Bezejmenná stránka: Literárium

Majáky času

 

Holografický globus zazářil desítkami světýlek. Tvořily neuspořádanou síť, na některých místech měly tendenci se shlukovat, jinde převládala na trojrozměrném obrazu planety šeď. Profesor Stárek si odkašlal a obrátil se ke shromážděným spolupracovníkům.

„Toto jsou, drazí kolegové, jediná místa v minulosti, která můžeme navštívit. Místa s potenciálem. Nevíme kdy jsou, to je bohužel pravda. Je zřejmé (sondy jako vždycky selhaly), že jde o jakési majáky, rozsvícené důležitými událostmi.“

Zaměstnanci Ústavu pro výzkum temporárních technologií sborově pokývali hlavami. Zoceleni stovkami hodin teoretické práce, desítkami někdy zajímavě dramatických zkoušek a následným úklidem fyzických i administrativních trosek, přišla jim praktická fáze dalšího experimentu s putováním časem prostě jen další praktickou fází. Přesto zkoumali představenou mapu se zaujetím. Byli přece jen vědci. A tohle výsledek jejich práce.

Vida, střední Evropa, všimla si doktorka Winterová. Kdypak asi? Událo se tu tolik věcí.

Výhodu domácí prostředí ale její šéf využít nemohl.

Zatím také neumíme vybrat cíl, jímž se naše zařízení nechá přitáhnout,“  pokračoval rozmrzele sníženým tónem, „Nicméně jde o velmi důležitý okamžik – tím myslím tam – takže do akce vyrážím já, pan Novotný a doktorka Winterová. Držte nám palce. Ať už nás to odnese kamkoliv, nebude v cíli bezpečno.“

Ozval se tichý potlesk. Bezpečnostní dveře transportního boxu, postaveného uprostřed laboratoře B a některým vtipálkem z údržby natřeného na modro, se za cestovateli časem tiše zavřely. Profesor si zamnul ruce. Jak spokojeností, tak i proto, aby setřel pot nervozity. Protikladné pocity se nevylučují.

„Jsem zvědavý, co nás přivítá.“

Přivítala je noc.

Tichá. Oblačná.

„Právě jsme vstoupili do důležitého okamžiku světových dějin,“ prohlásil Stárek. Připravil si větu ještě údernější, určenou pro učebnice všech vzdělávacích stupňů, při prvním kroku prvního cestovatele časem ji ale z nervozity zapomněl.

„Důležitého jak?“ zeptal se hromotlucký asistent Novotný.

„Důležitého čím?“ opravila ho doktorka Winterová.

„Pokoušel jsem se udělat seznam těch míst, ale nedával smysl,“ přiznal Stárek, natahující krk, jak se ve tmě snažil něco zahlédnout, „Na některých se dokonce prakticky nic nestalo. Tedy nic, co by měla veřejnost znát. Uvidíme, co bude na tomhle.“

„Jak zjistíme kdy a kde jsme?“ zeptal se Novotný.

„Dokud neporovnáme polohu hvězd, tak dost těžko,“ zabručel profesor a zahrozil zatažené obloze. „Jistí si budeme až ve chvíli, kdy poznáme známé obličeje. Začneme oblečením, to nám určí období.“

„Zbraněmi, to dá rozum,“ prohlásil Novotný. „Co se učí v dějepisu? Války. Jak říkám, čekáme armádu.“

„Mám v tabletu historické Kdo byl kdo,“ řekl profesor, „Všechny důležité politiky. Stačí jeden záběr.“

(Zbraně i tváře se ovšem v noci kontrolují těžko, pomyslela si Winterová.)

„Ano.“ souhlasil asistent, „Podle uniformy trefíme místo i čas. Měli bychom se ale krýt, pro případ předsunuté hlídky. Na minovém poli naštěstí nestojíme, to už jsem ověřil.“

„Prosím vás, kde by se tu vzaly miny? Na důležitých místech se pohybují důležití lidé. Na ty se míří jinak. Co mě zaráží, je to ticho.“

„Podezřelé ticho,“ rozšířil popis Novotný.

Je noc, co byste asi tak chtěli? Leda ohňostroj, zašklebila se nervózní doktorka. Představy těch dvou neznámému bodu v čase i prostoru na důvěryhodnosti nepřidávaly.

„A to tu má dojít k velké bitvě,“ trval na svém asistent.

„Boje jsou svým způsobem významné,“ připustil Stárek, z tónu ale bylo patrno, že se s Novotným chystá též zápasit, „Dovolím si ale s vámi, pane kolego, nesouhlasit. Pouze několik střetů opravdu měnilo historii. Většinou byly jen následkem předchozí činnosti. Potom – bojovat ve tmě?“

„Zaútočí za svítání.“

„Do toho máme daleko. Takhle v noci počítám spíš s utajeným příjezdem státníků. Otázka zní: Podepíšou nějakou důležitou dohodu o uspořádání hranic nebo dojde k atentátu, který ji zmaří?“

Winterová hleděla střídavě ne jednoho a potom na druhého, sledujíc předávání pomyslného míčku. Nijak zvlášť ani jedné straně ale nefandila. Naopak.

Zákulisní dělení světa nebo válka? Mnoho toho k výběru není, pomyslela si trpce. Ale mají pravdu. Čím jiným by nás vesmír lákal? Co by chtěl lidem budoucnosti připomenout?

„Koně nebo motory, jistě,“ zaslechla. „Těžká jízda nebo tanky.“

Stárek si na to opovržlivě odfoukl. Oba pak uraženě zmlkli.

Právě včas. K doktorce, která se raději rozhodla věnovat neosobní technice a sterilní vědecké práci sběrem dat, mohl tichem podezřele klidné noci dolehnout zvuk, který ji bodl až u srdce.

Rozkřičelo se dítě.

Nářek, potvrzující teorie o důležitých hrůzách, které její představený o majácích v čase měl.

Opravdu?

Ale kdepak.

Zaslechla jediný dětský pláč, který slyšet chcete.

Protože už je v tu chvíli nepotřebovala, mraky na obloze se rozplynuly. Podle přístrojů, které se jakžtakž zorientovaly, planuly na nebi nad nimi prosincové hvězdy. Jedna zářila zvlášť jasně. Winterová se usmála. Už věděla, co mají majáky společného. Došlo jí, do jakého dne by se vykutáleli z času doma.

Neudály se velké věci. Ne vždy. Někdy ano, jako v onom památném roce 1989. Jindy byla ta chvíle intimní. Na první pohled nezajímavá.

„Už víme, co je to za místo?“ nahlédl jí Stárek přes rameno.

„Betlém,“ sdělila šeptem.

Žádné důležité přetahování se o moc. Byly to okamžiky, kdy přicházela prasíla všech sil. Ta, která opravdu dokáže pohnout světem.

Chvíle, kdy se rodila naděje.

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist