Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola pátá

 

předchozí kapitola

Strýc Joame opět neměl úspěch v obchodě. I když mu rodina přála, nedokázal se na trhu s rybami chytit. Nejspíš by měl, jako se tak chystám učinit já, navštívit bratrance Rosena v jeho novém domě. Rosen zná ty správné triky a od té doby, co se přestěhoval do menšího města, se mu daří čím dál tím lépe. Zkušenosti z předchozího místa mu dopomohly k velkému bohatství. Zatím o tom mnoho příbuzných neví, proto vyrazím co nejdříve, jen co se Mele vrátí od matky…

 

Nedávalo to smysl. Vlastně ano, měl před sebou návod k další cestě. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že strýc Joame, bratranec Rosen, ani pisatel řádek vůbec neexistují. Byl to jednoduchý kód, k jehož vytvoření Melvyn sám přispěl. Liché věty měly převrácený význam, sudé hovořily pravdu. Hypotetický Joame tedy uspěl, Rosena navštívit nemá, i když by mu zmiňovaný mohl pomoci. Je totiž pod dohledem. Což už všichni vědí.

Další kód se skrýval v obvyklé kombinaci počtu slabik a odečítání od příslušného písmene věty, a směrovaly uprchlíka na okraj vrchoviny, do malého kláštera v zastrčeném údolí.

Nejspíš. Protože sama existence dopisu byla natolik fantastická, že značná část Melvynova vědomí považovala přečtené informace za zpětně dosazené vlastní přáním.

Ne, opravdu nešlo o odložený, ztracený, nebo recyklovaný dopis jakéhosi rybáře. Provedení přišlo uprchlíkovi v pořádku. Šifra mohla putovat jakkoliv, vložena do knih, přenášena ve vzkazech nic netušících sousedů. Propašovali jednou s Číslem Tři tajnou zprávu i na pouliční vyhlášku.

Melvyna děsila její přítomnost na tomto místě.

Řeka se ponořila do širokého kaňonu. Proud nijak nezrychlil, dál unášel pramici středem, nad hladinou panovalo příjemné ticho, vysoko na nebi prozpěvovali přelétali ptáci. Po probdělé noci to byly ideální podmínky pro uklidňující a ničím nerušený spánek, ale k něčemu takovému měl Melvyn daleko. Záhada začala stíhat záhadu.

Znamená to, že předpokládali, že uteče? A že se dostane právě sem? Nebo jsou po krajině desítky takových zpráv? Ne, to by bylo podezřelé. Sledují ho snad? I to by bylo možné, jenže proč ho v takovém případě prostě někdo neosloví? Proč mu nechává v cestě psaní?

Nedávalo to smysl.

Nikdo přece nevěděl, že Melvyn poruší domluvený scénář a uteče z města. A i kdyby se připravili i na tuto možnost, těžko mohli zjistit kterým směrem se vydá. Neměl mimo Latmar žádné přátele, žádné příbuzné, žádná místa, která by kdy navštívil a zapamatoval si natolik, aby o nich komukoliv vyprávěl. Melvyn byl dítě městské dlažby. Mohli ho hledat v uličkách Norky nebo v přístavu Minkos, ne na venkově – a přesto ho našli.

Kouzla.

Nechtěl to říci.

Nevěřil na kouzelníky a mágy, věděl, že všechna ta nadpřirozená paráda, kterou kněží předvádějí veřejnosti, jsou z větší části triky a z menší umění a znalosti, které lidé nemají a kterým nerozumí. Jistě, setkal se s úkazy, jejichž podstata se zdála být nadpřirozená a mystická, ale zázraky přece náležely jen bohům, takže to, co viděl, musela být iluze. Stejně jako v tomto případě. Vysvětlení – až se mu ho dostane – bude jistě průzračné a jasné. Musí být.

Zatím Melvynovu mysl svíral nepříjemně temný mrak pochyb. A náhlé šero jakoby padlo i na skutečný svět; cítil, jak jím otřásl nenadálý záchvěv chladu a okolí potemnělo.

Polekaně zvedl hlavu.

Proud odnesl neřízenou pramici ke břehu, do míst, kde se z příkrého svahu šklebily jizvy sesuvů. Některé už zarůstaly travou, jiné vznikly teprve při posledních deštích. Bylo by – pro Melvyna rozhodně – nadlidským výkonem vystoupit po svahu na břeh. Přesto se o to pokusil, přesněji řečeno chtěl pokusit. Ani v nejmenším se necítil na šplhání po skále, ale kousek po proudu zahlédl průrvu, naznačující, že říční břeh si tu do vody odložil mnohem více materiálu než obvykle. Melvyn zkusil změnit směr zuřivými záběry ruky, ponořené hluboko pod hladinu; i když to byl ten nejméně vhodný styl pohonu, k vytouženému místu se přesto dostal. Ale vysoká, téměř kolmá skalní stěna vrhala nepříjemný stín. To, co považoval za možnou cestu na břeh, se utápělo ve tmě a té se bál. Raději znovu odrazil.

Z napůl uschlého a napůl shnilého stromu, který skomíral v šeru nad hladinou, si ulomil dostatečně silnou a kupodivu stále ještě pevnou větev, kterou teď – na své plavecké kvality celkem úspěšně – používal ke kormidlování. Dříve nebo později musí narazit na přívětivé pobřeží.

Začínal po něm toužit stále silněji. Nebyla to touha po pevné půdě ani po úkrytu, ale záležitosti mnohem přízemnější. Tu první mohl a také řešil okamžitě, žízeň mohl zahnat snadno a rychle. A také to udělal. Voda z řeky chutnala podivně, co ale Melvyna trápilo víc, byl hlad. Od včerejšího rána vlastně nic nejedl, neměl chuť k jídlu, po atentátu čas, a večer, kdy se mu začaly sbíhat sliny nad polévkou, kterou vařila Doufarova švagrová, se objevila Kornélie a Melvyn musel uprchnout. Řeka ale v tomto směru příliš možností neskýtala (leda by si chytil a snědl syrovou rybu, což bylo ještě nepravděpodobnější, než že mu proud přinese košík plný ovoce a láhve vína).

Ovoce. Nejprve nevěděl, proč ho ten příměr napadl, teprve když si všiml, že nepřítomně zírá na svěšené zelené větve, které padaly až k hladině, uvědomil si, že mu ten strom připomíná jabloň. Ústa měl najednou plná slin a hlavu očekávání. Zavedl pramici až k němu, opatrně se postavil a pokusil se dosáhnout na nejnižší větev. Viděl na ní něco zeleného a kulatého, ale i když si stoupl na špičky a riskoval, že přepadne do vody, dokázal konečky prstů chytil jen jeden list. Který přetrhl v půlce.

Melvyn zaklel. Znovu se natáhl, tentokrát se nepokoušel dosáhnout do větví přímo, vzal si na pomoc své nedokonalé veslo. Zašťoural klackem v listí.

Větve se zatřásly a strom shodil plody. Vlastně jen jeden, veliký a rozhodně ne k jídlu.

Do pramice spadl člověk.

Melvyn zaječel.

Ještě na kolenou vytáhl muž od pasu úzkou dýku, druhou rukou chytil Melvyna pod krkem a povalil na záda.

„Pěkně potichu!“

Hodnou chvíli si hleděli do očí, příkaz se neminul účinkem, ale zdálo se, že zapůsobil na celé okolí; ať Melvyn napínal uši jak chtěl, nezaslechl nic, co by muže se zbraní následovalo. Žádné hlasy, zvuk koňských kopyt – jistě před někým utíkal, jinak byl jeho povel nebyl tak důrazný – nic, co by naznačovalo přítomnost dalších osob.

Útočník si to po chvíli uvědomil také. Ostří dýky se stále vznášelo v nebezpečné blízkosti hrdla, ale mužův pohled už nebyl tak výhružný. Nakonec promluvil.

„Nevypadáš na rybáře.“

„T-to taky nejsem,“ koktal Melvyn.

Jeho nefalšované zděšení i očividná bezbrannost útočníka uklidnily. Pustil oběť a sedl si na příď. Zbraň stále v pohotovosti.

„Tak co tu děláš? Bez vesel,“ všiml si.

Přepadený opatrně a mlčky rozhodil rukama. Muž se kupodivu spokojeně zašklebil.

„Takže další,“ řekl. Nepokračoval. Melvynovi sice význam těch dvou slov nedošel, ale v každém případě odfoukly pryč agresivitu.

Odrazili do proudu.

„Mně říkají Verserek,“ řekl muž po chvíli smířlivě, „Vypadá to, že jsme na jedné lodi,“ zachechtal se. Melvyn své jméno přiznal po krátkém zaváhání. Nevzbudilo podezření, i když Verserek měl celkem jasnou představu o tom, s kým si povídá.

„Je to pěkný blázinec. Včera někdo střelil šípem císařovnu. Nebo snad probodl mečem, co já vím. A začalo pozdvižení, začali toho chlapa pronásledovat a pátrat po jeho komplicích. To není jen tak, vetřít se k císařovně. Musel mít spoustu kompliců.“

Zdůraznil to slovo tak nápadně, jak to jen šlo, doprovodil ho ještě významným pohledem, ale Melvyn se nechytil.

„S tím se jako vždycky svezla hromada nevinnejch lidí,“ bylo očividné, že nevinnými myslí vinné jinými zločiny, než politickým atentátem, „A vypukl pěkný blázinec. Jak můžou něčeho využít, tak toho využijí. Zneužijí,“ dodal trpce.

„Souhlasím. Je to čím dál tím horší,“ Melvyn se ocitl jednou nohou na známé půdě, „Císařská moc si uzurpuje veškeré rozhodování a všechna práva. Je málo zemi opravdu sloužících mužů, jako je třeba Constaro.“

Chtěl pokračovat, ale Verserek na něj pohlédl s podezřením.

„Já jsem z venkova,“ řekl váhavě, jako každý člověk, který nevědomky vstoupil na tenký led rozhovoru o oboru, jemuž nerozumí. „Ve městě to možná vidí jinak,“ pokračoval, „Chtějí změny, chtějí do všeho mluvit, ale k čemu to? Nakonec to dopadne jako dneska: proháněním lidí. Ale vždyť by jen stačilo, aby se tam nahoře nesnažili. A bylo by líp.“

Melvyn takové názory dobře znal. Měla je většina lidí, a čím dále od centra moci, tím byly pevnější. Kdyby nás jen nechali dělat svou práci, kdyby jen nevybírali takové daně, kdyby jen mysleli aspoň trochu na nás a tolik nemysleli na ně, kdyby jen…

Všechno to byla pravda. A když se všechna Kdyby sečetla, dávala obludný a pravdivý obraz skutečné situace. Jenže nikdo je nesčítal, žádný člověk neviděl dál, než k hranicím svých problémů.

„Ale to se určitě změní,“ namítl Melvyn.

„Jo. Možná. Někdy.“

Chvíli mlčeli. Pramice líně plula proudem, Verserek si očividně užíval vytouženého oddechu, kochal se pohledem na zelené břehy a ptáky, pokojně poletující nad hladinou. Lehl si na příď s rukama za hlavou a nohama opřenýma o lavičku. Špulil rty, jakoby se chystal zapískat nějakou veselou melodii.

„Tý holky je škoda,“ řekl náhle.

„Proč?“

„Pěkná tvářička to byla. Aspoň něco, když jinak ti šašci vymýšlejí samý ptákoviny.“

„Nemyslím, že by vzhled byl tou nejdůležitější státnickou schopností,“ prohlásil Melvyn pevně. Verserek mu chvíli oponoval, ale hospodskou a kavárenskou politikou protřelého Latmarana porazit nemohl. Takže to nakonec vzdal. Teprve později Melvynovi došlo, že se svou zarputilostí a horlivým politickým víceméně monologem, definitivně prozradil. Verserek si ho tiše vyslechl, načež se ukázal jako muž bez zbytečných řečí, čili praktický.

„Kousek odtud po proudu je Rustum. Dost velké město na to, aby po něm nepobíhali vyvolávači, lepiči plakátů a gardisté. A aby v něm nežilo dost lidí, co si rádi přivydělají odměnou,“ řekl, „Myslím tedy, že nejlepší bude, když si protáhneme nohy.“

Melvyn souhlasil.

Skály na březích pomalu zarůstaly do země, až se ztratily docela a z řeky se otevřel pohled na mírné svahy kopců, táhnoucích se jako zelené vlnobití až k obzoru. Tady už nemuseli pátrat po vhodném přístavišti, stačilo si vybrat libovolné místo. Přivedli pramici do stínu svěšené vrby, kde se Melvyn pevně zachytil ohebných větví, takže Verserek mohl bezpečně vystoupit, chytit loď a povytáhnout ji po dlouhé trávě z vody. Poté se, udiven zvláštní slabostí v kolenou, vypotácel na pevnou půdu i druhý muž.

Na břehu se Verserek opatrně rozhlédl. Vyběhl do svahu, vykoukl do kraje a spokojeně se zase vrátil.

„Nikde nikdo. Nejspíš chytili stopu. Nějakou,“ ohlédl se po Melvynovi, „Takže já vyrážím do Lasece. Mám v té vsi tam pár kamarádů. Co ty?“

„Je to rozumné?“ vypadlo z Melvyna dřív, než si tu větu stačil uvědomit, „Myslím tím – nebudou zrovna po takových vesnicích vylepovat ty plakáty?“

Verserek se zachechtal.

„Asi jo. A jen se otočí, tak je někdo počmárá. V Laseci…“

Zarazil se v půli myšlenky.

„Můžeš jít se mnou. Jestli chceš. Jestli nemáš kamarády, kteří tě schovají,“ dodal otevřeně. Ohlédl se přitom po Melvynovi s trochou podezření, sám nevěřil v opravdovost své nabídky a napůl čekal, že ji muž z člunu odmítne.

„Rád bych,“ odpověděl Melvyn rychle, „Mířil jsem za přáteli, jenže cosi mi říká, že by nebylo nejrozumnější je zrovna teď obtěžovat.“

„Máš asi pravdu,“ usmál se Verserek, „I ti moji by mě taky mohli docela dobře prodat. Žijeme v divné době.“

S tím se nedalo než souhlasit.

„Ale vždycky je kam jít. Tak jdeme, ne? Vím kam.“

„Jdeme,“ řekl Melvyn pevně. Rozhodnutí připojit se k Verserkovi přijal s ulehčením. Ať už byl jeho nový společník zloděj nebo psanec, ať už ho pronásledovali pro cokoliv, pro uprchlíka z Latmaru představoval nedocenitelný poklad.

Společnost.

Potřeboval ji. I přes nebezpečí, které skýtala. Protože musel něco důležitého vyřešit.

„Bude to bezpečné místo?“ zeptal se zničeho nic.

Věděl, že se pro něho svět po atentátu změní. Ale ani v nejmenším netušil, že nový svět bude v první řadě zahrnovat tajemství, a že to, po čem bude Melvyn ze všeho nejvíc toužit, bude jeho odhalení. Ale potřeboval čas. Čas si odpočinout, čas si srovnat myšlenky.

„Naprosto,“ prohlásil Verserek. „A víš proč? Protože tam budou nejspíš jen dva lidé. Ty a já.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist