Bezejmenná stránka: Literárium

Chladné srdce

 

„Takhle bych si to představoval,“ prohlásil král. Vrásčitá čarodějnice, která se po zvyku své profese hrbila ve stínu, kývla. Učinila poznámku do ohmataného zápisníčku. „Kouzlo, které zmrazí její srdce. K vhodnému sňatku, který jsem pro ni připravil, žádný cit potřebovat nebude. A aby fňukala nad nějakým zahradníkem, na to nemám nervy.“

Na tváři pod špičatým kloboukem se objevil nechápavě pohoršený výraz.

„Dceruška se zamilovala do zahradníka?“

„To je právě ten problém. Nechal jsem ho pověsit, samozřejmě. Teď holka brečí, lomí rukama. Huhňá opatrné výčitky. Vydržel bych, jenže než jí to kňourání přejde, vzpomene si třeba na záchranu lesní studánky, začne vyučovat negramotné nebo rozjímat nad nešťastným osudem sirotků a jak jim pomoct. Fuj. Kdepak, žádné city. Chladná mysl je to, co ta holka potřebuje.“

Čarodějnice kývla. Viděla to stejně.

Snad kouzlo zabere. Král dal čarodějnici celý týden náskok. Dceři se pro jistotu vyhýbal. Rodinné politice věnoval až další pátek.

„Tím sňatkem bude naše země ještě mocnější, to snad chápeš.“

Princezna se zamračila. Znal tu grimasu – a většinou ji následovaly slzičky lítosti. Tentokrát se zatím dostala jen k verbálnímu protestu.

„Ale on se mi nelíbí. Má křivý nos, ošklivý hrad a nesnáší kočky.“

„Má postavení, přístup k moři a slípku, co snáší zlatá vajíčka,“ namítl rozmrzele otec.

S dětmi jsou vždycky potíže. Na druhou stranu – zatím neměla žádnou poznámku ani o morálce ani citech, a to se mu líbilo. Velmi líbilo. Konečně měl pocit, že jeho dcera vidí svět těma správnýma očima. To ostatní přijde samo.

„Slovo panovníka je nejvyšší zákon, takže je rozhodnuto! Král své slovo nemění, stejně jako vyřizuje své účty.“

„Ale...“

„Růst je třeba, dítě,“ zastavil vodopád řečí a slz hned u pramene, „a zatěžovat se při své kariéře nějakými ohledy a pohledy, to není dobré. Měla by sis to zkusit. A můžeš. Za měsíc jedu do země tvého budoucího manžela na oficiální návštěvu. Nehodí se, abys mě doprovázela, takže by ses mohla zatím postarat o nějaké drobné státní náležitosti. Tak poznáš, že rozum je rozhodně nad cit. Ve vesnici za lesem ještě nezaplatili letošní daně, například,“ zkusil.

Kouzlo evidentně zabralo. Princezna se nerozplakala.

„Svěříš mi vládu, když budeš pryč?“

Deset dní není taková doba, aby se člověku stýskalo po domově. Deset hodin jízdy už takové city vzbuzuje. Když slezl z koně, měl král na mysli džbán dobrého piva, nějakou drůbež k zakousnutí a měkký polštář pod zadek. Dcera si ho ale žádala okamžitě.

Proboha, snad kouzlo nepominulo.

„K jakému výsledku jsi při svém studiu praktické politiky dospěla?“ zeptal se se zatajeným dechem.

Jestli odpustila nějaké dluhy, to by šlo. Jen aby nezačala zase otravovat s rušením roboty.

„Dospěla jsem k názoru, že pokud král své slovo nemění, pak tahle země potřebuje změnu. Nejlépe od hlavy. Aby ta nová mohla vyřídit staré účty.“

Seděla na trůně, na hlavě úzkou korunu své matky, s níž se kdysi nechal definitivním způsobem rozvést. Z nostalgie? Spíš neměla jinou po ruce. Místo žezla držela velkou, tmavě rudou růži. Chloubu zámecké zahrady.

„Copak nemáš srdce?“ zakvílel, „Dceruško? Vždyť jsem přece tvůj otec.“

„Srdce?“

Pohrdavě se ušklíbla.

„Já ti říkala, že se mi nelíbí. Měl jsi mě poslouchat.“

Panovník těkl pohledem po ozbrojencích, kteří ho při příjezdu nevybíravě eskortovali z nádvoří do trůnního sálu. Nepoznával je. Byli mladí, očividně najatí v rámci změn, které se dceruška za otcovy nepřítomnosti rozhodla neprodleně provést.

„Snad se mě nechystáš taky pověsit?“

Doprovodil otázku nervózním opatrným nervózním smíchem. Pohlédl z okna. Na šibenici za ním se větru kymácelo čarodějčino tělo.

„Pověsit? Ne.“

Králi, kterému teprve teď docházelo, že už vlastně králem není, se ulevilo.

Následnice trůnu kývla na muže v rudé kápi, stojícímu u dveří.

„Králové se přece stínají.“

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist