Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola sedmá

 

předchozí kapitola

Ze stínů vystupovaly obrysy mlčících postav. Bezcílně pomalu přecházely sem a tam, nevšímaly si ani jedna druhé, ani Melvyna. Opatrně, aby neupoutal jejich pozornost, si je prohlédl. Tváře nepoznával. Ani prostor kolem. Nejprve měl pocit, že se nachází v nějakém lese, jenže když se rozhlédl, spatřil stěny nějakého vysokého dómu.

Kde to vlastně je?

Vydal se ke dveřím – nebo k něčemu, co jako dveře vypadalo. Možná, že se venku zorientuje. Možná potká někoho známého. Zatím narážel jen na zvláštně odevzdané tváře. Děsily ho. Až na jednu. Patřila hezké mladé slečně, sice se stejně netečným výrazem, jaký měli i ostatní, ale právě díky němu příjemné na pohled.

Jako krásná socha.

Neodolal a zastavil, aby se pokochal.

Ne dlouho. Dívka se k němu pomalu otočila – a její tvář se proměnila v obličej starého Blomtuma, který obcházíval třídu s připravenou rákoskou, neomylně dopadající na prsty, záda či hlavy žáků. Vzpomínky Melvyna vylekaly. Vyběhl otvorem ve stěně ven na neznámou ulici, vrazil do velkého muže v hábitu obřadníka, a než stačil vykoktat omluvu, všiml si blížícího se zástupu císařských vojáků. Měli podivné uniformy, ale byli to císařští vojáci.

Musí se před nimi ukrýt. Vyděšeně se rozhlížel na všechny strany. Všiml si malého schodiště, nořícího se pod ulici; vedlo k temné vodě široké řeky; snad tam bude nějaká loďka, možná v sobě najde dost odhodlání k tomu, aby se tok pokusil přeplavat. I když na druhý břeh nebylo vidět. A umí vůbec plavat?

Na tom teď nezáleželo. Opřel se o nízké kovové zábradlí, které navigaci zdobilo, a jakoby nic, jakoby byl jen na odpolední procházce, se zahleděl na druhý břeh.

Který tam nebyl.

Temná voda neměla konce. Ale přesto tam někde musel být, hleděl přece na řeku, ne na moře, moře je daleko odtud.

Vojáci přicházeli.

Cítil, jak mu nohy svazuje neznámá tíha. Neuteče jim, takhle rozhodně ne. Ale stále se může ukrýt. Pomalu se posouval ke spásnému schodišti, ještě pět kroků, dva, jeden… A záchrana byla tady, do kulata ohlazené vlhké stupně, po niž musel sestupovat velmi opatrně. Dole bohužel žádná pramice nekotvila. Bylo to zvláštní – tam, kde by ji nečekal, uprostřed přírody, ji – ve chvíli, kdy to opravdu potřeboval – nalezl, ale ve městě, kde říční břehy obvykle věnčila jedna loď vedle druhé, nic.

Možná by mohl předstírat, že tu už od rána rybaří. Možná by právě teď měl jakoby nic vylézt nahoru a tvářit se neutrálně.

Ale nohy ho neposlouchaly.

Vojáci se blížili. Slyšel jejich hlasy, přicházely přímo shora od zábradlí.

Je v pasti. A není z ní úniku. Jedině snad vodou, jenže je to skutečně voda? Neodvažoval se to zkusit. Ti nahoře by přece měli pokračovat dál, tak proč je pořád slyší? A proč je vnímá stále zřetelněji, jakoby stáli hned za ním, což není možné, protože stojí na úzké římse, kam se už nikdo jiný nevejde.

Hlasy zněly už docela blízko.

„Probere se vůbec?“

„Proč by neměl? Jen spí.“

Jasně že spím. Kdybych nespal, nedávalo by nic smysl, poznamenal Melvyn v duchu. A protože jsem si tohle právě řekl, tak vlastně už nespím. Měli by to vědět.

Zakašlal.

Odpovědělo mu ticho, jak Verserek – rozhodně to byl on – a ten, s nímž rozprávěl (byl to ženský hlas) rázem přestali mluvit.

„Melvyne?“

„Ano, Verserku?“ zakňoural.

„Sláva bohu, je při sobě,“ zajásal zbojník.

„Kde to jsem?“

„V posteli.“

Správné slovo ve správnou chvíli. Melvyn se zasmál, zaskočily mu sliny v krku, takže se musel posadit – a už byl definitivně při smyslech. Ty se nejprve musely vypořádat se změtí vzpomínek na neexistující představy snu a myšlenek na podivuhodnou realitu před ním.

Byli tam blížící se vojáci, mající v úmyslu je zabít. A byla tam ona – duch dívky, kterou zabil on. A voda – ne, ta se objevila až později, ve snu. Nebo snad unikli vodou? Žádná tam přece nebyla, jen skála a stín. A rozhodně nikdo třetí, komu patří ten ženský hlas. Ohlédl se po něm.

„Tohle je Laurela. Moje stará známá,“ představil ji Verserek. „Kromě mnoha jiných předností taky hodně dobrá felčarka. Tak trochu kouzelnice, jak zjistila moje pravá noha a levé rameno.“

Melvyn si ji prohlédl.

Nebyla to žádná shrbená babizna. Ani čarokrásná věštkyně z jarmarku. Žena středního věku, ještě docela pohledná, s modrýma očima a černými vlasy. Voněla bylinkami.

Nedržela ho, jak obvykle mívají léčitelky ve zvyku, v posteli. Vnutila Melvynovi jen silný vývar, pronesla několik běžných vět o šetření silami a ztratila se do kuchyně.

V místnosti zavládlo rozpačité ticho. Hlavou mladého muže poletoval zástup otázek. Nějakým způsobem tam v údolí přežili, jsou na svobodě a duch i vojáci zůstali někde daleko za nimi. Ale jak?

„Verserku?“

„Velká sranda to ze začátku nebyla, to mi věř. Ani potom, když jsem tě musel táhnout na zádech až sem.“

„Díky.“

„Nemáš zač. Nechtěl by sis ještě chvíli dáchnout? Ne, že bych tomu nějak rozuměl, ale pokud si pamatuju, tak zdraví lidi obvykle nejsou v obličeji do zelena.“

Melvyn nechtěl. Cítil se slabý a nejistý v kolenou, ale nejspíš to byly jen nervy. A vzduch v Laurelině domě. Nezvykle aromatický, z těch nenápadných vůní se nezkušenému až točila hlava.

„Šel bych raději na čerstvé povětří,“ přiznal se.

Laureliným domovem byla malá roubená chata, stojící na samotě ve svahu vysokého kopce. Údolí pod ní zarůstaly stromy, příroda sem vzhůru šplhala v zelených stráních a přikrývala vše blankytně modrou oblohou. Obzor se vlnil v moři dalších pahorků a temněl lesy.

Jak daleko ho vlastně Verserek odnesl? Krajina mu byla neznámá, jenže to v podstatě mohl říct o jakémkoliv kousku země míli od Latmaru. Rozhodně vypadala jinak, než kopce kolem nešťastného údolí, plného vojáků.

Nemohou být daleko, pokud daleko neutekli. Což v tuto chvíli není tak důležité, jako to, že daleko nebude ona.

„Jak… Co se vlastně stalo? Viděl jsi ji?“ vychrlil ze sebe Melvyn, „A co udělala. Nepronásledovala mě… tebe… nás?“

„Klid. Viděl. A vůbec si tě nevšimla. Aspoň to tak vypadalo. Vlítla přímo na vojáky. Zíral bys, co to s nimi udělalo.“

Verserek se bujaře zachechtal. Nejspíš to pro něho představovalo zábavné představení.

„Chvíli to vypadalo, že už jsou tam duchové dva,“ řekl potom, „Když jsi sebou sekl.“

„Ona mě chce zabít. Já…“

Loupežník mu položil chlácholivě ruku na rameno. Usmál se. V tom výrazu bylo všechno, co se Melvyn bál zahlédnout.

Vím, žes to byl ty, říkal Verserkův pohled, kdo před několika dny na náměstí probodl císařovnu. A zatím mi to nevadí.

„Zabít nás chtěli ti vojáci,“ řekl nahlas, „Ona ne. Možná, že tě jen chodí strašit a žárlí na ty, co tě vyděsí místo ní.“

„Ale…“

Melvyn se ohlédl po slunci. Zatím stálo dostatečně vysoko.

„Nech to být. Laurela ti, co zvládne, vysvětlí. Vypadáš vzdělaně – aspoň polovinu těch slov, cos vykřikoval ze spaní jsem nikdy neslyšel, natož abych věděl, co znamenají – takže si budete rozumět.“

„Ty víš, že jsem…“

„Mluvil jsi, když jsi byl bez sebe,“ řekla za jeho zády Laurela. Melvyn sebou trhl.

„No, já vás nechám chvíli spolu,“ prohlásil Verserek, „Protože mi magické smysly napovídají, že nedaleko odsud na nějakém stole se objevil dobře upravený kus vepřového.“

Nechal je o samotě a v těžkém tichu. Léčitelka čekala, až Melvyn promluví, jenže tomu do řeči nebylo. Události uplynulých dní se vršily jedna na druhou, bez přestávky a tím bez šance se s nimi vyrovnat.

„Bude tě pronásledovat,“ řekla nakonec tiše, „I když to není tak docela normální.“

„To bych řekl.“

„Takhle to nemyslím. Nestává se, že by duch oběti pronásledoval vraha, jehož předtím neznal. Pokud je nespojovalo nějaké pouto, nemůže ho prostě najít.“

Hleděl na ní s nedůvěrou tak zřetelnou, až se musela snížit k mateřskému tónu (o němž věděla, že jen málo mužů doopravdy uklidní).

„Věř mi. Ty věci skutečně existují.“

Musel věřit, i když ještě před několika dny by se jí vysmál. Nebo – věren své slušné výchově – si jen pomyslel něco o pověrách. Jenže svět teď vypadal úplně jinak, než předtím.

Melvyn si uvědomil, že Laurela použila ono slovo, které si nechtěl připouštět ani v myšlenkách – ano, řekla Vrah, – a s ním to ani nehnulo.

Že bych si zvykal? usmál se sarkasticky. Ale pocit viny a strach ho vzápětí dohnali a obdařili hrůzně ledovou sprchou, protékající mozkem po páteři až do prstů u nohou.

Vrah.

Ale to přece nebylo jako probodnout v zapadlé uličce kupce, spěchajícího z trhu.

Ona si nezasloužila žít.

A ty máš právo rozhodovat o tom, kdo si život zaslouží? okřikl ho vzápětí vnitřní hlas. Melvyn ho dobře znal. Diskutoval s ním mnoho dlouhých dnů, během nichž se na akci připravoval. Dokázal ho přesvědčit o tom, že existují výjimky. Že jedna smrt výměnou za stovky jiných je v pořádku. Té myšlenky se držel dosud, ale její obrana pomalu slábla. Můžete si stokrát teoreticky zdůvodnit proč to či ono udělat a můžete se plácat po ramenou, jak je to skvělé a bez problémů – a když to provedete, zjistíte, že všechny ty báječné argumenty a spokojené myšlenky se najednou krčí v koutě a tiše kňourají: takhle to ale vypadat nemělo.

„Ale proč?“ zeptal se, odpovědělo mu pokrčení ramen.

„Proč mě pronásleduje?“ doplnil. Uvědomil si, jak hloupě to vyznělo, ale Laurela si to přebrala správně.

„Nevím. Něco tu není v pořádku. Když jsi ji… Nepodívala se ti do očí?“

Zavrtěl pomalu hlavou.

Kdyby k tomu došlo, nejspíš by nedokázal bodnout. A kdyby i přesto bodl, pak Melvyn naprosto přesně věděl, že by se toho pohledu nezbavil.

Třeba na mne ani nemusela pohlédnout.

„Možná ji přivolávám.“

„To určitě. Ale ne tak, jak si myslíš.“

Čte mi myšlenky, že odpovídá na nevyřčené a já vím, že opravdu reaguje správně? pomyslel si Melvyn. Laurela vzápětí s úsměvem pokračovala.

„Číst myšlenky neumím. Jen cítím to, co cítíš ty. Opravdu cítím, není to žádná fráze. Dar, řekl by někdo. A někdy prokletí, říkám já.

Nemohly to být tvoje myšlenky, co ji vyvolalo. Takhle to nefunguje. Impuls musel vyjít od ní.“

Má pravdu. Vina Melvyna doběhla až tady. Strach pocítil u stromu, kde Kornélii poprvé spatřil.

„Co mám dělat?“

Pokrčení rameny.

„Co máš dělat, netuším. Co vím, je to, že bys mohl něco pořádného sníst, protože budeš rozhodně potřebovat energii.“

Laurela se otočila a bez dalšího odkráčela do domu. Melvyn zavřel ústa, chystající se pronést obvyklou mantru lidí pod tlakem – nemám chuť k jídlu – a vyrazil za ní, protože v tu chvíli mu žaludek taktéž beze slov odpověděl: A já tě začnu bolet, jestli ji nenajdeš. Právě – teď. A apetit se dostavil, k čemuž nejvíc přispěl pohled na Verserka, rozvaleného za stolem a potýkajícího se s velkým žebírkem.

„Tak jste si popovídali?“

„Nedokážu mu pomoct,“ řekla Laurela, „Ale znám nějaké lidi, kteří by to mohli zvládnout. Pošlu vás za nimi.“

„Výborně,“ zajásal Verserek, otřel si rukou ústa a tu pak očistil o kalhoty, „Takže můžeme vyrazit.“

Zvedl se od stolu.

Oba se k němu obrátili.

„Teď hned?“

„Ne hned. Počkáme, až se Laurela sbalí. Budeme ji potřebovat.“

Vytřeštila na něho oči. Zavrtěla nechápavě hlavou a otevřela ústa k protestu.

„Máš na vybranou. Buďto půjdeš s námi – nebo mě můžeš honit jako bílá paní,“ řekl Verserek a jakoby mimoděk poklepal na jílec dýky.

Laurela pohlédla nejprve na Melvyna. Z jeho výrazu vyčetla totéž, co napadlo ji samu: Tenhle usměvavý loupežník by to možná doopravdy udělal. Kdo ví, co se skrývá za širokou tváří a veselýma očima?

Já, uvědomila si. Jeho pocity prozrazují nevkusný vtip – ale také schopnost, byť ne v mém případě, ho proměnit ve skutečnost. Znám ho už léta, a přece jen odhaduji, protože jeho instinkty jsou někdy mnohem rychlejší, než myšlenky.

„Ale kam chceš jít?“ zeptal se Melvyn Verserka, když si Laurela balila nezbytné propriety své profese.

„Nebude se ti to líbit. Ale musíme do města. Někam, kde budeme mít šanci se dozvědět, co se doopravdy děje.“

„Ale proč? Myslím tím – ano, já chci to chci vědět, a chci se té… věci zbavit. Ale proč ty?“ zeptal se Melvyn. A čekal a dočkal se.

„Protože jsem zvědavý.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist