Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola šestá

 

předchozí kapitola

„No, tak tohle se opravdu povedlo.“

„To tys říkal, že jdeme na úplně opuštěné místo.“

„Vždycky bývalo.“

Z dobrého úkrytu v hustém křoví pod skalním převisem pozorovali Melvyn s Verserkem údolí pod sebou. Mělo být, snad až na nějakého toho králíka, prázdné. Měli jím projít a brzy zapomenout, že takové místo míjeli. Představovalo jen orientační bod v navrženém plánu uklizení se do ještě zapomenutějších míst.

Den a noc kráčeli od řeky a od Rustuma, přespali v opuštěném seníku ve zbytcích starého rozpadajícího se sena (Melvyn si s lítostí vybavil voňavou suchou trávu, v níž odpočíval první den útěku na farmě Veolenina otce) a ráno pokračovali dál. Nepotkali nikoho – a nemuseli se ani nikomu vyhýbat, což považovali za důležitější. Zdálo se, že Verserek nelhal, když tvrdil, že putují do bezpečně opuštěných končin.

Až do chvíle, kdy vylezli na kopec, za nímž Melvynův společník sliboval výběr hned několika skvělých míst k odpočinku, s prameny dobré vody a suchými větvemi k rozdělání ohně. Tady, nebo za dalším svahem, můžeš si vybrat. Než zapadne slunce, budeme si hovět jako v peřinách. Jenže se ukázalo, že první údolí považovali za skvělé místo k odpočinku i jiní.

Kolem nízkých stanů se pohybovali vojáci. Shlukovali se u několik ohňů, Postávali kolem a polehávali ve stínu zakrslých borovic. Hlídali koně. Nevypadalo to nijak dramaticky. Jako by tu tábořila jen hlídka, vracející se do města. Ale hlídku by netvořilo několik set mužů.

Co tu, u všech bohů, dělají?

Zajímalo to i Verserka.

„Poslyš, odtud není daleko k hranicím s Taursií. Tak dva dny cesty,“ řekl.

„Spíš dvě noci,“ poznamenal pro sebe Melvyn. A myslel přitom na tichý a nenápadný přesun – tyhle jednotky nebyly nijak těžce vyzbrojené, a tudíž rychlé. Ale proč?

Vzápětí prozářila chaotické úvahy jasná a logická myšlenka. Protože atentátník může prchnout za hranice. Co uděláme? Pošleme k nim vojáky. Byly to jistě velmi rychlé rozkazy a ti muži teď bezpochyby čekají na povely nového velení. Co jiného?

Nebezpečí ze strany Taursie nehrozilo. Byl to malý státeček, mávající otrhaným vybledlým praporem nezávislosti, který existoval jen proto, protože nikomu za obsazení nestál. Žádné zvláštní zdroje, strategická poloha otupena silnými sousedy, kteří hlídali jeden druhého. Veškerá ekonomika naprosto závislá na vývozu do Verneje. Dislokace tak velkého útvaru tedy postrádala smysl.

Ten dopis.

Neustále se vracel do Melvynovy mysli.

Nastrčili mu ho do cesty snad jen chvíli předtím, než ho nalezl. Nebyl to nakonec Verserek a celá ta historka o úkrytu byla jen zastíracím manévrem, který měl Melvyna dostat až sem?

Ale to je přece nesmysl.

„Vrátíme se?“

Verserka nezatěžoval žádný hřích – nebo se žádným zatěžovat nenechal –, takže se držel praktické stránky věci.

„Nejspíš ano,“ souhlasil Melvyn. Ale nechtělo se mu. Nevěděl proč, jen se prostě nechtěl vracet. Ani ve vzpomínkách, ani po cestě.

Buď to na něm bylo vidět, nebo se i jeho přítel rozhodl nezahodit ušlé míle jen tak zbůhdarma, zkrátka ani po Melvynově souhlasu se Verserek neměl k odchodu. Chvíli pozoroval ležení, něco si počítal na prstech.

„Půjdu to obhlédnout. Možná, že najdu nějakou cestičku. Nebo zjistím, jestli se nechystají balit.“

Nečekal na souhlas. Sklouzl do trávy a vydal se vlevo, kde se přes hřbet dolů do údolí táhla řada keřů. Nijak hustá, mezi jednotlivými rostlinami bylo hodně volného prostoru. Ale proklouznout až k ležení se tudy dalo. A Verserek to možná dokáže. Melvyn se ho snažil sledovat, ale už u první spleti pokroucených větviček ho ztratil. Zahlédl ho až nedaleko jednoho z nízkých, snad zásobovacích stanů, stojících stranou. Opatrně vyhlížel zpoza velkého kamene a potom – Melvyn si nebyl jist, jestli ten pohyb doopravdy zahlédl, nebo si ho pouze domyslel – se prosmýkl k hustému křoví za stany. Téměř až na druhou stranu údolí.

Možná by tudy mohl projít i on. Nezdálo se to složité – jenže Melvyn dokázal odhadnout hranice svých možností. Odhalili by ho, jen co by vystrčil hlavu zpoza první větvičky. Verserka, jednoho z těch, jímž romantičtí městští snílci říkají lesní kapitáni, a praktičtí mužové zákona loupežníci, si nejspíš ani nevšimnou…

Zakřikl to.

K místu, kde naposledy svého druha zahlédl, se blížili dva muži. Obešli hromadu naskládaného dřeva, pozdravili se s vojákem, který cosi kutil u posledního stanu a zamířili na okraj údolí. K drobným lístkům, porůstajícím v pohříchu velkých rozestupech spleť křehkých šlahounů.

Pokud se Verserek v onom křovisku skrýval, bylo to zlé. Narazí na něho. Melvyn s hrůzou sledoval, jak se vojáci blíží, jak kráčí sice klidně a bez podezření, ale zároveň nespouští zrak z okolí. Snad hledali nějaké vyrušení v příliš poklidném odpoledni, možná si odbývali povinnou nudnou hlídku.

Zatím nepřidali do kroku, nevykřikli: Stůj, nebo: Kdo tam. Jenže nebyli ani zabráni do bezstarostného hovoru, běžného u povinnostmi otrávené městské stráže. Ostražitě se rozhlíželi.

Neměl jsem se dávat s Verserkem dohromady. Mám přátele, kteří mi přece nabídli azyl, řekl si uprchlík hořce.

Ale kdybych poslechl ten dopis a vydal se ke klášteru, bylo by to lepší? Možná jsou podobné jednotky všude.

Nebo mám prostě smůlu.

Pokud ji měl, nebyl v tomto případě rozhodně sám.

„Viděli mě.“

Verserek se ozval přímo za jeho ramenem. Melvyn sebou trhl, málem vykřikl, ale na poslední chvíli se ovládl.

„Co teď?“

„Možná to nechají být. Třeba si myslí, že to byl jen nějaký zvědavý místní pasáček.“

Bylo to pravděpodobné, jenže nebyla to pravda. Ke křoví, v němž Verserka zahlédli, se na povel seběhlo několik vojáků, náhodný pozorovatel zřejmě vzbudil značný ohlas. Tábor se během chvíle změnil z místa poklidného podvečerního odpočinku v živé hnízdo.

Bylo to zvláštní. A podezřelé.

Vojáci se na štěkavé rozkazy roztáhli do malé rojnice, jež pomalu postupovala ke skále. Nemířili k ní rovnou, ještě netušili, kde se podezřelí narušitelé nacházejí, ale skalní převis jim (stejně jako předtím Melvynovi s Verserkem) přišel jako jeden z pravděpodobných a vhodných úkrytů.

„Vypaříme se?“

„Za další kopec to nestihneme. Co se tvářit, že jsme tu třeba na lovu?“

Melvyn považoval svůj nápad za docela vhodný (i když měl o lovcích jednak své mínění a jednak jen minimum informací) a jeho druh mu nestačil vysvětlit, že k sehrání takového divadla by potřebovali nejen samostříly, ale také pořádně připravenou výmluvu na to, proč se – když jsou jen obyčejnými a slušnými domorodci – nevypravili hned do tábora, když na něho narazili. Vzápětí na to se totiž ozval výkřik.

„Tamhle jsou!“

Viděli je tedy oba? Nebo jen odhadují, že tu může být víc očí? Nezáleželo na tom. Vojáci se zastavili, hleděli vzhůru a čekali na rozkaz muže, který prošel jejich řadou, zaclonil si oči a chvíli studoval terén.

Verserek poklepal Melvynovi na rameno. Ukázal doleva.

„Okamžitě vylezte!“

Velitel chvíli vyčkával. Potom pokynul dvěma vojákům, ti jen kývli na souhlas a vyrazili s meči v rukou k hřebenu. Uprchlíci se v tu chvíli už plížili stranou, stejnou cestou, jakou předtím Verserek vyrazil na výzvědy. Ale do údolí se nechystali. Jen do vysoké trávy, která přikrývala špinavou strouhu, vyrytou jarním táním a podzimními dešti. Pohříchu nebyla dokonalou tajnou chodbou, vedoucí kolem kopců až do vedlejšího údolí, bylo to jen krátké koryto, ústící kousek odtud.

Nahoře se objevili první muži. Rozhlédli se, zbraně připravené, ale když za hřebenem nikoho nenašli, v dalším průzkumu nepokračovali . Čekali, až k nim dorazí velitel.

„Ztratili se, pane.“

„Najděte je. Rychle,“ důstojníkův hlas zněl chladně.

„Zajmout?“

„Zabít.“

Nezúčastněný rozkaz projel Melvynovou myslí jako nůž.

Žádné nové rozkazy. Něco se zřejmě nepovedlo. Snad císařovna přežila… ale to by se přece nesetkal s jejím duchem. A byl to vůbec duch?

Byl. Melvyn věděl, že Kornélii zabil. Uvědomil si i to, proč vlastně uprchl z města. Ať by se situace vyvinula jakkoliv, bylo velmi pravděpodobné, že se oběma stranám hodí mrtvý i on.

Podíval se po Verserkovi.

Verserek pohlédl na něho.

A jsme v tom až po uši, znamenal ten pohled. Když budeme mít štěstí, budeme. Když ne, nebudeme. Nic mezi tím. Ale zároveň v něm byl i doplňující odevzdaný povzdech protřelého muže: Jako obvykle.

Nenápadně ustoupit už nemohli. Bránit se? I když na to nejspíš dojde, stejně si nepomohou. Možná jen rychleji zemřou. Už zbývalo jediné – pokusit se o útěk. Možná se jim podaří doběhnout mezi stromy a znovu se ztratit. Slunce viselo nad obzorem a stíny se dloužily.

Dřív, než vojáci zareagovali na výkřik toho, který je spatřil první, dali se oba muži do běhu. Pronásledovatele to zaskočilo a uprchlíkům poskytlo náskok. Uháněli k iluzornímu krytu stromů, možná se jim opravdu podaří mezi tenkými kmeny unikat tak dlouho, až uniknou doopravdy. Možná je za stromy opravdový úkryt, v němž je vojáci nenajdou.

Nebyl.

Byla tam jen téměř kolmá skála, jak eroze odloupla kus kopce a svalila ho do údolí. Uprchlíci se zastavili až u ní, v marné naději, že naleznou skulinku, umožňující jim protáhnout se na druhou stranu. Ale nenašli nic, jen houstnoucí tmu. Stáli na východní straně a zapadající slunce tady už nemělo žádná práva. Verserek zaklel a obrátil se, aby vyhlížel pronásledovatele. Právě se proplétali mezi stromy.

„Horší už to být nemůže,“ povzdechl si.

Jeho druh mu neodpovídal. Hleděl do šera před sebou, po zádech mu přejížděl mráz a stékal ledový pot. Nebyl to následek běhu.

„Může to být horší,“ šeptl. Loupežník se po něm ohlédl s ironickým A jak asi? na jazyku – a strnul.

„Myslíš tím, že vidíš to, co vidím já?“

V šeru skály stála žena v bílém.

Usmívala se. Zvláštně, zle – a nelidsky. Verserek chytil Melvyna za rameno a křečovitě ho stiskl.

„Co to, u všech bohů, je?“

Neovládala ho tatáž hrůza jako Melvyna. On prostě jen spatřil bílou postavu, která v žádném případě nemohla patřit živému člověku. Ale strach to byl. Cítili ho i vojáci, dobíhající do stínu. Zastavovali. Ti, kteří běželi s hlavou skloněnou, aby dávali pozor na kameny pod nohama, teď naráželi do svých druhů.

Všichni nakonec ztuhli v nevěřícím úžasu, pronásledovaní i pronásledovatelé, a všechny oči hleděly na ženu, která jejich pohled opětovala. Znali ji – ať už z mincí, nebo z velkých portrétů, jimiž rozkvetl před několika měsíci Latmar při oslavách korunovace nové císařovny. A všichni věděli, že oprášené podobizny teď pověsí u příležitosti císařovnina pohřbu.

Živý obraz neměl dlouhého trvání. Podvečerní ticho prořízl výkřik, to se ozvala paní v bílé, jejíž poslední dlouhý pohled patřil Melvynovi. Chladný nevýrazný výraz se náhle proměnil a duch se pohnul.

V podobě hrůzného bílého stínu s děsivou tváří se Kornélie rozlétla přímo na něho.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist