Bezejmenná stránka: Literárium

Hranice

 

„Jsou mrtví.“

Hlas v interkomu zněl vyčerpaně, jakoby za dlouhého letu z Ganymedu do přijímacích antén Základny ztratil sílu. Generál Maldovan vztekle rozmáčkl plastový kelímek, zbytek kávy vystříkl na bílý rukáv uniformy, ale co s čistotou, předepisovanou základními řády, když proti vám stojí někdo, kdo nedodržuje ani ty nejprimárnější zákony. Je to zatraceně podivná válka, napadlo ho, zatímco unavený hlas chrlil předpisové hlášení. Příliš divná a příliš bez pravidel na to, aby se dala vést. Podíval se na malou výseč telestěny, hleděl na ni dlouho a zoufale, jak činil už hezkou řádku dní. Přenášela obraz z mnohem kratší vzdálenosti, to místo nebylo na konci sluneční soustavy, ale pár desítek metrů pod zemí a kilometr odsud – místo, kde bylo ukryto přísně a ještě přísněji utajované vojenské tajemství.

Venku bys nepřežil ani deset minut, řekl v duchu tvorovi, rozvalujícímu se na palandě vězeňské karanténní místnosti. Kdyby o tobě věděli.

Vlastně na té zprávě nebylo až tolik zajímavého, ale Čertovo kvítko si občas muselo vybírat silně pochybné a krajně nedůvěryhodné zdroje. Neboť nerozhodlo-li se samo, bylo samo vybráno. O něčem psát muselo, a když papá Halloney prohlásil: Zkuste tam někdo zajet, třeba z toho něco dostaneme, bylo z šéfredaktorova cíleného pohledu jasné, že se tam zkusí dopravit právě Čertovo kvítko. Proto nebylo nic divného, když teď sedělo v elektrobusu Chrtů a plácalo se přes čtvrt Ameriky do zapadlé díry jménem Wellingham; New American by prostě bez nemohl vyjít bez reportáže o stoletém staříkovi, který kdysi kdesi prožil nebo objevil cosi zajímavého. A z nějakého důvodu to toužil  ventilovat teprve nyní.

Nebo na něho teprve teď přišla řada.

„Tihle dědoušci se rádi chytají na ztepilé blondýnky,“ pobídl Kvítko včera papá Halloney, to souhlasně kývlo, neboť se občanským jménem jmenovalo Alice Amelia Alistairová, mělo hřívu uvedené barvy a kondičním cvičením vypracovanou celkem slušnou postavu.

V autobuse panovalo naprosté ticho, rušené jen pravidelným bzukotem motorů, kolébajících ke spánku. 3A (i takhle se Kvítku někdy říkalo, ale příliš to připomínalo starogermánskou bohyni a ke chladném normanskému vzhledu měla Alice přece jen daleko) se pokoušela proti dřímotě bojovat obvyklým probíráním případu ze všech stran. I když bylo možná rozumné trochu si pospat, nechtěla vystupovat se ztuhlými zády.

Jenže stran měl případ navíc zatraceně málo.

Byl tu stařík Dickins, podle všeho podezíravý človíček s pichlavýma očima, ve stovce – vlastně mu bylo dvaadevadesát – stále čilý, bydlící ve starém srubu na kopci. Určitě jednou za čtrnáct dní schází (nebo sjíždí, v tom případě má ovšem opelichanou herku a rozvrzanou káru) dolů do městečka, aby nakoupil zásoby. Při té příležitosti utrousí několik dvojsmyslných vět, kopu keců o tom jak to dřívávejc bejvávalo mnohem lepší, pročež platí za starého podivína a u mládeže za zdroj místního obveselení. Bude tedy vhodné se pod záminkou hledání Dickinsova domu něco o majiteli dozvědět.

A potom tu bylo Tajemství.

Čertovo kvítko ho předem považovalo za obrovskou bublinu, Dickins se nijak netajil odporem k médiím (asi bude mít doma prastaré tranzistorové rádio a maximálně tak televizi s nafouklou obrazovkou. 3A něco takového viděla na rodinných videozáznamech, na nichž byla babička Alistairová ještě největší krasavice Logwayské střední.) K dojemně naivním pokusům o vzbuzení zájmu se pravděpodobně odvažoval už dříve, ale teprve teď jeden z nich vyšel. Za ta léta jistě zahořkl a zatrpkl ke všem lidem od tisku i televize a k federálním agentům. Asi začal psaním obšírných, vševysvětlujících dopisů, rozesílaných na všechny strany, jenže taková korespondence vždy končí v koši. Láká zákaz vstupu, ne široce otevřená brána, a Dickinsovi nejspíš trvalo věčnost, než na to přišel.

Teď k němu spěchala reportérka z New Americanu, aby ho konečně vyslechla. Nebo také odjela s prázdnou, což si Alice rozhodně nemohla dovolit.

Greyhoundi vysadili Čertovo kvítko právě včas, než z neustálého vymýšlení způsobů, jakým se Dickinsovi dostane pod kůži, začalo bláznit. Každým kilometrem napadaly Alici fantastičtější a fantastičtější věci, takže když se loučila se řidičem, vytahujícím její objemné zavazadlo z nákladního prostoru, vstupovala právě k Dickinsovi jako chytrá horákyně blahé paměti, učesaná, neučesaná a téměř neoblečená.

Ne, lehké to rozhodně nebude, to cítila, když si v půjčovně vybrala starší roadster, a když mu šlapala na krk, aby se do Wellinghamu dostala ještě za světla. Měla na to tak hodinu a půl a něco přes sto kilometrů.

Protože byla Čertovo kvítko, stihla to za padesát minut.

To něco vypadalo jako oživlá karikatura z humoristického časopisu. Přehnaně zvýrazněné rysy tváře, velký nos a nadočnicové oblouky sklenuté do výbojné křivky. Malá ústa a neuvěřitelně dlouhé a hbité ruce. Krátké nohy.

Generál Maldovan tomu hleděl přímo do očí, od modrožlutých duhovek ho dělilo jen pěticentimetrové pancéřové sklo.

„Proč?“

Ten výkřik, ne otázka, nezazněl poprvé. Už tehdy, když selhala xenolingvistická komise, začal generál chodit sem dolů a ptát se skleněné přepážky.

Tvor mu nevěnoval víc pozornosti, než zvíře v ZOO návštěvníkům. Vypadal spokojeně – dovedl-li cítit něco takového. Stačilo mu, když ho nikdo neobtěžoval a když mu denně dodávali fyziologický roztok.

Jediný zajatec podivné války.

„Proč s námi nejednají?“

Tohle už patřilo poslednímu setrvávajícímu zástupci lingvistů.

„Třeba o bezpodmínečné kapitulaci, o výkupném, nevím. Proč se, ksakru, nesnaží navázat kontakt?“

Jazykovědec pokrčil rameny. I on každý den sjížděl výtahem do podzemí, na rozdíl od Maldovana tu však trávil několik hodin.

„Možná se o to pokoušejí. Jen jsme ještě nenašli společnou řeč.“

„Možná je prostě baví něčím zabíjet astronauty,“ zavrčel generál vztekle. „Už s ním něco udělejte. Nesnáším čekání.“

„Snažíme se, pane.“

„Málo!“

Vědec se ušklíbl.

„Na rozkazy tohle fungovat nebude,“ ukázal si na hlavu. „A náš pokusný objekt už vůbec ne, generále.“

„Promiňte,“ řekl tiše Maldovan a otočil se k cizinci zády. Lingvista, překvapený vojákovou omluvou, zamával rukama, ne nevadí, pane, já vím, že to nemáte lehké. Ani já, ale já aspoň nemusím vysvětlovat svým nadřízeným, proč jejich rozkaz ještě splněn nebyl.

Nejspíš proto, že žádné nadřízené nemám. A tahle nohatá potvora už asi taky ne, už ji odepsali ze stavů, i když možná  nějaký emzácký provianťák fasuje na ztraceného muže denní dávky a prodává je pod cenou dál. Jestli je noháč vůbec voják. Uniformovaně tedy nevypadá.

Generál Maldovan zmizel za dveřmi a lingvista se znovu sklonil k terminálu, aby se pokusil o další, k nezdaru předem odsouzený kontakt, když se flegmatický tvor za sklem poprvé od svého zajetí rychleji pohnul.

Vlastně až příliš rychle. Čidla bezpečnostních okruhů zareagovala pohotověji než člověčí smysly, a červené světlo, doprovázené sirénou, se ozvalo zlomek vteřiny předtím, než vědec zvedl hlavu.

„Pan Dickins?“ opakoval otázku jakoby pro jistotu oslovený muž. Čertovo kvítko se pod vážnou tváří vážné novinářky zašklebilo.

Určitě mu tady říkají Starej Dickins. Dost možná Potrhlej.

„Když půjdete touhle ulicí a na konci zahnete doleva, tak jeho dům docela určitě uvidíte.“

Poděkovala. Muž zabručel něco ve smyslu Není zač, Alice odhodlaně vykročila, prošla ulicí a podle instrukcí zahnula.

Nebylo zač, aspoň v první chvíli, když těkala zleva doprava po řadě nízkých dřevěných domků s garážemi a podkrovními okny, které po obou stranách lemovaly krátkou, ale celkem širokou Elm Terrace, jak stálo na tabulce, do níž narazila, když před zatočením zvolila ráznou chůzi odvážné mladé reportérky.

Ta zatracená venkovská navigace. Starousedlík samozřejmě předpokládá, že víte, jak Dickinsův dům vypadá. Chvíli v duchu nadávala, potom se vrátila k první vzteklé myšlence a doplnila ji. Řekl: Uvidíte. No dobrá.

Podívala se tedy – a uviděla. Na konci Elm Terrace, (který byl zároveň koncem celého Wellinghamu), stranou od domků se zahrádkami a betonovými vjezdy ke garážím, stála oprýskaná kamenná vilka, vmáčknutá do úbočí kopce a zpola ukrytá za živým plotem.

Vydala se k ní a za chvíli už tiskla tlačítko zvonku na kovové brance.

Fungoval. Až k plotu slyšela jeho řinčení, zapomněla povolit stisk, a tak zvonek burácel v nepřetržitém, tam uvnitř jistě nervy drásajícím hlaholení. Teprve když ho přehlušila nepublikovatelná nadávka, Kvítko se leklo a konečně tlačítko pustilo. Za okamžik klaply dveře, vykoukla z nich šedivá hlava, ještě jednou sprostě zanadávala a teprve potom pustila návštěvnici ke slovu.

„Dobrý den. Vy jste pan Dickins?“

„Může bejt. A vy?“

„Já jsem Alistairová.“

„Mám si dřepnout na zadek?“

Alice si vztekle odfoukla.

Kvůli tomuhle nenaloženému dědkovi opouštěla civilizaci?

„Alice Alistairová, New American,“ křikla.

„Jo tak, od novin,“ konečně trochu roztál. „No tak pojďte dál.“

V brance zabzučel zámek a Alice, která se o ni opírala, se propadla dovnitř. Klopýtla, nabrala rovnováhu, nejistě se na staříka ve dveřích usmála a potom, se stejným úsměvem, o němž si myslela, že je koketní a pro takové děduly přitažlivý, zamířila k Dickinsovi.

„Jestli jdete kvůli předplatnýmu, tak noviny nečtu a na televizi nekoukám,“ varoval.

„Napsal jste přece do redakce dopis.“

„Jo, dopisy. Ty já píšu,“ přiznal, „Jenže mi nikdo neodpovídá. Celou tu dobu. Tak vy jste tady kvůli dopisu. A kterýmu?“

Tohle nečekala. Myslela, že ji přivítá s otevřenou náručí nebo přes hledí brokovnice, ale teď to vypadalo jen na obyčejného kverulanta, jakých obtěžují na tisíce.

Jenže to by Halloway netrval na tom, aby do Wellinghamu někdo jel. Neprovedla jsem něco?

Alice si vybavila složku s názvem Dickins; byla plná e-mailů nejrůznějšího data, všechny z poslední doby obsahovaly především výčitky toho, že pisatel trvale ignorován. Své tajemství a zaručeně prvotřídní, nikde nezveřejněný a bombastický příběh, námět (v dřevních dobách svého dopisování záhadu) už víceméně nezmiňoval.

Nasadila ještě sladší úsměv a připomněla se. Dickins se podrbal na prošedivělém temeni. Zdálo se, že je překvapen stejně jako novinářka.

Reakce švába na podnět je padesát milisekund, zatímco člověku doručí nervy informaci za dobu čtyřikrát delší, vybavilo si Čertovo Kvítko. Chlapík naproti ní reagoval ve stonásobcích. Ale nakonec mu to přece jen došlo.

Rozzářil se.

„Tak vy jste opravdu od novin? Pojďte dál, děvče.“

Alice si spokojeně odfoukla. Asi by po tolika letech taky nevěřila, že si mě konečně někdo všiml.

Cupitala za staříkem do celkem slušně vybaveného domu, nechala si nabídnout průměrnou kávu a vypnula se, když začal tlachat. Pro jistotu všechno nahrávala, ale standardní povídačky o Roswellu, podivných světlech a zmizení sousedovic psa mohla opsat z tisíců již publikovaných reportáží. Všechno to bylo obdobné. V okurkové sezóně se takový materiál snad hodí, ale papá Halloney by pro něj neposílal takovou dálku. Něco věděl. Něco, co Alici neřekl, aby jí dopřál překvapení. Věděl, že v prvotním okouzlení (nebo zděšení) píše dobře a především přesvědčivě.

Jenže on je to asi opravdu jen zlomyslný trest za to, co jsem mu pověděla na posledním rautu, řekla si hořce. A nejhorší je, že to všichni vědí.

„Ale co vám budu povídat. Nejlepší bude, když se na to podíváte,“ zaslechla na pozadí Dickinsův hlas. Uvědomila si, že ho provází nepříjemné sykavky, jak se slova dobývala velkou mezerou mezi předními zuby. Navíc měl plný nos, protože při dýchání pohvizdoval. „Že jo?“

„Jistě.“

Byla to reakce ještě napůl podvědomá, stejně jako se mechanicky zvedla z pohodlného křesla, aby staříka následovala. Teprve když ji ovanul větřík před domem, znovu se vpravila do módu bystré reportérky.

Nevedl ji nikam daleko, jen vyšlapanou cestičkou kolem plotu dozadu za dům, k dřevěné boudě, opřené o svah kopce za vilkou. Chvíli ji zírat nechal na zčernalá prkna, drbal na bradě, potom si dlaní uhladil rozcuchané vousy a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Tady, slečno,“ ukázal na masivní zámek, „Mám to samozřejmě schované tady. Venku bych to nenechal, to se rozumí. A v domě bych to nechtěl ani za nic.“

„No tak...“ přešlápla, zatím neviděla nic a poslouchala jen nic neříkající věty, kterých by newyorský bezdomovec za pětidolarovku napovídal na dvě hodiny záznamu. Pocit, že si udělala jen nudný výlet, vypadla na několik hodin z města a za chvíli se tam, neukojená a naštvaná, vrátí, ji už ovládl docela.

„Bylo to někdy ve dvanáctým, nebo tak nějak.“

„Co jako?“ utrhla se na něj, zcela neprofesionálně, ale stařík to přešel. Zakvedlal klíčem v zámku, západka odcvakla, dveře se (bez atmosférotvorného zavrzání) otevřely.

„Račte, dámo.“

Ráčila. Odhodlaně vstoupila cestičkou vyšlapanou v prachu, Dickins jí kráčel v patách a funěl za krk.

Nemusela se dlouho rozkoukávat, oknem ve střeše (zabezpečeném mříží, dědula tu musel mít nejméně pobočku Fort Knoxu) padalo dovnitř dost světla. Ozařovalo prkennou podlahu, několik zaprášených beden, nějakou konstrukci, která docela dobře mohla být zemědělským strojem, to Kvítko posoudit nemohlo, zaprášený PT Cruiser, který si Dickins léta hýčkal zřejmě proto, aby se ho pokusil prodat jako zachovalého veterána, veliký černý a hrbatý balvan, prokvetlý lesklými zrcátky nějakého minerálu a kupku slámy.

Hrdý majitel Tajemství se postavil vedle Alice, zvedl ruku a namířil ukazovák s okousaným nehtem. Ale gesto nedokončil.

Z hrdla mu vyšel komiksový zvuk.

Hromada slámy se pohnula a porodila veselé oči, vyhlížející zpoza obřího nosu.

„Lokalizovali jsme ho, pane.“

Maldovan sebou trhl. V operačním středisku panoval patřičný cvrkot, lidé se přesouvali sem a tam, z reproduktorů zaznívala hlášení a monitory blikaly všemi barvami, ale generál, stojící nedaleko vysokého křesla operačního důstojníka, byl uzavřen v tiché bublině myšlenek.

Záhadné zmizení zajatého mimozemšťana mohl nahlásit těm tichým pánům nebo presidentovi – a pokračovat s dobrým vědomím toho, že i když celá ta obludná zodpovědnost na něm leží dál, zmatek a panika  zavládne na mnohem důležitějších místech.

Přesto to neudělal. Tohle byla jeho akce a jeho válka, měl tolik pravomocí, o jakých se nezdálo ani tomu z nejkariérističtějších politiků historie. Bral celou věc osobně, stejně jako znal osobně všechny členy ztracených posádek.

„Jak můžeme být rychlí?“

Nebylo třeba spouštět sirény ani blikající červená světla, aby se mašinérie zásahové jednotky uvedla do pohybu. Tady všichni pracovali bez zbytečných prodlení. A dobře.

„Naštěstí máme v těch místech posádku, pane.“

„Prověřenou?“

„Naší, pane. Šestý prapor, plukovník Westcox.“

Generál se usmál. Malá armáda, spadající pod jeho vedení, byla dislokovaná ve Vanderbergu, na Kennedyho mysu, v Kazachstánu, ve Woomeře a v Kourou; Westcoxův prapor byl výjimkou, představoval neutajené výcvikové centrum, v němž se nováčci, většinou od SEAL a záchranářů, opatrně seznamovali s existencí podivné války, která se vedla daleko od Země.

„Dvě stě padesát kilometrů vzdušnou čarou, pane. Asi to byly souřadnice, které mu připadaly nejméně nebezpečné,“ upozornil operátor.

No jistě. Několik týdnů se přetřásala možná existence možných telepatických schopností toho podivného tvora. Ne, myšlenky určitě číst nedokázal, ale analyzovat pocity rozhodně ano.

„Ať vyrazí,“ rozkázal Maldovan.

Operační převedl krátkou větu na rozvitý soubor příkazů a povelů.

Daleko od jeho křesla zavřeštěl poplach.

„Ale tohle ne, slečno,“ zašeptal Dickins, „Já vám chtěl ukázat něco jinýho.“

Ohlédla se po něm. Strnul s otevřenými ústy, svěšenýma rukama a vytřeštěným pohledem. Hvízdání nosních dutin zesílilo. Jeden z mnoha miliard dostupných jedinců svého druhu.

Nezajímavý, teď by nebyla zajímavá ani hollywoodská hvězda, přistižená na zadním sedadle ve společnosti dámy pochybného ražení a několika gramů heroinu.

Tohle byla skutečná bomba.

Alice si podvědomě sáhla na hruď, kde na tenkém zlatém řetízku visel malý přívěsek, skrývající kameru. Nijak dokonalou, zato vždy při ruce. Dotkla se ho, přístroj poznal svou majitelku a okamžitě začal natáčet, výsledek bude nutno pořádně sestřihat, ale záznam to bude přirozený, bez nervozity protistrany, způsobené oficialitou viditelných objektivů. První (profesní) krok tedy učinila, teď zbývalo vykročit i v zájmu lidstva jako celku, protože stvoření, které se postavilo proti ní, rozhodně nemohlo pocházet z této planety. Co teď?

Scéna připomínala expozici v muzeu voskových figurín, ani jeden účastník se nehýbal. Zamrzl snad i zvuk, Alice vnímala jen tlukot vlastního srdce. A ještě něco, slabé pohvizdování.

Že by to stvoření začalo komunikovat?

Ale ne.

Uvědomila si, že ten zvuk vydává Dickinsův nos, nasávající větší množství vzduchu, o nějž požádal krevní oběh. Varovně sykla.

Stařík zatajil dech, mimozemšťan zvedl hlavu.

Zahleděl se jí přímo do očí.

Možná čekala v tu chvíli cosi filmového, dramatickou pauzu v hudbě na pozadí a rozvinutí intimního motivu, jenže nic takového se nestalo, už jen proto, protože scéna nebyla podbarvena vůbec žádnou hudbou. Viděla jen trochu zastřená kukadla neznámého tvora, která si ji – podle lidských norem chování – bezostyšně prohlédla.

Bylo načase přejít do protiútoku.

„Já –“ širokým gestem máchla rukou a ukázala na svou hruď.

„Alice. Pozemšťan. Z téhle planety.“

Ukázala na špinavou podlahu.

„Země. Domov.“

Zašklebil se. Totiž – povytáhl obočí a vyplázl jazyk, což by v případě kohokoliv jiného bylo výrazem nanejvýš výsměšným, ale v případě tohoto tvora se mohlo jednat o... o co přesně Alice netušila, ale hodlala to zjistit, věřila, že dříve než ho představí – na tiskové konferenci New Americanu pochopitelně – světu, bude mít v zásobě dostatek materiálu na dobu, kdy jí mimozemšťana seberou vědci a diplomaté.

„Ty. Mimozemšťan,“ namířila na něho prst.

Tvor si ukazováček se zájmem prohlédl.

„Já. Alice,“ vrhla se do pantomimické reprízy. „A ty?“

Otočil hlavu a podíval se přes rameno k rezavým železným trubkám.

„Já...“ pobídla ho.

Promluvil. Nijak zvlášť přitom nehýbal ústy, pustil do éteru línou větu, zakončenou bručivou tečkou.

Vyslechla řeč s otevřenou pusou a potlačila chuť vztekle dupnout, protože ji nedoprovodil názornými gesty, takže nevěděla, jestli se jí představil, nebo ji někam poslal, případně si stěžuje na počasí.

Možná položil otázku, nebo vznesl přání, vzápětí potom totiž natáhl ruku a dotkl se Aliciina přívěsku.

Hrdinně se ani nepohnula. Ani když jí drze přetáhl řetízek přes hlavu a přistrčil ho těsně k očím.

Ještě že ho neochutnává, řekla si v duchu. Musím to vydržet, abych ho nevyděsila.

Ani v nejmenším ji přitom nepřišla na mysl druhá verze Prvního kontaktu. Totiž, že by ono zvláštní stvoření mohlo vyděsit a napadnout ji.

Družice na oběžné dráze vysílaly stovky signálů za sekundu, bombardovaly planetu pod sebou paprsky nejrůznějšího spektra. Nasávaly gigabyty dat a posílaly je dál, vyhodnocovaly údaje a doplňovaly je o kvalifikované odhady. Bez zásahu lidské obsluhy vedly kolonu širokých armádních speciálů HMMWV a TOV zapomenutým krajem, upřesňovaly směr a extrapolovaly možnou polohu vyhledávaného objektu.

V centrále zatím narychlo svolaný bezpečnostní a vědecký tým řešil základní problém: Jak jejich svěřenec dokázal uprchnout, a Proč to udělal až teď. Maldovan dostal k dispozici skupinu prověřených vědců, těch, kteří se v prvních týdnech zajetí pokoušeli mimozemšťana zkoumat; všichni teď seděli u terminálů, připojených k zabezpečené vládní síti, dožadovali se dat a mluvili jeden přes druhého. Generál, který diskuzi moderoval, jim odpovídal úsečně a s jistou odtažitostí, jíž nezpůsobovala profesionální deformace, ale naopak vpravdě amatérská nechuť k lidem, kteří z centrály už jednou odešli; i když Maldovan na jednu stranu chápal, že výsledkové Nic je muselo ubíjet a jejich původní práce zatím strádala nezájmem, stejně je vnímal jako dezertéry. Větší důvěru vkládal v lidi, kteří projekt neopustili. Proto do konferenční místnosti svolal všechny laboranty, techniky a strážné. Potom už jen okřikoval rozvášněné diskutéry, snažil se je udržet v myšlenkovém řečišti stávající situace a každou chvíli přitom stáčel pohled na tablet, po jehož obrazovce poskakovaly řádky průběžného zpravodajství z pátrání po uprchlíkovi.

Venku to nevypadalo dobře. Drželi se stopy, ale zatím nedošli k cíli.

Jednání u stolu kupodivu neslo ovoce.

„Asi to máme pane,“ řekla poručice s doktoráty z klinické imunologie a psychologie, která se – jak Maldovanovi před časem poctivě přiznala – za peníze ministerstva obrany připravovala v tak trochu podřadné laborantské pozici na titul třetí, patologický.

„Od jedenáctého minulého měsíce zvýšilo to stvoření příjem fyziologických roztoků. Nepatrně, ale soustavně. Zároveň s tím taky omezilo pohyb a přešlo na vyšší odpočinkovou frekvenci. Což mělo za důsledek zvýšenou tvorbu adipocytů.“

„Prostě ztloustlo,“ shrnul generál technobláboly do srozumitelné lidské věty.

„Tak nějak, pane. Akumulovalo energii. Nikdy předtím k takovým anomáliím nedocházelo. Je zřejmé, že dokáže tuto energii uvolnit k použití v jednom okamžiku. V našem případě k teleportaci.“

„Takže by to podruhé nedokázal?“

„Ne dřív, než za několik týdnů. Pokud je ovšem má domněnka správná.“

Maldovan věřil, že je. Bylo to logické vysvětlení. A zbavovalo ho jednoho velkého strachu, totiž šílené představy, jak prohání zásahový tým po celé planetě.

Až ho chytneme, nasadíme mu pěknou dietu.

Jestli ho chytneme.

Konference o třech účastnících, která probíhala v dřevěné kůlně o několik set kilometrů dál, byla naopak tichá a bez sebemenšího kroku vpřed. Alice vyčerpala všechny komunikační schopnosti a čekala na impuls druhé strany, ta se ovšem tak nějak odmítala projevit.

Ale co, zatím nikam nespěcháme. Jen ho nevyděsit.

Dickins si za jejími zády rozpačitě odkašlal. Rychle a trochu rozhořčeně se po zvuku otočila.

„Já bych... můžu?“ zeptal se bojácně a rozklepanou rukou naznačil volání zrádné lidské fyziognomie. Nevnímala ho, jen podvědomě lehce kývla hlavou. Nešťastný majitel neočekávaného tajemství opatrně vycouval z kůlny.

Mimozemšťan si pohrával s kamerou. Převracel přívěsek v kostnatých prstech, zíral zblízka do objektivu a obtáčel řetízek kolem plochého palce. Kvítko v sobě zaškrtilo chuť mu ho vytrhnout, teď rozhodně nebyl čas nemít čas.

V první řadě bych ho měla někam uklidit, opakovala si reportérka. Dovést do New Yorku, papá Halloney pouhému videu neuvěří. Kdybych ho dokázala přemluvit aby nastoupil do té otřesné plechárny z půjčovny, mohla bych dojet do města, kde máme lokální redakci – co je nejblíž? Akron? Spojit se se šéfem. Pošlu mu kus záznamu, namluvím nějaký pitomý komentář, kdyby si ho náhodou všimla NSA. A potom to půjde raz dva. Zvláštní vydání, televizní zpravodajství, rozhovory. Samozřejmě, že si musí New American vydupat u vlády exkluzivitu, když jim dodá zaručeně pravého mimozemšťana.

Jenže jak tohle všechno provést?

Do zátylku jí foukl větřík z pootevřených dveří.

„Myslím, pane Dickinsi, že tenhle váš dopis už New American rozhodně bere v potaz,“ řekla, když uslyšela, jak stařík stoupl na praskající prkno přede dveřmi. Potom si uvědomila, že jí něco chybí a prudce se otočila, protože zjistila co to je. Někdo za ní stál – a nebylo ho slyšet.

Nebyl to totiž Dickins.

Uvědomila si, že zírá do černého otvoru hlavně automatické pušky, za jejímž hledím pohlcují světlo stejně tmavé nereflexní brýle vojenské masky. Překvapením vyjekla, ale i muž ve zbroji ztratil tak trochu rozvahu, protože měl na mušce civilistu ženského pohlaví, což – i když s něčím takovým řády i výcvik počítali – v tuto chvíli nečekal. Ani to, že Alice zareaguje s rychlostí, jaká se očekávala spíše od něho.

Nijak se nerozpakovala. Prudce vyrazila kolenem kupředu.

Tradiční, léty prověřená metoda souboje s násilníkem opačného pohlaví zabrala. Voják poklesl.

Alice se zděsila. Její útok byl reflexivní, jak ji to naučila ulice (pravda, ne tak drsná, jak to obvykle chodí; ve čtvrti, v níž vyrůstala, mělo slovo gang knižní příchuť a zaostávající rodičovský dohled si vynutilo víc přílišné pracovní vytížení než neutěšené sociální poměry). Ale neváhala. Chytila mimozemšťana za dlouhou ruku, škubla s ním a vyběhli ven. Ať je tam třeba celá divize, zkusit to musí.

V nebojových pozicích dole u domu číhali jen dva další zakuklenci, hlídali ulici (Dickinsonovu kůlna se ozbrojené kontroly dočkala nejspíš jen pro jistotu) a protiútok, či spíše protiúprk, je zaskočil stejně jako jejich druha.

Ta chvilka Kvítku stačila. Vzala to doprava kolem kůlny, kde předtím zahlédla nějaké roští.

Bylo tam. Příhodně husté, snad bez trnů. Než sem ti dva doběhnou a ten třetí se vyhrabe ven, stihne se jím prolámat až na svah.

Netušila, že hlídka, s níž se střetla, byla jen záloha týlového průzkumu, protože celý kontingent nadirigovaly přístroje mezi wellinghamské domky, jejichž obyvatelé teď překvapeně a opatrně vykukují zpoza záclon, a že tahle trojka nečekala, že tu vůbec někdo bude. Nezáleželo na tom. Uvědomila si, že jim stejně utéct nedokáže.

Ale možná je oblafne tím, že utíkat nebude, jen se schová a počká, až se ztratí. Strhla nosáče do křoví. Nijak zvlášť se nebránil. Ale ani se nesnažil pochopit nebezpečí, vzápětí na to vystrčil z drobných  lístků hlavu.

Alice ho nekompromisně stáhla zpátky. Vzdychla.

Určitě je to chlap. Pokud ovšem nemají pět pohlaví. A i tak by nejspíš byl toho nejblíž samčímu. Copak nechápe, že teď musí zachovávat naprostý klid, jako ponorka v obklíčení.

Uslyšela, jak jeden z vojáků zakřičel do vysílačky.

Snad na to skočili a poběží nahoru, protože budou předpokládat, že i ona utíká. Stačí chvíle klidu. Absolutního klidu, jedině tak brzy vyrazí pátrat dál odtud. Zatím přišli až k úkrytu, zastavili se a nejspíš se rozhlíželi po okolí. Zírala na vysoké boty, které se po krátkém odpočinku daly naštěstí znovu do pohybu. Plíce jí praskaly zadržovaným dechem. To, co jí dodávalo nejvíce klidu, byl stisk mimozemšťanovy ruky, jenže jak ji podvědomě svírala stále silněji, začínala mít pocit, že se ztrácí.

Chce se snad nosáč vytrhnout a bezmyšlenkovitě utíkat pryč? Jsou ještě příliš blízko, tak ať proboha nepanikaří.

Ucítila, jak jí ruka opravdu zmizela z dlaně.

Zatraceně!

Ten idiot si stoupl. A kdyby jen to – on se chystal vylézt ven, protože před křovím už nikdo nestál!

Praskot větviček nepřilákal ani déšť olova, ani hozenou síť. Jen krátký výkřik odněkud zleva. Uslyšela, jak cosi zasyčelo, ucítila, jak jí do nosu a očí vniká nějaký aerosol, nedokázala potlačit zívnutí – a v následující sekundě už letěla do černočerné tmy.

Alice opatrně otevřela oči.

Světlo v pokoji bylo příjemně rozptýlené, vzduch voněl něčím sympaticky nevtíravým. Chvíli se nehýbala, aby její věznitelé (jinak to přece být nemohlo) nevěděli, že už je při smyslech, jenže z filmového předstírání bezvědomí ji vytrhlo zdvořilostní odkašlání.

„Už pět minut jste vzhůru, slečno Allistairová. To neodhaduji, to mi říkají přístroje. Takže si nebudeme na nic hrát.“

Reportérka zvedla hlavu a otočila se za hlasem. Musela pohled zkorigovat, protože na ni promluvil z reproduktoru někde z levého horního roku, zatímco majitel se nacházel jinde.

Seděl za tlustým sklem průhledné stěny v pohodlném kancelářském křesle, prsty propletené, ruce položené do klína. Zamračila se na něho.

Za prvé: neměl bílý plášť, což znamenalo, že tohle nejspíš nebude nemocnice. Za druhé: byl v uniformě, jasná známka vládního spiknutí proti vlastním občanům (najmě pak zástupcům tisku).

„Kde to jsem?“

„Jste na základně, slečno,“ odpověděl jí muž.

Posadila se na lůžko, zvedla na něj nohy a přitáhla si je k tělu. Chvíli pozorovala stejnokroj za oknem, neokázalý, beze šňůr, bez orlů, s třemi vyšitými bílými hvězdami, uniformu nepodobnou žádné, kterou znala. Vzklíčilo v ní podezření.

„Na americké základně?“ pípla, trochu ve strachu z odpovědi, trochu s pocitem ještě většího sólokapra na háčku.

Generál chvíli mlčel.

„Americké. Vlastně ne,“ opravil se, neskrývaje ironický škleb. „Spíš pozemské.“

Nechal ji přebrat si význam toho slova, odečetl ze rtů neslyšné: Mimozemšťané, Armáda a Invaze, přivřel oči před jasně formulovaným neslušným povzdechem. A čekal. Ne dlouho.

„Oni nás napadli?“

Neodpověděl. Chvíli si ji prohlížel, nespouštěl zrak z jejího obličeje, jako by se pokoušel číst myšlenky.

„Tak co tedy?“

Usmál se a spustil.

Vyprávěl jí o první pozemské lodi s lidskou posádkou, která prolomila bariéru jednoho světelného roku a vyslala o tom jásavou zprávu. O tom, jak na stejně nadšenou odpověď z pozemského řídícího střediska reagoval už jen automatický systém, lidé na palubě mlčeli. Navždy. Naslouchala mu s vzrůstající nedůvěrou a lehkým rozhořčením.

„To on určitě neudělal,“ namítla, když se odmlčel, „Je neškodný.  Neškodný jako Alf. Vždyť se na něj podívejte. Ani se nebránil, když se po nás vrhli ti vaši pistolníci. Co teď? Budete nás oba pitvat?“

„Jste nezodpovědná. Oba jste hrozní,“ povzdychl si Maldovan, „Děláte z toho frašku.“

Čertovo kvítko se v odpověď skřítkovsky ušklíblo.

„Je mi jasné, že vaše romantická dušička, napájená od mala přitroublými televizními seriály o zlých vládních agentech a nešťastných mimozemšťanech, kteří tu ztroskotali omylem a chtějí mermomocí domů, si to vyložila po svém. Ale zkuste se na věc podívat aspoň trochu realisticky. Pokud to zvládnete.“

Hodila po něm zlým pohledem.

„Proč jste, proboha, neudělala hned čelem vzad a nezavolala profesionály?“ zeptal se generál.

Nechápavé zavrtění hlavou si vyložil správně.

„Jasně, váš plátek,“ vzdychl, „A nějaký rozumný důvod?“

Pokrčila rameny.

„Protože vypadal tak přátelsky. A hravě.“

„To vypadá šklebící se orangutan taky, slečno. A víte, co v té chvíli od něj můžete čekat?“

Nevěděla.

Řekl jí to.

„Jenže on přece není opice. Opice nelétají v kosmických lodích,“ namítla.

Maldovan to vzdal.

„Pošlu k vám teď doktora. Prohlédne vás a jestli usoudí, že můžete, tak vám pošlu taky něco k jídlu,“ ukončil rázně rozhovor, zvedl se a aniž věnoval Alici jediný další pohled, vyšel z místnosti.

„Doufejme, že byla jediná, s kým se potkal,“ řekl na chodbě lingvistovi, který si vylupoval z ucha pecku odposlechu. Jako jeden z posledních skutečných vědců na základně se stal Maldovanovým důvěrníkem – a platilo to i obráceně.

„Víte, já bych se choval jinak. Možná bych se pral, třeba bych vzal tu holku jako rukojmí, ale on se, podle zásahovky, o nic z toho nepokusil. Ani o útěk,“ řekl vědec, „Jako by ho to přestalo bavit.“

„V tom je ta potíž,“ konstatoval chmurně Maldovan, „že pořád neznáme jejich normy chování.“

Lingvista pokrčil odevzdaně rameny. Z výzkumného týmu se po marném a marností stráveném čase stali pouhými žalářníky. Všechna pozorování i měření se opakovala a k ničemu nevedla.

„A co když má ta ženská pravdu?“ zkusil.

„V čem?“

„Že jsou opravdu přátelští. A hraví. Že si nepřipouští žádné starosti.“

„Nesmysl. Chcete snad říci, že pilotáž kosmické lodi, která má prolétat nedaleko nepřátelského území, by někdo svěřil nezodpovědnému šaškovi?“

Vědec si zamnul bradu.

„Víte, já si už delší dobu nemyslím, že je to voják.“

„Ale to já taky ne,“ štěkl Maldovan ostře, jako vždy, když musel přiznat chybu, „Kdyby se najednou neteleportovat pryč, řekl bych, že je to nějakej zatracenej civil. Turista. Nebo obchodníček, co se přiživuje u vojenské základny.“

„Mě spíš přijde jako malé dítě. Nebo mentálně postižený.“

„Skvělý materiál do první linie?“ řekl Maldovan sarkasticky a usmál se, protože si uvědomil, že podle konvencí, jakých se drží ta holka od novin, by tuhle větu měl spíš říci lingvista.

„Ale vypadá v pořádku, jestli víte, jak to myslím. Žádné psychické poruchy. Třeba je opravdu běžným příslušníkem své rasy. Všichni mohou být takoví. Individualističtí a trochu nezodpovědní, bez přemýšlení o budoucnosti.“

„Potom by nemohli vytvořit civilizaci. Stavět kosmické lodě. Nedostali by se za pěstní klín. Kdepak, doktore. Takhle by to nefungovalo.“

Vědec se zastavil a chytil generála za rukáv.

„Ale co když je nepostavili?“

„Cože?“

„Kdo říká, že tu loď, ve které jsme ho dostali, postavila jeho rasa?“

Maldovan se nadechl.

Protože všechno uvnitř bylo v jeho rozměrech a pro jeho končetiny. Protože ji, podle stop jeho podivné DNA na ovládacích prvcích – jednoduchých, tím se pozná dokonalá technika – pilotoval.

Ale neřekl to. Protože to nebylo tak zřejmé, když na to pohlédl z jiného úhlu.

Opice přece nelétají v kosmických lodích.

To prohlásila ta zatracená novinářka.

A jako všichni tihle pisálci se pletla. Opice (a psi a švábi, octomilky i různá jiná havěť) létají v kosmických korábech od kosmického pravěku. Nedobrovolně, pokud lze v takovém případě o vlastní vůli vůbec hovořit. Ale kdyby se, třeba za úplatu v podobě klíče od banánové plantáže, dala nějaká rhésuska přesvědčit, aby vlezla do plechové bedny s úkolem mačkat knoflíky podle naučeného vzorce, určitě by ji NASA zaměstnala. Protože by to bylo výhodné. Protože by to bylo...

Bezpečné.

Pohlédl na vědce a z výrazu jeho tváře zjistil, že jejich myšlenky se v posledních minutách ubíraly stejnými cestami.

„Víte, napadlo mě něco možná příliš kacířského,“ řekl lingvista, „A nejspíš se mnou nebudete souhlasit, protože je to hloupé.“

„Nejspíš. Pokud si nemyslíte, že ho sem poslali jako biologickou nebo bůhvíjakou zbraň. To totiž napadlo mě, když jsem mluvil s tou ženskou.“

Vědec se zděsil.

„Tohle ne. Mně napadlo, že je všechno třeba úplně jinak.“

„Jak?“

„Možná po nás nestřílí. Možná lidé umírají z jiného důvodu.“

„Nudou?“ odsekl generál. Ale lingvista se neurazil. Za těch několik měsíců poznal Maldovana dokonale, takže věděl, že před ním nestojí předpisy posedlý a rozkazy bezmyšlenkovitě plnící zelený mozek, ale muž s dobrou analytickou myslí.

„Pokud tam něco je,“ řekl vědec tiše, „něco, co brání lidem v další cestě, co je zabíjí, nebude logické poslat experimentální zvíře?“

„Ale to jsme udělali i my,“ odpověděl stejně zamyšleně, jakoby pro sebe, voják, „Při testech intersystémových lodí. Než nastoupily lidské posádky. A návratové sondy se vrátily, zvířata žila. Přístroje nezaznamenaly žádné silné záření, nic zvláštního. Proto přece dostaly lety ze Sluneční soustavy zelenou. Nenarazili jsme na žádnou fyzikální hranici, kterou bychom museli překonávat.“

Vědec souhlasně kývl hlavou.

„Ano, žádná známá fyzická hranice opravdu neexistuje.“

Do Maldovanových myšlenek se zakouslo přídavné jméno fyzická.

Ne, nic takového neobjevili.

Ale může existovat hranice psychická. Neviditelná pupeční šňůra, která nás pojí s lidstvem jako celkem. A když se přetrhne... Automatické sondy přece pokračují dál. Žádná sestřelena nebyla. Jedna – pravda – přestala odpovídat, jenže to mohlo mít stovku jiných příčin, než úmyslný zásah. Sondy jsou hloupé, slepě poslušné naprogramování. A lidé... Posílali do vzdáleného vesmíru lidské posádky právě pro to, že automatika nemohla být tak účinná při řešení nenadálých situací.

Jenže nenadálými situacemi se stala smrt všech vyslaných týmů.

Možná, že za evoluční výhodu civilizace jsme zaplatili právě tuhle cenu. Příslušnost k jednomu superorganismu, od něhož se nemůžeme vzdálit.

A potom měla jedna z civilizací tu neuvěřitelnou kliku, že v jejím sousedství nechala příroda vzniknout inteligentnímu druhu, který se vydal jiným směrem. Druhu natolik individualistickému, že pro něho neviditelná hranice neexistovala.

Jedinečná příležitost.

Kdo by ji nevyužil.

Generál si vzpomněl na automatické bitevníky. Lidé je zkonstruovali – sám měl na jejich návrhu svůj díl – a vybavili zabijáckými programy na dohled dokonalosti. Byla to očividně jediná rozumná odpověď na agresi. Teď měly namířeno přímo k hvězdnému systému, z něhož podle všech výpočtů tenhle nosáč přilétl. Nesly dost účinných zbraní na to, aby v cíli určení napáchaly pěknou paseku.

Pokud má tenhle mladík pravdu, budeme to my, kdo vypoví galaktickou válku.

„Musíme je odvolat,“ řekl nahlas. „Pustíme na hranici naší soustavy nějaké jejich sondy. Možná nenesou žádné nálože, ale vysvětlení.“

Pohlédl na lingvistu.

„Začít střílet, koneckonců, můžeme vždycky.“

„Tady máte.“

Alice pohlédla na tenkou složku, kterou generál položil na stůl.

Od jejího zadržení uběhlo několik týdnů, během nichž se k smrti nudila, i když se jí osazenstvo základny snažilo zařídit kriminál vpravdě fešácký. Zahrnoval i pravidelnou dodávku denního tisku a příjem libovolných televizních stanic, takže aspoň jednu věc mohla považovat za plus: Tam venku ještě nikdo nic nevěděl.

„Co to je?“

„Schválené informace pro ten váš plátek.“

„Jak – schválené?“ podivilo se Kvítko.

Maldovan se na něj zamračil.

„Přečtěte si to. Jestli chcete o něčem napsat, tak můžete – pokud je to zmíněno uvnitř.“

„Pch.“

Kvítko si pubertálně odfouklo, což mělo znamenat, že se na nějaké dovolování může vykašlat.

„Jinak nebude nic,“ upozornil ji generál, „Kromě toho, že si vás tu nechám na tak dlouho...“

„Když se vám chce,“ přerušila ho Alice a doufala, že tónu té krátké věty dala správně výhružný podtext. Jenže Maldovan jen krátce mávl rukou a nasadil mnohem účinější munici.

„... dokud o tom nenapíšou všichni ostatní.“

Tohle byla správná motivace. Alice si okamžitě přitáhla desky k sobě.

„A co svoboda tisku?“ zkusila pro jistotu. A obratem se dozvěděla, co si s ní může udělat.

Nelíbilo se jí to, ale na druhou stranu představovala ona složka neuvěřitelnou šanci, která může Čertovo kvítko vynést tak vysoko, kam se předtím ani neodvažovalo pohlédnout.

Sebrala ji a jak jen jí to šlo, mile se na generála usmála.

Do centra myšlenek, zaobírajících se blízce budoucí hvězdnou kariérou, jí najednou vpadla jedna úplně nepodstatná, vlastně od věci, a právě proto neodbytná. Na jedno nesmí zapomenout, jinak se nedokáže soustředit, což by v téhle situaci bylo katastrofální.

Rozhodně se musí ještě jednou vrátit do Wellinghamu a zjistit, co jí to vlastně ten stařík chtěl ukázat.

Čas se pohyboval s takovou subjektivní relativitou, jak jen to čas dokáže. Pro miliardy lidí letěl zběsilým tempem od pondělí do neděle, někomu se vlekl v nudné dlouhé štrece pomalu odkapávajících minut.

Automatické bitevníky, o nichž najednou žádná politikou políbená hlava nechtěla až do výsledku nových testů nic slyšet, zůstaly stát daleko v prázdném prostoru. Cizácká sonda, zaměřená obrannými systémy, zaparkovanými v Oortově oblaku, proletěla až za oběžnou dráhu Neptunu, v uctivé vzdálenosti od vnitřních planet začala brzdit a strnula   čtyři miliardy kilometrů od Země. Pod dohledem k rychlé akci připravených střelců k ní zamířila uvítací komise. Najednou bylo vše tak jednoduché.

Vylovili z krabice důležitou část skládačky, která hned po otevření zapadla pod návod, jenž se nikdo neobtěžoval přečíst. Naladili se do stejné tóniny a zjistili, jak bylo jednoduché pochopit, co se nám mimozemšťané snaží sdělit.

Generál Maldovan se díval na svého někdejšího válečného zajatce, jak s obvyklým šklebem mává technikům a souká se do průlezu znovu sestavené kosmické lodi, doplněné palivem podle údajů cizí sondy. Kolem postávala skupinka vědců a politiků, kteří vzali úspěšný první kontakt okamžitě za svůj.

Ohlédl se.

Docela daleko, mimo doslech, za bezpečnostní policejní linií se tlačili zpravodajové ze všech koutů planety. Možná je tam někde i ta holka.

Sepsala pěkný blábol. Dokonale profesionální nesmysly pro běžné nerado myslící čtenářstvo, které New Americanu určitě zajistily hezkou sumu v předplatném – zprávu, se kterou Maldovan pomáhal znovuobnovenému vědeckému týmu (vedenému lingvistou, aspoň tohle pro něho dokázal generál zajistit) četlo mimochodem jen několik stovek odborníků, přičemž její sumarizovaná verze nepodléhala žádnému utajení.

Ale co. Takhle to bylo, je a bude. Lidi prostě chtějí představení s klauny, akrobaty a cvičenými lvy. Napadlo ho, jestli je to na druhé straně stejné. Pravděpodobně ano. Ale na tom nezáleží, protože tam jsou i lidé – nebo inteligentní chobotnice nebo oblaka chytrého plynu – kteří touží po skutečném kontaktu a opravdovém vesmírném přátelství. Vědomí Nejsme sami dlouho nevydrží, je třeba si povídat. Nebo aspoň dopisovat, když je přítel daleko. Posílat dárky a pohlednice, když to jinak nejde.

Nepatrně pokynul velkému nosu, mizejícímu za poklopem. Naložili mu toho dost – datadisky, krabice vzorků, ústní pozdravy (které nespíš zapomene vyřídit).

Pousmál se.

Měl ho za stíhacího pilota, a za špiona. Považoval ho za chodící bombu. Celou dobu, kterou nosáč strávil v zajetí pro něho generál vymýšlel a taky vymyslel hezkou řádku kuriózních profesí a poslání.

A on je to docela obyčejný pošťák.

 

© 2009, napsáno 2009, poprvé na Bezejmenné stránce v červnu 2009

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist