Bezejmenná stránka: Literárium

Dědictví

 

Ostrov nebyl rozlehlý. Trčel z moře mimo obvyklé lodní trasy, daleko od pobřeží. Samá skála, porostlá divokou flórou a plná jeskyň. Horko, pavouci, hadi a komáři a jimi přenášené choroby dávaly obrázku tu správnou patinu. Přesto tu bylo živo, alespoň v posledních měsících. Na jediné úzké pláži tu takřka přes noc vyrostl malý hotýlek a řada depandancí. Žádný luxus, ale hosté ho ani nevyžadovali.

Do širokého povědomí vešel tenhle zapomenutý kousek pevniny brzy poté, co se na světle světa objevila i zapomenutá listina, která stvrzovala vlastnická práva na ostrov a která ho odkazovala váženým i neváženým potomkům. Nalezenou závěť záhy vyčenichali zpravodajové velkých deníků a protože zůstavitelem nebyl nikdo jiný, než Roger „Zlatý hák“ Gulden, podle pověstí nelítostný a úspěšný pirát, o jehož nastřádaném majetku panovaly legendy už v době, kdy si užíval penze kdesi v jižních mořích, nenechali si informaci jen pro vyplnění prostoru na osmé straně a v půl šesté ráno.

Vnuk Rogerova vnuka teď stál na zápraží denní restaurace a večerní nálevny, opíral se o zábradlí a sledoval dopolední ruch.

Historie, protažená sdělovacími prostředky, přiměla vzpomenout na rodinná pouta i staré přátelství mnoho dlouho neviděných lidí. Poté, co vešlo ve známost, že se mu pátrání po legendárním depositu nedaří, se naštěstí počet přátel postupně zredukoval na únosnou míru. Zůstali takoví, jež dědic stále viděl rád.

„Fakt jsi potomek toho slavného piráta?“ zeptal se někdejší spolužák a od té doby věrný kamarád Florian. Před chvílí vystoupil na molo z malé lodi, která obden přivážela z pevniny zásoby. Dnes navíc přivezla nejen soukromého hosta, ale i jeho prosté, leč neodbytné otázky, trápící ho nejspíš od chvíle, kdy obdržel pozvání.

„Jistě,“ odtušil Gulden, toho času nejmladší. Kývl na číšníka.

„Fakt jsi zdědil tenhle ostrov s jeho pokladem?“ další otázka na sebe nenechala dlouho čekat.

„Ostrov? Zdědil.“

Obsluha v havajské košili jim přinesla tácek s uvítacím drinkem. Zívla a zmizela za barem aspoň trochu dospat včerejší dlouhou šichtu.

„Fakt jsi ten poklad ještě nenašel? Tedy, já bych sem nepustil ani nohu, dokud bych neprolezl celou tuhle zatracenou skálu z jedné strany na druhou a odshora dolů. A všichni vědí, žes ještě nic neobjevil. Že se tě ale drží taková smůla.“

Gulden sáhl po sklenici.

Smůla.

Vybavil si větu, jíž předpokládaný obávaný pirát zapsal do rodinné bible na okraj listu knihy Přísloví, kapitola devátá. Četl ji ještě před objevením závěti.

Teď dávala dokonalý smysl.

Poklad najdeš v lidské mysli. V chytré, stejně jako v hloupé.

Potomek muže, který ve skutečnosti možná vůbec nebyl tím, za nějž ho současnost považuje, se usmál. Sledoval, jak se hoteloví hosté nenápadně vytrácejí mezi liány, neobratně skrývají rýče a detektory. Vrátí se pozdě odpoledne, vyčerpaní a hladoví, ochotní z lítosti vypít celý náklad alkoholu.

A kdyby ne?

Pobyt už mají zaplacený. Týden po týdnu je obsazeno prakticky na rok dopředu.

„To máš pravdu,“ obrátil se k Florianovi. Pozvedl sklenici. „Drží se mě zatracená bídná smůla. Tak na to, aby se mě jen tak nepustila.“

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist