Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá sedmá

Erlik

Bůh podsvětí, jak ho znají sibiřské turkické národy. Věčný protivník Stvořitele Ülgena. Patřil k prvním mezi prvními, s Ulgenem se však nepohodl a skončil v opozici; spojení mezi raným křesťanstvím a jihosibiřskou vírou, občas laicky zvanou turkickým (starotureckým) dualismem sice hledáno bylo, potvrzeno však nikoliv. Jako takový je vzýván černými šamany i adepty tohoto řemesla. Magie nemusí být v jeho kultu jen škodlivá, či škodící, vynucuje si totiž i platby za  zahánění nemocí. Roznášejí je jeho pomocníci, vedle smrti samotné a životní smůly, zkrátka všech nepříjemností, které mohou člověka potkat.

Špatně odbavené nebožtíky odnáší Erlik do podsvětí a činí z nich své nevolníky. Podle Dolganů, malého turkického národa, odvedl pod zem i mamuty, proto už chlupaté slony v přírodě nenalezneme. Pouze ty, kterým se podařilo ze zajetí uprchnout (nebo se prostě zatoulat na povrch), takové ale dostihne ledová kletba a zmrznou.

V onom podsvětí, zahaleném věčnou temnotou (které je podle některých národů Erlikovým vězením) žije v železném paláci, v němž sedí na stříbrném trůnu. Šamani ho v extázi vidí s prasečími rysy, jinak je to prý urostlý muž s knírem, výraznou bradou, ozbrojený velkým mečem. Zlo, nebezpečné už od počátku lidské existence, kdy nás, žijící na Světové borovici, z níž jsme měli povoleno kromě své navštívit čtyři z devíti větví, svedlo k výletu do zbývajících čtyřech zakázaných světů. Trest za první hřích tehdy postihl i podněcovatele, Stvořitel ho vykázal do Podsvětí a oficiálně vyhlásil Oficiálním zlem.

 

Oficiální zlo Erlik má devět synů, jímž se společně říká Karaoghlanlar (černí chlapci). Jménem a povoláním to jsou: Karash Han, bůh temnoty, Matyr Han, patron odvahy a hrdinství, Shyngay Han, pán Chaosu, Komur Han, Zlo, Badysh Han, Sama Zkáza, Yabash Han, božstvo porážky, Temir Han, správce železa, železných rud a hornictví, Uchar Han, informátor a Kerey Han, personifikace sváru. Většina z nich, ale jak vidět, ne všichni, se vydala v otcových myšlenkových stopách. Profese těch na první pohled slušnějších ovšem také na první pohled nezapře spojení s podzemím (ložiska kovových rud) nebo souvislost s bojem, jež je Pánu mrtvých vlastní a který mu dodává duše.

O devíti dcerách, černých dívkách, aneb Karakızlar se obvykle hovoří jen jako o skupině nedobrých slečen, které svádějí věřící. Zvláště se pak zaměřují na šamany, aby odpoutaly jejich mysl při styku s Ülgenem. Pokud jsou jmenovány, pak obvykle pouze dvě. Erke Hanım (někdy přepisována jako Irke Hanim nebo zvána Erke Soltan) a Kiştey; ta se umí proměnit v černou lišku, má osm očí a specializuje na cizoložství a rozbíjení dlouhodobých manželských svazků.

 

Erlikova ilustrace pochází z knihy Illustration du Dictionnaire infernal de Jacques Auguste Simon Collin de Plancy par Louis Le Breton, 6eme édition, 1863. Autor Louis Le Breton [Public domain], via Wikimedia Commons

4.8.2019


Tsunigoab vs. Gaunab

Domovem v červeném nebi, je tedy vzýván za úsvitu. Má přímou odpovědnost za počasí, za déšť a bouřky, v jiných oborech, jako je například lov, se nechává zastupovat věci znalými podřízenými. Jméno Zraněné koleno získal tento khoikhoiský bůh a Stvořitel po zápase s arcinepřítelem Gaunabem, jehož sice porazil a zahnal do nebe černého, který mu však způsobil nepříjemné zranění s trvalými následky.

Bůh podsvětí a vládce mrtvých, jak je zvykem prakticky po celé planetě, Svořitelův zásadní protivník, hraje ovšem podle některých namibijských pověstí v Tsunigoabově existenci roli poněkud jinou. Zásadnější, alespoň z pohledu samotného Tsunigoaba.

Vypráví se totiž také, že jednou přijal Gaunab výzvu mladého vesničana v souboji o duše mrtvých, kteří zahynuli při velkém suchu; když člověk prohraje, i jeho duše patří Pánu podsvětí, při opačném výsledku zajistí naopak Gaunab déšť. K velkému překvapení vyhrál člověk. Bůh z černého nebe, který vlastními silami svou část úmluvy splnit nemohl, neboť nad počasím neměl žádnou moc, pak za pomoci dalších mocných božstev proměnil vítěze v boha deště.

Jménem Tsunigoab. A pak se v tom vyznejte. Tvrdil vám ale někdo, že svět je jednoduché místo?

11.8.2019


Jok

Nesmrtelnost je odvěká lidská touha. A často také zásadní ztráta, jíž lidstvo na počátku své existence utrpělo. Východoafričtí Acholi a Dinkové jsou jedni z těch, kteří naprosto přesně vědí, jak k ní došlo.

Na počátku (všeho) byl samozřejmě Stvořitel a Učitel Jok. Kdysi nechal vzniknout Zemi a všemu na ní, naučil lidi zemědělství a naučil se řídit počasí, aby měli pěstitelé déšť pro vzrůst plodin a lovci zase sucho pro lov. Jako Jok Odudu se specializoval na porody.

Dnes nejedná s věřícími přímo, používá prostředníků, jimž se říká taktéž jok. Ale ne tak vznešeným tónem.

A tato vznešená bytost chtěla darovat lidem lidstvu nesmrtelnost. Povolala je do nebes – jenže lidem se nahoru nechtělo. Rozhořčen neposlušností, vzal Jok první ovoce ze Stromu života a dal ho Slunci, Měsíci a hvězdám. Věčnou existenci tak namísto nás získala nebeská tělesa.

11.8.2019


Gurzil

Sluneční a válečný bůh starých Berberů. Spoléhali na něho v bitvách s Římany, ano o tak staré historii, o dobývání Kartága, si povídáme. Rohaté býčí božstvo neúspěšně pomáhalo ještě v pátém století, kdy Berbeři válčili s byzantskou říší.

Gurzil, jehož prorocký dar pomáhal lidem i při cestách, měl být synem egyptského Ammuna, a tedy i další identitou fénického Ba‘ala Hammona, oficiálního boha Kartága.

11.8.2019


Tibicena

Vzhledem nijak nezvyklá psí obluda dlouhých černých chlupů a rudě planoucích očí. Domovem v jeskyních Kanárských ostrovů. Původem potomek místní záporné autority Guayoty. Na Tenerife známá jako Guacanchas. Přesvědčení o existenci ďábelských tvorů, kteří v noci dáví dobytek a útočí na lidi, přetrvalo od dob původního osídlení archipelagu berberskými Guančy až do dob moderních.

I jejich velitel a tvůrce Guayota se na veřejnosti objevuje v podobě velkého černého psa. Adresou je ovšem v tenerifské sopce Teide, za jejíž vulkanickou činnost je odpovědný. Dostal se do ní při pokusu unést Slunce; tehdy ale zasáhl nejvyšší bůh Achamán, životadárnou hvězdu osvobodil, lidstvo věčné temnoty uchránil a provinilce ztrestal.

18.8.2019


Maxios

Také zvaní Dioses Paredros. Domácí pomocníčci a ochránci podle představ někdejších obyvatel Tenerife. Španělské jméno (stará řeč Guančů nepřežila a i ono známé hvízdání je dnes vedeno v jazyce iberských kolonistů) napovídá, že víra v užitečné bytosti, podřízené Velké Matce Chaxiraxi, vydržela déle, než její první adepti.

18.8.2019


Antaios

Syn Poseidona a Gaie, vládce Libye, obdařený díky matce schopností regenerovat síly při doteku se zemí, takže ho nebylo možno porazit v regulérním zápase. Obr, udržující se jinak ve formě též nocováním v jeskyni a dietou lvího masa, té vlastnosti využíval, rád vyzýval návštěvníky k zápolení, poražené s chutí zabíjel. Jejich lebkami zdobil chrám svého otce.

Až padla kosa na kámen.

Do země vkročil Hérakles, vracející se z výpravy do zahrad Hesperidek, odkud měl z příkazu svého nevlastního bratra přinést do Mykén Héřina zlatá jablka. Výzvu přijal, zapotil se při měření sil s nevyčerpatelným protivníkem, pak ale Antaiovu výhodu odhalil, zvedl obra do vzduchu a zardousil.

Poté si neohrožený Diův syn nezapomněl něco začít s královskou vdovou Tingis (považovanou někdy pro jejího nadpřirozeného manžela za berberskou bohyni, jiným zápisem Tinjis) a zplodit syna Sofaxe, zakladatele dnešního Tangeru. Héraklově pozornosti neušla ani Antaiova a Tingisina dcera Ifioné, jež se stala matkou jeho syna Palaimóna (toto jméno nosil i sám hrdina dlouho předtím, než se s Ifioné zapletl, ani otec, ani syn pak nemají nic společného s mořským bohem, slyšícím na stejné zavolání.)

 

Hérakla, zápasícího s Anteiiem namaloval Francisco de Zurbarán [Public domain], via Wikimedia Commons

18.8.2019


Návštěvou v Texasu

V druhém největším státě USA bývala ještě před několika lety čeština třetím nejrozšířenějším jazykem. Začala se v něm ozývat především v devatenáctém století, kdy odešlo za moře mnoho lidí, aby uniklo před bídou, nebo poslechlo vábivý hlas svobody. Všichni si kromě řeči sebou přivezli i zvyky. Tedy i démony.

Jedním z bubáků, který se s českými emigranty přes oceán do Texasu nastěhoval, byl i démon ve staré vlasti nejpopulárnější, vodník. I tady  se ve své třetí funkci soustředil na výchovu nezletilých. I tady číhal pod hladinou a topil. Někdy si duše svých obětí pekl a jedl.

Chodíval oblečený do červené a zelené, nebo červené a žluté, někdy míval ve vlasech věnec vodní trávy, jindy je měl zelené a vodní trávu připomínající. I o rohatém se texaské děti zmiňovaly. Stejně tak o blánách mezi prsty.

Ke změnám i přesto docházelo. Jedno Olgou Pazdral zaznamenané ústní svědectví nepotvrzuje vodníka, Marcella Matus o někom takovém nikdy neslyšela, zato jí varovali před bytostí, zvanou basoment, číhající ve studni. Mírou zkomolení z wassermanna (k němuž nejspíš došlo přes už upraveného hastrmana – besrmana) mohlo jít o bubáka třeba jen v tradici rodinné. Studentka University of Texas a budoucí učitelka prováděla terénní výzkum ve čtyřicátých letech minulého století, kdy byla pozice starých nadpřirozených tvorů už velmi vratká. Texaský vodník byl také postavou veskrze zápornou, nebyl aktérem historek směšných, veselých, ani nikdy nestanul na straně dobra.

K obraně před ním sloužila i nám dobře známá průpovídka, někdy doplněná vhozením tří oblázků do vody a s proměnlivým druhým veršem:

Hastrmane tatrmane, vylez z vody ven

dej nám kožich na buben

Budeme ti bubnovati až vylezeš z vody ven.1

 

K dalším imigrantům patřily bludičky. Světlonoh, jak si také jeho jméno lidé zapamatovali. Rodiče před ním varovali, často dokreslujíc instrukce vzpomínkami na evropské zážitky. V městečku Rosebud strašila světýlka na tamním hřbitově, poskakovala před nočními návštěvníky.

 

Můry byly na českém jihu USA populárnější než upíři, byť se vyprávělo o obou druzích nočních útočníků. Dusily spáče, trápily novorozeňata.

 

Texaský šotek a rarášek byli skřítci zlomyslní (ten druhý horší prvního). Raráška bylo nutno nechat vyklubat z vejce od černé slepice, nošeného devět dnů v podpaždí, přičemž nositel nesměl ani pít, ani jíst. Skřítek pak výměnou za existenci plnil přání, chamtivého vlastníka ovšem přivedl do záhuby. Tradovalo se v jedné rodině – opět připomínám, že jde o svědectví ze čtyřicátých let – že rarášek v noci chodí s pytlem a sbírá neposlušné děti. To dělali i trpaslíci, číhající v nejrůznějších převlecích, jak mohl potvrdit i nezbeda, škubající květiny. Utržená kytka se mu v rukách proměnila v trpaslíka, který dal malému ničiteli co proto.

 

Strašidla lidského původu zastupuje v Texasu i v našem vyprávění Bezhlavý kapucín. I on přeplul Atlantik, v Novém světě ovšem nemohl strašit na cimbuří nebo po klášterech a předpovídat zkázu a neštěstí, musel se spokojit s venkovskými cestami a lesními stezkami, kde děsil pocestné náhlým sejmutím kápě a předvedením funkčního těla bez hlavy.

 

Personifikace větru Meluzína dorazila na Severní Ameriky také. Kvílící ve větru hledala své ztracené dítě. I praktika k jejímu uklidnění zůstala stejná: nasypat mouku na okenní římsu. Jedna rodinná historka ovšem vypráví o tom, že Meluzína byla princezna, kterou macecha proměnila ve dveře, a jejím pláčem je vítr, pohvizdující skulinami.

 

1.)PAZDRAL, Olga. Czech Folklore in Texas. Austin, 1942. University of Texas.

25.8.2019


Zemedcéra

Navštívila kdysi tahle překrásná dcera samotné Země, která byla rodným místem i domovem v Tatrách, mořské pobřeží. Kdo by pořád seděl doma, když svět je tak zajímavý, že? Zůstaly by jí na výlet nanejvýš hezké vzpomínky, kdyby ji na břehu, oblečenou v zelených šatech a s polním kvítím ve vlasech, nespatřil Mořský král. A kdyby se do ní okamžitě nezamiloval. Láskou na první pohled, ovšem neopětovanou, dívka z hor jeho bezprostřední nabídku bezprostředně odmítla. Vrátila se raději domů.

Netušila, že cit Mořského krále nevychladl. Že se proměnil v posedlost a touhu Zemedcéru za každou cenu získat.

Kde žije, to věděl. Jak se daleko od moře, do vysokých hor dostat, taky. Prorazil si pod zemí tunely. Nejdřív do země vichrů, které vypustil do povětří. Potom pronikl do hlubin, kde jeho voda spustila chemickou reakci a otevřela na povrchu vulkány. Až třetí pokus ho přivedl mezi tatranské velikány. V údolí se rozlila jezera mořské vody, přilákala zvědavou faunu i zvědavou Zemedcéru. Mořský vládce ji mohl strhnout pod hladinu a odvlést do svého paláce.

Unesená dívka názor na zamilovaného despotu nezměnila. Když si jednou bouřením unavený Mořský král zdříml, Zemedcéra využila příležitosti a z podmořského sídla uprchla. Utíkala po hladině a tam, kde na ní stoupla, tam vyrostl ostrov. Šťastně se dostala až domů do středu kontinentu, zhrzený nápadník se pro ni už nevypravil, jen se čas od času pokouší zničit Zemedcérinou chůzí stvořené ostrovy. Ozvěny takového krutého nečasu se odrážejí i na hladině Morskeho oka, největšího z tatranských ledovcových jezer, jehož vznik tato legenda vysvětluje a jehož spojení s mořem takto potvrzuje.

1.9.2019


Glaukia

Tróju nedobyl jen lstivý Odysseus. Její hradby rozbořil a město zničil – v mnohem kratším čase, neboť na dlouhé obléhání neměl povahu – i Hérakles. Ani on ale neměl cestu z Malé Asie domů bez potíží. Héra uspala manžela, aby nedělal potíže, a vyslala Bórea, aby bouří zahnal hrdinovo loďstvo z kurzu, nejlépe ke dnu.

Na Olympu z toho prý bylo velké pozdvižení, Héra skončila v řetězech, Héfaistos sletěl na Zem, Spánek málem až do podsvětí. Héraklovi pomohl božský otec do Argu, kam se hrdina chtěl a měl vrátit.

Výpravy proti Tróji se zúčastnil i Héraklův přítel Déimachos. Seznámil se v tom kraji s dcerou jednoho z potamoi Skamandera. V boji ale padl, proto Hérakla potěšilo, když ho nymfa Glaukia požádala, aby ji vzal pod ochranu.  Čekala totiž Déimachova syna, což smutek nad ztrátou přítele aspoň trochu zmírnilo. Potomek, který dostal dědečkovo jméno Skamandros, potom žil v Bóotii, na pozemcích, ohraničených řekami svého děda a matky.

1.9.2019


Rūaumoko

Poté, co byla Země a Nebesa od sebe oddělena, dal se Rangi (tenhle stvořitelský mýtus nám vyprávěli Maorové na Novém Zélandu) do pláče. Aby jeho slzy Zemi neutopily, obrátili ještě synové Papatūānukuu tváří dolů. Když si Nebeský otec a Matka Země nemohli hledět do očí, lítost už je tolik nezmáhala.

Tímto zásahem se ale pod zem dostal také Ruaumoko, nejmladší z potomků vesmírného páru, který ležel na matčiných prsou (nebo dokonce ještě setrvával v jejím lůně). Stal se tak nevlastním přičiněním bohem sopečné činnosti, zemětřesení a ročních období.

1.9.2019


La Mano Peluda

Někdo tvrdí, že La Mano Peluda, Chlupatá ruka, byl španělský cestovatel, jehož životní pouť skončila kdesi v Indii, většina znalců se ovšem drží názoru, že šlo o oběť inkvizice. (Kompromisně oběť inkvizice, pohřbenou kdesi v Indii) Na původu ovšem nezáleží, důležité jsou obvykle následky. V tomto případě useknutá chlupatá ruka, která chytá malé spáče za nohy. Zprávy o tomto pedagogickém bubáku (ano, zasahuje zejména proti těm, kterým se nechce do postele) nemáme jen ze Starého kontinentu, přicházejí z širého hispánského světa, příkladem z Kolumbie.

8.9.2019


Sarangu

Bubák, pohybující se v mnoha prakticky neměnných vydáních prakticky po celém světě. Muž s pytlem, do něhož sbírá neposluchy. Pod touto identitou působí na Maltě.

8.9.2019


Ông ba bị

Sběrač dětí ve službách vietnamských rodičů. Vysoký, škaredý až hrůza, vybavený dvanácti očima a odnášející nedospělé lidičky po třech. Jeho existence má možná základ v reálném světě, v časech, kdy byly skutečně unášeny a prodávány děti. Strašidelná postava se začala velmi často objevovat po velké neúrodě roku 1608, kdy se rozmohly i únosy (prováděné prý obvykle gangem šesti mužů, proto oněch dvanáct očí).

8.9.2019


Karpos

Zefýrův a Chlóridin (tedy legitimní) syn, jehož funkcí bylo dohlížet na ovoce.

8.9.2019


Odontotyrannos

Odontotyrannos

Zubatým vládcem, pochopitelně ve svém vlastním jazyce, nazývali toto zvíře obyvatelé jistých částí Indie.

Dozvěděl se to Alexandr Veliký. Poté, co tábor jeho indického expedičního sboru třírohé monstrum s černou koňskou hlavou a hubou plnou zubů napadlo. Zabilo šestadvacet vojáků a dvaapadesát postavilo mimo službu, než se ho arkadskému vévodovi Emendovi podařilo zastavit. Pozdější autoři si k dobyvatelovým zápiskům přidali své, takže o sedm století později už Alexandrův obdivovatel Julius Valerius Alexander Polemius věděl, že mršinu muselo do řeky odtáhnout tři sta mužů.

 

Makedonci, zápasící s obludou, přišli z Bibliothèque nationale de France [Public domain], via Wikimedia Commons


Bjernavra

Větrný vír, který se někdy znenadání v létě v okolí nizozemského Hulstu zvedne a opět klesne k zemi, je podle tamních pamětníků duší ženy, zemřelé při porodu. Náležitě nezaopatřené a tudíž bez možnosti dostat se do nebe. (Ovšem ani dolů do pekla ji, jak vidět, nepřijali.) Barende vrouwe, Varende moeder nebo Větrná nevěsta, jak jí místní také říkají, se ale nepřestává snažit.

15.9.2019


Onniont

Huronský amulet, pojmenovaný po svém zdroji, velkém hadu vzhledu  pancéřované ryby. Onniont je tvor nezničitelný a nezastavitelný, když si umane proplazit se lesem, poráží stromy, postaví-li se mu do cesty skála, prorazí si cestu skrz. Ulovit ho není jen tak, navíc se v kraji, jenž Huroni obývali, vůbec nevyskytuje. Všechny kousky nezničitelného tvora, které získali, pocházely od algonkinských obchodníků.

15.9.2019


Tariaksuq

Stínoví lidé, o nichž podávají informace Inuité. Nijak zvlášť se od nás neliší. Žijí si své stínové životy ve stínových domech ve stínové krajině, jen nejsou vidět. Můžete spatřit jejich stín, ale je samé pouze, pokud je zabijete. Přímo pozorováni totiž okamžitě prchají do své stínové země.

15.9.2019


Beathach Mòr Loch Odha

Jezerní příšery rostou obvykle do podoby velkého hada nebo ještě většího ještěra. Velká obluda z Loch Awe (jinak třetího největšího skotského jezera) se na první poslech drží dalšího z povolených vodních vzhledů: připomíná velmi dlouhého koně (případně úhoře). Je ovšem vybavena šesti páry dolních končetin.

V zimě dokáže prolomit i silný led – tato skutečnost byla známa už před dávnými časy a ve svých sbírkách ji zaznamenal i Andrew Lang. Činí tak za temné noci, což překáží úspěšnému pozorování, proto je mnohem méně populární, než některé její kolegyně.

15.9.2019


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist