Bezejmenná stránka: Literárium

Dvě cesty k dobrodružství

 

Lesem kráčí muž. Je na špatném místě, to ví. Mezi stromy na holém svahu vidí dolmen. Po nebi letí oblaka.

Vítr ve větvích je slyšet dramatizující hudbou.

Muž je zahalen v dlouhý plášť s kapucí, v ruce nese luk s povolenou tětivou. Kráčí k dolmenu. Není ani mladý, ani starý, jeho zasmušilá tvář napovídá o mnohých nebezpečenstvích, jichž byla svědkem i účastníkem.

Nahoře, u kamene, stojí shrbená postava. Opírá se o dlouhou hůl. Čeká.

Lučištník pomalu vyjde z lesa a kráčí do svahu. Stařec na vrcholu se nehýbá. Jeho tvář je podobná kamennému masivu dolmenu. Lučištník, aniž se příliš zadýchá, vystoupá na kopec.

Na svislých kamenech dolmenu jsou připevněny tabulky s nápisy. Obě jsou stejné.

PŮJDEŠ-LI TOUTO CESTOU, DOJDEŠ DOBRODRUŽSTVÍ.

Dolmen skutečně stojí na rozcestí. Do zvlněné travnaté krajiny vedou dvě písčité cesty, jedna uhýbá vlevo, druhá vpravo. Lučištník si prohlíží nejprve krajinu před sebou, potom dolmen a nakonec starce.

„Jsou obě cesty opravdu stejné?“ zeptá se. Stařec se na něho dlouze zahledí.

„Nevím. Nešel jsem ani jednou z nich,“ odpoví poté.

„Nehledám dobrodružství,“ řekne Lučištník, v jeho hlase je cítit únava.

„Potom se dej kteroukoliv z nich,“ prohlásí stařec. „Nebo se vrať.“

Lučištník se otočí a chvíli hledí na temný les.

„Nehledám dobrodružství,“ zopakuje. Potom se opře o luk krok od starce. Čelem k lesu.

„Vítej,“ řekne stařec.

Slunce pomalu prochází nadhlavníkem.

 

Kdo jsou a odkud přišli?

Možná jsem se měl ptát jinak, ale na to nebyl ani trochu čas.

Paluba Tornáda, elitního průzkumníku GP, jich byla plná. Nepatřili k žádné známé rase, byli žlutohnědí jako staré lakované dřevo, mávali zbraněmi. Lionela Horovice, který na ně spustil litanie v cospellu, se pokusili odstřelit, ale GP necpe peníze do výcviku svých zaměstnanců nadarmo. Odborník na komunikaci jen zamrskal nožičkami a zmizel – než se vzpamatovali, ztratil se jim v nákladové sekci.

Věděl, kam běžet, protože i když se takřka ve všech kosmických lodích šetří místem jak jen může (což na kapitánských kajutách nepoznáte), průzkumníky mají v otylých bříškách celý sortiment přibližovadel pro nejrůznější podmínky a vzdálenosti. A tím i spoustu schovávaček.

Měli dost rozumu, aby za ním neběželi a málo znalostí na to, aby ze sekce vypumpovali vzduch. Taky jim asi nestál za námahu, protože po tomhle incidentu se uklidnili, jen občas pohrozili hlavněmi bůhvíčehometů, a starali se o své.

Což spočívalo především v tom, že nás postupně sehnali do houfu a eskortovali do přehledných chodbiček nad kapitánským můstkem. Víc se nedělo nic. Na první pohled se život na palubě kosmického korábu vrátil k obvyklé přepravní nudě.

Doplněné o dvě vlezlé, mysl bombardující otázky: Co jsou zač a co vlastně chtějí.

Něco dříví do lesa. Jmenuji se Baldvin Koran. Člověk, jemuž kdysi, ještě v základní škole, začalo okolí přezdívat Baron. Živím se nejrůznějšími, většinou nesmyslnými pracemi v nejrůznějších koutech vesmíru, přičemž nejsem ani zdaleka tak dobrý jako posádka Tornáda.

Ale ani tak úzce specializovaný. Jsem dělník dobrodružství, jak muže mé profese někdy nazývá romantizující tisk. Do lesa odborníků mě přinesla tak trochu náhoda, tak trochu skutečnost, že na ústředí Galaktického průzkumu nesedí byrokrati, ale lidé, kteří dobře vědí o profesionální deformaci. Prostě se někdy vyplatí najmout si amatéra, hledícího na věc z jiného úhlu. A tak si mě najali. Byl jsem zrovna po ruce.

(Protože mám dobré kamarády, bývám dost často po ruce).

Proč a k čemu, na tom v tuto chvíli nezáleží. Tamten příběh skončil, začal jiný – docela nenápadným ťuknutím, jak se k boku Tornáda přisála cizí loď. Než se stačila překvapená AI průzkumníku vzpamatovat, vyřízli ti žlutohnědí chlapíci do pláště díru a vpadli dovnitř.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si krátil čas pročítáním hubené tištěné knížečky, do níž jistý moudrý pán kdysi dávno sesbíral nejrůznější historky, legendy a polomýty. Ani jeden z těch příběhů neměl pointu nebo nedával smysl, snad právě tohle mě na nich zaujalo. Byly autentické, pocházely z různých konců vesmíru, a já si uvědomil, že jejich kouzlo je v tom, co neřeknou.

Kdo byl Lučištník, nehledající dobrodružství? Stařec u dolmenu? Proč věřili nápisům, když ani jeden z nich žádnou cestu nevyzkoušel? Tohle asi byla pointa.

„Vypadáte nesmírně připitoměle, Barone. Pardon,“ zašeptala mi do ucha Mina Rascallová, štíhlá bruneta s hnědýma očima. (Docela se mi líbila, jenže já se nerad pouštím do kalných vod uzavřených společností).

„Přemýšlím, milostivá,“ odsekl jsem.

Strážce u dveří se ani neotočil.

„Od toho tu také jste. Mám žízeň,“ vzdychla.

„Tak jim to řekněte,“ rýpl jsem si, Mina byla totiž další odbornice na kontakt. Jenom ne tak pohotová jako Horovic.

„Nevypadají přístupně.“

I když u toho nebyla, o lingvistově dobrodružství jsme si stačili popovídat všichni. Byla v tom naděje, že někde blízko je jeden svobodný, který jistě přemýšlí, jak vrátit Tornádu jeho původní poslání.

„Snad nás tady nebudou držet věčně,“ poznamenala Mina, když se stráž u dveří přece jen zahleděla naším směrem. Nejspíš musela reakci nejprve zkonzultovat s nadřízeným.

„Možná by byli rádi, kdybychom mlčeli, jenom si o to neumějí říct.“

„Stejně jako vy o tu vodu,“ neodpustil jsem si rýpnutí.

„Protože jsou to přiblblí piráti,“ vpadl do našeho, už skoro intimního – zatraceně – hovoru, podsaditý expert na exobiologii Lambert, „Máme přece Kybernet na překlad čehokoliv do čehokoliv – a zpátky.“

„Alkohol je silný, ale maso zkažené,“ řekl jsem, Rascallová se uchichtla. Lambert nechápavě zavrtěl hlavou.

„To nic, Davide. Lingvistický folklór,“ vysvětlila stručně. „A Kybernet by o překlad museli požádat. Ten přepad ho musel urazit a teď dělá hloupého.“

Tahle definice AI mě zaskočila. Všechny umělé inteligence, s nimiž jsem měl zatím tu čest, se spíš vytahovaly. Mají to v kódu, stejně jako většina lidí.

„Na analýze jazyka se pracuje,“ pípl mi za uchem komunikátor, já se lekl, protože Kybernet Tornáda nepromluvil už dobré dvě hodiny, a zároveň jsem zjistil, že padám k zemi, strhávaje Minu sebou.

Reflexy zapracovaly jak jsem je naučil.

Vzduchem prolétl jasný paprsek ze strážcovy zbraně.

Srozumitelnější žádost o ticho nemohl vyřknout v žádném jiném jazyce.

Teprve později jsem pochopil, že nepatřila nám, ale Kybernetu.

Mina si to uvědomila dřív, přišla i na to, že vetřelci mají ke komunikaci s kýmkoliv už od narození blíž, než ona se svými roky studií. Proto mě varovala, když jsem se v bezpečí zamčené kajuty pokusil prohodit s Kybernetem pár slov.

Ubytovali nás spolu – nejspíš proto, že jsme si tak hezky povídali, zatímco ostatní dodržovali vyžadované bezpečnostní ticho. Však mi taky vědecký důstojník pěkně šeptem, leč od srdce vynadal.

Rascallové taky, s jízlivou poznámkou, že ona, jako příslušnice elitní skupiny GP, by snad měla znát pravidla. V tu dobu už jsme byli bez komunikátorů, těch otravných nálepek za uchem, pomocí nichž posádka poslouchala rozhlasové vysílání příkazů a povelů – piráti díky Kybernetově větičce o analýze přišli na to, že náplasti nejsou biologickou součástí našich těl.

Vzhledem k situaci bych byl raději ve společnosti některého z otrlých pistolníků podpůrného komanda, kteří už určitě vymysleli stovku plánů, jak uniknout a ovládnout loď. Na druhou stranu trpím na inteligentní ženské.

„Co budeme dělat?“ zeptala se lingvistka, když za námi zacvakl zámek – něco se přece jen stačili vetřelci naučit.

„Já bych věděl.“

„Ale no tak,“ viděla mi až do žaludku.

„Třeba se pokusit o útěk.“

„Mě tenhle svět ještě baví.“

„Tak si budeme povídat. Znáte tu historku o Jednonohém kapitánu Pazourkovi?“

„Fred Pazourek? Nebo Honza Pazourek, čili falzifikátor první kategorie?“

„Toho neznám. Můj Pazourek byl taky pirát.“

„Silver,“ řekla. „Nostalgie pozemšťanské civilizace. Doby, kdy jsme byli jediní ve vesmíru.“

„Rád si čtu nebo poslouchám,“ přiznal jsem se. „Vlastně o tom nevím víc než z kulturních výtahů.“

„Zkuste něco jiného. Nemám ráda, když někdo kazí historii.“

A tak jsem jí vyprávěl o Lučištníkovi.

Nedělo se nic, což bylo na celé situaci to nejhorší. Deset hodin jsme trčeli v zamčené kajutě, obdarováni pouze několika balíčky rezervních potravin (na náladě nám to rozhodně nepřidalo), bez jakékoliv informace o dění za dveřmi. Mina byla naštěstí trpělivá nekonfliktní ženská – při své profesi jiná být nemohla –, a tak jsme těch deset hodin strávili  celkem příjemným povídáním.

Nechal jsem se poučit o úskalích xenolingvistiky, a sám dal k lepšímu několik vlastních historek. Zajímaly ji, navzdory reklamním šotům náborového oddělení je Galaktický průzkum celkem nudnou společností, jíž jen tu a tam vytrhne z poklidné rutiny nějaká nepředpokládaná událost.

Ne, že by na ně nebyli připraveni. Na rozdíl ode mne je ale nevyhledávají.

Po deseti hodinách Mina konečně zívla a prohlásila, že spánek šlechtí pleť. Usnula okamžitě – to sebou nese výcviková farma GP; každá minuta odpočinku je dobrá. Ve chvíli jsem ji následoval, to sebou nese můj styl života, že každá minuta odpočinku je dobrá. Pro stejný výsledek mi instruktora dělal život.

Spánek je sladká věc, i když si nejste jisti do jakého světa se  probudíte.

V našem případě to bylo procitnutí do šíleného sledu událostí.

„Barone,“ zašeptání přímo u ucha mě uvedlo do pohotovosti, orientuji se rychle i ve chvílích jasně definovaného bezpečí.

„Spíte?“

„Jo.“

„Vstávejte.“

Našponoval jsem svaly, protože tohle nebyla Mina.

„Horovici?“

Na okamžik mě napadlo, že se situace obrátila, Lionel dobyl ztečí kapitánský můstek, sám obklíčil piráty, zajal jejich velitele a poslal ho po prkně mezi vesmírné žraloky.

Jenže to by nešeptal.

A situace se obrátila o sedm set dvacet stupňů.

Vyskočil jsem z postele, Rascallová už stála, upnutá v kombinéze až po bradu.

„Dělejte.“

„Co?“

„Jdeme.“

Nepřemýšlel jsem, nebylo o čem. Ale kam jít? Dveře…

Mina mě chytla za ruku a nasměrovala k tmavému čtverci u podlahy. Deska, zakrývající otvor do klimatizace, ležela opodál.

„Lezte. Budu vám krýt záda. Kdyby něco.“

Protáhl jsem se do úzkého prostoru plného trubek a nepříjemně ostrých žeber. Nikdy mě nenapadlo, že by v expediční lodi mohlo být tolik zbytečného místa, ale na druhou stranu – pokud chcete něco opravit, je lepší, když se přitom můžete pořádně rozmáchnout.

„Kudy?“

Nikoho jsem necítil. Možná několik metrů přede mnou, vlastně určitě, tam někdo nebo něco bylo, ale já nevnímal lidskou přítomnost. Bezpečnostní zvonek uvnitř mé hlavy zacinkal.

„Lezte,“ pobídla mě Mina, „Doprava. Pořád za ním.“

Byl tam.

Rascallová mě postrčila.

„Dělej, Barone.“

A tak jsem dělal.

Nekonečně dlouhá cesta vedla nejprve rovně podél pláště, potom dolů – to bylo nejsnesitelnější, protože tak připomínala sestup po žebříku. Přede mnou se otevřel prostor skutečného žebroví lodě, mohutné nosníky hlavních vzpěr a napůl obnažené kabely elektrických obvodů, kterých jsem se bál chytit.

Do chvíle, než jsem pohlédl nad sebe a spatřil Minu, šplhající jako opice napříč stěnou.

Bylo tu lépe vidět, možná se oči adaptovaly, možná sem opravdu pronikalo víc světla. A přede mnou byl skutečně Horovic. Ladně (ach má tělesná konstituce, udělej se sebou něco) lezl po nosnících.

Sledoval jsem jeho trasu, bylo to bezpečnější, než si vymýšlet svou v prostoru, který neznám. Po několika metrech, kdy se cesta znovu zúžila a změnila v nebezpečný tunel plný nástrah, pak má sebedůvěra ve vlastní pohybové schopnosti klesla na nulu. Tam, kde se Horovic elegantně protáhl, já si pohmoždil žebra a o kus dál se zamotal do kabelu, vytrženého z držáku. Mina se mi tlumeně chechtala, bylo to spíš cítit než slyšet, ale výsměch to byl určitě.

Pochopil jsem ho ve chvíli, kdy jsme se vyloupli v manipulačním sále a já uviděl postavy, mířící na nás blastery.

Horovic si modřiny vysloužil v prvním kole, my dva byli bůhvíkolikátou reprízou.

Nejsem zase tak velmi důležitá persona, to rozhodně ne. V azylu se nás sešlo pět – spojovalo nás místo internace, jediné dvě kajuty, z nichž se dalo uniknout.

Jeden pilot, jeden technik, jeden kanonýr. Dva lingvisté a já.

„Co teď?“

„Nějaké návrhy?“

Žádná reakce. Nejsme filmoví hrdinové, kteří s kuchyňskou kudlou rychle vyřídí jednoho piráta po druhém, aby ve finále svedli zdlouhavý souboj s podrazáckým velitelem.

„Kdyby se nám podařilo bezpečné spojení s Kybernetem, šlo by to rychle. Zjistil by, kde jsou a dokázal by je izolovat,“ prohlásil Horovic.

„Tak proč to neudělal? Potřebuje snad lejstro s razítkem Admirality?“

„Něco takového,“ nezasmál se lingvista, „Já to zkoušel – a málem mě to stálo krk. Oni jsou na něj přímo napojení. Ne přes nějakou konzoli. Zdá se, že příslušný interface nosí v hlavě. A pořádně Kybernet hlídají.“

„Takže co musíme, je odříznout AI od okolí, domluvit se s ní a pak to všechno spustit najednou,“ řekl technik. „To zní dost divoce.“

„Zahákování kosmické lodi ve volném vesmíru nezní divoce?“ zeptala se Mina. „Já souhlasím. Je jasné, že komunikují přímo po telepatických kanálech. A zdá se, že se od začátku pokoušejí Kybernet k něčemu přemluvit.“

Přemluvil jsem tvář k úsměvu, protože mi to připadalo lehce praštěné. Rascallová se zamračila.

„O nás se nestarají. Zavřeli posádku do kajut, nechtějí komunikovat. Všechno, co potřebují vědět, se stejně dozvědí rychleji a srozumitelněji od něj.“

„Možná ho považují za pána lodi a nás jen za polointeligentní periferie,“ rýpl jsem si.

Horovic po mně střelil pohledem.

„Ať je to jak chce, cesta vede přes Kybernet,“ prohlásil a ostatní s ním souhlasili.

Je to tak. Jsem jenom obyčejný amatér bez GP výcviku.

Lingvistův plán byl jednoduchý. Uprchlický veterán měl dvacet čtyři hodin na to, aby poznal, že AI každý pokus o kontakt nahlásí pirátům. Byla zajatec jako každý a kolaborovat nechtěla – kdyby ano, našla by  nás do několika minut. Horovic tedy navrhl záškodnickou akci ve stylu „nenápadně přestřihneme pár drátů, přistrčíme kameru tak, aby pouštěla dva dny starý záběr na trezorová vrata, a my zatím spácháme loupež století“.

Technicky nešlo o nic víc, než proniknout k některé konzoli, spustit administrátorský režim a pokusit se AI zablokovat tak, aby přešla do bezpečnostního režimu. Jediná linka by pak vedla od nás a byly by to poctivé dráty, ne mentální kanály.

Potom by to bylo o rychlosti.

Možná piráti raději vyhodí Tornádo do vzduchu, možná se pokusí vzít nás ztečí. Variant na jejich straně bylo víc než dost. Převaha také, my měli jen moment překvapení a fakt, že jsme je opravdu zajímali jen do té míry, do jaké jsme jim otravovali život.

Připadal jsem si jako krysa z podpalubí obchodní galeony, kterou kapitán Morgan nakopne jen když se mu pokusí přeběhnout přes naleštěný střevíc.

Konzolí bylo celkem pět, z toho tři nepoužitelné – kapitánský můstek, navigační paluba a technická paluba, všude se dal předpokládat výskyt žlutohnědých emzáků v plné zbroji. Zbývala dvě místa – záložní kontrolní sál na zádi a druhá konzole na technické palubě, zastrčená mezi bloky přístrojové sekce – tam někde se fyzicky nacházela i neuronová koule Kybernetu.

To první místo bylo možná bezpečnější, to druhé výhodnější z hlediska samotné akce.

Potíž byla s přístupovou cestou.

Nakonec to zbylo na dva nejzkušenější.

Nebyl jsem ani jedním z nich.

Což o to, zbraní jsme měli pro půl divize hvězdné pěchoty, v landerech a průzkumných člunech je podobných hraček spousta. Hrála pro nás i dobrá znalost terénu, jediné, co jsme odepsali, byl čas.

Ať už se nemohou s Kybernetem dohodnout nebo mají potíže s jeho systémy, za nějaký neastronomický časový úsek dostanou útočníci AI pod kontrolu a bude po ptákách.

Generál Horovic jim nechtěl přestávku prodlužovat.

Dvojice zachránců vyrazila téměř okamžitě, v patách dva stíny, tvořené mou maličkostí a lingvistou. Kryli jsme jim záda – podle plánu až k technické palubě. Představovalo to hodinu šnečího postupu, Tornádo je loď jednak rozlehlá, jednak nikdo nestál o přestřelku v nepravou chvíli.

První disciplinou byl šplh po kabelech. Po dvaceti minutách jsme se rozloučili s pláštěm a vlezli do chodby, hlavněmi blasterů napřed. Tiché plížení.

Koridor vedoucí po obvodu Tornáda, byl úzký, osvětlený pouze nouzovými zářivkami. Mohl být ale klidně utopen v naprosté tmě, protože partyzánská výprava hleděla na svět přes skla noktovizorů, občas prohmatávajících prostor před sebou v nejrůznějších spektrech, o pirátech jsme věděli jen to, že jsou. Nikoliv jak jsou.

„Poslyš,“ oslovil jsem Horovice v krátké pauze před vstupem do nouzové šachty spojující hlavní palubu s technickou, „Nehrajou si s námi? To, že se dokázali u Tornáda objevit aniž si toho všiml jediný přístroj, ukazuje na docela silnou technologickou převahu?“

„Už by nás dávno měli. Možná jsou technicky výš, ale jak to vypadá, něco jim brání tu technologii použít. Nemyslíš?“

Myslel jsem.

Především na to, že piráti od začátku útočili na všechno, co zavánělo komunikací. A Kybernetem.

„Jedem. Už jsou na konci,“ zavelel Horovic, když pomyslná rafička, kroužící v jeho načasované mysli, dospěla k představě dvanáctky.

Být bez vzdálené komunikace je možná pro někoho nepředstavitelné, pro civilizací nezlenivělé človíčky asi běžné, ale řídit se jen očima (byť prodlouženýma tou trochou elektroniky) a jenom vzduchem přenášeným hlasem uprostřed něčeho, co je plné drátů a mentálních linek, je děsivé. Prostě na to všechno podvědomě spoléháte. Civilizační kolaps už několikrát způsobila totální válka, příroda znechucená nepovedenými potomky, ale jediná stoprocentní kulturní smrt bylo a je přerušení spojení. Nijak nevadí, že pro výsledky včerejšího fotbalu jdete dva dny pěšky – pokud to děláte od nepaměti. Když vám po deseti letech telefonování z křesla na informace ustřihnou dráty, skonáte záhy v němém úžasu a silném znechucení. Atrofované svalstvo už ty dva dny kráčet nevydrží.

To, co přinese, je už stejně nepoužitelné.

Jako filozof bych se asi neuživil – každopádně mi ta úvaha vystačila na cestu po žebříku (další zrůdnost, protože o kousek dál byl výtah). Dole šly opět kanóny v první frontě, a nás už čekalo posledních pár metrů k bodu obratu. Před námi bezpečnostní uzel, ošklivě přehledné místo, do něhož ústily tři chodby.

Horovic kontroloval prostor za námi, já přes hledí armádního blasteru centimetr po centimetru prozkoumával zbytek. Všude kolem vládlo nepříjemné ticho. Liduprázdné. Šustění a bručení nějakých strojů, to ano. Ale přispívalo jen k pocitu naprosté osamělosti.

Čekali jsme dohodnuté tři minuty.

Potom Horovic kývl.

Ti dva už byli na nejnebezpečnější stezce života na cestě k záchraně nebo do pekla, my se museli vrátit. Teď už by krytí znamenalo jen zvýšení nebezpečí.

Pomalu jsem pozpátku ustupoval k lingvistovi.

„Ssss.“

Aspoň teplé lidské zasyčení.

Reakce na příliš hlasité kroky, jež by mohly upoutat pozornost.

Ale já se pohyboval jako duch na věkovité hradní zřícenině.

Dalo se to čekat, stejně jako dvě náhle zkamenělé postavy, připravené střílet po čemkoliv.

Kroky se přibližovaly a přibližovaly, aby přinesly nečekanou bytost.

Žebříku jsem se ani nemusel přidržovat, nohy to zvládly samy, rovnováhu dodala rychlost. Snad se nám podařilo zmizet, možností ústupu bylo přece jen víc, s tím jsme počítali dopředu a naplánovali cestu z prostředně čekaného směru.

„Oni Kybernet prostě nepotřebují,“ zavyl (konspiračním šeptem) Horovic, vyděšený až do hlubin podvědomí.

Byl to jeho známý, můj ne.

„Mina se spletla. Hrajou to na lidi.“

Tam dole proti nám – celkem bezstarostně – totiž vyšel muž v  uniformě GP. To se ví, že se pořádně lekl, jenže než stačil otevřít ústa, namířil na něj Horovic blaster; muž zvedl jednu ruku – něco řekl a pokusil se usmát.

Jaká slova z něj vyšla, nevím. GP výcvik nese ovoce.

Druhá ruka (s náramkem komunikátoru, který nálepce za uchem dodával možnost odpovídat) automaticky vyletěla k ústům, tělo mezitím nabralo směr zpět a vlevo, tedy za roh a do bezpečí. Horovic před stiskem spouště palcem přepnul na slabší intenzitu a jen výstražně pokropil prostor napravo – věřili byste, že tohle dokáží ve dvou sekundách i vědci s titulem? U GP ano.

Pak už jsme jen prchali.

„Jdou po nás!“

Nic jsem nechápal.

„Co když jim také utekl?“ zeptal jsem se, když jsem se trochu vydýchal. Šero obvodové chodby teď bylo mnohem příjemnější, hrálo iluzí většího bezpečí.

„Nesmysl. Viděls jak se tvářil?“

Přiznal jsem v tomto směru neodpustitelné opomenutí.

„Nejistě. Zatraceně nejistě. Divně. Jdeme.“

Proběhli jsme chodbou k průlezu za stěnu.

„Neutekl,“ ani Horovic na tom už nebyl s dechem dobře, „Oni ho museli nějak zpracovat. Měl náramek!“

„Jenže potom je to v háji,“ zazmatkoval jsem pro změnu já, „Mají Kybernet.“

Lingvista chvíli mlčel. Při cestě mezi žebry a kabely to bylo nutné.

„Mohl to být reflex,“ připustil, když jsme se blížili k základně. „V náramku jsou i jiné věci. Medikit,“ poučil mě. Protáhli jsme se posledním nepříjemně úzkým úsekem a chystali se vkročit na vlastní území.

„A ti dva?“ zeptal jsem se.

Horovic pokrčil rameny.

„Snad dorazí k cíli. Možná jsme jim pomohli, odlákali jsme pozornost.“

„Kdy to poznáme?“

„Až se s námi spojí. Až dostanou Kybernet pod kontrolu. Nebo až oni dostanou je, zatraceně,“ zaklel. „Je tady moc ticho.“

Chtěl jsem poznamenat, že přesně tohle si přejeme, ale ani mně se hangár, do něhož jsme vstoupili, nelíbil. Kývl jsem, Horovic vyrazil na jednu stranu, já na druhou. Protáhl jsem se kolem lůžka mrňavého raketoplánu a ukryl pod křídlo expedičního kluzáku. Sledoval jsem lingvistu, než mi zmizel za dalšími uskladněnými přibližovadly. Sám jsem pak pokračoval kolem stěny k velkému landeru, v němž jsme předtím rozbili hlavní stan.

Horovic dorazil první a já mu tedy poslušně kryl záda. Vlezl dovnitř, netrvalo to víc než pět vteřin, než na mě mávl.

Přispěchal jsem.

„Nikdo tu není,“ uslyšel jsem jeho řev dřív, než jsem se vykročil na spuštěné schodišťátko, „Ti parchanti je dostali!“

Podvědomě jsem přehlédl hangár. Byl tichý, nedotčený, ne, tady se rozhodně nebojovalo.

„Možná odešli na bezpečnější místo.“

Horovic nejdřív krátce kývl – přesuny mezi hangárem, pláštěm a několika dalšími úkryty byly nutné –, potom praštil pěstí do rámu vchodového průlezu.

„Nechali by tu zprávu. Třeba v šifře, ale určitě by nám řekli, že jdou a kam jdou.“

Proti tomu se nedalo nic namítat.

„V každém případě musíme taky pryč,“ pokračoval, „Protože oni se sem vrátí.“

„Možná ne. Jestli je dostali, budou mlčet.“

„Neviděls toho nahoře? Všechny je zpracovali. Teď dostanou i Minu, Xerense a Mika. Zbyli jsme sami, Barone.“

Neříkal jsem nic. Tak trochu už jsem si zvykl na to, že zůstávám sám.

Horovic se nenávistně rozhlížel kolem, otevíral skříňky s rezervními potravinami, přehraboval se v arzenálu ručních zbraní a přístrojů. Balil jako hysterická ženská při požáru.

„Nech toho. Odcházet nemá smysl.“

„Přijdou sem,“ pokusil se trvat na svém. Protože byl dobře vycvičený, velice rychle si ale prošel malou násobilku, a namísto přehazování věcí ze strany na stranu začal vypočítávat klady a zápory.

Nebyli jsme na tom tak špatně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Měli jsme v rukou lander s celkem slušnou palebnou silou a především připravený k aktivaci. V nejhorším případě jsme mohli udělat dírku do pláště Tornáda a vyskočit ven. Možná by si z nás udělali růži na střelnici, ale něco – co jsme podvědomě cítili od začátku – nám říkalo, že přesně toho se emzáci bojí. Chtěli Tornádo neporušené a chtěli ho i s kompletní posádkou.

„Takže se zakopeme na pozicích a budeme čekat?“ zeptal jsem se Horovice, když dokončil inventuru.

Přikývl.

A tak jsme se zakopali na pozicích a čekali.

Stačilo málo, prostě jen otočit ventilem a nedávat nám vzduch. Možná ale Kybernet stále ještě patřil k nám, každopádně byla situace příšerně podivná. Nikdy, ani v nejmenším, by mě nenapadlo, že by k takové mohlo dojít, obsazená kosmická loď není obsazená planeta, vítězové mají desítky možností jak hnutí odporu zlikvidovat.

Muselo tu být něco dalšího, faktor, který jsme neznali a který hnědáčkům bránil jít po nás přímo.

Něčeho se báli. Poškození lodě určitě nebylo na prvním místě. Ať by se jim AI bránila sebevíc, děravý trup by dostal okamžitě největší prioritu a příslušná část Tornáda by byla izolována. Což by se stalo i v případě, že by Kybernet toužil po sebevraždě a chtěl sebou vzít i naše dušičky: pojistky byly dvojí, ty druhé proklatě mechanické, reagující na pokles tlaku.

Na dvojici diverzantů už jsme raději nespoléhali.

Uběhla hodina a pak ještě jedna, uvnitř landeru panovala nuda kořeněná zoufalstvím, venku ticho.

Před bouří ho moc nebývá, nejdřív totiž musí přijít vítr, aby mraky přistrčil na místo určení, což se bez zvuků neobjede. Ale my onen příslovečný klid před atmosférickým jevem měli, a já si uvědomil, že přesně tohle je na celé situaci to nejprapodivnější.

Ticho.

Potom už nebyl čas o něm uvažovat, protože zazvonil zvonec a figurky nastoupili na jeviště k dalšímu obrazu.

„Co to bylo?“

Vstup do landeru jsme nechali otevřený, senzory v pohotovosti, kamery pomalu kontrolovaly bublinu prostoru kolem nás.

Horovic, podřimující v pilotním křesle, okamžitě vyskočil.

„Jdou!“

Mrkl jsem na panel zbraňových systémů; modul mohl, od paralyzování faraóna plížícího se k cukřence po odpaření větší části okolí, všechno. Příručku jsme prostudovali ještě v kompletním uprchlickém stavu, byl jsem tedy připraven stisknout to správné tlačítko.

„Panebože.“

Lingvista, civící na obrazovky se zpronevěřil výcviku, průlez jsem za něj zavíral já.

„Oni poslali ji!“

Kam čert nemůže, nastrčí – však víte koho, chtělo se mi podotknout.

Atmosféra situace mi to nedovolila.

V hangáru se objevila Rascallová.

„Takže je dostali. Předělali je, vymyli jí mozek a poslali za mnou.“

Na Barona se zapomnělo? Vlastně to bylo vidět už od začátku – třeba to byla právě (s největší pravděpodobností neopětovaná nebo nepřiznaná) láska ke kolegyni, která přiměla Horovice k hrdinskému výkonu při přepadení.

„Ne,“ předběhl mou připomínku, že se Mina vrací, aby si nás vyzvedla a zavedla do nového úkrytu, „Jde přímo sem. Dívej, jak je divná. Jiná.“

Aby nebyla, já bych při vědomí, že na mně míří několik dezintegrátorů, určitě takhle odvážně nekráčel. Připomínat to Horovicovi nemělo cenu.

Za chvíli mi ale nezbylo než názory pozměnit.

„Lioneli?“

Akustický senzor nezkresluje. Tohle opravdu nebyla sebejistá Rascallová, ani vystrašená ženská. Jediné slovo přineslo záplavu emocí. Nesnažil jsem se je analyzovat, ačkoliv mi to docela jde, patřím (bohudík a také díky původu) k těm několika geneticky zastaralým jedincům, kterým empatické schopnosti zbyly. Nebyla na to doba.

Jediné, co jsem cítil, byl strach o sebe – a ještě o něco.

„Nechci podvádět. Když jste odešli, objevil se kapitán.   Vystřelila jsem po něm, když nás začal přemlouvat. Chtěli jsme se bránit.“

Ohlédl jsem se po Horovicovi. Byl bledý, oči se mu leskly.

Ne, nebyly v nich slzy.

Beznaděj a ztráta iluzí. Vztek.

Dotkl se panelu před sebou.

„Mino, proč?“

„Ne, prosím tě, nemluv,“ vykřikla, „Nebo vyjdi ven. Nemám zbraně. Nikdo vás nechce ohrozit.“

„Dostali tě?“

„Ne. Jenom…“

Nervózně se zasmála. Ať už chtěla říci cokoliv, došlo jí, že to nemá smysl.

Cítil jsem podivný tlak ve spáncích.

„Podívej,“ řekl Horovic a ukázal na monitor.

Hangár něco izolovalo. Psychické pole, žádná běžná energie. To dokáže generovat jenom AI. Takže…

„Buď dostali i Kybernet, nebo ho naopak máme my,“ zašeptal lingvista. „Raději budu věřit tomu prvnímu. Pro jistotu.“

Stejně mu to vlilo odvahu do žil.

„Nevím jak tě dostali, Mino,“ spustil odhodlaně: „Ale my se nevzdáme. Máme dost zbraní na to, abychom se ubránili. Máme lander v pohotovostním stavu. Můžeme odtud kdykoliv vypadnout. Neudělali jsme to jen proto, protože pořád ještě věřím, že se mi podaří všechny vás zachránit.“

„Ale právě o to přece jde!“

Mentální pole zesílilo. Nevěděl jsem, že něco takového Kybernet dokáže, ale koneckonců, je to Kybernet Galaktického průzkumu.

„O co jde? Aby ty kreatury dostaly i nás dva?“ Horovicovy oči zaplanuly. „Je mi líto, že ses nedokázala ubránit.“

„Lio, nech mě mluvit!“

Ženská vždycky dokáže použít takového tónu.

Lingvista zmlkl.

„Kdyby už nic jiného, tak jsem na téhle lodi právě proto, abych se pokusila domluvit s každou inteligentní formou života v Galaxii. Ty  taky.“

Teď se pokoušela domluvit se dvěma příslušníky vlastní rasy a moc jí to nešlo.

V téhle balkónové scéně mi byla přisouzena role pozorovatele, a tak jsem ji hrál. Sledoval jsem okolí – nikde, kromě Miny, nebylo nic živého.

Vyjma neviditelné přítomnosti AI.

A ta na naší straně rozhodně nebyla. Senzory indikovaly i slabé – nepatrné ale přece – elektromagnetické pole.

Snažili se nás izolovat, dost možná, že nám chtěli odříznout únikovou cestu, nenápadně odzbrojit nebezpečný bacil landeru.

Upozornil jsem na to Horovice.

Kývl.

Nevěděl jsem, jestli to nebylo přitakání mechanické, visel očima na Rascallové, potil se a rychle dýchal.

„Připrav se,“ řekl náhle.

Jeho rozhodování bylo mnohem těžší. Znal je, před sebou měl ženu, kterou miloval a která pravděpodobně měla odvést naši pozornost. Musel volit mezi osobní svobodou, přesvědčením a city a vztahy.

Dobrá. Baron se taky nerad vzdává. Tedy předstartovní příprava, řekněme raději příprava na to být rychlejší v poslední instanci a praštit do tlačítka nouzového startu o vteřinu dříve, než poslední příležitost opravdu přijde.

„Tady jde o něco jiného, Lio,“ promluvila znovu Rascallová: „Když mě v klidu vyslechneš, budeš mít tolik času na rozmyšlenou, kolik budeš potřebovat. Jen neudělej nic hloupého.“

„Přesně to bych udělal, kdybych ti uvěřil, Mino. Copak to nechápeš? Změnili vás, udělali z vás své otroky!“

Zasmála se. Malinko nad míru potměšilosti.

A Horovic to nevydržel.

Byla to jen slabá paralyzující dávka, a ženy v hangáru se téměř ani nedotkla. Nechtěl ji zabít.

Otřásla se, schovala tvář do dlaní, ale zůstala stát. Chvíli se chvěla.

„Prosím, vyslechni mě,“ řekla těžce. „Nebo aspoň vy, Barone.“

Konečně si na mě někdo vzpomněl.

Horovic zamítavě zakroutil hlavou, když jsem otevřel ústa, abych odpověděl něco sarkastického.

„Nepouštěj se s ní do hovoru. Nemá to cenu.“

„Oni nejsou tím, za co je považujete,“ zaznělo úpěnlivě.

Čas.

„Vypínám akustické senzory,“ odpověděl nezúčastněně technicky Horovic.

„Proboha ne,“ zakřičela, „Lio, Barone, nedělejte nic… Barone!“

Horovic se začal třást jakoby tu paralyzační dávku nakoupil on. Mentální pole zesílilo, ještě menší rádius mělo to energetické – a bylo bez pochyb, že se chystá zaútočit na pohonné jednotky landeru.

„Všechno je skutečně jinak. Oni jsou… Barone,“ vyhrkla, „Lučištník! Došli k dolmenu!“

Horovic praštil do panelu.

Zvuk zmizel, zůstal nám jen obraz němě křičící ženy.

Lučištník – co má ta historka společného s naší situací? Hru na city?

„Chtěla nás dostat, mrcha,“ lingvista si setřel slzy vzteku. „Teď už musíme. Zatraceně: musím!“

Pilotovat měl on, na mně byla obrana. Jenže vztekem a zmarem šílený Horovic sáhl přesně tam, kam sahat neměl.

Na spoušť dezintegrátoru, namířeného na Rascallovou.

V jedné chvíli jsem se zděsil, uvědomil si pravou pointu příběhu a praštil Horovice přímo do obličeje. Zvrátil se dozadu, na tlačítko už nedosáhl.

A pak že jsou rychlí jen příslušníci Galaktického průzkumu.

Baronovská sázka do loterie.

Pokud jsem si vše vyložil špatně, bude prohrou má existence.

Jenže já se narodil se šťastnou hvězdou nad hlavou.

Horovic stačil jen zděšeně vykoktat něco o tom, že mě už dostali také, jenže to už povídal hlavni blasteru, který na něj zamířil. Druhou rukou jsem otevřel Mině dveře.

„Věděla jsem, že to pochopíte,“ usmála se, a pak měla oči jen pro zuřícího kolegu, který se, než jsme ho uspali, několikrát vrhl do sebevražedného útoku.

„Nepochopil jsem nic, děvče,“ přiznal jsem poctivě, „Snad jenom to, že ti piráti se nás bojí víc, než my jich, a že odněkud utíkají.“

Což bylo vlastně všechno.

Lučištník nešel ani jednou cestou, ani se nedal středem, jak jsem si představoval já. Nechtěl. Měl až po krk dobrodružství, nebezpečí, všech možných vítězství i proher. Toužil po klidu.

Loď, která nás zahákovala, patřila k jedné ze dvou soupeřících stran v nějaké nesmyslné válce o kus kamene ve vesmíru. Byli to profesionálové, válečníci a skuteční korzáři, kteří přišli vesmírným lesem až k pahorku. Chtěli se na něm zastavit, jenže cestou nečekaně narazili na Tornádo. Jejich koráb byl jedním z nejdokonalejších válečných plavidel jaké kdy Galaxie viděla. Byli rozhodnuti se nevracet, nechtěli už mít nic společného s válkou a dobrodružstvím. Jenže honící psi mohli být – a určitě byli – blízko, Tornádo prolétalo jejich územím.

Aby nebyli prozrazeni, museli zaútočit a potom se snažit o naprosté ticho, jako posádka ponorky, proplouvající na dosah nepřátelských sonarů. Proto ta starost o Kybernet, který mohl začít vysílat SOS, proto úpěnlivá snaha se s AI domluvit. Teprve, když se jim to podařilo, začali jednat s lidmi. Propustili je. Největší hrozbu jsme pak představovali my, dalo se předpokládat, že jen tak něčemu neuvěříme. Těžce zraněný kapitán byl toho příkladem, stejně jako obrana naše.

Na doslech skenovacích systémů jejich někdejší armády byl ale každý projev přítomnosti smrtelně nebezpečný.

Nakonec to dopadlo dobře.

Někdo přihlížel odplouvající pirátské lodi s nechutí – skrývala dost využitelných technologií pro to, aby stálo za námahu dovléct ji na území Impéria, ale Kybernet a specialisté se vyjádřili jasně – pravděpodobnost útoku na Tornádo by v tom případě narostla o devadesát procent. Posádka našeho průzkumníku se přechodně rozrostla o šestačtyřicet pasažérů, jež jsme slíbili zavést do Neutrální zóny, bezpečně vzdáleného a několika civilizacemi chráněného azylu.

Určitě se tam neztratí. Neutrální zóna je nejpříhodnější místo pro vysloužilé hrdiny, a pokud se toho dožiji a nebudu se chtít domů na Oceán, určitě se na některou z těch planet nastěhuji také.

Třeba tam potkám i žlutohnědé mimozemšťany. Možná i nějakého veterána Galaktického průzkumu, protože ti se ve stáří málokdy vracejí do lůna Impéria.

Rozhodně tam ale nebude ani Lionel Horovic, ani Mina, GP nerado na palubě manželské páry.

Ať je jim přáno, i když nevím, jestli je nejvhodnější žádostí o ruku paralyzační dávka z dezintegrátoru.

Konečně, aspoň se za pár let budou mít o čem hádat.

 

© 2001, napsáno 1999, poprvé se objevilo na Palmknihách v roce 2001, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2002

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist