Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola devátá

 

předchozí kapitola

Ano, zdálo se to ještě nevěrohodnější a nepochopitelnější, než zjevení mrtvé císařovny. Daleko od Latmaru, ještě dál od kláštera, v němž ho chtěli ukrýt, v místech, kde by jeden druhého nehledali, na sebe oba narazili. Mnoho nevěrohodných a nepochopitelných věcí se rázem stává věrohodnějšími, když nahlédne za oponu prvotního úžasu.

Stalo se snad něco v hlavním městě? Došlo k něčemu v císařském paláci, aby museli důležití muži revoluce uprchnout?

Číslo Tři se tak nechoval.

Spiklenci – aspoň jak Melvynovi naznačil – o jeho útěku věděli. Měli hustou síť informátorů (z nichž většina ani netušila, pro koho pracuje) a tak nebyl problém vydedukovat, jakým směrem se atentátník ubírá a kde se může objevit. Proto ona šifrovaná zpráva, na kterou Melvyn před několika dny narazil u řeky (a které opravdu rozeseli v různých podobách na všech cestách z Latmaru, jak se domníval). Proto Číslo Tři na rozkaz samotného Čísla Jedna předstíral náhlé zhroucení (neboť pracovní vypětí ve spojení s dramatickými událostmi může dostihnout i pilné úředníky či obětavé rádce) a uchýlil se na radu lékaře na venkov. Vypravil se do Nari. A šťastná náhoda ho přivedla před chrám ve chvíli, kdy se před ním objevil i uprchlík.

Věci to zjednodušilo. Teď. když už po něm nemuseli pátrat, mohli se soustředit na Melvynovu záchranu, jíž se zatím úspěšně vyhýbal. Číslo Tři mu to nevyčetl. Naopak, krátkou – ale o to víc ceněnou – větou jeho počínání ocenil.

„Zachoval bych se stejně,“ řekl, když provedl Melvyna úzkými uličkami za chrámem a vstrčil do dveří šedého oprýskaného domu, „Ale svůj úkol jsi splnil a opravdu nemusíš mít strach.“

Usadili se před zčernalým vyhaslým krbem, v němž se od zimy povalovala ohořelá polena. Číslo Tři si dlouho beze slov Melvyna prohlížel, jakoby zkoumal, zda před ním opravdu sedí mladík, jehož vyslal s dýkou na pódium, a ne někdo, kdo se mu náhodou podobá.

„Tak povídej,“ pobídl ho, když jim tichý ramenatý chlapík, který se neustále držel v blízkosti Čísla Tři a jehož Melvyn do tohoto dne nikdy nespatřil, podal poháry s vínem. „Jak se ti vedlo?“

Melvyn se usmál. Znělo to jako zvědavý dotaz přítele, s nímž se dlouho neviděl, a zvědavý dotaz to byl, jen ne tak nevinný. Věděl, co chce Číslo Tři slyšet.

„Neměl jsem problémy,“ prohlásil srdnatě. A hned se musel přiznat k jistým nedostatkům v informaci. „Víceméně.“

A když na ta slova Číslo Tři zbystřil, pustil se mladý muž do vyprávění. Začal hned za branami Latmaru, zmínil se o Veoleně a o tak trochu nepochopitelném důvodu, proč ho neprozradila, přiznal se k dopisu v pramici i k setkání s Verserkem. Vyprávěl o vojácích v údolí. Všiml si, jak při těch slovech tvář Čísla Tři na chvíli zkameněla. Vynechal tedy většinu detailů, zmínil se jen o útěku křovím kolem skály a vymyslel si pouhé podezření, které o jejich přítomnosti vojáci pojali. O to víc se rozpovídal o léčitelce; ta slova měla hořký nádech, protože od chvíle, kdy ho zradila, uběhlo jen několik hodin.

„A to je všechno? Nesetkal ses ještě s někým?“ vyptával se palácový úředník dál. Neznělo to jako výslech, jindy racionální a chladný spiklenec byl prostě zvědavý. Koneckonců, jeho člověk splnil svůj úkol a prošel půl země, aniž by ho chytili. A to už něco znamenalo.

Melvyn se nadechl.

Měl na jazyku to, co celou dobu vynechával a čem se nezmínil ani v náznaku: přízrak mrtvé císařovny. Ale něco mu bránilo to vyslovit.

„Ne. Rozhodně s nikým důležitým,“ řekl jen.

Uvěřili by mu?

Snad. Ale nebylo to pravděpodobné. Duch zabité Kornélie? Hraje si s tebou tvá vlastní fantazie, Třicetdevítko. Zachovej chladnou hlavu a neber si to tak.

Nebudu si to tak brát, odpověděl si Melvyn. Už jsem ji několik dní nespatřil. Možná už je to za mnou.

„No, nebudu tě už víc unavovat,“ řekl Číslo Tři, „Zasloužíš si odpočinek. Nemůžeme ti teď nabídnout nic opravdu pohodlného, ale není to na dlouho. Pojď se mnou.“

S těmi slovy se rázně zvedl a bez ohlédnutí vyrazil k dřevěnému schodišti v rohu naproti dveřím.

Melvyn ho následoval. S vyplazeným jazykem ho doběhly hlad i únava, které nechala situace daleko vzadu a které teď konečně srovnaly krok s ostatními pocity. Na rozvrzané stupně vstoupil rázně, po několika krocích zvedal nohy jen ztěžka a každý krok doprovázel zívnutím.

Číslo Tři se usmál a otevřel dveře.

Podkrovní místnost se utápěla v šeru a v prachu. Na rozdíl od pokojíku, z něhož Melvyn uprchl, se s koštětem setkávala jen za velmi výjimečných situací. Ale pořádek byl tím posledním, co mladý muž vyžadoval, rozhodující bylo, že šlo o bezpečné místo, vzdálené a skryté všem, koho by zlákala odměna, vypsaná na jeho hlavu.

Uprostřed stál stůl a tři odložené židle, každá jiná. V rohu se o sebe opíralo několik rozvrzaných skříní, dveře jedné smutně visely na posledním závěsu. Malá půlkruhová okna zakrývaly záclony pavučin.

„Není to zrovna dvakrát útulné,“ řekl Číslo Tři, „Ale nebudeš tu dlouho. Jen do noci. Přes půlnoc, než budou všichni opravdu v postelích. Potom tě vypravíme do skutečného bezpečí.“

Melvyn se usmál. Na místo, ani na definici skutečného bezpečí se nevyptával, jednak proto, že byl díky konspiraci zvyklý kvůli bezpečnosti organizace nevyzvídat víc, než měl vědět, jednak proto, protože se cítil bezpečný už nyní. Ano, tam venku po něm jistě pátrají vojáci, možná i prohledávají dům od domu, ale přítomnost Čísla Tři zaručovala, že na to místo nepřijdou. Ne dřív, než bude prázdné. Mladému muži došlo, jak úředník velmi riskuje, že pro jeho vlastní bezpečí dává všanc nejen kariéru, ale i skutečnou existenci. Opravdu to ocenil. Na pohodlí nezáleželo, ani na prostředí. Estetika je krásná věc, ale ve chvíli, kdy jde o život, ustupuje skromně stranou. A ve chvíli, kdy nebezpečí pomine, se člověk většinou v první chvíli také nezabývá faktem, že záclony neladí s barvou stěny. A Melvyn cítil, že nebezpečí teď opravdu pominulo. Věděl, že to jen iluze (a tam venku jsou stále tací, kteří touží po jeho hlavě), ale pro tuto chvíli byl svět za zdmi opravdu daleko. Se vší politikou, se všemi nenasytnými chamtivci, kteří neváhají prodat bližního svého za hrst stříbrných.

Byl opět mezi svými. Mezi těmi, kterým mohl věřit.

Myšlenky mu odběhly v čase zpět.

Tam v kopcích, když ho ošetřovala, už Laurela věděla, že se stará o hlavu, vyváženou zlatem, prozradil se, když blábolil ve spánku. A možná si už tehdy spočítala, kolik by jí mohla zrada vynést. Nebo ji snad navedl loupežník? Třeba to měl v plánu už od první chvíle, kdy skočil do člunu a zjistil – nebo si uvědomil – na koho narazil. A čekal jen na vhodnou příležitost.

Ne, on ne. I když o něm vlastně nic nevěděl, cítil Melvyn, že Verserek – ať už se živil čímkoliv a prováděl cokoliv – je v jádru poctivý člověk. Byla to ona přímá poctivost, která obvykle nemívá nic společného se vztahem k zákonům a majetku těch druhých. Ale byl to jen pocit – a i když se Melvyn občas holedbal, že se v lidech vyzná, musel si připustit, že to není tak docela pravda. Ano, dokázal odhadnout člověka – jenže tato znalost se omezovala na obyvatele prostředí, v němž vyrostl a které dokonale znal. Na lidské mraveniště velkého Latmaru. Mimo něj, tváří v tvář venkovanům s naprosto jinými zvyky a žebříčky hodnot, byl vlastně vedle.

Myšlenky se nenápadně, jak už to lidská mysl dovede, proměnily ve vzpomínky. Melvyn poletoval od jedné k druhé, útržky zběsilého úprku z Latmaru se mísily se vzpomínkami na dětství. Vybavoval si nejrůznější scény; střídaly se chaoticky, spojené jen nepatrnými můstky. Podobná jména, stejné výrazy v obličejích, společná místa, zdánlivě příbuzné situace. Kolébalo to ke spánku, ale pokaždé, když se vzpomínky začínaly měnit ve snění, pokaždé se mladý muž čímsi z dřímoty vytrhl. Ať už to bylo něco, co měl na jazyku a ne a ne si vzpomenout, nebo naopak situace, které si vybavit nechtěl.

A k tomu všemu se mu žaludek stále bouřil hladem. Zapomněl ho zmínit a Číslo Tři nejspíš předpokládal, že Melvyn do večeře vydrží, protože si dozajista dal vydatný oběd. Takže se nakonec všechny příjemné i nepříjemné vzpomínky a myšlenky diskrétně vzdálily, aby udělaly místo jediné: Má sejít dolů a připomenout se? Nebo to není bezpečné?

Nedošlo k tomu ve chvíli, kdy se doopravdy rozhodl, to si později jen zkrátil ve vypravěčské fintě. Ale každopádně se náhle otevřely dveře a propustily dovnitř nerudného tichého chlapíka, jehož poprvé spatřil strážit za dveřmi. Držel v rukou něco, co Melvyn toužebně očekával a co momentálně představovalo nejdůležitější cíl jeho životní cesty.

Velký dřevěný podnos s talířem dušeného masa, s nakládanou zeleninou a pořádným trojúhelníkem sýra. Se džbánem vodou ředěného vína k zapíjení a uhašení žízně a pohárem červeného pro uspokojení chuti. S několika krajíci chleba, ukrojenýma někým, kdo byl zvyklý pořádně otevírat ústa.

Melvyn popošoupl židli, pohodlně se usadil a zaklepal prsty na stůl. Dočasně pověřený číšník se usmál, položil tác na stůl a ztratil se. Sotva za ním zapadly dveře, uprchlík na něho okamžitě zapomněl a soustředil se na poklad před sebou.

Začnu z jedné strany a až se propracuju na druhou, zbude tu jen pár drobečků a já se nebudu moc pohnout, ani kdyby na mně vyskočilo tucet strážných. Možná bych si měl potom zdřímnout. Abych byl v plné síle, až Číslo Tři přijde. Ať nejsem jen náklad, který přesunou z místa na místo. Ale nejdřív si naložím žaludek co jen to půjde.

Zatímco kouzlil v hlavě myšlenky, jeho tělo už s nakládáním začalo. Nemusel se šetřit a nemusel hltat, aby na něho zbylo. Všechno, co před ním leželo na stole patřilo jemu a kolem nebyl žádný konkurent.

A tak si Melvyn dopřál.

Skončil ve chvíli, kdy mu k dopřání zbývalo už jen pohár tmavě rudého vína. Odsunul židli dál od stolu, dal si ruce za hlavu a opatrně se protáhl.

Slabě říhl.

Židle zasténala, jak se opřel a opatrně napjal špičky nohou, aby se zhoupl. A s tupým úderem se vrátila na všechny čtyři, protože místo vlídného šera klesajících víček, omámených příjemně přeplněným žaludkem, se přímo proti němu objevilo něco, co rozhodně nečekal.

Nebo vlastně ano.

Rozhodil ruce, když se na něho oči v bledé tváři mrtvé císařovny zpříma zahleděly. Převrhl přitom pohár a ten přepadl přes hranu stolu.

Kornélie sledovala, jak kalich dopadl na zem, a jak temná záplava, podobná krvi, stéká do prachu. Po tváři jí přejel slabý škodolibý úsměv, následovaný lehkým zklamáním. Snad předpokládala, že Melvyn začne křičet, nebo bezhlavě utíkat, že padne v mdlobách. Pohlédla znovu do tváře svého vraha a už z něho nespustila oči. Ani Melvyn se nedokázal odtrhnout od světlých panenek v bledé tváři, ale Kornélie byla silnější. Nedělala nic jiného, než bez hnutí hleděla. Bez výčitek, bez hněvu, bez náznaku jakékoliv emoce. Bylo to kupodivu mnohem děsivější, než kdyby se na něho vrhla, jako se v údolí rozletěla na vojáky.

Po nekonečně dlouhé době, trvající tři nádechy, mladý muž souboj pohledů vzdal. Uhnul stranou. Cítil, že z něj přízrak stále nespouští zrak, že se snaží znovu navázat oční kontakt, aby pokračoval v psychickém mučení.

„Já ne–,“

Chtěl se bránit, ale zmlkl v půlce slova. Jak těkal očima ze strany na stranu, aby se vyhnul pohledu na ducha, narazil na myš, která si ani z člověka, ani ze zjevení nedělala těžkou hlavu a věnovala všechnu pozornost nečekanému daru z nebes. Olizovala z podlahy rozlité víno. Bylo to komické a zároveň tak dokonale přízemní, že Melvyn začal zapomínat na to, že má strach. Jenže i tahle situace se náhle změnila.

Myška, dopřávající si nenadálé hojnosti, už čumáček v kaluži nesmáčela. Z ničeho nic se svalila na bok, nožky nepřirozeně natažené.

Otrávené víno?

Melvynovou myslí prolétla vichřice hrůzné nejistoty.

Ona dokáže otrávit víno?

Duch?

Pohlédl na ni, poprvé ne sevřený strachem, ale s otázkami a vlastními výčitkami. Zároveň s tím si přiznával, jak je to absurdní.

Přece: ona je oběť. Nebo byla, tam na tom náměstí. Tady jsem já…

Kornélie otevřela ústa první.

Chystala se promluvit. Snad vyslovit kletbu, možná výčitky.

Melvynova mysl učinila další pocitové salto. Podvědomě zvedl ruce v obranném gestu.

V té chvíli se se slabým zavrzáním otevřely dveře.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist