Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola třetí

 

předchozí kapitola

Mírně zvlněnou krajinu polévaly zlatavé obilné lány. Hlavní město i farma Veolenina otce už dávno zmizely daleko za obzorem a Melvyn cítil, jak se mu začíná mnohem lépe dýchat. Hluboké koleje prašné cesty mezi pšenicí ho vedly neznámo kam, nikdy takhle daleko mimo město vlastně nebyl, ale zatímco dříve při občasných výletech za hradby považoval otevřenou krajinu za nepřirozenou a naštěstí jen dočasnou, tentokrát ho uklidňovala. Jenom se nemohl zbavit dojmu, že ho někdo stále pozoruje. Věděl, že je to nejspíš jen pocit viny a strach z dopadení, jemže iracionální pocity nepřejdou jen proto, že víme odkud přišly. Snažil se je zahnat, ale čím více se snažil myslet na něco jiného, tím rychleji se myšlenky na vraždu vracely. V různém pořadí a v rychlých zkratkách mu mysl přehrávala události posledních hodin, až najednou všechno přebila ona absurdní situace na farmě.

Díkybohu za ženskou žárlivost.

Nepochyboval, že kdyby probodl nějakého špinavého pouličního zloděje, Veolena by neváhala. Bylo v ní hodně přímé spravedlnosti. Ale císařovna… to bylo něco jiného. A nešlo o nic víc, než o to, že všichni Veoleně dostupní mládenci byli zbláznění do Kornélie; podle pěstěné tvářičky a nicneděláním udržované postavy posuzovali ostatní děvčata. A dávali to najevo, i když to většinou nemysleli zle. Farmářská dcerka ale začala, jak už to bývá, nedostižitelný ideál nenávidět. Nebyla sama. Ani venkovští mladíci nebyli sami; o dívce na trůně si prozpěvovali vojáci při pochodu – a nebyly to zcela výjimečně písně, vyzdvihující ty přednosti, o nichž od společnosti žen delší dobu odloučení muži tak rádi hovoří. Mladí pánové v uniformách se před svou vrchní velitelkou toužili blýsknout a nemálo z nich snilo o záslužném činu, který je vynese až do blízkosti zatím nezadané krasavice.

Melvynovi tak Kornélie paradoxně zachránila (aspoň na čas, napovídaly vyděšené myšlenky) krk.

Teď už to bylo jen na něm, vlastně na jeho nohách, a uprchlík jim nedával nijak odpočinout. Pospíchal, aby se co nejrychleji dostal z obilných lánů do přívětivějšího prostředí. Čili do takového, kde by se mohl rychle a bezpečně skrýt, kdyby se někdo blížil. Někam, kde jsou stromy, hodně stromů. Ne jen jeden jako tady, ohlédl se po vysokém osamělém dubu, který z malého návrší shlížel na krajinu. Spousta stromů, temné stíny a jeskyně, cestičky hustým křovím.

Takový hustý les je vlastně jako město, napadlo Melvyna (nikdy v žádném hvozdu nebyl) a zasnil se. Má své ulice a uličky, bezpečné stěny a spoustu obyvatel, kterým je v podstatě jedno, co dělají jejich sousedé. Stačí se držet v ústraní a nikdo si vás nevšimne.

Ze snů o vytouženém bezpečí ho vytrhlo něco, před čím se tady jednoduše ukrýt nemohl.

Na polní cestě před ním cosi zvedalo prach.

Nebyla to kopyta, rozhodně ne kopyta koní jízdního vojenského oddílu. Oddechl si. Přesto chvíli váhal, nemá-li skočit do obilí a tiše počkat, až projedou kolem a zmizí na druhé straně.

Neudělal to. Nenapadala ho žádná výmluva pro případ, kdyby ho v poli objevili. Stoupl si jen na stranu, mezi modré chrpy, které cestu lemovaly, a čekal. Brzy se nad obilím objevil dřevěný rám, pohupoval se v kulhavém rytmu nepříliš pravidelné cesty, a chvíli nato vyjel ze zatáčky malý dvoukolák, tažený oslem. Vedle něho kráčeli tři lidé, od pohledu venkované, dva muži a jedna žena. Nevypadli nijak nebezpečně.

Vozík dokodrcal až k Melvynovi. Zastavil. Osel si odfrkl a líným pohledem zkontroloval, jestli pocestný nedrží v ruce něco zajímavého k snědku. Muž chytil tahouna za ohlávku a snažil se popohnat k další cestě, přitom kývl Melvynovi na pozdrav.

Zvíře si postavilo hlavu. Jeho pán mu s ní ještě několikrát trhl, pak vzdychl nad marností svého počínání a světa vůbec, a ohlédl se k obzoru. Znovu si povzdechl.

„Promiňte,“ řekl nešťastně Melvyn, „Nechtěl jsem vaše zvíře nijak… to… vyděsit.“

„Ale houby,“ zazubil se omluvně muž, „Ten pacholek si staví hlavu každou chvíli.“

Poplácal osla po hřbetě, utřel si dlaň do kalhot a natáhl ruku k Melvynovi.

„Víte, my cestujeme do Latmaru se zbožím,“ řekl, „Já jsem Doufar a tohle je můj bratr a jeho žena.“

„M… Marko,“ plácl rychle Melvyn. Na okamžik ho napadlo, že by nešťastného klopýtnutí v řeči mohl využít jako kamufláže. Vzápětí to zavrhl, nebyl si jist, zda se dokáže kontrolovat.

Doufar ještě chvíli nezávazně tlachal, bylo vidět, že nijak nespěchá, což Melvynovi nepřidávalo na klidu, a že je nadmíru zvědavý, což mladého muže znervózňovalo ještě více.

„A kam máte namířeno, smím-li se optat?“

Téhle otázky se Melvyn bál a nedokázal se na ni připravit. Nemohl jen tak tvrdit, že si vyrazil na výlet, že se jen tak prochází, protože mu to doporučil doktor. Přesto ho – na poslední chvíli a v náhlém osvícení, jak se už stává – něco napadlo.

„Nesu zprávu. Dopis,“ poklepal si na hruď, „od mého pána. Pro –“ významně se odmlčel, protože nápad dostal bezprostřední jednoduché pokračování nevyřčeného příběhu. Jen aby to někdo z těch tří pochopil tak, jak Melvyn zamýšlí.

„Pěšky?“ podivil se Doufar, „Myslel bych, že vy z města nedáte ránu bez koně.“

„Já si většinou dám ránu, jen co na toho koně vylezu,“ přiznal upřímně mladík, „On není to nijak důležitý dopis. Nic obchodního. Spíš –“ v další pauze sklopil zrak a přitom se nepatrně usmál, „je důvěrný.“

Podařilo se mu vložit do poslední věty ty správné ingredience, včetně nepatrné, ale přesto zřetelné ironie zkušeného muže.

Doufarova švagrová spiklenecky mrkla a vyloudila drobný úsměv zkušené ženy.

Melvyn si zhluboka oddechl. Bylo vyhráno. Musela sice svého muže, otevírajícího ústa k doplňujícímu dotazu, dloubnout pod žebra a syknout nesrozumitelnou poznámku, ale další vyptávání už nehrozilo. Na okamžik naopak zavládlo nejisté ticho, jaké při podobných setkání neznámých osob vždy nastane. Všechna témata konverzace byla vyčerpána, až na ono univerzální, na něž dojde vždy. Doufar se podíval na oblohu, pronesl zoufalou větu o tom, jak zítra nejspíš nebude pršet, ale s ránem přijde mlha, ještěže v téhle roční době jsou noci teplé… Po těch slovech, jež skončila rozpačitou odmlkou, se venkovan ohlédl přes rameno. Od východu se plížil soumrak. Nebyly tu vysoké domy, aby v úzkých uličkách střádala temnota, noc přicházela pomalu a klidně.

„Zatracené zvíře. No, jak to tak vypadá, my také dnes už nikam daleko nedojedeme. Měli jsme v plánu dorazit do Latmaru už zítra ráno, jenže se nám cesta protáhla. Zůstali jsme na jednu noc ve vsi u známých. Ale kam spěchat.“

Melvyn společensky přitakal. Přešlápl, protože ho to táhlo dál, soumrak nesoumrak, někam k vytoužené lesní skrýši. Obával se jen jediného.

„Nepřečkáte noc s námi? Dneska už stejně nikam nedojdete?“

On to prostě musel navrhnout! A když odmítnu a nebudu mít – a u všech démonů já nemám – logickou a srozumitelnou výmluvu, začnou se znovu vyptávat a kolem projedou další pronásledovatelé… Stejně se dřív nebo později kontaktu s lidmi nevyhnu. A ten první, setkání se Veolenou, vlastně dopadl dobře.

„Proč ne,“ usmál se. Oni ještě nic nevěděli, představovali vlastně pro Melvyna ostrůvek starých včerejších časů, kdy měl hlavu plnou plánů, představ a slov, ale to nejdůležitější, které se mu pomalu vypalovalo do myšlenek jako cejch, v nich nebylo.

Vrah.

Otřásl se.

Když se neprořekne, možná mu noc, strávená ve společnosti lidí, zklidní nervy.

Doufar konečně donutil osla k pohybu. Možná si zvíře uvědomilo, že už ho žádná dlouhá cesta nečeká, možná ho napadlo, že tady se žádné odměny v podobě hromady chutného sena či obilí nedočká, nebo jen učinilo další tah ve své vlastní hře na psychickou přetahovanou. Melvyn byl za zvířecí zdržování vděčný, protože nepřipouštělo jinou možnost, než se uložit ke spánku tady v polích, poslední lidské obydlí spatřil před více než hodinou, a ti tři to nejspíš věděli. Konečně, jak řekl Doufar, noci jsou ještě teplé.

Rozložili se nedaleko osamělého dubu, který z malého pahorku shlížel na krajinu. Z vozíku se pomocí několika latí a plachty stal ze tří stran uzavřený prostorný stan, před nímž Doufarova nemluvná švagrová, (která se Melvynovi vlastně ani nepředstavila) rozdělala malý ohýnek, aby uvařila rychlou večeři. Její manžel vylovil zpod balíků velkou láhev slabé jablečné kořalky. Nabídl ostatním mužům, potom pod ženiným káravým pohledem vrátil láhev zpátky do úkrytu a začal se jí plést do vaření. Doufar obstarával osla.

Melvyn, který cítil, že kdyby se jakkoliv snažil přiložit ruku k dílu, vždy by překážel a zdržoval, se raději pomalu procházel kolem a rozhlížel po kraji. Stíny se položily na zem a obzor na západě zkrvavěl. Tam někde ležel Latmar a Melvyn se zachvěl, protože mu barva i směr připomněly Kornélii, klesající k zemi.

Bylo to nutné, přesvědčoval se. Jedna smrt výměnou za mnoho životů.

Oklepal se, jak mu po zádech přejel mráz.

Slunce sklouzlo za obzor. Vysoká tráva před dubem se přikryla noční černí, silný kmen ztmavl a vykreslil se na šedomodrém pozadí. Připomínal kýčovitý obraz. Melvyn se odvrátil. Od ohýnku zavoněla polévka; ta vůně zeleniny a koření dokázala ošklivé myšlenky spolehlivě vytlačit. Jenže se rychle druhou stranou vrátily, periferním viděním zaznamenal Melvyn nějaký pohyb, který ho kupodivu vylekal. Vrhl rychlý pohled zpět ke stromu. Nic. Nejspíš ho jen šálil zrak, jak se rychle otočil.

„Pojďte,“ zavolala na něho kuchařka, „Už je hotovo. Dáte si s námi,“ prohlásila oním nekompromisním tónem dobré hospodyně a hostitelky.

Usmál se.

Naposledy se ohlédl ke stromu. A znovu měl pocit, jako by okamžik předtím, než se k dubu podíval, někdo zpoza kmenu vystrčil hlavu a opět se skryl.

Ne. Jakoby se někdo zvedl z trávy a znovu si lehl.

Jakoby…

„Neviděl jste něco?“ zeptal se Melvyn Doufara, který si všiml jeho upřeného pohledu.

„Ne.“

Jenže on to viděl.

Ucítil slabý, ale nepříjemně neznámý strach. Někdo ho pozoroval.

Melvyn opatrně vykročil ke stromu. Snad tam býl nějaký další pocestný, kterého si nevšimli, ale mohl tam být i špeh, nebo gardista, připravující se atentátníka zatknout. Ale i kdyby to byl jen zajíc nebo liška, hlídající si revír, stejně se musel přesvědčit.

Nedošel ani do půli cesty, když se z temného stínu před stromem zvedla bílá pára. Mlha večer? Možná, že na venkově se tak děje a on se leká každého stínu, protože neví, jak to v přírodě vlastně chodí.

Myšlenky vzdělaného člověka ho peskovaly za nepřirozenou slabost. Chodil jsi do škol a umíš víc, než jen číst. Učili tě logiku, mysli tedy logicky.

Co tady může být divného?

Bledý stín.

Vynořil se z té mlhy, chvíli se chvěl v oparu, potom dostal konkrétní a ostrý a lidský tvar. Pohlédl na Melvyna očima, které ještě včera shlížely na zástup poddaných na náměstí. Člověk strnul.

Tohle nemůže být pravda.

Je přece mrtvá!

Císařovna se usmála.

Melvyn zaječel.

Od ohně k němu udiveně vzhlédli. Viděli jen, jak se rozeběhl, s rukama napřaženýma před sebe prolétl kolem dubu a zmizel v poli za ním. Slyšeli šustění a praskot obilných stébel, vzteklý a zoufalý výkřik a jejich náhodný známý byl pryč.

Pohlédli na sebe, pokrčili rameny, Doufar nahlédl za strom a nechápavě zavrtěl hlavou.

Nebylo tam nic, jen veverka, která proběhla po nejnižší větvi a vyšplhala do bezpečí koruny.

Nikdo jiný.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist