Bezejmenná stránka: Literárium

Jeskyně prokletých

 

Obloha nad Gabrénskými horami se zatáhla temnou clonou mraků a kraj potemněl. Bouře měla přijít každou chvílí.

Connor Hu Gwyn pospíchal, aby včas nalezl nějaký úkryt. Rozhlížel se na všechny strany, zkoumal podezřelé stíny a proklínal se. Promarnil celé odpoledne v nádherném údolí, kde sluneční paprsky, procházející mezi stromy, čarovaly světelné sloupy, kde zurčel potůček a zpívali ptáci. Ta krajina se mu líbila, konečně, od toho se toulal světem s loutnou a hrál si na zpěváka, aby velká část jeho duše milovala poetickou atmosféru. Seděl pod stromem, nechával se unášet příjemnými pocity nicnedělání a zůstal tak téměř do soumraku. Čas v jeho životě nehrál příliš velkou roli.

Mělo se mu to vymstít, ztrátu nedohnal ani rychlou chůzí, a když se s večerem objevily i mraky, bylo zřejmé, že do vesnice, kam měl namířeno, už nedojde. V Gabrénských horách, krajině lesnatých kopců a travnatých údolí, se pohříchu nevyznal. Bloudil sem a tam, hledal nějaké přístřeší nebo skalní převis, cokoliv, kam by se mohl ukrýt. Doma v Llanfairu, v divokých pobřežních skalách, by to nebyl žádný problém, ale Gabréna kopců s mírnými svahy, pohoří vysokých stromů, přirozenými úkryty šetřila. A vzrostlé smrky v nastávající bouři určitě nepatřily k bezpečným místům.

Už se smířil s tím, že promokne až na kůži někde v údolí, když se dostal do skalnaté prolákliny a spatřil rozsedlinu, zařezávající se mezi dva žulové bloky. S potěšením se na místě ujistil, že nalezl víc – malou jeskyni; skalní průrva se spojovala a utápěla v hoře.

Z tmavého otvoru čišel chlad, ale po dusnu, předcházejícímu bouři, to nebylo nepříjemné. Connor se opatrně, s mečem v ruce, vypravil do skály. Snažil se nadělat co největší hluk, aby vyplašil případného zvířecího obyvatele, bohové nedejte snad i medvěda, ale jak se zdálo, jeskyně byla pustá, vyjma několika netopýrů, kteří s tichým zašustěním  prolétli nad jeho hlavou. Vrátil se k východu a vyhlédl ven. Bouře už zuřila někde nad skalním masivem, oblohu křižovaly blesky a hustě lilo.

Zvládl to na poslední chvíli. Stačilo málo a jeskyni by nenašel. Mohl teď někde cvakat zuby a proklínat veškerá údolí, potoky a ptáky.

Vrátil se dovnitř, našel kousek jakžtakž rovného místa, loutnu opřel o skálu a lehl si na smotaný kabátec. Meč položil vedle sebe, aby ho mohl ve chvíli uchopit – tohle opatření prováděl vždy, když spal na neznámém místě, ať to byl mech pod stromem, nebo rozvrzaná postel v zájezdním hostinci. Naučil se nedůvěřovat nikomu a ničemu.

Téměř v okamžiku usnul – další dobrý návyk z cest. Podvědomě se těšil na nějaký bláznivý sen, ztřeštěné poletování, veselé nesmyslné písně a šílené zvraty. Ale místo toho se v Connorově mysli rozestřela šedivá nekonečná krajina, upadající do tmy.

Pravidelně zvlněná pláň snové říše, kraj bez jediného detailu a pohybu, děsila. A potom z šera vystoupily prazvláštní postavy.

Byli to muži, normální živí muži, ale jejich tváře se zdály snícímu zpěvákovi podivně ztuhlé a šedé. Chvíli na Connora, i ve snu ležícího na zemi, němě shlíželi, pak jeden z nich promluvil. V tu chvíli si spáč uvědomil, že má před sebou sochy.

Konečně, ve snu to nepůsobilo tak nepřirozeně.

„Vítej v našem domově,“ ozval se tak trochu kamenný hlas. Connor se nadzvedl.

„Kdo jste?“ zeptal se, i když měl pocit, že by tohle měl vědět. Někde vzadu v odhozených myšlenkách cítil něco zvláštního.

„Už jenom stíny. Ale věz, poutníku, že jsme bývali stejně živí jako ty. Leč je tomu dávno, tak dávno, že čas pohltil říše naší doby a i tvář země se jistě změnila. Teď tu stojíme jako kamenné sochy.“

„Ale proč?“ vyzvídal Connor. Ztracené informace se draly na povrch, nepatřily jemu, to se ozývali všichni Gwynovi synové, rodová paměť, sahající do nekonečna.

„Je tomu mnoho let, kdy jsme ještě dýchali a naše údy byly svobodné. Tehdy jsme patřili k ochráncům obchodnických karavan. Doprovázeli jsme kupce při jejich cestách po rozlehlých krajích Qwaanu, i sami obchodovali, naskytla-li se k tomu příležitost. Naše cesty křižovaly celou zem – od oceánu až ke vzdáleným krajům za Lunou. I na svou poslední pouť jsme vyšli na západě. Kdo tehdy tušil, že nás přivede do záhuby? Prošli jsme úrodným krajem Llyhwanu, llandarskými lesy, naše karavana stále přibírala cestující, obchodníky, tuláky, i ty, kteří cestují za poznáním. Panoval klid a mír a na Qwaanu ještě neležel stín.“

Connorova mysl v tu chvíli opustila jeskyni a ocitla se na pláních. Truvér spatřil dlouhou řadu jezdců a vozů, putujících překrásnou krajinou. Z karavany se ozýval veselý křik a smích. Až na několik strážců nebyl nikdo ozbrojen, a Connor cítil, že lidé se skutečně netouží vláčet se zbraněmi, když nikde nehrozí nebezpečí. Karavana putovala pomalu, nikdo nikam nespěchal.

„Naším cílem byla bohatá Treasilia a její honosné město Treys. Býval to nejkrásnější kraj a sídlo pýchou obyvatel své země. Tehdy nebylo zvykem stavět kolem měst hradby, neboť zlé doby byly už dávno pryč, Treys je však mělo, bílé, vysoké hradby, z dálky oznamující, že tu stojí opora země, město králů. Ale brány nikdo nezavíral, ve dne v noci jimi proudily tisíce návštěvníků, obchodních karavan i poselstev z jiných zemí Qwaanu.“

NA obzoru se objevily majestátní bílé hradby. Connor k nim letěl  neuvěřitelnou rychlostí, vnímaje přitom snovou krajinu kolem sebe – mírně zvlněnou, travnatou, tu a tam přerušenou úrodnými poli a vzdušnými, prosvětlenými háji, kde vyvěraly prameny podzemních vod a kam přicházeli lidé, aby za zvuku harfy a zpěvu bardů odpočívali, bavili se a naslouchali vyprávění poutníků o vzdálených krajích.

Náhle se ocitl uprostřed města, v malé uličce, ozdobené z obou stran vývěsními štíty obchůdků a krámů. Domy byly natřeny jasnými barvami, jeden s druhým vzájemně ladil. Connor prošel hlučnou uličkou a vstoupil na náměstí. Byl oslepen leskem střech treyských paláců, září jejich oken a stěn. Všechny byly dokonalé a nádherné, ale žádný se nevyrovnal Prvnímu domu země, královskému paláci, stojícímu uprostřed náměstí. Byl bílý jako treyské hradby a jeho střechy se leskly zlatem. Na pěstěných trávnících kvetly tisíce růží a lilií, z fontán tryskala voda. Široké mramorové schodiště střežili kamenní lvi s rubínovýma očima. Zdobené sloupoví arkád, velké reliéfy.

Velice zvláštní a skutečný sen.

„Ano, Treys bylo nejkrásnější, největší a nejslavnější město v zemi. I národy z dalekého východu přicházely obdivovat jeho vznešenost a krásu, aby si pak odnesly něco z ušlechtilých myšlenek krále Darmuida, nejmocnějšího z vládců Qwaanu. Byl to potomek slavných předků, prvních mužů, kteří se před věky vylodili na pobřeží, aby založili nejmocnější říši na světě. Jeho moudrost byla pověstná a nejeden člověk se mohl přesvědčit na vlastní oči, že král vládne přísně i spravedlivě – brána paláce a dveře do trůnního sálu byly stále otevřené a vše se projednávalo před zraky lidu.

Veliká byla sláva Darmuidova, daleko do kraje se leskly střechy Treys a všude znali bohatství Treasilie. To popudilo mysl těch, kteří by rádi stanuli v čele tak mocné říše.“

Hlas sochy zaskřípal a do Connorova snu se vkradl podivný nepokoj. Královský palác se propadl do tmy. Odněkud se vynořila čtveřice dlaní, jedna svírala kožený váček, ostatní chtivě natahovaly prsty.

Hra rukou, podmanivý hlas Odnikud.

„I stalo se, co nikdo nečekal.“

Váček přešel do rukou toho druhého. Tlusté prsty chtivě škubly tkanicí a do tmy se rozsypaly zlaté mince. Zazářily, rozkutálely se všemi směry a začaly rudnout.

„Mocný a silný král onemocněl. Zpráva o tom se rozletěla do celé země. Darmuidova nemoc byla vážná.“

Večerním krajem uháněl jezdec. Pod kápí zářily rudé oči, svítily stále jasněji, a Connor se náhle ocitl v paláci, seděl u dohořívajícího krbu a hleděl na žhnoucí uhlíky.

„Nic nepomohli přední lékaři kraje, nic nedokázali narychlo přivolaní mágové z Maelywharnu. Král byl nemocen a jeho choroba postupovala, ruch ve městě utichal a nakonec byly všechny tváře po celý den upřeny k paláci.“

Connor stále hleděl do dohasínajících uhlíků. Věděl – bylo to přece ve snu – že dřív doléhal hluk z města až sem, do královy ložnice. Teď neslyšel nic.

Nebo ano?

Neodvažoval se otočit. Tušil, že by spatřil muže, ležícího na lůžku a bledou královnu, svírající horkou ruku svého manžela.

„Darmuid chřadl. I nás, kteří jsme přišli z jiných krajů, se zmocnil smutek nad osudem nebohého krále.“

Snícího spáče zaplavil podivný nepokoj. Zdálo se mu, že je na několika místech najednou, že zahlédl veselé tváře i plačící ženy, pustá místa i nejasné stíny zástupů. Vypravěčův hlas ho vrátil do ložnice.

Už nehleděl do krbu. Stál u dveří a vyhlížel na chodbu, jíž odcházela znavená královna.

Jeho tělo bylo náhle tak slabé.

Ale bylo snad v poslední době silnější? Snad jen prchlivý sen posílil duši.

Čí duši?

Měl pocit, že zahlédl ležícího muže. Malý, prchavý okamžik cítil, že on sám je oním spáčem. Ale být jím nemohl. Ten muž byl přece... Jmenoval se... Ne, ten muž nenesl mé jméno.

A já jsem Darmuid.

Žaludek mu svíraly křeče a tváře planuly horečkou. Tělem probíhala zimnice. Pomalu zavřel dveře a vrátil se pod baldachýn postele. Věděl, že vstávat bude těžce, tížeji, než teď, a brzy že nevstane vůbec. Usedl na okraj lůžka a oddychoval.

Museli ho otrávit. Ale jak? A čím? Kdo?

Slabě zasténal, žaludek mu sevřela silná křeč. Kolokvium treasilských lékařů přirozenou otravu vyloučilo. Ani král, sám zběhlý v přírodní medicíně, necítil žádný příznak, který by požití jedu provázel. Ale přesto umíral, předčasně a nesmyslně.

Ne, tohle se nikdo nedozví, ani královna, poručil si. Jsem přece jen starý nemocný muž.

Ach, kdy už přijde smrt? Vysvobození?

Zahalil se až po bradu do pláště, který mu přes ramena před odchodem přehodila starostlivá manželka.

Musím zavolat syny. Předat jim vládu, napadlo ho.

A udělám to jako pravý král z Qwaanu! Dřív, než zeslábnu natolik, že nebudu moci vstát. A ta chvíle se blíží. Musím ještě naposled usednout na treasilský trůn, abych se rozloučil se svým lidem.

Vzepřel se, aby se zvedl, ale tělo ho neposlechlo. Podlomila se mu kolena a Darmuid se zhroutil na lože. Ucítil nesmírnou tíhu na plicích.

Ne, vykřikl a nevěděl, co tím myslí.

Pak vstal, najednou to šlo lehce, bez problémů. Na okamžik ho ještě přepadla nemoc, ale oklepal se a vykročil pevným krokem ke dveřím ložnice. Než je otevřel, ohlédl se a s úžasem zjistil, že jeho tělo tam ještě sedí, znavené a vyčerpané.

Něco ho táhlo zpátky do zničené schránky, ale tamto byl přece Darmuid, umírající král a on je...

Než si stačil cokoliv uvědomit, seděl opět na rohu postele, tiskl si ruku na hrdlo a prudce oddechoval.

Bohové, už mám vidění. Ale zvednout se musím. Musím, ta síla je přece tak hrozná.

Nedokázal to. Převalil se na záda. Trochu se mu ulevilo, bolest v hrudi ustoupila. Rozhlédl se po místnosti.

Proč jsem tu sám? Kde je královna, proč nesedí u svého muže? Vždyť ještě před chvílí tu byla? A synové?

Ne, poslal jsem je všechny pryč.

Ale já nikdy nechtěl zemřít sám jako pes! A... já přece nejsem král. Nikdy jsem jím nebyl, ani králem karnevalu. Kdo jsem?

Darmuid?

Jsem Connor Hu Gwyn, uvědomil si. Potomek Gwynův, ne Darmuid Bren Treasyil, král králů.

V tom okamžiku opustil spáč královo tělo a ocitl se na chodbě. Jako nehmotný poutník snem se vznášel nad podlahou. Z otevřeného okna slyšel zpěv a výskot. Ale král přece...

Z tmavého stínu za sochou vyklouzl zakuklený muž. Opatrně našlapoval, plížil se podél stěny a vyhýbal se místům, kam dopadalo měsíční světlo. Connor si byl jist, že tu postavu zná.

Muž náhle zmizel. Truvér vyhlédl z okna a spatřil, jak se nad severní částí Treys rozlévá rudá záře.

Král, blesklo mu hlavou. Rázem se přenesl do Darmuidovy komnaty. Panovník tu byl, spal. Pravidelně oddechoval a vypadal zdravě.

Uzdravil se! Proto to veselí. Ohňostroj venku.

Connorova mysl, vznášející se uprostřed místnosti, vyrazila prudce ke dveřím, aby zalétla do města. A spatřila černou postavu muže z chodby, jak se vynořila z šera ložnice a sklonila nad králem. V ruce dlouhou čepel.

Ten svit Connora přitahoval. Proti své vůli letěl k vybroušenému ostří, stále blíž a blíž, až se o něj rozřízl na dvě poloviny.

Tma.

Ne! vykřikl ještě.

A Darmuid otevřel oči. Spatřil jen, jak se vzduchem něco mihlo. Ucítil prudkou bolest v hrudi, krátce vykřikl. Poslední, co uviděl, byly lhostejné rybí oči vraha.

Umírám, cítil, a vůbec nevím proč.

Spatřil hořící domy a zmatené davy v ulicích. Vrahové unikali na opačné straně města. Jak snadno dokázali proniknout až ke králi, ukolébaném důvěrou ve vlastní lid. A jak lehce se ztratili...

Bolest v hrudi zesílila. Žhnula a pálila, ta otevřená rána, jíž prchal Darmuidův život.

Tmou problesklo světlo.

Odcházím na ostrov Bajo? ptala se králova duše. Ale spatřila jen skupinku jezdců, ženoucích se po pláni. Oni...

Po obloze přeletěl stín.

Z tváří kolemjdoucích čišel smutek.

Žiju, nezemřel jsem!

Ale...

Do mozku se mu zaryl ledový výkřik. Něco mu pevně sevřelo hrdlo.

SMRT!

V tu chvíli se Connor Hu Gwyn, truvér z Dary, probudil. Poznal, že není král a že leží v jeskyni, neotrávili ho, ani neprobodli, a přece cítil silný stisk na hrdle. V témž okamžiku vnímal svou ruku, svírající meč, jak vylétla vzhůru a sráží podivnou bytost, jejíž bledou tvář spatřil nad sebou. Čepel zaskřípala, jako by ťal do skály za hlavou, ale přitom cítil, jak zbraň překonala nějaký odpor a cíl odsunula.

To už stál na nohou a pátral po záhadném vetřelci. Neviděl nic, jenže nebezpečí nebylo daleko. Cítil ho ze tmy, vnímal i slabounkou auru magie. Uchopil meč do obou rukou, aby jím proťal prostor před sebou.

Nic. Ani před ním, ani u jeho nohou. Ale něco přece srazil. Nemohlo to jen tak beze zvuku zmizet. Ale zmizelo.

Něco se naopak blížilo.

Napjal svaly.

Jeskyně zazářila světélkující mlhou a Connorovy vnitřní smysly zaplavila vílí vůně. Drobounká stopa magie se v ní ztratila.

Mlha se před ním rozestoupila a vyšla z ní dívka ve světle zelených šatech. Dlouhé černé vlasy jí sahaly až po pás. Zelené oči vesele svítily.

„Unikl jsi o krůček smrti, Connore Hu Gwyne,“ promluvila hebkým hlasem. Udiveně na ni hleděl, nechápal nic, i jeho předchozí zákrok byl jen záležitostí instinktu.

„Napadla jsi mě?“ zeptal se, zbraň stále připravenou. „Po někom jsem sekl.“

Víla se zasmála.

„Určitě? A nebyl to jen stín ve tmě?“

„Ve tmě nejsou stíny,“ namítl.

„Ale ve snu je možné všechno. Ti, kteří tě navštívili, toužili po tvé krvi. To oni zabili krále Darmuida. Hovořili pravdu, když říkali, že putovali s obchodní karavanou. Ale jejich zbožím byla smrt a zrada. Chtěli se ukrýt tady na jihu, nedůvěřovali ani svým pánům, A tady je dostihla spravedlnost.

To já je proměnila v kameny. Sny je prozradily. Toto je místo, kde na sebe sny mohou brát podobu.

Zaklela jsem je, ale tím také na toto místo přinesla zlo. Kdysi, před mnoha lety, bývala má jeskyně vyhledávaným úkrytem poutníků a duchové mých obětí se snažili vraždit dál. Měl jsi štěstí, Connore Hu Gwyne. Ty jediný jsi jejich snům nepodlehl. Viděl jsi, jak hoří Treys a jak skutečně král zahynul. Poznals pravdu, a to tě vytrhlo z Darmuidova těla, v němž bys jinak zahynul a ještě přijal smrt jako vykoupení z dlouhého utrpení. Neošálili tě. Cítils, že král se nechová tak, jak si představovali oni. A nebylo ti dobře v kůži mocného vládce.

Teď už můžeš spát klidně.“

Zmatek v truvérově hlavě dosáhl nebývalých rozměrů. Co je vlastně sen? Ležím na odporně tlačícím kameni, nebo skutečně stojím a povídám si s vílou?

„Odkud znáš mé jméno?“

„Z tvého snu, přece,“ ozvalo se z pohasínající mlhy. „Tvé pravé jméno, Connore.“

Řekla ho a truvér se ztratil ve tmě, přebírající svou přirozenou vládu.

Usnul.

Vzbudil ho křik ptáků. Otevřel oči, protáhl se a pohlédl k východu z jeskyně. Venku svítilo slunce. Usmál se a pak si vzpomněl na prapodivný sen.

„Zvláštní,“ řekl nahlas. Nikdy neslyšel příliš podrobností v legendách o Darmuidovi z Treys. Včera po historii svého národa ani nevzdechl. Tak proč se, u všech všudy, zdál příběh o královraždě?

Postavil se na nohy, opásal mečem a zvedl srolovaný kabátec i loutnu.

Je třeba dojít do Dinslae. Vyřídit pozdravy a dát si snídani. Nebo oběd, bůhví, kde se zase zdržím. A sny pustit z hlavy.

Přesto mu to nedalo a vydal se do hloubi jeskyně.

Nemusel jít daleko. Stačilo pár kroků a v rohu, kam ještě dopadalo světlo zvenčí, spatřil to, v co doufal, že neuvidí.

Pět kamenných soch.

Ušklíbl se.

Snad budou mít ve vesnici kameníka, napadlo ho. On ale bude stačit jeden chlap s kovářskou palicí.

Ať nepomáhají jenom víly nám.

 

© 1993, napsáno 1991, poprvé vyšlo v Rodokapsu č. 15/1993, poprvé na Bezejmenné stránce v červnu 2002

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist