 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Esus
Jako u většiny jeho kolegů a kolegyň, tedy starých keltských božstev, dnes jeho funkci víceméně odhadujeme. Snad byl ve spojení s plodností, a podle všeho se stromy; dochovaná zobrazení (například Sloup lodníků, nejstarší pařížská vykopávka) ho ve společnosti dřevin ukazují. Na zmíněném artefaktu – vidíte vlevo – jednu takovou kácí. Soudilo se, a někde stále píše, zvláště novopohané ten fakt adoptovali, na Esusovo spojení konkrétně s jeřábem.
Ale asi ne.
Jinak by to napovídalo roli příbuzné té, kterou plnil u Germánů Odin. Taky si někdo dal dohromady jména Esus (Hesus) a Jesus, tedy Ježíš.
Co je velmi pravděpodobné: lidské oběti, kterých se bohovi dostávalo. Zprávu o tom zanechal Lucanus.
Radost má Trevirů kmen, že boj byl přenesen jinam,
s nimi i Ligur – teď stříhá se, holí, však dříve mu kštice
splývala, zdobila šíji, byl v Galii Vlasaté první –,
ti, kteří příšernou krvavou oběť tam Teutatu nosí,
krutému božstvu, a hroznému Esovi v svatyni hrůzné,
oltáři Taranise – je krutý jak Diana skythská.1)
(to když Caesar stáhl z Galie vojska a vypravil se na Řím).
Sdělení spisovatelovo navedlo později učence brát citované pány jako uznánou nejvyšší keltskou trojici. Byť existuje i skromný názor, že Lucanus prostě vybral z nabídky tři zvučná, hrozivá jména, jedno se musí přiznat: ke galským bohům tady není připojen žádný římský ekvivalent. To výjimečnost Esuse, Taranise a Teutatise potvrzuje, obvykle totiž byli cizozemští nebešťané srovnáním s apeninskými opatřováni.
Oblíbená indoevropská trojice pak samozřejmě navádí k dalším pravděpodobnostem, odvozovaným ze širšího civilizačního kontextu.
Ve středověku, který si Lucana považoval, se jeho dílo dočkalo komentářů. A komentářů komentářů. V nich srovnání Esuse s Martem, taky s Merkurem – uctívali ho prý obchodníci. I doplnění (nebo odvození) informace o tom, že jeho oběti byly věšeny na stromě. Nebo přibíjeny ke stromu, aby jim byly trhány údy, představivost vykladačů (převážně ne tak minulých) posiluje jazyková nejednoznačnost a strohost starých textů; zprávy o galských bozích byly jen doplňkem Lucanova i dalších spisů, ne hlavním námětem.
Faktických památek se mnoho nedochovalo, zato jednotlivé nálezy a nápisy potvrzují Esusovu přítomnost prakticky v celém římsko-keltském světě, přičemž svobodná území za Dunajem a Rýnem se víře v něho jistě také nevyhýbala. Kromě již zmíněné Paříže byl Esus potvrzen také v korutanském Dellachu. Dokonce i v Africe, ovšem v tomto případě bude pravdou, že se na starý římský náhrobek v alžírském Cherchellu (tehdy ovšem zvaném Caesarea Mauretaniae) dostal pro galský původ a vyznání v Africe sloužícího římského vojáka.
1) LUCANUS, Marcus Annaeus. Farsalské pole: Chvalozpěv na Pisona. Přeložil Jana NECHUTOVÁ. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1976.
Esusova strana Pilíře lodníků:
No machine-readable author provided. Clio20 assumed (based on copyright claims)., CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
15.6.2025
Türst
Vedoucí Divoké honby, děsící na venkově švýcarského kantonu Lucern. Se smečkou třínohých psů se prohání v bouřlivém zimním počasí před Třemi králi krajem. V Horwu jsou ti hafani malí, přičemž hlavní psisko je jednooké, zatímco v Rickenbachu, kde pán obléká mysliveckou zeleň, ho doprovází stvoření napůl psí, napůl svinská. Tedy prasečí. Však víte, Švýcarsko je země mnoha údolí...
Divoký lovec vytrubuje při své jízdě na lovecký roh, a kdo ani přes jeho varování neustoupí stranou a neuvolní mu cestu, ten je začarován ve psa a připojen do fantomatické smečky. Necílí jen na lidi, jeho obvyklou obětí bývají též krávy, jež šokem ztrácejí dojivost.
Nechávaly se někde v tom čase otevřené stodoly, aby Türst vrata nerozlámal. Jinde zase zaháněl křížem.
22.6.2025
Gitziteifel
Malbun je známé lyžařské středisko v Lichtenštejnsku. Jednou z místních pamětihodností je Mírová kaple, postavená jako poděkování za to, že se zemi vyhnula druhá světová válka; stejně tak nepostihla i sousední Švýcarsko, jehož armáda při cvičení v roce 1968 odpálila z minometů mimo jiné i pět granátů, které omylem dopadly právě do téhle lichtenštejnské vesnice. Rozbily prý jen několik židlí na zápraží, jinak nic.
Vsí protéká stejnojmenný potok – a už jsme skoro tam, totiž u důvodu, proč se tu o vzdáleném místě tak zeširoka rozepisuji. Pod vysokohorskými pastvinami – 360 hektarů po staletí v užívání, stáje a stodoly, sýrárna – známými jako Alpe Hahnenspiel, je místo, zvané Gitzihöll, kudy dle místní pověsti Gitziteifel (lichtenštejnsky tedy neumím ani slovo, ale tipl bych si na Kůzlečího čerta) tahal mrtvá kůzlata k potoku, aby tam maso před konzumací omyl. Protože hltal maso syrové, barvila krev lilie v údolí do ruda.
Gitzihöll současnosti je mimochodem malbunská (dle hodnocení slušná) pizzerie, mající zmíněného ďáblíka i v logu.
22.6.2025
Bergmanderln
Podobné historky se vyprávěly všude po Evropě, tahle konkrétní v rakouském Waldviertelu. Na Dyji (na tamních mapách Thaya) mezi Eibensteinem a Raabsem tam stával mlýn Rothmühle. Zaslechl jednou mlynář večer slabé volání po přívozu – a když se podíval, kdo vyžaduje jeho služby, spatřil na druhém břehu skupinku dětí. Aspoň podle slabých hlásků a výšky to tak vypadalo. Jenže když se pro ně vypravil, zjistil, že to jsou skřítci. A že jich není málo, a že stále přibývají. Přicházeli z Kollmitzbergu, kopce za řekou, v němž – jak místním dobře známo – Bergmanderln, čili skřítci z hory v hojném počtu žijí.
Celou hodinu převážel přes Dyji jednu loďku plnou pasažérů za druhou, než všechny přepravil. Ztráceli se prý v lese, příznačně zvaném Teufelskirchenhöhe. Kam a proč měli ve skutečnosti namířeno, mlynář nevěděl. Jisté jen bylo, že od toho večera se mu dařilo, na co sáhl.
22.6.2025
Bräzglaväc
Bezhlavec. Duše nekřtěňátka v podobě poletujícího světýlka. Objevuje se za soumraku a při úsvitu, obvykle v okolí hřbitovů a cest. Ne modlitby a znamení kříže, ale klení a nadávky pomohou tento rychle se pohybující slovinský příznak zahnat.
V Prekmurje se ještě před sto lety věřilo, že Brezglavljeki se kromě téhle světelné podoby (v níž občas lidé zahlédli skutečně bezhlavou postavu) někdy posedávají jako ptáci na vrbách nebo poletují jako můry. A modlitby, respektive pobyt v přítomnosti takto zbožnost projevujících živých, naopak jejich vysvobození urychlí.
29.6.2025
Podlegaj
Napadne-li vás svést se v okolí slovinské Ilirske Bistrice na volně stojícím oslu, dejte pozor abyste jste nenatrefili na tuhle zlomyslnou potvoru. Sotva na ni usednete, vznese se vysoko k obloze (až si na hvězdy můžete sáhnout, povídají).
Načež vás shodí.
Jste v lidovém vyprávění, takže neshoříte při průletu atmosférou, ani se nerozmáznete o zem, Podlegaj vás včas chytí. Ale ty nervy...
29.6.2025
Kozmoč
Svrchu člověk, zdola kozlík. Znali ho Slovinci z Valli del Torre (Terske doliny po jejich), údolí řeky Torre, protékající severovýchodní Itálií.
29.6.2025
Lithobolia
Démon, vyvolaný pro katastrální spory sousedkou rodiny Waltonových, Great Island, New Castle, New Hampshire. U.S.A. V létě roku šestnáctistého osmdesátého druhého tak měli Waltonovi o zábavu postaráno, ať už byli kde chtěli, na poli nebo doma, všude na ně létaly kameny. A nejen geologie, též industrie; Lithobolia vrhal i kladiva, hřebíky, cihly... Vytrhl vrata z pantů, vyrážel kameny ze stropů. Objevoval se v podobě černé kočky a jeho útoky skončily poté, co déšť kamení prorazil nejen dno člunu, ale taky Waltonovu hlavu.
29.6.2025
Old Jeffrey
Poltergeist, provozující obvyklé skopičiny, t.j. třískání dveřmi, zvuky rozbíjeného skla, trojí zaklepání znovu a dokola, v domě rodičů zakladatele metodismu Johna Wesleye v anglickém Lincolnshiru. Objevil se o Vánocích roku 1716, aby Old Rectory už v lednu opustil. Dospělí projevovali jisté obavy, Wesleyovic děti ovšem neviditelný přízrak nijak nevyděsil, právě naopak. Budoucí básnířka Mehetabel (tehdy jí ovšem říkali Hetty) mu dala i jméno.
29.6.2025
Tauros Aithiopikos
Tauroi Aithiopikoi, aneb Tuři etiopští nejsou rasou známou ani zoologům ani zemědělcům, leda by tito ve chvílích volna četli klasiky.
Od ostatních sudokopytníků se na první pohled neliší. Při bližším zkoumání (nedoporučuje se), ovšem dojde k odhalení jistých rozdílů od běžného standardu.
Rudá kůže těchto krav je neprůstřelná. Běžný evropský dobytek přerůstají dvakrát. Rychlost, jíž dokáží vyvinout, je rovněž mnohem vyšší. Agresivita úměrná síle. Odchylka zcela zásadní: Tauroi Aithiopikoi (Silvestri čili lesní, jak je označuje Plinius) se živí masem. Subsaharští pastevci, poznamenává Aelian, proto nezavírají svá ovčí a kozí stáda do ohrad, takové překážky by divocí býci snadno překonali. Ohrazují pastviny raději hlubokými příkopy. Masožraví útočníci spadnou dolů a zadusí se vzteky.
Pokud vám při čtení zběžného popisu vytanul na mysli buvol pralesní, nejmenší (tváří v rohy třem metrům a dvěma tunám rozběsněného hovězího je to ovšem přídavné jméno nevýznamné) poddruh buvola afrického, pak je vám zřejmě jasné, co starověcí turisté tam dole vlastně zahlédli.
Tauros aithiopikos středověkého Bestiáře: Jacob van Maerlant, Public domain, via Wikimedia Commons
6.7.2025
Pegasus Aethiopicus
Etiopie a Indie byly v očích starověkých Středomořců krajinami monstrům, respektive nezvyklým formám života zaslíbenými. Pinnatos equos et cornibus armatos, quos pegasos vocant, oznamuje Plinius ve své Naturalis Historia, kniha VIII. Etiopští pegasové jsou kromě pověstných křídel opatřeni navíc ještě rohy.
6.7.2025
Sphinx Aethiopicus
Napůl žena a z poloviny lvice je Sfinga etiopská. Opět nám o ní zanechal zprávu Plinius. Jestli ono tu ale nebylo užito sfingy řecké a egyptské jen jako modelu pro stručný popis: sphingas, fusco pilo, mammis in pectore geminis, zní celá ta poznámka. Aneb, jak bych vám to, mí drazí Římané, popsal? Sfingu znáte? Znáte. Doplňte přidanými detaily (tady žádné nejsou, vyjma zmínky o tmavé srsti) – a vidíte. Divné zvíře, které za jedno a půl tisíciletí budou lidé znát jako Papio hamadryas, a konkrétně ti ze středu Evropy říkat pavián pláštíkový.
6.7.2025
Drakôn Aithiopikos
Drak – v tomto případě spíš had – etiopský je padesátimetrový plaz, o němž nás informuje Aelian. Tihle opravdu dlouhověcí tvorové se prý živí slony.
(Tak tady přírodní vzor nenajdu. Rozdílná jména dnešních hostů – jednou latinská, podruhé řecká – poukazují mimochodem na původní nebo hlavní zdroj. Ač byli oba dnes zmínění autoři Římané, Aelian psal kupodivu řecky)
6.7.2025
Knurremurre
V Dánsku příliš mnoho kopců není, každý jen trochu vzrostlý pahrbek má šanci stát se pověstným. V jednom takovém kopci na ostrově Sjælland, mezi Lyng a Pedersborgem (dnes část města Sorø), vršku jménem Bröndhöi, kdysi bydleli trollové. Stranou od lidí. Knurremurre byl jedním z těch, kteří tam žili. Pověst, která ho zmiňuje, patří k historkám, v nichž lidé nehrají prakticky žádnou roli. (V našich končinách bývají aktéry takových příběhů vodníci.)
Chodil mladý troll starému za manželkou. Ten starý byl v místní komunitě známý bručoun a kverulant, taky horká hlava. A na záletníka přišel.
Mladý troll na nic nečekal a utekl. Proměnil se v kocoura a nastěhoval k lidem, kde by ho Knurremurre nehledal. K nepříliš zámožnému, leč ke zvířeti štědrému muži jménem Plat. Žil si, jako většina koček domácích v naprostém klidu po dlouhý čas, teplý pelíšek a mlíčko, co víc potřeboval.
Až jednoho dne jeho pán potkal cestou jiného trolla. Právě nedaleko Bröndhöi se náhle objevil, aby překvapenému člověku prostým veršem, oznámil, že Knurremurre už je na věčnosti, ať to poví své kočce.
„Hör du Plat, Siig til din Kat, At Knurremurre er död.“2)
Když se vrátil domů, hned mezi dveřmi Plat vzkaz předal, byl to člověk poctivý, navíc mu ta situace asi přišla zajímavá. Koneckonců, lidi se svými kočkami často vedou monology. Reakci ovšem nečekají.
Tady přišla, aby zvláštnost situace potvrdila.
Jak ho kocour uslyšel, nechal vylizování hrnce, které ho právě zaměstnávalo, postavil se na zadní a k Platově údivu lidskou řečí zajásal: „Tak to už se můžu vrátit domů!“
Což bez prodlení učinil.
2) KEIGHTLEY, Thomas. The fairy mythology. London: H. G. Bohn, 1870.
13.7.2025
Blutschink
Tyrolský vodník. Chlupatý černý medvědoid, s krvavýma lidskýma nohama, což je vlastně překlad jména, které se dá rozložit na Blut a Schinken. Ovšem je taky možné, že jméno není až tak popisné, jak by se zdálo. Totiž, je popisné, prakticky všechna jména jsou popisná, jenže tohle mohlo přijít z naprosto jiného jazyka. Od sousedních Slovinců zkomolením Tyrolům nesrozumitelného jména podobné příšery: błudnik. Proč by ne, my máme třeba hastrmana.
Byť se obecně počítá s tím, že Plutschinke, který před konzumací z člověka nejdřív vysaje krev, číhá ve vodě, na jihu Tyrolska se nastěhoval i do makových a fazolových polí, aby tam lovil dětské škůdce.
13.7.2025
Jimplicute
Ještěr – povídá se, že přímo dinosaurovitý –, který na temných arkansaských (i okolních) cestách přepadá neopatrné chodce. Jde po krku, respektive po krkem procházejících tepnách, z nichž se může občerstvit krví. Folkloristé kladou jeho původ do časů po americké občanské válce; jisto je, že i sto let poté, v roce 1954 budil hrůzu natolik, že v severní Karolíně se po stopě netvora, napadajícího psy a dobytek, vydalo více než tisíc mužů. Co ulovili, byl docela obyčejný rys. Faktem ovšem budiž, že útoky tajemného tvora od té doby ustaly.
13.7.2025
Will-Am-Alone
Zlomyslná veverka severoamerického dřevorubeckého folkloru. Sbírá jedovaté kytky, aby z nich vyráběla drobné jedovaté střely, jež pak hází po spících drvoštěpech. Zásah pod víčka nebo do uší působí noční můry nebo nepříjemnou bolest hlavy.
13.7.2025
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
_-_Der_naturen_bloeme_-_Jacob_van_Maerlant_-_KB_KA_16_-_047r_b2.jpg){kind=link}