Bezejmenná stránka: Literárium

Dokonalost

 

„Nemáš v tom prsty, že ne?” zeptala se Afrodita syna. Erós, rozvalený na pohovce a upřeně sledující špičku jednoho ze svých pověstných šípů, se zvedl a nahlédl matce přes rameno.

„Nevzpomínám si,” řekl, „To je kyperský král, mami,” identifikoval obraz v zrcadle, které bohyně lásky užívala k pozornému prohlížení nejen sebe, ale i světa.

„Ano, Pygmalion, já vím. Myslela jsem, že je to takový chladný panák, co ani neví, k čemu tělo je.”

„Zkaženost ženského pohlaví ho děsí, povídal jeden básník, co se s ním znám z Říma.” vysvětloval Erós. „Proto se prý rozhodl zůstat raději sám.”

„Proč si tedy vyřezal ze slonoviny tu docela povedenou figuru? Abych se přiznala, trochu mě to děsí.”

Bůžek lásky vrátil svou nebezpečnou střelu do toulce.

Pygmalión, jenž viděl, jak hříšným životem žijí,

zhrozil se množství vad, jichž poskytla příroda štědře

ženské mysli a duši,” 1) zadeklamoval.

„To není z mojí hlavy,” přidal rychle, když si všiml, jak na něj Afrodita hledí s podezřením.

„Chceš říct, že vady duše z hříšného života vyřešil takhle?”

Erós pokrčil rameny. V očích jeho krásné matky se zablýsklo.

„Ale vždyť je král. Má prakticky neomezený výběr. Co víc by si přál?” podivila se.

„Co by si přál, je to, aby mu tahle oživla.” prozradil Erós. „Když si ji tak dokonalou vyrobil.”

„Dokonalou?” bohyni lásky se vkradl do hlasu náznak protějšku. Vrhla na syna pohled, jemuž pro jistotu uhnul, „Dokonalost, drahý chlapče, nepřichází sama od sebe (tedy pokud nevcházím do dveří já). Dokonalost něco stojí. Úsilí. Čas. On…”

Odmlčela se. Tváří jí přeběhl úsměv pochopení.

„Když to ale bere takhle,” pokračovala smířlivěji, „tak víš co? Ať tedy má, co chtěl. Když budu mít ten svátek.”

Dnes určitě přišel onen den, pomyslel si Pygmalión. Obětoval jsem vhodný dobytek, plamen na oltáři se třikrát zvedl, takže bohyně lásky mě jistě vyslyšela.

Je to jen hra světla, nebo opravdu pohnula prstem? Teď – teď se jí zachvěla víčka. Opravdu otevírá oči! Má Dokonalá!

Natáhl krk v napjatém očekávání. Slonovinová dívka oči opravdu otevřela. Rozhlédla se. Nejistě usmála.

„Vítej, lásko.”

Pohlédla na něj.

„Je tu zima,” zašeptala místo odpovědi. „Já jsem nahá!” vyjekla.

Než stačila ještě přidat na hlasitosti, Pygmalion jí podal svůj faros. Prohlédla si plášť úkosem.

„Něco v bílé bys neměl?”

Nestačil ani pokrčit rameny. Seskočila na podlahu.

„Ty tvoje vousy se mi ale vůbec nelíbí. Co kdyby sis je přistřihl po východním stylu? Myslíš, že bychom mohli o víkendu někam k vodě?”

Ukázal z okna na moře.

Koukala na druhou stranu.

„Určitě je ještě plná tržnice. Afroditin svátek – to by mohli mít slevy šperkaři a voňavkáři. Nejsou konce těch sloupů moc fádní? Co kdyby se tohle křídlo tak trochu přestavělo? Aby se sem hodil nábytek z Alexandrie. Koupíš mi nosítka s africkými nosiči?”

„Ano. Ne, totiž možná…”

Jakoby zaslechl sladký božský hlas, šeptající: dokonalé tělo sis už vyrobil. Teď nadešel čas práce na duši a mysli.

„Než seženeme zedníky, bude to trvat. Tesaři, taky kameníci, to nejde jen tak lusknutím prstů,” zkusil.

„Bude mě bolet hlava, než se to předělá,” upozornila ho.

Pygmaliona bolela už teď.

 


1) OVIDIUS. Proměny. Přeložil Ferdinand STIEBITZ. Praha: SNKLHU, 1958.

 

© 2022, napsáno 2022

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist