Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá sedmá

Erlik

Bůh podsvětí, jak ho znají sibiřské turkické národy. Věčný protivník Stvořitele Ülgena. Patřil k prvním mezi prvními, s Ulgenem se však nepohodl a skončil v opozici; spojení mezi raným křesťanstvím a jihosibiřskou vírou, občas laicky zvanou turkickým (starotureckým) dualismem sice hledáno bylo, potvrzeno však nikoliv. Jako takový je vzýván černými šamany i adepty tohoto řemesla. Magie nemusí být v jeho kultu jen škodlivá, či škodící, vynucuje si totiž i platby za  zahánění nemocí. Roznášejí je jeho pomocníci, vedle smrti samotné a životní smůly, zkrátka všech nepříjemností, které mohou člověka potkat.

Špatně odbavené nebožtíky odnáší Erlik do podsvětí a činí z nich své nevolníky. Podle Dolganů, malého turkického národa, odvedl pod zem i mamuty, proto už chlupaté slony v přírodě nenalezneme. Pouze ty, kterým se podařilo ze zajetí uprchnout (nebo se prostě zatoulat na povrch), takové ale dostihne ledová kletba a zmrznou.

V onom podsvětí, zahaleném věčnou temnotou (které je podle některých národů Erlikovým vězením) žije v železném paláci, v němž sedí na stříbrném trůnu. Šamani ho v extázi vidí s prasečími rysy, jinak je to prý urostlý muž s knírem, výraznou bradou, ozbrojený velkým mečem. Zlo, nebezpečné už od počátku lidské existence, kdy nás, žijící na Světové borovici, z níž jsme měli povoleno kromě své navštívit čtyři z devíti větví, svedlo k výletu do zbývajících čtyřech zakázaných světů. Trest za první hřích tehdy postihl i podněcovatele, Stvořitel ho vykázal do Podsvětí a oficiálně vyhlásil Oficiálním zlem.

 

Oficiální zlo Erlik má devět synů, jímž se společně říká Karaoghlanlar (černí chlapci). Jménem a povoláním to jsou: Karash Han, bůh temnoty, Matyr Han, patron odvahy a hrdinství, Shyngay Han, pán Chaosu, Komur Han, Zlo, Badysh Han, Sama Zkáza, Yabash Han, božstvo porážky, Temir Han, správce železa, železných rud a hornictví, Uchar Han, informátor a Kerey Han, personifikace sváru. Většina z nich, ale jak vidět, ne všichni, se vydala v otcových myšlenkových stopách. Profese těch na první pohled slušnějších ovšem také na první pohled nezapře spojení s podzemím (ložiska kovových rud) nebo souvislost s bojem, jež je Pánu mrtvých vlastní a který mu dodává duše.

O devíti dcerách, černých dívkách, aneb Karakızlar se obvykle hovoří jen jako o skupině nedobrých slečen, které svádějí věřící. Zvláště se pak zaměřují na šamany, aby odpoutaly jejich mysl při styku s Ülgenem. Pokud jsou jmenovány, pak obvykle pouze dvě. Erke Hanım (někdy přepisována jako Irke Hanim nebo zvána Erke Soltan) a Kiştey; ta se umí proměnit v černou lišku, má osm očí a specializuje na cizoložství a rozbíjení dlouhodobých manželských svazků.

 

Erlikova ilustrace pochází z knihy Illustration du Dictionnaire infernal de Jacques Auguste Simon Collin de Plancy par Louis Le Breton, 6eme édition, 1863. Autor Louis Le Breton [Public domain], via Wikimedia Commons

4.8.2019


Tsunigoab vs. Gaunab

Domovem v červeném nebi, je tedy vzýván za úsvitu. Má přímou odpovědnost za počasí, za déšť a bouřky, v jiných oborech, jako je například lov, se nechává zastupovat věci znalými podřízenými. Jméno Zraněné koleno získal tento khoikhoiský bůh a Stvořitel po zápase s arcinepřítelem Gaunabem, jehož sice porazil a zahnal do nebe černého, který mu však způsobil nepříjemné zranění s trvalými následky.

Bůh podsvětí a vládce mrtvých, jak je zvykem prakticky po celé planetě, Svořitelův zásadní protivník, hraje ovšem podle některých namibijských pověstí v Tsunigoabově existenci roli poněkud jinou. Zásadnější, alespoň z pohledu samotného Tsunigoaba.

Vypráví se totiž také, že jednou přijal Gaunab výzvu mladého vesničana v souboji o duše mrtvých, kteří zahynuli při velkém suchu; když člověk prohraje, i jeho duše patří Pánu podsvětí, při opačném výsledku zajistí naopak Gaunab déšť. K velkému překvapení vyhrál člověk. Bůh z černého nebe, který vlastními silami svou část úmluvy splnit nemohl, neboť nad počasím neměl žádnou moc, pak za pomoci dalších mocných božstev proměnil vítěze v boha deště.

Jménem Tsunigoab. A pak se v tom vyznejte. Tvrdil vám ale někdo, že svět je jednoduché místo?

11.8.2019


Jok

Nesmrtelnost je odvěká lidská touha. A často také zásadní ztráta, jíž lidstvo na počátku své existence utrpělo. Východoafričtí Acholi a Dinkové jsou jedni z těch, kteří naprosto přesně vědí, jak k ní došlo.

Na počátku (všeho) byl samozřejmě Stvořitel a Učitel Jok. Kdysi nechal vzniknout Zemi a všemu na ní, naučil lidi zemědělství a naučil se řídit počasí, aby měli pěstitelé déšť pro vzrůst plodin a lovci zase sucho pro lov. Jako Jok Odudu se specializoval na porody.

Dnes nejedná s věřícími přímo, používá prostředníků, jimž se říká taktéž jok. Ale ne tak vznešeným tónem.

A tato vznešená bytost chtěla darovat lidem lidstvu nesmrtelnost. Povolala je do nebes – jenže lidem se nahoru nechtělo. Rozhořčen neposlušností, vzal Jok první ovoce ze Stromu života a dal ho Slunci, Měsíci a hvězdám. Věčnou existenci tak namísto nás získala nebeská tělesa.

11.8.2019


Gurzil

Sluneční a válečný bůh starých Berberů. Spoléhali na něho v bitvách s Římany, ano o tak staré historii, o dobývání Kartága, si povídáme. Rohaté býčí božstvo neúspěšně pomáhalo ještě v pátém století, kdy Berbeři válčili s byzantskou říší.

Gurzil, jehož prorocký dar pomáhal lidem i při cestách, měl být synem egyptského Ammuna, a tedy i další identitou fénického Ba‘ala Hammona, oficiálního boha Kartága.

11.8.2019


Tibicena

Vzhledem nijak nezvyklá psí obluda dlouhých černých chlupů a rudě planoucích očí. Domovem v jeskyních Kanárských ostrovů. Původem potomek místní záporné autority Guayoty. Na Tenerife známá jako Guacanchas. Přesvědčení o existenci ďábelských tvorů, kteří v noci dáví dobytek a útočí na lidi, přetrvalo od dob původního osídlení archipelagu berberskými Guančy až do dob moderních.

I jejich velitel a tvůrce Guayota se na veřejnosti objevuje v podobě velkého černého psa. Adresou je ovšem v tenerifské sopce Teide, za jejíž vulkanickou činnost je odpovědný. Dostal se do ní při pokusu unést Slunce; tehdy ale zasáhl nejvyšší bůh Achamán, životadárnou hvězdu osvobodil, lidstvo věčné temnoty uchránil a provinilce ztrestal.

18.8.2019


Maxios

Také zvaní Dioses Paredros. Domácí pomocníčci a ochránci podle představ někdejších obyvatel Tenerife. Španělské jméno (stará řeč Guančů nepřežila a i ono známé hvízdání je dnes vedeno v jazyce iberských kolonistů) napovídá, že víra v užitečné bytosti, podřízené Velké Matce Chaxiraxi, vydržela déle, než její první adepti.

18.8.2019


Antaios

Syn Poseidona a Gaie, vládce Libye, obdařený díky matce schopností regenerovat síly při doteku se zemí, takže ho nebylo možno porazit v regulérním zápase. Obr, udržující se jinak ve formě též nocováním v jeskyni a dietou lvího masa, té vlastnosti využíval, rád vyzýval návštěvníky k zápolení, poražené s chutí zabíjel. Jejich lebkami zdobil chrám svého otce.

Až padla kosa na kámen.

Do země vkročil Hérakles, vracející se z výpravy do zahrad Hesperidek, odkud měl z příkazu svého nevlastního bratra přinést do Mykén Héřina zlatá jablka. Výzvu přijal, zapotil se při měření sil s nevyčerpatelným protivníkem, pak ale Antaiovu výhodu odhalil, zvedl obra do vzduchu a zardousil.

Poté si neohrožený Diův syn nezapomněl něco začít s královskou vdovou Tingis (považovanou někdy pro jejího nadpřirozeného manžela za berberskou bohyni, jiným zápisem Tinjis) a zplodit syna Sofaxe, zakladatele dnešního Tangeru. Héraklově pozornosti neušla ani Antaiova a Tingisina dcera Ifioné, jež se stala matkou jeho syna Palaimóna (toto jméno nosil i sám hrdina dlouho předtím, než se s Ifioné zapletl, ani otec, ani syn pak nemají nic společného s mořským bohem, slyšícím na stejné zavolání.)

 

Hérakla, zápasícího s Anteiiem namaloval Francisco de Zurbarán [Public domain], via Wikimedia Commons

18.8.2019


Návštěvou v Texasu

V druhém největším státě USA bývala ještě před několika lety čeština třetím nejrozšířenějším jazykem. Začala se v něm ozývat především v devatenáctém století, kdy odešlo za moře mnoho lidí, aby uniklo před bídou, nebo poslechlo vábivý hlas svobody. Všichni si kromě řeči sebou přivezli i zvyky. Tedy i démony.

Jedním z bubáků, který se s českými emigranty přes oceán do Texasu nastěhoval, byl i démon ve staré vlasti nejpopulárnější, vodník. I tady  se ve své třetí funkci soustředil na výchovu nezletilých. I tady číhal pod hladinou a topil. Někdy si duše svých obětí pekl a jedl.

Chodíval oblečený do červené a zelené, nebo červené a žluté, někdy míval ve vlasech věnec vodní trávy, jindy je měl zelené a vodní trávu připomínající. I o rohatém se texaské děti zmiňovaly. Stejně tak o blánách mezi prsty.

Ke změnám i přesto docházelo. Jedno Olgou Pazdral zaznamenané ústní svědectví nepotvrzuje vodníka, Marcella Matus o někom takovém nikdy neslyšela, zato jí varovali před bytostí, zvanou basoment, číhající ve studni. Mírou zkomolení z wassermanna (k němuž nejspíš došlo přes už upraveného hastrmana – besrmana) mohlo jít o bubáka třeba jen v tradici rodinné. Studentka University of Texas a budoucí učitelka prováděla terénní výzkum ve čtyřicátých letech minulého století, kdy byla pozice starých nadpřirozených tvorů už velmi vratká. Texaský vodník byl také postavou veskrze zápornou, nebyl aktérem historek směšných, veselých, ani nikdy nestanul na straně dobra.

K obraně před ním sloužila i nám dobře známá průpovídka, někdy doplněná vhozením tří oblázků do vody a s proměnlivým druhým veršem:

Hastrmane tatrmane, vylez z vody ven

dej nám kožich na buben

Budeme ti bubnovati až vylezeš z vody ven.1

 

K dalším imigrantům patřily bludičky. Světlonoh, jak si také jeho jméno lidé zapamatovali. Rodiče před ním varovali, často dokreslujíc instrukce vzpomínkami na evropské zážitky. V městečku Rosebud strašila světýlka na tamním hřbitově, poskakovala před nočními návštěvníky.

 

Můry byly na českém jihu USA populárnější než upíři, byť se vyprávělo o obou druzích nočních útočníků. Dusily spáče, trápily novorozeňata.

 

Texaský šotek a rarášek byli skřítci zlomyslní (ten druhý horší prvního). Raráška bylo nutno nechat vyklubat z vejce od černé slepice, nošeného devět dnů v podpaždí, přičemž nositel nesměl ani pít, ani jíst. Skřítek pak výměnou za existenci plnil přání, chamtivého vlastníka ovšem přivedl do záhuby. Tradovalo se v jedné rodině – opět připomínám, že jde o svědectví ze čtyřicátých let – že rarášek v noci chodí s pytlem a sbírá neposlušné děti. To dělali i trpaslíci, číhající v nejrůznějších převlecích, jak mohl potvrdit i nezbeda, škubající květiny. Utržená kytka se mu v rukách proměnila v trpaslíka, který dal malému ničiteli co proto.

 

Strašidla lidského původu zastupuje v Texasu i v našem vyprávění Bezhlavý kapucín. I on přeplul Atlantik, v Novém světě ovšem nemohl strašit na cimbuří nebo po klášterech a předpovídat zkázu a neštěstí, musel se spokojit s venkovskými cestami a lesními stezkami, kde děsil pocestné náhlým sejmutím kápě a předvedením funkčního těla bez hlavy.

 

Personifikace větru Meluzína dorazila na Severní Ameriky také. Kvílící ve větru hledala své ztracené dítě. I praktika k jejímu uklidnění zůstala stejná: nasypat mouku na okenní římsu. Jedna rodinná historka ovšem vypráví o tom, že Meluzína byla princezna, kterou macecha proměnila ve dveře, a jejím pláčem je vítr, pohvizdující skulinami.

 

1.)PAZDRAL, Olga. Czech Folklore in Texas. Austin, 1942. University of Texas.

25.8.2019


Zemedcéra

Navštívila kdysi tahle překrásná dcera samotné Země, která byla rodným místem i domovem v Tatrách, mořské pobřeží. Kdo by pořád seděl doma, když svět je tak zajímavý, že? Zůstaly by jí na výlet nanejvýš hezké vzpomínky, kdyby ji na břehu, oblečenou v zelených šatech a s polním kvítím ve vlasech, nespatřil Mořský král. A kdyby se do ní okamžitě nezamiloval. Láskou na první pohled, ovšem neopětovanou, dívka z hor jeho bezprostřední nabídku bezprostředně odmítla. Vrátila se raději domů.

Netušila, že cit Mořského krále nevychladl. Že se proměnil v posedlost a touhu Zemedcéru za každou cenu získat.

Kde žije, to věděl. Jak se daleko od moře, do vysokých hor dostat, taky. Prorazil si pod zemí tunely. Nejdřív do země vichrů, které vypustil do povětří. Potom pronikl do hlubin, kde jeho voda spustila chemickou reakci a otevřela na povrchu vulkány. Až třetí pokus ho přivedl mezi tatranské velikány. V údolí se rozlila jezera mořské vody, přilákala zvědavou faunu i zvědavou Zemedcéru. Mořský vládce ji mohl strhnout pod hladinu a odvlést do svého paláce.

Unesená dívka názor na zamilovaného despotu nezměnila. Když si jednou bouřením unavený Mořský král zdříml, Zemedcéra využila příležitosti a z podmořského sídla uprchla. Utíkala po hladině a tam, kde na ní stoupla, tam vyrostl ostrov. Šťastně se dostala až domů do středu kontinentu, zhrzený nápadník se pro ni už nevypravil, jen se čas od času pokouší zničit Zemedcérinou chůzí stvořené ostrovy. Ozvěny takového krutého nečasu se odrážejí i na hladině Morskeho oka, největšího z tatranských ledovcových jezer, jehož vznik tato legenda vysvětluje a jehož spojení s mořem takto potvrzuje.

1.9.2019


Glaukia

Tróju nedobyl jen lstivý Odysseus. Její hradby rozbořil a město zničil – v mnohem kratším čase, neboť na dlouhé obléhání neměl povahu – i Hérakles. Ani on ale neměl cestu z Malé Asie domů bez potíží. Héra uspala manžela, aby nedělal potíže, a vyslala Bórea, aby bouří zahnal hrdinovo loďstvo z kurzu, nejlépe ke dnu.

Na Olympu z toho prý bylo velké pozdvižení, Héra skončila v řetězech, Héfaistos sletěl na Zem, Spánek málem až do podsvětí. Héraklovi pomohl božský otec do Argu, kam se hrdina chtěl a měl vrátit.

Výpravy proti Tróji se zúčastnil i Héraklův přítel Déimachos. Seznámil se v tom kraji s dcerou jednoho z potamoi Skamandera. V boji ale padl, proto Hérakla potěšilo, když ho nymfa Glaukia požádala, aby ji vzal pod ochranu.  Čekala totiž Déimachova syna, což smutek nad ztrátou přítele aspoň trochu zmírnilo. Potomek, který dostal dědečkovo jméno Skamandros, potom žil v Bóotii, na pozemcích, ohraničených řekami svého děda a matky.

1.9.2019


Rūaumoko

Poté, co byla Země a Nebesa od sebe oddělena, dal se Rangi (tenhle stvořitelský mýtus nám vyprávěli Maorové na Novém Zélandu) do pláče. Aby jeho slzy Zemi neutopily, obrátili ještě synové Papatūānukuu tváří dolů. Když si Nebeský otec a Matka Země nemohli hledět do očí, lítost už je tolik nezmáhala.

Tímto zásahem se ale pod zem dostal také Ruaumoko, nejmladší z potomků vesmírného páru, který ležel na matčiných prsou (nebo dokonce ještě setrvával v jejím lůně). Stal se tak nevlastním přičiněním bohem sopečné činnosti, zemětřesení a ročních období.

1.9.2019


La Mano Peluda

Někdo tvrdí, že La Mano Peluda, Chlupatá ruka, byl španělský cestovatel, jehož životní pouť skončila kdesi v Indii, většina znalců se ovšem drží názoru, že šlo o oběť inkvizice. (Kompromisně oběť inkvizice, pohřbenou kdesi v Indii) Na původu ovšem nezáleží, důležité jsou obvykle následky. V tomto případě useknutá chlupatá ruka, která chytá malé spáče za nohy. Zprávy o tomto pedagogickém bubáku (ano, zasahuje zejména proti těm, kterým se nechce do postele) nemáme jen ze Starého kontinentu, přicházejí z širého hispánského světa, příkladem z Kolumbie.

8.9.2019


Sarangu

Bubák, pohybující se v mnoha prakticky neměnných vydáních prakticky po celém světě. Muž s pytlem, do něhož sbírá neposluchy. Pod touto identitou působí na Maltě.

8.9.2019


Ông ba bị

Sběrač dětí ve službách vietnamských rodičů. Vysoký, škaredý až hrůza, vybavený dvanácti očima a odnášející nedospělé lidičky po třech. Jeho existence má možná základ v reálném světě, v časech, kdy byly skutečně unášeny a prodávány děti. Strašidelná postava se začala velmi často objevovat po velké neúrodě roku 1608, kdy se rozmohly i únosy (prováděné prý obvykle gangem šesti mužů, proto oněch dvanáct očí).

8.9.2019


Karpos

Zefýrův a Chlóridin (tedy legitimní) syn, jehož funkcí bylo dohlížet na ovoce.

8.9.2019


Odontotyrannos

Odontotyrannos

Zubatým vládcem, pochopitelně ve svém vlastním jazyce, nazývali toto zvíře obyvatelé jistých částí Indie.

Dozvěděl se to Alexandr Veliký. Poté, co tábor jeho indického expedičního sboru třírohé monstrum s černou koňskou hlavou a hubou plnou zubů napadlo. Zabilo šestadvacet vojáků a dvaapadesát postavilo mimo službu, než se ho arkadskému vévodovi Emendovi podařilo zastavit. Pozdější autoři si k dobyvatelovým zápiskům přidali své, takže o sedm století později už Alexandrův obdivovatel Julius Valerius Alexander Polemius věděl, že mršinu muselo do řeky odtáhnout tři sta mužů.

 

Makedonci, zápasící s obludou, přišli z Bibliothèque nationale de France [Public domain], via Wikimedia Commons


Bjernavra

Větrný vír, který se někdy znenadání v létě v okolí nizozemského Hulstu zvedne a opět klesne k zemi, je podle tamních pamětníků duší ženy, zemřelé při porodu. Náležitě nezaopatřené a tudíž bez možnosti dostat se do nebe. (Ovšem ani dolů do pekla ji, jak vidět, nepřijali.) Barende vrouwe, Varende moeder nebo Větrná nevěsta, jak jí místní také říkají, se ale nepřestává snažit.

15.9.2019


Onniont

Huronský amulet, pojmenovaný po svém zdroji, velkém hadu vzhledu  pancéřované ryby. Onniont je tvor nezničitelný a nezastavitelný, když si umane proplazit se lesem, poráží stromy, postaví-li se mu do cesty skála, prorazí si cestu skrz. Ulovit ho není jen tak, navíc se v kraji, jenž Huroni obývali, vůbec nevyskytuje. Všechny kousky nezničitelného tvora, které získali, pocházely od algonkinských obchodníků.

15.9.2019


Tariaksuq

Stínoví lidé, o nichž podávají informace Inuité. Nijak zvlášť se od nás neliší. Žijí si své stínové životy ve stínových domech ve stínové krajině, jen nejsou vidět. Můžete spatřit jejich stín, ale je samé pouze, pokud je zabijete. Přímo pozorováni totiž okamžitě prchají do své stínové země.

15.9.2019


Beathach Mòr Loch Odha

Jezerní příšery rostou obvykle do podoby velkého hada nebo ještě většího ještěra. Velká obluda z Loch Awe (jinak třetího největšího skotského jezera) se na první poslech drží dalšího z povolených vodních vzhledů: připomíná velmi dlouhého koně (případně úhoře). Je ovšem vybavena šesti páry dolních končetin.

V zimě dokáže prolomit i silný led – tato skutečnost byla známa už před dávnými časy a ve svých sbírkách ji zaznamenal i Andrew Lang. Činí tak za temné noci, což překáží úspěšnému pozorování, proto je mnohem méně populární, než některé její kolegyně.

15.9.2019


Beaivi

Prastaré a přírodní národy si s návratem Slunce na oblohu nikdy nebyly příliš jisté, kdo ví, co se po soumraku může stát. Je to jen pár hodin, ale co my víme o tom, co se za horizontem děje. Co když tam číhá nějaká obluda? Slunce zhltne a ráno bude tma. Pořád. Ještě se to nestalo, ale dejte na má slova, zítra v šest čtyřicet osm žádné svítání nebude.

Nic moc myšlenka, viďte?

Teď si představte prastaré a přírodní národy, žijící za polárním kruhem. Ty nečekaly na životadárnou hvězdu jen několik hodin, ale hned několik týdnů až měsíců. V takových případech byla obava o úspěšný návrat opravdu silná a strach měl dostatek času narůst v opravdový děs.

Sámská Sluneční dáma, zvaná Beaivi, Beiwe, Bievve nebo Biejje  na niž odnepaměti takhle čekali na severu Skandinávie, představuje pro tamní Laponce nejen nebeské těleso, ale také bohyni, odpovědnou za plodnost fauny i flóry. Za zdraví a bohatství. Léčí duševní choroby, rodící se ze zimního nedostatku světla.

Oficiálně uctívána je o zimním slunovratu, kdy jí jsou obětována bílá zvířata, sobi především. To aby se vůbec vrátila. V té druhé části roku, kdy je na obloze, se veřeje dveří pomazávají máslem (tím, jak ho teplo jejích paprsků rozpustí, Beivve získává sílu). K letnímu slunovratu se máslo, coby posvátná poživatina, pojídá také, hlavním symbolem svátku jsou ale věnečky, pletené ze zelených listů.

22.9.2019


Garang (Rang)

Pro Dinky Garang, pro Nuery Rang. Duch lovců a démon povětří, jehož kopím jsou sluneční paprsky.

22.9.2019


Wiu

Válečný démon jihosúdánských Nuerů, spojovaný s hromem.

22.9.2019


Haietluk

Mořský plaz s koňskou hlavou, hřívou a velkými zuby. Má čtyři nohy, pokud ale v Britské Kolumbii vystoupí na břeh, pohybuje se svíjivým hadím pohybem, neb pomocí končetin. Kryptozoologové přidávají informace o tomto víc než dvoumetrovém tvoru k mezi nimi mnohem populárnějšímu Caddymu. Ať už tam patří nebo ne, Haietlukovi dal jméno (v překladu snad „Kroutil“) a tudíž i osobnost místní lid Nuu-chah-nulth (špatným zápisem Nootka), čímž mu zajistil vstupenku do tohoto Bestiáře.

29.9.2019


Rocky

Wisconsinské Rock Lake je nejméně od devatenáctého století domovem dalšího vodního tvora, jehož hlavu na konci dlouhého krku tmavě hnědého, štičí připomínajícího trupu, dosahujícího délky člunu, zdobí hadí oči.

29.9.2019


Cecil

Více než deset metrů dlouhý obyvatel nevadského Walterova jezera. Rychlý, v roce 1956 prý uháněl stejnou rychlostí, jako po břehu jedoucí vůz, jehož palubní deska ukazovala třicet pět mil v hodině. Plaval tedy šestapadesátkou, což je výkon úctyhodný.

Nejde o monstrum nezletilé, už staré příběhy místních Paiutů vypráví o obludě, která se vynořovala z hlubin jezera, aby požírala lidi, proto se Indiáni neodvažovali na jezeře ani chytat ryby.

29.9.2019


Sea-Elephant

Středověcí pozorovatelé měli před očima tolik nového a zajímavého, že jim na nějaké detaily nezbýval čas. Posluchači a čtenáři zážitků z cest pak přijímali informace v popisné zkratce, a protože lidská představivost, ač brána za bezbřehou, je u mnoha jedinců téměř nulová, narodila se celá řada prazvláštních tvorů. Camelopardi, stejně jako mořští čuníci; jedni zkřížený odbytým popisem, druzí k nerozeznání od suchozemského vzoru, neboť neznámé prostředí je třeba obsadit známými prvky.

Tak přišel na svět i Mořský slon, monstrum z poloviny suchozemský chobotnatec (z té přední, pochopitelně), z poloviny ryba. Nebyl příliš rozšířený a prakticky brzy vyhynul, cestovatelé, referující o setkání s velkými ploutvonožci, s mrožem nebo rypoušem sloním (jeden má velké kly, druhý až čtyři tuny hmotnosti) poctivě popisovali, s kým měli tu čest. Jednou z mála pozůstalých informací je pečeť, kterou si via knihu Myth-Land pana Hulmeho můžete prohlédnout také.

 

obrázek staré pečeti pochází z knihy: F. Edwarda Hulmeho Myth-land. London: S. Low, Marston, Scarle & Rivington, 1886. [public domain]

6.10.2019


Ichisonga

Vodní obluda, žijící podle Lambů pod hladinou zambijské řeky Kafue. Zcela výjimečně nejde o tvora nebezpečného lidem, ale hrochům. Jakmile tohoto tlustokožce Ichisonga zaslechne, vyleze z vody, po břehu doběhne na místo, kde jsou pachydermové shromáždění, vrhne se do řeky a svým velkým rohem probodne největšího hrocha ve stádě. Ne pro maso, připomínají Lambové, Ichisonga je striktní býložravec. Prý je to žárlivost, která ho vede, a která se projevuje i v případě lidmi uloveného slona; obluda lovce od kořisti odežene a hlídá ji pak tak dlouho, dokud se mršina nezačne rozkládat.

6.10.2019


Chemosit

Jedna noha, devět zadků. Rudě zářící tlama, ochotná dát si kdykoliv porci lidského, nejlépe dětského masa. Napůl pták, napůl člověk takto nekompromisně vychovává neposlušné potomky keňských Nandiů.

6.10.2019


Gallo de la muerte

Životní cyklus téhle předzvěsti smrti (jíž lze po zaslechnutí ďábelského kokrhání odvrátit pouze výluhem z modré kytky, kvetoucí  zjara pod jabloněmi, přidává se rozmarýn a modlitba, aby byla léčba účinná) je zajímavý.

Každých sto let snese ve španělských horách saň vejce. Z něho se vyklube velké černobílé kuře. Žije padesát let. Následná rozkládající se mrtvolka zplodí zelené červy. Červi se pak promění ve finální stvoření, černého kohouta s bílým hřebínkem.

Který může začít kokrhat.

6.10.2019


Great-hand

V podzemních chodbách pod edinburskou Royal Mile, mezi hradem a palácem Holyrood, lze s trochou (ne)štěstí narazit na Velkou ruku, zjevení, z něhož nikdy nikdo neviděl víc, než právě a jen obrovskou dlaň s prsty, jejichž nehty připomínají dravčí spáry.

13.10.2019


Skoffín

Islandské čarodějnice posílají tohoto křížence lišky a kočky škodit dobytku. Chytrý jako lišák, zlovolný svou kočičí polovinou dokáže Skoffín zabít pohledem, který ani není nutné opětovat a proti němuž ani on sám není imunní. V zimě mění barvu, stále mu ovšem zůstávají vypelichaná místa, podle nichž ho lze identifikovat.

Rodí se s otevřenýma očima a hned po příchodu na svět se zavrtá pod zem, aby tři roky v bezpečí rostl do příslušné velikosti a síly. Zabít lze těžko, pomáhají jen stříbrné kulky, na náboj je nutno před nabitím poklepat pro štěstí. Jako střelu lze též užít vysušený ovčí trus. Nebo vzít jiného Skoffína a postavit proti prvnímu, smrtící pohled zabere. Využiv analogie s baziliškem (někdy se mimochodem tvrdí, že se skoffín rodí z vejce) odstranil démona, který se usadil na střeše jeho kostelíka, aby pobíjel farníky, opouštějící budovu, jeden vikář. Přivázal na dlouhou tyč zrcadlo a vystrčil ven; netrvalo dlouho a monstrum odstřelilo samo sebe.

 

Potomkem kocoura a lišky, tedy opačného páru, než v předchozím případě, je Skuggabaldur, též zvaný Finngalkn. Tvor velmi tmavé srsti, opatřený stejně nebezpečným pohledem. Od příbuzného se liší prakticky jen tím, že se nerodí v domácnosti (takže nemůže být odstraněn dřív, než se zahrabe), ale v divočině. Pod střechou se lišky pochopitelně nechovají, alespoň ne na islandském venkově. Zato kocouři ano. Vypráví se, jak jednou požádal ulovený Finngalkn posledním dechem (odstranit lze stejně jako Skoffín) ať lovec předá ve vsi zprávu o fingalově smrti místním kočkám. Muž tak učinil, načež se po něm vrhl jeho vlastní kocour a rozdrásal mu hrdlo.

 

Původu neurčeného je Urdarköttur, další z liškočičích oblud. V ní, zvanou též naköttur, se prý může proměnit každá zatoulaná a zdivočelá islandská kočka. A všechna koťata, utopená, protože hrozilo, že jsou skoffínové. (Nebezpeční mohou být i psi. Ze štěněte, které se narodilo s otevřenýma očima a které se záhy po spatření světla světa zahrabalo na tři roky pod zem, se stává Modyrmi, tvor stejných vlastností, jako skoffín).

Naköttur neškodí hospodářskému zvířectvu. Celá černá nebo celá bílá  kočka roste a roste, až doroste velikosti vola. Poté zabíjí na co přijde a vyhrabává hroby.

13.10.2019


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist