 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Nurarihyon
Drzé zjevení, které se nikdy nenechá chytit. Podle všeho to ale není jen tak obyčejný strašidelný rošťák, ale yokai vyššího postavení. Bytost vrásčitého tělíčka a velké dýni podobné hlavy (někdy popisované jako sumčí), oblékající kvalitní kimono, s oblibou nepozvána vstupuje do bohatých domácností. Činí tak obvykle večer a chová se, jako by jí dům patřil; nabídne si kvalitního tabáku, čaje i jiných pochoutek z majitelových zásob, zprvu nepovšimnuta. Když si démonovu přítomnost lidé uvědomí, jsou jím natolik zmateni, že ho považují za skutečného pána domu a ještě se mu klaní, když nastupuje do svých honosných nosítek, aby ho nosiči (ať už lidští nebo nadpřirození) odnesli k další vile. Kromě obydlí dobře situovaných rodin má v oblibě též vykřičené domy.
Na jihu ostrova Honšú, v prefektuře Okajama mají za to, že je tenhle vznešený bubák v jistém příbuzenském vztahu s Umibozu, Nurarihyon tu totiž patří k yokai v moři žijícím. Obrovských rozměrů umi bōzu zdaleka nedosahuje, je velký jen jako lidská hlava. A stále nepolapitelný. Tomu, kdo se ho pokusí z vody vylovit, vyklouzne z rukou, zmizí pod hladinou, aby znovu vyplaval o kousek dál a provokoval.
Jiní yokai si Nūrihyona považují a ctí ho. Patří mezi vůdce procesí duchů, pochodující městem za temných deštivých nocí.
Ilustrace: Sawaki Sūshi (佐脇嵩之, Japanase, *1707, †1772), Public domain, via Wikimedia Commons
16.5.2021
Onji no kitsune
Nadpřirozený lišák hnědé srsti, postarší vzhledem, stále čilý aktivitou. Mezi Iwami a Onji, městečky v provincii Tottori, sváděl noční poutníky světlem své lucerny z cesty. Odlákal je do hor, načež se ztratil. Což oni taky.
23.5.2021
Ōji no kitsune
Světla provázejí i lišky z Oji. Tady ale nejde o nějaké zlomyslnosti, v Oji (dnes části Tokya) se nachází chrám božstva plodnosti a obchodu Inari, nejdůležitější sakrální stavba všech kicune z východu Japonska. Vždy na Nový rok ho liščí démoni navštěvovali; procesí vycházelo od velkého stromu u cesty. Noci bývají nejen chladné, ale především tmavé a každé obřadné či památeční pouti sluší iluminace, proto si i kicune, které se na tom místě sešly z celého Kanto, svítily na cestu. Lidé z okolí, v těch dobách farmáři, mívali pak ve zvyku z bezpečné vzdálenosti liščí procesí sledovat; množství světýlek prozrazovalo štědrost úrody nadcházejícího roku.
23.5.2021
Amefuri kozō
Deštiví chlapci jsou chlapci jen podle vzhledu. Jinak jsou tihle kluci s nosánky nahoru, chodící v dětských kimonech a dřevácích démony povětří, přinášejícími kam přijdou mraky a déšť. Bohu z nebe padající vody také nejspíš na kontinentu sloužili, v Japonsku jsou skupinou yokai, jejichž existenci prostě musíme přijmout, protože jde vlastně o přírodní zákony. I když občas kradou deštníky.
Považují si jich kicune. Lišky totiž rády vstupují do svazku manželského v atmosféře sluncem prozařovaných přeháněk, proto se k Amefuri kozo obracejí s prosbou o lehký déšť ve správný čas.
23.5.2021
Kosamebō
Zjevení tvaru buddhistického mnicha, které se objevuje za slabě deštivých nocí. Chodce nepříjemným počasím nijak neohrožuje, jen poprosí o něco k jídlu.
23.5.2021
Kurote
Chlupaté monstrum, skrývající se v toaletách a příbuzných hygienických zařízeních domů v japonské prefektuře Išikawa.
Kdysi obtěžoval jeden takový manželku jistého samuraje. Postěžovala si, muž neváhal, vzal meč a vyrazil nezvaného vetřelce vyřídit. I na něho z šera zaútočila velká černá pazoura, šlechtic byl ale ve střehu. Jeden rychlý sek katanou – a na zem padla chlupatá dlaň. Samuraj pozůstatek démona, jehož považoval za kicune nebo tanukiho, nevyhodil. Schoval tu zvláštní trofej do krabice.
O pár dnů později navštívili dům tři mniši. Hned na úvod první z nich prohlásil, že v domě cítí cosi podezřelého a podivného. Pán domu neváhal a předvedl svůj úlovek. Od druhého svatého muže se promptně dozvěděl, že je to končetina bytosti zvané Kurote.
Třetí vzal ruku do svých rukou, prohlédl ji – a místo detailního výkladu oznámil, že patří právě jemu, a že si ji tedy bere zpátky. Tři mniši v ten okamžik zmizeli a na jejich místě se objevilo na tři metry vysoké chlupaté monstrum. I ono se pak ztratilo.
Samuraje později v noci venku cosi (co asi?) chytilo a seřezalo, meč, který na záchodě proti obludě použil, pak někdo (kdo asi?) ukradl.
23.5.2021
Courilové
Bretaňští skřítci, obývající ruiny na pláži Trezmalaouen. Dnes je v těch místech docela dobře hodnocený kemp, takže můžete klidně vyrazit na terénní průzkum spojený s dovolenou na pobřeží Iroiského moře. V takovém případě ovšem pozor na celkem běžný zvyk většiny tancechtivých nadpřirozených bytostí – jakmile se k nim připojíte, počítejte s k smrti vyčerpávajícím kroužením a vrtěním se v rytmu až do prvního kohoutího zakokrhání.
30.5.2021
Fjøsnisse
Za celoroční dohled na stáje (v nichž měl nejraději zvířecí obyvatele šedé srsti) a stodoly dostával tenhle norský skřítek zaplaceno miskou kaše o Vánocích.
30.5.2021
Donaufürst
Princ dunajských vodních duchů, aspoň těch v místech, kde tato řeka protéká Dolním Rakouskem. Ztracený princ, pátrající po čtyřech kamenech ze své koruny. Nebo aspoň nešťastný princ, který utrpěl podstatné omezení své moci. To se někdy stává, když se člověk – nebo nadpřirozená bytost – plně spolehne na své postavení.
Strhl kdysi pod hladinu řeky jedinou dceru starého rybáře. Opuštěný otec se rozhodl smutek ventilovat ostřeji než truchlením. Vyčkal správné chvíle, času, kdy se Donaufürst předvádí lidem a slibuje splnění přání. Za bouřlivé noci vyplul doprostřed řeky – a dočkal se. Vodní král se vynořil, vlasy a vousy modré, plášť fialový, vzhled příšerný, zato na hlavě parádní korunu. Oslovil rybáře, ptal se po čem touží, odpovědi se nedočkal. Kdyby člověk odpověděl, vodník by ho stáhl pod hladinu, takhle ale jen připlul blíž, aby dotaz zopakoval; dostal se na dosah vesla a právě tím, opatřeným pro jistotu růžencem, ho rybář bez dalšího udeřil. Vodníkovi ta rána nijak zvlášť neublížila, urazila ale z koruny právě ony čtyři drahokamy. Což byla ztráta závažnější než by se čekalo. Donaufürst musel na břeh a ztracené části symbolu své vlády hledat. A sucho vodním bytostem nesvědčí. Stejně jako vládcům ztráta moci.
Od té doby každý, kdo se v Dunaji toho kraje utopí, musí nejprve strávit čtyři dny v podvodním paláci, kde ho přivítá rybářova dcera. Ta, i když nemůže nic jiného, aspoň pošle na hladinu zprávu o neštěstí, pustí po proudu kytici.
30.5.2021
Tuoni a Tuonetar
Pán a paní podsvětí, starou finskou vírou Tuonely. Jak známo i z jiných konců planety, nijak zvlášť se se světem tam nahoře a jeho historiemi ti dole nezaplétají, vždycky se ale najde hrdina, kterého příběh do temné říše zavede. Ať už se jmenuje Hérakles, Quetzalcóatl nebo třeba Väinämöinen.
Právě věčný vědmý velestařec (jak ho v překladu Josefa Holečka tituluje Elias Lönnnrot) krále a královnu podsvětí navštívil. Potřeboval se dobrat znalosti jistých kouzelných slov a k temné magii a záhadám měly chtonické bytosti vždycky velmi kladný vztah. Dostalo se mu vřelého přivítání a poháru piva, Väinämöinen ovšem úvodní lest prohlédl a nápoje černého jedu zapomnění se nenapil. Kdyby to udělal, nikdy by z Tuonely nevyšel.
Podsvětí se ho nechtělo vzdát. Tříprstý Tuoni spletl kovové sítě a Väinämöinena, prchajícího řekou, se pokusil chytit, akční stařec se ale proměnil v čiperného hada a sítí proklouzl. Odnesl si kromě požadovaného ještě poznatek, s nímž neváhal na světě každého seznámit: „Nehřešte, nebo se dostanete do pekla. Já tam byl a věřte, žádná legrace to není.“
O vzrušení a nebezpečí se víc než vládci podsvětí, kteří náš světa nenavštěvují, starají potomkové Temnoty a Smrti, tedy děti Tuoni a Tuonetar. Nemoci, nákazy, démoni. K těm konkrétnějším patří bohyně různých smrtí a bolestí Kivutar, Kalma, Loviatar, Kipu-Tyttö nebo Vammatar.
6.6.2021
Piru
Finský lesní démon (a neslušné slovo), který přepadával lidi a nutil je do hádankářské soutěže. Vítězi (někdy) ukázal kudy ven, poražený přišel o život.
6.6.2021
Ovda
Toulá se finskými lesy, buď jako nahý chlap nebo divná ženština s chodidly opačně. Člověka nutí k tanci nebo zápasení; protějšek pak lechtá až k smrti.
6.6.2021
Abarimon
Pověstmi prakticky celého světa procházejí bytosti poněkud zvláštní anatomické odchylky, totiž s chodidly (případně větší částí doplních končetin) otočenými dozadu. Obvykle, a nejen v Evropě, to bývají lesní démoni. Naše divoženky, ale také středoameričtí sisimito a cipitio, filipínští alanové. I mnozí další.
Starověcí autoři ale nalezli celý národ takto konstruovaných lidí. Nazvali jeho příslušníky Abarimon a určili jako jejich domovinu vzdálenou Indii. Později podhůří Himaláje. Dlouho se pak věřilo, jak dokazuje doprovodný obrázek, pocházející z Norimberské kroniky, vydané v patnáctém století, tedy právě tolik století od nejznámějšího Pliniova záznamu, že tihle navzdory tělesné konstrukci velmi rychlí běžci ve vzdálených krajích opravdu žijí. Dokážou ovšem dýchat pouze zvláštní vzduch rodného údolí, proto je nemožné přivést zástupce druhu a představit civilizovanému světu.
Plinius nebyl prvním, kdo lid obrácených nohou popsal. Tři století před ním tak učinil Megasthenés. Opisovači zápisků tohoto starověkého cestovatele a politika (originální dílo se bohužel nezachovalo) předali dál jeho informaci o Nuli, obyvatelích indické hory Nulus.
Ilustrace: Hartmann Schedel (1440-1514),, Public domain, via Wikimedia Commons
13.6.2021
Pisitasana
Když už jsme v té Indii, tak nebude od věci varovat před obávanými lidožrouty, známými jako Pisitasanové. Jedna skupinka se sice vzdala svých stravovacích návyků a přešla na zeleninu, aby také sloužila jako strážný oddíl u Bílé hory, obecně ale zůstávají tihle démoni lidskému životu škodlivými.
13.6.2021
Pagazozi
Vodní děti z pověstí Kawaiisu, indiánského národa Velké pánve. To jednou Pokušitel Kojot spadl do jezera (dnes známého jako Owensovo) a jak se namočil, vyplavilo to z jeho kožešiny spoustu velkých červů. Zamířili stejně jako Kojot ke břehu a když k němu doplavali a vylezli z vody, změnili se v lidi. Podivné lidi, jak nezapomněli Kawaiisu připomenout.
13.6.2021
Coomara
Irský mořský vodník. Ošklivý, se zelenými vlasy, zuby a kůží, s červeným nosem. Zachytávající duše utonulých do klícek. Podobnost s našimi hastrmany nenáhodná. Hned se dozvíte proč.
Coomara totiž nikdy neexistoval. Přesněji: nikdy nikdo nevěřil, že by mohl existovat. Dodnes ale tu a tam vystrčí hlavu z nějakého seznamu, proto je i tady. Na svět – jak přiznal Thomas Keightley, autor The Soul Cages, příběhu z Crokeovy sbírky Fairy Legends and Traditions of the South of Ireland (1825–28) – přišel převyprávěním německé pověsti Der Wassermann und der Bauer (sebrali a jako číslo 52 zveřejnili bratři Grimmové v Deutsche Sagen). Nevzešel z historek, sebraných terénním výzkumem. Ono ani na autentické lidové zdroje se nedá vždy spolehnout, ale tady je to prostě jasné. Případ uzavřen.
20.6.2021
Ida Kidder
První knihovnice Oregonské zemědělské, dnes Oregonské státní univerzity, studenty milovaná Máma Kidderová měla svou práci a svou školu a své studenty skutečně ráda. Nejspíš i proto zůstala po své smrti v roce 1920 ve svém bytě ve čtvrtém (veřejnosti a návštěvníkům univerzitního kampusu nepřístupném) patře Waldo Hall. Její přízrak se objevuje také na chodbě v patře druhém (počítáno po americku, bez přízemí, takže prvním, stejně si přepočítejte i větu předchozí). Není to zjevení nebezpečné, jeho přítomnost nevzbuzuje úzkost a strach, ale klid a pohodu.
To mimochodem rozhodně neplatí v případě jiného ženského přízraku tohoto vzdělávacího ústavu, Becky. Dívce, zavražděné v padesátých letech minulého století v Sackett Hall, kterou postihují záchvaty vzteklé lítosti, při nichž háže předměty a přivolává oheň.
20.6.2021
A Janitor (Cheldelin Middle School, Corvalis, OR)
Školník z cheldelinské základky (americká middle school není naše střední, ale náš druhý stupeň, tj. zhruba pátá až devátá třída) v oregonském Corvalisu, je dalším přízrakem, který se po náhlé smrti během práce odmítl (nebo nemohl) vzdát svého místa. Dodnes je slyšet jak kráčí po chodbě, chřestí klíči a pohvizduje si, zpoza zavřených dveří učeben se ozývají zvuky úklidu. Vidět ale nikoho není.
20.6.2021
Ambrose Small
Druhého prosince 1919 se právník F.W.M. Flock rozloučil v jeho (ne ve svojí, tohle je kouzlo zvratných přivlastňovacích zájmen, která nás tak rychle opouštějí) kanceláři se svým klientem, kanadským milionářem Ambrosem Smallem. Jak později uvedl do protokolu, bylo to v půl šesté odpoledne.
A právě tohle datum a čas jsou posledním okamžikem, kdy majitele sedmi ontarijských divadel a operních domů (které ale den předtím všechny prodal) viděl oficiálně někdo živého. Z kanceláře v torontské The Grand Opera House prý nikdy nevyšel, uvnitř nezůstal, přesto se Ambrose Small ztratil.
Přeskočíme policejní vyšetřování (torontští novináři oslovili i Arthura Conana Doyla, zda-li by neužil schopností svého velkého detektiva) a nejrůznější teorie o přirozené příčině zmizení a pojďme rovnou k věci: duch záhadně ztraceného podnikatele se objevuje na každé premiéře v jednom z divadel, které otevřel, v londonském The Grand Theatre.
27.6.2021
Cloud
Bývalo z krbů a ohnišť v horách Tennessee někdy slyšet hromové dupání: to šedý hřebec s tmavou hřívou jménem Cloud hledal vraha svého milovaného pána. A nekončil jen s tímhle projevem.
Kůň patřil muži jménem Holland Higgins, a Higgins patřil k němu; tvořili v kraji dobře známou nerozlučitelnou dvojku. Až do chvíle, kdy si nádherné zvíře umínil získat muž jménem David Greer, zvaný Hog. Prchlivý samotář, který neváhal jít za svým za každou cenu. A tak, když Higgins nabídky na koupi odmítl, Hog ho prostě zastřelil a koně odvedl.
Zkusil odvést.
Cloud se nedal. Vrahovi utekl. Dovedl Higginsova syna k otcově mrtvému tělu, aby milovaného pána naposledy odvezl domů. Nějaký čas odmítal žrát i pít, utíkal ze stáje ke hřbitovu a nakonec žalem pošel. Jeho duch se ale nevzdal a i dnes ho lze zahlédnout, zvlášť v onen inkriminovaný listopadový den, kdy k tragédii došlo, jak pátrá po vrahovi. Marně, ten už před mnoha a mnoha lety padl v přestřelce s místním kovářem.
27.6.2021
Catherine
Zcela zaručené zprávy i historky o tajemných zjeveních bývají někdy podivuhodně přesné.
Bezhlavá žena, známá jako Catherine, se objevuje za bezměsíčných nocí mezi Franklinem a Cherryfieldem, šířeji Maine, USA, přesnější lokace serpentiny Black's Woods Road, oficiálně Route 182. To místo se dnes oficiálně jmenuje Catherine's Hill, Kateřinin kopec, a zjevení se na něj dostalo celkem běžným způsobem; dívka zahynula při havárii cestou z maturitního večírku nebo ze svatby (legenda má ovšem kořeny už v polovině devatenáctého století, takže původně mohlo jít o jiné příčiny, přinejmenším o jiný dopravní prostředek než je dnes automaticky předpokládané motorové vozidlo). Nešťastná dívka stále prý pátrá po ztraceném příteli. Nebo hledá svou hlavu.
Kdo přízrak spatří, má ho vést v patrnosti, jinak by mohl taky přijít o život, praví místní pověst. Duch je ale duch, ať škodí nebo ne, notabene když se k němu váže informace o hrozícím nebezpečí. Proto se jeden obchodní cestující vyděsil, když zahlédl zjevení mezi stromy u vody. A proto šlápl na plyn. Rychle pryč, nic jsem neviděl, koukám jen před sebe.
Nepomohl si. Když mrkl do zpětného zrcátka, spatřil bezhlavou ženu na zadním sedadle. Popadla ho čistá hrůza, ztratil kontrolu nad řízením, auto vylétlo ze silnice – a řidič se zabil.
Otázka – a teď se vracíme k úvodní větě – zní, stejně jako v případě šumavského Horga: když seděl v autě sám, tak jak tohle víme?
27.6.2021
Asteria a Perses
Titánští rodiče bohyně čar Hekaty. Oficiálně. Jistá skupina starých autorit naznačuje, či rovnou tvrdí, že Hekatiným otcem byl Zeus; propletenec řeckých mýtů a vztahů jejich protagonistů je ale lepší ponechávat v rovině prostého sdělení a nepodrobovat podrobnějšímu zkoumání.
Toliko jedno je zapotřebí zdůraznit: tato Asteria není Asterií která se zapletla s Apollonem, ani tou, která měla poměr s Bellerofontem, nejedná se o dceru Alkyonovu ani Héliovu. Jde o sestru Diovy milenky Létó. Spolu s ní přišla na svět do rodiny Titánů první generace Koia a Foibé, vzato do důsledku tedy obě byly Diovými tetami. Přesto musela odmítat jeho návrhy a dokonce před ním uletět v podobě křepelky. Podle Ovidia zaznamenala tuto skutečnost Arachné na své soutěžní tapisérii.
„Vetká i Asterii, tu objímá v zápase orel,“ 1) oznamuje nám římský básník v překladu Ferdinand Stiebitze.
Před orlem se v ptačí podobě neprchá snadno, proto další autoři přikládají další informace.
Asteria prý při úniku změnila formu a spadla z nebes jako ostrov do vln Egejského moře; jelikož její jméno znamená Hvězdná, nejde vlastně o nic astronomicky zvláštního. Až na to, že nevyhubila dinosaury, ale zůstala plout na hladině – a pokud to nenapadlo vás, tak některé starověké Řeky ano – a byla právě tím bludným kouskem pevné země, který dovolil Létó porodit.
Sama na sobě, budeme-li sledovat tuto verzi jejího životního příběhu, tedy na ostrově ne už jménem Asteria, ale Délos, potkala Persa, dalšího Titána, jehož funkci a povahu i my, stejně jako starověcí autoři jen odhadujeme ze jména, znamenajícího Ničitel. O nijak zvlášť nemyslícího rváče ale nešlo, Hésiodos nám předal třetí a poslední osobní informaci, kterou o synovi Kría a Eurybie, jinak rodičů mnohem známějšího Astraia, máme: Perses vynikal i mezi moudrými.
Přivedli pak ti dva na svět dceru mnohem známější, než kdy byli sami.
1) OVIDIUS. Proměny. Přeložil Ferdinand STIEBITZ. Praha: SNKLHU, 1958. Asterii před proměnou v křepelku zachytil Marco Liberi, Public domain, via Wikimedia Commons
4.7.2021
Tallemaja
Lesní žena švédského folkloru. Obyvatelka březových hájů, přítulná, pohledná, leč snadno identifikovatelná podle kravského ocasu, ten tamní nadpřirozené dívky mívají. Mohou o něj přijít, když si v kostele vezmou člověčího manžela; po obřadu ale neztratí Tallemaja jen tento přívěšek, ale i svou krásu.
Vypráví se, že na svět ta první přišla jako jedno z dětí Adama a Evy (ne, ani Bible netvrdí, že Kain a Ábel byli jedinými potomky prvního lidského páru, koneckonců Davidova a Ježíšova linie nevychází ani z jednoho z těch dvou, ale z jejich bratra Seta). Když Stvořitel jednou navštívil první domácnost, první matka zrovna koupala své ratolesti; ty ještě nevydrbané nechtěla vznešené návštěvě ukazovat a tak je zapřela. A Tallemaja byla jednou z nich.
11.7.2021
Talonhaltija
Nesnáší hlasité zvuky a spatřit ji znamená velké potíže nebo i smrt, přesto bývala Talonhaltija váženou členkou estonské domácnosti. Duch prvního, kdo v domě zapálil oheň (nebo prvního, kdo v domě zesnul) totiž náleží k ochráncům stavení.
11.7.2021
Jack-Muh-Lantern
Rychlejší než kůň, silnější než jakýkoliv člověk, metr a půl do výšky (pět stop, chcete-li, když si povídáme o tvoru z jihu Spojených Států). Chlupatý, s velkou tlamou a vytřeštěnýma očima, výborný skokan. Svádí z cesty a zavádí lidi do bažin, jak mu jeho dle jména evidentně evropský původ velí.
11.7.2021
Kakamora
Ani ne metr vysocí, chlupatí, extrémně silní, ovšem obvykle neškodní obyvatelé jeskyní Šalamounových ostrovů. Popichovat se je ale nevyplácí, to pak užijí ostrých zoubků a dlouhých drápů. Umí prý také měnit tvar, ba se stát neviditelnými. Příznivci konspiračních teorií je podezírají z budování vlastní technologické (podzemní) civilizace. Mimo jiné.
11.7.2021
Mashíramũ
Lesní démon z hor Kolumbie a Venezuely. Indiáni Yukpa o něm vědí, že je chlupatý a chodidla má obráceně. Také připomínají, že je třeba se mít před ním na pozoru. Velmi.
18.7.2021
Karau
Noční démon z hor Kolumbie a Venezuely. Indiáni Yukpa o něm vědí, že je chlupatý a má veliké zuby a hrozně studené ruce. Živí se lidmi, ženy unáší a znásilňuje.
18.7.2021
Tsăwa′sĭ a Tsăga′sĭ
Škodolibí, ale jinak užiteční skřítci známí Čerokézům. Ti první, chlupatí až na paty, žijí na travnatých svazích a Indiáni se k nim v časech, kdy je živil les, obraceli s prosbou o pomoc při lovu na jeleny. Měli lovci pomoci přiblížit se vysokou travou ke kořisti nepozorováni. Podobně sloužili i ti druzí. O nich se ale také vědělo, že mají na svědomí nečekaná škobrtnutí a pády.
18.7.2021
Steet-Athls
Jeskyňky, míněno nadpřirození obyvatelé přirozených skalních dutin, které podle Sališů z levého břehu Puget Sound unášejí jejich děti. Zvláštní znamení: dorozumívají se hvízdáním.
18.7.2021
Barbmo-Akka
Laponská bohyně, jejíž specializací je dohled nad stěhovavými ptáky, respektive trasami jejich přesunu. Což znamená, že jde o důležitou osobu kalendářního cyklu, protože tah opeřenců znamená především střídání ročních období.
25.7.2021
Kalla-parne
Jeden z potomků Slunce, kteří v pradávných časech přinesli do laponského světa znalost lovu i domestikace sobů či výroby a užití sněžnic. Vrátili se na oblohu, z níž lze v noci vyčíst celou historii: souhvězdí, nám známé jako Velký vůz je luk slunečních dětí, Kassiopeia lovený jelen, planeta Jupiter los a Venuše holubice. Hvězdokupa M45 Plejády zásobárna.
Sám Kalla-parne je dnes vidět jako hvězda Sirius.
25.7.2021
Tjaetsieålmaj
Strážce laponských sladkých vod a jejich obyvatel. Proti lovu ryb se ale striktně nestaví, rybáři se k němu mohou obrátit s prosbou o dobrý úlovek.
25.7.2021
Genzio (a Ganzio, ovšem)
Mívali staří Etruskové kdysi ochránce koní, jemuž říkali Ganzio. To jméno přetrvalo dlouho, stejně jako jeho vliv. Obracel se sice toskánský sedlák při potížích s prosbou ke svatému Antonínovi:
Saint Antonio mio benigno!
Di pregarvi non son digno ;
Ma voglio voi pregare,
Che il mio cavallo mi volete liberare
Da tutte le malattie;
Sano et svelte me le farete stare ! 2)
pokud ale pomoc shůry nepřišla, utekl se rád k autoritě starší. Právě ke Ganziovi.
Jak už to kolem koní chodí, bytosti, o ně se starající, bývají povahy neposedné. A rádi ji demonstrují. Proto bylo občas nutné etruského ochránce uklidnit, přiznat svou chybu. A omluvit se za špatná slova, adresovaná kočímu i zvířeti.
Náhodou – a možná ne náhodou, kdo po těch letech ví – se v kraji objevilo jméno koňského dohližitele i v nepatrně změněné podobě.
Žil totiž kdysi ve Fiesole, městečku nedaleko Florencie, čaroděj jménem Genzio. Slušelo by se z jazykového hlediska uvést jeho profesi dotazníkovým lomítkem: čaroděj/nice, mužem byl totiž pouze ve dne. Po soumraku měnil pohlaví a stával se ženou.
Přesvědčila se o tom dívka, kterou přilákal Genziův věhlas a pověst. Hledala by pomoc i u člověka méně ctného, nebyla bohužel v záviděníhodné situaci.
Jejím problémem byla její krása. I doba, v niž žila.
Atraktivní vzhled chudé plavovlásky neušel samotnému Cosimovi Medicejskému. A muž, který se vrátil z vyhnanství, aby se stal první faktickým vládcem Florencie ze svého rodu, reagoval podobně jako jiní šlechtici v jiných místních pověstech (ale třeba to skutečně bylo v patnáctém století v Evropě jižní, střední i západní zvykem). Aby mladou krásku nevýznamného původu získal, nechal uvěznit jejího otce. Rukojmí prakticky dokonalé, bez nebezpečí. Proto mohl pokračovat dalším krokem: že prý ho popraví, nesplní-li slečna Cosimovy požadavky.
Zoufalá dcera neměla k dispozici ani vlivné známé, ani bohatství, nezbylo jí tedy nic jiného, než podlehnout. Nemohla víc ztratit, obrátila se tedy v poslední den před vypršením termínu ještě na kouzelníka.
Neměl jen svou druhou existenci krásné víly, jak se dívka přesvědčila, když ji po prvním setkání v zahradě pozval k noční konzultaci. Čarodějka Genzio ovládala víc, uměla i dokonale měnit podobu: změnila se ve svou klientku („do posledního zlatého vlasu, ani vlastní matka nepoznala rozdíl,“) a vyrazila k bankéři.
Nezastoupila dívku tak, jak možná čekáte. Její tvář jí pomohla bez potíží proniknout až ke Cosimovi, před jeho chtivým zrakem se ale proměnila z křehké blondýnky ve vysokého muže s mohutným černým plnovousem, oblečeném v tmavém plášti, se zlatou korunou na hlavě.
Autoritativním hlasem, z něhož šel strach, udělil Genzio finančníkovi kázání o zodpovědnosti vysoce postaveného muže, o povinnostech a o skutečných hodnotách.
Později titulovaný Pater patriae, Otec vlasti, se zalekl, uznal, že přestřelil, dívčina otce osvobodil a vůbec zapracoval na svém charakteru.
2) LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.
1.8.2021
Stallo
Hloupý lidožravý obr laponských pověstí a pohádek. Nijak se neliší od jiných evropských příbuzných, Sámové ale měli existenci těchto nebezpečných bytostí skutečně potvrzenu. Odjakživa nacházeli – a dodnes nacházejí – ruiny stallských sídel, staveb příliš velkých pro obyčejného člověka. (Teoriemi, že jde o trosky dávných loveckých základen a skladišť nebo pasteveckých zimovišť si to kazit nebudeme, že ne?)
Ilustrace John Bauer, Public domain, via Wikimedia Commons
1.8.2021
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
