Bezejmenná stránka: Literárium

Jemná diplomacie

 

„Lilian?“

Tichý nevýrazný baryton na druhé straně drátu. Někdo, kdo se rozvaluje v posteli, jíž jste považovali za svou.

„Na tom nezáleží.“

Asi si také prozpěvuje tu tichou písničku Kdo to ksakru je, kdo nám nedá pokoje? A potom se zeptá, podezíravým hlasem a trochu ublíženě, bude pátrat po neznámých mužích v pozadí.

„Ne nic. Jenom jí řekněte, že... Že jsem se vrátil.“

Černé homole kopců na obzoru, špinavě stříbřitý tok řeky a nazrzlá tráva, lísající se k nohám. Ervinská kotlina 8/13/4569 C Taliesinu. Nebo také Wylsanova světa, není to trochu pitomé, když si někdo koupí celou planetu? I když na to má?

Postával jsem vedle originální expediční jurty (3+1, exkluzivní masážní sprcha a anatomické postele), přešlapoval ve snaze zbavit se dotíravých trsů, a civěl na všechny strany. Koutkem očka pak navíc kontroloval personu numero uno, Prvního a Nejvyššího Zástupce Boha Wylsyna na Tomto světě. Ta prášky vypěstovaná maskulinní postava si říkala C. Robert Varna a pobírala měsíční příjem ve výši dvouletého hrubého zisku mé maličkosti.

Nevydělávám zrovna málo.

Někde v jurtě se povaloval Sung Doo-Little, mrňavá lidská periferie pilotního Kybernetu, jehož jedinou kladnou vlastností bylo místo zrození Oceán, pět let a dva tisíce kilometrů od souřadnic, z nichž jsem vyšel na svět já, a napravo ode mne se poflakoval nepráškovaný svalovec Gisdal, použitelný na likvidaci protivníka nejrůznějšími způsoby. Včetně Baldvina Korana vulgo Barona, čili mého ega, to byla kompletní mise pozemšťanstva na Taliesinu C.

Pardon. Na Wylsynově světě.

C. Robert Varna právě dokončoval genocidu vlezlé trávy podpatkem svých velmi drahých a ultraznačkových hoggerek, když se to stalo.

Otevřel ústa a vypadla z něj myšlenka.

Zatraceně odporné místo, tenhle Ardjun. Taky zatraceně odporná planeta;  jako většina lidí nesnáším centrální světy, protože se mi nepoštěstilo se na nich narodit. Na druhou stranu, Oceán je asi to nejpříjemnější místo na světě – pokud z něj nevytáhnete paty a živíte se odíráním turistů. Jenže já už jsem nějaký ten pátek pryč a v téhle příšerné industriální džungli žije Lilian. Bohužel ne sama, tahle prašivá vlastnost popínavé rostliny je asi nevymýtitelná. A to jsem nebyl pryč dlouho, celá varnovsko-wylsynovská mise byla od začátku postavená na hlavu.

Nebo to bylo jinak?

A tak jsem vyrazil, kráčel jsem sám, vyhýbal se těm opravdu nebezpečným vysokým trávám, jejichž přísavkovité listy se dokázaly natáhnout až k pasu.

„Čert ví proč, Korane, ale ti nanuci si nejvíc popovídají s vámi. Asi k nim máte myšlenkově blízko,“ vypotil Varna vtip. Potom mě vyslal na misi přátelství. Samotného, bez kontrolních orgánů. Věřit mi nezačal, to nebyl ten pravý rys jeho povahy, ale zoufale rychle potřeboval výsledky a nemohl si je vycucat z prstu.

Jochem Wylsyn je štědrý, ale zatraceně náročný zaměstnavatel.

Nejspíš proto si najal mne.

Cha cha, taky pokus o vtip. Vlastně mě najal pro krásné oči Lilian Gruberové, když mu lišácky připomněla, jak jí houpával na kolenou, když pro něj tatík Gruber vydělával milionky. Peníze jsme pro změnu potřebovali my dva, Wylsyn je nikdy nedával darem, a tak jsem letěl ke všem čertům.

Bez Lilly. Polokoule domorodých dvojdomků mi ji bolestně připomínaly. Vkročil jsem mezi ně, tohle bylo místní velkoměsto o stovce čísel, možná největší sídlo na planetě.

Hmmm, tedy na Wylsynově světě. Tamhle někde si postaví trochu megalomanský pomník, zatím odtud na mě mával místní stařešina, chudák, nijak neplacený, čistě reprezentačně vedený úředník pro styk s cizinci. Zamával jsem mu také a zakřičel ze všech sil bujarý pozdrav. Zdejší Taliesinci si potrpěli na legrácky. Vlastně byli až moc spokojení na to, aby se tu roztáhl trochu misogynský páprda.

Majitel slušně velkého vesmírného tělesa, jemuž k plné spokojenosti chybělo pouze jediné.

Podpis a úřední razítko Správy dálných světů o klasifikaci 8/13/4569 Taliesin C jako volné planety kategorie D III. Tedy světa, obsahujícího inteligenci bez civilizace, vhodného pro protektorskou správu.

Dost velké svinstvo.

„Ale ano, kamaráde. Oni jsou opravdu dost hloupí. Ten světlovlasý si nepamatuje nic, ten vyšší jenom zbytečnosti. Proč? Jsou snad nemocní?“

Stařešina mi velice rád a velice často říkal kamaráde. Považoval to za velikou legraci, pochytil tenhle výraz od C. Roberta Varny, který mě tak několikrát oslovil, samozřejmě s tím nejpoťouchlejším přízvukem.

„Možná,“ připustil jsem. Taliesinci se příšernou rychlostí naučili standard, stačilo jim jen pojmenovat předměty v jejich okolí, předvést pár sloves, a pak mluvit, hodně mluvit. Během týdne si stařešina osvojil základní gramatiku a nasál celkem slušnou slovní zásobu.

„Chceš zase vyprávět nějakou legendu?“ zeptal se mě nad mísou místní gastronomické speciality, lahodných sušenek. Byly vyrobeny, samozřejmě, ze zrzavé trávy, tahle otravná flóra tu byla základním materiálem číslo jedna. A legendy základním slovesným útvarem číslo jedna. Stařešina jich znal na tisíce, musel obětovat celý život memorování, protože Taliesinci neznali papír a tužku. Ani kámen a dláto.

Tráva se na to asi nehodila.

Rád jsem místním pověstem naslouchal, mám rád jakoukoliv mytologii, i když ta taliesinská byla odporně realistická, žádné víly, draci a zlí čarodějové. Jenom lidé, třebas neobyčejní, a jejich činy.

Jménologové z Galaktického průzkumu trefili do černého, když dali místnímu slunci jméno podle dávného keltského barda.

„Už jsem ti vyprávěl o Thecutovi a jeho cestách? Ne? Tak poslouchej, kamaráde, to tu kdysi žil Thecut, takový malý, přikrčený, z horních chýší, ty vzala za praděda mého praděda vichřice. Ale Thecut tam žil ještě dříve, to když tady procházeli ti z údolí za třetím kopcem.“

Moře vedlejších informací. Už jsem si na to zvykl, dodávalo to pověstem punc skutečných událostí. Ale možná tu kdysi nějaký Thecut opravdu žil a provedl něco, co časem v ústním podání zesílilo v legendu.

„Tak, kamaráde, tenhle Thecut si kdysi vzal do hlavy, že obejde celý kraj, aby vyzkoušel věrnost své vyvolené...“

„Já nepoletím, Barone. Necítím se tam nahoře dobře.“

„Tohle není Planina, Lilly. Už tam byli chlápci z GP a našli jen pár humanoidních domorodců. Mírumilovných. Jen pár týdnů, zlato.“

„Nechci. Nelíbí se mi ani, když se tam povlečeš ty. Nemusel jsi to brát.“

Musel, věděla to. Jediný způsob jak přijít k penězům, které nám měly dopomoci k založení něčeho výdělečně činného. Za Planinu, planetu, na níž jsme se seznámili a na které se soupeřením dostali až do vztahu, teď definitivně zavřenou před veřejností razítky SDS i IUPONSU, jsme obdrželi jen mizerné odstupné. A tytyty, ne, že o tom budete někomu vyprávět.

Pročež mlčím.

„Kdybys nezavolala Wylsyna hned, jak jsme dostali volno, tak jsem zůstal v pohodě doma.“

„Kdyby ses nevytahoval, kolik jsi toho zvládl, tak by ti nic nenabídl. Najal by si lepšího. Když tedy chceš, tak běž. Sám.“

Bylo to takhle? Snad Lilian použila jiná slova, význam byl ale stejný. Prostě vypadni a vrať se zpátky, ať shrábneme balík od hodného strýčka. A já to chtěl zkusit, ale s ní, byla to docela dobrá holka do nepohody, jenže její nečas byl spíše civilizační.

Ne, slova si nepamatuji. A také nejsem Thecut, abych obcházel kraj a zkoušel, jestli na mě má vyvolená nezapomene.

„Bylo to poučné, příteli,“ řekl jsem, když se Thecut dostal zpátky do své dvouchýše, objal těhotnou družku a jal se vychovávat potomky nějakého souseda.

„Jistě, kamaráde. Taky to má pokračování. Ne legendu, tohle se odehrálo za života děda mého praděda. Tenkrát se jeden mladík rozhodl zkusit to také. Je to mnohem lepší příběh, veselejší, jenže tebe zajímají jenom legendy, viď?“

Rozhodl jsem se pro jednou nesouhlasit, i když klíč k jejich neúnavném izolacionalismu musel vězet hluboko v dějinách, žili tady dobré dva tisíce let, a nikdy nestvořili nic, co by se dalo nazvat civilizací. Za úzkým mořem, které oddělovalo kontinenty, to vypadalo úplně jinak, kamenné domy a trochu více agresivity, báječný předpoklad to v budoucnu někam dotáhnout, jenže všechno vadlo o pár set kilometrů dál.

Enklávy odlišných poznatků, takřka žádná komunikace.

Ale proč? Tohle nebyli lhostejní obyvatelé Eluheru, Taliesinci se rádi – a rychle – přiučovali něčemu novému. Jenže nikdy to nedotáhli daleko. Někde narazili techničtí revolucionáři už s převratným vynálezem kola, jinde s úspěchem stavěli pyramidy a hráli si s Heronovou baňkou.

„Víš, kamaráde, já znám mnoho příběhů, historií a legend. Jen už je nestihnu všechny vyprávět. Mrzí mě to,“ zesmutněl stařešina. „Ztratí se.“

„Já vím. Všechno se ztrácí. I vzpomínky.“

„Tobě také? Jsi nemocný?“

Tak trochu. Touhou po dívce, nacházející se v takové dálce, že bys ji těžko chápal, kamaráde, tohle je, bohové vědí proč, pro vás strašně nepochopitelné, vesmír a vzdálenosti. Těžko to vysvětlovat, na druhou stranu umíte spoustu jiných věcí. Jenže tohle ti ani vysvětlit nemůžu, už vůbec to, že ti naslouchám, je pěkně horké, Wylsyn by nás možná vyplatil, kdyby nás chytili, jak se vměšujeme do neorazítkované rasy, ale kdo ví jestli. A kdybych ti předal sebemenší technickou informaci, jíž byste dokázali využít, pak by z toho byla Vězeňská planeta i přes deset Wylsynů.

Stejně nás okopírujete, máte úžasnou paměť, stačí, když vidíš mou kombinézu, za krátký čas to bude šlágr místního oděvního průmyslu.

Naštěstí – nebo bohužel, zatraceně – jenom místního.

Proč?

Možná jsem to už začínal chápat, ale potom se zničehonic rozhulákal interkom a po lebečních kostech se mi rozeběhly vlny zoufalého křiku C. Roberta Varny.

Samozřejmě, že volal mě.

Nebylo mi zrovna nejlépe když jsem nadzemkou putoval k Lilian. Tělesné újmy se daly snést, koneckonců, není to poprvé ani naposled, co jsem se odněkud vrátil trochu poškozený. Ale víc bolela dušička, ten efemérní, nezávislostí se vytahující orgán.

Třeba je to jen příbuzný, nějaký strýček ze Zapadákova, který se na pár nocí v hlavním městě ubytoval u drahé neteře. Třeba je všechno skutečně mimo mísu, i já a Taliesinci, kteří ani netuší, jak moc se provinili, když si nedokázali zajistit pravidelnou kulturní evoluci. Velká chyba, kamaráde.

Nebo přednost, kdo ví. Nic se nemá uspěchat, ani slibně se rozvíjející vztahy.

Asi sto padesát kilometrů od Kamarádovy osady, dobře izolován mořským jazykem, přebývá trochu nedůtklivý kmen, který se evolučně rozkročil od doby kamenné (vztah k životu) do věku železného dle Dia (v podstatě to samé). Byli nejbojovnějšími Taliesinci, které jsme poznali, a v expanzi jim bránila toliko neznalost konstrukce pořádných lodí. C. Robert Varna právě na jejich území vykolíkoval parcelu pro Wylsynovu rezidenci. Ideální místo: rozeklaná skaliska, padající do moře, efektní příboj, vyletující v bílých chomáčích pěny až do výše patnácti metrů. Báječně dekorativní útes, na němž se bude bílá stavba palácopevnosti dobře vyjímat.

Pokud vím, pan Wylsyn si na něco takového potrpí. V jeho pseudoneořímské supervile mě u zadních vrátek přijímalo rodwianské páže.

A C. Robert Varna věděl, že bez nějakého příhodného plácku pro místní rezidenci se vracet nesmí. Ať už průzkum dopadne jak dopadne. Takže většinu času trávil prohlížením holografií, které nasnímala družice nebo Sung při obletech Taliesinu, eventuálně osobně objížděl vhodná místa. S Gisdalem se cítil naprosto bezpečně a choval se tak, jak byl zvyklý.

Hrozně pitomě.

Ať jste kde jste, koukejte to zabalit a poleťte sem.

Byl to jednoduchý příkaz a takřka nic se na něm nedalo zkazit, kdyby mi ovšem C. Robert Varna ráčil vysvětlit proč ho vydává a co se to vlastně děje.

Pravda, neměl k tomu příliš mnoho času. Ale stejně.

Neslušně rychle jsem se rozloučil se stařešinou a odklusal do bezpečně vzdálených míst, kde jsem měl zaparkovanou ornitoptéru. Mrňavé vzdušnítko s náznakem kabiny a dvěma místy, motor mi vrčel za hlavou,  takže jsem se nemohl vyptávat, cože to pan Varna zapomněl v základním táboře a pro co mu mám doletět. A bohužel mě ani nenapadlo se vyptávat, strašně nerad totiž komunikuji přes pecičku za uchem a umělou pihu na krku, nějak mi tyhle vykopávky nepřirostly k srdci.

Toptéra si to práskala šílenou rychlostí sto osmdesáti kilometrů, víc se z ní vymáčknout nedalo, a tak jsem se z nudy rozhlížel po kraji. Bylo na co koukat, kopečky kamarádovy země se zploštily ve dvacet kilometrů široký pruh rovné stepi, na jejíž druhé straně se zvedal skalnatý pás čedičových vyvřelin. I troska kráteru někdejší sopky tu zbyla, pěkně modrozeleně porostlá, s mělkým dolíkem nahoře, v němž se lesklo malebné jezírko. Za pozůstatky bouřlivých dob planety šplouchalo moře, jsem z Oceánu, a tak mi připomenulo domov, exOceáňané se poznají podle toho, že buďto k smrti nenávidí, nebo zoufale milují slanou vodu.

Nad hladinou jsem klesl na nějakých patnáct dvacet metrů, vyhlížeje pobřeží Varnova poloostrova. Podle záznamu bylo ploché, ideální k asanaci první tsunami, jež k místním břehům dorazí, a na mořském konci ozdobené útesovým štítem. Vykoukl na mě z obzoru, já ho oblétl z oceánské strany, abych se vyhnul domorodým očím, a elegantním obloukem přistál na průzkumné základně.

C. Robert Varna si nezapomněl lesklá zrcátka na výměnu. Sotva jsem se nedaleko jeho (větší a pohodlnější) ornitoptéry dotkl země, přilétl odněkud velký balvan.

Za ním následoval další, s doprovodem několika šípů.

Vpadl jsem přímo doprostřed bitevního pole.

Dodnes nevím, jestli jsem vyskočil nebo vypadl. V jedné chvíli  jsem si mačkal pozadí v nepohodlném sedadlu toptéry, o vteřinu později se už krčil v lenivější odrůdě zrzavé trávy.

„Nahoru na dvacet,“ zavelel jsem pitomoučkému elektronickému mozečku přibližovadla, letadlo poslechlo a vystřelilo do výšky. Nejbezpečnější způsob, jak o něj nepřijít. O porušení inkognita (paragraf blábláblá Zákona o kontaktu) už nešlo.

„Korane, tady,“ ozvalo se z interkomu trochu neurčité označení polohy. A zároveň mi nad hlavou zavoněl ozón a vzduchem prolétla silná dávka z blasteru. Rozplácl jsem se na zemi a nechal si olizovat obličej odvážnějšími výhonky travin.

Že by se některý z nich zbláznil? Že by snad miloučký svalovec Gisdal? A házel kamení? Jenže to by musel být mnohorukou bohyní Kálí, aby k tomu ještě přidal pět šest luků a kapánek modernější energetickou pistoli.

„Zavolejte toptéru, ať odsud vypadnem’.“

C. Robert Varna se tu někde ukrýval, ale, u všech oceánských potvor, kde?

Opatrně jsem vystrčil hlavu. Nic mě nezabilo, pokračoval jsem tedy do podřepu. A jukl z trávy.

Zaparkovaná luxusnější ornitoptéra měla jeden z trojice dlouhých křídlových listů smutně svěšen, tvrzené přední sklo pokryté pavučinkou prasklin. Anténa zastínování ležela na zemi, v polovině prohnutá zásahem aspoň padesátikilového balvanu, povalujícího se opodál. Tam nebyli; ani Varna, ani Gisdal, to by za těch pětačtyřicet minut, které jsem strávil cestou, teď volali z místní Valhaly.

Zapadl jsem před další zásilkou šípů. Střelce vidět nebylo, obléhané také ne, ale ti se nemohli bránit nikde jinde, než za skaliskem asi patnáct metrů nalevo ode mně a padesát od toptéry.

Někdy bývá dvě stě kroků pěkně nekonečná vzdálenost.

Nepřemýšlel jsem nad způsobem, jakým se můj dočasný šéf do tohoto maléru dostal. Bylo víc než jasné, že zdejší horkokrevné hlavy uvedla do varu nějaká z variant Varnova pitomého chování. Teď šlo jen o maličkost – vytáhnout je z průšvihu, naložit do toptéry a odvést do základního tábora. Což se dalo provést jedině horkým telefonátem panu Sungovi.

Zkusil jsem to přesně v okamžiku, kdy se nade mnou vztyčil mohutný Taliesinec a zamával nebezpečně vyhlížející mačetou.

„Sungu?“

Podrazil jsem útočníkovi nohy a uhnul stranou, aby padl do měkkého.

„Máme tady problém.“

Domorodec se začal mrštně zvedat, což byla další chyba, protože mi dal čas k protiútoku. Skočil jsem po něm, lehl mu předloktím na krk a druhou rukou udeřil do břicha.

„Doo Little!“

„Slyším.“

Protivník mě sevřel, já objal jeho, a překulili jsme se. Přes rameno jsem zahlédl další přikrčenou postavu. Varna a Gisdal pálili ze všech hlavní, proto se domorodec nemohl příliš rozmáchnout.

„Můžeš přiletět? Dám ti souřad...“

Ostří mačety se zabořilo hluboko do země těsně vedle mé hlavy a odeslalo na věčnost trs vlezlé trávy.

„Všechno špatně, Barone.“

„Kde jsi?“ zeptal jsem se a uhnul před dalším sekem, abych se odkulil stranou, tahaje blaster z pouzdra.

„Dvacet...“

„... tisíc kilometrů zvládneš, Sungu,“ prohlásil jsem a vystřelil u Taliesincových nohou pěkně hlubokou díru. Levá noha se mu do ní svezla a domorodec padl. Kopl jsem ho do hlavy a rychle namířil na druhého. Ten píďalkovitými pohyby mizel, poznal, nebo si zopakoval, co blaster dokáže.

Za blýskání nad hlavou jsem po čtyřech spěchal ke skalisku.

„Pročs posílal toptéru pryč, ty idiote!“ řval na mě ze sluchátka Gisdal, zatímco Sung slabším hláskem povídal něco o houby dvaceti tisících. Ale to už jsem se odhodlával ke skoku přes skálu a věděl, že Doo Littla najdu za ní, byli tam všichni.

O chvíli později jsem také poznal, že tmavá šmouha v periferním vidění je letící oštěp, a že za kámen sice doletím, ale ten klacek bude rychlejší.

V nejvyšším vrcholu dráhy jsme se potkali, a já se, věren Newtonovým zákonům, zřítil na zem o trochu dříve, těžší o pět kilogramů cizorodého tělesa, vstoupivšího do mého těla na levoboku, pár centimetrů pod posledním žebrem. Náraz na kamení zabolel, vedle mne pleskl šíp, ale to už mě něčí ruce popadly za hlavu a přetáhly přes skalisko do bezpečného dolíku.

Všechno bylo jasné, i rozčilená  gorila, ozbrojená příručním kanónem. C. Robert Varna ležel stranou, byl neseladonsky vybledlý a patrně už si vyjednával exkluzivní kotel v pekle. Sung, který je sem dovezl, mi v rychlosti poreferoval o předchozích událostech, musel mezitím uklidňovat Gisdala, toužícího mi vyrazit mozek z hlavy. A taky se postarat o díru v mém boku.

„Jak se odtud teď dostaneme!“ řval na mě pistolník, přidávaje vesměs netisknutelná citoslovce, „Debile.“

„Tihle šašci vyměnili toptéru za útes, a ti druhý šašouři si jí teď chtějí vzít.“

„Je jich zatraceně moc!“

„Varna, ten idiot, si nehrál na dobrého božského obchodníka, jen mu říkali: Ty máš toptéru a chceš zemi. A on kývl, nevěděl, blbec, na co.“

„To nevystřílíme.“

Uklidnil jsem je oba a Gisdalovi vysvětlil, že moje ornitoptéra poletuje na doslech a přes ní se spojíme s Kybernetem našeho přibližovadla na orbitu. Ten pro nás pošle lander a pro jistotu pokryje kruh kolem nás slušnou dávkou paralyzačního záření. Nejradši beta tři, protože my po něm budeme jen trochu zpitomělí, zatímco metabolismus místních obyvatel to odnese několikaminutovou strnulostí. Prozradil jsem svůj bezpečnostní kód a Sung Doo-Little začal vyjednávat, kdyby jim vydržela anténa o trochu déle, mohli to udělat sami a já bych si celou historii vyposlechl u večeře. Jenže Taliesinci uměli mířit a – u všech čertů – věděli kam. Varnovi zůstalo (ne na dlouho) jen spojení přes osobní interkom, ten moje toptéra jen zesilovala, vysílat jsem přes ni mohl pouze já, nebo Sung (protože to uměl), když byla blízko. Malé, bezpečnostně technické zádrhele.

Co kdyby nějací místní nanuci porozuměli pozemské technice.

Gisdal po mě chvíli nedůvěřivě pokukoval, ale když mu toptéra na Sungův rozkaz zakroužila nad hlavou, věnoval se střežení přední linie. Párkrát pro efekt vystřelil směrem k neviditelným Taliesincům, potom už to nebylo zapotřebí, protože mi zdřevěněly končetiny a bolest v boku na okamžik odezněla.

Náš intersystémový koráb byl naštěstí v dosahu a pomoc poslal okamžitě.

Za patnáct minut se nedaleko nás snesl s mohutným řvaním přetížených motorů lander. Sung mě zvedl, měl chudák dost problémů sám se sebou, a vlekl mě k otevřenému vstupu. Ale Gisdal nás, vzhledem k slušnější tělesné konstituci předběhl.

Přes rameno měl přehozenu mrtvolu ctihodného C. Roberta Varny a pustil nás do přistávacího člunu teprve poté, kdy svého nebohého zaměstnavatele pečlivě zarýgloval do izolačního boxu.

Pár hodin jsem si myslel, že je to z úcty k mrtvému.

Byla sama.

„Všechno je jinak, Barone,“

Dívala se mi klidně do očí, je v tom kus jemného diplomatického umění, my, chlapi, většinou nejdřív vyletíme z kůže a pak se těžko vracíme zpět.

„Homéra znám déle než tebe, jen jsem si myslela, že to všechno skončilo, tenkrát práskl dveřmi a zmizel.“

„A slečna Gruberová si vyletěla do vesmíru pro zapomenutí. Vrátila se obsazená, ale nijak jí to nevadilo.“

„Byl jsi pryč a on...“

„Nebylo to dlouho, děvče. Takový Thecut, například...“ zasmál jsem se, nuceně, samozřejmě, jenže tomu vtipu rozumět nemohla. Já zase nebral ty její.

„Pochop to,“

Slzy na krajíčku, znám tě, Lilian Gruberová, natolik tě znám, abych věděl, že i tohle je dobře vypočítané.

„Nejdřív jsem nevěděla a potom, chápej...“

Nechal jsem ji na třech tečkách a poroučel se. Co kdyby jí došel repertoár a musela by mluvit pravdu? Konečně, ani ona není jediná ženská v téhle galaxii, a možná, že ten psychologický výstup byl lepší, než syrová pravda. Po té bych nebyl jen naštvaný. Pravda dokáže ošklivě ublížit.

„Do deseti dnů se musíme vrátit,“ prohlásil Gisdal, když jsme z jeho popudu narychlo bourali základní tábor. Chvíli jsem věřil, že po Varnově smrti (moc mi k srdci nepřirostl, to tedy ne) propukne pohodová anarchie, ale osiřelý osobní strážce se otěží vlády chopil pevně.

„Zbytek spálíme dělem,“ rozhodl, když jsme nalodili asi třetinu věcí. „Nemáme čas.“

„Sem jen tak nedoběhnou,“ pokusil jsem se mu zlepšit náladu. Ale kámen úrazu tkvěl v něčem jiném.

„Ti mě nezajímají,“ mávl bouchač rukou. „Na ty se ještě dostane. Wylsyn jim dá na pamětnou,“ sliboval, a jeho slova mě zarazila. „Ale tělo pana Varny musíme co nejrychleji dostat domů.“

Nová hádanka zaplašila tu předchozí, ale ptát jsem se nemohl, Gisdal mě neurvale strčil do landeru, poručil ku startu a já se ani nestačil přikurtovat.

Věrný až za hrob. No, tohle je docela hezké přísloví.

„Ty nevíš, že Varna má pojistku na existenci?“ řekl mi na orbitě Sung. „A když se zachrání mozek, že ho uvedou do funkčního stavu?“

To jsem nevěděl. Popravdě řečeno, až do té chvíle jsem si myslel, že se tohle provádí jen u důležitých hlav.

C. Robert Varna asi k té vědecké a politické smetánce patřil.

„Zadarmo to Gisdal nedělá. Má dobrej výcvik, už chvíli potom, co Varna obrátil očka v sloup, ho nadopoval dobrou půllitrovkou sráčů ze speciálního medikitu.“

„Kdyby se na něj vykašlal...“ pokusil jsem se hájit Gisdalovu lidskou stránku.

„Tak nemůže vědět, kdy si vzpomeneme a povíme pojišťovákům o jeho opomenutí. A tu pálku bych platit nechtěl.“

Znovu tu padlo jedno slovo, které mě vrátilo zpátky na Taliesin.

Ani jsem se nerozloučil s Kamarádem.

Sung Doo-Little to dokázal. Riskoval naše krky, aby zachránil jeden pečlivě umytý zátylek důležitého panáka.

Od Taliesinu na Ardjun je to sedm bezpečnostních zón, patnáct set parseků poctivé vesmírné délky, při maximální povolené rychlosti nejméně deset dnů cesty. A to musíte mít zatraceně dobrou AI v útrobách korábu, štěstí a dobře vyčištěnou dráhu.

Systémový Kybernet Varnova přiděleneckého plavidla byla ta nejlepší umělá inteligence, která se dá sehnat.

Jachta sama patřila k typům, které vypadly z armádního konkurzu na sledovací lodě, protože na ně vláda prostě neměla.

A Sung je dostatečně šílený, aby provedl dva sedmistovkové skoky, příliš nebrzdil a sérií krátkých lineárních přenosů v nebezpečné blízkosti dostatečně hmotných těles hupsnul přímo na vysoký orbit Ardjunu. Několik oprýmkovaných důstojníků ze Střediska řízení požádalo o předčasnou penzi.

Planetární chaos pro jednu zakonzervovanou mrtvolu.

Zvedal se mi z toho žaludek. Bílé pláště nám ani nenapálili karanténu, určitě sterilní pan Varna měl přednost.

„Jdeme na pivo?“ zeptal se mě můj šílený krajan, když si popovídal s Kybernetem a ostrým pilotským slangem spolu probrali docela dobrou akci. Chtělo se mi souhlasit, ale jsou věci, které mají přednost. I před těmi prazvláštními opakovači legend z Taliesinu, o nichž jsem už věděl skoro všechno. Ale nejsem na tabletách jako C. Robert Varna, jenž právě prodělává reinkarnaci, a mé hormony pracují ku škodě chladné logiky a vztahu k včasnému hlášení o zjištěných skutečnostech.

Vydal jsem se zkrátka za Lilian.

Nervózní mužský hlas v telefonu – na Ardjunu si rádi chrání soukromí a v budce displej videa nenajdete – mě nejdřív rozesmutněl. Rána v boku ale bolela silněji a skutečněji, asi jsem potřeboval doktory mnohem víc, než Varna.

Penízky na účtu mi stačily i na soukromou kliniku, ale bůhví proč raději navštěvuji nevrlé zkušené lékaře, placené ze státního rozpočtu, kterým hotovost vždycky udělá radost.

„Proboha,“ byla to postarší internistka, „Co to je? To vypadá na...“

„Oštěp, milostivá,“ usmál jsem se na ní.

I ona mi ukázala bělostný chrup.

„Naštěstí nic vážného. Okouněl jste na atletických závodech blízko dohodiště?“

Nepovažoval jsem za vhodné rozpovídávat se o Taliesinu, ale ta chytrá paní stejně víc vědět nechtěla.

„Necháte si hrdinskou jizvu?“ zeptala se, když bylo po všem, rána znovuotevřená, vnitřnosti vyspravené a tělo zafixováno.

„Vypadám snad na to?“

Zvolil jsem raději záplatu, kdyby měla možnost prozkoumat mou minulost, poznala by, že té původní kůže na mě mnoho nezbylo.

Viděla mou kartu a zkontrolovala si stav (a identifikaci, asi nevypadám důvěryhodně).

„Proč jste tady?“ zeptala se pak. „Wylsyn má svou vlastní kliniku.“

„Jsem moc malej človíček.“

„Blbost. Stará se o každého ze svých lidí. A já vám můžu nabídnout jen bio, žádný klon.“

Řekl jsem, že je mi to jedno. Když jsem pak ležel pod přístroji a povídal si s ní, měl jsem pořád na jazyku trpkou příchuť cizího muže v mé posteli, představu o tom, kolik lidí skutečně riskuje a nemají existenční pojistky, tak trochu se mě dotklo, že jí nemám ani já, ale to je hloupost, znám prospektory, kterým také nezbývá mnoho původního materiálu, a znám víc těch, po kterých nezbylo vůbec nic.

Svět je už takový.

Konečně, ani všemocný pan Wylsyn, toužící po poklidném a nerušeném taliesinském soukromí, se neobejde bez chytrých hlav, a tou bezesporu C. Robert Varna byl a bude. Jen se nesmí přesadit do nesprávného prostředí.

Pozval jsem lékařku na večeři a v rámci rekonvalescence se mínil uvést do stavu ne zcela střízlivého. Naštěstí mě kontrolovala.

„Alkohol je to poslední, co můžete potřebovat,“ zrušila mou objednávku aperitivu.

Podřídil jsem se. A při výborných a nesmyslně předražených tournedos, jsem se pomalu rozpovídal o svých trablech.

„Možná je to všechno jinak, Barone. Třeba to byl skutečně jen bratranec,“ pokusila se mi amatérsky zvednout náladu. Nic moc, vyspravit tělo dokázala mnohem lépe než duši. Ale uměla naslouchat, a tak jsem se rozpovídal a mlel jedno přes druhé. O Lilian a o našem seznámení, o Taliesinu i o Planině, SDS neSDS. A ona se uměla i ptát, najednou se mi začínalo rozsvěcet.

K pravdě vedou mnohé cestičky, a nejlepší je, když můžete své dohady s někým probrat. Říci je nahlas.

I přes nejistotu s Lilian jsem tu noc spal přece jen dobře. Už jsem věděl – nejen tušil a zakopával o cosi připomínající slova – opravdu věděl, co se vlastně děje s Taliesinci.

Bylo to skutečně zajímavé.

„Budete tak laskav, pane Korane a podepíšete nám stvrzenku na honorář?“

Dva tajemníci, kteří mě přijali ve wylsynovských kancelářích, honosné to budově na hlavní třídě, byli korektnost sama.

Diplomatické jednání, tak nějak na něj začínám narážet.

Ovšem začínat pěkně od placení, to se mi líbí.

Když jsem se naklonil k displeji vnitřně bankovního wylsynovského terminálu, částka mě ale zarazila.

„Copak, dolehla krize?“

„Potřebujeme jen doplnit několik informací o vaší misi,“ přešli nepřítomnost dvou nul. „Ve zprávě pana Varny chybí celkové zhodnocení stavu. Jste schopen potvrdit, že ta planeta spadá do příslušné kategorie?“

Řekl jsem jim, že ne, a co si o tom všem myslím.

„Soukromé názory nás nezajímají. Pan Wylsyn chce mít jen oficiálně jasno, ostatně, byl jste vybrán jako odborník, který naše stanovisko podpoří.“

Přihlásil jsem se na terminál a přetáhl balík tisícovek na kartu.

„Myslím, že dostatečný odborník nejsem. A ta planeta se k zabydlení Pozemšťany nehodí, věřte mi. I když má status D III.“

Mávli nad tím rukou a prohlásili, že si s domorodci poradí. Ještě že nepoužili Varnovo oblíbené slovo Nanuci.

Podepsal jsem jim ještě jeden protokol, za který mi slíbili zbytek oné původně domluvené částky, a vypadl. Už jsem měl všeho dost.

Lilian je pryč a peníze k ničemu, Baron se může jít klouzat a Kamarád na Taliesinu také.

Takhle nějak to vyznělo, a já pochopil, že to od začátku byla bouda.

Wylsyn si pochopitelně mohl najmout a zaplatit zástupy úředníků z GP, z IUPONSu i z SDS, mohl podmáznout kohokoliv. Ale jeden odřený Dobrodruh, který status potvrdí a potom kolem namele spoustu věcí o tom, proč je to hloupost, je víc než docela dobrý reklamní trik. A potom, úplatky lze vysledovat a dokázat, zatímco na mizerně zaplaceném soukromníkovi, který to dá samozřejmě najevo, si nevezmete nic. Co na tom, že zbytek peněz ho někde v Galaxii doběhne a potichu se zapíše na jeho konto coby dar od neznámého plátce. Zatraceně jemná diplomacie.

Nechtělo se mi o tom vůbec přemýšlet. Jen v hloubi duše mě hřála baronovská myšlenka, jsem hrozně pomstychtivá osoba a také miluji jemné akce.

Tu současnou mi pomohla přichystat sama příroda Stvořitelka.

Kamarád mi vůbec nevyprávěl legendy, všechno to byly opravdové historie, které si doslova pamatoval.

Taliesinci totiž mají eidetickou paměť.

Nikdy nezapomenou nic z toho, co viděli nebo slyšeli; v tom bylo celé kouzlo záhady. Oni nemohli stvořit civilizaci, protože jim chybělo – písmo. Jakékoliv: čárečky, nebo kaligraficky vymalované hieroglyfy. Nic takového nikdy nepotřebovali a nikdy necítili ani potřebu komunikovat s okolím víc, než bylo nutné. Ústní podání sice dokáže hodně, ale jen do určité vzdálenosti, eidetická paměť neeidetická paměť. Musí zbýt něco trvalejšího, než je mozek. Poznámky, které si po vás přečte kdokoliv jiný, cizí.

Vlastně jsem na to měl přijít hned, jenže já se držel v zajetí pozemšťanské terminologie. A Kamarád slovo legenda pochopil jako příběh vzdálený v čase, zatímco ostatní vyprávění mělo ještě svědky. Stěžoval si, že nemůže předat příběhy dál, taliesinský život na ně byl opravdu krátký, stejně jako pro třídění a předávání informací.

Jak jsem odhadoval, zbývalo jim před naším příletem k první slušné civilizaci takových tisíc let. Jednou by to stejně dokázali.

Smál jsem se už nahlas.

Bylo to víc než komické, protože Wylsynův pokus o potvrzení kategorie D III jim tuhle dobu zkrátil minimálně na třetinu. Jsou chytří, okoukají, použijí, protože nezapomenou. Navyprávěl jsem toho Kamarádovi dost. Bude jim chvíli trvat, než některé věci pochopí, ale další generace udělají největší vývojový skok, jaký kdy jaká civilizace poznala.

A protože tohle si chytré hlavy v SDS snadno dají dohromady, a protože Správa dálných světů nechce riskovat další erieský konflikt, vypadne pan Wylsyn z Taliesinu do pěti let.

Stejně už bude pozdě.

© 1999, napsáno 1997, poprvé vyšlo v Ikarii č. 1/1999, poprvé na Bezejmenné stránce v březnu 2001

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist