Bezejmenná stránka: Literárium

Labyrint

 

Modrý písek pláže mi připomínal Oceán. Ale Orfeia má k mému rodnému provlhlému světu přece jen daleko. Vodní plochy tu nezabírají ani polovinu povrchu planety, a nažloutlá obloha dává tušit přítomnost nepříliš vhodného složení atmosféry. Na Oceánu nemá s dýcháním problémy nikdo, počítáme-li ovšem obyvatele ostrovů, ne  moře, které je na určitých místech celkem slušně zamořeno odpadky.

Vzduch Orfeie je plný těžkého zápachu, který nepůsobí na neadaptovaného návštěvníka dvakrát dobře. Nijak zvlášť sice neškodí, a města zamořená exhaláty jsou na tom hůře, odporná vůně však dokáže slabší povahy porazit. Doslova.

Bylo tu sucho. Poslední kapky pravidelných lijáků dopadly na písek před několika zdejšími dny, vpily se do něj a odspěchaly do moře, aby se opět zúčastnily výletu k nebesům v podobě vodních par. Písek pod nohama křupal, a to, po čem jsme kráčeli, byla opravdu rozpadlá skála, neboť místní deště, stejně jako atmosféra, obsahují větší množství kyselin, než je obvyklé a než by se dalo u čisté přírodní krajiny očekávat. Jako každý svět má i Orfeia své zvláštnosti, jimiž se liší od energicky prosazovaného imperiálního standardu, což je totální terraforming, při němž by experti z IUPONS nejraději překopali i kontinenty do podob pevnin Starého světa. Alkalické deště však nejsou ničím zvláštním a smrad už vůbec ne. Nic z toho by nepřimělo jednoho z nejlepších (a také nejlépe placených) agentů Galaxie vláčet své krátké nohy po modré pláži. To, co sem Havrana Ken-siho a spolu s ním i mou maličkost přivedlo, stálo na konci rovného pobřeží, kde se do moře vrhaly rozeklané skály a nepříliš hustý hnědozelený porost. Tam, mezi skalisky, se rozvalovala nízká, nepříliš vysoká stavba, na první (a ani na druhý, natož třetí) pohled ničím nelákající. Nebyla větší než malý plavecký bazén a vypadala ošuměle. Šedivé oprýskané stěny budily dojem nesmírného stáří a pocit, že se budova musí každou chvíli rozpadnout. Jenomže síť drobných prasklinek nevznikla ani působením alkalických dešťů, ani vlivem zubu času. Byl to jediný následek palby, jíž kdysi na barák spustila speciální skupina IUPONS, aby po vyzkoušení všech dostupných zbraní stejně odtáhla s dlouhým nosem.

Do budovy se nedalo proniknout násilím.

Za ty tisíce let, kdy nejrůznější civilizace brázdí vesmír, se nalezlo spoustu podobných věcí. Většinou se také za nějaký čas přišlo na to, jak se dostat dovnitř, ale to u téhle budovy hlavní problém nebyl. Ochotně přijímala návštěvníky, vcházející jediným vstupem z pláže. Malér byl v tom, že už je nepouštěla ven.

Ken-si je nejlépe placený soukromý agent, ale o tom už tu byla řeč. Jeho proslulost v jistých kruzích závisí právě na tom, že je nejlépe placený. Může nasadit jakoukoliv cenu a počítat s tím, že ji zákazník, jímž obvykle bývá zazobaná společnost nebo tajná služba s neomezeným rozpočtem, zaplatí. Je nejlepší, protože je nejdražší, a protože o tom ví. Nemám nic proti jeho mozku a zkušenostem, ale znám – a on rovněž –, pár chlapíků, kteří ho překonají. Jenže ti obvykle neriskují tak vysoké hry jako můj trpasličí přítel. Ken-simu totiž nijak nezáleží co a kdo je v sázce, zajímá se jen o to, kolik  dostane. A oproti ostatním dobrodruhům se liší i v jiném.

Třeba tím, že málokdy pracuje sám.

Na Orfeiu jsem s ní letěl já. Probudil jsem se jednoho rána z prvotřídní opice a zjistil, že několikadenní flám vysál mé konto až do mínusu. Obvykle teprve v takové chvíli začínám shánět další práci. Navykl jsem si žít ze dne na den a nehledět příliš do budoucnosti.

Tentokrát jsem měl velkou kliku. Než jsem stačil vyrazit z několik známých nějakou drobnou sumičku, s jejíž pomocí bych se dal do pořádku, objevil se Ken-si, jako obvykle na sebe upozornil dupnutím na nohu a angažoval mne. Nijak zvlášť jsem o nabídce nepřemýšlel a rovnou kývl. Když mi pak cestou v té své kocábce, která vypadá jako luxusní kočár na krátké výlety v systému, ale jinak má slušné parametry, blížící se spacefighterům I. třídy, vysvětlil oč jde, bylo už pozdě couvnout.

„Tak co, Barone, jdeme?“ obrátil se na mě poté, co jsme dobrou půlhodinu vystávali důlek před vstupem do šedivého baráku a navzájem se přesvědčovali, že je třeba nejdřív pořádně zkontrolovat výstroj a ověřit přístroje. „Nebudeme tu přece civět do noci,“ dodal.

Pokrčil jsem rameny, trpaslík se zamračil a mávl rukou. Obrátil se k tmavým dveřím a strčil do nich.

Věděl jsem, že se otevřou, protože je dokázal otevřít i vítr. Ken-si nahlédl do tmy, která na nás vybafla, nahrbil se, což je u něj znak konečného rozhodnutí, popadl mne za ruku a vtáhl dovnitř.

Nevím, jestli jsem čekal, že mě za dveřmi něco spolkne, nebo že ztratím vědomí, ale podařilo se mi nezavřít oči, ačkoliv si o to říkaly. Už když jsem pročítal všechny zprávy, které Havranův zaměstnavatel dodal, vyrojilo se v mé hlavě několik teorií. Snažil jsem se, věren zásadě, že hypotéza, sestavená ze svědectví z druhé ruky bývá na sto procent chybná, zapomenout, ale příliš to nešlo.

Zastavil jsem se hned za prahem, připraven na vše. Kolem nás byla tma, ale světla baterek ji docela dobře rozehnala. Nenasytná tisíci zuby opatřená tlama pouštního červa (ano, mám rád staré filmy a mívám poněkud přebujelou, byť v podstatě jednoduchou fantazii) se nekonala. Otočil jsem se ke dveřím. Stále tam byly, zevnitř stejně černé jako zvenku.

Otevřel jsem je.

Modrá pláž, ozářená orfeianským sluncem se nezměnila. Bojoval jsem s myšlenkou vyjít ven, padla na mne zvláštní tíseň z holých stěn.

Ken-si si stáhl respirátor a jeho velký nos se zachvěl.

„Dobrý, tady to nesmrdí,“ prohlásil vesele. Povolil jsem masku, abych si to ověřil – pravdu neměl. Dusivý zápach orfeianské atmosféry tu sice nebyl, zato tu páchla zatuchlina.

„Jdeme dál?“

Souhlasil jsem. S jednou rukou na pažbě blasteru, druhou napřaženou před sebou. Ken-si si neustále pohrával se svítilnou na hrudi a prohlížel chodbu ve všech spektrech. Byla čistá.

Zastavili jsme se na jejím konci, asi třicet metrů od vchodu. U tmavé desky, k nerozeznání podobné té, jíž jsme otevřeli na začátku koridoru.

„Trochu divné, ne? Takhle dlouhá chodba a jediné dveře?“

Ken-si je otevřel. Vstoupili jsme do další chodby, kratší a na konci se větvící. Ani jsem se nijak nepokoušel dveře zajistit, podle všech dochovaných zpráv všechny klíny, magnety a botičky prostě zmizely.

Tady nouze o vstupy už nebyla. Pravidelně, ve dvoumetrových vzdálenostech se otevíraly průchody. Nahlédli jsme do prvního a baterka nám předvedla svažující se chodbu, dlouhou asi deset metrů, která ústila do další, rovnoběžné s tou, v níž jsme stáli.

Katakomby.

Napadlo nás to oba na jednou.

„Jestli to vede pod zem, tak se nedivím, že se odtud pár lidí nevymotalo,“ řekl jsem. Ken-si mě hned opravil.

Nikdo se odtud nevymotal. A podle údajů, které mi poskytl ten chlápek, to pod zem nevede. Tvrdí přístroje.“

Ušklíbl jsem se, výsledky jsem viděl i já, a podle nich tahle budova vlastně neexistovala. A také proto, že v bludišti může zabloudit náhodný návštěvník, ale ne slušně vybavený průzkumník, jakých sem už pár zapadlo. I kdyby neměli busoly.

Já ji měl a tak jsem ji hned vytáhl. Nic neukazovala, jenže mě taky nešlo o světové strany. Chtěl jsem po ní, aby si pamatovala trasu. Jako elektronická Ariadnina nit, která nás vyvede zpátky.

„Kudy se dáme?“

Ken-si se přesunul k dalšímu otvoru.

„Já bych se pustil tímhle, ty si vezmi vedlejší. Dole se sejdeme.“

Přikývl jsem, zavěsil busolu na opasek a pomalu sestupoval po šikmé ploše dolů. Nebylo tu vlhko, což mě zaráželo, pach zatuchliny totiž sílil a rozhodně nemohl pocházet z těch dobře větraných chodeb. Nebo se mýlím?

V tom okamžiku mě píchlo u srdce. Nejsem strašpytel, to rozhodně ne, ale hrozbu vycítit dokážu. Za těch několik let, kdy se nechávám najímat k věcem, na které slušný člověk ani nepomyslí, jsem si vypěstoval cosi jako šestý smysl.

Když jsem se dole setkal s Ken-sim (oba zatím živí a zdraví), poznal jsem z výrazu jeho tváře, že má stejné pocity.

Někde tady bylo nebezpečí, bylo bezprostředně blízko a nebyl to žádný tvor. Zůstali jsme stát, spodní chodba se podobala té horní, byla jen o něco delší a zatáčela.

Ken-si se po chvíli pohnul, vykročil doleva, pak se zarazil.

„Jdeme zpátky ven?“ zeptal jsem se.

Přikývl.

Bylo to logické rozhodnutí. Víme, že v budově je labyrint, patrně dost rozsáhlý, vedoucí do podzemí a dobře odstíněný, neboť přístroje podzemní chodby neodhalily. Když půjdeme dál, nemusíme se vrátit a ti nahoře nebudou vědět ani to málo, co jsme zjistili.

Zacvakal jsem několikrát přepínačem vysílačky, ale byla beznadějně hluchá.

Vyšplhali jsme tedy zpět do horní chodby. Ken-si opatrně otevíral dveře. Stoupl jsem si několik kroků od něj, opřel se zády o stěnu a kryl ho.

Za dveřmi nic nebylo. Ulevilo se nám, Havran vykročil přes práh. V tom okamžiku jsem se k němu vrhl a strhl jej zpět.

Instinkty zapracovaly.

„Pozor, to není naše chodba!“

Nebyla. Spíš se podobala té spodní.

„A jsme v tom taky,“ kývl Ken-si. Tvář se mu roztáhla do téměř spokojeného úsměvu. Vytáhl z kapsy balíček žvýkaček, jednu rozbalil, zasunul do úst a papírek prohodil skrz otevřené dveře. Nic se nestalo. Zmuchlaná fólie dopadla půl metru za prahem a zůstala ležet na zemi.

„Prubnem‘ to, nebo se vrátíme dolů?“ zeptal jsem se. Havran se usmál, zahleděl na papírek v té cizí chodbě a zavřel dveře. Když je znovu otevřel, na podlaze neleželo nic.

„Není to jedno, kudy se dáme?“ řekl a překročil práh. Dveře se za ním začaly zavírat a mně se jen tak tak podařilo proklouznout.

„Tak tohle by nezvládl ani Théseus,“ poznamenal jsem.

„Neznám.“

„Ani nemůžeš, Havrane. Ten chlápek provozoval podobnou činnost asi tak před čtyřmi či pěti tisíci léty na Starém světě. V něčem podobném, jenže jemu pomohla ženská, co mu dala dlouhej špagát.“

„Aby si to hodil?“

„Aby se po něm vrátil zpátky.“

Cítil jsem se docela dobře. Byli jsme uvnitř. Ne budovy, to se rozumí samo sebou, ale uvnitř problému. Stáli už jsme tváří v imaginární tvář tomu, co jsme měli vyřešit a první šok měli za sebou.

Teď už čekalo jen pomalé hladovění, kterému jeden z nás podlehne jako první. Ten druhý ho nejprve opláče, načež si uvědomí, že by bylo škoda nechat chudáka mrtvého jen tak rozkladu napospas.

Pokud se nám ovšem nepodaří dříve najít cestu ven.

A o tom jsem z první myšlenky pochyboval a Havran rovněž. Měsíc před námi tu zmizelo komando IUPONS, průzkumné komando, což jsou chlapíci, jimž v jistých oborech nesaháme ani po kolena. Například v orientaci a v přežití na neznámých místech. Jenomže úzce specializovaní průzkumníci mohli nějaký ten pěkný východ přehlédnout.

Proto si také kdosi najal Havrana.

„Třeba vypadá tak banálně a všedně, že si ho spletli s něčím neznámým,“ řekl jsem nahlas. Ken-siho myšlenky se točily kolem té samé věci.

„Průzkumníci jsou na některý věci holt krátcí.“

„Zkusíme najít ten papírek,“ navrhl jsem.

Ken-si kývl.

Prošli jsme dveřmi.

„Děláme blbost,“ řekl Havran, když jsme po desáté prošli tam a zase zpátky, a po papírku nikde ani stopy. „Nejdřív musíme zjistit, kolik dveří každý sektor má. A brát je jedny po druhých. Takhle jsme se zbytečně zamotali.“

Tak trochu jsem s ním nesouhlasil. Ať už byl labyrint jakkoliv začarovaný, musela tu platit teorie pravděpodobnosti. Když budeme chodit po chodbách a hledat dveře, můžeme bloudit v kruhu stejně dobře, jako když se přidržíme jediného průchodu. Že každý práh je hyperprostorovým přechodem, jsme se ani nedohadovali. Optický klam jsme vyloučili už na začátku.

V hlavě se mi zahnízdila neuvěřitelně vlezlá pitomá myšlenka, podle níž žádná cesta ven neexistovala. Snažil jsem se ji zaplašit a proto jsem s Ken-siho plánem souhlasil.

Nechali jsme tedy courání dveřmi a vyrazili do chodeb.

„Znáš pravidlo levé ruky?“ zeptal se Ken-si, když jsme zabočili do první spojnice, „Když v bludišti vždycky zahneš do první levé chodby, tak se nemůžeš ztratit. Vezmeš to pěkně po obvodu a vrátíš se na to samé místo, odkud jsi vyšel.“

Útrpně jsem se usmál.

„Jenže tady je nám to houby platné, Havrane. Tady může být východ uprostřed.“

Zamračil se a ztichl. Kráčeli jsme vedle sebe, já poslušně zatáčel, kam si Ken-si přál. Konečně, šéf tu byl on.

Další černé dveře jsme našli o koridor dál. Havran vytáhl sprej s immutabilní barvou, ani nevím, proč ho sebou tahal ale teď se to perfektně hodilo, a udělal na zdi značku. Vyrazili jsme dál.

A v další chodbě na nás čekalo překvapení.

Průzkumnická přilba.

Zvedl jsem ji se země a chvíli na ní civěl.

První známka toho, že tu před námi někdo byl.

„Zmizelo tu dost lidí,“ poznamenal Ken-si, „Nejen oni. Docela bych věřil tomu, že sem místní grázlíci odklízejí nepohodlné osoby.“

„Ale kde všichni jsou?“

„Tolik jsme toho neprošli. Navíc víme, že je to pěkně rozsáhlé. Možná někoho potkáme, možná ne, ale aspoň víme, že tady byli. Už se mi zdálo, že se bludiště každým krokem rozšiřuje.“

Chudák Ken-si měl tedy daleko horší představy než já.

Vyrazili jsme dál a zjišťovali, že všechny sektory obřího labyrintu jsou si v hlavních rysech podobné – většinou je tvořilo pět dlouhých chodeb, různě propojených kratšími spojnicemi, nebo přímo ústících do sebe. Každý sektor měl troje dveře, obvod se pohyboval kolem dvou set metrů, ale nemuselo to být pravidlo, odkrokovali jsme jich pět, pak nás to přestalo bavit. Byli jsme už řádně utahaní, a tak jsme se v jedné krátké chodbičce uložili ke spánku.

„Pořád mi tu něco nehraje.“

První Havranova slova, které jsem po probuzení uslyšel.

„Někdo tu přece musí být, pokud nevylezli ven a nesnaží se tajemství téhle budovy někde v tichoučku prodat. Což je pitomost. Jsou tu, a nevěřím, že by nás aspoň neslyšeli. Tak proč se tedy nepřihrnuli a nepřivítali nás chlebem a solí?“

„Asi právě pro ten chleba, Havrane,“ řekl jsem rozespale.

Pochopil, na co myslím.

„Blbost!“

Bál se té myšlenky stejně jako já. A protože to byl Ken-si, okamžitě dokázal, že to nesmysl je.

„První dojde voda, brácho. A kdepak jsou ti, co už jim nechybí?“

„Třeba tu někde voda je,“ namítl jsem a trochu se rozklepal hrůzou. Ken-si byl na tom stejně. Když jsme si na začátku téhle výpravy vzpomněli na problém potravy, nedokázali jsme si ještě vybavit, jak to opravdu může dopadnout. Jen jsme se v duchu strašili. Příjemně strašili, morbidní představy jsou mnohdy dobrým stimulem proti opravdové hrůze.

Smrt žízní nám nehrozila, aspoň ne v nejbližších dnech, vlekli jsme sebou přístroj, který po určitou dobu dokáže produkovat pár šálků vody denně. Je sice trochu nebezpečný, protože občas vypustí něco jiného, na druhou stranu ovšem osvobozuje poutníky bezvodými kraji od tahání sice vždy spolehlivých, zato patřičně rozměrných a těžkých nádob. Ani hladem snad nebudeme trpět, jenže ti druzí, kteří tu prostě musí být, jsou na tom nejspíš hůř.

Moje tělo obsahuje nějakých pět litrů krve, Havranovi v žilách taky koluje nějaká ta tekutina.

Od toho okamžiku jsme procházel chodbami s dlaní položenou na pažbě blasteru, za každým rohem jsem čenichal nebezpečí.

A potom jsme, jako hrůzný doklad našich představ, nalezli první pozůstatky ztracených.

Snesu hodně, několikatýdenní mrtvola mi rozhodně žaludkem nepohne. Pokud je to ovšem normální nebožtík.

Viděl jsem spoustu lidí i jiných tvorů přejít přes práh smrti nejrůznějšími způsoby. Narazil jsem na pozůstatky mrtvých, rozkládající se v džungli, nebožáky, nějaký čas ležící ve vodě. Viděl jsem rozstřílené chlapíky, kteří strkali nos zrovna tam, kde to nebylo vhodné.

Nikdy, vyjma dětských let, kdy by měl mít člověk povinnost děsit se nepřirozené smrti, to se mnou příliš nehnulo. Maximálně jsem si zacpal nos, protože puch rozkladu není rozhodně příjemný.

Teď jsem stál čelem k protější stěně a zvracel. A nebylo to ze zápachu. Ken-si na tom nebyl o moc lépe, přesto však projevil duchapřítomnost a odtáhl mne za roh.

Nemá smysl popisovat mrtvolu člověka, který posloužil svému druhovému kolegovi jako zdroj proteinů.

Otřeseni jsme pokračovali dál, ochotní vystřelit po každém, kdo se nám objeví v cestě. Vytáhl jsem z železných rezerv několik kofeinových tablet a podal je Havranovi, kofein působí na jeho organismus jako alkohol na lidský, a tak aspoň jemu jsem mohl trochu odpomoci od šoku.

Mechanicky jsme prošli několik sektorů a asi za dvě hodiny jsme si uvědomili, že místo hledání východu hledáme někoho, koho bychom mohli odprásknout pro kanibalismus. Teprve tohle nás srovnalo. Brát zákon do vlastních rukou rozhodně nebývá stylem Dobrodruhů.

Pokud nám za to někdo nezaplatí.

K obědu jsme zapadli do krátké dvoumetrové chodbičky, z níž jsme každý vyhlíželi do jiného koridoru a navzájem si kryli záda. Přistihl jsem se, jak se snažím potravinovou dávku opatrným uždibováním rozdělit na dvě. Havran rovněž. Zasmáli jsme se, proč ne, s jídlem jsme na tom byli daleko lépe než s vodou, i přes ten agregát. Ken-si mi pak nabídl žvýkačku, sám si vzal také, a v klidu jsme asi půl hodiny přežvykovali a zírali do prázdných chodeb.

Pak Havran promluvil.

„K něčemu tenhle labyrint musí sloužit.“

„Jistě. Jenže ty, kdo ho postavili, na Orfeii nikdy nikdo neviděl. Moc provozu to tedy nejspíš nezažilo.“

„To je jedno. Datace nemusí být přesná. Ani důležitá. Mně jde o účel. Jsou tu dvě možnosti. Tu první ti ani říkat nemusím, jestli jsi na ní nepřišel sám. Ta druhá je trochu praštěná. Myslíš, že jsme ještě na Orfeii?“

Zavrtěl jsem hlavou. I já měl dvě teorie. V jedné jsme se s Ken-sim shodovali – labyrint může být sítí transferových stanic. Technicky je něco takového možné, ale pokud vím, neutáhl by to nikdo ekonomicky, protože k tomuto způsobu dopravy je zapotřebí šíleného množství energie. Proč by ale transfer stavěli jako bludiště, to jsem zatím nepochopil. Srozumitelnější se mi zdála druhá varianta, podle níž jsme na Orfeii stále v jistém slova smyslu byli – labyrint by mohl být skutečným bludištěm, trochu složitějším, pravda, ale neznámí tvůrci na rozdíl od nás znali pravidla hry. Řekl jsem to Havranovi a ten přikývl.

„Taky to mohlo být popraviště,“ vypadlo z něj, a já vykulil oči. „Ne doslova. Ale představ si, že do takhle upraveného bludiště pošleš odsouzence. Má šanci, pokud na to včas přijde, dostat se ven. Nebo tady skončí.“

„Pak by to ovšem musela být rozhodně zajímavá rasa.“

„Ani ne,“ řekl Ken-si, „Napadlo mě to, protože znám něco horšího. Zrcadlový sál.“

Nechápal jsem, vysvětlení mě lehce přitlačilo ke zdi.

„To bývala naše specialita, Barone. Odsouzence strčili do bedny a překódovali do světelného paprsku. No, a potom ho pustili do zrcadel. Když měl štěstí, po několika odrazech se trefil do přijímače, nebo poletoval tak dlouho, až ztratil veškerou energii. Když štěstí neměl...“

Zarazil jsem ho.

Když chudák štěstí neměl a odrážel se delší dobu, pak po dekódování zjistil, že se mu nedostává materiálu na některé části těla. Ken-siho národ je opravdu vynalézavý. Nerad bych se jim dostal do rukou coby delikvent.

Nakonec, aby měly dušičky klid, jsme se shodli na transferovém systému, a vydali se dál, v marné snaze najít k němu klíč.

Musel to být zatraceně jednoduchý klíč. Lehce se otevírající dveře, ty ploché černé desky v masívních rámech, vodící nás ze sektoru do sektoru, to potvrzovaly. Tvůrci labyrintu si na složitosti nepotrpěli. Systém, na němž byl transfer založen, jsem i trochu chápal.

Pohybujeme se v trojrozměrném světě a řádově vyšší systémy jsou pro nás tabu. Nejsou nám k ničemu, kromě toho, že díky jim náš vesmír vznikl. K přesunům na větší vzdálenosti jsme si navykli využívat hyperprostorových skoků, zkrátit cestu vrhnutím se do bezrozměrného prostoru. Ten mechanismus znají jen příšerně specializovaní fyzikové a přesunové komputery kosmických lodí, ale na tom nezáleží. Hlavně, že to funguje.

Transfer využívá téhož, nebo také – pro větší bezpečnost – opačného postupu. Pro vícerozměrné prostory jsou totiž v jistém směru naše vzdálenosti směšné. Postrádají význam, stejně jako pro mne není problém projít dírou v papírové stěně. Civilizace, která postavila tohle bludiště, si prostě dokázala najít místa, kde pro patřičný, třeba šestirozměrný svět, znamená o tři řády nižší vzdálenost jen krok přes práh. A na těch místech vybudovala labyrinty. Snad měli architekti smysl pro humor, možná má bludiště nějaký význam, nevím. Ale právě na tuhle otázku jsme odpověď najít museli.

Přestali jsme procházet dveřmi a zaměřili se na jeden sektor. Busola nám po jeho prolezení vykreslila na displeji půdorys chodeb a já se z něj snažil něco vyčíst.

Havran s mnou aktivitou příliš nesouhlasil.

„Těch stanic je moc, brácho. Kdyby si je měli pamatovat, asi by se zbláznili. Spíš nějaké značky.“

Pobíhal pak po chodbách a sjížděl zdi v nejrůznějších spektrech, ozařoval je a zkoumal.

Nic. Ani stěny, ani špinavá podlaha, ani dveře. Nikde žádná stopa po znamení.

I já si nad plánkem marně lámal hlavu.

A přitom jsem mohl mít pravdu. O stavitelích jsme nevěděli zhola nic. Tak proč by se, ksakru, nemohli orientovat podle obřích znaků, vytvořených chodbami?

Strávili jsme touhle marnou činností dvanáct hodin, a pak spíš upadli do bezvědomí, než usnuli.

Ken-Si byl po probuzení prapodivně veselý. Očka mu svítila,  dokola si pobrukoval nějakou strašlivou théreanskou odrhovačku. K snídani naprosto bez zábran spolykal dvě dávky a završil to kofeinovou tabletou, kterou ode mně vyžebral. Lícní torby, v nichž uchovával rezervní dávku potravy, a pro něž se občas Théreanům říká Křečci, měl splasklé. Jako by byl přichystán na pravidelný přísun kvalitnějšího jídla.

„Promiň, brácho, ale skoro jsem nespal,“ tvrdil, „třeba mě to postaví na nohy.“

Nic jsem nenamítal, tím spíš, že Havranova veselost musela mít reálný podklad.

„Tak to vyklop.“

„Byl jsi mimo, Barone. I já. Takhle srazit hlavy dohromady, bylo by veselejc.“

„Což o to, hlavu ti klidně srazím, jestli z tebe rychle nevypadne, jak odsud ven.“

„Jistě, bráško. Je v tom sice jeden háček, ale mělo by to fungovat.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jsem pořád mimo, Havrane. Více světla.“

„Tak dobře. Nejdřív základní fakta. Tohle je opravdu transferová stanice. Kámen úrazu tkví ovšem v tom, že to není takový transfer, jaký jsme si představovali. Z několika takřka bezvýznamných důvodů se odsud může dostat jenom jeden z nás.“

Řekl to naprosto klidným tónem. Přimhouřil jsem oči a podezíravě na něj pohlédl.

„Vyznáš se trochu v astrofyzice, brácho?“ zeptal se.

Nepatrně a nejistě jsem přikývl, pár přednášek jsem sice kdysi absolvoval, ale na veřejnosti se – pro případ, že bych byl dotazován školními dítky – s nimi raději nechlubím.

„Nemá to sice nic společného, ale je to dobré na pochopení.“

„Ken-si, ty ses zbláznil!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. Ruka mi automaticky sjela k pouzdru s blasterem. Čekal jsem podobnou reakci i u Havrana, ale ten se jen zasmál.

„Máme oba stejnou šanci, brácho. Ten druhý na tom ovšem bude hůř.“

„Nech toho tajuplného tlachání a mluv rovně!“

„Tak jo. Nejdřív tedy musíme sehnat někoho do party.“

To už bylo na mě moc. Vytáhl jsem zbraň a namířil ji na Havranovu hruď.

Útrpně se usmál.

„Znáš přece staré pravidlo: Nikomu nevěř, ne? Tak to nech na mně a půjdeme.“

Protože jiná alternativa dalšího postupu k dispozici nebyla, nechal jsem to na něm, posbíral jsem věci a šel.

A dával přitom pozor na Havrana – nikomu nevěř!

Připomínat mi to nemusel, mám tu poučku v krvi.

Zastavil jsem ho přede dveřmi. Bral ohled na zbraň v mé ruce a neodporoval. Opřel se o zeď a řekl:

„Když jsi spal, pořádně jsem si ty dveře prohlédl. Existuje jenom jeden princip, na němž mohou fungovat.“

„A ty jsi ho nevyzkoušel?“

„Neboj, bráško, že bych neměl to svědomí tě tady nechat. Jsi dobrej, a kdyby odsud existoval východ pro jednoho muže, pak bys ho našel. Jenže k tomu, aby se jeden mohl dostat ven, potřebuje druhého.“

Nechápal jsem. Vyjádřil jsem to pohybem hlavně blasteru.

„A to ještě nevím, koho to pustí,“ pokračoval nevzrušeně Havran, „Právě proto musíme najít toho třetího, abychom měli šanci oba.“

„Vysvětlíš mi laskavě, o čem to blábolíš?“ řekl jsem hrubě.

„Napadlo tě vůbec, kde se bere energie k provozování tohoto cirkusu? Ne? Tak já ti to povím. Rámy dveří ji sbírají při každém průchodu. A pečlivě ukládají, protože tohle je uzavřený systém. Téměř dokonale, tudíž téměř beze ztrát. Šlape to na energii biopole. Vím, je to nesmysl, proto mě to napadlo jako poslední varianta. Všechny stanice ústí jedna do druhé, celou dobu jsme se poflakovali na jednom místě. Vyššího řádu, samozřejmě. Systém, který nás, tedy jednoho z nás, vykopne ven, ale znát musíš. Rotující černá díra, říká ti to něco?“

Zbláznil se. Teď z něj vyleze, že jsme prošli červí dírou někam do antisvěta, kde čas běží pozpátku a pečení holubi do úst létají... Ale ano, systém. Penrose, jestli si dobře pamatuji. Kosmické těleso, proniknuvší na okraj Schwartzildova poloměru se rozdělí na dvě části, jedna se zřítí do kolapsaru, zatímco druhá získá tolik energie, že odtud poletí jako namydlený blesk, gravitace negravitace. Pokud přechod opravdu jede na biologickou energii, pak je tohle jediný způsob, jak z něj vystoupit. Stačí, když vkročíme současně, a jeden z objektů bude urychlen a ocitne se na konečné, zatímco druhý pokračuje dál – a nechá systému víc energie.

Sklonil jsem blaster.

„Přivedla mne k tomu ta černá barva dveří,“ vysvětlil Ken-si, „Je totiž moc černá. Skoro absolutně, což jí stačí k tomu, aby mohla sbírat energii v dostatečném množství. Jenomže není černá fyzikálně, ale psychicky.“

A byli jsme doma.

Než jsme se vydali na pátrání po třetím do party, probrali jsme v klidu několik podružných otázek. Bylo jasné, že do dveří je nutno vstoupit současně, nejraději ruku v ruce. Pároví, jako jsou třeba Trasekpihové ale první uživatelé labyrintu být nemohli, protože by přechodem ztratili partnerskou osobu; naštěstí jsem tuhle teorii spláchl nevyřčenou. Napadlo mne sice, že docela dobře mohli umět vytvářet dvojníky, kteří by v labyrintu zůstali, a za nějaký čas podlehli destrukci, ale i to jsem si nechal pro sebe.

To, co nás tížilo nejvíc, se totiž zmizelé civilizace vůbec netýkalo.

Každý přechod oslaboval.

My jich ještě neabsolvovali tolik, abychom úbytek energie pocítili, ale ti, které musíme najít, už mohli být na dně. Pokles životní síly jistě neprobíhal rovnoměrně, mohli jsme docela dobře narazit na skupinku všeho schopných trosek, které se po průchodu zničeho nic rozpadnou jako zlí čarodějové ve starých filmech na prach. Doufal jsem, že po nich nebudeme pátrat dlouho, aby podobný osud nepotkal i nás. Zatím jsem si života tolik neužil, abych mu radostně zamával šátečkem.

Pátrání po dalších ztracencích bylo úmorné. Procházeli jsme stanice pěkně ve střehu, se zbraněmi v napřažených pažích jako pistolníci z kreslených seriálů, nervy napjaté k prasknutí. Trochu jsem si vyčítal, že tu po nás někdo zůstane, někdo, koho tím vlastně odsoudíme k smrti, pak mi ale došlo, že to docela dobře můžu být já. Ken-si to tak nebral. Za svou dlouhou praxi se naučil nevnímat existenci příliš vážně. Mne ztráta iluzí teprve čeká.

Prvního člověka nám ohlásily už po průchodu tou zatracenou černou bránou naše nosy. Nasládlý pach nás bezpečně zavedl až k němu, to už ale bylo jasné, že nebude k použití. Býval to průzkumník z IUPONS a míval hlavu. O zaměstnání přišel po příslušné čekací době, o hlavu blasterem v něčí ruce. Byla to druhá mrtvola, jíž jsme objevili, a já si uvědomil, že pokud se někomu přece jen podařilo dostat ven, nastřádal si za dobu pobytu v labyrintu jistě dostatek důvodů k tomu, aby se hleděl ztratit. Ale dvě těla byla přece jen málo. Transferová síť musela být neuvěřitelně rozsáhlá.

A neuvěřitelně prázdná.

Přesto jsme tu a tam začali narážet na připomínky lidské přítomnosti. Několikrát jsme našli i svá vlastní znamení, potkali se s obaly potravin, a občas, v krátkých chodbách, byli představeni i seschlým výkalům. Dotýkám se toho jen proto, že tenhle nechutný produkt nás nakonec dovedl k lidem.

„Je čerstvý,“ prohlásil nad jednou takovou hromádkou Ken-si. „Moc čerstvý,“ dodal šeptem a kývl hlavou vpravo.

Okamžitě jsem vyrazil, ten člověk mohl být ještě tady. Co nejrychleji a pokud možno tiše jsem vběhl do esovitě se stáčející chodby. Namířil jsem si to k nejbližším dveřím, Ken-si k druhým. Pokud na ně něj nenarazíme, stačí jedny dveře otevřít. Ostatní se zablokují, to jsme odzkoušeli hned první den. (Stejně jako to, že pro hlavní vchod toto pravidlo bohužel neplatí.)

Nedoběhl jsem ani do poloviny koridoru, když jsem zaslechl Havranovo bojové zavřeštění. Prudce jsem zabrzdil a otočil zpět. Dorazil jsem právě včas, abych mohl proskočit zavírajícími se dveřmi.

Havran už byl za prahem a činil se.

Když jsem se narovnal, zjistil jsem, že stojím tváří v tvář několika zavilým obličejům, vypnul jsem tedy mozek a nechal působit reflexy. Ve rvačkách nejlepší způsob jak vyhrát.

Bylo jich pět, dva z nich stačil Ken-si vyřídit při nenadálém přepadu. Já padl na vysokého průzkumníka, podporovaného podsaditým chlápkem v roztrhané košili. Další průzkumník, který se očividně domníval, že metr dvacet vysokého mimozemšťana zvládne levou zadní, se vrhl na Ken-siho.

Rozptýlení jeho iluzí jsem už neměl čas přihlížet, čekala mě pacifikace muže, rvoucího zbraň z pouzdra.

Sejmul jsem ho pravým hákem, pak se ho pokusil zpracovat úderem na žaludek. Nemělo to žádný účinek, jen nechal zbraň zbraní a pustil se do mně holýma rukama. Civil mu naštěstí překážel, takže se k prvnímu úderu nemohl pořádně rozmáchnout. Předvedl jsem vytrénovanost břišního svalstva a než se stačil pootočit k dalšímu úderu, podařilo se mi zlikvidovat toho druhého, bezmocně šermujícího pěstičkami.

Pak se ozvalo Havranovo varovné kráknutí a vzduchem prosvištěl proud energie. Vcelku neškodně se rozplynul po stěně, průzkumník ale rázem přestal dělat problémy a zvedl ruce do patřičné výše.

To všechno trvalo jen několik sekund, a já si uvědomil, jak rychle tady člověk ztrácí síly. Kdyby byli oba průzkumníci ve formě, neměli bychom šanci.

Spoutali jsme naše úlovky opasky a lanky, které Ken-si odněkud vyčaroval, a přísnými pohledy utvrzovali postavení pánů situace.

Opřel jsem se zády o stěnu naproti zajatcům.

Jeden z nich, drobný světlovlasý mužík, byl dosud v bezvědomí. Byla to Havranova první oběť, a Ken-si neměl čas na slušnější rozmluvu. Ostatní hleděli trochu vyděšeně, hodně nevraživě. Docela mě zajímalo, kdo z nich má na svědomí muže bez hlavy a jestli nemají něco společného i s první mrtvolou.

Ptát se nemělo smysl.

„Co teď?“ obrátil se ke mně Ken-si, „Je nás sedm a nějak to musíme vyřídit. Myslíš, že přistoupí na pravidla hry?“

„Uvidíme,“ řekl jsem a chvíli počítal. Příliš jsem jim nevěřil a tak mi pořád vycházelo, že půjdeme s Havranem předposlední. Ale koho si vybereme na závěr? Kdo tu bude muset zůstat?

Netoužil jsem nést zodpovědnost za nikoho. A chtěl se dostat ven.

„Je tu možnost uvést stanici do stálého provozu,“ řekl Havran.  „Ale to bych jim musel věřit. Nebo tu zůstat sám.“

Patová situace.

Nakonec jsme poslali jako prvního jednoho z průzkumníků, spolu s mužem, jehož bylo nutno probrat z bezvědomí. Stanuli ve dveřích, pěkně pod dohledem blasterů a s rukama svázanýma na kličku, kterou si na druhé straně můžou snadno rozvázat zuby. Podle Ken-siho příkazu se dotýkali prsty, na další pokyn vykročili přes práh... a průzkumník zmizel.

Vypařil se.

V jednom okamžiku jsme ještě viděli jeho rozložitá záda, v dalším byl pryč.

Fungovalo to.

A navíc tak, jak jsme potřebovali – druhý muž zůstal stát na druhé straně otevřených dveří a mohl se potácivým krokem vrátit. Stihl to jen tak tak, protáhl se zavírajícím se obdélníkem a opřel se o stěnu. Z tváře mu vyzařovala směs údivu a děsu.

Připojili jsme k němu dalšího a mizení mohlo pokračovat. Blonďáčkovi se výstup opět nepodařil, což mu způsobilo hysterický záchvat. Uklidnil jsem ho úderem přes tvář.

Napotřetí zmizel i on.

Zbyli jsme čtyři.

„Co teď?“ zeptal jsem se, „Jeden z nás musí jít.“

Ken-si pokrčil rameny. Oba nebezpeční průzkumníci už byli pryč, takže když tu zůstanu se zbývajícími zajatci, potíže nehrozí. Jenže mně se tu zůstat nechtělo. Havran to věděl. A udělal něco, čeho je schopen snad opravdu jen mimozemšťan.

„Je to v podstatě můj kšeft, Barone. Tebe jsem si najal já, jako výpomocnou sílu. Tak běž,“ řekl, „A pokud vypadneš, nezapomeň zajistit stálej provoz.“

Zasunul jsem blaster do pouzdra a mrkl na přítele. Pak mi ruka zajela zpět k opasku.

„Přesně tak, bráško,“ řekl. „Jestli tě to vyhodí za nimi, tak nemůžeš vědět, co se jim právě líhne v makovicích.“

Přistrčil ke mně spoutaného muže, já ho uchopil za zápěstí a společně jsem přestoupili práh.

Necítil jsem vůbec nic, jen náhlou nepřítomnost jeho ruky. Najednou jsem prostě místo v bludišti stál ve známé dlouhé chodbě, vedoucí ven.

Dveře na jejím konci byly otevřené.

Usmál jsem se a čekal.

Za mnou vypadl chlapík v košili. Zarazil jsem ho, když si chtěl rozvázat pouta, a blasterem ho vybídl ke klidu.

Za okamžik vyšel ze dveří ten druhý.

Ken-si zůstal uvnitř.

Odplivl jsem si a hnal je před sebou ven. Jestli na mně ti ostatní grázlové čekají, odrovnám je jednoho po druhém. A těmihle začnu.

Venku, na větrném a kamenitém návrší, nebyl nikdo.

Vzduch tady příjemně voněl, dole v údolí, mezi vzrostlými stromy, leželo bílé město.

Vykročil jsem pomalu dolů. Tam někde za mnou zůstal Ken-si a bůhvíkolik grázlů s ním. Ti, které jsme použili, nemohli být jediní. Musím sebou hodit. Do hlavy mi z paměti naskákala jména lidí, kteří mi mohou pomoci s rozjetím stálého provozu transferové sítě.

Třeba ten starý lišák Gon. Míval docela slušný vliv. Nebo Jarc, pokud už nezvedl kotvy a nezměnil místo pobytu na neznámé, jak mívá ve zvyku. Anebo...

Ono to nějak půjde.

 

© 1992, napsáno 1991, poprvé vyšlo v Ikarii č. 11/1992, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2000

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist