Bezejmenná stránka: Literárium

Další, prosím

 

„Velice dobře jsem si všimla tvých rukou,“ řekla ryba. „Máš je jemné.“

„To dělá mořská voda,“ namítl rybář.

„Já vím velice dobře, co dělá mořská voda, nemyslíš? Mívals otrhané nehty. Teď jsou pěkně upravené.“

„Žena chce. Nesnese, abych vypadal jako trhan.“

„Jistě. Neříkals něco o přístavku za palácem?“

Mlčel.

„No dobře, ať to nezdržujeme. Co to bude dneska?“

„Tedy... víš, má žena je nenasytná. Už jí nestačí být císařovnou. Chtěla by se stát rovnou mořskou královnou.“

„Nu dobrá,“ řekla ryba. „Jdi domů. Je mořskou královnou.“

Rybář otevřel ústa. Zapomněl je zavřít, takže chvíli vypadal ještě zoufaleji, než se cítil.

„Ale...“

„Ještě něco? Víš, ono mi to vaše pozemské prostředí nedělá dobře na žábry. Pod vodou je trochu lepší rozložení tlaku.“

„Ale přece... myslel jsem, že by tě to mělo ohromit. Šokovat. Neměla bys připustit, aby se taková ženská stala tvou paní.“

„Já jsem ryba,“ opáčila ryba. „Se mnou si hlavu nelámej. Chce být mořskou královnou, bude mořskou královnou. Slíbila jsem, že ti splním každé přání. A slovo držím.“

„Ale to tě bude využívat pořád.“

„Myslíš? Běž domů, rybáři. Tvá žena je mořskou královnou. A ty rybářem. Jestli chceš být.“

Kývl. Ryba vyskočila nad hladinu.

„Tak se měj.“

A zmizela.

Mořskou královnou.

Nešlo mu to do hlavy. Vlastně mu to tam šlo velice dobře a z těch představ měl hrůzu. Pomalu vyšel nahoru pod útes, s povzdechem pohlédl do vnitrozemí.

Císařský palác už neexistoval. Jeho žena teď určitě rozkazuje v ohromném sídle v mořských hlubinách, kouzelná ryba stojí, vlastně plave u její hlavy a plní její vrtochy.

A já...

Stará chaloupka na pobřeží ještě stála. Našel u ní krásnou novou lodici a vyspravené sítě.

Já, koneckonců, jsem přece rybář. Ale na moře zatím nevyrazím. Mám strach.

Královna všech moří se krčila na nádherném trůnu, vyrobeném z obří škeble. Kolem proplouvali strážní žraloci, mořské panny a tisíce ryb, chobotnic, tritonů a salamandrů, zástupy rejnoků a hejna makrel. Obrovští vorvani co chvíli startovali vzhůru, aby nabrali vzduch.

„Pobřeží u Opia je plné špíny.“

„Musíš přivolat bouři na plavce, kteří ulovili mého delfína.“

„Perlorodky nechtějí dělat perly bez provize.“

Stovky žádostí a stížností.

„Takhle jsem si to nepředstavovala.“

Zlatá rybka proplula královně před obličejem.

„Chtěla jsem být všemocná.“

„Jsi všemocná, má paní.“

„Ale všichni pořád něco chtějí.“

„Jsi vládkyně!“ prohlásila ryba rezolutně. „Nikdy jsme žádnou neměli. Tak se nediv. Tvé pozemské císařství bylo vyčarované, ale tohle je život.“

„Přeji si být obyčejnou císařovnou. Hraběnkou. Rybářkou. Splň to. Musíš mi to splnit. Jsi kouzelná ryba.“

„Jistě. Jenže přání patří tvému muži.“

„Jsem všemocná. Musíš...“

„Máš mnoho práce, má všemocná paní. Země – tedy moře chci říct – potřebuje krále.“

„Prosím?“ zkusila královna. Ryba obeplula její hlavu.

„Tvému muži, paní,“ zopakovala a zmizela.

Královna obrátila zrak před trůn, před nímž se vznášela mořská panna.

„Ulovili delfína? Dobře, způsobím bouři,“ řekla unaveně.

„Další, prosím.“

 

© 2001, napsáno 1999, poprvé na Bezejmenné stránce v srpnu 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist