Bestiář, část sto dvacátá pátá

obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto dvacátá pátá

Eset (Isis)

Zvláštní, respektive ironický paradox – egyptská božstva zná zbytek světa pod jmény, která jim dali Řekové, zatímco řecká pod římskými. Čeština, respektive naše kulturní prostředí se ovšem kupodivu poctivě drží jmen původních. Nebo původnějších; jak prastaří Egypťané, tak Řekové používali – a používají – jinou abecedu.

Vysoce postavená, hranice Egypta překračující bohyně, uváděná v českých textech originálu bližším přepisem jako Eset, je prakticky všude jinde mnohem známější pod řeckým jménem Ísis.

Dcera Geba a Nút, sestra Sutecha, Nebthet a Usíra. Manželka posledně jmenovaného. Až za hrob, a to doslova. Znalá všech kouzel. Chytrá, lstivá a důsledná manželka i matka. Ochotná vyslechnout i podat pomocnou ruku. Jinak ale pevně jdoucí za svým.

Vychovala kupříkladu Sutechova syna. Nebthet se totiž do sestry převtělila, aby manžela, který s ní rozhodně nechtěl mít děti, oklamala. Když se pak Anup narodil, Eset ho raději přijala za vlastního, Sutech (jak se později ukázalo) na rodinné vztahy nijak nekoukal a nechtěného potomka by se jistě rázně a definitivně zbavil, kdyby na něho přišel. Prakticky stejná hrozba visela ve vzduchu i v případě jejího vlastního dítěte. Hór ovšem představoval pro strýce mnohem větší nebezpečí.

Hlavní part, který z dnešního pohledu (ve svém čase pro své tehdejší věřící samozřejmě pracovala s mnohem širším záběrem a ne vždy tak vděčně dramaticky) Eset hrála, bylo oživení Usíra. Zplození syna (manžel se pak odebral do podsvětí, ujmout se funkce vládce záhrobí), jeho výchovu a dosazení na egyptský trůn, jehož jeho otce Sutech zbavil. Tomu cíli podřídila vše.

Putovala světem, aby nalezla truhlu s mrtvým Usírem.

Putovala světem, aby našla čtrnáct částí, na něž Sutech nalezené Usírovo tělo rozsekal.

Neustala, ani když se dospělý Hór přihlásil o své a pustil se se strýcem do sporu o egyptský trůn.

Ré, který měl jako nejvyšší z bohů rozhodnout, stál na Sutechově straně. Přenesl jednání na ostrov, na nějž neměla Eset přístup, bohyně v přestrojení za starou babku ale nejprve podvedla převozníka Nemtyho (neměl převážet ženy, zvláště ne takové, které by byly podobné Eset, za drobný úplatek zoufalou stařenku, toužící nakrmit svého vnuka, jež na ostrově pase krávy, ale přes vodu přepravil). Potom, pro změnu přečarovaná v pohlednou vdovu, svedla Sutecha. Postěžovala si mu, jak jejímu synovi chtějí sebrat dobytek, co patřil jeho zesnulému otci. Bůh, který neprohlédl jasnou parafrázi svého vlastního případu, okamžitě prohlásil, že taková nehoráznost by měla být po zásluze potrestána.

Eset samozřejmě použila ta slova proti němu, následkem čehož Sutech přišel o nárok o egyptský trůn. S porážkou se nesmířil, spor pokračoval odvoláním se a epickým zápasem, respektive řadou soubojů s Horem. Při jednom přišla Eset k úhoně také, a kupodivu rukou syna, který jí vzteky usekl hlavu; zasahovala sice v jeho prospěch, podařilo se jí harpunou trefit Sutecha, jenže ten zahrál na sourozeneckou notu a sestřička se stáhla.

Nepěkně praktickým způsobem vymámila Eset tajné jméno ze slunečního vládce. Když si Ré při vysilující každodenní plavbě na sluneční bárce zdříml, sebrala jeho slinu a použila ke konstrukci jedovatého hada. Ten Slunce uštkl, otrávený bůh trpěl, nikdo mu nedokázal pomoci, až přišla soucitná Eset, politovala Réa, a slíbila mu, že výměnou za ono jméno, jehož znalost dává člověku či bohovi moc nad jeho nositelem, ho vyléčí.

Což samozřejmě zvládla. Ré si sice vymínil závazný slib, že prozrazené jméno ani matka, ani syn nikomu dalšímu neprozradí, stejně se ale cítil ponížen. A ohrožen.

Řecká vláda nad Egyptem přinesla i syntetické náboženství, v němž postavy obou panteonů splývaly; v Esetině příběhu se například objevila i scéna, dobře známá třeba z příběhu Démétéřina nebo Thetidina, kdy Eset chtěla dát koupelí v ohni nesmrtelnost synkovi bybloské královny, jehož tehdy – bylo to v časech jejího pátrání po Usírově rakvi – vychovávala. Stala se v té době partnerkou synkretického ptolemaiovského Serapida. Matkou jejich syna Harpokrata, původně (pro Egypťany) Hóra – dítěte, jenž pro nepochopení svého zobrazení změnil pro Řeky a Římany funkci a stal se bohem ticha a tajemství. Taky předmětem kultu, který se rozšířil od Nilu až do Říma, v jehož kalendáři měla Isis dva velké svátky. Pátého března, při Navigium Isidis, si ji věřící předcházeli jako ochránkyni plavců. Druhý, slavený na přelomu října a listopadu pak připomínal její pátrání po mrtvém manželovi.

Eset v obvyklé podobě nakreslil Jeff Dahl, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

1.12.2024

Akhekh

Lví tělo, opatřené křídly. Na orlí hlavě tři kobry, respektive symboly faraonovy koruny. Tvor temnoty a vody, potažmo chaosu, spojovaný se Sutechem. Domovem v poušti západně od Nilu. Při válečném tažení ovšem síla a moc faraonova; Chetité tak třeba říkali Ramessemu II., s jehož vojsky vybojovali (oběma stranami počítanou jakou vítěznou) bitvu u Kadeše.

8.12.2024

Bulgu

Čtyřoký lidožravec s hlavou podobnou sekyře a pažemi jako topůrka. Vyskakuje si v pověstech etiopských Oromo. Je znalý magie, jak dokázal příběh v němž vyhrožoval dívce, jíž zhltl bratra, že pokud prozradí, co se stalo, sežere i ji. Když pak sestra, schovaná za ochrannou hradbou, přece jen rodičům řekla pravdu, Bulgu to i na dálku zaslechl. Vyčíhal si chvíli, kdy nikdo jiný nebyl doma, kouzly otevřel devět bran, a dívku opravdu spořádal. Jeden jediný prst z ní našli.

8.12.2024

Ba-Toye

Ohnivý démon západoafrických Hausů. K jeho zahnání – má na svědomí požáry, ať už domů nebo stromů – je zapotřebí příslušných rituálů, zahrnujících tance a obětování vhodně zbarveného opeřence.

8.12.2024

Mai-ja-chikki

Také Dakini. Hauský démon žaludečních vředů. Plížící se a rozdávající ono utrpení v podobě hada. Uklidňovaný mléčnými a vaječnými obětinami; pokud nezaberou, je zapotřebí nasadit větší kalibr. Zkušeného zaříkávače, který ví, jaké a jak správně zbarvené zvíře obětovat. A jak správně při obřadu tančit, neboť rituální tance jsou nedílnou součástí západoafrické léčebné i jiné magie.

8.12.2024

Zaratan

Správnější přepis z arabštiny je Saratan, ale takhle – převážně díky Borgesově Fantastické zoologii – bývá obrovské mořské stvoření, jehož hřbet si mořeplavci pletli s ostrovem, známější. Na rozdíl (a Borgesovi navzdory) od atlantických i jiných legend, kupříkladu o jasconiovi, nejde ovšem o želvu nebo velrybu, ale o kraba. Ostatní se nemění. Tábořením a další zábavnou činností, odehrávající se na jeho zádech procitnuvší desetinožec se samozřejmě ponoří, překvapení námořníci se pak musí zachraňovat plaváním.

Což není v moři, rozbouřeném rychlým ponorem velkého tělesa, žádná legrace.

8.12.2024

Lamia

Neplést s nešťastnou královnou řeckých mýtů. Baskické Lamiak jsou vodní panny, posedávající na březích řek a pročesávající zlatým hřebenem své dlouhé vlasy; nijak se tím tedy neliší od jiných evropských nymf, a to včetně účelu toho předvádění, totiž svádění mužů. Co je činí poněkud odlišnými jsou nohy. Lamiak (Laminak) je mají kachní, opatřené plovacími blánami. Kromě těch mořských, kterým se říká Itsaslamiak, a jejichž spodní část (opět dle obecného zvyku) je rybí. Říká se také, že jsou k nalezení na druhé straně duhy, a tento optický úkaz je tvořen slunečními paprsky, lámajícími se v rozpuštěných vlasech.

Rozhodně nejsou jen neužitečnou okrasou vodních toků. Pomáhají kupříkladu při polních pracích. Jen za stravu; pohoštění ponechané na říčním břehu přes noc zmizí, pole je ráno zorané. Některé baskické vesnice i města se pyšní mosty, které – rovněž pod rouškou tmy – vodní panny postavily. Ne všechny dokončily, limitem noční směny totiž (zase nic nového) bylo kohoutí zakokrhání.

Tyhle dopravní stavby jsou také jednou z vysvětlivek, proč na Lamie dnes jen tak nenarazíme: jakmile z jimi vybudovaného mostu zmizel byť jeden jediný kámen, vodní panny se z řeky odstěhovaly.

ilustrace Morburre, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

15.12.2024

Jentilak

Megalitické stavby v Baskicku jsou samozřejmě dílem obrů. Velkých chlupatců, kteří – podobně jako naši obři na Šumavě – po sobě házeli balvany, jeden každý Jentil z vrcholu svého kopce. K nově příchozím se zachovali jak se na Starší lid sluší, předali Baskům znalost zpracování kovů i farmaření. Vzdali to až s nástupem křesťanství, ani v tom se nijak zvlášť neliší. Odešli pod zem. Anebo – dle legendy, která tu již byla vzpomenuta – volili odchod dramatický, vrhli se ze skály. Jediný Olentzero zůstal.

Pověst též praví, že v průsmyku Roncevaux to byli právě oni, kdo léta Páně 778 zlikvidoval zadní voj francké armády, a to včetně velitele Rolanda, jenž se později úspěšně uchytil ve středověké literatuře.

15.12.2024

Kuldhobuse

Zlatý kůň z estonské pověsti patří k typickým skandinávským (i jiným) vodníkům. Nápadný čtvernožec, na jehož hřbet se vejde právě tolik dětí, kolik tam chce vlézt, aby se svezly. Když jsou nahoře všechny, natahovací kobyla se rozeběhne rovnou do jezera, kde pasažéry utopí.

15.12.2024

Rouse Simmons

Říkalo se tomu třístěžňovému škuneru The Christmas Tree Ship protože na počátku dvacátého století (to už byl třicet let ve službě) dopravoval na sklonku roku do Chicaga vánoční stromky („od padesáti centů do jednoho dolaru za kus, levnější neseženete.“) I ten poslední náklad, s nímž roku 1912 Rouse Simmons vyplula, představovalo pět a půl tisíce svátečních jehličnanů. Kapitánu a spolumajiteli Hermanu Schuenemannovi se proto přezdívalo Captain Santa. On totiž stromky jako ostatní přepravci jen nevozil, ale z paluby lodi na sklonku každého roku i prodával. Také potřebným rozdával, jak připomíná historie. Až do osudného 23. listopadu.

Ačkoliv je to na jezeře Michigan měsíc obvykle nebezpečně bouřlivý, dvanáctého roku byl naopak nezvykle klidný. Přišly jen dvě velké atmosférické poruchy.

Stačí jedna.

Potopila čtyři velké nákladní lodi, nejen Rouse Simmons. Jen plavidlo pod velením kapitána Schuenemanna ale vplulo do místních legend. Na Štědrý večer, případně následujícího rána lze trojstěžník zahlédnout, bouří rozervané plachty na ráhnech, rozostřená poziční lucerna, za zvonění výstražného zvonu, paluba plná stromků, jak pluje v temných vodách Michiganského jezera.

(Vrak na vlastní oči spatřil na dně až roku 1971 Gordon Kent Bellrichard, pátrající tehdy po dalším slavném ztroskotaném plavidle, Vernonu.)

22.12.2024

Squando

Za mlžných nocí lze stín této lodi spatřit ve vodách sanfranciského zálivu. Norské plavidlo, jež se stalo dějištěm děsivých událostí, až se samo stalo přízrakem.

Proklela ho prý vdova po jednom z dělníků, který zahynul při stavbě lodi; osud se začal naplňovat roku 1890, kdy první důstojník Squanda přišel kapitánovou rukou o hlavu. Pro pletky s velitelovou manželkou, povídalo se. Jisté je, že tělo vody zálivu vyplavily, a chybějící hlavu našla policie pod postelí v kapitánově kajutě (jedna z verzí případu). Nový kapitán nedlouho po uvedení do funkce záhadně zemřel ve své kajutě. Jeho nástupce rovněž.

O tři roky později opustila v kanadském Bathurstu Squando jako jeden muž celá posádka, na prokletém plavidle nikdo sloužit nechtěl. Norský konzul tedy najal dva hlídače, aby zakotvenou loď do doby, než se rozhodne co dál, strážili.

Utekli hned první noc, jen co zahlédli bezhlavý přízrak v kapitánově kajutě. Stejně tak i další. Nezbylo, než poslat loď do šrotu. A do kalifornských pověstí.

22.12.2024

Amade Awha

Životadárné božstvo nigerijských Igbů (též Amadongha). Domovem na Slunci, přivoláváno za účelem seslání deště rituálem, který musí končit kouzelníkovým pláčem, aneb homeopatickou magií. Projevuje se hromem a bleskem.

22.12.2024

Mahišásura

Buvolímu démonu Mahišovi se dostalo výsady, kterou v různých světa končinách získali různí (ne vždy záporní, posíláme pohlednici do podsvětí Baldrovi) protagonisté. Vyšší mocí garantovanou nezranitelnost/ nesmrtelnost.

Rambhova a Mahiṣīna syna mohla zabít toliko žena.

Využil té přednosti, jíž si na Brahmovi vyprosil odříkáním a meditacemi, k beztrestnému okrádání, urážení a trápení bohů. Nic s ním, byť jinak všemocní, nezmohli.

Podmínky znali, ve společnosti s vedoucí úlohou (libovolného) jednoho pohlaví ale tohle může být velký problém. Bezradní bohové ovšem nakonec přece jen spojili síly a stvořili – co jiného – bohyni.

Vzplanul oheň Brahmovy tváře, plameny Šivovy, světlo Višnuovo, taky Agni přidal své, i Varuna a Kubera a Indra. Nezůstalo jen u jmenovaných. Božské plameny a záře koncentrovaly v překrásnou černookou osmnáctirukou Déví, v téhle podobě známou jako Durgá. Dostala od svých takříkajíc otců spoustu darů. Jízdního lva (Himaláje), trojzubec (Šiva), blesk (Indra) a mušli (Varuna). Vyslechla lichotky a vyslechla žádost o pomoc.

Souhlasila.

Mahiša, když se to dozvěděl, rozesmál se tak, až způsobil zemětřesení.

Načež požádal svobodnou Durgu o ruku.

Odmítla. Zkoušel to dál, někteří z jeho rádců mu podsouvali, že Duržin odpor je jen předstíraný, že je třeba zmocnit se jí silou. Toho, který tvrdil, že její přítomnost nepřinese nic dobrého, asura neposlouchal.

Další odmítnutí, doprovázené dalším zemětřesením (které měla tentokrát na svědomí rozezlená bohyně) otevřelo cestu hrubému násilí. Když neuspěli ani ti nejlepší bojovníci, vypravil se Mahišásura na Durgu osobně. Nejprve to zkoušel sladkými řečičkami; poté, co mu bylo znovu zopakováno, že dívka na lvu nijak nezmění svůj prvotní názor a úkol, totiž asuru zlikvidovat, se do sebe oba pustili. Zbraněmi, kouzly, proměnou. Boj to byl dlouhý a nelítostný, na jeho konci přišel bůvolí asura o hlavu.

Durgá, boující s Mahišou: Detroit Institute of Arts, Public domain, via Wikimedia Commons

29.12.2024

Sinta Pa Nattee

Vodní koně dobře známe z Britských ostrovů a okolí. Rasa, která je doma v pověstech Zadní Indie (přesněji Thajska), se samozřejmě od evropských démonů, lovících neopatrnou lidskou kořist, značně liší. Dokonalý koňský trup zdobí krvavě rudá ploutev, trčící z hřívy, rybí ocas a ploutve na nohou; zvíře se dokáže pohybovat tak lehce, že když přeskakuje z lotosového květu na lotosový květ, rostlina ani okvětním plátkem nepohne.

29.12.2024

Gabil Puksa

Okřídlenými opicemi, které jakoby ulétly z Baumova Čaroděje ze země Oz, jsou asijské mýty dobře zásobeny. Tahle thajská je napůl op, napůl pták, a křídla má na ramenou.

29.12.2024

Tinh Đỉa

Pijavice. Ovšem mnohem větší, než suché vědě biologické známo. Tahle z vietnamských pověstí dokázala pozřít celého člověka. Taky uměla mluvit a přemýšlet (což nemusí jít ruku v ruce). Počítala se k obludám, vyžadujícím lidské, přesněji dívčí oběti.

Nedopadla dobře. Když se jednou plazila do vesnice pro předloženou nevěstu, náhle se svalila. Kdosi chytrý totiž posypal cestu popelem a vápnem, což obluda přehlédla, a což jí připravilo o život.

5.1.2025

Furuutsubo

Válečníkova tragická smrt nemusí převést do světa nadpřirozených bytostí pouze jeho. V Japonsku se duchem mohl stát kupříkladu lučištníkův toulec, do něhož přešla majitelova životní síla. Takto držel strašidelný smutek za svým pánem kupříkladu toulec Miury Yoshiakiho, bojovníka, který sám až do posledního dechu zadržoval nepřítele, aby mohli ostatní z hradu uniknout do bezpečí.

5.1.2025

Kura yarō

Nejznámější yokai tohoto druhu náležel Kamatu Masakuyovi. Patří totiž k oněm předmětům, které splněním určitých podmínek ožijí. V tomto případě jde o sedlo. Na něj se přenesl hněv zrazeného generála klanu Minamoto. Po jeho zabití popadl animované sedlo vztek a pokračovalo v boji.

5.1.2025

Enkō

Chlupatý vodník z řek japonských krajů Shikoku a Chūgoku (Šikoku a Čúgoku). Jak na ostrovech zvykem připomíná vzhledem opici; dlouhé paže ale dokáže ještě víc protáhnout (protější končetina se ovšem adekvátně zkrátí) a porůznu ohýbat. Navzdory husté kožešině jde o potvoru slizkou a kluzkou, s ostrými drápy na prstech a prohlubní na šešulce. Rád se převtěluje do dřevěné panenky (nebo panenky živé čili dívky) a nesnáší hospodářský dobytek. Taky železo; to k bubákům nejrůznější provenience patří, odpor ke kovu protonového čísla 26.

Útoky na krávy a koně nejsou tím nejhorším, co lze od vodníků čekat. Jejich oblíbenou potravou jsou kromě okurek taky lidská játra; ta vyškubávají plavcům svýma ohebnýma rukama skrz trávicí trakt.

Původu jsou kupodivu horského. Známo z prvně zmíněné lokality, že horští démoni, jimž se říká Shibaten, tráví léto v řekách (a tam jsou pak známi coby Enko), zatímco v Chūgoku tamní Takiwaro žijí tři roky v kopcích a následně pak tři roky v řece, než se v Enko definitivně promění.

5.1.2025

Lilis a její společnice

Než si vzal Evu, nežil Adam sám. O jeho první partnerce se v různých společnostech povídá už hezky dlouho. Podle chasidských Židů dokonce nebyla jen jedna, ale hned čtyři. Té hlavní říkají Lilis, a je to samozřejmě naše stará dobrá známá Lilít, Satanova manželka a matka spousty Adamových potomků. Po sto třicet let mládeneckého života si První člověk docela užíval. Lilis mu dohodila své tři podřízené. Machalas, Naome a Ogére se jmenovaly, a i ony časem porodily Adamovi hromadu dětí.

12.1.2025

Jochmus

Pozorovávali prý kdysi plavci na malém skalnatém ostrůvku Ortac svatého muže, čtoucího v knize. Věřilo se na Normanských ostrovech, že je to svatý Maclou. Nebyl. Byl to démon jménem Jochmus, patrně se dobře bavící tím, jak před ním rybáři padají na kolena.

12.1.2025

Mahalbiya

Démonka nebo bohyně západoafrických Hausů. Spíš to první, Jigova dcera je totiž známa jako nadělovatelka horeček a kožních potíží. Takto obdržené choroby lze vykurýrovat toliko vhodně provedeným rituálním tancem. A příslušnou zvířecí obětí, jak je v kraji zvykem.

12.1.2025

Itowe

Ovoce, kterého se tihle skřítkové dotknou, zhořkne. Dýně na záhoncích začnou hnít. Malawští Yaové proto odkládají na křižovatky výpěstky jiného druhu, aby Itowe vynechali právě dozrávající plodiny na jejich polích.

19.1.2025

Mumbonelekwapi

„Na jakou dálku jsi mě zahlédl?“

Tenhle životně zcela zásadní dotaz pokládá trpaslík, o němž Yaové předpokládali, že patří k národu z hor, znalému práce s kovem. Potkat některého z vousatých mužíků, vyzbrojených oštěpy, a neodpovědět na onu otázku (která v originále zní právě takhle: mumbonelekwapi): „Na hodně daleko,“ znamená vystavit se smrtelnému nebezpečí. Mumbonelekwapi jsou patrně velmi citliví na svůj nevysoký vzrůst, za odpověď: „Právě teď,“ prozrazující, že na větší vzdálenost by mohl být přehlédnut, totiž trpaslík člověka probodne.

19.1.2025

Ngojama

Lidské vzezření, ovšem na rukou drápy. Drásá jimi ulovené lidi, aby se dostal k jejich krvi. Občas je opatřen i ocasem, proto vzniklo jisté podezření, zda tento keňský (přesněji pokomský) démon nemá původ v některé z afrických opic.

19.1.2025

Wakonyingo

Spí vestoje, velkou hlavou opřeni o stěnu. Kdyby si tihle trpaslíci – jiným jménem Wadarimba – lehli, už by nedokázali vstát. Z toto důvodu se bojí i pádů, a proto mají u sebe vždy roh, aby v takovém případě mohli zatroubit o pomoc.

Před naší společností Wakonyingo už před mnoha a mnoha lety raději ustoupili na Kilimanžáro. Tam je také lidé v případě nouze vyhledávají; třeba v dobře známé historce o dvou chudých bratrech, z nichž první se choval přezíravě ke stařence u cesty a nedal na její rady, zatímco druhý pomohl a poslechl. Tomu také trpaslíci, k nimž se i přes jejich nevysoký vzrůst a podivný vzhled choval s úctou, dali dary. Prvnímu ne. Příběh ovšem pokračuje, sama pomoc byla odměněna. Obdarovaný člověk naučil Wakonyingo na oplátku kouzlu, které ochrání jejich pole před škůdci a skryje jejich sídla před vetřelci. Tohle už z našich příběhů neznáme.

19.1.2025

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část