![]() |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Obojživelníci Japonských ostrovů nepatří k přehlédnutelným. Takový Andrias japonicus, aneb velemlok japonský se svým metrem a půl délky rozhodně zaujme. (V tuzemské přírodě už docela vzácný mlok skvrnitý to dotáhne na nějakých pětadvacet centimetrů, když se extrémně zadaří).
I japonská ropucha přerůstá o nějaký ten centimetr tu naši. A už jsme tady. Pokud se tahle Bufo japonicus (Bufo praetextatus se někde píše, s vědeckými jmény v hluboké historii popsaných druhů je to občas krapet složitější) dožije tisíce let, čeká ji transformace v bytost nepřírodní. Tedy nadpřirozenou.
V první řadě ještě vyroste. Velmi. Byť k tomu získá možnost změny podoby, kupříkladu v člověka, návyky zůstávají, dál se skrývá na březích horských řek, chytá mouchy a hady, taky ptáky. Užívá k tomu dlouhého pružného jazyka, jak někteří obojživelníci činí. Ovšem, pozor, změna: láká kořist na duhový dech.
Tak, a teď přijde varování.
Převtělená ropucha je bytost od základu zlá. Nejen, že pro svou velikost je pro ni k jídlu prakticky všechno. Ogama vyšší tří metrů výšky se pak lidovému k obědu vůbec nevyhýbá. Tisíciletá žába je ozbrojena oštěpy, a když ji člověk – byť omylem, když si cestou v horách unaven sedne na docela příhodný balvan, který se ukáže být odpočívající ogamou – vyruší, okamžitě po něm vystartuje. Bez ohledu na velikost. Vyprávělo se, jak v horách prefektury Niigata nahodil jeden muž v horském jezírku udici. Posadil se na velký kámen, protože chytat ryby je zábava na delší dobu. A čekal, až nějaká zabere.
Naproti přes vodu seděl další rybář. Nově příchozího pozdravil – a najednou zbledl, zvedl se, sbalil prut a všechno, a vyrazil od vody pryč. Mávl, ať ho sedící muž následuje. Ale honem.
Sedící muž neváhal a poslechl, jeden nikdy neví. Když druhého rybáře dohnal, dozvěděl se, že kámen, na němž se uvelebil, najednou otevřel velké rudé oko, a že to dozajista byla ogama. A taky že ano, když se k jezírku vrátili, balvan byl ten tam.
Příběh, který přišel z prefektury Miyagi, prozrazuje, že střet s žábou nemusí mít nutně fatální následky. Ne pro člověka.
Ve zchátralém domku u mostu tam strašila podivná babizna, jíž lidé neviděli jinak, než příst. Vyzkoumat se to vypravil uznávaný střelec – a jak démonku zahlédl, okamžitě taky vystřelil.
Okamžitě taky zhaslo světlo, jako by nezasáhl srdce, na které zkušeně mířil, ale na babizninu lucernu, a rozhostila se naprostá tma. Ráno byla barabizna prázdná, nikde ani stopa po přízraku. Ani po nočním zásahu.
Několik nocí nato se démonka objevila znovu. Střelec pochopil svůj omyl a tentokrát mířil na světlo, ne na stařenu. Rána, tma – a děsivé zaúpění.
Ráno pak na podlaze ležela zastřelená obrovská ropucha.
Ilustrace pochází z knihy Ehon Hyaku Monogatari (cca 1841), autor Takehara Shunsen (竹原春泉), Public domain, via Wikimedia Commons
13.4.2025
Japonský bubák, patřící mezi tsukumogami, oživlé předměty. Objevuje se převážně v sakrálních stavbách, tanec býval i je součástí mnoha posvátných rituálů mnoha náboženství a oficialit.
Proč tanec? Protože Ptačí přilba je právě toho typu: pokrývka hlavy obřadních tanečnic. Nijak neškodí, vzhledem k původu ho zajímá jen tanec.
13.4.2025
Prakticky nic se o tomhle chlupatém tsukumogami s otrhaným vějířem na zádech neví. I jeho jméno, které je popisné a znamená Starý vějíř, přišlo až mnohem později, v dobách, kdy se lidem zachtělo yokai, nakreslené na starých svitcích, pojmenovat.
13.4.2025
Kostlivý slunečník poletuje vzduchem a předpovídá špatné počasí (to mohou za větrných podmračených dnů papírové předměty i bez toho, že by dle japonského zvyku po čase oživly, jako tento). Jméno nemá nijak děsit, je to dřevěná kostra, kterou každé paraple má, a která je pro tohoto tsukumogami základem. Právě z obnošených a potrhaných, papíru zbavených slunečníků se totiž rodí.
13.4.2025
Bůh úrody, jemuž na indonéském souostroví Kei (Kai) předkládali jako obětinu první plody. Půda ostrovů jihovýchodních Moluk není z hlediska zemědělství nijak valná, takže rozhodně bylo za co.
20.4.2025
Docela nezvyklá skutečnost provází tuto řeckou bohyni – nevíme vůbec nic o jejích rodičích, což je vzhledem k mýtickému okolí zarážející. Šlo ovšem o nenápadnou bohyni, oddanou své práci, pročež unikla z hledáčku lovců senzací.
Pardon, mytografů a dramatiků. Jediné, čeho si všimli, byl její vztah k Síriovi.
Opora se starala o dozrávající ovoce (stejně jako její římská příbuzná Pomona), a především o víno. Taky o léto a podzim, respektive o přechod léta v ono nedefinovatelné období. Historka se Síriem, hvězdou, garantující letní horka, tak začíná dávat smysl. Udála se, když Psí hvězda navštívil Zemi. Potkal naši bohyni a vzplanul k ní tak silnou (a neopětovanou) láskou, až ta teplota začala lidem překážet. Bohové jejich nářky vyslyšeli, a Boréovi synové Oporu sebrali a dopravili k Síriovi, aby se uklidnil, zatímco Bóreas osobně ochlazoval rozpálenou zemi.
20.4.2025
Myrmêkes Indikoi, mravenci indičtí, by jistě způsobili radost (nebo trable) nejen každému entomologovi. Už jen svou velikostí – větší než liška, menší než pes – tak i prostředím. Vyhrabávají totiž chodby svého podzemního mraveniště ve žilách zlaté rudy; vytěžený materiál se samozřejmě objeví na povrchu, jak připomíná Hérodotos. Žijí prý v indických pouštích, bližší upřesnění, včetně zmínky Aelianovy, jasně ukazuje na suchá místa, jimž dnes říkáme Kyzylkum a Karakum.
20.4.2025
Sluneční dáma, ozařující na jihoaustralský národ Gamilaraay (nebo Euahlayi). Kdysi dávno dala našemu světu nejen světlo, ale i rostlinstvo, které přicházelo k životu každým jejím krokem. Ráda by také cosi tančícího; vydala se tedy i do podsvětí pátrat po nějaké pohyblivé bytosti. Objevila zlovolné duchy, kteří se ji snažili uzpívat k smrti.
Proměnila je v hmyz a vzala sebou na povrch. V horách pak nalezla ledové jeskyně a v nich spící zvířata všeho druhu a rodu. Světlo je probudilo a vyvedlo ven.
Když se pak ztratila zpátky na nebesa a svět opět pokryla tma, všichni si zoufali, že už Yhi nikdy nespatří. Přišlo ale první ráno a Slunce znovu vyšlo.
Zemi navštívila Yhi po nějakém čase i osobně. Vyptala se zvířat, co by asi tak potřebovala: klokan, že by chtěl skákat, lachtan umět plavat, ještěrce by se hodily nohy. Netopýr by rád křídla, a tak dál. Ptakopysk, mimochodem, chtěl všechno. Proto dnes vypadá, jak vypadá.
Jako představitelka jednoho ze základních nebeských těles je Yhi odpovědná i za zatmění obou; tahle australská jsou následkem jejího pronásledování měsíčního muže Bahlooa. Někdy je to prostě naopak.
27.4.2025
Duše zavražděného osagského náčelníka. Duše dvou zamilovaných Quapawů: dívky, která se utopila poté, co její vyvolený padl v bitvě. Duše horníka, pátrajícího po svých dětech, unesených Indiány. To jsou nejčastější a nejznámější vysvětlivky tajemného úkazu, objevujícího se u malé missourské vesničky Hornet. Ohnivé vířící koule, pohybující se vysokou rychlostí po několikakilometrové cestě až za hranici s Oklahomou.
27.4.2025
Oblační lidé. Podle pueblanských Indiánů odpovědní za déšť a tím i úrodu. Po smrti se jimi stávají lidé, kteří prožili dobrý a příkladný život. Jejich domovem jsou pak čtyři (nebo šest) říše, každá své barvy. Případně hory, jezera nebo města v moři.
27.4.2025
Hopi vědí, že tenhle Oblačný otec (mají takových šest, pro každou světovou stranu plus nahoru a dolů jednoho, tenhle je ten poslední vyjmenovaný, tedy dolů) jim nadělil fazole, dýně a podobné plodiny; jako božstvu plodnosti a deště mu to jistě nečinilo žádné potíže.
27.4.2025
Hadi s lidskou tváří. Velcí hadi, jak připomínají středověké Bestiáře. Opatření dračíma nohama, jak prozrazuje jméno. Vincent z Beauvais ve své encyklopedii, stejně jako Albertus Magnus je taky mezi draky počítali. No, a protože hadi ve středověku měli své jisté (aspoň jak to vidíme my v současnosti), pak se nijak nedivme tomu, že jednoho z Draconcopedes jiní středověcí myslitelé obsadili do oné nezapomenutelné role v třetím aktu biblické knihy Genesis.
ilustrace Unknown medieval artist, Public domain, via Wikimedia Commons
4.5.2025
Dcera storukého Briarea a Poseidonovy dcery Kymopoleie. Prakticky zapomenutá. Nic si o ní nepamatujeme, snad pomáhala při práci mamince, bohyni bouřlivých vln. Taky to mohla být ona, respektive její pás, který měl Hérakles obstarat coby devátý úkol v Eurystheově službě, a který v nejznámější verzi patřil amazonce Hippolytě.
4.5.2025
Horní polovinou anděl (hinduistický), spodní krokodýl. Další z řady prazvláštních obyvatel Himmapanského lesa a thajských legend. V nich jsou krokodýlové často obdařeni schopností proměňovat se v lidi. Tak proč by ne i v bytosti nebeské.
4.5.2025
Ryba velká. V rodokmenu má ovšem tohle thajské folklorní zvíře savce – lachtana. Očima starých svědků obrovského. Rukama starých grafiků rybotvarého; kreslili, co jim bylo popsáno. Zubatou rybí potvoru.
4.5.2025
Kdysi byly tomuto ibibijskému bohu pobřeží předkládány lidské oběti, aby popohnal nebo pozdržel období dešťů. Později, vlivem koloniální správy, přicházela o krev, kterou se skrápěl břeh, a hlavu, házenou do vody, koza. Esukův svatostánek, který v ústí řeky Cross v jižní Nigérii navštívil P. Amaury Talbot, ovšem zdobila opečovávaná lidská lebka, záruka bezpečného provozu rybářských člunů a pevnost sítí.
4.5.2025
Zajímavý yokai, na něhož lze narazit za mlhavých nocí v Kjótu. Nejprve ho uslyšíte, skřípot kol vozíku, jaký lidé kdysi užívali coby osobního dopravního prostředku o výkonu jednoho koně (nebo vola). Tahouna ovšem, když se vozidlo z mlhy vynoří, nevidíte. Jen před vaším domem zaparkovanou přízračnou káru s velkou směšnou tváří.
Mnoho o minulosti tohoto zjevení známo není. Objevovalo se, bez doprovodného komentáře, sice už ve starších bestiářích, ovšem až Toriyama Sekien dodal ke své ilustraci i příběh. Docela moderní, řekl by jeden, když si ho přečte.
Kdepak. Vězte, že už dávno před vynálezem pana Benze a masovou produkcí pana Forda panoval v některých městech boj o parkovací místa. Někdy docela ostrý. Třeba jako když se paní Rokujō s paní Aoi o jedno takové stání (z něhož byl nejlepší výhled na slavnost) hádaly tak mocně, až došlo i na fyzické vyrovnání a poškození kočárů, jak v románu Příběh prince Gendžiho (Genji monogatari) z počátku jedenáctého století, prozradila jeho autorka, Murasaki Šikibu. Takovéhle scény jistě nebyly ojedinělé i v běžném životě, a silné negativní emoce na obou stranách (zvláště té, co strkanou prohrála) mohly dát Oborogurumě život. Anebo taky ne.
11.5.2025
Otec hvězd a větrů. Syn Kría a Eurybie. Manžel bohyně úsvitu Éos. Jako mnoho Titánů (a rodičů vůbec) zůstal ve stínu svých mnohem známějších dětí. Hvězdní potomkové mu v pozdějších dobách zajistili funkci boha astrologie. V pátém století jeho praktiky podrobně popsal Nonnos z Panopole v eposu Dionýsiaka; moudrý stařec za pomoci výkladu hvězd předpověděl zoufalé Démétér, pátrající po unesené dceři, co zásadního – vynucený sňatek s únoscem – ji ještě čeká.
11.5.2025
Bývá vždy vypisována spolu se svým koněm Hófvarpnirem, neboť to, co o téhle skandinávské dámě víme je, že své paní Freye obstarává pochůzky (vlastně pojížďky) po všech světech.
Nic víc. Jacob Grimm kdysi poznamenal, že by snad mohlo jít o paralelu s řeckou Fámou. Nebo snad jí byl bližší ten její kůň? Ani to jméno prý nemusí být správně, připomínají jiní. Prostě se toho (protože jen pár Sturlusonových veršů) víc neví.
Vlastně něco přece jen můžu přidat: rodiči Hófvarpnira byli hřebec Hamskerpir a klisna Garðrofa.
11.5.2025
Objevuje se v židovských pověstech. Tvor podstaty ptačí (ovšem částí též krokodýl a lev) odmítl v Ráji ochutnat z onoho jablka, a proto mu zůstala nesmrtelnost. Adresou ve městě Lúz, pravděpodobně ideálnější podobě někdejšího Lúzu – Bethelu, zmíněného v knize Genesis.
18.5.2025
Teorie indických Mizo (kdysi známých spíš jako Lushai), vysvětlující seismickou činnost, se klan od klanu liší. Základem je vždy podzemní svět, zjišťující, jestli tam nahoře, u nás, jsme ještě naživu – proto bývalo někdy někde zvykem při otřesech půdy hlasitě křičet: „Žijeme! Žijeme!“. Důvody jsou ovšem různé. Jeden výklad obviňuje červa jménem Yangmal, který se kdysi vypravil na návštěvu do podzemí a jako pozornost přinesl tamnímu králi něco hlíny shora. Panovník proměnil dárek ve zlato a stříbro, a žádal víc. Yangmal mu ovšem namluvil, že náš svět už neexistuje, což se podzemní král rozhodl ověřit už uvedeným způsobem.
18.5.2025
Jen něco přes tisíc příslušníků indického národa Mizo (z téměř půldruhého milionu) se drží původní animistické víry. Její hlavou je Pathian, Stvořitel všeho (Zemi má ovšem na svědomí Khuazingnu), přívětivý, pomáhající, ovšem zlovolné trestající. Stejně hodná je i jeho žena Khuanu, Matka Příroda. Jejich pohledná dcera Vanchungnula pak dohlíží na déšť a vodní zdroje, zatímco Pathianův otec (nebo dědeček) Pu Vana vládne bouřemi. I on je ovšem uctíván a uznáván jako božstvo veskrze kladné.
18.5.2025
Tygrodlak. Ve dne člověk v noci tygr, v jihoasijských pověstech nic zvláštního. Tenhle náleží indickým Mizo. Příběh, který se odmalička líbil Jacqueline Zote, je jejich vhodnou ukázkou. Taky souborem klasických pohádkových prvků.
Jeho aktérkou je kromě zmíněného monstra dívenka jménem Kungawrhi. Navzdory tomu, že se narodila opravdu malinká, jako náprstek, vyrostla do normálních rozměrů a abnormální krásy. Dvořil se jí zástup mladých mužů, jeden – byl to právě náš tygrodlak – si přízeň dokázal opravdu pojistit. Černou magií.
Tím, že očaroval její stopy a pověsil je nad ohniště, Kungawrhi okamžitě ochořela neznámou a tudíž neléčitelnou chorobou. Zoufalý otec slíbil dceřinu ruku tomu, kdo ji vyléčí, dostavil se samozřejmě keimi, který podmínky naplnil a Kungawrhi si odvedl. Když pak otec později zjistil, kdo a jak se stal jeho zetěm, bylo málem pozdě. Dva bratři naštěstí dokázali mladou ženu přivést z tygrodlačí vesnice zpátky.
18.5.2025
Býval kdysi knězem a jmenoval se Kabui Salang Maiba. Užíval černé magie, a to se mu vymstilo: v noci se proměňoval v tygra, aby coby nelítostná šelma mohl řádit, přes den se vracel do lidské podoby. Až se jednou cesta zpátky nepovedla, a Kabui Salang Maiba skončil jako člověk s tygří hlavou.
Jeho nejznámější vystoupení ve vyprávěních indických Meitei, které se dostalo jak na filmové plátno, tak i na divadelní jeviště (ve hře, v níž hraje druhou hlavní roli japonský Yamata-no-Orochi, což zní zajímavě) je podobné legendě, jíž si v sousedních krajích vyprávěli Mizo o tygrodlaku Keimim: jeho ústřední postavou je krásná dívka, jíž monstrum hodlalo pojmout za manželku. Jen je trochu akčnější, začíná přepadením stařeny, jíž chtěl Keibu Keioiba sežrat, a která mu to rozmluvila, řka, že ona mu určitě nebude chutnat. Že ví o lepším mladším mase, dívce jménem Thabaton, která žije se svými sedmi bratry nedaleko odtud. Tygrodlak se přesvědčit nechal. Vyčíhali si čas, kdy odešli bratři za prací, babka pomohla monstru dostat se do domu, Keibu Keioiba se vrhl na Thabaton – a usoudil, že na oběd je té krásky škoda. Sebral ji a odnesl.
Když se bratři vrátili a nikoho doma nenašli, prozradila jim baba, kdo sestru odnesl. Okamžitě vyrazili po únosci pátrat. Dlouho bez úspěchu. Tak dlouho, že když Thabaton v lesích našli, měla už s netvorem dítě. Klasická pohádková linie, využívající ještě běžného triku se zaměstnáním antagonisty nesplnitelným úkolem, tady končí méně obvykle (ovšem ne nezvykle): finále nepřežil nejen tygrodlak, ale ani jeho syn. Šťastný konec platil jen pro Thabaton a její bratry.
Fotografie sochy v manipurském Menjor Multipurpose Research Centre and Unity Park: Haoreima, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
18.5.2025
Východoindický Mura není můra, ale velký a velice nebezpečný pták. Tedy byl, naštěstí. Kdyby nebylo muže jménem Mualbueva, přežil by snad i do dnešní doby.
Živil se lidmi, využívaje k jejich odchytu záludnou techniku. Sedl na střechu a strčil zadními dveřmi svůj ocas dovnitř. Vyděšení lidé okamžitě vyrazili k přednímu východu, kde na ně čekal Murův zobák.
Osudným se mu stal spor s krajtou, který odstartoval Velkou válku zvířat; Mura v ní vedl stranu tvorů létajících. Lidé zcela pochopitelně stáli na straně zvířat pozemních. A v jejich řadách zmíněný bojovník.
25.5.2025
Ásámští skřítci. Samečci působí dlouhotrvající zdravotní potíže, natrefit na samičku tak fatální nebývá. Ovšem bez následků taky ne.
Když nějaká taková narazí v džungli na osamělého muže, očaruje ho. Oběť se pak probere v nezáviděníhodné situaci či pozici. Bez šatů v blátě, visící hlavou dolů ze stromu... Odkudsi ještě slyší hihňání skřítky, jíž člověk posloužil jako zdroj vynikajícího pobavení.
25.5.2025
Vodník z indického Biháru. Malý podsaditý mužík, žadonící někdy na říčním břehu o cigáro nebo panáka, je duší utopeného. Rozhodně se nedoporučuje cokoliv z vyžadovaného mu nabídnout, jakmile s ním navážete kontakt, chytí vás za paži, promění se v kluzkého úhoře a stáhne pod hladinu. Nacpe bahnem, aby tělo nevyplavalo.
25.5.2025
Obyvatel bažin, jezírek a opuštěných chrámových nádrží indického Ásámu. Hubený temný chlapík s dlouhými prsty a rozcuchanými vlasy, páchnoucí po zkažených rybách. Krade rybářům úlovky z člunů; aby mu to vyšlo, proměňuje se v mlhu v rákosí. Každý Baak má příruční zavazadlo, z tmavé síťoviny ušitý pytlík. Je to předmět velice důležitý – jeho uzmutím získáte nad vodníkem moc, a tento vám musí sloužit.
Čeští hastrmani, chycení v koňské podobě, se nesmějí dostat k vodě, jinak okamžitě utečou, a ještě hůř. Tenhle indický nesmí získat zpět svůj majetek, jakmile se mu to podaří, uteče. A ještě hůř.
Ke své existenci potřebuje Baak energii mrtvého těla, a to čerpanou zevnitř. Někteří z těchto vodníků se nerozpakují obstarat si mrtvolu, v níž se na nezbytnou dobu uhnízdí, vlastním přičiněním, jiným stačí lidé přirozeně utonulí.
25.5.2025
Jednonohý trpaslík z folkloru indických Mizo, mající pro právě onu zmíněnou anatomii potíže se stabilitou. Když na nějakého padlého narazíte a pomůžete zpět na nohu, splní vám přání.
Štěstí dodává i jinak. Vyzve člověka k honičce; když ho člověk úspěšně dohoní, dojde na slíbené. Jedním dechem je třeba vyslovit přání. Pokud se to nepodaří, trpaslík (v těch případech obvykle trpaslice stařecké tváře a rozcuchaných vlasů) se jen zasměje a zmizí. Pokud ano, štěstí je zajištěno.
25.5.2025
Personifikace větrného víru v Paňdžábu. Bytost nebezpečná, šílenstvím postihující. Existuje ovšem také lidová pově... praktika, jejíž pomocí se lze z démona vyrazit jistou finanční hotovost. Načurejte do staré boty, hoďte ji do víru, a když se vítr utiší, škrpál bude plný mincí.
25.5.2025
Zaslechne-li budoucí bengálská maminka za oknem soví houkání, měla by bez prodlení zaječet: „Zmiz, démone. Nebo ti uříznu rypák nožem!“ Ten zvuk totiž může vydávat Penchapechi, démonická sova, obývající tamní lesy.
Číhá v nich na osamělé poutníky. Zhltne celého člověka, jak ale i dravci nedémoničtí činí, nestravitelné kusy pak vyvrhne (vlasy, lebku, dlouhé kosti).
1.6.2025
Démon, sloužící – vlastně náležící – konkrétní osobě. Pronikne do člověka, usadí se mu v břiše a působí žaludeční křeče. Je třeba posednutého vyzpovídat, jeho ústy démon prozradí, ovšem za příslib kuřecí či vepřové oběti, kdo je jeho pánem. Celkem běžná, pověstem celého světa blízká situace. Co si vyprávějí východoindičtí Mizo, se ovšem v jedné věci od ostatních takových historek z bližšího i vzdálenějšího okolí odlišuje.
Člověk, k němuž váže Khawhringa vztah, o tom neví.
Což nijak nebrání spoluobčanům ho odsoudit. Prakticky vyhnat. Zvláště hezké holky bývaly v tamních pověstech cílem obvinění, které ve výsledku znamenalo, že o ně už nikdy nebude nikdo stát. Co na tom, že ten, kdo je takto označil, byl odmítnutý nápadník nebo žárlivá sokyně.
Trochu se to liší od podobných příběhů z Evropy, v nichž byli sousedé nabádáni, že i když se ten a ten v noci mění v můru a trápí je, není správné ho za to trestat a vystrkovat ze svého kruhu, protože on za prokletí či chorobu, která to působí, nemůže. Ne, že bychom se častěji nechovali stejně pitomě jako obyvatelé východu Indie, to jen, že výjimky existují. V obou směrech.
1.6.2025
Krokodýl vzezření hadovitého (tedy zkřížený s nágou, jde o tvora z thajských legend a Himmapanského lesa). Masožravý. To plazi tohoto druhu bývají.
1.6.2025
Tak tohle známe. Obrovský lidožravý had s parohy, který vylézal z jezera (konkrétně Loktak v indickém státu Manipur, tenhle případ patří tamnímu národu Meitei) vyžadoval denně koš rýže a k němu porci člověčího. Původně se tedy živil jen rybáři, kteří ho probudili, ale s jídlem roste chuť, a tak si Poubi Lai vyšlápl – vlastně se vyplazil – na celé království Moirang.
Nečekejte žádné překvapivé zvraty. Země trpěla a odváděla denní daň, než se našel někdo, komu nestačilo říkat si: „Super, dneska to nejsem já.“ Ten mladý muž se jmenoval Chauri Leirong Apanba, a neměl jen odvahu, ale i rozvahu. Věděl, že obrovského hada jen tak neudolá, proto nejprve vyhledal odbornou pomoc.
Šaman z hor, jehož Chauri Leirong Apanba navštívil, mu z vodních trav vyčaroval kouzelný oštěp, hrdina vyzval hada na souboj a zázračnou zbraní odeslal do historie.
1.6.2025
Litošice, vesnici na východě Čech, prý kdysi dávno založil kmen Litošiců, vedený praotcem Ljutochem. Nebo bývalo to slovo – Ljutocha – jen tamním označením divé ženy. Pověsti se k němu rozhodně vztahují. Stejně jako k místním divoženkám.
Ovšem ani u té z pověsti, která se váže ke studánce v lesích na úpatí Železných hor, není co do jména jasno. Nepatrně. Vodní zdroj sám to má dobré, říká se mu prostě Litocha, nadpřirozená kráska se ale dostala do obecného povědomí ve dvou variantách. Záleželo na vypravěči, zda lesní žínky volaly na svou družku, která se ocitla v objetí její krásou okouzleného sedláka Holečka: „Lido, Lido, Liduše,“ nebo: „Lindo, Lindo, Linduše.“
Příhoda je to naprosto běžná, včetně průběhu a finále. Sličná dívka vstoupila za podmínky, že jí nebude nikdy připomenut původ, do manželství s chudým leč pohledným mladíkem, aby svými schopnostmi (tady vodou ze zmíněného zdroje) značně rozmnožila manželův majetek. Když však jednou, s vědomím blížící se povětrnostní kalamity, nechala sklidit úrodu ještě nedozrálou, manžel se neudržel a vyčetl Lidě/Lindě divný původ. Někdejší lesní žínka nato odhodila usedlou lidskou podobu, vrátila se k původní divé, a vrátila se ke svým.
Kroupy ten den potloukly obilí v celém kraji. Na Holečkovu sklizeň, která vlivem postřiku vodou z kouzelné studánky pod střechou dozrála, se nedostaly. Pozdě sedlák proklínal svou prchlivost. Ač se snažil omluvit, ač po ní pátral a volal ji, krásnou a pracovitou exmanželku už nikdy nenašel. Zlomený, předčasně zestárlý muž pak sedával u studánky, až se proseděl do místní pověsti.
8.6.2025
Strašil spoluobčany v Nahořanech nedaleko Nového Města nad Metují. Děsil je už předtím, v čase, kdy vlastnil ve vsi dvůr, a kdy ho podezírali se spolků s ďáblem. Ten ho nakonec také odnesl. Možná též unesli v černém kočáře jezuiti, protože se potajmu držel staré evangelické víry. Pověstí o Šmádlovi se časem urodilo několik.
Fakta: Jan Šmádlo se na počátku sedmnáctého vypracoval z úředníka novoměstského trčkovského panství na purkrabího, získal majetek, přišel o něj, a znovu se ztracených pozic, už coby věrný, do šlechtického stavu povýšený císařův poskok, dobral. Takové curriculum vitae, by už v téhle zkratce samo o sobě i dnes vystavilo poukaz na záhrobní působení, i bez (doložených) násilných excesů a sousedských sporů. Následující dvě generace (poté rod po meči vymřel), které se chováním nelišily, své také přidaly.
A tak mohl Šmádlo koupit od řezníků vepře, i když v tu chvíli ležel daleko odtud v rakvi. Houpat se při pohřbu na oji vozu a vysmívat se z vikýře. Nočním nebem odnést domů nahořanského Matejska, který se zdržel u bylinkářky, zabloudil a našel nocleh u divné babizny, kde nesměl slůvko promluvit. Šmádlo mu prý cestou připomínal, že i když letí, musí Matejsek kývat nohama jako při chůzi.
8.6.2025
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část