Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola čtvrtá

 

předchozí kapitola

Kolikrát ji ještě budu muset zabít?

Hystericky se rozesmál. Tvář, poškrábaná travou a obilnými klasy, ho zabolela. Sykl, setřel si pot a krev a rozhlédl se po krajině, kterou naštěstí zalévalo světlo Měsíce v úplňku. Neviděl nic, co by připomínalo ducha, ať už císařovnina, nebo kohokoliv jiného.

Nebylo to jen mámení? Vidina z pocitu viny? Co na tom záleželo, když strach, který vyvolala, byl opravdový, tak skutečný, jak jen může být. Jiná reakce, než před ním utéct, nepřišla Melvynovi na mysl a když už začal, neviděl jinou možnost, než v útěku pokračovat. Prolétl pšenicí, skutálel se po mezi do kopřiv, vyběhl z nich přímo do trnitého křoví. Znovu do obilí.

Pole se zdála nekonečná. Vnímal je tak už za bílého dne, teď se ten pocit ještě prohloubil. Nebylo to jen tmou. Na nebi svítil Měsíc v úplňku, zaléval krajinu pod sebou nepřirozeně bledým svitem, maloval ponuré stíny, temnější než sama noc. Kreslil bílé přízraky, to bylo ještě horší. Každý z nich mohl být Kornéliiným duchem. Když se pak Melvyn na chvíli zastavil, vydechl, sevřel si břicho, protože ho pod žebry začalo nesnesitelně píchat, a přiznal si, že snad i ono zjevení u stromu mohlo být jen hříčkou světel, objevila se císařovna přímo před ním. S ledovým vyčítavým úsměvem vystoupila z nicoty, stanula několik kroků od svého vraha. Nic víc. Ale i to stačilo. Melvyn se znovu rozeběhl, pryč od své oběti, ať už to bylo kamkoliv.

Rozpalovala ho horečka. Začal se třást v zimnici, čelo mu orosil ledový pot. I když ho zatím potřetí nespatřil, měl pocit, že mu je duch stále v patách. Poplašeně se rozhlížel na všechny strany, pátral po císařovně a hledal úkryt. Nenašel ani první, ani druhé. Obojí potřeboval – aby měl utíkat od čeho a kam. Zůstat na místě mu myšlenky, řízené zčásti pudem sebezáchovy a zčásti lidskou schopností zachovávat paniku, pokud to jen jde, nedovolily. Potácel se obilím, padal přes úzké meze, až konečně dorazil do schůdnějších míst. Nebyla to ona široká cesta, po níž putoval za bílého dne, ale – jak na vlastní lokty, kolena a levé rameno poznal – stezka, vyříznutá v mírném svahu, plném kamenů. Důležité bylo, kam vedla. Uvědomil si to za chvíli, když doklopýtal k jejímu konci, respektive do míst, kde se ztrácela v černočerném stínu.

Tmavá hradba lesa. Možná to nebyl ani rozsáhlý hvozd, snad jen pruh stromů, lemující řeku či cestu, ale to teď nebylo důležité. Hlavně, že tu něco rostlo. Melvyn se bez váhání pustil dovnitř. Nepřišlo mu to jako dobrý nápad, prostě se, jako každé zvíře v nebezpečí, snažil bezmyšlenkovitě ukrýt do nory a nezůstávat na otevřené ploše.

Mezi stromy se uprchlíkovi opravdu ulevilo. Opřel se o nejbližší kmen a chvíli se snažil vydýchávat. Přitom nepřestával sledovat okolí, jenže v lese panovala naprostá tma. Žádný Měsíc, který venku na polích prozrazoval jakýkoliv pohyb. Žádná možnost včasného varování, že se protivník blíží (i když tohle v tomto případě stejně nebylo k ničemu). Sotva ho přestalo píchat v hrudi, okamžitě vyrazil dál. Pomalu a opatrně.

Jak dlouho před ní bude muset prchat? A kdy už přijde svítání? Už musí pobíhat několik hodin, začalo to po soumraku a skončí s prvními slunečním paprsky, pokud ho do té chvíle duch nedostihne. Možná, že se do lesa nepustí, možná…

Ve temnotě spatřil nezřetelnou bledou skvrnu. Vykřikl, ztratil rytmus chůze a zakopl. Když se sebral, nebyl si vůbec jist, jestli to nebyl jen zrakový klam, nebo svit Měsíce, který vykoukl mezi větvemi. Znovu ho bodlo pod žebry, jak začal přidávat do kroku.

Třeba to byla jen náhoda.

Císařovna se objevila nedaleko vpravo.

Proč to, u všech bohů, dělá!

Proč asi?

Potácel se na opačnou stranu, neustále se ohlížel a díky tomu neustále zakopával a ztrácel rovnováhu. Když narazil na úzký vymýcený pás a ucítil pod nohama udusanou hlínu lesní cesty, vrátilo se mu sebevědomí.

Ne na dlouho.

Kornélie vyklouzla ze tmy přímo před ním.

Zaječel a skočil stranou. Padl do ostružiní, lemujícího cestu, po čtyřech se jím prodral na druhou stranu a uháněl pryč.

Stromy, v jejichž útulnou ochranu ještě před několika hodinami věřil, se najednou staly spojenci nepřítele. Měsíc se ztratil za košatými korunami a při zemi panovala absolutní tma. Melvyn neustále zakopával o kořeny, padal do trní, narážel do kmenů. Vrátil by se zpět do polí, jenže ztratil směr; mohl klopýtat od nich, stejně jako chodit v kruhu. Teprve po dlouhé době, vyplněné bolestivým uváděním teorie o neprostupnosti hmoty v praxi, napadlo konečně uprchlíka využít jediný smysl, který ve tmě smysl má, totiž sluch.

Zprvu jím nezaznamenal nic, snad jen občasné zapraskání v korunách stromů. A nepříjemný šum, snad způsobený hukotem krve v hlavě, která si ze střetů se stromy odnesla hezkou řádku boulí a šrámů. Promnul si obličej, sykl bolestí, jak vjel prsty do hlubokého škrábance a zatajil dech. Kdepak, žádné návaly.

Byla to voda.

Ozývala se blízko od něho, snad jen pár kroků tímhle směrem.

Aspoň nějaký konkrétní cíl.

Našel ho brzy. Malý potůček, který poskakoval po kamenech, šuměl a řítil se ze svahu, aby se jeho voda uklidnila, když vplynula do líného širokého toku.

Melvyn si nebyl jist, jestli to, že našel řeku, je výhoda cesty z lesa, nebo nepřekonatelná překážka. Ale nic jiného, než vyrazit po jejím břehu, mu nezbývalo. Naštěstí – ve srovnání s nástrahami temného hvozdu – zdála se cesta kolem proudu jednodušší. Odlesk hladiny rýsoval pevnou hranici mezi souší a vodou. Žádné skryté výmoly, žádné neviditelné kmeny. Záhy ovšem zjistil, že jeho úvaha sice nebyla úplně chybná, postrádala však jednu důležitou veličinu.

Místy byl břeh zrádně kluzký.

Dokud Melvyn kráčel opatrně a dával pozor na půdu pod nohama, nedocházelo mu to, i když tu a tam trochu podjel. Ale soustředil se jen na udržování rovnováhy, proto mu chůze připadala snadnější. Jenže poté ho znovu zaskočil bílý přízrak. Vynořil se na svahu nad řekou, nejspíš tak, aby si ho Melvyn všiml periferním viděním a podvědomě sebou trhl. Zamával rukama a málem spadl do vody, mimoděk pak zrychlil chůzi a málem znovu skončil v řece. Cesta po břehu přidala na překážkách, ale zpátky mezi stromy nemohl.

Nechtěl.

Jak se ohlížel po Kornélii, přestal se Melvyn na půdu pod nohama soustředit definitivně. Sklouzl po jílu, nabral si vodu do boty, ale přece jen dokázal na poslední chvíli udržet rovnováhu a vrátit se pevně na obě nohy. Hladina lákala. Kdyby skočil do vody a přeplaval na druhý břeh, unikl by z pasti stromů a kamenů. Muselo to tam přece vypadat lépe než tady. A i kdyby ne… Naštěstí nemusel spoléhat na vlastní svaly a plavecký um (který, jak si musel přiznat, spočíval více ve vzpomínkách na dětství, než v nedávné praxi). Osud mu přinesl něco lepšího. Zahlédl to v odlesku měsíčního světla na hladině, na padlý kmen to bylo příliš rovné, na most mělo špatný tvar.

Krátké molo a na jeho konci rybářská pramice.

Melvynovy boty zadupaly po prknech, ozvalo se varovné zapraskání. Ignoroval ho, dřevěné desky, které měly nejlepší období za sebou, si nechaly tíhu běžícího člověka pro tentokrát líbit. Rozklepané prsty zaklesl za pevně utažený uzel, chvíli s ním bez úspěchu zápasil, načež zjistil, že když trhne proti tahu, který lano napínal, uzel lehce povolí. Jednou nohou pak stoupl do pramice, zatímco druhou, jako každý, kdo nemá s loděmi zkušenosti, nechal na břehu, takže předvedl ukázkový provaz.

V tu samou chvíli, kdy padl oběma rukama na molo a špičkou nohy zachraňoval odplouvající pramici, objevila se na druhém konci dřevěného můstku Kornélie. Nejprve její přítomnost nevnímal, teprve prazvláštní, absolutní ticho, které přikrylo i šplouchání vody mezi pilíři, ho donutilo zvednout hlavu.

Stála jen několik kroků od Melvyna. Takhle blízko ještě nikdy nebyla. Jen na pódiu, ale to jí přece neviděl do tváře. Soustředil se jen na dýku a na bodnutí. Neviděl, jestli se tvářila takhle: přísně a s ledovým smutkem v obličeji. Ten pohled ho na okamžik zmrazil – a v další chvíli naopak motivoval k bleskurychlému pohybu, k němuž ho přinutilo podvědomí a který vnímal jen jako krátkou intenzivní bolest v zádech. Když odezněla, stál ke svému překvapení Melvyn v pramici, několik metrů od přízraku a ta vzádlenost stále rostla.

Díval se, jak císařovnin duch stojí na molu a jak se vzdaluje. Kornélie nespouštěla ze svého vraha oči, ale na vodu se nevydala. Neztratila se, aby se znovu objevila na druhé straně, nesledovala odplouvající pramici po břehu. Jenom stála. Melvyn chvíli zadržoval napětím dech a potom s úlevou klesl na dno. Vyhrál.

Vlastně ne tak docela, uvědomil si.

Jen získal čas. Ale pro tuto chvíli a v psychickém stavu, do něhož ho pronásledování dostalo, to vítězství rozhodně bylo.

V polospánku, z něhož ho vytrhoval každý hlasitější zvuk a do něhož ho vracelo pohupování lodi na klidných vlnách, mu čas, vzpomínky i myšlenky na budoucnost pomalu splynuly do jediného vjemu zvláštního snu. Strach se v něm kupodivu krčil v pozadí. Melvyn se propadl do zvláštního koktejlu vzdálených hlasů, mlžného oparu a neznámých tváří na známých postavách. Chodící budovy ho bez povšimnutí míjely, stromy otevíraly okenice a pokřikovaly jako obchodníci na tržišti. Proplétal se mezi nimi, odmítal pozvání na čaj a někoho – sám nevěděl koho – hledal.

Když už na to téměř přišel, probudil se.

Svítalo.

Z šedého přísvitu vystoupily strmé stráně, porostlé vrbami, místy pokryté dlouhou travou, po níž mohl neopatrný chodec snadno sklouznout, místy holé, obnažující písčité břehy s černými otvory vlaštovčích hnízd. Pramice se pomalu posunovala po líném proudu, řeka se tu nijak nesnažila a vzhledem k tomu, že v lodi Melvyn nenašel žádná vesla, to bylo jen dobře. Noční události se každým okamžikem stávaly efemérnějšími, ztrácely na důvěryhodnosti a nabývaly kontur tíživého snu. A jako ke každé právě prožité noční můře se k němu Melvynova mysl neustále vracela. Chybělo mu sousedovo rachocení plechovým nádobím, které ho každé ráno probouzelo a navracelo ze snů do normálního světa. Potřeboval něco podobného, proto se rozhlédl kolem sebe. Na řece ani březích nic nesourodého nespatřil.

Teprve, když (tak už to bývá, že na nejbližší místa padne náš zrak až naposledy) zaměřil pohled na pramici, všiml si něčeho, co s zašedlým dřevem a zašlými kovovými částmi ostře kontrastovalo.

Bylo to něco snad ještě podivnější, než přízrak, který ho až dosud pronásledoval. Složený list bílého papíru, zastrčený mezi dvěma prkny lavice. Melvyn se k němu sklonil. Tohle by ho probudit a uklidnit mohlo. A uklidnilo by, kdyby na bílé kartičce nic nebylo. Jenže ji někdo nadepsal.

Pečlivě, jakoby těžkou nezkušenou rukou vymalovanou trojkou a devítkou.

Melvyn se nervózně uchechtl a vzápětí jeho mysl dohonil silou rozzuřeného býka význam toho čísla.

Třicet devítka byl přece on.

Existuje mnoho důvodů, proč na loďce, zakotvené daleko od Latmaru leží papír s tímhle číslem. Mohla to být devětatřicátá pramice nějakého rybářského sdružení, šťastná trojka otce a šťastná devítka syna, kterého zaučuje, mohlo to znamenat cokoliv. Hodnota úlovku, kterou si muž ve člunu poznamenal na jediný vhodný papír, na dopis jenž mu zůstal od minulého týdne v kapse.

Mohlo to být…

Melvyn polkl myšlenku a sáhl pro papír. Vytrhl ho ze štěrbiny a rychle rozevřel.

Ta zpráva nebyla dlouhá. Sepsaná zběhlým písařem malými obézními písmeny s pečlivě vyvedenou diakritikou. Měl pocit, že takové litery už někde viděl, zdály se známé, ale po náhlém, krátkém a intenzivním záchvatu stesku připustil, že je to – tady v téhle venkovské divočině polí, hnoje a sedláků, z nichž nejspíš dovede číst každý dvacátý a psát žádný – nejspíš jen radost se setkání s něčím, co připomínalo město. Ale fatalistické tušení, kterým ten pocit pronikl, se nedalo odehnat. Než se pustil do čtení, přeskočil Melvyn na konec. Byl tam podpis, i když by ho nezasvěcený za takový nejspíš nepovažoval.

Tři svislé čáry.

Už nebylo o čem pochybovat.

Číslo Tři.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist