Bezejmenná stránka: Literárium

Chytit zlatou rybku

 

„Ano, pane. Už tam budeme.“

Černý trup Air Force One Plus se ponořil do mraků. Arthur White se znechuceně odvrátil od okna.

„Nakonec to tak špatný nápad nebude. Prohlédneme si tu jejich rezidenci a dost možná, že nám zase něco věnují,“ dodal tajemník.

„Věnují? Generále, oni nám nic nevěnují. Oni nám předají dar!“

Tajemník sykl, jak krátce lapl po dechu.

„Ano, jistě.“

Ty otrocké manýry!

White se ušklíbl. Věnují? To sotva.

Ano, za to, že někdejší svobodník někdejší armády někdejších Spojených států se stal prvním diktátorem té ufňukané multikulturní země, a dnes je vládcem celé planety, za to jim vděčí. Ale to je všechno. Vlastně mohou být rádi, že se situace zatím neobrátila a že vojska Svobodné Země nedobývají tu jejich zatracenou planetu. I když nám předali technické vybavení, které to umožňuje a dokonce prozradili i přesnou adresu. Jsou tak zoufale důvěřiví a ochotní.

Vždyť to vlastně nejsou ani lidé.

Anna byla zase doma. Neuvěřitelné, leč v poslední době pravdivé. Asi se s ní něco stalo.

Možná jen dostala rozum.

„Dáš si kávu, miláčku?“

Kývl.

A šéf nad účetní zprávou ani jednou nepřivřel oči a nezamumlal: Ale no tak, Herberte... Asi došlo k nejpříznivější konstelaci hvězd, k jaké kdy od mého narození dojít mohlo, pomyslel si mladý muž. Nebo prostě jen spím.

„Máš něco na sobotu?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou.

„A co bys říkal...“

„Ne.“

„Počkej, nevíš, co chci říct. Co bys říkal malému výletu do Ascotu?“

„To nemyslíš vážně.“

Anna a dostihy?

„Ale ano, brouku. Konečně, proč bych se pro tebe jednou nemohla obětovat.“

Něco se s ní opravdu muselo stát. Nu, hlavně ať to vydrží.

Nechal se políbit, usmál se a svalil do křesla. Anna odcupitala do kuchyně. Herbert se zalíbením pozoroval její pozadí.

Hrome, a proč ne teď? Třebaže jsou čtyři odpoledne a ta zatracená bába odvedle má určitě ucho na hrnečku a hrnek na zdi?

Jenže Anna to ví, a vůbec, sex je pro ni něčím jako svatým přijímáním. A i to se přinachází častěji.

Herbert nasucho polkl a vzdychl. Kdepak zázraky.

Anna odstavila konvici, otočila se a rozepnula první knoflíček.

Air Force One Plus vystoupal do výše devíti tisíc stop a nabral kurz Východ. White kývl na číšníka. Poručil si kávu. Livrej osmnáctého století ostře kontrastovala s chromem křesel a tmavými stěnami salónu, diktátor naštěstí postrádal jakýkoliv náznak rozumného vkusu, takže mu to příliš nevadilo. Ostatně, interiér Air Force One Plus navrhoval zčásti sám. Příšerná zlatá plastika orla v poskoku, vévodící zadní stěně a skrývající dveře na záchodek, byla dokonce kompletně výsledkem jeho invence.

„Poletíme dlouho?“ zeptal se tajemníka.

„Šest hodin, pane. Nad Biskajským zálivem se k nám připojí stíhači doprovodu.“

„Sedmá atlantická?“

„Ano, pane. V Himmlersburgu přistaneme v sedmnáct nula nula.“

„Bude třeba uspořádat nějaké manévry,“ usoudil White, doveden řadou asociací až na tichomořské pobřeží chilské provincie. „Dvě flotily a letecký svaz Jamamoto.“

„Ano, pane, poznamenávám si.“

Tajemník promptně vytáhl notes a nevýslovně šťasten si to zapsal.

Připomínalo to sen a Herberta kvůli tomu pocitu na ulici málem přejelo auto. Uskočil v poslední chvíli. Připomínalo to víc než sen a unavený mladý muž přemýšlel, zda nemá vzít vzorky z obvyklých Anniných pochoutek a poslat je na přezkoumání, zda jim výrobce nepřidává na chuti nějakou drogou. Vlastně to celé bylo tak trochu bláznivé, až Herberta napadlo, jestli se v Anně neprobudil smysl pro absurdní humor a nezkouší vyvést svého přítele z míry tím, že mu bude nějaký čas  plnit všechna přání.

Byla to hloupost, protože Anna se chovala tak, jak si Herbert představoval, ne jak si dovolil říci.

Někdo tam nahoře ho má zřejmě rád.

S tou myšlenkou vzhlédl k modrému nebi.

Vysoko nad poletujícími racky právě prolétalo letadlo. Zanechávalo za sebou dlouhý pás kondenzačních par. Herbert neměl letadla rád. Bál se výšek a sváděl to na ty kovové příšery, kterým se nedá věřit.

Kdyby tak chtělo spadnout, pomyslel si pomstychtivě.

Nebo raději ne, určitě v něm jsou lidé.

Arthuru Whiteovi náhle vyletěl žaludek až někam k ohryzku. Šálek s kávou nadskočil a nápoj vyšplíchl na maršálské kalhoty.

„Co to je?“

„Asi turbulence, pane.“

„Pilota po přistání zavřít a popravit!“

„Píšu si, pane.“

Ten tajemník je prostě k nezaplacení.

White měl k servilitě dvojí vztah. Pro zbytek světa znamenala krátký proces, pro tajemníka báječnou budoucnost.

Možná by z něj byl dobrý guvernér. Někde mimo Zemi, samozřejmě. Až zpracujeme údaje o síle těch potvor.

White se zasnil. Ano, byly to potvory. Zelené příšery s velkýma očima a chapadly místo rukou, ale přesto jim vděčil za všechno. A stačilo jen být první. Stačilo stát na stráži, protože se den předtím pohádal se seržantem. Stačilo být u toho, když se z nebe snesl veliký létající talíř a vyklopil ošklivé mužíky.

Byl první – a oni mu dali planetu.

Nedejbože, kdyby místo něj potkali nějakého toho rovnostáře nebo jiný odpad. Ale možná, že takové špíně by nepomohli. Muž s jasnou koncepcí byl tím nejlepším, na něhož mohli narazit.

„Stíhači, pane. Za chvíli přistaneme.“

Najednou to začalo být nesnesitelné. Herbert byl malý úředníček státní správy, navyklý proplouvat životem velmi nenápadně. Nikdy si nestěžoval, ústrky a přehlížení k němu patřily stejně jako malý plat a mizerný podnájem u hašteřivé báby jménem Hinginsová. Jistěže měl sny, udržoval se při životě báječnými představami o elegánu, lámajícímu ženské srdce. Krásně se o tom přemýšlelo.

Jenže náhle se Herbertova přání, která nikdy nikomu nesděloval, jen šeptal po večerech do polštáře, začala plnit. Nejprve Anna a její náhle stále otevřené dveře. Pokračovalo to neuvěřitelnou změnou v chování paní Hinginsové, která podnájmeníka zaskočila tím, že vyměnila jeho mrňavý pokojík s výhledem do špinavé zahrady za svůj. Stará ženská prý víc nepotřebuje. Nenápadně přitom naznačila, že přimhouří oko i nad občasnými dámskými návštěvami. Annu nepozval, ale hned druhého dne si přivedl šéfovu atraktivní sekretářku Ginu. Nazítří zjistil, že bylo vyslyšeno jeho přání týkající se loterie, v níž pravidelně bez úspěchu utápěl část svého příjmu.

Zkušenost Herbertovi velela přikrčit se a čekat následný úder osudu. Nikdy nedostal nic zadarmo, i nyní očekával, že Příroda předloží pěkně mastný účet, ale kupodivu se nestalo nic.

Kromě několika dalších splněných snů.

Někdo si na komfort zvyká rychle. Herbertovi prostě vadil, cítil se ošizen o své těžkobytí. Potom dostal nápad.

Mimozemšťané se ukázali být ještě naivnější, než za jaké je White považoval. Nejen, že ochotně slíbili spolupráci v oblasti vývoje nových zbraní – My máme technologii a vy potřebu je použít –, dokonce nevědomky splnili diktátorovo tajné přání.

Pozvali ho na meziplanetární návštěvu přímo do srdce své říše.

Vládce planety pochopitelně nemůže cestovat turistickou třídou, obsluhován unavenou letuškou. Jeho Excelenci musí doprovázet malá kosmická flotila, vedená nejluxusnějším křižníkem. Bez problémů tak pozemská vojska proniknou až k nepříteli.

Výborně!

Tajemník cestou zpátky popsal notes stovkami nejutajovanějších poznámek.

Zkusil si přát Perníkovou chaloupku. Nevyšlo to, někdejší dětská touha už bylo jen vzpomínkou. Přál si vyhazov pro svého šéfa, jenže úcta v autority mu zabránila doufat v něj doopravdy.

Ale ostatní vycházelo.

Náhlý déšť v jinak bezmračném dni – Herbert neměl příliš rád slunce. Snížení cen melounů (které jako jediné nešly v poslední době dolů. Dřív si toho nevšiml, ale teď už měl jisto – přání se neplní jen jemu). A nebylo to jen štěstí. Herbert, mající sklony k pesimismu, si dokázal přát i zlomenou nohu; i to se mu vzápětí vyplnilo.

Uklouzl na schodech a... a přivolaný lékař se nestačil divit, jaké  výrazy může obsahovat slovník solidně vypadajícího mladého muže.

Už toho bylo příliš.

Ale Herbert dokázal čas léčby využít. Nejdřív si ze srdce přál, aby ho nikdo neotravoval. Potom si vynutil slušný program v televizi – od chvíle, kdy naprosto přesně věděl, že se přání plní, už nebylo jednoduché si něco opravdu přát – a když ho omrzela i ona, začal přemýšlet.

Ať už na věc nahlížel z jakékoliv strany, pokaždé se dostal k jednomu bodu.

Moc plnit lidská přání nemohla přicházet z této planety.

„Operace Slavkov!“ oznámil diktátor, „Právě začala.“

Řada generálů, maršálů a admirálů v polních uniformách srazila paty v jednom dunivém úderu a postavila se do bezvadného pozoru.

„Náš vesmírný koráb Space Force One Plus doprovází sedm fregat a dva křižníky. Celkem pět tisíc mužů vesmírné pěchoty. Současně s mou misí operuje na pokraji Sluneční soustavy pět invazních lodí v rámci cvičení Obrana. Jsou připraveny na signál vyrazit.“

Generálové naslouchali a tvářili se překvapeně, ačkoliv plány operace Slavkov samozřejmě vyšly z jejich hlav. Diktátor se usmál a zavelel pohov.

„Jakmile obsadíme hlavní město, bude další odpor nepatrný,“ usoudil. „Podle všeho jsou ti fujtajflíci vysazení na své symboly.“

„Promiňte, Excelence,“ osmělil se kontramaršál vesmírné pěchoty, „Ale co když s tím počítají? Při zcela zjevné palebné síle našich lodí je taková akce nasnadě.“

„Nesmysl,“ mávl White rukou, „Jsou posedlí touhou rozdávat své znalosti, a myslí si, že si tím každého koupí. Rozhodně ale operace Slavkov nebude procházka japonskou zahradou, to si doufám uvědomujete. Musíme využít momentu přepadení a do dvaceti čtyř hodin obsadit všechny klíčové body.“

Generálové si to uvědomovali.

„Nuže, máme poslední možnost odpočinout si před nejdůležitější bitvou, která kdy bude vybojována,“ prohlásil White a pokynul  tajemníkovi.

Do salónku vstoupili číšníci.

Herbert svedl svou největší bitvu za vlahé zářijové noci, protivníkem mu byla vlastní hlava a vlastní vůle. Nejprve nedokázal uvěřit tomu, co v posledních dnech dal dohromady, potom si nedokázal přát. Opravdu přát.

Bylo to příliš fantastické. Představoval si nehmotnou mysl, která před časem připlula k Zemi, obestřela ji neviditelným závojem své podstaty a altruisticky začala plnit všechna přání, jež nalezla v lidských hlavách. Bez rozdílu rasy, věku a vyznání. Nikdo nemusel čekat až přijde na řadu.

Samozřejmě, že v drtivé většině případů to musel být dobře zahraný podvod, Herbert si dost dobře nedokázal představit pokladnu ministerstva financí po výplatě výher státní loterie. Hrůznější byla vize zástupu spasitelů a mesiášů. Třeba právě teď si někde v Irsku si bůhví kolik katolíků mne ruce a oslavuje, protože londýnská vláda odevzdala Irsko Irům. Na druhou stranu, byla to jedna iluze pro vícero osob.

Někdo má přání malá, někdo velká, ale většina musí být zákonitě nesplnitelná.

Začal neviditelnou nehmotnou bytost nenávidět. Zabila sny,  realizovala je. Učinila z nevypočitatelného života frašku. Kdo ví, co vlastně Anna skutečně dělá. Kdo ví, co si představuje paní Hinginsová.

Zkusil si přát, ať mimozemská inteligence zmizí, ale nešlo to. Nebyla to skutečná touha; i když nenávist dokáže zplodit přání dokonaleji než láska, Herbert doopravdy nenávidět neuměl.

Koneckonců, stačilo by, kdyby se přestala plnit přání jen jemu.

V ten okamžik mu to došlo.

Plnit přání musí být úžasná dřina. Na vteřinu vypočítaný časový plán pro šest miliard Pozemšťanů. Miliony iluzí. Dvojníci a trojníci. Neustálý přísun a přesun materiálu na nejrůznější místa.

Herbert přestal nenávidět a jeho nitro se naplnilo soucítěním.

Vlastně zaslouží obdiv. Takhle zorganizovat práci nedokáže ani můj šéf. A ani na vteřinu si nemůže odpočinout.

Je vlastně jako já.

Náhle si dokázal přát cokoliv.

„Tři, dva, jedna ... Pal!“

„Ano, pane,“ tajemník stanul vedle diktátora. Na obrazovkách prolétaly barevné šmouhy smrtících paprsků, zasahujících hlavní město nepozemšťanů.

„Operace začala.“

Na chvíli se zobrazovače propadly do tmy.

„Jaká operace?“ zeptal se nejistě tajemník, držící v ruce notes a marně přemýšlející, co si to vlastně chtěl zapsat.

„Přece operace Slavkov,“ řekl tiše White. Rozpačitě hleděl na monitory, k jeho údivu ukazující sekvence dětských videoher.

„A kde je vlastně pan prezident?“ zařval tajemník, „Před chvílí tu přece byl?“

„Já...“

„Kde je? Bez svého nejvyššího poradce neudělá přece ani krok?“

„Kde jsou generálové?“

Tajemník se rozhlédl kolem sebe. Před chvílí stál v honosném sále, plném vysoce postavených hostí. Teď tu byl jen malý človíček a hala připomínala opuštěné skladiště.

Potom začali oba křičet. Ne hrůzou.

Vzteky.

V pondělí dostal Herbert v práci vyhazov.

Anna mu zavřela před nosem, cizích pánských bot si všimnout stačil.

Nevadilo mu to. Země byla opět svobodná, byť s příšernou kocovinou. Znovu zavládla nezávislost volného rozhodování. Znovu se dalo bezpečně snít.

Těžko říci, kdo ji chytil, ale Herbert věděl, že do konce života ho bude hřát myšlenka na to, že to právě on hodil zlatou rybku zpátky. Ten pocit sebevědomí, dobře vykonané práce a vlastní důležitosti mu měl v příštích letech pomoci k opravdu solidnímu postavení, ale o tom zatím nevěděl nic.

Přesto byl nevýslovně šťasten.

 

© 1998, napsáno 1984, poprvé vyšlo v Rodokapsu č. 26/1998, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist