Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola jedenáctá

 

předchozí kapitola

Vzduch na venkově je cítit jinak, než ve městě. Zní v něm jiné zvuky. I když mají stejný zdroj, jsou odlišné. Jinak kokrhá kohout na dvorku mezi městskými domy a jinak na dvoře venkovského statku. Stromy v květu voní jinak a déšť bubnuje jiným zvukem na jiné střechy.

A tam, kde nejsou žádná lidská stavení, tam je vzduch úplně jiný. Čistý a svobodný.

Jak jsem mohla žít mezi lidmi, povzdechla si Laurela. Přesněji: jak jsem kdysi mohla žít mezi lidmi dlouho a ráda?

Odpověď nehledala, jsou věci, které člověku dojdou až v určitém věku. I chutě a zvyky se mění. Léčitelčiny se kdysi otočily o sto osmdesát stupňů, opustila všechno, co tehdy měla, své přátele i známé, svůj dům, a odešla. Nezahořkla, neotočila se ke světu zády. Prostě se z něho vystěhovala. Občasné návštěvy ji zatím v jejím rozhodnutí jen utvrzovaly.

Pobyt v Nari ji tolik nerozčiloval, věděla, že je nutný. Ten mladík potřeboval pomoc, ona byla schopna a ochotna mu ji poskytnout. Musela kvůli tomu do města, šla do města. Jenže potom se Melvyn ztratil. Zmizel, aniž ho někdo viděl odcházet.

Čekali, jestli se vrátí nebo aspoň o sobě dá vědět. Jeho náhlé zmizení – Sanko podle drobných indicií, (jak prohlásil, ve skutečnosti prostě proto, protože znal svůj dům) poznal kudy host odešel – Laurelu nepřekvapilo. Ani Verserka, oba věděli, že mladík z hlavního města toho má dost, co ho nutí k útěku. Měli mu jen za zlé, že se neozval.

„Co když nemůže?“

Řekl to loupežník, ačkoliv stejná omluva napadla oba.

„Nepřijeli jsme sem jen my a armáda,“ pokračoval, „V Nari je ještě někdo jiný.“

„Kdo?“

„Podle všeho nějaký hlavoun z Latmaru,“ odpověděl. „Aspoň o tom mluvil jeden voják. Že prý se diví, co dělá ten panák v tomhle zapadákově. Nerad se vsázím, ale řekl bych, že se setkali staří přátelé.“

„Mohl dát vědět.“

„Asi opravdu nemohl. To je politika. Konsip… Tajnosti a tak. Třeba si myslel, že to bude lepší, když na nás nebude upozorňovat.“

Laurela souhlasila, znělo to – městsky. Pochopitelně už nemohla se Sankem řešit Melvynův duchařský problém, neslušelo se to. I to byl důvod k odchodu. Přesto se zdržela, cosi jí od návratu domů odrazovalo, ale ten pocit, ačkoliv ji neopustil, rychle zeslábl. Nazítří už nevydržela. Rozloučila se se Sankem i Myrlenkou (objetí knězovy manželky bylo vroucí a radostné) a požádala Verserka o doprovod.

Souhlasil. Ani jemu se ve městě nelíbilo, i když snad z jiných důvodů; nutno podotknout, že množství vojáků, které se v Nari nacházelo, rozrušilo i mnohem nevinnější duše. Kněz je dokázal zdržet ještě přes oběd, Myrlenka jim zabalila čerstvý chléb a sýr. Potom už se jen krátce rozloučili a vyrazili prázdnou ulicí pryč. Dva obyčejní poutníci, kterým nikdo, ani zesílené stráže, nevěnoval pozornost. Někomu by to vyhovovalo, jiný by si naopak povzdechl nad tím, že si ho nikdo nevšímá, Laurela si nemyslela nic. Ulicemi i městskou branou prošla bez povšimnutí. Zanechala tuto kratinkou pasáž své existence za sebou, jako by se ani neudála.

Ani se neohlédla.

Střechy Nari zmizely za obzorem a zanedlouho zmizel za obzorem i obzor, za nímž byly. Oba poutníci byli zvyklí chodit po svých a do večera tak urazili mnoho mil prakticky bez přestávky, teprve když nebe začalo šednout a na okraji se barvit do ruda, rozhlédli se po vhodném místě k přenocování. Nikam nespěchali a nic je nehonilo, což Verserkovi přišlo nezvyklé a Laurele naopak přirozené. Našli malou proláklinu na svahu mírného kopce, obklopenou ze tří stran hustými keři. Rozdělali malý oheň, spíš pro radost a k odehnání zvědavé zvěře, než pro zahřátí, protože blížící se noc nenesla chlad. Když se tmavomodré nebe začalo rozsvěcet prvními hvězdami, odpočívali už oba po lehké večeři. Vykládali si staré historky, které většinou končily slovy Ale ty už spíš a odpovědí Vůbec ne, poslouchám, která oba vytrhávala z lehkého polospánku a udržovala čilé. A najednou tu byla půlnoc. S hvězdným nebem, ozdobeným sem tam létavicí. Plná ticha.

Zmlklo i malé ležení.

„Obloha je krásná,“ řekl Verserek, „Ale bolí z ní za krkem.“

„Tak si lehni do trávy,“ zasmála se Laurela. Ona, s rukama pod hlavou, už na zemi ležela.

„Víš, to jsem dělával před hodně a hodně lety,“ zasmál se loupežník.

„Ležel v trávě?“

„Jo. A pozoroval hvězdičky.“

Zachechtal se, jak se v myšlenkách vrátil do minulosti.

„Proč se směješ?“

„Však víš jak to myslím.“

Zamumlala něco o těch mužích, ale nešlo jí to od srdce. Jak pro své vlastní vzpomínky, tak pro báječné prostředí kolem. Za poslední dny v ní (ne vlastní vinou, aspoň že tak) narůstal nepokoj – a teď byla šťastná a vděčná za návrat do normálního světa. Zítra, nejpozději pozítří bude zpět ve své chaloupce a hodí vše za hlavu. To už vlastně udělala. Od chvíle, kdy opustila Sankův dům se jí klid začal vracet a sotva nechala Nari za zády, už se cítila téměř stejně klidně, jak si v posledních letech zvykla se cítit. Nebylo to tím, že se zbavila Melvyna, protože on se vlastně zbavil jí a protože jemu pomoc, byť ne zcela dobrovolně, slíbila. Ne, zaráželo ji něco jiného. Netušila co, město se zdálo víceméně stejné. Vojáci? Ti přece putují zemí podle zvyků odnepaměti. Nari bylo snad ještě nudnější, než když ho navštívila naposledy. Na tržnici probíraly ženské obvyklé drby a staříci pod stromem si nestěžovali víc než obvykle.

Byl to klid. Jak ale cítila, klid zvláštní. Neklidný. Jako by přikrýval cosi velkého nebo závažného, nějakou událost, která svou důležitostí prosakuje časem i prostorem. Z nějakého důvodu ji to rozčilovalo. Právě proto tohle, aby si nemusela dráždit nervy víc, než unesla, se vzdala přítomnosti lidí. Nechala svět sobě samému a starala se o něho jen v nejnutnějších případech – a především ho nechávala přicházet. Ten stav jí vyhovoval.

Jestli se má něco udát, jí samé se to přece nedotkne, leda by se propadla sama země. Ona, Laurela, zůstane na své samotě, zavře dveře a nebude poslouchat. Její starost o cizí problémy je dobrovolná a nějaké znepokojení postrádá smysl.

Jenže – to si musela vzápětí přiznat – v tom vlastně smysl je. Pokud se stane něco velkého, v konečném důsledku to ovlivní i její život. Ať už se schová kam chce.

Povzdechla si.

Můžeme si vystoupit, sednout si do trávy vedle cesty a pozorovat, jak se karavany hmoždí dál. Jak jedna odchází a další se plazí kolem. Můžeme lenošit v trávě, ale ta cesta je stále vedle nás, slyšíme její zvuky a cítíme její vůně a prach, který se na ní zvedá.

Ne, okřikla se. Teď už stojím mimo. Jestli má svět nějaký problém, pak ať se mnou nepočítá. Zítra se vrátím domů, zavřu za sebou dveře a hotovo. Svou roli jsem odehrála. Tehdy – i teď. Možná jsem měla toho mladíka i s jeho hříchem, trestem i prokletím dovést do Nari. Možná jsem se do jeho příběhu dostala jen náhodou. V každém případě odešel a a tím to pro mně končí.

Chci – a budu – mít opravdový klid.

Zaslechla, jak někde ve tmě začal Verserek slabě chrápat. Usmála se a zavřela oči, aby si také zdřímla.

Druhý den vyrazili časně, čekala je ještě dlouhá pouť a Laurela chtěla být brzy pod svou vlastní střechou a věděla, že budou muset ještě jednou přespat pod širým nebem. Zopakovala si cestu před několika dny, kdy kráčeli do Nari. Teď se po ní vraceli zpět, zastavili u stejné salaše, kde jim stejný ovčák dal napít ze stejné studny. Strávili další klidnou noc na okraji stejného lesíku.

Jediné, co bylo nové, byl slabý déšť, který přišel k ránu, a který donutil poutníky ukrýt se pod větve a počkat. To je zdrželo. Ztratili několik hodin – i proto, protože předchozí cesta vedla víceméně z kopce. Ačkoliv se léčitelka snažila sebe samu přesvědčit o tom, že opravdu není kam spěchat, přece jen ji náhlý stesk po vlastním domě nutil nezastavovat.

Bylo dávno po soumraku, když dorazili k chaloupce. Laurela si nedokázala odpustit tiché Konečně doma. Na okamžik pocítila, jak se jí zmocňuje onen cestou neustále připomínaný bezstarostný klid.

„Zítra ti uvařím výbornou omáčku,“ slíbila v nadšení, „A když ulovíš nějaké křepelky, uvidíš, jak výbornou.“

Verserek položil místo odpovědi ruku na Laurelino rameno. Poklepal na něj a bylo to varovné znamení. V téhle bezměsíčné tmě nebylo nic vidět, ale loupežník patrně něco zvláštního a podezřelého zaslechl.

Nejspíš ano, uvědomila si léčitelka. V tomhle je na něho spolehnutí. Ona sama nic nepatřičného neslyšela, vlastně ji z ticha, které se náhle rozhostilo, začalo hučet v uších.

V temnotě cosi zasvítilo.

Verserek bleskurychle vytáhl nůž.

„Ale ne!“

Stála před zápražím, bledá postava mladé dívky, opak stínu, nevrhající do svého okolí žádné světlo, a přece zářící.

„Co to je?“ hlesl Verserek.

„To přece… proč ona?“ vydechla Laurela. Po zádech jí přejela vlna mrazu. Verserkovi vypadla zbraň z ruky.

Bledá dívčí postava, jakoby stvořena z odstínů šedobílé barvy, studeného svitu a chladu, hleděla přímo k nim. Její obraz se chvěl. Rozostřoval se, pokud se ho člověk snažil studovat.

Chvíli se nedělo nic, všichni aktéři toho zvláštního setkání stáli nehybně. Byla to Laurela, kdo první překonal strnutí, a její gesto nebylo vyděšené. Sice i tak překvapené, ale především doprovázené rozladěným pocitem. Ačkoliv neměla léčitelka ráda klišé, nedokázala si podvědomě odpustit obvyklé fráze.

„Ach ne. To není pravda. To nemůže být…“ hlesla.

Nikdy ji neviděla. Ani živou. Přesto byly všechny jiné úvahy mnohem fantastičtější.

Štípla se do ucha.

„Ano, je to ona,“ ozval se ze tmy unavený hlas.

Laurela vytřeštila oči, protože – aspoň podle jejího vidění světa – tu došlo k dalšímu zjevení.

„Sanko?“ vzdechla.

Kněz – neboť to byl skutečně on – promluvil ze tmy na druhé straně. Léčitelka se zapotácela. Odstrčila Verserka, který si toho všiml a snažil se ji zachytit. Potom se narovnala, přehlédla – nebo se o to pokusila – všechny přítomné a pevným a trochu rozhořčeným hlasem člověka, který tuší, že očekávaný klid se vší pravděpodobností  nepřijde, pronesla: „Dobře. Nespím. Předpokládám, že svět je stále stejný a nezmačkal se do sebe. Vím, že jsme nešli v kruhu. Vím, kdo jsem a proč tu jsem. A teď chci slyšet to ostatní – proč tu jste vy dva.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist