Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola druhá

 

předchozí kapitola

Vernejské císařství se na první pohled tvářilo jako stabilní bohatá říše, dokazující svým vesměs mnohem menším a slabším sousedům blahovolnou moc a ekonomickou sílu. Působilo tak i při detailnějším náhledu, ale pravá skutečnost byla jako vždy mnohem složitější. Problém tkvěl v politickém uspořádání, jak Melvyn dobře věděl. Zemi vládl, řídil a symbolizoval vždy císař. Obklopený rádci a nohsledy, všichni ale dobře věděli, že jim naslouchá na půl ucha. Všechna rozhodnutí byla podřízena jeho vůli a nikdy se s tím nikdo nepokoušel nic udělat. Úředníkům takový stav vyhovoval, lidu se nikdo neptal. Ale – jak zasvěcení dobře věděli – situace kráčela mílovými kroky ke katastrofě.

Z dlouhé řady císařů a císařoven Kornélie nijak nevystupovala. Byla mladá, ale mnoho jejich předchůdců začínalo ve stejném věku (nejčastěji odstraněním rodiče), neměla praxi, zato teorie se jí od dětství dostávalo víc než dost. Na trůn se dostala po nešťastné příhodě, která se jejímu otci, jednomu z trochu osvícenějších vládců, stala při lovu daleko v hraničních horách. K ruce měla sebranku všeho schopných rádců (i když dvěma z nich nechala useknout hlavu hned po korunovaci), sama za nimi nijak nezaostávala.

Naštěstí se podařilo nastávající hrůzovládu zastavit hned v počátku. Melvyn věřil, že do měsíce bude všechno jinak. Spiklenci se chopí moci, propustí politické vězně a zahájí reformy.

Kdo teď vlastně vládne – a kdo by vládl, kdyby spiknutí přece jen selhalo – Verneji? Uvažoval o tom už dříve (a nebyl sám), jenže nikdy se k uspokojivému výsledku nedobral (ani v tom nebyl sám). Mohla to být armáda, představovaná ctižádostivými veliteli. Byla dostatečně silná, zvláště generál Rador byl mezi muži svých jednotek oblíbený. Stejně jako císařovnin bratranec Krispin, který se od své příbuzné, jíž dobře znal, držel raději stranou.

Na druhé straně byli rádci a ministři, kněží hlavního chrámu, úředníci císařského dvora, ona obvyklá směs korupčníků, prospěchářů i šedých eminencí. Z ní se v posledních letech vynořilo několik jmen. Obřadník Lykstrom, vrchní latmarský správce Cioskotta. Také rádce Constaro, podle některých jeden z důležitých a nebezpečných císařovniných mužů. Podle druhých (a Melvyn s nimi souhlasil), muž pracovitý a nesobecký, jehož tvář málokdo znal. Ne snad, že by se snad skrýval, ale obličeje těch, kteří s pompou nevystupovali na veřejnosti, těch, kteří se vyskytovali jen ve skupinkách poradních sborů, kteří opravdu pracovali, byly zaměnitelné.

Pokud jde všechno jak by jít mělo, pak většině jmenovaných už zvoní hrany. Spiknutí a jeho představitelé mají pečlivě připravené plány, různé varianty vývoje situace a očekávané události. I když to chvíli potrvá, než se rozpoutaný chaos uklidní.

Jenže do té doby se Melvyn, nástroj revoluce, musí ukrýt.

Ohlédl se.

Na obzoru se zatřpytila vzdálená střecha hlavního chrámu, pokrytá lesklým plechem. Melvynova duše k ní naposledy zalétla, bohové vědí jak dlouho potrvá, než se bude moci vrátit. Nechává za sebou všechno, celý život, zůstal mu jen strach a nejistota. Snad ne na dlouho.

Jistí moudří mužové dokázali předpovědět budoucnost mnohem lépe, než kněží vykládáním obrazců v písku. Nesledovali boží znamení, všímali si nálad obyčejných lidí. Věděli, jaká je situace v okolních zemích, plánovali, získávali kontakty a spolupracovníky. Melvyn se stal jedním z nich, když ho oslovil stařec na tržišti; obvykle s ním jen prohodil několik slov o počasí, postěžoval si na stoupající ceny nebo na nevděčné příbuzné. Před několika měsíci ho ale zničeho nic pozval do výčepu v nedaleké zapadlé uličce a toho dne se život mladého muže obrátil naruby. Otočku dokončil dnes definitivní tečkou za větou. Obsah další sentence Melvynovy existence visel na vlásku. Podařilo se mu sice bez problémů uprchnout, měl snad víc štěstí, než s jakým počítal, ale dobře věděl, že na náhody spoléhat nesmí. To, co naopak musí, je dobře se schovat, tam, kde by ho nehledal ani nejbližší přítel.

Ale kam?

Nepochyboval, že zpráva o atentátu se rychle roznese, a že jednak jistě vysoká odměna, jednak loajalita, strach a vztek některých přisluhovačů, kteří přijdou o místa, vyžene po jeho stopě nespočet lovců. Alespoň na čas tedy musí zmizet. Netušil sice kudy a kam, ale věřil, že pokud bude dostatečně daleko od hlavního města, novější zprávy doběhnou ty první, pohltí je a na konci bude on jako hrdina.

Nebo aspoň živý.

Kráčel nepřetržitě několik hodin, a cesta otevřeným prostorem, na jaký nebyl z města zvyklý, se zdála nekonečná a nevedoucí nikam. Docházely mu síly. I když věděl, že ještě nenabral druhý dech, toužil teď někam zalézt a zdřímnout si. Zaspat nervozitu novopečeného královraha. Jenže příroda kolem mu byla cizí, bál se, že ho pod keřem kousne jedovatý had, že nenápadná kaluž bude skrývat hlubokou bažinu a suché drny zase hnízda agresivních včel.

Střechy hospodářských stavení málem přehlédl. Lekl se, ale změnit směr už nemohl. Nejen proto, že si nohy s definitivní platností řekly o pauzu. Jak polekaně trhl hlavou, vzbudil tím pozornost ženy, skloněné nedaleko. Ani by si jí nevšiml, kdyby se nenarovnala a nevystoupila tím ze stínu hustého křoví.

Zaclonila si rukou oči, aby mohla příchozího poznat a podle toho pozdravit, nadechla se – a když zjistila, že proti ní stojí cizinec, polkla pozdrav a naklonila hlavu trochu na stranu.

Nebyla stará, vlastně to bylo sotva dospělé děvče s modrýma očima ve snědé, trochu ušmudlané tváři, s hnědými vlasy, sepnutými v praktickém drdolu. Seprané a vyspravované šaty, pevné kotníčkové boty se špičkami okopanými došeda. Ale nebyla to žádná Popelka ani lehká holka z předměstské špeluňky, nehty měla sice na krátko zastřižené, ale ošetřené. Prostě ji vyrušil uprostřed práce (podle všeho čistila pramen nebo tůň, kterou křoví ukrývalo) a nemohl samozřejmě čekat, že bude upravená, s večerním účesem a poprášená parfémem.

„Co jsi zač?“

„Já… já,“ nečekal, že na něho vyrazí s tak přímou otázkou. Vlastně vůbec nepředpokládal, že by v dohledné době s někým promluvil.

„Jsem řemeslník z Latmaru,“ řekl rychle a zoufale zapátral v náhle rozvířených myšlenkách po nějakém doplňujícím upřesnění, které by zvědavý pohled ukojily.

„Truhlář,“ dodal, načež si uvědomil, že zrovna tuhle profesi by tu mohli potřebovat, „Tedy: vyráběl jsem luky a samostříly,“ vysypal ze sebe rychle. Náhodou to byla téměř pravda, před časem skutečně v jedné takové dílně pracoval, jenom veškerá jeho činnost v oboru spočívala ve skládání dřeva a zametání podlahy.

Naklonila hlavu na druhou stranu a s nejistým úsměvem ve tváři si ho prohlížela. Přimhouřila oči a potom je doširoka otevřela, takže zazářily v ušmudlané tváři jako dvě velká modrá jezera.

„Řekla bych, že to tak není,“ řekla spíše pro sebe, „Nikdo z města sem nechodí pěšky a sám. Řekla bych, že jsi nějaký zloděj, co ho na trhu chytli, jak strká ruce kam nemá, a ty jsi utekl z pranýře. Nemám pravdu?“

Melvyn mlčel.

„Ale co,“ mávla rukou, „Lidi se živí všelijak. Já musím od rána do večera běhat kolem krav. Ne, že by mi to tolik vadilo. Jenom je to pořád stejné.“

Prohodil několik bezvýznamných souhlasných vět. Únava, kterou na chvíli zahnalo nečekané setkání, se vrátila a udeřila ho do týla; cítil, jak se mu proti vůli zavírají oči.

Musím vypadat opravdu hloupě, napadlo Melvyna. Jako leklá ryba.

„Jmenuji se Veolena. A ty?“

Chvíli váhal, jestli má říci své pravé jméno, netušil nakolik je, nebo se v blízké budoucnosti stane nebezpečně zajímavým, ale dívka si jeho váhání spojila s utajovaným zívnutím a mžouráním. A vyložila si ho víceméně správně.

„Do toho menšího seníku teď nikdo nechodí,“ pronesla jakoby mimoděk.

Poděkoval jí pohledem a když se demonstrativně otočila, ztratil se určeným směrem.

Lehký spánek byl přesně tím, co jeho unavené nohy i unavená mysl potřebovaly. Vyšplhal po úzkém žebříku do patra a zavrtal se do měkké voňavé kupy usušené trávy u dřevěného štítu, mezi jehož prkny a děrami po sucích prosvítalo slunce a kreslilo ve vznášejícím se jemném prachu přízračné zářící linky.

Poprvé od akce na pódiu se Melvyn cítil bezpečně.

Víceméně. Sotva si oddechl, začala ho obtěžovat vlezlá tichá myšlenka na to, že pod střechou sice není vidět, ale sám nic nevidí a kdyby…

Co by, to už mu nenapověděla, protože v tu chvíli usnul.

Nezdálo se mu nic, co by ho donutilo si sen zapamatovat. Žádná znamení, žádná děsivá zjevení mrtvé císařovny. Přesto se probudil náhle, jako z noční můry. Ale impuls k tomu přišel zvenčí.

Vzrušená mluva.

Už předtím do jeho dřímotu vstupovaly do té doby neznámé zvuky farmy. Skřípění rumpálu, občasné zabučení dobytka, kvokání slepic,  bouchání dveří i vrat. Proti setrvalému městskému hluku téměř absence lidských hlasů, takže každé slovo zaznělo jako úder. Paradoxně ho toto neznámo spíš ukolébávalo, než rušilo. Patřilo k místu.

Stejně jako dusot koňských kopyt.

Kdyby ho nenásledoval hlasitý pozdrav a kdyby odpovědí nebylo  vyvolávání pána domu. Kdyby nezačal štěkat pes a neštěkal výhružně, ne jako když zdraví souseda. Jako když varuje neznámého návštěvníka: Dej si pozor, tady hlídám já.

Melvyna to dokonale probudilo: na farmu přijeli cizinci. Vyhrabal se ze sena a skulil se ke štítu. Opatrně vyhlédl škvírou mezi prkny.

Tříčlenná jízdní hlídka, podle insignií z latmarské městské stráže. Tady by být neměli.

Možná jsou jenom na výletě. Třeba honí nějakého skutečného kapsáře, který utekl z pranýře.

V každém případě byla jejich přítomnost nebezpečná, i když ne tolik, jako kdyby to byly uniformy palácové gardy. Na okamžik se snažil uvěřit tomu, že situace se v hlavním městě už změnila a ty muže vyslala nová vláda, aby zajistila Melvynovi bezpečí. Jenže tak rychle to jít nemohlo.

Snažil se hovoru porozumět, ale vzdálenost a seno kolem uší mu vůbec nepomáhalo. Viděl jen vysokého muže, nejspíš Veolenina otce, jak krčí rameny, jezdce, rozkládajícího rukama – a dívku, která vyšla z domu se džbánem v ruce. Velitel hlídky se napil, předal nádobu dál, promluvil a –

„Viděla jsem ho,“ řekla Veolena vysokým a jasným hlasem, který bez problémů dorazil až na seník, „Co provedl?“

Hlídka seskočila z koní. Tasila zbraně, což farmáře vyděsilo. Mechanicky napřáhl paži, aby odstrčil dceru do iluzorního bezpečí vlastních zad, ale strážní ho ignorovali a rozhlíželi se po okolí. Velitel přistoupil až k němu a přes jeho rameno se začal – podle prudkých gest možná příliš povýšeně nebo naopak převelice rozčileně – Veoleny vyptávat.

Melvyn zatajil dech.

Dívka nebojácně vykročila zpoza otce (k seníku se nepodívala, ale to mohlo znamenat cokoliv, odpoutání pozornosti Melvynovy stejně jako vojáků), promlouvala teď mnohem tišeji. Rozhovor netrval dlouho. Velitel se s každým slovem nakláněl k dívce blíž a blíž, až se zdálo, že ji obejme, ale než se tak doopravdy stalo, Veolena domluvila a  trochu vyzývavě si složila ruce na prsou. Melvyna polilo horko. Nezaslechl téměř nic, jen zlomky slov.

On a Viděla, to slyšel určitě. Ukázala, i tohle dívka řekla. Možná Nedávno. Nebo to bylo Nedala?

Jak tak přemýšlel, ztratil na chvíli kontrolu nad smysly. Zahleděl se při úvahách o vyřčených či nevyřčených slovech do prázdna, když se pak znovu podíval úzkým průzorem ven, nestál už tam nikdo. Ani farmář, ani jeho dcera. Ani hlídka.

Zatraceně!

Mohou už být na cestě k další farmě, nebo se plížit k seníku, každý z jedné strany.

Zavrtal se hluboko do sena, nahrnul si ho nad hlavu i před sebe, nechal si jen malý otvor na dýchání. Jak dlouho bude muset takhle vydržet? Do večera?

Jestli ho dřív nenajdou. Jestli už ho nenašli.

Teď! Dole něco zavrzalo. Mohla to být vrata. Nebo opírají žebřík o stěnu a potichu lezou nahoru.

Nevydržel a opatrně pohnul hlavou, aby se aspoň jedním okem podíval skrz stébla ven.

V otvoru se objevila Veolenin hlava. Rozhlédla se po seníku, objevily se ruce a za chvíli se nahoru vyhoupla kompletní dívka.

„Můžeš vylézt. Jestli tu ovšem nejsi a seskočils na druhé straně, pak jsi idiot, protože tam je teď otec s čeledínem.“

Vyhrabal se ze sena, promnul si nos, aby se zbavil nutkání ke kašli, podvědomě, protože stanul před slečnou, se očistil od stébel suché trávy a prsty prohrábl vlasy.

Veolena si ho pozorně prohlížela.

„Děkuji,“ řekl.

„Nemáš zač.“

Uvědomil si, že se vlastně definitivně prozradil, že měl nejprve hrát svou roli unaveného poutníka, který ani v nejmenším netuší, že farmou projeli vojáci, ale ona nebyla tak hloupá.

„Jenom by mě zajímalo, proč jsi je poslala pryč.“

Pohlédla na něho s lehce pozvednutými koutky úst.

„Říkali, že někoho hledají. Že prý utekl z města a že prý za jeho hlavu bez příslušenství vyplatí deset tisíc a za živého dvacet. Tak jsem si pomyslela: možná, že bych mohla přijít k pěknému věnu. Anebo taky ublížit někomu nevinnému, kdo ví? Tak jsem se zeptala, cože to provedl. Víš, dvacet tisíc by mě z téhle díry dostalo možná až do města. Jenže –“

„Co jenže?“ nevydržel dlouhou odmlku, která mimo jiné smazala úsměv ze Veoleniny tváře a nahradila ho výrazem ledové královny.

„Povídali, že ten muž probodl císařovnu Kornélii. Že ho hledají po celé zemi, protože uprchl z města.“

Melvynovi zaskočily sliny a rozkašlal se.

Považoval tajný a soukromý únik z nebezpečného místa činu za mnohem lepší variantu, než jakou naplánovalo Číslo Tři. Lepší, než byl původní návrh spolku.

„Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale objevil ses tu brzy potom. A přišel jsi z Latmaru. Docela podezřelá náhoda, nemyslíš? Ne, že bych tě chtěla nějak podezřívat.“

„A kdybych opravdu zabil císařovnu?“

„Pokud jsi ji opravdu zabil ty, potom – nemám ani dvě stě zlatých, ale kdybych mohla, dala bych ti dvě stě tisíc.“

Přesně jak tradice a normy lidského chování velí, otevřel Melvyn ústa a překvapeně vydechl. Veolenina slova ho zaskočila.

„Proč?“ zeptal se po chvíli.

„Protože si to zasloužila,“ řekla dívka jedovatě.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist