducha, syna nejvyšší bytosti jménem Tenanto'mwana (případně Ina'hitelan) a manžela Yine'ane'ut přízeň vybraných slečen. Nad štěstím následně spárovaných dvojic pak Ya'halan bdí.
25.10.2009
Gorgony
Nemálo oblud ženského pohlaví, průběžně se pohybujících řeckými mýty, nebývalo obludného vzhledu od narození. Právě naopak. Takové Sirény, či Skylla by mohly vyprávět.
Tři Gorgony, tedy Sthéno, Euryalé a před lety samostatným povídáním obdařená Medúsa, se také narodily v běžně lidských parametrech a vyrostly do krásných slečen. Tatínek s maminkou, bohové Forkýs a Kétó, coby patroni a rodiče mnoha mořských oblud, sice sami mnoho krásy nepobrali, ale to většinou v mýtech nehraje žádnou roli.
Běžně se uvádí, že příčinou proměny bylo Medúsino sexuální dovádění s Poseidonem v Athénině chrámu a následný zásah rozhořčené uživatelky sakrálního místa. Méně známá verze pak hovoří o do nebe volající (a z nebe na ní také odpovězené) ješitnosti. Což by znamenalo, že se sestřičky nesvezly s Medúsou nedobrovolně. Ať už to bylo jakkoliv, bohové nápady při proměně každopádně nešetřili: ke kombinaci ošklivé, šklebící se stařeny s ptákem s kovovými křídly přidali ještě zvířecí uši, přerostlé tesáky, železné pěsti, placatý nos a jazyk visící z úst. Plus dnes (i tehdy) nejznámější atribut: hady místo vlasů.
Jak pověsti vypráví, dokázal pohled na ně vyděsit natolik, že člověk či zvíře zkamenělo. Trvalo to dlouhá léta, až jednou mladý Perseus souhlasil, že přinese Medúsinu hlavu Polydektovi (měl to být obvykle nesplnitelný trik, kterým se chtěl sefirský král zbavit Persea, aby si mohl vzít jeho matku Danaé za manželku). Hrdina měl naštěstí za sebou pomoc hned několika olympských bohyň a bohů v čele s Athénou. Ta v první řadě, protože tři obludné sestry se přece jen se v detailech lišily, vzala Persea na exkurzi do Deikterionu, aby se na tamním zobrazení Gorgon naučil poznat jedinou smrtelnou.
Když pak Perseus Medúsu zabil, její pohrobkové, kteří vyskočili z dekapitovaného těla, Chrýsaor a Pégasos, vzbudili zbývající sestry a ty se jaly hrdinu pronásledovat. (Díky Hádově přilbě neviditelnosti naštěstí unikl, načež se z mýtů vytratily i Sthenó a Euryalé.
Gorgonám se už ve starověku dostalo praktické funkce v podobě zobrazení. Ať už na zbroji válečníků, z níž měly děsit nepřítele, nebo na dvířkách pekařských pecí, aby odradily nedočkavce, kteří by jinak nechtěným přídavkem chladného vzduchu zkazili technologický proces pečení chleba. Staly se též častým námětem maleb na vázách. I když z pochopitelných důvodů coby modelka převládala Medúsa, existovalo – a přežilo i dodnes – mnoho vyobrazení jejich sester. Symbol Gorgon se také někdy používal obdobně, jako dnes lebka se zkříženými hnáty označuje jedovaté látky. Původně ovšem patřila gorgonská maska kněžkám Měsíční bohyně (tři jména, prozrazená v úvodu a zachycená v pozdějším klasickém příběhu, byla jejími přídomky) a měla děsit věřící a odrazovat je od šmírování podstaty tehdejších mystérií.
Gorgona Medúsa na obrázku: Metropolitan Museum of Art, CC0, via Wikimedia Commons
1.11.2009
Nemesis
Dnes je její funkce mnohdy redukována na jeden jediný z jejích aspektů, přesto nebyla dcera Noci a Temnot, tedy Nykty a Ereba, jen bohyní pomsty. Na tuto přímou a jednoduchou práci se ve starověkém Řecku specializovaly Erínye, zatímco Nemesis vážila lidské zásluhy a odměňovala je štěstím či neštěstím. Speciálně pak dohlížela na případy první odměny a trestala ty, kteří nenadále získané štěstí zneužili k poškozování druhých. Širší verze mýtu přiznává rozdělování štěstí a neštěstí bohyni Tyché a až nápravu případného zneužití daru Nemesis; proto se prosadila coby populární ztělesnění spravedlivé odplaty.
Jinak je Nemesis dcerou Ókeanovou a občas někteří autoři zaznamenali, že to byla ona a ne Léda, koho v podobě labutě svedl (čili znásilnil) Zeus, a komu se narodila příčina trojské války Helena.
1.11.2009
Centéotl
Pro Aztéky představovalo Centéotl velmi významné božstvo, bylo totiž zosobněním jejich hlavní kulturní plodiny, kukuřice. Třetí osobu, ať už vypadá zvláštně, jsem použil schválně, obyvatelé Střední Ameriky totiž neměli docela jasno v tom, jakého je zmíněná entita pohlaví.
Pokud vystupovala ve trojici s Xilonen (coby představitelkou rostliny na počátku vegetačního období) a Ilamatecuhtli (kukuřicí suchou či sklizenou), byla Centéotl jednoznačně ženou a stála uprostřed, byla tedy kukuřicí zralou, připravenou na sklizeň. Coby Pán noci byl ovšem muž, a stejné pohlaví mu Aztékové přiznávali v roli Xochipilliho Centéotla, v níž hrál úlohu sedmého Pána dne.
Jako kukuřičnému božstvu se mu v dubnu, na počátku vegetačního období, dostávalo obvyklé tamní obětiny, krve. Ne sice v proudech, jak tomu chtěli jiní bohové, Centéotl ji dostával v malých dávkách, na třtině, ale přece jen to byla životu nezbytná tekutina, s níž mezoamerická náboženství tak ráda plýtvala.
Syna Chicoméactlova a příbuzného květinového Yochipilliho znali i jiné národy, například Taraskové, žijící severozápadně od Mexické kotliny mu říkali Querenda-Angapeti. Na rozdíl od svého aztéckého bratrance mu příslušela oběť vegetačnímu božstvu jaksi bližší, totiž díl první sklizně.
8.11.2009
Tepeyolohtli
Jako Pán noci následoval předchozího, byl osmým v pořadí. Jinak mu přináležela země, byl jedním z prastarých bohů (a také jedním ze zjevení Tezcatlipoky). Příslušel mu symbol jaguára (v nahuatlštině océlotl, kteréžto jméno zdědila mnohem menší kočkovitá šelma), což potvrzuje opravdové stáří Tepeyolohtliho kultu, protože bohové v jaguáří podobě jsou ve Střední Americe jednak hojně rozšíření, druhak odedávna přítomní takřka ve všech tamních náboženských soustavách.
8.11.2009
Baku
Požírač snů Baku je tvor podobný tapírovi a stejně tak se i jmenuje, proto je třeba v japonštině dávat pozor na kontext. Jako mnoho podobných démonů, dostal se do Japonska z Číny, přičemž pro obyvatele ostrovů také na kontinentu zůstal. Ve spise Sankai Ibutsu, pocházejícím ze sedmnáctého století, je baku popisován jako čínské zvíře se sloním chobotem, očima nosorožce, tygřími tlapami a býčím ocasem. Chrání proti zlu a moru, na známou aktivitu v boji proti nočním můrám tu ovšem zapomněli.
Někdy míval tento dobrý duch hlavu lví, v každém případě býval a je vyvoláván při probuzení z noční můry, aby zbavil sen zla a proměnil ho v dobro. Takto prospěšná bytost, operující navíc ve vděčném polosvětě na rozhraní vědomí a nevědomí, se – podobně jako evropský Uspavač – stala i figurou pop-kulturní, zahrála si v komiksech a videohrách. Z nejaponských autorů ho využil i tvůrce legendárního Sandmana Neil Gaiman.
15.11.2009
Petermännchen
Žije v meklenburském hradě Schwerin a stará se o něj jako nadpřirozený kustod. Prochází podzemím, v ruce velký svazek klíčů a odemyká dveře. Jiní ho spatřili s lucerničkou a mečem. Někdy vypadá jako dědula s dlouhým bílým vousem, jiný svědek ho popsal coby šviháka s pérem za kloboučkem a poirotovským knírem; za dlouhá staletí poctivé služby a mnoha pozorování se jako každý takový prostě měnil. Zůstávala mu jen velikost, či spíše, jak to u takových skřítků chodí – maličkost.
Vypráví se, že před příchodem křesťanství žil na místě dnešního Schwerinu jakýsi pohanský bůh, který vzal později před novou vírou do zaječích. Kohortu svých pomocníků nechal, ať se sama o sebe postará jak umí; utekli všichni, až na jednoho, který nehodlal porušit pracovní smlouvu, ať už vládne jaký chce režim.
Požehnáním býval pro strážné, kteří si občas při noční službě zdřímli: to pak začal Petermännchen rachotit, vzbudil je tím a uchránil od kázeňského trestu. A nebyly-li stráže po ruce a do hradu vlezl zloděj, duch ho vyprovodil osobně.
15.11.2009
Cynocephali
Jak třicátý devátý Bestiář začal, tak i skončí: tvorem ze středověkých kronik a cestovatelských spisů.
Není to Chod, jakkoliv slovo cynocephalus znamená Se psí hlavou, konečně, ani někdejší strážci našich jihozápadních hranic nemívali ve znaku psí hlavu, kterou jim připsal až v devatenáctém století německý autor J.A. Gabriel a u něhož si ji o nějaký ten rok později vypůjčil Alois Jirásek. Středověcí psohlavci, jak je popisoval například Marco Polo, byla rasa zvláštně vypadajících bytostí, žijících ve vzdálených zemích. Ty z Milionu na Andamanských ostrovech, jiné u Bajkalského jezera či v Severním oceánu. V každém případě dost daleko od žasnoucích čtenářů. Pravda, občas bylo lze nalézt psohlavce hned za humny, jenže v takovém případě šlo o obyčejného vlkodlaka.
Cynocephaly nacházeli na svých cestách i Číňané (také na ostrovech, pokud možno osamělých). Psí hlavu měl, podle některých ikon, i svatý Kryštof. Před křtem se choval stejně jako jeho druzi; o dnes zmiňované rase, ať už ji popisoval kdokoliv a odkudkoliv, se tradovalo, že pokud rovnou nepojídá lidi, pak jsou její příslušníci minimálně povahy nesnášenlivé a násilné.
Dřevoryt psohlavce pochází z knihy Liber Chronicarum (známé dnes spíš jako Norimberská kronika), vydané v roce 1493, licence public domain
15.11.2009
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
