Bezejmenná stránka: Literárium

Malí si musí pomáhat

 

Náhlý poryv větru jí srazil křídla k sobě a Žabinka klesla o několik metrů blíž zemi, než se jí podařilo znovu získat aspoň náznak vztlaku. Zuřivě mávala a snažila se zabránit dalšímu nekontrolovatelnému pádu, ale křídla, podobná suchým dubovým lístkům, nebyla na takový provoz stavěná. Dobře sloužila k poletování nad rozkvetlou loukou nebo k občasným přesunům na kratší vzdálenosti, dala se s nimi provádět efektivní, ale aeronauticky nenáročná akrobacie, pro dálkové lety je ale nikdo neprověřil – a především ani nenavrhl. A dálkový let byl právě tím, co malá květinová víla momentálně podnikala. Na obranu lze snad uvést pouze to, že se na něj vydala puzena náhlým impulzivním rozhodnutím, běžným jejímu rodu.

Na druhou stranu, žádná z květinových víl (aspoň pokud Žabinka slyšela) nikdy neopustila své družky z vlastní vůle – a ačkoliv se musela několikrát přemlouvat a hádat se svým vnitřním dítětem i dalšími psychologickými berličkami – tohle vlastní vůle byla.

Už to prostě nemohla vydržet, to neustálé štěbetání o ničem a vyhýbání se problémům, každý den k nerozeznání od předchozího. Žabinka cítila, že chce něco víc. Že má na víc, a že se toho ve společnosti svých sester nedočká.

Odejít z lučního společenstva v tuhle roční dobu ale nejspíš nebyl zrovna nejlepší nápad. Pravda, pitomosti letu v takovéto výšce za takového počasí zdaleka nedosahoval, jenže ještě před chvílí panovalo naprosté bezvětří. A krajina byla shora prostě nádherná.

Než se bez ohlášení dostavil vítr.

Žabinka v okamžiku zapomněla na překrásné podzimní barvy listů, protože ji jeden takový znenadání přistál v obličeji. Strhla ho a poslala dál, jenže ta suchá potvora se vrátila a přilepila se víle pod koleno. Stačila provést jen další z nebetyčných hloupostí, totiž bezmyšlenkovitě se ohnout v pase, aby na list dosáhla, a už letěla volným pádem k ošklivě hnědé zemi pod sebou. Dokázala sice looping vybrat, namísto zcela logického nouzového přistání se ale vrátila zpět nahoru, odkud se ji horizontální proudění vzduchu, způsobené rozdíly v tlaku, urputně snažilo vyhnat. Bylo jasné, kdo nakonec vyhraje, to jenom víla si ten stav odmítala připustit i ve chvíli, kdy to vítr přestalo bavit a padl na ní jako tuna plynného kamení.

To, že rozhodně nešlo o standardní letový obrat, si nepřiznala ani ve chvíli, kdy opatrně počítala centra malých tělesných bolestí a zjišťovala, který její orgán odnesl pád nejhůře. Co si musela přiznat – a udělala to ráda – byl fakt, že tvrdé přistání nedopadlo zle, protože kupodivu tak tvrdé nebylo. Proč, to si uvědomila ve chvíli, kdy země pod ní promluvila nezřetelným hlasem někoho, jehož obličej provádí kontaktní rozbor půdy.

Žabinka rychle vyskočila na nohy, zaryla přitom kolena do něčích zad.

„Promiň, promiň,“ zadrmolila a chytila svou oběť za paže, aby jí pomohla na nohy. Nesetkalo se to s vřelým přijetím, protože zapomněla, že na neznámém stále klečí.

„Au! Co blázníš? Jestli mě chceš sebrat, tak mi nejdřív přečti práva.“

Zase jeden z těch věčně nespokojených pidižvíků, co nemají nic jiného na práci, než kritizovat, kritizovat a kritizovat, pomyslela si rozmrzele. Ale něco se jí nezdálo. Už od počátku.

Především to byla absence špičaté čepičky, jaké skřítci obvykle nosí – ani ne pro parádu a coby odznak rodu, jako spíš coby ochranný prvek; špičky čepiček mívají vyztuženy a občas i opatřeny akátovými trny, takže lesní predátoři si pro rozpíchané a poškrábané jazyky i patra raději nechávají zajít chuť. Další, co chybělo, byla vůně; skřítci bývají cítit hlínou, zetlelým dřevem, třeba i travou, nabírají pach místa, na němž žijí. Tenhle ne. Jeho pachová stopa přírodní nebyla. Známá ano.

A ještě něco Žabince chybělo.

„Ty nejsi skřítek.“

Velikost by seděla. Vzato do detailu i tvar těla, jenže detail též – kromě vůně – prozrazoval nepřítomnost kouzelné aury.

Nebylo to ani magické, ani zakleté. Kromě výšky splňovalo normy pro jasně identifikovanou bytost.

Že bych cestou dolů zázračně vyrostla? napadlo ji.

Mužíček pohlédl na vílu úkosem. Nevyřčené otázce porozuměl.

„Technicky vzato jsem člověk. Moji rodiče byli lidé. Nekoukej po mně tak hloupě.“

Zavřela ústa.

Člověk? No, tak to se poprvé potkávám s takovým, který není patnáctkrát vyšší než já. Nějaká kletba? Hloupost, to bych přece poznala.

Potom se informace dostavily ve spořádaném dvojstupu příběhu.

Ale jistě, je to on. Dlouho bezdětní rodiče, vřelé modlitby, a hup, je tu synáček. Velikosti prstu.

„Ty jsi Paleček?“

Krátce kývl.

„Páni!“

Znala mnoho příběhů a vzhlížela k mnoha hrdinům, jimž se kdy chtěla vyrovnat, a Paleček patřil do úzkého kruhu těch opravdu následováníhodných. Neměl k dispozici nic než vlastní hlavu. Žádný kouzelný meč po dědečkovi, žádné v magii vycvičené průvodce, dokonce ani předpověď ve hvězdách. Aby si ho někdo vůbec všiml, musel zapojit rozum. Neměl žádné známosti na nejvyšších a ještě vyšších místech, nikdo ho nepodporoval a nepodstrkával mu kouzelné náčiní.

Takhle nějak si Žabinka odjakživa představovala skutečného hrdinu.

Nová existence, jíž si demonstrativním odletem zvolila, začala nabývat konkrétních obrysů. Dostala se přímo ke zdroji příběhu... Ale kdepak, takhle to nejde, došlo jí v půlce vzletné myšlenky. Tohle se přece už odehrálo.

Zkontrolovala šaty a usoudila, že jejich stavu už nějaká ta šmouha navíc neublíží. Sedla na špinavý kámen, přitáhla kolena k hrudi a objala je rukama.

„Já myslela, že děláš pro krále. Něco důležitého v paláci. Tak proč jsi tady?“

Chvíli mlčel, potom strčil ruce do kapes, nahrbil se a vzdorně si odplivl.

„Jsem ve výsluze.“

Znělo to, jakoby se přiznával k nějaké společensky nepřípustné chorobě.

„Proč by ses ve svém věku namáhal, tady máš a přenechej starosti mladším,“ pokračoval jedovatým tónem. Žabinka souhlasně pokývala. Ačkoliv květinové víle žádná penze nehrozila, s první částí věty se v jisté podobě srazila už několikrát. A nelíbilo se jí to.

Pokývala hlavou jako zkušená veteránka mnoha podobných debat.

„Vůbec se s tebou nebaví,“ řekl Paleček hořce. „Prý: Užij si. Ale jak? To už neřeknou.“

Hlas mu sklouzl do šepotu, zatímco hlava se zvedla, jak přeostřil  z koukání se do prázdna na konkrétní předmět. Přesněji osobu. Prohlédl si Žabinku od paty k hlavě, určitým partiím věnoval více pozornosti, aby nakonec skončil se zrakem pevně upřeným do víliných očí. Palcem a prostředníkem sevřel bradu a ukazovákem se na ní podrbal.

„Ty jsi květinová víla, viď?“

Kývla. Ačkoliv mívala na přídavné jméno Květinová jistou alergii, teď ho přešla bez povšimnutí.

Odmlčel se, patou malé boty ryl zamyšleně v zemi. Poznala, že mu přišlo něco na mysl, něco, co obvykle lidé považují za nevhodné vyřídit bez dlouhých řečí a eufemistického blábolení. Ale ukázalo se, že Paleček takové ciráty pokládá za zbytečnou formalitu.

„Víš ty co? Tenhle svět není zkonstruován pro malé,“ řekl.

Nemohla, než souhlasit.

„A malí by si tedy měli pomáhat.“

Protože i tahle věta hluboce souzněla se jejím světonázorem, víla horlivě pokývala.

„A jsi kouzelná bytost, že? Takže kouzla ovládáš.“

„Kouzla? No jasně,“ rozzářila se. „Jsem víla. My máme kouzlení v krvi.“

To byla pravda. Od narození ovládala celou řadu triků a ještě větší množství se jich doučila praxí. Z pohledu deseticentimetrové panenky vládla mocnou magií.

Ve světě deseticentimetrových panenek, což by si musela přiznat, kdyby jí to hrdost dovolila. Zveličovat své umění navíc nikdy nebylo nebezpečné, protože v jejím okolí se většinou nevyskytoval nikdo, na něhož by nestačila. A kdo by jí to chtěl vrátit.

„Tak to bys mi mohla pomoct,“ konečně se na Palečkově zachmuřené tváři objevil jiný výraz, než permanentní nespokojenost. Vyčetla z něj opatrnou dychtivost, byl to pohled, jaký mívají děti před rozbalením nečekaného dárku. A nejspíš tak se i cítí, řekla si Žabinka, spadla jsem mu z nebe přímo k nohám. Dobře, ne přímo k nohám. Ale určitě mě považuje za něco jako hvězdu pro štěstí.

„Malí si musí pomáhat,“ zopakovala jeho slova.

„Správně. A já mám zrovna teď vyřídit jistou záležitost a trocha té malé magické pomoci by se mi opravdu hodila. Přemýšlel jsem, jak to nejlépe provést – a ejhle, řešení mi spadlo z nebe.“

Rozhlédla se. Neviděla nic, kromě podzimní louky, vzdáleného solitérního dubu na jednom a zlatavých korun březového hájku na druhém obzoru.

„Neříkals, že už jsi ve výsluze, takže bys neměl už nic...“ zadrhla se, protože jí myšlenky nabídly instantní vysvětlení, jako obvykle předbíhající slova.

„No, ne tak docela,“ odpověděl monotónně. A civěl přitom do prázdna.

„Teď tě nechápu,“ řekla opatrně, protože své rychlé myšlenky znala a naučila se jim ne tak docela důvěřovat.

„Vždycky tu je nějaká práce.“

V Žabinčině mysli se slova Královská služba a Nějaká práce (včetně zdůrazňující kurzívy) definitivně spojila s vyprávěním o Palečkově roli u dvora. Celý ten chuchvalec se pak srazil s její poněkud nešťastnou představivostí.

„Tajná operace!“ zajásala.

„Jo, jasně, něco takového,“ kývl Paleček, „Tak pomůžeš?“

Chvíli, pro zvýšení dramatického náboje situace z nuly na aspoň laboratorně měřitelnou hodnotu, si ho upřeně prohlížela. Načež slavnostně, se vztyčenou hlavou a pravou rukou na srdci prohlásila:

„Ano.“

Podle všech příznaků, tedy velkých budov bez oken, podle ohradníků, hromad hnoje, žebřiňáků a důvěrně známých pachů šlo o farmu. Dobře prosperující, jak prozrazoval jednak všudypřítomný a silný smrad slušně velkého stáda dobytka, jednak nedávno znovu nabílené zdi.

Paleček se Žabinkou to pozorovali z meze, porostlé dlouho nesečenou travou.

„Co tu budeme dělat?“ šeptala víla. Nikdo je sice nemohl zaslechnout – a kdyby, nejspíš by je stejně přehlédl – ale přišlo jí to, vzhledem k situaci, vhodné.

„Cože?“

Zopakovala dotaz hlasitěji.

„Vidíš tamhletu stáj?“ ukázal na obrovskou budovu, stojící stranou od velké stodoly.

„Ano.“

„Musíme proniknout dovnitř.“

„A až se dostaneme dovnitř, tak co potom?“

„Potom se musíme zase dostat ven.“

„Rozumím,“ kývla Žabinka. Nerozuměla. Ale nepatřilo k jejím zvykům zabývat se podružnými detaily.

Ostatně, kdo je tu zkušený tajnoslužebník? Ona v oboru teprve začíná, tak nemůže chápat všechno. Ale může se hned na začátku dobře zapsat.

Spojila prsty, natáhla ruce dlaněmi dopředu a protáhla si klouby. Zkusmo mávla křídly. Narovnala se, hrdě vztyčila hlavu a vypjala hruď.

„Rozkaz, pane. Jdu na to.“

Paleček, jako zkušený veterán mnoha operací obrátil oči v sloup, povzdechl si nad přehnaným sebevědomím nováčka a natáhl se po víle.

„Teď ještě ne.“

Chytil ji za rameno a vrátil zpět do trávy.

„To dá rozum, že až v noci.“

Připadám si jako noční můra, pomyslela si, když se vznášela tmou. Ale byl to můj nápad, ty hlídače uspat. Chtěla jsem je, pravda, vzít hezky jednoho po druhém, ale on má pravdu: jeden spící, jeden bdící, to vzbudí podezření. Takže jsme si počkali a zjistili, že sice pravidelně obcházejí stáje, ale většinou jen posedávají před vraty té velké a žvaní.

Potichu se snesla až nad hlavy obou mužů a v nejmenší možné blízkosti rozprášila uspávací pyl. Nemuselo ho být mnoho, Žabinka si před časem empiricky ověřila, že na odeslání člověka do náruče snů stačí sotva polovina dávky, kterou by musela věnovat čtvernožci o zhruba stejné hmotnosti. Jeleni, srnci ani ovce se nevzdávali bdělosti tak snadno, jako takzvaně vyšší tvorové. Nejspíš proto, protože netrpí iluzí bezpečí, vytvořenou pevnými stěnami, najatými hlídači a umístěnkou na vrchol potravinového řetězce.

Oba muži několikrát hlasitě zívli, mrkli jeden po druhém – a už byli v limbu.

Musela se pochválit, protože Paleček na něco takového dechem neplýtval.

Malým větracím okénkem pak vlezli do stáje.

Uvnitř panovala téměř dokonalá tma. Taky smrad koňského potu a hnoje. Mrňavý mužík si to namířil napříč přípravnou, víla ho následovala. Obešli blízká stání a přeskočili odtok kanalizace, zahnuli k protější stěně a vrátili se zpět.

„Na co čekáme?“ zeptala se Žabinka, když Paleček po onom krátkém průzkumu spokojeně zafuněl, zamnul si ruce a k ničemu dalšímu se už neměl.

„Na koho,“ opravil ji. Vyšplhal na ohradu, oddělující stání pro koně od široké chodby přípravny, a pohodlně se usadil. Ani úspěšná akce nedokázala z jeho hlasu vyloudit smířlivější tón. Dál nepokračoval a víla to ani nevyžadovala, protože upřesnění zájmena jí bohatě stačilo.

Kdo? V noci?

To přece odpovídá pouze jediné příčině.

„Chystáme past na loupežníky?“

Neodpověděl. Jen se chrochtavě zasmál.

Vybavila si onu důležitou scénu z Palečkova života.

Zlý loupežnický náčelník pošle svého malého otroka do stáje, aby pro něho kradl. A tam mu to Paleček nandá. Ano, sežere ho kráva, ale nakonec se stejně dostane na svobodu a lapkové za mříže.

Třeba je právě pustili z vězení a oni se znovu dali do loupení a Paleček (kterého nikdo neposlouchá, protože je malý a starý) se rozhodl znovu si to s nimi vypořádat. Na farmě mu neuvěřili – malý a tyhle věci – a proto je tu tajně.

Ano, přesně tak. A já mu pomáhám. Jo!

Trhla sebou, když se vrata stáje potichu a jen natolik, aby se škvírou mohl protáhnout člověk, otevřela. Vpustila dovnitř temnou postavu. A další – a ještě jednu.

Možná dvě, nebo dokonce tři, tma dokonale kryla jakýkoliv pohyb.

Vrata lehce vrzla, jak je poslední za sebou zavřel. Jeden z příchozích pak rozsvítil malou lucerničku, vrhající světlo jen jedním směrem. Paprsek přejel po podlaze a zvedl se k ohradě, ale to už byla Žabinka za sloupem a mnula si naražené rameno.

Aspoň jsem, au, v bezpečí.

Zatraceně. Ale on tam zůstal, došlo jí vzápětí. V téhle tmě a při jeho velikosti ho snad přehlédnou.

Možná to patří k jeho plánu. Mano a mano, na velikost nehleďme, nepřítele porazíme. Ano, naznačila Žabinka nadšeně úder. A ještě.

Světlo se stočilo vzhůru a na okamžik osvítilo vousatou tvář. Potom zamířilo za zvukem, který se dal identifikovat jako tiché zakašlání.

Ach jo, vzdychla. Asi je alergický na seno. Taková smůla.

Nejspíš byla, protože lucernička vzápětí ozářila malou postavičku, opřenou o sloup.

„Jsi tu sám?“ zeptal se rabiát s velkým černým plnovousem, stylově rozcuchaným, jak se na správného loupežníka sluší. Nejspíš náčelník.

Ale tohle se přece stalo kdysi dávno.

Malý mužíček se napřímil, aby očividný výškový handicap srovnal aspoň hrdým postojem. Lucernička, která na něho svítila, mu ostatně přidávala na stínu, který se táhl až daleko ke stěně.

Víla se přitiskla ke sloupu a snažila se splynout se starým dřevem.

„Ne. Tamhle někde je ještě ona,“ ukázal Paleček palcem přes rameno.

Ta slova vzala květinové víle natolik dech, že se nezmohla na nic víc, než překvapený a překvapeně hlasitý povzdech.

Přivázali ji ke sloupu v takové výšce, aby ji měli stále na očích. Později, když o celé věci uvažovala, došla k názoru, že kdyby nezačala ječet, vyhrožovat a nekousla toho vousatého, když ji zručným pohybem lapil, do nosu, mohlo to dopadnout jinak.

Paleček znovu hřadoval na ohradě. Ve svitu zlodějských lucerniček vypadala jeho bledá tvář ještě zachmuřeněji. Jeho nespoutali, nejspíš si mysleli, že mu čest zabrání utéct bez osvobození dámy.

Nebo nějak tak, Žabinku začala bolet hlava, takže důvody neřešila.

„Poslouchej,“ zašeptala, ačkoliv to v podstatě nemělo žádný smysl, „Co budeme dělat? A oni tě tady čekali? Neměl bys utéct? To jsou loupežníci? Jak to? Já myslela...“

Proud otázek zarazilo důrazné odkašlání.

„Cos myslela?“

„Já myslela, žes jim tenkrát utekl.“

„Komu?“

„Loupežníkům přece. Jak tě nutili krást koně.“

„Jasně že utekl. Copak si to nepamatuješ?“

Sebestřednost jeho povahy začínala lézt víle na nervy. Na druhou stranu je taková vlastnost někdy klíčem k úspěchu, musela si přiznat. A také zahnat nepříjemný pocit, který ji napovídal, že takovou vlastností v okolí neoplývá pouze Paleček.

I ve světě velkých padaly otázky. Žabinka jim nerozuměla, poznala jen jen podle intonace huhňavých vět, ale zdálo se, že se jednak baví o ní, jednak mění plány. Až konečně zaznělo srozumitelné:

„Tak už jdeme na to, šéfe?“

Ve tmě došlo k přeskupení jednotky, rozsvítila se další zlodějská lampička, a její světlo klouzalo po koňských zadcích.

„Ona nám tedy pomůže?“ zeptal se někdo. Vousatý si znovu na chvíli posvítil na obličej.

„Jo,“ chrochtl.

Víla si posměšně odfrkla.

„To určitě. Nevím sice, k čemu se chystáte, zato vím naprosto přesně, že pro vás nehnu ani prstem.“

Znělo to dostatečně vzdorně a Žabinka, stále si špatně uvědomujíc podmínky viditelnosti, doprovodila větu ještě báječně zarputilým a odhodlaným výrazem.

„Stejně mě nemůžete držet v zajetí navěky.“ dodala. Loupežník strčil obličej přímo před ní (ale ne tak blízko, aby mohla znovu použít zuby).

„Pravděpodobně tě jednou pustíme,“ souhlasil, „Ale taky bys mohla jít hned.“

„A za to?“ Snažila se, aby to vyznělo ironicky, ale vousáč ten tón nepochopil.

„Potřebujeme odsud dostat jednoho koně,“ řekl s upřímnou radostí člověka, který se v rozpravě konečně dostal k jádru pudla.

„Jasně. A nechcete si zamatlat ručičky, tak to za vás musí oddřít někdo mrňavý, co se vejde za koňské ucho, co?“ zaštěkala, načež si uvědomila, že mimoděk použila známý modus operandi, který dostal Palečka do státní služby.

„To byl původní plán,“ připustil loupežník, „Prozkoumat plac, potkat se tady, sebrat koně, a jak klidně to jen půjde, ho dostat pryč.“

„Proč?“

„Protože tohle je opravdu prvotřídní kůň,“ vmísil se do rozhovoru Paleček. Zněl netrpělivě.

„Nějaké omamující kouzlo, aby nezačal vyvádět. A možná ještě záloha pro případ, že přikluše další hlídač. Po půlnoci se střídají, a jestli tu budeme krafat ještě chvíli, tak už po půlnoci rozhodně bude.“

Co to mele? zeptala se víla v duchu. Něco se mi snaží naznačit? Třeba...

„Potkat se tady? Šéfe?“ vydechla překvapeně. To krátké podlézavé oslovení si konečně našlo ze zvukovodů cestu k mozkovým závitům.

„On... Ten s tím roštím není... To ty?“ zadrhávala chvíli, než se rozhořčené myšlenky daly dohromady po srážce s těmi překvapenými, a než společně zplodily novou generaci logických konstrukcí.

„To ty jsi přišel ukrást toho koně. A oni jsou tví pomocníci!“

„Takže všechno to vyprávění byla jenom bouda?“ kňourala Žabinka.

Jak známo, jsou jisté typy zločinců zatíženi na podrobné vysvětlování svých plánů, zvláště pak ti, kteří přikládají své inteligenci vysoký význam. Paleček mezi takové patřil. Ale stejně tak si uvědomoval, že ho tlačí čas, takže výklad s tabulkami a grafy zkrátil na minimum, podávané v pohybu.

„Ale jo, pracoval jsem pro krále. Pracoval. Slyšela jsi ten minulý čas? Jenže pak nastoupil mladý, změna priorit, už ses napracoval až až, bla bla bla. Zasloužíš si důchod. Jo, jasně, důchod. A čím mě odbyli? Almužnou šedesáti kop stříbrných ročně a mrňavým barákem s hrstkou líných poskoků.“

Tvoji rodiče neměli ročně ani šedesát stříbrných, chtěla mu říct. Ale nemělo to smysl. A nejhorší na tom všem bylo, že ho vlastně chápala. Trochu. Maličko.

V každém případě věděla, jak se cítí.

„Vyprávělo se, že jsi ten hodný,“ povzdychla si.

„No jasně že jsem. Jenže nic není zadarmo. Když si zvykneš na jistou úroveň, nerada se jí vzdáváš. A pokud se ti navíc naskytne  příležitost, jak si pomoci, by byl hřích ji nevyužít. Tak to prostě chodí.“

Jenže tak by to nemělo chodit, chtěla zakřičet. Tvůj příběh byl přece o poctivosti a o skromnosti...

Příběhy. Žabinka je měla ráda, protože se v nich pořád něco dělo, měly dějovou logiku a obvykle taky dobře a definitivně skončily. Ne všechny, jak se právě ukázalo. Některé měly pro úspěch druhý díl.

Pro pokročilého diváka.

Tak to já taky, pomyslela si zarputile . Když si on mění pravidla, tak já můžu též. Protože takhle to prostě nejde.

Ale abych mohla něco podniknout, musím si nejdřív najít cíl, uvědomila si. Nebo způsob.

A hned ji jeden vhodný napadl.

Příběhy, co jiného.

Hlavně musí jednat rychle.

Protože oni také jednají rychle.

Zatímco se jí snažil mrňavý padouch přesvědčit k spolupráci, velcí padouši vyčkávali na rozkazy. A krátili si ten čas všelijak. Především tlacháním.

Za tu chvíli, protože neměla k dispozici pořádné osvětlení, aby si je zařadila do paměti podle optických znaků, naučila se Žabinka rozeznávat jednoho od druhého sluchem.

„Ale k čemu nám bude,“ uslyšela lupiče, jemuž by seděla přezdívka Kverulant. Už podle hlasu.

„Má křídla, ty pitomče. A to nemluvím o tricích s uspáváním,“ prohlásily černé vousy, bezpochyby velký zástupce malého šéfa.

„Já jen, že jednoho mrňavýho už máme.“

„Já to slyšel!“ kvíklo vztekle od podlahy.

„Pardon, šéfe.“

Žabinka se pousmála. Hořkosti na patře se tím nezbavila.

Co teď? Samozřejmě, že se na svobodu dostane, konečně, je přece víla. Sice květinová, ale stejně. Nemůžou ji donekonečna držet v zajetí.

Kdyby utekla hned, mohla by ty na farmě varovat.

Jenže lidé mají tendenci nevěřit kouzelným bytostem. Většinou je taková důvěra zavede do problémů.

„Co ti to udělá? Vždyť ty lidi ani neznáš,“ zkusil to Paleček kupodivu po dobrém.

„Není to správné,“ namítla.

„Vykašli se na morálku. Jestli nechceš, tak to vem takhle – kdybys tu nebyla, museli bychom ty dva nejspíš zabít. No, v každém případě jim hodně ublížit. A to nemluvím o tom koni.“

Měl pravdu. A ona měla vztek.

Žabinčin hněv měl – jako u většiny ostatních tvorů – tendenci okamžitě se vybíjet. Ale životní zkušenosti ji přece jen naučily nechat občas hrnec trochu natlakovat. Na druhou stranu jí chování těch... lidí dožíralo. Vůbec ji nebrali jako rovnocenného partnera. Spíš jako hračku. Jak to říkali?

Má křídla, bude užitečná... Zatím byla. Hezky uvázaná na provázku. Tak nebude, i kdyby jí třeba obmotali jako mumii. Nehne už pro Palečka ani prstem, a loupežníci budou musel odtáhnout s dlouhým nosem a bez koně. Protože – protože ona – protože když nic neudělá, oni se vrátí k původnímu plánu.

Odvedou odsud tu kobylu, natřou jí třeba na modrobílo a prodají v sousedním království. A ti dva hlídači, které Žabinka zpracovala, to odnesou. Usnuli na stráži. Přijdou o místo, možná jen o plat. Ale budou žít, kdyby je neposlala do limba, nejspíš by je tihle tady vzali něčím po hlavě, možná i pod žebra.

Ale takhle by to být nemělo. Neměli by to odnášet ti nejmenší.

Věděla, jak dilema vyřešit.

Má přece křídla a umí kouzlit. Potřebuje jen čas.

„Tak dobře,“ řekla s přehnanou neochotou, „Ale chvíli to potrvá. A budu taky potřebovat trochu čerstvého vzduchu, protože kouzlo na uklidnění ho potřebuje. Hele, to není jen mávání rukou,“ štěkla po půlslabice začínajícího nesouhlasu, „všechno potřebuje přípravu a znalosti. Tak buď berte, nebo nechte. Tedy – nechte mě jít.“

Na Palečkovo přikázání brali.

Nesmím to příliš protahovat, nebo jim dojde trpělivost. A tohle je plán na jeden okamžik.

Vlastně to ani není pořádné kouzlo.

To by jí ani nepomohlo, neboť, jak ji Paleček varoval, nevěděla kolik loupežníků tu vlastně je, takže pokus je uspat, nebo všechny nějak ovlivnit, nemusel vyjít.

Sama to tak nechtěla. I bez varování si spočítala, že daleko jednodušší bude kouzlo, zaměřené pouze na vybraného jedince. A ještě lepší něco, co by ve své podstatě neudělalo nic, kdyby nebylo spojeno s lidskou psychikou v dané situaci.

Pod dohledem (a na vodítku, jako nějaký domácí mazlíček) se nadýchala čerstvého vzduchu v pootevřených vratech. Ujistila se, že i když není zrovna úplněk, viditelná část Měsíce je jí k pomoci.

A že na hlídce stojí ta nejvhodnější osoba.

Ta, která nejlépe splňovala požadavek na důvěřivého hlupáka, věčně se šťourajícího svalnatým prstem v nose.

V duchu se tomu nebohému zvířeti omlouvala. Žádný tvor si nezaslouží být nedobrovolně pod vlivem magie. Na druhou stranu: jestli nemá jet hned zítra dostihy, tak si ten kůň aspoň odpočine.

„Hotovo?“ zeptal se Paleček.

„Hotovo,“ přikývla. A myslela přitom na ten první, skrytý plán, který už nějaký čas běžel.

A ten čas už se završil.

„Tak se pohněte,“ zavelel malý šéf. „Vyveďte tu kobylu. Co venku? Nejde už nějaký další zatracený hlídač? Celou dobu vám povídám, že se se vším moc zdržujete.“

„Jde.“

„Aha. Tak – cože?“

„Hlídač, šéfe.“

„Tak ho vezmi po hlavě.“

„Rozkaz, šéfe.“

Loupežník pootevřel vrata, aby se přichystal.

A právě to byl čas, určený k tomu, aby se spustilo Žabinčino narychlo připravené kouzlo.

Nejlépe se působí na líné přemýšlet. Nemusí být v jádru hloupí; lidé, kteří mnoho inteligence nepobrali (a nemohou za to) se tak snadno nechytí. Ale lenoši uvěří všemu, protože jsou líní předkládané zkoumat.

Žabince stačilo jen pověsit do prostoru před stáj magický závoj, který čekal, až jím projde ta správná, očekávaná osoba.

Nikoho neproměňoval, nic nezačarovával.

Jen z určitého úhlu pohledu měnil obraz.

„Jejda!“ hlesl muž u vrat.

„Co se děje?“

„Já nic nepil. Ale on asi něco snědl.“

„Co blázníš? Co hlídač?“

Žabinka zatajila dech, i když podle zvyšujícího se hysterického napětí v loupežníkově hlase už věděla, že uspěla.

„Jo, hlídač,“ ozvalo se ode vrat, „Já se opravdu chtěl polepšit.“

„Co je s tím hlídačem?“ štěkl nespokojeně Paleček.

„Je to obr! A jde přímo sem!“

„Neřvi, prozradíš nás“ okřikl hlasitě hlídku vousáč, za což sklidil ječivou Palečkovu nadávku. Nervozita se rychle rozeběhla stájí a probudila první koně.

„Doopravdy je to obr! Až na půdu,“ zařval další loupežník, když vyhlédl ven.

Někdo tam nahoře leknutím upustil lucerničku. Přistála těsně vedle Palečka a ozářila jeho napůl vzteklou, napůl překvapenou a napůl vyděšenou tvář. Tři poloviny sice oficiálně neexistují, ale Žabinka měla pocit, že právě zažívá situaci, která jejich přítomnost povoluje.

„Hergot, neblázněte, chlapi.“ zařval, co mu malé hlasivky dovolily. Jenže z toho bylo spíš hysterické zaječení, jemuž odpovědělo burácivé vousáčovo:

„Fakt, obr!“

Tohle rozhodně nečekali. Ani víla takový úspěch jedné iluze.

Pak si uvědomila, že historka s obrem, jemuž tehdy Palečka podstrčili, je v jejich myslích stále ještě živá.

„Copak, doběhla tě minulost?“ neodpustila si špitnout mrňavému zloději koní do ucha. Odpovědi se nedočkala.

Povyk ve stáji vzbudil zaslouženou pozornost. Netrvalo dlouho a zvenčí se ozvaly hlasy, některé rozespalé, jiné čilé – a všechny připravené.

„Běžte někdo dozadu. Tři chlapi.“

„Zavolejte Pepu!“

K snídani chci uzenáče.“

Načež se rozlétla vrata a scéně zločinu se konečně dostalo přijatelného osvětlení velkými lucernami hlídačů a čeledínů. Každý z nich držel v druhé ruce velký obušek.

Celý zásah netrval nijak dlouho. Než se stačili lupiči vzpamatovat z náhlé přítomnosti a stejně náhlé nepřítomnosti obra, a než si stihli uvědomit, že by byl lepší variantou budoucnosti, než je čekala nyní, sehnali je do houfu a jednoho po druhém odzbrojili a spoutali.

„Ta copak vás sem takhle v noci přivedlo?“ zeptal se posměšně jeden z čeledínů.

„To ten prcek,“ žaloval okamžitě Kverulant.

Muž se podíval po shromážděných zajatcích. S hrozivým zapraskáním si promnul ruce.

„Já jsem tu jen do počtu,“ zaječel nejmenší loupežník, zatímco jeho druzi pobaveně sledovali představení, které jim pochopitelné nepochopení připravilo.

Oba opravdově malí tvorové ho pozorovali také. Aspoň Žabinka ano, skrytá v nebezpečné blízkosti velkého koňského kopyta, které nervózně podupávalo. Stále měla kolem pasu provázek.

Jiskřičkou ho přepálila. Dala ještě pozor, aby nechytl a nepodpálil podestýlku.

Všude kolem bylo dost rušno, pobíhalo tu mnoho nohou, a tak se raději vydala stranou. Opatrně proběhla dlouhou stájí až dozadu, kde našla otevřená vrátka. Vedla do další budovy, jejíž odér prozrazoval přítomnost jiného druhu užitkové fauny. Rohaté a bučící.

Mohla bych si někde zdřímnout, napadlo Žabinku. Určitě tu mají seno. Dneska to rozhodně nebylo nudné.

Na druhém konci kravína se ozvaly lidské hlasy a víla se lekla. Utekla z uličky a kradla se raději kolem stání. Krávy si jí nevšímaly.

Ani ta obrovská, která stála stranou od ostatních, a u níž se Žabinka zastavila.

„Chvíli si tu odpočinu,“ řekla se zakloněnou hlavou, „Viď že zůstaneš v klidu a nepokusíš se mi ublížit.“

„Tím si rozhodně nebuď jistá,“ ozvalo se z šera.

Víla se lekla a kráva k ní otočila hlavu. Ale její hlas to rozhodně nebyl, protože tenhle Žabinka bohužel hned poznala.

„V klidu určitě nezůstanu a rozhodně se ti pokusím ublížit,“ řekl Paleček a vylezl ze slámové podestýlky.

Něco takového jsem ale mohla čekat.

To byla první myšlenka, která Žabince proletěla hlavou, když před ni v jinak tiché a nehybné kravské stáji náhle skočil Paleček, rozzuřený a s uraženou ješitností.

Ta druhá myšlenka kupodivu zněla: Asi se stávám přebornicí ve fatalistických povzdeších.

„Tys mi to musela provést, viď?“ řekl Paleček vztekle. „A celý plán je v háji. Kvůli tobě.“

Žabinka si uvědomila, že někteří malí si vůbec nepřipouštějí, že prostě jen nevyrostli, a obviňují svět kolem sebe z přerostlosti.

„Byl tam obr,“ zkusila.

„Já se podíval. A viděl jsem jen hlídače. Takové triky si zkoušej na lidi, ti ti na ně skočí.“

„Jak koukám, tak ne všichni,“ zamumlala.

Zaslechl to.

„Říkal jsem, že jsem technicky člověk. Jenže prakticky – podívej se na mě, jak vypadám a co dokážu – jsem svůj vlastní druh. S jistou odolností na jistá kouzla.“

Což byla podle všeho pravda. Žabinka vrátila ruku nenápadně za záda.

Velká kráva líně otočila hlavu. V její blízkosti se odehrávalo nějaké časně ranní divadlo, a ona si ho nechtěla nechat ujít. Bylo tu něco velikosti krys a tvaru čeledína a zvláštní děvečky.

Zájem byl oboustranný.

Žabinka se zahleděla přes Palečkovo rameno na hovězí.

Něco se jí na něm nezdálo.

Paleček to považoval za trik k odpoutání pozornosti a přestal si její pohled uvědomovat, protože mu mysl zaplnila touha po pomstě.

Víla zamávala rukou a od prstu se jí vznesly hvězdičky. Vykroužila osmičku.

„Nemysli, že mi nějaké kytičkové kejkle mrňavé holky z louky nějak ublíží.“

Květinová víla nakrčila čelo.

Vlastně si jen chtěla dodat odvahy, ale ta věta, i její tón se jí dotkly.

Tohle přece nemusím snášet, pomyslela si. Tím spíš, že ta mrňavá holka je i tak o kousek vyšší než ty.

„Tak kytičkové kejkle, jo?“ řekla nasládlým tónem. A znovu se zahleděla přes Palečkovo rameno.

Promnul si ruce, až mu zapraskaly klouby.

„Vlastně jsem nikdy neměl možnost někoho ztlouct,“ prohlásil. A vykročil k Žabince. „I když jsem vždycky chtěl.“

Vzduchem se zatřpytilo kouzlo.

„Mně neuspíš, ty náno. Copak jsi neposlouchala?“

Napřáhl ruku.

„Já? Poslouchala. Jistá kouzla na mně neplatí...“ zopakovala posměšně, „Tak proč bych jimi měla plýtvat na tebe?“

Došlo jí, proč je ta kráva divná. Něco jí chybělo. A něco zase přebývalo.

Mrak kouzelného prachu se snesl na Palečkovu hlavu.

„Vidíš! Stejně ti nejsou k ničemu,“ zašklebil se, „Nic se nestalo, jenom to tu smrdí jako... jako... Já...“

„...voníš jako čerstvě posečený jetel.“

Ani se nestačil ohlédnout, když se mu kolem pasu sevřely pysky a po těle přejel velký drsný jazyk toho největšího býka, jakého kdy Žabinka viděla.

Historie se opakuje.

„Stejně se dostanu ven. Rychlmmhmee...“

Zamávala mizejícím nožkám na rozloučenou.

Dostane se z toho? Tehdy mu to vyšlo. Takže znovu začne dráždit hovězí vnitřnosti? Nebohé zvíře zjankovatí a skončí na jatkách?

Býk opravdu začal být nezvykle čilý.

Nebezpečně čilý.

Praskot rozbitého stání přilákal dva čeledíny. Zkušeně, a proto opatrně se připlížili k jankovitému zvířeti, obhlédli stav ohrady, která je od býka oddělovala, a usoudili, že už je na čase zasáhnout.

„Budeme potřebovat to silný lano,“ řekl jeden, „Skočím pro něj.“

„Co blázní?“

Druhý bleskurychle uhnul před rychlým výpadem ostrého rohu.

„Asi zase něco sežral. Pamatuješ, jak na jaře vyrazil ta vrata? Mysleli jsme, že se pomátl – a pak se ukázalo, že sežral tři keříky pálivých paprik. A strávil je, možná i včetně té plechové motyčky, co jsme ji nemohli najít. To je starej nezmar, tenhle bejk. A taky plodnej.“

Natolik měla o provozu farmy tušení, že ji poslední věta ujistila o ničím nenarušovaném ozdravném pobytu bývalého králova rádce.

Ano, dostane se ven.

Až zdolá přes třicet metrů střev v nevábné společnosti dobře známého obsahu.

Žabinka opatrně přičichla k vlastnímu rameni, nakrčila nosík a polkla, aby udržela žaludek i jeho obsah na svém místě. Luskla prsty a pokropila se konvalinkovou vůní.

Na chvíli to musím vydržet, než někde najdu klidné místo, kde se budu moci vykoupat. Ten malý smrádek to tak jednoduché mít nebude. Ale v jednom měl přece jen pravdu. Jo, človíčku, malí si musí pomáhat, ušklíbla se.

Sami.

 

© 2012, napsáno 2012, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2012

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist