Bezejmenná stránka: Literárium

Genius loci

 

VÁLKA CHULIGÁNŮ POKRAČUJE.

Doktorka Winterová odložila noviny, které jí profesor Stárek podal, bez dalšího čtení. Problémy, jež nedaly – doslova – jejímu šéfovi spát, byly dozajista tíživé a tíživě aktuální, ona se svým nadřízeným doopravdy a ne jen předstíranou účastí, jak už to tak chodí, cítila, ale teď ji zajímal především experiment.

Další v řadě a podle všech teoretických výpočtů možná (sevřela palce v pěstích) konečně úspěšný. Museli naložit celou tu na nárazy náchylnou a drahou aparaturu, a převést do tohoto zapadlého údolí, protože přístroj vyžadoval (samozřejmě dočasně, jak se Stárek před ministerskými úředníky zaklínal – za pár dní to bude jinak, stačí jen vyřešit několik drobností, a ten grant by nám opravdu obrovsky pomohl), tedy vyžadoval fyzickou přítomnost na místě činu. Zaměstnalo to celý ústav, včetně vrátného a uklízečky, profesor pobíhal kolem, chrlil spoustu zbytečných rad, a když se celý ten cirkus přesunul na místo určení, zase zvadl. Otevřel noviny, které mu asistent Novotný úslužně přinesl, přelétl titulky, potom je složil a jen si tiše povzdechl.

Winterová na svého šéfa pohlédla s jistým znepokojením. Byl mimo sebe. Jaképak „jen si tiše povzdechl“ – tohle byla hluboká krize. Kdyby vztekle nadával, odhalil něco ze své bohaté slovní zásoby odvrácené strany rodného jazyka, nebo rozšlapal telefon, to by byla ve Stárkově případě adekvátní reakce. Ne tohle odevzdání.

Začala si o profesora dělat starosti.

I když to přece jen nebylo tak zlé, protože na vnitřní povel dokázal vyhnat z hlavy všechny myšlenky, které se netýkaly projektu. Vypeskoval techniky, kteří překáželi na place při zaměřování, poslal asistenty i s jejich měřicími přístroji pryč, aby technici mohli vykládat a montovat. A nedočkavě se hrnul k první obrazovce, kterou zkušebně uvedli v činnost.

Byl to vpravdě geniální objev, i když se vlastně původně vynořil jen jako vedlejší řešení při vypořádávání se s Projektem 15. Ani ten sice nezajistil výzkumnému týmu profesora Stárka konstrukci funkční mašiny pro pohyb časem, dílčí výsledky je ale dovedly k pohybu času.

Prostě a jednoduše vysvětleno: získali zařízení, které dokázalo snímat obraz hluboko v minulosti a přenášet ho na obrazovku.

Kterou právě teď profesor Stárek, bohužel jako obvykle bez sebemenší stopy obřadnosti, jak by se u takového pokusu slušelo, spouští. Minuty uspávajícího zrnění, nejasné kontury a po jemné kalibraci čistý a dokonalý obraz.

Winterová se nedočkavě naklonila nad obrazovku, umístěnou v úhlu pětačtyřiceti stupňů pod lehkou laminátovou stříškou, zpod níž mohli pouhým pozvednutím hlavy zkontrolovat, jak vypadá prohlížený terén v současnosti.

Kamera snímala údolí ošklivě zeleného porostu. Až si přizvou nějaké paleobotaniky, určitě se okamžitě dozví, že je to docela obyčejný hloh, ale pro doktorku, ženu přírodopisem nepříliš políbenou, to bylo prostě křoví. Určitě plné trnů a potvůrek s šesti, osmi nebo nepočítaně nožičkami. Brr.

Šmírování uplynulého času by ztratilo význam, kdyby bylo vedeno jen tak na slepo, jenže díky v praxi proměněné teorii doktorky Winterové dokázali naštěstí odhadnout časový úsek v rozmezí několika let, kdy se na daném místě něco dělo. (Ani za dvoupatrovou bonboniéru by nepřiznala, že prvotní nápad vzešel od idiotské levné stolní lampičky, která se rozsvěcela při sebemenším pohybu, takže doktorka, jejíž spánek se rozhodně nedal nazvat klidným pochrupováním, nemohla několik nocí zamhouřit oko). Potom už stačilo jen chvíli ladit a pravěká reality show odstartovala.

Neukazovala nic pikantního.

Údolí, které po konzultaci s archeology a paleontology Stárkův tým vybral, bývalo před tisíci roky stejně opuštěné jako dnes (což představovalo hlavní důvod, proč prováděli první nelaboratorní test právě tady). Pokud však v posledních staletích ušlapávaly dlouhou trávu mezi kopci generace turistů, za drsných pravěkých let tu příroda provozovala ideální past na mamuty. Nálevkovité údolí se strmými stěnami představovalo jedinou možnou migrační cestu, a obyvatelé nedalekého prehistorického velkoměsta o několika desítkách duší ho uměli využít. Stačilo jen nepatrně upravit terén, a mamuti, kteří se blížili ze severovýchodu, tu v hojném počtu uváznou.

Právě tuto náročnou akci teď oba vědci z Ústavu pro výzkum temporárních technologií sledovali. Na druhé straně se jí účastnilo asi patnáct v nevydělaných kůžích oděných pralidí, rýpali do hlíny, prolévali ji vodou, přenášeli – jistě podle důmyslného, léty praxe ověřeného technologického postupu – sem a tam větve. Vzhledem k tomu, že je nejspíš od zoufalého kroku k neexistenci dělil jen očekávaný kus mamutího, pracovali jako pilné včelky.

Na první pohled.

Brzy si ale Winterová všimla jistých rozdílů v pracovním nasazení.

V čele fronty byli dva, už od pohledu mladší lovci, kteří se nezastavili. Ti další uměli rozhodně mnohem lépe odhadnout své síly a práci si patřičně rozložit. Nebo užít. Kdyby se to odehrávalo dnes, dovedla by to pojmenovat. Ale před několika tisíci lety?

I před několika tisíci lety.

Podsaditý kromaňonec s velkou jizvou, táhnoucí se po levé tváři, který přinesl náruč zelených větví, odhodil náklad, narovnal se, podrbal na zátylku, opatrně se rozhlédl – a když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, zmizel. Sklouzl za velký morénový balvan, opřel se o něj zády, složil ruce za hlavou a s blaženým úsměvem civěl do nebe.

Doktorka s ušklíbnutím odstoupila, aby pustila k obrazovce Stárka, koukání na lovce mamutů ji najednou přišlo nudné. Profesor se  zeširoka opřel o bezpečnostní rám a zakryl jí i sebemenší výhled. Chvíli se mu pokoušela nahlédnout přes rameno, potom to vzdala, ustoupila do pozadí a rozhlédla se raději po současnosti.

Na okamžik se jí zmocnil onen pocit, kterému rádi říkáme déjà vu, aniž víme, co přesně ten výraz znamená. Cítila, jako by sledovala jednou už sledované – a záhy si uvědomila, že to není žádný podvědomý vjem, ale prosté opakování právě zhlédnuté scény.

Jak tak stála opodál, viděla totiž na jednoho z techniků, nenápadně se krok sun krok posunujícího do pozadí, kontrolujícího okolí a následně pak mizejícího za prázdnou bednou, v níž přivezli velkou placku budiče pole.

Zvláštní a – přiznejme si – veselá náhoda.

Pustila ji z hlavy, protože Stárek znovu pustil k obrazovce ji.

V údolí se nic nezměnilo. Dva stoprocentní pracanti – a zbytek na půl i čtvrt úvazku.

Ale najednou, bez viditelného důvodu, se všichni bez výjimky pustili do překonávání pracovních rekordů.

Příčina se záhy v záběru objevila. Přicházela zprava a nebyl to žádný jeskynní medvěd. I když mu tak možná říkali, ať podle síly, která z té trochu přihrblé ramenaté postavy čišela, nebo dle povahy, jíž prozrazoval odhodlaně nasupený výraz tváře.

Náčelník.

Pravěké údolí se z nudné rekreační oblasti rázem proměnilo v ostře sledovanou stavbu strategického zájmu. Doktorce to nedalo, zvedla hlavu – a spatřila, jak se jejich technici chopili tu kabelu, tu nějaké krabice, jeden hrábl do brašny s nářadím, vytáhl dvanáctku klíč a pokoušel se ji napasovat na osmnáctku matici u držáků jednoho z měřících přístrojů, dalšímu nezbylo z nouze nic jiného, než začít leštit přední sklo ústavní dodávky. I tady byl důvod náhlé změny stavu jasný: profesor Stárek, který zřejmě považoval experiment za ověřený, vyrazil na obhlídku provizorního vědeckého ležení.

Zavrtěla nechápavě hlavou. Ale určitá myšlenka se pod jejím, momentálně měděným přelivem rodila.

„Tomu by jeden nevěřil,“ houkl jí někdo do ucha.

Leknutím sebou trhla. Šéf jí nahlížel přes rameno.

„Jasně,“ řekl. Podívala se po něm a všimla si, že těká pohledem z  minulosti na monitoru na  současnost v plenéru.

„Jak jsme to mohli dotáhnout tak daleko,“ povzdechl si tiše.

„Říkal jste něco?“

„Ale ne,“ mávl rukou. Doktorka se pousmála, protože mu rozuměla.

„Možná je to duchem toho místa,“ poznamenala. Byla líná přemýšlet, takže plácla první pseudointelektuálskou myšlenku, která jí přišla na jazyk.

Tři lovci, předstírající práci, to definitivně vzdali. Ten, kterého  Winterová pojmenovala Rejpal, se sehnul a utrhl stéblo, patrně nějaké tehdejší dochucovadlo nebo aromatický doplněk stravy, chvíli ho přežvykoval a potom podal sousedovi, opřenému o lopatku z lopatky, čili z kostěného pozůstatku nějakého zvířete.

Žvýk žvýk, tráva putovala k dalšímu druhu v rýči.

Periferním viděním zaznamenala v současnosti putující cigaretu. Polkla, aby zabránila explozi smíchu.

„To mi stačí. Balíme,“ rozhodl Stárek náhle. S nečekanou hořkostí v hlase, „Duchem místa, říkáte? Nesmysl.“

Časová obrazovka byl přitom nadějný a úspěšný pokus. Když už do minulosti nemohli osobně, dokázali do ní aspoň nahlédnout. Pravda, s prozatím ošklivým omezením fyzické přítomnosti přístrojů na konkrétním místě, ale přesto tam byli. Se stoprocentním výsledkem, bezpečně uloženým na záznamových médiích. A s oním prazvláštním vskutku nadčasovým divadlem, jehož byla svědkem.

Jenže – něco tu nehrálo. Jejich technici sice nepatřili mezi prazvláštní hříčky přírody v pomocném personálu, obdařené smyslem pro povinnost a pracující vždy na sto pět procent, to jistě ne, ale obvykle pod dohledem dokázali zabrat. A hlavně uměli předstírat práci mnohem profesionálněji, než bývá zvykem, pod Stárkovým dohledem to jinak ani nešlo, protože dokázal být všude.

Pokud byl psychicky v pořádku. Což nyní nebyl, jenže setrvačnost pohybu není jen fyzikální zákon, stejně tak platí i pro lidské chování. Ať už Stárka trápí nedokončená práce, nebo bandy fanoušků dvou fotbalových klubů, které si po hermetickém uzavření a dokonalých kontrolách na stadionech, dokázaly najít lokalitu, na níž – až na několik nešťastných starousedlíků v letitých vilkách nedaleko – nikomu nevadily, kde nemohli policejní těžkooděnci tábořit dnem i nocí, a kde se tudíž mohly odehrávat bouřlivé bitvy.

„Kdysi to bývalo jarmareční místo,“ řekl jí nedávno Stárek vztekle, „A potom – na to si ještě matně vzpomínám – tam stával cirkus, někdy komedianti a dvakrát do roka se tam pořádaly slavnosti. V červnu nějaká folklórní juchajda, o prázdninách tři dny historického povyražení. Teď se tam rvou chuligáni.“

Bylo zapakováno.

Winterová se naposledy ohlédla na místo činu. Zůstalo opět samo sobě a výletníkům.

„Můžu, šéfe?“

Rorejs, malý a podsaditý přednosta ústavních techniků, je vyrušil ve chvíli, kdy stáli přede dveřmi profesorovy pracovny.

„Tak jsem se na to mrknul, jak jste chtěl. Když zabalíme základy do rámu z pé desítky se sedmičkovou fólií, bude to fungovat.“

Winterová, řešící se Stárkem administrativně důležitý úkol, totiž termín závěrečné zprávy, technikovi ustoupila z cesty dřív, než jí stoupl na nohu.

„A prakticky to nepůjde rozmlátit. Jenom bych nechtěl platit ten účet za elektřinu, v těchhle rozměrech a poloze to jakžtakž půjde, ale kdybyste to položil na placato, tak to bude chlastat jako duha. Vám se to nelíbí, pane profesore? Koukáte, jako kdybyste viděl ducha.“

Rorejs položil závěrečnou otázku s velmi nejistým otazníkem, protože Stárek při jeho předchozí větě nejprve zbledl, koukl nejprve na jednu a poté na druhou přítomnou osobu, poté vyrazil několik nesouvislých (ale zdálo se, že radostných) skřeků, vytrhl technikovi z rukou náčrtek, Winterové z náprsní kapsy pláště propisovačku a jal se vyplňovat zbytky volného místa titěrnými ciframi. V půlce jedné předlouhé rovnice toho nechal, sjel Winterovou trochu zvláštním, snad provinilým pohledem, pohybem ukazováku poslal Rorejse do své pracovny.

„Co jste říkal?“ zeptal se Rorejse. „Co jste říkala?“ štěkl po Winterové.

Neodpověděli, neb nevěděli co.

„Genius loci. Duch místa? Chlastat jako duha?“ zašeptal profesor a znělo to nadšeně.

„Prosím?“ zeptala se doktorka Winterová. Ohlédl se po ní a ona poznala, že tentokrát není v ústředním mozkovém centru ústavu vítána.

Nezvyklé. Ale se Stárkem nebylo v poslední době v pořádku více věcí. Mohli za to ti zatracení fanoušci.

Někdo by s nimi měl něco udělat.

Uběhlo několik týdnů, v nichž se Winterová začala cítit jako  otravně chudá příbuzná na nechtěné návštěvě. Stárek se zničeho nic  zabarikádoval ve své pracovně, něco tam kutil a ven vycházely pouze požadavky na materiál (pro Rorejse), případně na nic neříkající výpočty. Nerada, ale nemohla si pomoci, vyslechla část telefonátu, jímž se domlouval s nějakou firmou, vykonávající pozemní práce.

Takže se chce přestěhovat, koupil parcelu a pokládá základy, usoudila. Nejspíš proto je poslední dny opět ve své kůži. Aspoň, že tak. Ať si zanedbává svou práci (jak poslední dva týdny činí), třeba i půl roku. Má na to nárok.

Pokud dopíše – jak mi slíbil – tu závěrečnou zprávu, pomyslela si ještě doktorka, když se opírala o zeď u dveří Stárkovy pracovny a čekala, až se jí její milý šéf uvolí udělit audienci. Znuděně přitom koukala na stůl, na nějž zaměstnanci ústavu odkládali noviny, které četli cestou do práce; protože téměř každý odebíral jiný titul, docházeli touto stolní směnou jednak k úsporám, jednak k větší informovanosti. Na vrcholu dnešní hromádky ležel celostátní deník, který Winterová obvykle četbou nepoctila, protože politické názory jeho komentátorů a bídná úroveň vědeckého redaktora ji přiváděly do varu.

Dnes po něm sáhla.

OHLÁŠENÁ SRÁŽKA FOTBALOVÝCH FANOUŠKŮ SKONČILA LIDOVOU SLAVNOSTÍ.

S podivem nad tím, jak ji titulek téměř proti vlastní vůli zaujal, se dychtivě pustila do čtení.

Článek zprvu nechápala, stejně jako redaktor, který ho sepisoval a obdařil několika krátkými videi, také nevěřil vlastním očím.

Čekal – stejně jako armáda policistů, smečka nadržených právníků, připravená zastupovat tu potlučenou stranu, která k nim doběhne dříve, nebo zesílená služba v nedaleké nemocnici – krvavý masakr obou táborů, jenže než se do sebe pustili, začalo se dít cosi zvláštního. Totiž nic.

Nepadla ani facka.

Obě skupiny nejdřív chvíli stály proti sobě, rozpačitě pokukovaly jedna po druhé, někdo se zeptal druhé strany kolik je hodin, někdo mu odpověděl, jiný nemohl najít cigaretu a dostal ji od předpokládaného protivníka. Během půlhodiny splynuli chuligáni v jeden dav, nezávazně se bavící, korzující a začínající se nudit, což je poslední známka jakýchkoliv akcí, pořádaných pod širým nebem. Nakonec došlo i k příšerně amatérskému fotbalovému utkání, které skončilo po vzájemné dohodě nerozhodně, protože od dvacátého gólu na každé straně je už  nedokázal nikdo počítat. Navíc v tu chvíli dorazila aparatura a severní část louky se proměnila v improvizovanou diskotéku. Ještě předtím, brzy poté, co malá dodávka přivezla pivo, si někdo otevřel první stánek s opékanými klobásami.

Těm několika padlým hrdinům, které museli zdravotníci přece jen ošetřovat, byla diagnostikována otrava alkoholem.

Co to má, proboha, znamenat?

Stála s otevřenými ústy a zírala nechápavě skrz písmenka do myšlenkového prázdna. Probralo ji až zavrzání pantů.

Ve dveřích se objevil profesor Stárek, pod paží fascikl s technickou dokumentací projektu Obrazovka, ve tváři ani bouracím kladivem neodstranitelný rozzářený úsměv.

„Četla jste to?“

Protože s otázkou zároveň položil na stůl složku, nevěděla co přesně má na mysli. Podala mu noviny a otevřela spis.

Nejdřív měla pocit, že má něco s očima. Že jí odcestovaly do minulosti bez žádosti o vízum, protože tuto zprávu nepoznávala. Rychle ji, bez důrazu na detaily, prolistovala. Po zhlédnutí poslední strany zavrtěla nevěřícně hlavou. Přimhouřila oči a podezíravě si Stárka prohlédla.

„Jak – skončilo neúspěchem? Vždyť jsme dokázali nahlížet do skutečné minulosti. Pravda, zaměření mělo obrovský rozptyl, ale princip byl správný a rozhodně vylepšitelný. A navíc –,“

Nedopověděla.

Jiskru v oku šéf skrýt nedokázal, i když se teď snažil tvářit se svou obvyklou rtuťovitou zavilostí.

„Ta čísla jsou nesmyslná,“ řekla tiše, „Tohle jsem nepočítala. Určitě bych nepoužila Miyanagovu rovnici. Učil jste nás, že v souvislosti s časoprostorovými poli směrem zpět nemá řešení. A je tam stránka z loňska, když jsme se pokoušeli prorazit Lamartinovu bariéru. Která, jak se nakonec ukázalo, neexistuje.“

„Myslím, drahá kolegyně, že je hodně věcí, které se ukazují jako možné a ve skutečnosti neexistují,“ řekl Stárek šalamounsky. „Některá zase žijí jen v lidové slovesnosti a... Ale co my s tím naděláme. Dáte si skleničku? Když máme ten projekt za sebou?“

Řekl to vesele, ne jako obvykle, když balili fidlátka po dalším z řady neúspěšných experimentů. Podívala se na Stárka, který držel noviny v téže pozici, jak mu je strčila do ruky. Jistě, nemusel je číst, byl u toho. Viděl a slyšel, jak se na osamělém poli nedaleko jeho domu zopakovala stejná situace, kterou zažili v experimentálním údolí. Proč by ne. Pokud skutečně existuje něco jako duch místa... tak proč by se projevil až nyní, po tolika událostech zcela opačného charakteru?

„Skleničku? Teď? Ve čtvrt na devět?“

Co že to před časem říkal Rorejs?

Základy prakticky nerozbitné. A účet za elektřinu.

A nezvyklá lenost myšlenek, která se jí v údolí zmocnila. Po spuštění stroje.

Pochopila.

„To jste byl vy!“ ukázala na noviny.

Neodpověděl.

A ona už se dál nevyptávala.

Dalo se to nazvat praktickým pokusem a následnou reglementací vynálezu, který by mohl ohrozit lidstvo. Že ten pokus byl sobecky ryze osobní a projektová dokumentace nedostala razítko: Nepoužívat, ale byla zfalšována tak dokonale, že takový experiment nejspíš už nikdo nezopakuje? Co na tom záleželo.

Míváme strach, že ovlivníme minulost, řekla si. Ale nikdy nás nenapadlo, že by minulost mohla ovlivnit nás. Ne nějakými filozofickými úvahami o chybách, jichž se stejně nevyvarujeme, i kdyby dostaly nožičky a nepřetržitě nám okopávaly kotníky, ale hmatatelně skutečně. Že lze přenést atmosféru, jíž kdysi dávno nějací lidé na onom místě prožívali, do současnosti.

Bude lepší, když se o takových možnostech raději svět, který dokáže zneužít i objevy takřka nezneužitelné, nedozví. Když mu raději zůstane naivní víra v onen neuchopitelný duch místa nebo náhodu.

Winterová se na Stárka poťouchle usmála.

„Víte co? Jednu malou skotskou bych přece jen snesla.“

 

© 2009, napsáno 1986, poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2009

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist