![]() |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Aztécké Slunce. Páté Slunce, což ovšem neznamená, že by se na obloze vznášelo najednou několik silně zářících nebeských těles jako v čínské pověsti nebo Asimovově povídce Nightfall. Jde o pátého slunečního boha v pořadí, svět podle Středoameričanů prošel několika fázemi, a Tonatiuh patří právě té dnešní.
Čtyři předchozí skončily pro spory různými katastrofami (ani náš věk nečeká pokojný konec), bohové se proto dohodli a stvořili nový rukou nedílnou. Včetně nebeských těles, jimiž se rituálním sebeobětováním v ohni stali slabý nemocný bůh dvojčat a fyzicky postižených Nanahuatzin (vrhl se do plamenů první) a zdravý bohatý namyšlený Tecuciztécatl (ten si celý proces vymyslel, ale pak se lekl, a bratr mu nakonec musel jít příkladem).
Ve Slunce se proměnil Nanahuatzin. Jako silný a mocný Tonatiuh pak začal vyžadovat lidské oběti. Ze sporu s Tlahuizcalpantecuhtlim, jehož ranou se dosud pevně zavěšené Slunce rozpohybovalo, vyšel vítězně – proměnil protivníka v kámen a boha chladu Itzilacoliuhquiho – a ostatní bohové požadavek uznali. Quetzalcoatl jim vyřízl srdce a stanovil tím precedent platný i pro lidi. Běžná zábava středoamerických náboženských systémů byla na světě.
Těch jmen a jejich změn je opravdu hodně, aztéčtí bohové měli několik podob a funkcí, proměňovali se a splývali v čase i nutností. Taky proto, že byli syntézou různých božstev různých národů, Aztékové nestavěli svou kulturu na zelené louce. Dobývali a přejímali od starších i sousedních národů; k pádu jejich říše nevedla jen technologická převaha Španělů, ale tady podpora, kterou konkvistadorům poskytli obyvatelé Aztéky okupovaných území.
Kromě denní hvězdy byl Tonatiuh též pán Východu a božstvo válečné. Sílu získával a předával bojovníkům z krve obětí, jak jinak. Byl též čtvrtým z třinácti Pánů dne, zastupoval nepříznivý devatenáctý den quiáhuitl, „déšť“. Odvážel při své každodenní pouti duše zabitých válečníků do nebes. Zobrazován obvykle býval s čelenkou z orlích per a slunečním štítem. S rudou kůží.
Podobně jako egyptský Ré, i Tonatiuh musel dennodenně zápasit s nebezpečnou obludou, která se ho snažila pohltit. V provedení byl ovšem rozdíl. Obrovská ropucha Tlaltecuhtli polykala Slunce pravidelně každého večera, aby ho ráno vyzvrátila a vrátila na oblohu. (Jiný – taky dobře známý a už připomenutý – mýtus ovšem připomíná, že tuto obludu zabili Tezcatlipoka s Quetzalcóatlem, a vyrobili z ní náš svět.)
ilustrace pochází z Codex Telleriano-Remensis (16. století), licence public domain
2.2.2025
Bůh ohně, jemuž Quiché Mayové věnovali svůj zájem a místo v dodnes populární posvátné knize Popol Vuh. Jako praotec Čech nebo Mojžíš přivedl svůj lid do nové (dnešní) země. Vyžadoval za svou službu krvavé oběti – a to z vlastních řad. Jak je v kraji zvykem, nebylo jich málo.
Jako všichni uctívaní podobným způsobem, i Tohil byl španělskými dobyvateli a misionáři vytlačován z myslí lidí. Přesto se v nich udržel. V guatemalském Santiago Atitlán obléká jedenáctého listopadu jeho jelení kabát (kůži i s parohy) kněz, aby vzýval Martína, Pána deště, Pána kukuřice, Pána hor, syntézu Tohila a katolického sv. Martina. Ve vnitrozemském Rabinalu zase splynul dnešním Mayům bůh těch včerejších se sv. Pavlem.
8.2.2025
Patron včelařů a bůh medu. U starých Mayů osoba důležitá, stejně jako byl důležitý i med, pevná a důležitá součást jejich ekonomiky.
8.2.2025
Skupina včelích bohů, jeden každý zastupující jednu mayskou světovou stranu a specifickou barvu. Známá dnes především z východního pobřeží Yucatánu. Pravděpodobně. Ony ty staré malby na starých zdech pevnosti Tulum nemají popisky.
8.2.2025
Někde k nalezení pod jménem Saiyamkoob. Obyvatelé první verze světa, jak viděli vesmír ve své kosmogonii Mayové. Národ menšího vzrůstu, žijící ve tmě, neboť první verze světa nebyla zpočátku vybavena Sluncem. Když bylo instalováno, proměnily jeho paprsky trpaslíky v kámen. Svět spláchla potopa, a jediné co z těch prehistorických dob zůstalo, jsou staré trosky měst, která před příchodem Slunce Saiyamkoob vystavěli a v nichž žili.
8.2.2025
Za své je brali už Olmékové. Přežili Aztéky a zůstali ve folkloru dnešních Mexičanů. Stařečci s dětskými tvářemi (případně naopak, děti se stařeckými obličeji, rozhodující je výška, která je vždy nevelká). Obyvatelé vodopádů, ochránci ryb i zvěře. Předpovídají deště. Svádějí z cesty. Nízké pudy je někdy vedou k únosům mladých žen (i mužů). Distribuují nemoci. Taky se živí lidskými mozky, tvrdí někteří. Ale je jich málo. Těch některých.
Do říše těchto skřítků vede cesta suchým kapokem, tedy vlnovcem pětimužným, užitečným stromem který se ze střední Ameriky rozšířil do celého světa, až se dostal i na vlajku a do znaku africké Rovníkové Guiney. Projít do podsvětí ovšem může jen duše, ne tělo.
Ač si jich někdy venkované považovali, převážnější část pověstí Chaneques nestavěla trpaslíky do dobrého světla. Proto bývalo bezpečnější mít při cestě pralesem oblečení naruby.
16.2.2025
Mexický (přesněji tlaxcalský) upír. Nikoliv bytost záhrobní, přes den žije běžný život v kruhu své rodiny, to až v noci vyráží na lov. V libovolné podobě (krocan nebo kondor jsou ovšem preferováni). Je původu – myšlen kulturní – smíšeného, to napovídá už jeho jméno, pocházející z jazyka nahuatl. Od evropských předků pak převzal normy chování. Mění podobu. V noci pije krev dětem – lehká kořist. Štítí se česneku, cibule a železa.
Pokud jde o existenci jako takovou, pak proměna v Tlahuelpuchiho je vrozená. Nezvratná. Děje se, kdo by to byl řekl, v čase dospívání. Pokud jde o pohlaví, pak dívky převládají. Nejen početně, jsou i silnější, než tlahuelpuchi opačného pohlaví.
Pokud loví v ptačí podobě, pak nad domem oběti nejprve prolétne upír křížem: ze severu na jih a od východu na západ.
Příbuzní jeho existenci obvykle tají, a to nejen pro blízké vztahy, kletba by totiž přešla na toho člena rodiny, kdo by měl na svědomí Tlahuelpuchiho smrt. Ta není nejistá, krve se musí upír minimálně jednou měsíčně, jinak je po něm.
16.2.2025
Devět nocí v řadě strávil jistý muž na hřbitově, aby se desátou mohl pustit do zápasu s ďáblem, kterého tím přilákal. Odměnou – pokud člověk zvítězí – měla být schopnost proměny ve Wina. Respektive schopnosti Wina, k nimž proměna patří. Prohra by znamenala smrt vyzyvatele v dalších devíti dnech. Zmíněnému muži se vyhrát povedlo. Přes den pak nikým nepodezírán chodil vesnicí, po soumraku řádil.
Jak yucatánští Quiché Mayové vědí, je Win (obvykle se jimi stávají muži) tvor opravdu nebezpečný, nejen nebezpečně vyhlížející. Ovládají ho ty nejnižší pudy a touhy: zloba, chtíč, msta a lačnost. Ve zvířecí podobě vniká v noci do domu, zabije hlavu rodiny, znásilní spící ženy a sebere cennosti. Zabit může být pouze v téhle formě, a to jen holýma rukama.
16.2.2025
V Ekvádoru rozhodně pod tím jménem nečekejte reportéra z belgického komiksu. Tamní Tin Tin je démon, který za úplňku přepadá a unáší do své jeskyně mladé dívky. Následek se dostaví za devět měsíců.
16.2.2025
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část