Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola osmá

 

předchozí kapitola

Nari se podle některých lidí dobralo statusu města oním obvyklým historickým omylem, jemuž podlehnou obyvatelé tří chalup, kteří jednou zahlédli kolem projíždět kupecké vozy a usoudili, že jde o úkaz pravidelný a pokud vyjdou příležitosti vstříc, nebudou obchodníci jen projíždět, ale i zastavovat. Což obvykle vede k výstavbě všemožných lákadel a pastí v podobě zájezdních hostinců, tržiště, nezbytných svatostánků nejběžnějších kultů. Nějaký čas se novému obchodnímu uzlu daří, načež dojde k politickým či hospodářským změnám daleko odsud v hlavním městě, a žádní obchodníci už nepřijedou. Jiná teorie vyprávěla (s trochou tajuplného odkašlávání), že se na místě, na němž později Nari vyrostlo, usadil svatý muž, aby se tu věnoval rozjímání. Provázela ho provázela jistá pověst, která přilákala nejen jeho následovníky, kteří se usadili v uctivé vzdálenosti od Mistrovy chýše, ale také oponenty, toužící zkřížit pomyslné meče tezí a logických důkazů. A jejich následovníky, přičemž obě skupiny potřebovaly aspoň minimální servis, následkem čehož vyrostlo město plné moudrých mužů (a šikovných žen, které zajišťovaly přízemně živočišný, ale i pro život mudrce bohužel nezbytný běžný provoz).

Bývalo to slavné město, zřídlo vědění i tajemných sil, vyprávěli si narijští, a jen lenost moderní doby, kdy lidé musí mít všechno pod nosem, z něj učinila to, čím je teď. Ať už měla pravdu jedna či druhá teorie, výsledek byl v obou případech stejný. Malý šedivý zapadákov, obydlený víceméně apatickými obyvateli, jejichž nejběžnějším prvkem hovoru jsou vzpomínky na minulost.

Tři poutníci s nezvyklým posláním dorazili do města po dvou dnech cesty, během nichž nepotkali nikoho, žádné vojáky, poutníky, obchodníky. A žádného ducha. Byly to nejnudnější dva dny, které Melvyn za poslední dobu prožil. První noc ho sice vyděsil kdejaký zvuk, ale kromě několika zvědavých nočních zvířat se neobjevilo nic, co by Melvynovi zavdalo příčinu k bezhlavému a vyděšenému úprku. Tu následující už spal, jako když ho do vody hodí, i když si musel přiznat, že hlavní příčinou nebyly ani tak klidnější nervy, jako spíš odvar z bylinek, který mu Laurela podala. Jak nápoj, tak nezvykle dlouhá nepřítomnost Kornéliina přízraku ukolébaly Melvynovu mysl – a když spatřil narijské střechy a když prošli branou v nízké hradbě, která byla více linií katastrální, než fortifikační, bez toho, aby se na něj vrhlo dvacet strážných, začínal si myslet, že už má nejhorší za sebou. Přežít několik nocí s císařovniným stínem a několik dní, než se změna politické situace převalí celou Vernejí. A bude to!

Mezi domy Melvyn pookřál ještě víc. Vstoupil do prostředí, které znal, v němž vyrostl, a které dobrovolně nikdy neopouštěl. Nebyl z těch, kterým přijde příroda nepřirozená, jen k cestám mimo město prostě neměl důvod.

„Za kým vlastně jdeme?“ zeptal se, když kráčeli po udusané hlíně velkého tržiště uprostřed náměstí. Jeho až nepatřičnou rozlehlost, zdůrazněnou smutným prázdnem, mírnila velká a nízká kašna uprostřed, rozklížená dřevěná napajedla, připravená pro obchodnické osly a koně, a skupinka starých rozsochatých stromů, v jejichž stínu si hovělo jen několik místních staříků.

„Pokud ses už rozhodla,“ dodal. Laurela mu totiž na podobné otázky odpovídala jen nic neříkajícím: „Ještě uvidíme.“ Když pak zahlédla v Melvynových očích nedůvěru, přidala krátké vysvětlení. V Nari má několik přátel, většina z nich se v nadpřirozených jevech orientuje docela dobře. Teoreticky, připomněla. A já musím vybrat takového, který nejen ovládá teorii, ale i teorie jeho.

Tomu Melvyn rozuměl. Na konci jejich pouti musí být nadšenec, jehož předložený problém pohltí natolik, že se nebude zabývat tak malichernými podružnostmi, jako je atentátník, pronásledovaný nejspíš všemi vojáky císařství, ale který se vrhne na řešení problému, protože, ehmmm, podle Plona staršího objekt vnímající subjekt astrálního průniku nemůže vstoupit do interakce s daným činitelem. Což tedy znamená, že pravdou bude Kotacova teorie. Ovšem za předpokladu…

Jestli kdy existoval nějaký Plon starší, Melvyn samozřejmě netušil, stejně tak si musel přiznat, že nemá sebemenší ponětí o odbornících na dané téma. Znal bláznivé adepty zaklínačského umění, věštkyně omámené kadidly i vykladače snů, všechny ty neškodné figurky, které se v Latmaru zabývaly onou pouliční lidovou verzí okultismu; ani jednu ze zmíněných profesí nepovažoval za použitelnou ve světě skutečných nadpřirozených jevů. Měl představu do knih zahloubaných filozofů, pohybujících se na rozhraní dne a noci, mátožných mužů, kteří rozebírají svět na myšlenkové součástky.

„Byli by tu tři vhodní kandidáti. Čtyři, kdybych si troufla hádat se s Tosrienem. Na toho ale nestačím. Vilkovin je pro změnu někdy zvědavý až příliš, takže ano, už jsem se rozhodla.“

Vyrazila pak dlouhými kroky napříč náměstím, oba muže to  zaskočilo a tak ji museli doběhnout.

„Pro koho ses rozhodla?“

Procházeli krátkou uličkou, víceméně neplánovaně vytvořeným průchodem mezi dvěma vysokými domy, honosícími se štuky pod římsami a okenicemi. Na okamžik se propadli do šerého stínu.

„Pro Sanka.“

Verserek zafuněl ukrývaným smíchem.

„Hele, já nemyslím, že je to špatná volba,“ zvedl pak ruce v obranném gestu, protože Laurela po něm hodila ostrým pohledem, „Jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Tak moc nevzpomínej.“

„Kdo je Sanko?“ zeptal se Melvyn, když zahnuli do další ulice. Domy v ní měly okenice s dřevěnými žaluziemi, jednoduchou omítku a ploché střechy dávno zapomenutého slohu. Nari bylo – aspoň v některých partiích – opravdu staré sídlo.

„Filozof?“

Laurela se na okamžik zastavila, aby mohla ve tváři vykouzlit opovržlivý úšklebek.

„Filozof?“ zopakovala posměšně. V Melvynovi to vyvolalo zmatek.

„Tak kdo tedy?“

Mlčela, než dorazili k dveřím ze starého šedivého dřeva s mosazným klepadlem ve tvaru obyčejného kruhu. Žádný mystický symbol.

Tedy ani okultista.

„Copak ty nevíš, kdo má s takovými věcmi největší zkušenosti?“ položila řečnickou otázku. Přitom, jakoby mimoděk, sevřela klepadlo a zabušila.

Netrvalo dlouho a dveře se se slabým zaskřípěním otevřely. Tázavý výraz obličeje, který se v nich objevil se rychle proměnil v široký úsměv.

„Laurelo!“

Bylo to známé – byť v tomto případě poněkud obnošené – roucho, které stáhlo Melvynovy představy okamžitě k zemi.

„Jen pojďte dál.“

Mladý muž jen nevěřícně (a nenápadně, aby si jeho nedůvěry nikdo nevšiml a nevyložil si ji špatně) zakroutil hlavou.

„Kněz?“ zašeptal do Laurelina ucha, aby se ujistil, že opravdu dorazili do správného cíle.

Kývla.

„Kdo jiný?“

Otec Sanko rozhodně nevypadal jako většina duchovních, které Melvyn znal. Snad trochu mu připomínal otce Baunadina, bydlícího v domě přes ulici, který byl laskavý k dětem ze sousedství a mentorsky moralistický k jejich rodičům. Ale jinak znal Melvyn kněze jako povětšinou přísně se tvářící staré muže v róbách, spěchající od chrámu ke chrámu, kněze plamenně kázající i ledově shlížející na kostelní sešlost. Podsaditý, dobře živený Sanko, jehož bříško trčelo výbojně dopředu, vypadal spíš na pekaře nebo hostinského. A v žádném případě se netvářil výhružně nebo povýšeně, jako jeho kolegové z velkých svatostánků v hlavním městě. S úsměvem je pozval dovnitř, nijak se nepozastavoval nad jejich počtem, ani neznámými tvářemi. Byl – jak Melvyn záhy zjistil – obdařen i další anomálií, totiž manželkou. Objevila se, sotva je Sanko zavedl do malé místnosti, sloužící jako pracovna, jídelna i salón zároveň. Na velkém dubovém stole ležela vedle talíře s polévkou tlustá kniha, jednu zeď zdobil ručně tkaný gobelín, zatímco protější stěna hostila mezi dvěma malými okny symbol státní církve. Podle provedení dozajista patřil vysvěcenému knězi, prostor před ním zase prozrazoval, že tam nevisí jen jako povinná dekorace.

„Tak jak jde život poustevníka v divočině?“ zeptal se Sanko léčitelky, když je usadil kam se dalo (Laurelu do nízkého pohodlného křesla) a sám se uvelebil na odřené židli, v jejímž sedáku si za léta vyhloubil důlek.

„Nestěžuji si,“ odpověděla, „A lidé mi rozhodně nechybí. Samozřejmě až na dobré staré známé.“

„Takže sis vyrazila na kus řeči s dobrým starým známým až do Nari. Nebo zkontrolovat, zda pacient bezvýhradně poslouchá lékařovy rady?“

Laurela se zasmála. Melvyn si všiml, jak po ní Sankova žena hodila ošklivým pohledem; kdo ví, zda v minulosti těch dvou nebylo něco, o čem se v lepší společnosti nemluví.

„To víš, že je poctivě dodržuji. A Myrlenka se naučila ty tvoje lektvary dělat tak dobře (a dohlížet na to, abych je správně užíval), že ani nevím, že nějaký žaludek mám. Tak copak tě přivádí?“

Léčitelka s odpovědí nespěchala. Obrátila řeč na někoho, jehož jméno Melvyn přeslechl a které nejspíš nebylo důležité.

Rozmrzele si poposedl.

Jistě, nemohla hned po příchodu začít vykládat o duchu mrtvé císařovny, o jeho zájmu o mladého muže a problémech, které to působí. Představila Melvyna jako dlouho neviděného přítele z velkého města. Kývla hlavou k Verserkovi a Sanko s úsměvem prohlásil, že si na něho tak trochu pamatuje.

„Říkáš, že jste šli od tvého domku až sem pěšky?“ podivil se pak, když se léčitelka oklikami ve vyprávění dobrala až k dnešnímu dni. „Nic pro mně, to ti povím. Pro nikoho, kdo má rád své nohy. Musíte být určitě unavení. Zdržíte se, samozřejmě, nejméně na oběd,“ prohlásil rozhodně. Melvyn se podvědomě ohlédl po jeho ženě, čekal onu obvyklou reakci všech hospodyň, jimž přibudou nečekaní hosté ke stolu, ale Myrlenka ani neobrátila oči v sloup, ani se nezamračila. Naopak se na Melvyna, když si jeho pohledu všimla, příjemně usmála, což jen potvrzovalo jeho podezření o Sankově minulosti; od Laurely si i nadále udržovala odstup.

„Můžete si odpočinout nahoře,“ řekla, „Chvíli to potrvá, než přijde jídlo na stůl – a to dnešní by se mělo jíst horké.“

Verserek zamlaskal. Jak Melvyn o chvíli později zjistil, patřil ten zvuk spíš láhvi vína, kterou při Myrlenčiných slovech postavil Sanko na stůl.

Mladý muž dal raději přednost klidnému pokojíku v patře. Panoval v něm onen vlezlý zápach málo užívaných hostinských pokojů, slabý náznak zatuchliny, přebíjený vůní bylinek a sušených květin, rozestrkaných v pytlíčcích do všech koutů. Větralo se tu jen občas, aby místnost nepokryl prach z ulice, teď ale, když sem knězova manželka zavedla hosta, otevřela také nekompromisně doširoka okenice.

Úsměvem se rozloučila, Melvyn jí odpověděl stejně a když dveře zaklaply, nejprve prozkoumal tvrdou postel s několika měkkými polštářky. Snad byla trochu úzká pro spánek, k dennímu poklimbávání ale sloužila více než dobře. Na chvíli se natáhl, složil ruce pod hlavou a zíral do stropu. Dlouho to ale nevydržel.

Lehká únava, které se přihlásila dole, a která byla v podstatě reakcí na nabídku odpočinku, utekla k někomu jinému, a Melvyn se místo uklidňujícího podřimování začal nudit.

Vstal a vyrazil z oknu. Nebylo nijak velké, ale snadno z něj přehlédl polovinu ulice, na místní komunikace by stačila i větší klíčová dírka. Byly širší, než většina uliček v Latmaru, kolem Nari bylo dost prostoru k tomu, aby mohly bez problémů přibrat v pase. Za plochou střechou domu naproti se tyčila nízká věž, kolem níž poletovalo několik ptáků. Odněkud slyšel tlumený hovor i dobře známé zvuky městského života. Sice zředěné malým množstvím lidí na ulicích, ale po těch několika dnech, strávených v přírodě, si Melvyn konečně připadal jako doma.

Vyložil se, či spíše vtěsnal, do okna a nechal se tou lenivou atmosférou omývat. Dva pokojné předchozí dny mu vrátily klid a tohle už byla šlehačka na dortu, jenž může ten zdejší kněz ozdobit velikou šťavnatou třešní.

Někde dole, mimo Melvynovo zorné pole se ozvalo klapnutí dveří. Vytáhl se ještě trochu, aby člověka, který právě vyšel z domu, zahlédl. Nepodařilo se, ať už to byl otec Sanko nebo Verserek, v každém případě se držel u zdi. Možná že to byla Myrlenka, kráčející narychlo na trh nakoupit, aby nasytila tři nenadále přibyvší krky.

Sotva mu ta myšlenka vytanula, ozval se žaludek, připomínající, že naposledy dostal své ráno. A byl to jen krajíc chleba a kousek sýra, dodal vyčítavě. Melvyn útroby okřikl.

Mám si odpočinout než bude oběd, sdělil svému břichu.

Tak se něčím zaměstnej, odpověděl si, jinak se ti udělá špatně a oběd si nevychutnáš.

Znovu vyhlédl na ulici.

Nečekal, že by na ní došlo k nějaké výrazné, nebo dokonce i dramatické změně, těch měl za poslední dny dost. Chtěl jen sledovat, jak se dřímající kočka otáčí na záda a dřímajícím starcům zhasínají  dýmky. Chtěl se nudit.

Tahle ulice mu to nabízela.

Pomalu si ji prohlížel z jednoho konce na druhý (přesněji až do míst, kam dohlédl, nechtěl se vyklánět z okna a budit pozornost místních kluků). Sledoval, jak na střeše naproti přistál holub a směšnými krůčky přechází sem a tam. Jinak se v širém okolí nehýbalo nic, blížící se poledne se dávalo poznat.

Čas, v němž bezpečně nepotká žádného ducha.

Blaženě se usmál.

Někoho jiného možná ano, musel se vzápětí opravit a úsměv odložit.

V ústí ulice se objevili – a zastavili – dva vojáci. Melvynovi zatrnulo, i když nepatřili ani ke gardistům, ani k jednotce, na níž narazili v údolí. Vypadali stejně šedě, jako město kolem nich, obyčejní venkovští ozbrojenci. Vernejská armáda nedržela mnoho stálých posádek, jen malé strážní oddíly na vybraných místech. Podstatná část vojska se neustále přesouvala zemí, ne proto, aby se připomínala a předváděla sílu, ale z dávné vernejské tradice, podle níž armády vždy tábořily pod širým nebem, aby si vojáci nezvykali na pohodlí. V dobách míru je neustálé přesuny udržovaly v pohotovosti; putovali od města k městu a zůstávali několik dní v divočině, sami mnohdy netušili, kde stráví následující dny.

Města si ovšem někdy vydržovala malé jednotky z vlastních peněz, zvláště ta u obchodních cest, kde vzrůstala pravděpodobnost výskytu lapků a zlodějských tlup. Tihle vypadali na něco takového. Nejspíš se každý den promenují po městě, hrají si na důležité a večer prohrávají žold v laciných hospůdkách u karet. Možná ještě ani nevědí, co se v Latmaru stalo – a nebo je to nezajímá, protože hlavní město je daleko a Nari je Nari. Chvíli tu postojí a znovu vyrazí dál. I na ně přece čeká oběd.

Takové představy Melvyna opravdu uklidnily, tím spíš, že muži rozhodně nevypadali nebezpečně. Nezdálo se ani, že by kolem procházeli z důležitého a zvláštního rozkazu.

A pak se stalo něco, co rázem převrátilo Melvynovy myšlenky a mínění naruby. Co ho přinutilo zatajit dech a nemyslet na záplavu studeného potu, která mu spláchla záda.

Do jeho zorného pole a do blízkosti vojáků vešla Laurela.

Na okamžik si myslel, že prostě oba ozbrojence mine, projde kolem nich bez povšimnutí a zmizí ve vedlejší ulici. Ale léčitelka se zastavila. Nevšiml si, kdo koho oslovil první, jestli muži hlídky ji, nebo ona je, najednou prostě stála u nich a zdálo se, že všichni tři živě rozmlouvají.

Kde tohle zažil?

Ale ano, před několika dny stejně skrytě pozoroval Veolenu, hovořící s městskou stráží, která vyrazila po jeho stopě. Ta dívka je poslala pryč. Co udělá tahle žena?

Snad se jen ptají na cestu. Možná z dlouhé chvíle špásují s první sukní, kterou potkali.

Nebo – ten vpravo naklonil hlavu mírně na stranu, jak to dělají lidé, když se soustředí na vyprávění a nechtějí, aby jim slovo uniklo – naslouchají informaci, která jim vynese povýšení.

Je tady, v tom domě.

Odskočil od okna, protože ten nalevo zvedl hlavu a pohlédl do ulice. Ne přímo na Melvyna, jen jeho směrem a jakoby mimoděk, ale kdo ví… Netuší, že jsou pozorováni a byla by chyba prozradit se. Protože pokud o něm opravdu vědí, budou se možná snažit připlížit potichu, aby zužitkovali výhodu překvapení. Možná počkají na posily, možná vyrazí hned. Možná je to jen náhoda a Melvyn podléhá paranoie. A možná taky ne.

Co teď? Zavřít tiše okenice a sledovat za žaluzií, jak se situace vyvine? Zabarikádovat se a doufat, že místo ozbrojenců přijde oběd?

V to poslední už nevěřil. Byl zrazen – ve chvíli, kdy to nejméně čekal a člověkem, od něhož to nečekal vůbec – a pokud chce přežít, musí jednat. Okamžitě.

Dolů nemohl. Ano, byl tam Verserek (jemuž zatím důvěřoval), ale i ti druzí. Kněz. A copak právě kněží nestáli loajálně za starým císařem i za jeho jeho dcerou, kteří jim umožňovali vládnout svým ovečkám?

Opatrně vyhlédl na chodbu.

Nikde nikdo. Jen zdola se ozval plechový zvuk, vylouděný nejspíš horkou poklicí, kterou právě někdo holými prsty sundal z hrnce a rychle upustil na stůl, aby se nespálil.

Nemohl sejít po schodech a doufat, že se mu podaří vyklouznout ven, konečně, poznal zatím pouze jedinou cestu, a to dveřmi na ulici, na níž čekali vojáci. Možná má knězův dům i nějaká vrátka na druhou stranu, pátrat po nich by ale bylo příliš velké riziko. Jediná dostupná možnost byla tady nahoře. Úzká okna chodby, za nimiž mohlo být cokoliv, ale v každém případě vedly na druhou stranu domu.

Zkusil nejbližší okenici. Otevřela se bez protestů, jen se slabým zaskřípáním. Spolu s ní vpadl na chodbu jasný svit a Melvyn musel přimhouřit oči. Ale ničím se už nezdržoval, přelezl rám, spustil se dolů, chvíli visel, zavěšen jen na prstech a potom špičkou levé nohy nahmatal oporu. Teprve pak se podíval, kam že to úniková cesta vede.

Kousek pod nohama měl udusanou hlínu zadního dvorku, z níž k němu vzhlížela zvědavá slepice.

Začne vyděšeně kdákat, až se pustí a dopadne kousek od ní? Nic jiného mu ovšem nezbývá – a jestli se rozvřeští, co na tom? Než se uvnitř někdo vzpamatuje, stejně už musí být Melvyn za plotem.

Pustil se.

Dopadl kousek od ptáka, který jen pípl úlekem a poodběhl.

Uprchlík chvíli nehnutě sledoval malé dveře, jimiž se na dvorek vycházelo z domu. Neotvíraly se, neježily píkami a meči. Nikdo z nich nevykřikl: Je tady. Ale to všechno mohlo nastat, pokud tu zůstane.

Plot, který dvorek odděloval od sousedního, byl nízký, a Melvyn ho snadno překonal; stejně jednoduše se mu podařilo nikým nepozorován přelézt ještě dvě ohrady, než se ocitl na ulici. To bylo dobré.

Horší už byl fakt, že ani v nejmenším netušil, kde je a kterým směrem se má vydat, aby nevběhl vojákům do rány. Pokoušel se zahlédnout věž, kterou předtím pozoroval z okna, ale nespatřil ji. Vydal se proto nazdařbůh uličkou, víceméně podobnou té, v níž stál Sankův dům, a pátral po vhodné únikové cestě. Zabočil do jedné z ulic, o níž měl představu, že vede na druhou stranu od míst, jimiž do Nari vešel, a ocitl se na širokém schodišti s velkými stupni, které ho zavedlo do nížeji položené čtvrti, která vypadala ještě opuštěněji než střed města. Malá okénka v nízkých domech patřila k nějakým dílnám nebo skladištím. Kolem nich mohla vést cesta ven z Nari. Možná narazí na nějakou malou vedlejší branku – a pak se uvidí. Hlavně že tu nejsou lidé…

Byli. Sotva poslední slovo té myšlenky zapadlo na své místo, vyšel Melvyn z ulice a vstoupil na malé náměstí, které, na rozdíl od velkého pustého prostranství s kašnou, žilo. Pomalým venkovským tempem, ale přece jen.

Dostal se přímo před vrata jednoho z místních chrámů právě ve chvíli, kdy skončily polední bohoslužby.

Lekl se, tím víc, že v zástupu, vycházejícím do slunečného dne spatřil i několik vojáků, ale teď už nemohl vzít nohy na ramena a bezhlavě se rozeběhnout pryč.

Musí využít lidí jako úkrytu. Stejně jako v Latmaru. Jít s davem a pak se ztratit.

Sklonil hlavu, aby se neprozradil při náhodném pohledu do očí, nahrbil se, a jak jen to šlo ledabyle vstoupil mezi lidi. Nebyl to žádný mnohohlavý zástup a rychle se rozcházel všemi směry, musel ale stačit.

Aspoň se nemusím strkat a nešlápnu na nohu nějakému hulvátovi, který se bude chtít hned prát, našel si optimisticky výhodu.

Načež – protože tak už to prostě chodí – na jednu nohu nejen šlápl, ale přímo dupl.

„Promiňte,“ zahuhlal, snažil se přitom stále hledět do země, aby držel svou tvář pokud možno z dohledu. Muž ho uchopil za rameno a trhnutím obrátil k sobě. Melvyn se nahrbil v očekávání úderu, nebo aspoň hrubých nadávek, ale namísto toho uslyšel jen jediné, s neskonalým údivem vyřčené slovo.

„Ty?“

Vzhlédl za hlasem, který dobře znal. Přesto mu trvalo hodnou chvíli, než si ho dokázal zařadit, protože Nari rozhodně nebylo místem, kde by ho očekával.

Číslo Tři.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist