Bezejmenná stránka: Literárium

Ať tě můry štípou celou noc

 

Přišlo to znovu. Z podivně pokrouceného prostoru vystoupil kdosi bytostně nepříjemný, blížil se, a vzduch kolem něho houstl děsem. Prošel kolem pětinohé židle, nakoukl do skříně, nedovřel dvířka, ustoupil do šera ke stěně a začal cosi vykládat. V nepřirozeném prostředí, po prohýbající se žulové desce stolu se kutálelo naprosto zdravé a dokonale zralé červené jablko. Kupodivu z něj šel ještě větší strach, než z temných stínů v pozadí.

Dívka, stojící uprostřed místnosti, se snažila vzdorovat. Hledala cestu ven. Z otevřených dveří na ni vykoukla temnota, venku pod oknem se krčila nejistota. Kdesi za zády se ozval ošklivý zvuk trhajícího se plátna.

Hrůza. Musí pryč.

Hrůza na druhou. Nemůže se nadechnout. Nedokáže pohnout rukama. Pobídla nohy k běhu, ale zvedaly se pomalu a těžce, jakoby šlapala v rozehřátém medu.

V jednom okamžiku, z něhož mysl dokázala postavit věčnost, si spáčka uvědomila, že je to jenom sen, a procitla. Namísto úlevného povzdechu nebo chvíle nesrozumitelného blábolení, jaké někdy probuzení provází, se ozvalo jasné, hlasité a zřetelné:

„A mám tě!“

Následovalo ticho.

Existuje mnoho popisů absence zvuku. Většinou závisí na situaci předtím nebo poté, tu a tam na i na okamžiku přítomném. Je ticho před bouří, ticho tíživé, ticho napjaté. Trapné. Jaké si budete přát.

Tohle ticho bylo, řekněme – ať nevzbudíme pohoršení starých dam – rozpačité. Zjištění, že vítězný výkřik patřil skutečnosti, která nenastala, přimělo mluvčí k odevzdaně znechucenému doplňku.

„Do háje.“

Na počátku bylo pochopitelně slovo. Přesněji pět slov, pokud zvolíme za počátek vyprávění okamžik, kdy se jeho aktérka, květinová víla, po několika nocích rozhodla přejít z postavení pasivně trpící oběti do role aktivně konající osoby. Byla vyřčena záhy po svítání, kdy se (už v několikáté repríze) ozvalo zalapání po dechu a z trávy se jako na pružince zvedla do sedu malá postavička s kaštanovými vlasy a s křídly, podobnými dubovým lístkům. Zněla prostě:

„Ale už toho mám dost!“

Víla, které říkali Žabinka, (a která se nikdy nedozvěděla, že její jméno nebylo původně asociací k oněm běžným obojživelníkům, ale rádobyvtipné přeřeknutí) zaklela tak nějak obecně k mrakům na obloze. Zahrozila vrcholkům vzdálených hor. Její potíže ovšem ani z jednoho z těch míst nepřicházely, to věděla.

Už nějaký čas ji trápila noční můra. Přicházela v posledním snu před procitnutím (ty předchozí si víla nepamatovala, ale aspoň ji neprobouzely) a zůstávala po ní mysl v troskách, ledový pot na čele a roztřesená duše. Na nic takového nebyla Žabinka zvyklá. A zvykat si ani nechtěla. První ráno věřila, že je to jen dočasná, asi místy, jimiž procházela, způsobená potíž. Jenže děs se další – a následující – noc vrátil.

Noční můry jsou ovšem skupina sice specializovaných, ale jinak rozličných zjevení. Původem i vzhledem. Od čarodějnic a jejich pomocníčků, přes přírodní duchy až k démonům. Po staletích zkušeností existuje prakticky pro všechny případy nějaká technika boje, ať obrana, nebo protiútok. Víla bohužel nic z arzenálu, který proti můrám nasazovali lidé použít nemohla. Nemohla seknout stéblo slámy, nenápadně infiltrující dům škvírou pode dveřmi (neměla ani dům, ani sekeru). Nemohla rozsypat před prahem mák, aby se ta potvora zaměstnala počítáním zrnek (stejné důvody). Nemohla počmárat krajinu kolem sebe můřími nohami, symboly jednotahové pěticípé hvězdy.

Nemohla ji ani podplatit, i to někdy fungovalo. Musela ji porazit.

A právě tady narazila. Když nevystrčíte celý život nos z rodného kraje, máte naprosto jasnou představu o všem, co potkáte. Můžete se spolehnout na místní zdroje informací (Netvrdím, že budou správné, jen, že se můžete spolehnout, protože je znáte). Světoběžníci, navíc nadpřirozeného charakteru, jako je Žabinka, to mají těžší. Jejich seznam úkolů obsahuje bod číslo Nula.

Co jsem to potkala. Zářící dívčí přízrak? Koště pod polštář, jsme na severovýchodě. Divný pták s kulatým zobákem? Sebrat, co mi leží na hrudi a šup s tím do svěráku. Tohle všechno věděla. Potíž byla v něčem jiném. Žabinka si ani v nejmenším nedokázala vybavit, jak její noční můra vypadá. Jen, že je velká. Nepamatovala si víc, než děs, který ji probouzel. Někdo jí něco říkal, to bylo jasné, ale kdo a co, si nedokázala vybavit. Nenašla na hrudi stéblo, nevzpomínala si na zvláštního tvora.

Odpoledne před třetí nocí se jí podařilo najít odhozenou přilbici nějakého neúspěšného bojovníka, prchajícího tudy před drakem nebo  loupežníky. Ustlala si tedy na noc v železném stanu; navzdory běžnému přesvědčení nemají přírodní duchové s kovem problémy, na démony ale do jisté míry platí. A nic. Děsivý tvor se i přesto vrátil.

Co to musí být za obludu, když ji nezastaví ani železo? Do čeho jsem se to zase zamotala? Možná opravdu patří tomuto kraji, a snad bych se měla vykašlat na noc či dvě spánku, a letět odtud, co to jen půjde.

Jenže to vypadalo jako útěk.

Žabinka utíkala nerada.

Když slunce vystoupalo dostatečně vysoko, aby mohlo zbavit louku rosy, sedla si víla na velkým kámen ve vysoké trávě, položila bradu do dlaní, lokty opřela o kolena a přemýšlela. Nic ji nenapadlo, ačkoliv si byla jistá, že vypadá docela zadumaně.

I atmosféra úvahám napomáhala. Po nebi proháněl vítr několik malých mráčků, které tu a tam zakryly Slunci výhled a vrhly na trávu letící stín. U země ale panovalo naprosté bezvětří, což vyvolávalo zvláštní, takřka snové (brr!) okamžiky. Jen vílina hlava byla stále prázdná. Prázdnější.

Zvedla hlavu k obloze.

Z nebe nápady nepadají, povzdychla si. Jenom mi slunce svítí do očí a já je musím přivírat, až mi z toho hučí v uších.

Zarazila se, protože si uvědomila, že přivírat oči před ostrým slunečním svitem vlastně nemusí. Světlo bylo příjemně měkké. Paprsky se lámaly v pavučině.

Víla zavýskla.

Přece jen z nebe nápady padají. To je ono! Ta novinka, s níž se setkala v malém městečku na mořenském pobřeží.

Lapač snů. Díky podnikavosti místní švadleny, vysloužilého lodníka a poustevníka se tyhle amulety staly nezbytnou součástí každičké tamní domácnosti. Visely v oknech, nade dveřmi, ve skříni i pod postelemi, jeden dokonce víla strhla v komíně (spadla do něho náhodou, a ne, mluvit o tom nebudeme). Když se nějaká věcička stane módním prvkem, objevuje se po tu dobu prostě všude, nejméně pak tam, kde je její místo. Pravý účel by plnit ale měla, ona to taky nejspíš žádná novota nebude, tam, odkud je námořníci přivezli, je určitě používají hezkou řádku generací.

Žabinka zapátrala v paměti, aby dala dohromady všechno, co se o lapačích dozvěděla. Nebylo toho mnoho, ale víla, jako nadpřirozená bytost, ani mnoho nepotřebovala. Věděla, že jistou roli hraje materiál, a to jen do té míry, že musí být přírodní a přirozený. V místě, kde operaci chystala, by měla spíš problém s věcmi opačného charakteru; široko daleko nebylo jediné lidské, trpasličí nebo elfské sídlo. Žádný opuštěný mlýn ani hnízdo zlobrů, ani stopa po černokněžníkově paláci nebo dračím doupěti.

I to Žabinku znejistilo.

Co za noční můru bude operovat v takové, z hlediska výskytu myslí, které může napadnout, pustině?

Raději past připraví opravdu pečlivě.

Z dlouhých stébel a nejtenčích vrbových proutků vyrobila kruh. Pochválila se, jak je šikovná (to, že šlo o pátou konstrukci, z nichž tři nedokázala ohnout, spojit nebo udržet pohromadě, a čtvrtá ji při nečekaném rozpadu vymrštila vysoko do vzduchu, ovšem vypustila).

Vypletla ho opravdovou pavučinou. Přesvědčit velkou samici křižáka, kterou našla číhající na neopatrné luční koníky, nebyl žádný problém, stejně jako dodat poté kouzlem vláknu na objemu, aby ho nepřetrhl prolétající brouk, ani brouka pronásledující pták. Ozdobila svůj výtvor oranžovým chmýřím z hrudi červenky a několika žlutými peříčky, o které tu přišel nějaký zvonek. Přidala i zvonky botanické a několik pomněnkových kvítků, ačkoliv z nich měla velmi rozporuplné pocity. Připomínaly domov, lužní louku, které kdosi s lyrickým cítěním (nebo naopak někdo bez fantazie) pojmenoval právě Pomněnková. Žabince spolu se vzpomínkou na ni přepadala nejen nostalgie, ale často i rozmrzelost, hraničící se vztekem.

Zbývalo jen kouzlo, které mělo celé tohle magické zařízení uvést do provozu. Protože magická udělátka málokdy fungují sama od sebe. Jinak by se objevil démon při každém druhém kuřáckém zakašlání, nebo otevřela brána do pekla jen proto, že na zem spadly přes sebe tři větve a přeběhl přes ně zajíc. Víla chvíli přemýšlela, nebyla si jistá, ale pak usoudila, že v případě amuletu bude stačit vhodná poloha a víra, že k něčemu bude. Posypala ještě lapač pylem, který vytřásla z vlasů, to nemohlo uškodit. Posiloval prakticky každé kouzlo. Chtěla si být jistá, že noční můru buď chytí nebo nekompromisně zažene, ať už je jak chce velká.

Všechny ty práce a přípravy zabraly víle prakticky celý den. I to se jí hodilo. Unavená se ještě před soumrakem svalila do trávy a hleděla na do ruda zbarvenou oblohu skrz svůj výtvor, pevně zavěšený mezi dva diviznové stonky.

Jsem dobrá, ocenila se ještě jednou.

S nepatrným úsměvem, naznačující určitou zlomyslnost, potom zavřela oči.

Z podivně pokrouceného prostoru vystoupil kdosi bytostně nepříjemný, blížil se, a vzduch kolem něho houstl děsem. Prošel kolem pětinohé židle, nakoukl do skříně, nedovřel dvířka, ustoupil do šera ke stěně a začal cosi vykládat. V nepřirozeném prostředí, po prohýbající se žulové desce stolu se kutálelo naprosto zdravé a dokonale zralé červené jablko. Kupodivu z něj šel ještě větší strach, než z temných stínů v pozadí. Přízrak si ho nevšímal. Soustředil se na oběť, opět bezpečně ztuhlou děsem.

Schoval se do stínu, z něhož chtěl v pravý okamžik vystoupit. A pravý okamžik přišel a snový přízrak vykročil...

Chtěl. Ale ono to najednou nešlo. Sám se nemohl pohnout. Ani dopředu – ani dozadu.

Uvízl v naprosto prázdném prostoru. Dívka naproti němu zvedla ruku, aby mu zamávala. I jí to šlo těžce, jakoby na paži viselo neviditelné závaží.

Démon se po ní natáhl. Dlouhé bledé prsty se chvěly námahou. Sevřely prázdno.

Noční můra zakvičela vzteky.

A Žabinka se probudila.

První, co pocítila, když otevřela oči, byla radost z vítězství.

Netrvala dlouho. Prakticky okamžitě zjistila, proč – i když k ní noční můra skrz síť lapače nepronikla – se ani tentokrát nemohla pohnout. Přesněji: proč toto snění doprovázely vjemy prakticky fyzické.

Protože prakticky fyzické doopravdy byly.

Natočila hlavu – šlo to těžce a bolelo – a uviděla svou upaženou pravou ruku. S heknutím pohlédla vlevo. Druhá strana na tom byla stejně. I nohy.

Na jazyk se jí dralo přísloví, které raději polkla a utopila v děsivě rozbouřeném moři žaludečních šťáv, aby jí vzteklé klení neutrhlo hlavu.

Obrazně řečeno. Protože když jste zamotaní v zesílené pavučině, zůstanete pohromadě, i kdyby se na vás vyřádil vrah lehkých dívek, vybavený chirurgickými nástroji.

Chytila sebe samu.

Omezení pohybu často znamená také omezení mysli. I přes namyšlené řečičky o dokonalosti přirozeného mozku není tento v podobné situaci mnohdy schopen řešit dvě úlohy najednou. A fyzické útrapy mívají přednost.

Víla zaklela.

Co se to stalo? Ležela jsem přece tamhle! Jak je tedy možné, že jsem teď tady?

Protože...

Ošklivě se zasmála.

Konečně jí došlo, na jakou noční můru mohla narazit v opuštěném kraji, daleko od jiných tvorů.

Na takovou, kterou si přinesla sebou. Na svou vlastní.

Proto nezabralo železo, bránilo přízraku odejít, ne vstoupit, uvnitř už byl. Proto na sobě nenašla stéblo slámy, neviděla myš, ani cizí tvář.

Někdy jsou těžké sny opravdu jen těžké sny, a jejich původce netřeba hledat tam venku. Někdy si ty nejhorší noční můry nosíme v sobě.

Čeho se asi děsím? zeptala se víla hořce. Tolik? Byla to dobrá otázka. Každý se něčeho bojí. Jsou malé strachy a velké strachy; i když se v jejich klasifikaci často pleteme, existuje jednoduchá pomůcka, jak je rozdělit. Své skutečné hrůzy si nepouštíme k tělu. V žádném případě. Malý strach občas dobrovolně ochutnáváme, občas provokujeme. Kdyby nic jiného, dokazuje, že ještě žijeme.

Na velký strach se bojíme i pomyslet.

Často taky dříme, čeká na svou chvíli. A máme štěstí, když ho potkáme jen ve snu, protože z toho se můžeme probudit.

Žabinka se odvážně vydala mezi své myšlenky.

Musí to nějak souviset s tím, že začala přemýšlet o cestě domů. Vlastně ani ne přemýšlet, spíš opatrně tu myšlenku zkoumat. Něco to v ní probudilo. Nic, s čím se setkala na cestách. Nebyla to ale ani louka, ani společenství, z něhož vyšla. Neměla hrůzu z toho, že se jí vysmějí. To věděla naprosto přesně. Respektive si nic takového ani v nejmenším nepřipouštěla.

Když odlétala, představovala si sebe samu jako hrdinku velkých příběhů. Viděla se tak dávno před tím, než se sbalila a vyrazila do světa. Nikomu o svých snech nijak zvlášť nevyprávěla, nevytahovala se tím, co dokáže (ne moc), jen tu a tam naznačila, co od osudu očekává. To bylo v pořádku. To lidé dělají, pro případ, že by jim chtěl někdo splnit přání. Za tohle všechno sklidíte posměch buď hned – nebo vůbec.

Tak co mě to, u všech potvor, straší?

Trpce se ušklíbla.

Dokázala vzdorovat posměchu i překonat nedůvěru. Uměla se (aspoň myslela) vyrovnat s prohrou. Nebála se postavit protivníku mnohonásobně většímu. Její sebevědomí ostatně prakticky všechny přerůstalo.

Že mi budou vyčítat odchod? Varovala jsem je. A vysvětlím jim to klidně znovu. Třeba stokrát.

Že se mi budou smát? To já porazila lidožravý strom, ne oni.

Že mi nebudou věřit? A jak rádi – a kdyby ne, a kdyby o to šlo, mám svědky.

S tímhle vším se uměla vypořádat. Vzdorovat uměla. Skoro stejně účinně jako na sny a představy dokázala fungovat na hněv.

Spotřebovávala tuhle energii i teď. Strach utekl. Schoval se za roh a bude znovu číhat na Žabinčinu slabou chvilku, to věděla. Teď ale musela vyřešit problém zcela konkrétní.

Kdo ji v téhle pustině vytáhne z vlastní pasti? Má se dovolávat pomoci kolem letících ptáků?

Musela si pomoci sama. Jak, když visí pevně chycená v obří pavučině, na nos si jí právě sedla muška, a pokud si jí všimnou motýli, pak bude až do odpoledne předmětem zábavy celého jejich společenství? Nějakými čáry?

To nechtěla riskovat. Mohla vše ještě zhoršit. A není nic horšího, než se zamotat do vlastních kouzel.

Něco ji přesto napadlo.

Chytala sen. Chytila ho. Ale uvízla sama.

To znamená, že si opravdu může sama pomoci. Bylo to prosté. Což neznamená jednoduché, to dobře věděla, a proto se připravila na těžký zápas. Aby se do něho pustila, mnoho ale nepotřebovala.

Stačilo jen zavřít oči.

Z podivně pokrouceného prostoru vystoupil kdosi bytostně nepříjemný, blížil se a vzduch kolem něho houstl děsem.

Ne dlouho. Brzy ten vjem vystřídala Zvědavost.

Zvláštní snový svět, poskládaný z kousků toho opravdového, se zavlnil, jak se prolnul se skutečností. Noční můra, když odložila strach, vypadala jako Žabinka, byla jen hubenější, bledá, s očima tmavě podbarvenýma. Její křídla připomínala potrhanou černou krajku.

„Tohle jsem tedy nečekala,“ prohlásila. „Takže tu na mě čekáš?“

„Ano. Ty víš, jak to vypadá v bdělém světě, viď?“

Můra kývla. „Stejně jako teď tady. Visíš zamotaná do pavučiny.“

Nezdálo se, že by se tím bavila.

„Proč jsem tady?“ zeptala se. Žabinka se nadechla.

Jestli má bojovat, tak bude. Jestli musí porazit sebe samu, tak to udělá. Nebo to aspoň zkusí. Jenže bledý přízrak se nechystal ji děsit. Jen oblétl lapač snů.

„Tohle bylo na mě, že?“

„Já... myslela jsem, že někdo cizí...“

Když od někoho potřebujete pomoc, jste ochotni zapřít i to, čím jste se ještě včera všude chlubili.

„V pořádku. Bránit se je dovoleno,“ mávla můra rukou.

„Vypleteš mě?“ zeptala se Žabinka, „Prosím?“

Byla připravena vyjednávat ze všech sil.

„Jistě. Protože jsem ty. Nejdřív mě ale musíš...“

„...porazit!“ zaúpěla víla. Teď už se tak připravená necítila.

„Pojmenovat, to se dělá. Přijít na to, co jsem zač. Protože takhle se bojuje s noční můrou.“

Pojmenovat bych tě dokázala, pomyslela si zuřivě Žabinka. Jenže to bys mi už rozhodně nepomohla. Co jsi zač? Těžký sen. Strach. Démon.

Já.

„Dobře, pomůžu ti,“ prohlásila můra do ticha. „Začni s tímhle: Vždycky jsi byla jiná, pamatuješ? Snila jsi o tom, jak zachráníš svět.“

„To tedy ne!“

„Přeneseně,“ upravila své tvrzení můra, „A nepřerušuj. Viděla ses jako moudrá víla kmotřička. Hrála sis na Lesní strážkyni. Odvážnou bojovnici se Zlem. A co se stalo?“

„Stalo se to. Ne zrovna tak, jak to říkáš, ale přece jen,“ namítla Žabinka. „Když se nad tím trochu zamyslím,“ doplnila.

„Jistě. A co za to chceš?“

„Za co?“

„Za to, co děláš. Odměna. Nikdy nic není bez odměny.“

„Ale to jsou věci, které se musí udělat,“ namítla Žabinka, „Nebo které mě baví dělat,“ přiznala poctivě, „Za takové nikdy nic nečekáš. Ani nedostaneš. Leda ti občas někdo poděkuje.“

„Viď. A když se nad tímhle zamyslíš o něco víc, pak taky přijdeš na to, co jsem zač.“

Podivná noční můra, která se nebrání, pomyslela si nejdřív Žabinka. A protože jsem to vlastně já, něco si tím naznačuju.

Že zbytečně sním? Hloupost. Že mě občas vyženou? No a co? Bránit se umím. A někdy ta druhá strana prostě vyhraje. Je silnější, početnější, občas nehraje čestně.

Jenže jsou situace, kdy protivník vítězí, protože vlastně není. Kdy se není čemu bránit. A Žabinka je znala. Jen si se nechtěla připomínat.

Že si jejího návratu nikdo nevšimne.

Že si sotva uvědomí, že byla pryč.

To byl onen strach.

A teď se vrátil. Můra vyrostla. Pavučinová pouta se přitáhla.

Bezmocné víle vyhrkly slzy.

„Co mám dělat?“ vzlykla.

„Zeptejte se své noční můry, co by udělala ona,“ zadeklamoval přízrak.

„Co by udělala moje noční můra?“ neváhala Žabinka. Od koho jiného vzít pomoc, když ne sama od sebe?

„Šla by tam, kde by se cítila lépe. To přece není nic proti ničemu. Neukazuješ nikomu záda, jen hledáš své místo. Odešla jsi proto, abys něco dokázala. Jedno jestli jen sama sobě. Tak to tahle ber. Buď pyšná na své výsledky – a pokorná, protože ne všechno se ti povede. To si potom můžeš vyčítat, co jsi zkazila, a to je jen malý strach. A říká se mu Odpovědnost.“

A byla to pravda.

„Nemám se tedy vracet?“ zeptala se Žabinka tiše.

„Vracet kam?“ vrátil přízrak otázku.

Pochopila.

Výhodou snů je to, že je berete sebou, ať už jdete kamkoliv. Výhodou míst, která opouštíte, skutečnost, že se na ně nemusíte vracet. Když se vám chce, můžete je navštívit. Žabinka měla kam se svými sny jít. Měla přátele.

Měla nepřátele. I to se počítá.

Měla sebe samu.

„Ne vždycky musíš bojovat. Prostě to nech být. Neříkám, že to bude jednoduché,“ dodala můra. „Ale jde to. Nemít strach z toho, co není.“

Víla kývla. Můra se zase zmenšila, a s přimhouřenýma očima, pozorován při vhodném osvětlení, dal se úsměv v děsivé tváři popsat jako milý.

„Jedno bych teď ráda věděla já.“

„Co?“

„Jak se ti povedlo,“ zeptala se, zatímco bledými, drápům podobnými prsty opatrně škrabala pavučinu, „přivolat mě do snu? Víš, měla jsi vztek, a ten tě obvykle přivede k tomu velkému vodopádu.“

Který sjíždím na naprosto nerozbitné loďce a někdy mi to přijde ještě úžasnější, než skutečné létání, vzpomněla si Žabinka. To mám ze vzteku?

Vesele se na svou noční můru usmála.

„Jsi přece sen, ne? A snít, to já umím.“

 

© 2020, napsáno 2020

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist