Bezejmenná stránka: Literárium

Kamarádi

 

Říkejte si, co chcete, ale některé ty nové výmysly jsou skvělé. Jako třeba předškolní zařízení. Uleví matkám, rozvíjejí i sociální zdatnosti jejich ratolestí.

„Dík za svačinu,” řekl cvalík holčičce, která se s ním nezištně podělila i o půl oběda, „Vždyť mě znáš, pořád mám hlad.“

„To je dobrý. Já květák nerada.“

„Mě je to jedno, já sním všechno. Na tebe dneska nikdo nečeká?“ zeptal se, když vyšli ven.

„Jsou žně, naši pracují na poli.“

„To máme stejný. Hele, jestli chceš, tak tě doprovodím.”

„Když já musím k babičce,” namítla dívenka.

„Kde bydlí?“

„Na kraji lesa. Teda...“ zarazila se, protože o doprovod skutečně stála, a teď měla strach, že se chlapeček lekne a vymluví.

„Teda vlastně až za lesem,“ přiznala opatrně.

„Aha.“

Les byl pověstný divou zvěří. Značným počtem nezvěstných návštěvníků. Neochotou úřadů s tím něco udělat, protože mužů a žen, kteří neopouštěli městské hradby, se to netýkalo.

Kluk si vzpomněl, jak ho minulý měsíc zachránila před výpraskem, když ho málem chytili u sousedů na jahodách.

„A co má být? Jdeme.“

Šli. Holčička si přetáhla červenou kapuci až do očí, aby se nelekala temných stínů. Chlapeček si vykračoval sebejistě, takže si temných stínů ani nevšiml. Ani jeden tak nezjistil, že je z nich pozoruje cosi velkého, šedého, s očima podlitýma krví a tlamou plnou zubů. Dlouhým jazykem si je obrovský vlk olizoval. Špičáky, připravené se zahryznout do čehokoliv. Kdykoliv.

Dneska se poměje. Zdržel se u kozího chlívku, než se mu podařilo dostat dovnitř. Měl v plánu přepadnout chaloupku za lesem. Jen tak, pro potěšení z krve. Z pocitu naprosté převahy.

Protože prostě mohl.

A teď to vypadalo, že dostane ještě dva zákusky.

Plížil se mezi stromy a nechával za sebou cestičku ze slin.

„Nechcete kousek bábovky, děti?“ nabídla stařenka, když ji vnučka a její kamarád hezky pozdravili. Chlapečkovi se rozzářily oči. Pomohl babičce s podnosem, holčička uvařila čaj. Potom si sedli ke stolu a vyprávěli jí, jak se jim líbí ve školce, jak spolu v zimě stavěli sněhuláky a teď v létě se chodí koupat k jezu. A bylo všem třem dobře.

Potom kdosi zabušil na dveře. Spíš jakoby zaškrábal.

„Jen seďte,“ řekl chlapeček, když viděl, jak se stará paní těžce zvedá. Zhltl poslední kousek buchty, sezobl drobeček, který spadl z talíře na stůl. Smutně pohlédl na prázdný stůl. „Já otevřu.“

Babička se s úsměvem obrátila k holčičce.

„To je ale hodný hoch. Jak se jmenuje, Karkulko?“

„Otesánek, babi.“

V předsíni vrzly panty.

Vlk měl opravdu velkou chuť něco dalšího zakousnout a sežrat.

Ke své smůle nebyl sám.

 

© 2020, napsáno 2020

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist