Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola desátá

 

předchozí kapitola

Tma za víčky se znovu rozzářila hvězdičkami bolesti. Už ani nevnímal, odkud přichází. Směřovala na všechna místa. Ať už ho udeřili přes obličej, praštili do břicha nebo do jiné části těla, bolest už si nevybírala. Melvyn se jí snažil bránit, ale uměl – jako většina lidí – bolesti jen utéct. Odtáhnout ruku z ohně, vytrhnout trn z rány, usnout, aby tělo v nevědomí odehnalo nemoc. Ale útěk v tomto případě nepřicházel v úvahu.

Přivázali ho k židli s vysokým opěradlem. Jeho hrany tlačily Melvyna nepříjemně do předloktí, a on řekl své první Au.

Následovala jich celá řada, postupně přecházející ve vzlyky a ve výkřiky. Tichý muž s nevýraznou tváří nejspíš nedosahoval kvalit císařských katů, kteří dokázali dostat jakékoliv přiznání z kohokoliv, ale v rámci možností se snažil. Pro Melvyna, pro něhož bylo mučení novou zkušeností, to nehrálo žádnou roli.

První, co po marné snaze vysvětlit, že ho Číslo Tři obviňuje z nesmyslného něčeho, co neexistuje, přišlo uprchlíkovi na mysl, byla absurdita celé té situace. Absurdita, z větší části zaviněná jím samým. Mohl odejít, mohl se znovu ztratit. Být na útěku, všemi pronásledovaný, ale volný, nepřipoutaný a nemučený.

To všechno vlastně byl, protože příležitost v prvním okamžiku využil. Proč se vlastně vrátil? Teď už mohl být daleko za městem, daleko od bolesti. Měl cestu otevřenou.

Jenže mu ji otevíral přízrak. Bylo logické, že poslechl racionální hlas, který mu radil zůstat?

Možná na první pohled, možná ani na ten ne. I když se v běžném životě duchové (pokud na ně uvěříte) za příliš důvěryhodné nepovažují, tady to přece jen bylo jinak. Vždycky jsou tu lidé, kterým můžete věřit, to slýchával od své matky a tomu také věřil. Jako dítě, i později.

Až dodnes.

Komu může věřit ve světě, v němž ho všichni lidé zrazují, prodávají, chtějí zabít… Pro peníze, pro pomstu, pro všechno na světě, proč všichni? Věřil – chtěl věřit – aspoň svým druhům, Číslu Tři a dalším spiklencům, kteří se objevili na poslední chvíli, kdy začal ztrácet naději. A poslední naděje zhasla jako plamínek svíčky ve větru v okamžiku, kdy do podkroví, v němž se na Melvyna právě chystal duch jeho oběti, vešel jeden z nich. První odezvou toho muže nebylo zděšení nad zjevením. Toho si ani nevšiml, stál ve špatném úhlu. Ten, kdo ho zaskočil, byl Melvyn sám. Očividně nečekal, že bude uprchlík stát na nohou. Jeho následující reakce byla blesková – a představovala nebezpečně vyhlížející úzkou dýku, která se muži zničehonic objevila v ruce. O okamžik později vstoupil do jeho zorného pole duch, a všechno bylo zase jinak.

Melvyn bílou postavu, která neslyšně kráčela před ním nejprve následoval. Vyděšený na nejvyšší míru prošel tichým domem, vyšel ven – a na ulici se jeho názor znovu změnil. Vlastně dokázal v Kornéliiných stopách dojít až na křižovatku – a tam se zničehonic otočil. Ze všech sil utíkal zpět do domu, vrazil do dveří a prudce je za sebou zavřel.

Duch se vrátil v paprscích. Promluvil. Melvyn ho zaháněl máváním rukou, a potom se odevzdal v ochranu svému největšímu příteli, jehož hlasitý návrat probudil.

Číslo Tři skutečně začal jednat. Zvláště poté, co na vlastní oči spatřil bílý přízrak.

„Kde se ukrývá?“

Byla to jedna z několika neustále se opakujících otázek, na něž se Melvyn marně snažil po pravdě odpovídat.

„Co zamýšlí?“

Pokusil se vysvětlit, že ho duch pronásleduje, ale takovou odpověď spiklenci nežádali.

„Kdo tě poslal? Ona?“

Bylo by to až komické, pozorovat, jak lidé dokáží vymýšlet nelogická spojení a vší silou ignorují jednoduchá fakta, když chtějí potvrdit svou pravdu, a nic jiného neberou. Ale komické to nebylo, protože se k cíli brali bolestí.

„Kde se ukrývá?“

Hlas, který se ho vyptával, zůstával děsivě klidný. Nezúčastněný. Nikdy nečekal dlouho, tak přes jedno nadechnutí, a když se nedočkal odpovědi, vybídl tichého muže k pokračování.

Po první půlhodině výslechu ztratil Melvyn vědomí.

Poprvé.

Probrali ho, dali mu napít – a výslech pokračoval dál. Obohacený o tři zlomené prsty.

„Jak unikla? A jak se vám podařilo zorganizovat to divadlo na náměstí?“

„Ona neunikla. Já… žádné divadlo. Já nic nevím.“

Dobře věděl, že to nepomůže, ale stejně silně si mladý muž přál, aby se tak stalo. Pomohl si jen k několika dalším úderům do obličeje.

„Bude pro všechny lepší, když budeš vědět,“ řekl Číslo Tři. Jeho poskok dopsal za větou interpunkci ranou do žeber. Nechali potom Melvynovi chvíli na popadnutí dechu. Krátkou, úředník přestával být chladným a pečlivým plánovačem, jeho hlas začal prozrazovat netrpělivost. I horší a nebezpečnější pocity a emoce. Přinejmenším už mučícího hromotluka tolik nebrzdil. A kat se přestával omezovat na pouhé ruce.

„Víš, kolik vody najednou snese lidské tělo, než ho to položí?“ zeptal se, „Protože já ano.“

Číslo Tři upažil, aby mučitele zastavil. Na chvíli.

„Nechceme ti ublížit,“ řekl tónem trpělivého učitele.

Cosi hluboko v Melvynově mysli, skřítek, který dřímá v každém z nás a nutí nás k jedovatostem a sarkasmům, mu dopravilo na jazyk krátké a přes bolest otékajících rtů jízlivé:

„Opravdu?“

Mučitel byl okamžitě vypuštěn ze řetězu. Rány, které uštědřil, byly trestem, dopadaly na Melvynovu tvář a tělo chaoticky a ze všech stran. Netrvalo to dlouho. Číslo Tři svého muže po chvíli odvolal. Bylo by zbytečné, aby vyslýchaný znovu ztratil vědomí.

„Už mě nebaví pořád opakovat tutéž otázku. Takže ji položím naposledy,“ řekl tvrdě, „Jak je možné, že Kornélie unikla. Byl jsem tam. Tys tam byl. A byla tam i ona.“

„Ona neunikla,“ dostal ze sebe těžce Melvyn. „Je mrtvá.“

Odpověděl mu úder do tváře. Číslo Tři se zničeho nic rychle pohnul, přiskočil k Melvynovi, udeřil ho sám a sklonil hlavu až k jeho uchu.

„Myslíš, že jsem hlupák?“ zasyčel, „A nepoznám Kornélii?“

Zbitý muž se z posledních sil nadzvedl.

„Byla to… není to tak, jak si myslíš!“

„Někde jste našli dvojnici. Kdo s tím přišel? Ta malá potvora?“

Melvyn neodpovídal.

V místnosti se rozhostilo ticho, jen zvenčí sem pronikaly nějaké neidentifikovatelné údery, snad z dílny nějakého řemeslníka, bednáře, nebo truhláře, ačkoliv si muž na židli představil spíš stloukání šibenice.

Dlouho ho vydechnout nenechali. Do deště ran pak Číslo tři jen zašeptal oním pomstychtivým a povýšeným, v hlasivkách přeskakujícím hlasem: „Vlastně na tom tolik nezáleží. Brzy už nebude vůbec. Chci jen vědět, kdo za tím vším stojí. Proč.“

Nečekal, že mu Melvyn odpoví, teď už si jen pozorováním násilí zprostředkovaně vybíjel napětí, které se v něm po spatření Kornélie nashromáždilo. Chtěl se pomstít za to, že něco – nebo vlastně někdo – nečekaně narušil jeho plány.

„Musela by to být dobrá dvojnice,“ řekl, „Ne ta na náměstí. Ta v tomto domě.“

Melvyn myšlenku Čísla Tři kupodivu pochopil.

Císařovna byla mrtvá. Ta skutečná, jak věděl. Ta falešná, jak si mysleli revolucionáři, a což podle nich jako jediné dávalo smysl. Neboť dvojnice mrtvé Kornélie k ničemu nebyla. Nemusela by se skrývat a plížit nocí.

Bylo ironií, že špatný výklad byl logičtější, než skutečnost. Dával smysl, zvláště pro konspirační myšlení spiklenců. Sám Melvyn se před časem přistihl, jak chování veškerého svého okolí posuzuje podle svého; to, že mu řezník prodal špatné maso, nevnímal jako podvod na nezkušeném zákazníku, ale jako promyšlené vládní spiknutí za účelem snížení inteligence potravinami, nakaženými chorobami. Jenže je to právě život, který dokáže vypadat nelogicky a tvářit se prolhaně, protože postrádá onu jednoduchost a přímočarost lidského myšlení.

A tak ho nyní trápili a mučili, protože mluvil pravdu, což podle dřívějších slov Čísla Tři, byl cíl veškerého jejich snažení.

Pravda.

Ta neučesaná jediná pravdivá pravda.

Může mít každý tu svou, a přesto všechno bude pravda? pomyslel si Melvyn a vzápětí si uvědomil, že tahle bláznivě rádobyfilozofická myšlenka vytlačila z jeho těla bolest.

Najednou už necítil nic, ani třeštění hlavy, ani bodání v žebrech, zlomené prsty mu znecitlivěly a žaludek se přestal zmítat v křečích.

„Nikdy bych neřekl, že zrovna ty budeš představovat problém,“ pronesl Číslo Tři.

Melvyn tu věty slyšel z velké dálky, a dříve, než se rozhodl protestovat, zastřel mu zrak mrak milosrdné tmy.

Zaslechl ještě, jak Číslo Tři nařizuje katovi, že dnes skončili a ať se o tělo dobře postará.

Na ošetřeném těle se může mučitel vyřádit lépe, pomyslel si hořce Melvyn. Ale já umírám. Možná chtějí mou mrtvolu předhodit jako ostatky dopadeného císařovnina vraha. Nezáleží na tom. Tma, která přichází, je milosrdná a nebolí.

A tma přišla a Melvyn do ní utekl a zanechal problémy světa jiným.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist