Bezejmenná stránka: Literárium

Černý vzadu

 

Ve stínu pod skálou se cosi pohnulo. Jezdec zarazil koně a pozvedl kopí. Přišlo to dříve, než očekával, ale přesto byl připraven. Na okamžik se čas zastavil, jak oba strnuli v bojovém postavení, a potom se svět přehoupl do zběsilého sledu událostí. První kroky dokonale sladěných tanečníků smrti následoval první výpad a elegantní ústup, prudký útok a…

Muž ucítil, jak mu pod zadkem ujíždí sedlo, vnímal palčivou bolest v hrudi a nemilosrdnou přitažlivost, která se ho chystala obejmout.

V posledním úžasu pohlédl na blížícího se netvora.

Takhle to přece být nemělo.

Hory východně od Narubie jsou plné potencionálních klientů. Přesněji řečeno malých královstvíček a vévodství s nádherně zaostalým obyvatelstvem a nádherně zaostalou ekonomikou, založenou na prosté směně práce za zlato. Lovec odměn si tam připadá mnohem přirozeněji, když může počítat s obvykle nastavenými parametry chování.

Na druhou stranu, o mé služby tam tolik zájmu není. Ne, že by nechtěli, ale často mají pocit, že si je nemohou dovolit. Proto se do těch kopců vydávám málokdy.

Teď bylo na čase, abych si vybral něco jako dovolenou. Ne v obvyklém dračím stylu, žádné několikaměsíční vyspávání v temné sluji na hromadě zlata, toho jsem si před časem užil víc než dost. Měl jsem na mysli poznávací zájezd krajinou, kterou jsem ještě neviděl, nějaké to pokukování po památkách a komentování směšných domorodých zvyků. Jistěže v tom bylo i něco adrenalinu, ne všude, kde drak přistane, poslušně čekají na jeho požadavky. Jsou končiny, kde po vás okamžitě vyrazí nějaké komando (obvykle složené z potulného rytíře, místního idiota a ševce), stejně jako země, kde našince naprosto ignorují.

Několik dní jsem si užíval létání v horské termice, tu a tam zlomyslně vyděsil nějakého pasáka ovcí, než před mnou jeden z nich ani neutekl, ani se nepokoušel ukrýt v blízkém trnkovém křoví, ale začal mávat dlouhou holí a pokřikovat, abych si ho všiml.

Měl pro mě vzkaz.

Jakmile narazíte na krajinu kopců, jejichž svahy jsou natolik strmé, aby nikdo nevyšel do poloviny bez přestávky, můžete si být jisti, že každé horské sedlo je státní hranicí. Přistál jsem na palouku uprostřed nízkého lesa, kam mě pasák poslal. Drápy mi přitom podklouzly, jak jsem si neuvědomil skutečný sklon svahu, žádný ze stromů tu nesvíral s půdou pravý úhel a přesto to bylo jediné vhodné místo.

Možná tomu tady říkají Šikmozem.

Pohlédl jsem vzhůru k ostrým hrotům bílých skal, pak dolů, kde se širokým kamenitým korytem jarního tání klikatil líný letní potůček. Až na idylicky otravné štěbetání ptáků se nedělo nic. Teprve po nějakém čase se zleva ozvaly kroky. Dusaly po lesní cestě, vyšlapané do mechu a rezavého jehličí kopyty tažných koní, a kládami utlučené do široké a tvrdé komunikace. Podle všeho se blížila menší, dobře organizovaná skupinka jezdců. Žádný vůz, jen lehké nohy rychlých a opečovávaných koní. Královský herold s doprovodem. Nebo výběrčí daní.

Když se ze stínu křivých borovic vynořili první jezdci v červenomodrých kabátcích, vypadalo to na opravdu oficiální návštěvu, žádná celní prohlídka ani lovci autogramů. Brzy se na palouk vyloupli všichni: asi desítka ozbrojenců, dvě pážata a chlápek střední velikosti, nepříliš starý, s delšími černými vlasy, upraveným vousem a venkovsky snědou pletí. Nějaký oficiální panák. Že by komoří?

Z omylu mě vyvedlo páže, doprovázené dvěma červenomodrokabátníky. Na bezpečnou vzdálenost jsem byl představen králi Odřeji Jedenáctému, vládci Odřezemě, který by se rád seznámil s pověstným dračím lovcem odměn.

Tak panovník osobně? To by znamenalo, že z rozpočtu vyhodili velkou část nákladů na státní správu. Nebo hraje na city. Ale nevypadal ani chudě, ani afektovaně. Spíš nejistě. Trochu vyděšeně. A nebyla v tom obava z mé přítomnosti, ne že by byl takový hrdina, ale někdy jsou některé strachy nepodstatné, protože je přebíjí jeden silnější.

„Sami bohové tě poslali do našeho kraje,“ začal s udýchanou obřadností. A vzápětí mě ujistil, že dobře ví, s kým načal řeč.

„Nepracuješ teď zrovna pro někoho, že?“ navázal nejistým tónem. Zatvářil jsem se nevytíženě, nejistota v jeho osmahlém obličeji metamorfovala do širokého úsměvu.

„Víš, moje sestra se provdala za rádohradského knížete, ctihodný draku.“

„Rádohrady? Tam mají tu kupu dětí a problémy s černokněžníkem.“

„Díky tobě už ne, psala mi o tom. Ale – věř mi, že bych tě   rád přišel pozdravit jen kvůli znovunabytému klidu své sestry (jinak by si stěžovala dodnes, a to má v takovém případě ve zvyku psát opravdu každou chvíli) – jenže, bohužel, teď mám starosti pro změnu já.“

Vypadalo to na delší vyprávění. Podmetl jsem pod sebou ocasem půdu, abych vyhnal ty nejnepříjemnější kameny, a uvelebil se.

A král spustil.

Naštěstí, na rozdíl od první věty, se dokázal vyjadřovat stručně. I když zahájil slovním ekvivalentem turistického průvodce, popsal mi (nijak velkou, bohatou ani politicky významnou) zemi, s níž za horami na jihovýchodě sousedí knížectví stejného kalibru a která v kopcích na severozápadě přechází do zanedbaného a nikomu nepatřícího kraje reliéfu geologické katastrofy. Nevynechal hlavní exportní artikly, totiž dřevo, splavované při jarní kulminaci řeky dolů do bohatších a pro bohatství odlesněných zemí, a několik nepříliš výnosných dolů na měď.

Teprve potom přišlo očekávané zajímavější vyprávění.

Začalo to před několika týdny, kdy se na nádvoří místního královského sídla přiřítil vznešený jezdec nepochybně vládnoucího rodu, patřičně nafoukaný, představil se a nikoho nepustil ke slovu, či spíše pustil, ale absolutně neposlouchal.

„Vykládal něco o rytířské cti, odvaze a schopnostech,“ řekl unaveně král, „Nezdržel se déle, než několik hodin, jen přes oběd, při němž se nepřestal vychvalovat a zdůrazňovat, že zrovna on je ten pravý, kdo dostane mé království z maléru.“

„Pointa?“

„My v žádném maléru nejsme. Žádní agresivní sousedi, žádný – jistě promineš – drak, nebo kletba. Nic. Ale než jsem mu tohle dokázal vysvětlit, tak zase skočil do sedla a zmizel. Támhle k Šerokli,“ mávl Odřej Jedenáctý směrem, kterým obvykle naznačovaná lokalita neleží. „Možná o ní i mluvil, ale mně z jeho monologu chytila už před obědem migréna.“

„No tak se asi spletl.“

„Ano, to bych pochopil. Jenže včera ráno přijel další. Ten se ani nenamáhal s představováním. Vecválal na nádvoří, zatroubil, zařval: Já tvé dítě zachráním, králi, a vypadl stejným směrem.“

Jistě, bylo to divné, ale proč se vzrušovat?

Král mou jednoduchou myšlenku jednoduše vyčetl.

„Nic proti tomu, ale co když to dítě budou chtít? Vždyť to znáš.“

„Tak provdáš dceru. Třeba to nejsou zrovna chudáci.“

„Jenže my máme jen šestiletého syna!“ zakvílel král, „Bůhví, co je to za zvrhlíky.“

Na to nebylo co říci.

„Takže jistě uznáš, že bych se rád ujistil, že v Šerokli není žádná obluda, a má země je tudíž opravdu v bezpečí.“

Uznal jsem to. Ani jsem se nepídil po tom, proč za rytíři neposlal vlastní lidi, moc dobře znám strach těchhle venkovanů i prostou populační matematiku, která hovoří jasným hlasem pro využití externích zaměstnanců. Sežraný žoldnéř vyjde mnohem laciněji, než vdovský důchod a školné pro sirotky.

Bylo mi jasné, že s dovolenou je ámen, protože o teorii bez praxe stát nebude. Nechal jsem do sebe ještě chvíli hučet, abych zvýšil napětí, a pak jsem souhlasil. Ano, do Šerokle se podívám a zkusím zjistit, cože to tam přitáhlo už dva panáky v nablýskané zbroji.

Nemám pevně stanovené taxy, to bych se neuživil. O ceně se domlouvám s ohledem na ekonomickou situaci klientů, někdy mě napálí a jindy trochu přeplatí, jenže v téhle branži je nejdůležitější spokojený zákazník. Reference platí a s dobrými referencemi není o zákazníky nouze.

Vyjasnili jsme si finanční stránku případu a ochota platit se u zákazníka očividně zvedla, když jsem dál neřešil žádné právnické špeky, ale okamžitě vyrazil.

Třeba si jen spletli adresu. Díra jako díra (bez urážky), o pár kopců dál, kam se z rozcestí jelo vlevo, možná mají inzerovaný problém a žádného řešitele. To jsem nemohl pominout. Jenže tu byla Šerokle, o které se oba rytíři zmínili, a byla by hloupost nezačít právě tam.

Navíc – blíže nespecifikovaná obluda je něco, co nemám příliš v lásce. Může jít o nějakou nemyslící potvoru, ale také o mazaného obra nebo začarovanou princeznu. Situace pak vyžaduje delší nenápadný průzkum. Ten by ovšem obvykle začínal podrobným výslechem nešťastného klienta a následným upřesňováním zmatených a protiřečících si odpovědí. Klient mi ale neřekl prakticky nic, a tak jedinou možností zůstalo vyšetřování na místě činu. Respektive poblíž místa činu, totiž v malé vesničce, jejíž chaloupky se zařezávaly do zelených svahů, takže sklepy měly na jednom konci hluboko v zemi a na druhém vysoko nad ní. Musel jsem doufat, že je nevyděsím ještě víc, první čumil se ale našel hned po přistání, vykukoval zpoza sudu na dešťovou vodu u nejbližšího domku. Brzy se objevili další a když se ujistili, že se nechystám nikoho ani sežrat, ani zapálit, přišli se zeptat co vlastně chci a kdy míním zmizet. Otázky jim vydržely na dvě věty, potom jsem se vyptával jen já. Nebylo to jednoduché, nakonec ale přece jen našli mezi sebou odvážného jedince, ochotného k diskuzi.

Do chvíle, než jsem se zeptal na Šerokli.

Vesničan začal okamžitě provrtávat prach pod svýma nohama tupým pohledem. Tohle moc dobře znám, nikdo nemá rád ony situace, kdy ve společnosti plnou hubou pomlouváte drbnu z ulice, a pak se ukáže, že ten ramenatý chlápek s krví podlitýma očima, který vám z ničeho nic zlomil tři žebra, je její syn.

„V rokli něco je,“ přiznal. „My tam nechodíme. Ale poslední dobou se odtud něco ozývalo a ...“

Když nám neleze do zelí, ať si za humny sedí třeba ďábel, tuhle prostou filozofii dobře znám. Stejně jako řešení.

„Tak jdeme,“ zavelel jsem bez rozmýšlení.

„Kam?“ zděsil se.

„Do rokle. A neboj, já poletím napřed. Pevně věřím, že tam dorazíte v hojném počtu a rychle,“ pro efekt jsem zívl a ukázal zuby. „Uklidni se,“ musel jsem ještě dodat, když se venkovanova střeva začala chystat k neodvolatelným činům, „Nechci po vás nic, než jen hromadu svědků. Můžete stát jak chcete daleko, ale musíte tam být. Kdyby to náhodou bylo nad mé síly, král čeká na vaše informace.“

Představa, že by nějaká obluda mohla zlikvidovat i draka, mu na klidu rozhodně nepřidala, musel jsem tedy přidat motivační stimul, že pokud se ohlédnu a neuvidím za sebou čumily, vrátím se do královského hradu a přivedu si bandu vojáků s vládním rozhodnutím dislokovat je ve vsi na její náklady a na dobu neurčitou. Potom souhlasil.

Počkal jsem, až se shromáždí opatrný dav a až se pohne, teprve tehdy bylo jisté, že do Šerokle dorazí. A šel jsem první.

Byl to opravdu divoký kraj, plný ostrých skal a hlubokých strží, do jakého se stěhují jen psanci. Tady se mohlo odehrávat cokoliv, k čemuž je zapotřebí královských synů či lenochů z pece. Kroužil jsem nízko, abych viděl detaily a neztratil cestu, ale nebylo to k ničemu. Cestu k Šerokli jsem znal, poznal jsem i místo samo, hluboký zářez ve rzivě zelených kopcích, protínající zvětralý hřeben do hrbolatého údolíčka. Shora se opravdu nedala minout.

No nic, musím jít na věc. Ať už je tam, co chce.

Upravil jsem kurz.

Pod pravým křídlem mi prolétl velký krkavec. Zakrákal něco neslušného – to jsou pěkně namyšlení ptáci, tihle havranovití – a vzal to loopingem dolů mezi kameny. Něco tam viděl. Nebo o něčem dostal hlášku. Nebyl důvod ho nenásledovat.

Mířil k zemi, do stínů, které Šerokli daly jméno, mezi zvětralá skaliska. Pustil jsem se za ním, ale sotva si toho všiml, hned změnil kurz a obrátil se k boji. Prolétl mezi spáry, ztratil se někde za mým ocasem a vynořil se najednou nad mou hlavou.

Naznačil výpad proti očím. Tyhle potvory se vyznají, jen co je pravda. Mávl jsem křídlem a proud vzduchu ho srazil stranou. V panice se několikrát převrátil, jen náhodou se vyhnul nárazu o skálu, ale sebral se a znovu se mě snažil odehnat. Bylo to dojemně zoufalé. Ptačí David proti dračímu Goliáši bez výhody praku.

Zatlačil jsem ho až k zemi, pokusil se sice vyvléknout (aby nejspíš zaútočil ze zálohy na týl), ale rychle pochopil, že opravdu nemá šanci. Ne, když na něho budu dávat pozor. Odhopkal stranou a nespouštěl ze mně černá korálová očka, lesknoucí se vztekem. Občas ale rychle mrkl jiným směrem, byla to hezká nápověda, kterou mi nemusel podstrkovat dlouho.

Leželo nedaleko, v nízkém, podupaném křoví. Poblíž něho druhé, po několika týdnech už poněkud nechutně neúplné. Těla. Bez pochyb dvou vznešených rytířů.

Tolik inzerovaná obluda ovšem chyběla.

Ale něco je zabít muselo. Se zatajeným dechem jsem se pustil do předběžného ohledání.

Nebylo to rozměrné, alespoň v oblasti drápů a tesáků, protože rány na těle a krku byly čisté a právě tak velké, aby splnily účel. Opatrně jsem tělo obrátil.

Krkavec nervózně poskočil.

Ne víc, než den. To znamenalo, že z odřezemějského královského sídla vyrazil ten muž přímo sem, nikde se nezdržoval – a bylo po něm.

Tak to by bylo.

Zapamatoval jsem si motiv na mužově plášti, stylizovaný strom, a rozhlédl se. Začenichal. Ve vzduchu bylo cosi zvláštního. Mrtvoly, jistě, ale také stopa čerstvého ohně. Někdo tu cosi spálil, něco z větší části dřevěného, hořela tu nějaká barva a pytlovina. Stany?

Proč ne. Někdy i rytířské stany mohou mít čarovnou ochranu.  Protože přesně to – příchuť magie – tu bylo jaksi navíc, vznášelo se mezi pachem spáleniny. Nic silného.

Stopy ohně jsem našel až vzadu, v místech, kde rokle končila strmou pískovcovou stěnou. Hromada zuhelnatělých latí a prken, jako by tu stávala nějaká bouda a jakoby si tím směrem odplivl některý můj příbuzný. Ale žádného draka jsem necítil. Ani nic magicky živého. Už delší dobu ne.

Pusto a prázdno.

„Ještě by tu měl být třetí,“ broukl jsem roztržitě.

„Povídáš třřřetí?“ zaskřípal krkavec, hopkající mi v patách, s nadějí.

„Cože?“ zvedl jsem hlavu, „Jaký třetí?“

„Řřříkals to. Teď,“ trval na svém pták.

Rozhlédl jsem se. Nervózně přešlapující pták pohyb mé hlavy pozorně sledoval, nemohl vědět – a při své výšce ani vidět, že nepátrám po dalším těle. Ne, to co jsem já chtěl spatřit, jsem také uviděl, opatrně kráčející postavičky venkovanů. Výborně. O tyhle dva už se postarají.

„Já bych ti s ním pomohl.“

„Zmiz!“ štěkl jsem po krkavci, „Nechci tě tu vidět.“

„Tak dobřřře.“

Ať už to bylo jakkoliv, opravdu mi chyběla třetí mrtvola. Protože královští princi se vyskytují ve trojicích. Dva už svou pouť dokončili, třetí k jejímu konci spěje. Podle všeho se ten konec pohyboval taky, Šerokle byla opuštěná. Někde tu došlo k veliké chybě...

Krkavec se ještě neztratil. Provokativně zíral na druhou stranu, jen občas nenápadně mrkl mým směrem. Svým předstíraným nezájmem mě vyrušil v polovině myšlenky.

Tady už nebylo co na práci, a tak jsem vyrazil zpět ke klientovi.

Možná mi má co vysvětlovat.

„Ale tomu vůbec nerozumím,“ řekl král. „Oba mrtví?“

„Jistě.“

Vypadalo to, jakoby měl radost. Nemyslím tím jen úlevu poté, co se ujistil, že jeho dítěti nic nehrozí. Rychlost, s níž vyklopil odměnu, starost o to, jak si užiji volna...

Ani se nezajímal, kam tajemná obluda z Šerokle zmizela. Prostě byla pryč. Odřej byl buď nadmíru mazaný a dobrý herec, nebo naivní a jednoduchý buran.

Něco tu nehrálo, a tak jsem se – trochu proti svému přesvědčení – vydal hledat toho třetího, který v klidu spoléhaje na tradice pomalu kráčí ve stopách svých bratří, dává si dohromady informace o monstru, jež je třeba zkrotit, a pranic netuší, že neleze do osvědčeného příběhu, ale do pasti. Možná ještě sedí doma; ti dva ale vyrazili v nepříliš dlouhém časovém rozestupu, žádný rok a čekání na zrezivění meče, je tedy stejně pravděpodobné, že třetí se už také blíží.

Ale jistě: Nepracuješ teď pro někoho? Proč ta starost?

Popsal jsem Odřejovi symbol z pláště. Nechytil se. Přemýšlel.

„Strom, říkáš? To by mohla být Trnkovnica. Několik dní cesty na východ odtud. Zapadá... Asi tak stejně velké království, jako je naše. Že by přijeli odtud?“

Nezdálo se mi to. Kolik má tamní královský pár dětí, to nevěděl, o poslu, jenž by je informoval o situaci, začal uvažovat teprve poté, co jsem mu navrhl, že tam zaletím.

Ať se prý zbytečně neunavuji, když už jsem kvůli Odřezemi přerušil plánované volno.

Nechal jsem ho raději při tom. A jen co vyšlo druhý den slunce, odlétl jsem proti proudu řeky, abych se v dostatečně bezpečné vzdálenosti otočil směr Trnkovnica. V duševních patách jsem měl černý stín nedůvěry.

A chvílemi jako bych ho i zahlédl.

„Ty jsi třetí syn trnkovnického krále, že?“

Couvl, oba služebníci zmizeli za stromy.

„A – ano,“ souhlasil. Chtěl jsem dodat uklidňující vysvětlivku, jenže než jsem k ní sebral dech, strachem bledá tvář se stáhla do bezpečí.

„Počkej,“ zavolal jsem za ním. Teď přece námaha několika dní nemůže přijít vniveč.

Pátral jsem jako zběsilý, zaletěl až do inzerovaného království (opět typizované údolí, několik vesnic, v té největší chalupa s věží coby královský hrad), kde jsem opatrně vyzvěděl, že tři tamní princové skutečně opustili zemi, aby dostáli cti rytířů a dobyli si uznání. Což znamenalo, že ten třetí je opravdu už na cestě. Musel jsem se rychle vrátit. Kontrolovat krajinu pod sebou. První jezdci, kterých jsem si všiml, se loudali k Trnkovnici, podle modročervených hábitů to bylo odřezemské poselstvo.

Teprve při třetím obletu jsem našel malý tábor, napůl skrytý ve stínu rozložitých kaštanů nedaleko sice prašné, ale široké cesty. Několik koní – ti dva vyrazili sami, bez zbrojnošů, třetí měl nejspíš více rozumu – malý stan a uhasínající ohniště. Přistál jsem v dostatečné vzdálenosti, abych naznačil, že nemíním sežrat ani koně, ani jezdce, a sotva všichni muži vyskočili, obrátil jsem se na toho, který zůstal.

Protože se zamotal do odstrojeného sedla, což jeho útěk zbrzdilo.

„Počkej! Já ti nechci ublížit. Chci tě varovat.“

To ho zarazilo.

Vykoukl zpoza vrásčitého kmene.

„Cože?“

Dokonce (možná snědl něco odvážného), i vystoupil. Uznávám, že věta Já ti nechci ublížit patří k obvyklým  sentencím, uvádějícím masakr, ale v té rychlosti mě nic jiného nenapadlo, a jak se zdálo, jemu to stačilo. Aspoň na chvíli.

Vystoupil z úkrytu. Nervózně těkal očima ze strany na stranu, jako by hledal pomoc.

„Co jsi říkal?“

„Že nejsem nepřítel.“

Nevypadalo to, že by uvěřil. Ale zůstal, což otevíralo prostor k dalšímu manévrování.

„Tví bratři –“

„Co víš o mých bratrech?“ zeptal se rychle. Ustoupil o krok dozadu. Podvědomě jsem ho následoval.

„Co se s nimi stalo?“

Znovu couvl a já se opět o lidský krůček přiblížil stromům. Na jeho otázce mě něco zarazilo, ale než jsem přišel na to, co, princův nejistý, ukňučený hlásek se proměnil v rázné:

„Teď!“

Vzduchem něco prosvištělo: fialové laso, které se mi zakleslo za krk; než jsem ho stačil setřást, někdo zatáhl za druhý konec a rozeběhl se. Sevřela mě první smyčka. A druhá. Třetí. Pobaveně jsem si odfrkl, nepoužili ani pořádné lano, ale pruh nějaké látky, šašci. Když trochu zaberu –

– tak ucítím protitah, když se vzepřu trochu silněji, tak se páska sama stáhne.

Bylo v tom jedno ze skaldbardských kouzel, technologická magie, jíž mají na svědomí trpaslíci. Na pohled obyčejný pruh pevnější látky, který při každém pokusu o přetržení zesílí. A při každém použití magie tuto absorbuje a použije pro sebe. Když nevíte, o co jde, snadno se sami přeříznete vejpůl. Když na to přijdete včas – a máte čas – můžete slabým tlakem, dávkovaným v dostatečně velkých odstupech, kouzlo pásky vyčerpat. Když, opakuji, máte opravdu hodně času.

„Ale já to nebyl,“ jiná obrana mě v té rychlosti nenapadla. Nejspíš se mu už donesly zvěsti o osudu bratří. „Hele, zdaleka ne půl dne cesty odtud,“ chtěl jsem se vykoupit cennou informací o Odřezemcích, jejichž poslové – a dost možná zvědové, kteří mají zajistit bezpečný a nenápadný průchod armádě – jsou nedaleko, ale princ poskočil radostí a zamnul si ruce.

„No sláva. Teď mám dokonce i alibi,“ zachechtal se, „I když jsem původně počítal jen s vyprávěním obvyklé historky.“

Nad hlavou se mi objevila sada pomyslných otazníků. Přečetl je.

„Prostě mám štěstí,“ prohlásil samolibě.

Vzpomněl jsem si, co mi na mrtvých tělech přišlo zvláštní. Než jim někdo podřízl hrdla, probodl je. Nebo střelil z kuše, to nebylo podstatné. Důležité bylo – zalovil jsem v paměti a znovu je viděl – že první a hlavní úder nevyšel od obludy, ať už byla živá nebo ne.

Přišel zezadu. Mohli to udělat Odřejovi lidé stejně jako...

Alibi?

Zacloumal jsem pouty, bez ohledu na to, že zeslábnu ještě více.

„Ty parchante.“

Rozdělali ohně, jeden pro sebe, dost daleko od spoutaného draka, jenž jim tak krásně skočil na špek, ve druhém žhavili železa. Nebyli ani trochu nervózní, věřili v pásku, která, jak mi došlo, byla jedním ze stavebních prvků makety v Šerokli; kromě odpoutání pozornosti nebohých bratrů měla ošálit i náhodné návštěvníky. Nejspíš se trochu hýbala a vydávala strašidelné zvuky.

„To by bylo,“ Třetí princ se nerozpakoval přilézt až ke mně, namyšlený až na půdu.

„Přesně tohle jsem potřeboval. Škoda, že s tvou hlavou nemůžu přivést taky nějakou holku, ale nic není dokonalé.“

Nastrčil mi svůj venkovský ksicht mezi oči.

„Jedou sem odřezemští poslové,“ řekl jsem opatrně. „A já mám s jejich králem takový malý kontrakt.“

„Ještě lepší,“ zajásal. „Tohle není žádná Narubie. Tady se s potvorami nepřátelíme,“ vysvětlil mi, „Tady nižší tvory zabíjíme.“

„Jako příbuzné?“ neodpustil jsem si.

„Tomu ty nemůžeš rozumět. No tak, mládenci,“ obrátil se k ohni na své dva pacholky, „Jak to s ním provedeme?“

Zachechtali se.

Mezi křídly jsem ucítil pichlavá bodnutí. Co to, u všech ďáblů ještě chystají? Copak jim nestačí, že mě tu mají svázaného jako šunku v udírně?

„Nefrť fe, fakva,“ zafunělo mi něco do ucha, „Nebo to nevovfávu.“

Černý stín.

Chudák nedokázal myslet na nic jiného, než na třetí tělo. Pro krkavce jistě pořádná hostina. Tenhle případ vůbec provází samí černí.

Jeden se přede mnou naparoval. Nebylo těžké jeho ego přiživit.

„Myslíš, jak nejsi ďábelsky zlý? Ukázkově ďábelsky zlý?“  pokusil jsem se do hlasu dostat beznaděj.

Princ se ušklíbl.

„Jistě, proč ne. Všichni přece vědí, že v Šerokli byla obluda. A že mí nešťastní bratři se jí postavili a ona je zahubila, protože mezi jejich přednosti patřila spíš síla a obratnost, než inteligence. Tak to přece často chodí, ne? A třetí syn nad stvůrou zvítězil. Možná by se tak stalo i ve skutečnosti – kdyby byla nějaká obluda po ruce. Jenže než by se nějaká našla, stal by se můj nejstarší bratr králem. A kdyby ne, tak byl přede mnou v pořadí ještě jeden. Musíš uznat, že na náhody není takové spolehnutí. Takže jsem se zařídil po svém.“

„Myslel jsem, že to byl Odřejův trik, jak vnést do vaší země nejistotu. A potom ji obsadit.“

„Odřezemě? Tam nevědí, ani jaký je den v týdnu.“

Tlachal. Tak už to prostě bývá. Můžete vyjít ven z příběhu, ale pokud na to opravdu nemáte, jste v druhém cobydup.

„Ale ano. Jsi opravdu ukázkově záporný,“ přerušil jsem ho. Cítil jsem, jak se krkavčí drápky zarývají hluboko do kůže. Stihne to?

„Děkuji. Od tebe je to ovšem pochvala.“

„Protože jenom ukázkově, ba přímo knižně zlý padouch je natolik idiot, aby spoutané oběti dopodrobna vysvětlil své ďábelské plány a poskytl jí čas,“ poznamenal jsem.

Repliku snad četl ze seznamu úředně schválených odpovědí.

„No a? Co mi asi můžeš, zamotaný do té pásky, udělat?“

„Co asi?“

Krkavec mi vyskočil na rameno, pustil ze zobáku volný konec fialových pout, a po ptačím se na prince zašklebil.

„Krk. Totiž Kuk, sakra.“

Zbytek už byl v mé krátké a horké režii.

První, co jsem si slíbil, když jsem se vznesl nad kopce a nabral kurz k domovu, byla nějaká pěkná mršina pro krkavce. A potom omluva Odřeji Jedenáctému. Ale nakonec jsem to druhé raději vynechal.

Konečně, zaplaceno jsem dostal. A kam bych se dostal já, kdybych měl všechny případy řešit až do konce. Ať se s tím Odřezemští a Trnkovničtí vypořádají sami. Jako se můj černý přítel vypořádá třeba s tamhletou ovcí.

Přešel jsem do střemhlavého letu a připravil drápy.

Černá křídla, která jsem za sebou tušil, zajásala.

 

© 2008, napsáno 2008, poprvé na Bezejmenné stránce v červnu 2008

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist