Bestiář, část sto třicátá první

Bestiář
část sto třicátá první

Diomēdous hippoi

Některá zvířata překvapí nečekaným chováním v rámci druhu. Nejen zvířata, zaskočit může i fakt, že třeba takový tabák i rajče patří do stejné čeledi, takže Tomacco vyšlechtěné Homerem Simpsonem (díl AABF19 E-I-E-I-(Annoyed Grunt), česky Fujtajbl) až tak zvláštní nápad vlastně není. Diomédovy klisny, navenek kvalitní, leč běžné příslušnice rodu Equus, se od ostatních lichokopytníků lišily zcela zásadně, a to přijímanou potravou. Kdepak tráva, seno, obrok (okamžik, podívám se, co to vlastně je.... aha, oves). Ani jablka. Kostky cukru už vůbec ne, a nejen proto, že ty několik tisíc let ještě čekaly na svého vynálezce. Kobyly, chované thráckým králem, se krmily masem. A protože posloucháme pradávný mýtus, je snad každému jasné, že konkrétně masem lidským.

Pro pořádek připomenu, že i když se obvykle hovoří o klisnách, existují i verze, v níž jde o hřebce. Jmény Podagros, Lamón, Xanthos – což znamená Žlutý, a je to celkem frekventované starořecké jméno, koně takové známe hned tři – a Deinos. Nic to nemění. (A ještě přidám, že i mezi kopytníky vědě opravdu známými se tu a tam masožravci vyskytovali, například eocénní Andrewsarchus.)

Po čtyřech lidožravých klisnách zatoužil mykénský král Eurystheus, a pověřil jejich dodáním Hérakla. On tedy spíš toužil po tom, aby Diova syna, jehož zaměstnával, při pokusu o krádež sežraly; výsledkem osmé z dvanácti pověstných prací ovšem potěšen nebyl. Ani původní majitel, jehož hrdina, který přesilu neporazil silou svých svalů, ale mozku. Ten – král Diomédes, ne Hérakles – totiž skončil v žaludku svých kobyl taky. Zatímco lidské protivníky zahnal pomocí záplavy mořské vody, přivedené na bitevní pláň chytře vykopaným kanálem, cíl své výpravy zkrotil Hérakles až poté, co byla čtveřice čtvernožců nasycena. Kromě Dioméda bohužel sežraly klisny také hrdinova přítele a pomocníka Abdéra.

Héraklés odvedl lidožravé koníky do Mykén, Eurystheus je obratem ruky věnoval Héře, případně Diovi, a nechal vypustit pod Olympem. Tam pak podlehly tamním divokým šelmám, lvům, vlkům a medvědům, dle jedné verze vyslaných samotným Diem, který takovou obětinu odmítl přijmout.

Římská mozaika Hérakla, krotícího Diomédovy klisny: Luis García, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

21.12.2025

Aigaios

Syn Gaie a Ponta, spojenec Titánů v jejich válce s Olympany. Bůh mořských bouří, přesněji těch zuřících nad Egejským mořem. Pro spletitost řeckých mýtů někdy brán jako otec storukého Briarea (Homér to tvrdí). Později oba dokonce splývali v jednu postavu. Pletou se tu ovšem dvě jména, Aigaión a Aigaios. Stejná významem, to první ale taky může znamenat Aigaiův syn. (Čeština tady tedy vůbec nepomáhá, že?)

21.12.2025

Paregoros

Jedna z Okeanoven. Společnice bohyně Afrodity, specializující se na útěchu a povzbuzení. Ne všechny vztahy vedou k: „Žili šťastně až navěky.“

21.12.2025

Xanthe

Ókeanovna, tedy dcera Ókeana a Tethys, o níž se dnes podle jména, znamenající Žlutá, jen dohadujeme, sloužila-li coby personifikace takto zbarvených ranních a podvečerních oblaků nebo jako nymfa žlutých vod písčitých a bahnitých řek.

28.12.2025

Menoites

Podsvětní pastevec Hádových stád. Taky jeden z chovatelů dobytka, jemuž se poštěstilo setkat se s Héraklem. Diův syn mu zlámal žebra, než na Persefoninu prosbu zápas přerušil. Je pravda, že to byl Menoites, kdo Hérakla vyzval, ovšem je také pravda, že důvodem bylo bez ptaní poražení jedné z krav, jejíž krví chtěl hrdina potěšit stíny mrtvých.

28.12.2025

Helén a Heléna

Divý muž a Divá žena domovem v lesích kolem šumavského Boubína. Ta jména dostali nejspíš podle toho, že po zvyku jiných lesních bytostí rádi škádlí dřevorubce a taky pokřikují: „He! Hele.“

Jiná tamní divoženka se jmenovala Ihana, aspoň tak na ni kdosi z lesa volal. A další Sála. Johana a Sára by snad znělo srozumitelněji, ale uši očitých svědků to chytily takhle.

28.12.2025

Hlávka

Pozorovali jedné noci na cestě mezi Zdíkovem a Branišovem (dnes úředně jedna vesnice) nedaleko Vimperka černý kočár s černým bezhlavým kočím a černým, oheň chrlícím pasažérem. Tím byl branišovský sedlák Hlávka, osoba pověstně zlá a nepřející. Než se fantomatické vozidlo propadlo do země, hodil Hlávka po svědcích velký kámen. Vzteky, že jim nemohl jinak ublížit.

Když se pak odvážní venkované vypravili za bílého dne kámen prozkoumat, zjistilo se, že nejde o kus zlata, jak někteří očekávali, ale mezník, který sedlák zaživa poposadil, aby mohl souseda připravit o kus pole.

28.12.2025

Hahnengickerl

Alpský horský hřbet Untersberg není jen domovem spícího krále pod horou Fridricha Barbarossy. Žijí v ní i bytosti bez vlastní stránky v učebnicích dějepisu, ovšem obdaření neméně mocnými silami.

Jednoho tamního trpaslíka poznala bohatá, leč vážně nemocná cizinka, která kdysi přispěchala do Salcburku nechat si pomoci samotným Paracelsem. Zkušený a znalý lékař ale selhal, nedokázal nemoc rozpoznat a vyléčit. S lítostí se musel omluvit.

Poslední šance padla.

Aspoň tak to žena, naříkající na lůžku cítila. Jenže potom se otevřely dveře – a v nich trpaslík. Že prý Paracelsus je dobrý lékař, ale je to jen člověk, a lidé že všechny choroby neznají a léčit neumí. Ovšem on by to, coby bytost moudrá a kouzelná zvládl, pochopitelně ne zcela zdarma. Co dáma, souhlasí?

Souhlasila.

A dál už to vlastně znáte. Číslo 500 v klasifikaci Aarne–Thompson–Uther. Kouzelný léčitel slíbil pomoc pod jednoduchou podmínkou: dostaví se za rok ke kontrole, a pokud na něho přestane během té doby pacientka myslet a zapomene jeho jméno – Hahnengickerl – odvede ji sebou do hory a pojme za manželku.

Jednoduché, že?

Stejně jako pokračování. Vyléčené cizince se pochopitelně jméno z paměti vytratilo. Jak se ale blížila lhůta, začala panikařit a shánět se po sebemenší pomoci, až v zoufalství vypsala odměnu ve výši poloviny svého majetku.

Protože jsme v lidové pověsti, vstoupila do děje pochopitelně chudá dívka, sbírající v horách léčivé byliny pro svou nemocnou matku. Vyslechla radostně prozpěvujícího trpaslíka, okamžitě nechala sběru a uháněla do hotelu Goldnen Schiff (dneska sídlí v budově tohoto prý „nejstaršího salcburského hostince“, stojící na Residenzplatz vedle kostela sv. Michaela banka), aby trápící se cizince zatepla prozradila, co zjistila. Následoval šťastný konec pro zúčastněné osoby lidského rodu – spokojená cizinka odjela vstříc dlouhému zdravému životu, chudá dívka přetala být chudou. Jen Hahnengickerla radost přešla. Jak se o zmařené naději na brzký sňatek dozvěděl, se neví. Pro odpověď, kterou by dostal, a která by ho rozhodně nepotěšila, už si ale ani nepřišel.

28.12.2025

Sinmara

O téhle skandinávské obryni toho mnoho nevíme. Vlastně ani, jestli je skutečně obryně (prakticky všechny dámy skandinávských mýtů, pokud nepatřily do rodu Ásů nebo Vanů, jsou takhle označovány). Což znamená, že více či méně sofistikovaným úvahám o jejím původu, funkci a vůbec všemu jsou dveře široce otevřeny.

Dnes je obecně považována za partnerku ohnivého Surtra. Taky Mímiho. To vše podle několika veršů jedné jediné eddické básně.

V její správě je zbraň jménem Lævateinn. Vyrobil ji Loki, sloužit má k likvidaci zlatého kohouta Vidofnira. Že jste se o ní nedočetli? Potom se vám do rukou dostalo nejspíš starší vydání, Lævateinn dosadil do poemy Fjölsvinnsmál až v devatenáctém století norský filolog Sophus Bugge. V předchozí edici se zbraň jmenovala Hæva-teinn. Změna nijak velká, ukazuje ale na skutečnosti, že nic není trvalé. Ani minulost být nemusí.

O kohoutovi se od Fjölsvinna třeba dozvíme:

Vidofni se jmenuje, ve větvích sedí

mocného Mímiho stromu

a trpkým smutkem stále naplňuje

Surta a Sinmaru.¹⁾

'Viþofnir heitir, en hann stendr veþrglasi

á meiþs kvistum Mima:

einum ekka þryngr hann ørófsaman

Surt ok Sinmǫru.'²⁾

V osmnáctém století ale Árni Magnússon ani Surtra ani Sinmaru v básni na tomhle místě nečetl. Poslední verš tehdejšího vydání vypadá takto:

einum ecka þrúngr han ó-rof saman

Svrtr sinn mavtv.³⁾

Tak co tedy? Než se postavíte na jednu stranu, pamatujte ale, že skutečné básně jsou mnohem starší, předávané ústně a později zapisované dnes ne moc čitelným gotickým písmem.

Zdrojem více či méně zasvěcených úvah je pak jméno probírané dámy; ta jsou – nebo ještě nedávno bývala – vždycky popisná. Před tisícem let přímo adresně, nejen proto, že se tak jmenoval dědeček, oblíbená celebrita nebo že hezky zní. Sinmara by tedy mohla podle Rudolfa Simeka být Bledá noční můra. Taky Setrvalá, jak soudí jiní. Velká. Děsuplná noční vize je to už od Magnússonových dob vždycky.

Ilustrace: Jenny Nyström, Public domain, via Wikimedia Commons
citáty:
1) Edda. V MKP 1. elektronické vydání. Přeložil Ladislav HEGER. Eposy. Praha : Městská knihovna v Praze, 2019. ISBN 978-80-7602-689-6.,
2) Hildebrand, Gering & Möbius (1904), "Fjǫlsvinnsmǭl" strophe 18,
3) Magnæus (1787). "Fiöl-svinns mál" strophe XXV.

4.1.2026

Juutas

Démon, objevující se v finské Kalevale. Její český překladatel Josef Holeček poznamenává ve své studii, otištěné v roce 1878 v časopise Osvěta, že jméno vychází z litevského jüdas, černý, jemu ale hned napadl biblický Jidáš.

Do zmíněného příběhu se kolega mnohem známějšího Hiisiho dostal pro Lemminkäinenovo vychloubání. Že prý není zvíře, které by on nedokázal lapit. Hiisi a Juutas, kteří mladého vejtahu zaslechli, nenechali výzvu bez odezvy. Ten první sestavil děsivého soba, druhý losa. Nebo naopak. Důležité je, že Hiisiho zvíře, byť ho hrdina v mezičase dostal, dokázalo Lemminkäinenovi zatopit tak, že poučený třetí syn předal budoucím generacím tuto zkušenost:

„Nikdy nechoď druhý z mužů,

nikdy nechoď ve svém věku,

nechoď zpupně v lesy lovit,

na Hiisova losa číhat,

jako já sděl přenešťastný,

jenž si zkazil dobré lyže,

ztratil krásné bidlo s bodcem,

přelomil si pádný oštěp!“

(LÖNNROT, Elias. Kalevala. Přeložil Josef HOLEČEK. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-055-9.)

4.1.2026

Katajatar

Víla jalovcového keře. Finská, pod vedení tamního Pána lesů Tapia spadající.

4.1.2026

Groac'h

Groagez jsou celkem běžní antagonisté bretonských pověstí. Vodní lid, sídlící v pobřežních jeskyních i v mořských hlubinách. Někteří vypravěči poukazují i na lesy. A další (včetně rodičů) na vodní zdroje, do nichž může nepozorné děcko spadnout.

Často je při popisu vybraných jedinců poukazováno na signifikantní ošklivost, někdy i na obrovské mroží kly, jimiž jsou opatřeni. Jisté ovšem je, že umí svůj vzhled dle potřeby měnit. Vypráví se tedy jak o babizně s berlí, tak bohaté krásné princezně. Ani s jejich povahou – poukazováno bývá na skutečnost, že rádi lidové k nedělnímu obědu – to není tak zlé; máme i historky, v nichž byli Groagez k lidem hodní a štědří.

11.1.2026

Haselmännchen

Hornorakouský skřítek adresou pod lískovým keřem. Drobné ruce, velká pusa, občas pěkně zlomyslná mysl. Probere podzimní úrodu, některým oříškům přičaruje tvrdý obal a odpornou chuť, jiné udělá chutné, se snadno rozlousknutelnou skořápkou. Dětem, které je přijdou ke keři sesbírat, pak podstrkuje vybranou sortu podle toho, jestli má dobrou náladu nebo se mu chce škodit.

11.1.2026

Almgeist

Před zimou scházívali alpští pastevci i s dobytkem z horských pastvin dolů. Jejich chaty ale opuštěné zůstat nemusely. Se zimou přicházel horský duch, obešel všechny zazimované chaty, a do té, které nebyla chráněna křížem nebo iniciálami jmen Tří králů se i se svou domácností nastěhoval. Služebnictvo se s řevem, klením a nadávkami, násilí nevyjímaje, hned pustilo do výroby sýra a dalších hospodářských prací. Jak skončilo, šlo se dál, k dalšímu prázdnému nezajištěnému objektu.

Členem téhle tak trochu zvláštní Divoké honby se stávali lidé, na něž Almgeist narazil. Takový nešťastník byl bez prodlení zařazen do démonovy družiny, odsouzen k namáhavé noční práci až do Soudného dne. Co mohlo tomuto osudu zabránit, bylo mít u sebe nůž se znamením tří křížů. A věrného jezevčíka, takového, jaký doprovázel mladíka, jemuž se podařilo díky popsanému vybavení ducha z pastviny Rettenbachalm nedaleko Bad Ischlu vyhnat.

11.1.2026

Bir

Nebezpečný démon, postihující indické vesnice nemocemi. Venkovské cíle jsou pevně dané, kromě lidí se zaměřuje i na hospodářská zvířata. Což je škodící strategie ještě účinnější.

11.1.2026

Payak Wane Tai

Běžný thajský kříženec. Tygří hlava na Garudově těle, zakončeném ocasem Hongsy.

11.1.2026

Muhnochwa

Není tomu dávno, lehce přes dvacet let, kdy tenhle démon, bytost nebo bůhvíco způsobil v Lakhnaú (Lucknow), hlavním městě indického státu Uttarpradéš srocení desetitisícového davu, který policie musela rozehnat střelbou do vzduchu. Vystresovaní lidé tehdy požadovali rázné řešení potíží, které měl podle nebezpečně narůstající fámy Muhnochwa v kraji na svědomí. Vnikal v noci do domů a drásal jejich obyvatelům tváře a paže. Třiceticentimetrovou kouli, podle některých svědků vybavenou netopýřími křídly, červeně a modře svítící, považovali někteří (je dvacáté první století) za mimozemskou sondu. Vzdělanější za kulový blesk. Nevzdělanější za démona. Za Pákistánci geneticky modifikovaný a do Indie vypuštěný hmyz. Na čem se všichni shodli, byla vysoká rychlost s níž Muhnochwa mizel.

Za pár měsíců naštěstí zmizel úplně.

18.1.2026

Deo

Paňdžábský lesní démon, skrývající se ve větvích. Lidožravý a nepříliš inteligentní, jak už takoví bez ohledu na zeměpisný původ bývají. Není tedy problém zjevení s velkými pysky podvést.

18.1.2026

Lasi

Lesní bytosti mívají občas zřetelné poznávací znamení, chodidla opačně. Stejně tak podle některých pověstí i svůdné démonky z pověstí indických Mizo. Pohledné – aspoň na první pohled – dívky mají zálibu v lovcích, a pokud se jim zadaří, mají i okouzlení zálibu v nich. Nejen tu.

Lasi garantuje svému milenci úspěch každého lovu.

Za běžné podmínky: nesmí o ní nikomu povědět. (A taky se jí už nikdy nezbaví, i to je třeba mít na paměti. Nadpřirozené partnerky bývají často extrémně žárlivé a majetnické).

Jsou známy i příběhy... případy, v nichž figurují Lasi jako nekompromisní lidožroutky. Takže když se schováte pod postel, dávejte taky pozor, jestli nohy, jež pozorujete, opravdu odkráčely směrem z domu ven (připomínám, že Lasi je mohou mít obrácené). Jinak skončíte v žaludku, jako kluk z jednoho takového, který si pohyb špatně vyložil, vylezl a démonka ho chytila.

18.1.2026

Van Chung Nula

Nebeské slečny, opatřené křídly. Nic zvláštního, a to i mimo indický subkontinent. Obvyklý je i příběh, který si Mizo o jedné takové létající dívce vypráví.

Koupala se se svými družkami u pramene (a určitě rozčesávala své dlouhé vlasy, neboť i těmi se Van Chung Nula, v překladu Nebeské panny, pyšní). Byla lapena šmírujícím mladým mužem, aby se tento s nadpřirozenou krasavicí následně oženil. Bez dívkou kladených podmínek, nedostala k nim totiž příležitost. Takové případy známe také: pokud kouzelná krasavice nevstupuje do partnerského svazku ze své vůle, pak musí peří, kůže nebo i předmět denní potřeby v jejím vlastnictví odebrán a bezpečně zajištěn, aby při nejbližší příležitosti neutekla. Stejně tak i tady. Na rozdíl od evropských labutích princezen tyhle východoindické ovšem křídla před koupelí neodkládají, novomanžel novomanželce – jmenovala se Sichangneii – je proto prostě uřízl a schoval. Až sedmý syn je pomohl matce získat zpět; Sichangneii pak bez prodlení odlétla zpět na nebesa. Pozdě bycha honící muž – lidové pověsti milují drastické detaily – si pak roztloukl varlata kladivem, což mu nejen nepřivolalo manželku zpět, ale taky ho bezpečně zabilo.

18.1.2026

Khuavang

Khuavang kal lai, říkají Mizo hlubokému tichu. A toho, kdo ho jako první poruší, právě skřítkové Khuavang, malé ale kouzly mocné bytosti, označí pigmentovou skvrnkou. Pihou krásy, chcete-li. Khuavang chhinchhiah v jazyce Mizo.

18.1.2026

Khon Tun

Vzhledu jsou tihle obyvatelé Himmapánského lesa lidského, jen je občas umělci, ilustrující staré příběhy, obdařili dalším párem rukou. Ty se jistě hodí, Khon Tun jsou totiž vynikaíjcí hudebníci, znalí hry na všechny hudební nástroje.

18.1.2026

Šarabha

Hinduistické božstvo různých podob. Ptačí lev s osmi nohama. Stejným počtem končetin opatřený jelen. Bytost tisíce paží. Tvor čtyřnohý, dvouhlavý. Rohatý. Adresou na hoře Krauncha. Adresou na hoře Gandhamadana. Coby jelen domovem v Kašmíru. Zlatý pták. Kozí hlava, rohy, lví hříva a koňský trup (tibetská verze). Silnější než slon, schopný jedním odrazem zdolat široké údolí.

První podoba, ta se dvěma páry křídel, je starší a opatřená příběhem (nejstarší mimochodem zná Šarabhu jako divokého tvora, děsícího řevem ostatní zvířata, ovšem jedlého). Jeho posláním bylo přivést k rozumu Narasinhu, Lvího muže, který jinak posloužil dévům v boji s démony asury. Ten poslal proti Šarabhovi svůj vlastní výtvor, dvouhlavého ptáka jménem Gandaberunda. Nastal boj, který poznamenal opravdu široké okolí. Uvolnily se při něm další entity, ze Šharabhova Třetího oka vyskočila bohyně Pratyangira, aby Lvího muže nakonec přivedla k rozumu.

Zabrousíme-li hlouběji do světa hinduismu, pak Šarabha byl vtělením Šivy a Narasinha Višnua. Některé višnuistické spisy ovšem tvrdí že dvouhlavý pták byl právě avatar Višnuův.

Pro buddhisty má onu podobu osminohého jelena, který coby jedno z předchozích převtělení Buddhy kdysi namísto využití nečekané výhody nad králem, který se ho poušel ulovit, lovci naopak z nezáviděníhodné situace pomohl. Vděčný panovník pak na oplátku ve své zemi zakázal lov.

Sarabha, drtící Narasinhu: Leon Meerson, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons

25.1.2026

Moila Deo

Ošklivým vlasatým trpaslíkem popelavé kůže, který v lese loví a žere osamělé chodce, se člověk může stát pro zuřivou závist. Tu pak taky rozdává a personifikuje.

Stalo se třeba, jak vypráví hajongská pověst, že dva levharti vybili v noci jednomu muži stádo; sousedova dobytka se ovšem šelmy nedotkly. Což se dotklo postiženého venkovana.

Proč právě on? Proč ne ten chlap vedle?

Tohle nás chytá běžně, v první chvíli zavaleni pocitem zoufalé marnosti hledáme na koho svou tíži svalit. Jenže muže ta chvilka nepřešla. Posedl ho Moila Deo. Vyrazil šelmám po stopě, jednu se mu podařilo zabít. Tam, kde by jindy následovalo zadostiučinění nebo smutná úleva, ale zůstal vztek a závist.

Muž ochutil levhartí žlučí pivo a souseda na něho pozval. Připravený dryák měl fatální následky; stejně tak ovšem i test, který na žádost vdovy po na žaludeční potíže náhle zesnulém manželu provedl místní věštec. Podezřelý se musel napít lektvaru, který je lidskému organismu naprosto neškodný, zatímco démona naprosto bezpečně zlikviduje. Včetně hostitele. Tak se stalo i v tomto případě. Duch posedlého, protože nebyl v záhrobí přijat někdejšími členy vlastního klanu, pak bloudil krajem coby Moila Deo ve své podstatě. A přepadal pocestné, jak to tenhle trpaslík dělá.

Aby měli od takového, který se v hmotné podobě nesoustředí na posednutí, ale kořist rovnou požírá, lidé pokoj, předkládají se mu jako ochranná obětina plané banány, melasa a mletá rýže.

25.1.2026

Thla Ai

Existuje jedna zkušenost, vlastně pravidlo, aplikované na osobní kontakt s obyvateli jiných světů či sfér prakticky po celém světě. Stejně jako ji máme s duchy, dušemi a strážnými anděli, že v tom nemusíme být sami.

Ve světě východoindických Mizo obojí ilustruje Thla Ai. V souladu s druhou větou duch, který dokáže člověka zbavit opravdu vážné choroby, jež by jinak měla fatální následky. Thla Ai ovšem sídlí v lese a je nutno ho pozvat a do domu přivést.

Teď přijde vysvětlení věty první: duch cestou pokřikuje a vyluzuje strašidelné zvuky. Člověk, který ho vede, se ale nesmí ohlédnout. Jinak se Thla Ai ztratí.

25.1.2026

Ebiribong

Posvátný strom a jeho duch, uctívaný nigerijskými Ibibio. Původem mocný náčelník, který se po smrti převtělil, aby dál držel ochrannou ruku nad svým lidem.

Před novou setbou jamů (poznámka na okraj: Nigérie je dnes s obrovským předstihem největším světovým producentem téhle plodiny) se stromu obětoval kozel, na pečlivě vyčištěnou půdu u paty se s tancem a zpěvy pokládaly svaté obrázky a figurky. Kolem stromu nesmělo vyrašit nic jiného než bylina, vědcům známá pod jménem Thaumatococcus. Z mladých výhonků téhle rostliny bez českého jména se pak splétaly šňůrky a ovinovaly kolem obětin. Měly zajistit plodnost – rohože novomanželských lůžek byly vyráběny ze stejné zeleně.

Jako symbol období sucha a období dešťů byl kmen opásán palmovými listy, zastupujícími duhu a blesk.

1.2.2026

Ogboinba

Existuje i jiné vylíčení osudu jedné z prvních žen, které stvořila Woyengi, bohyně nigerijského národa Ijo, stručnější a zmiňující jen skutečnost, že Ogboinba, nespokojená se svou vlastní volbou, Stvořitelku ve vzteku vyzvala, aby nakonec přišla i o to, co měla. Ale ten delší příběh je hezčí.

Lidé, které Woyengi tvořila, si mohli vybrat svůj osud, respektive schopnosti a vlastnosti. Ogboinba chtěla být ženou, narozenou na vybraném místě. Mít takovou znalost magie, jako nikdo jiný. Přála si manžela – ale zapomněla přát si děti.

Což se jí stalo opravdu osudným.

Jak její pozdní touha po dětech rostla, stávala se posedlostí. Vyhlášená kouzelnice a léčitelka zvládla vyléčit ledacos a pomoci komukoliv, sama sobě v tomhle případě ale ne. Co pro ni bylo ještě trýznivější, že její nejlepší kamarádka měla dětí spoustu.

Ogboinba se rozhodla vynutit si na Woyengi druhou šanci. Ani její přítelkyně ji nepřemluvila. Na své pouti navštívila poutnice mnoho zemí a mnoho bohů, všude se jí snažili od nápadu navštívit podsvětní Woyenginu říši odradit. Cestou sbírala čarodějka síly, vyzývala bohy k zápasu, v němž vítěz bral poraženého moc – a vítězila. Přesvědčila k měření sil krále mangrového lesa Isenbiho. Krále Egba z pobřeží. Želvího krále ze zámoří, malého pouštního boha Adu i mocného Yasu. Kohoutího vládce Kohoutího království. Posílena jejich magií pak dorazila do podsvětí.

Woyengi by s bezdětnou ženou soucítila, a snad by i pomohla, Stvořitelku ale rozhněvalo, že Ogboinba připravila zmíněné krále a bohy o jejich kouzla, a to pro vlastní potřebu. Našla čarodějku (ta vyhlížela bohyni raději ze skrytu mocného kmene stromu iroko, neměla v plánu bezhlavě se vrhnout do střetu) a nařídila kouzla vrátit.

Boží hněv ochladil ten člověčí, odvaha byla ta tam, a Ogboinba se raději dala na útěk. Když pak zahlédla těhotnou ženu, schovala se v jejích očích, věděla, že Stvořitelka ženě v jiném stavu neublíží.

Neublížila. Odešla zpět do podsvětí, zatímco Ogboinba už navždy zůstala jen v očích všech budoucích matek.

1.2.2026

Gu (Gun)

Pátý syn fonské/ho Stvořitelky/Stvořitele Mawu-Lisy. Bůh kovář, bůh železa, zbraní, války a nářadí. Místo hlavy meč, neboť coby zosobnění (její) síly hlavu nepotřebuje, řekla mu matka. Coby zručný řemeslník ale přece jen něčím uvažovat musel, znalost všemožných řemesel a nástrojů, které vynalezl a později předal lidstvu, nepřichází jen tak sama od sebe. Stejně jako základní znalosti agronomické, kupříkladu žďáření (tedy vypalování) lesů pro zemědělskou půdu; i tohle, spolu se základy pravěké architektury, Fony naučil.

1.2.2026

Keron-Kenken

Démon z Patagonie. Živí se novorozenci, pije slzy nešťastných matek.

1.2.2026

Drusiel

Démon vzdušného elementu, zjevující se obvykle v podobě draka s dívčí hlavou. Dobromyslný a při inkantaci poslušný. Nikdy se ale dlouho nezdrží, to už sebou jeho živel nese.

Podle Goetie jeden z dvanácti pekelných vévodů, velící čtyřem stovkám démonů a podřízený Macarielovi. Podle Faustovy Magia Innaturalis podřízený Buriela, knížete zemského elementu.

1.2.2026

Zequiel

Anděl, který v šestnáctém století pomáhal Eugenu Torralvovi, španělskému lékaři, usazeénmu v Římě. Plavovlasý mladý muž seznámil doktora s léčivými účinky některých bylin. Poskytoval informace o věcech budoucích a dvakrát přenesl lékaře k pacientovi promptně vzduchem, pročež Torralvu přesvědčili katoličtí inkvizitoři u výslechu o tom, že šlo dozajista o anděla padlého, čili démona.

1.2.2026

Zi'iel

Apokryfní kniha Enochova uvádí tohoto anděla jako jednoho z těch, kteří mají na starosti jednotlivé geologické a meteorologické události. Zi'iel otřesy půdy.

1.2.2026

Ziqiel

Anděl s pověřením pro komety. Zaznamenal Enoch, a zařadil Ziqiela mezi Vládce země čili nebešťany zodpovědné za úkazy, s pohybem a existencí naší rodné planety související.

1.2.2026

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část