Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvanáctá

 

předchozí kapitola

Bledý duch se nijak neprojevoval. Jen se tiše vznášel ve tmě a nespouštěl oči z léčitelky. Verserka si nevšímal.

Lupič se opatrně sehnul, aby našel svou zbraň. Potom Kornélii obloukem obešel, dával přitom pozor na Laurelu, aby ji mohl strhnout stranou, kdyby se na ni to bílé strašidlo vrhlo. Po paměti dokráčel do místa, odkud se předtím ozval Sankův hlas. Uslyšel jeho přerývavý dech.

„Kde se tu vzala?“ zeptal se potichu.

Kněz si sedl na zápraží, natáhl nohy a ohnul záda.

„Jsme u ní? U Laurely?“ ujišťoval se,  „Víš, že jsem tady nikdy nebyl? A tak daleko od domova už dlouho ne?“ řekl. Pokusil se protáhnout, v páteři mu zapraskalo. „Au. I když jsem nemusel jít po svých, cítím se tak.“

„Na něco jsem se tě ptal,“ přerušil ho nerudně Verserek.

Sanko k němu zvedl pohled. Bylo to gesto podvědomé, protože sotva vnímal loupežníkovu siluetu.

„Já nevím.“ přiznal. „Prostě tu je. Jestli chceš detaily, pak mně se zjevila včerejší noc. Doma. Na chodbě v patře, což – jak uznáš – se na ducha sluší. Můžu ti říct, že i když mi Laurela něco naznačila, než ten mladík zmizel, tak jsem stejně nevěřil, že bych mohl narazit na skutečnou astrální projekci.“

„Astrální co?“

„Na ducha,“ kněz to slovo vyplivl, jako by se bál, že se jeho obyčejností může nakazit. „Většina neexistuje ani tak dlouho, aby je někdo zpozoroval. Je možné, že po smrti se všichni – aspoň na krátkou dobu – převtělí do zjevení. Vykládá se, že je to na dobu božího soudu, než se rozhodne o zásluhách a vině, ale já se na základě vlastního výzkumu domnívám, že –“

„Zadrž. Já rozhodně nejsem vhodný materiál na posluchače. Jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku: Jak a proč?“

„Jak – rychle. Proč – nevím.“

Léčitelka je poslouchala, ale v podstatě nevnímala, protože se jí hlavou honilo mračno otázek.

To, že se tu objevil Sanko, živý a pravděpodobně i zdravý, neukazovalo, že by císařovnin duch chtěl pronásledovat i ty, kteří jeho vrahovi pomáhají. Šlo tu o něco jiného, o stejný důvod, který  přiměl Kornélii před několika dny zahnat v údolí vojáky, a teď vyhledat kněze a stíhat léčitelku. Co to je, to se nejspíš v blízké době dozví. Obavy a strach ustoupily trochu stranou a vpustily mezi sebe zvědavost.

Stály proti sobě a prohlížely si jedna druhou. Duchův zrak dokázal proniknout tmou, protože když se Laurela tiše posunula stranou, Kornélie k ní stále zůstávala obrácena tváří. Dlouhou dobu se tak měřily, první, kdo se vzdal, byla kupodivu císařovna.

Otevřela ústa.

Laurela poprvé slyšela promluvit ducha.

Bylo to zvláštní. Žádné kvílení, žádné ozvěny, nic z toho, co si lidé vypráví. Kornélie – její posmrtná podoba – stála na dosah ruky, bledé rty pečlivě artikulovaly, ale hlas byl slabý. Ne tichý, zněl z dálky, jakoby duch stál někde za domkem. Sebeslabší závan větru ho přerušoval. Ten hlas, jak si byla léčitelka jistá, neslyšel každý. Verserek rozhodně ne. Kněz snad.

„Jsem tu, protože ty jsi jediná, od koho můžu čekat pomoc.“

„Sanko,“ odpověděla krátce Laurela. Snažila se zakrýt nervozitu, která se v ní probouzela a která hrozila přerůst v paniku. Zdálo se ale, že podobné pocity se zmocňují i Kornélie, ačkoliv u ducha se o strachu zřejmě uvažovat nedalo.

„Ten kněz je také důležitý, ale ne tak, jak se domníváš. On – myslí si, že je odborník – se mnou dokáže hovořit, proto tě mohu oslovit. Byl také jediný v Nari, kdo věděl, že nejsem… že jsem duch.“

Laurela se nad tou větou pozastavila. Ne nad tím, co Kornélie řekla, ale co oznamovala.

„Potřebovala jsem ale najít tebe,“ pokračovala bledá dívka, „Ty víš, co potřebuji. A přes kněze jsem mohla.“

Když léčitelka na přízrak upřeně hleděla, přestal se jeho obraz mihotat. Zaostřil se, stejně jako pohled, který na ni bývalá císařovna upírala. Naklonila hlavu na stranu.

„Určitě? Nejsem si jistá, jestli opravdu vím, co potřebuje…“ hlas jí klesl, protože jednak nechtěla a jednak ani nevěděla, zda říct  duch, nebo vládkyně. Ke svému úžasu si pak uvědomila, že má vlastně před sebou víceméně nezkušenou dívku, která se na ni  obrací s nadějí. Znovu k ní dolehl vzdálený hlásek a s ním slovo, které rozhodně nečekala. Ani od ducha, ani od císařovny, ani od mladé slečny.

„Prosím.“

Nevěřila mu.

„Protože ať už potřebuji cokoliv, je to něco, co já sama nevím.“

Nečekané přiznání.

Laurela nemusela dlouho pátrat v paměti, osvěžila si všechny své znalosti o astrálním světě už v první dny po seznámení s Melvynem. Nebylo jich mnoho, aspoň ne těch, které by celou záležitost vysvětlovaly, léčitelka se věnovala především praxi. Proto také chtěla zasvětit do problému Sanka. K tomu, aby věděla, že je tu všechno v nepořádku, ale zvláštní příděl teorie nepotřebovala. Přízrak zavražděné císařovny nebyl prvním záhrobním zjevením, s nímž se setkala, u žádného ale neměla takový pocit jako teď. Pocit čehosi zvláštního, cizího. Jakoby bledou dívku něco doprovázelo. Nebo přes její rameno sledovalo.

Podvědomě se ohlédla.

Lidé se nestávají duchy jen tak. Většinou je za tím msta, rodinná kletba nebo nesplněný úkol. Kornélie se vrátila takřka bezprostředně po své smrti, i to jistě bylo důležité, ale rozhodně nenapovídalo Proč.

„Musí u toho být Sanko?“ zeptala se Laurela, cítící, že zřejmě dojde k vyptávání, citlivého i pro mrtvou osobu.

„Ne nezbytně,“ odpověděl duch. „Bez něho bych tě nenalezla. Jste na jisté úrovni spojeni. Ale teď, když jsem tady, nepotřebuji ho.“

Znělo to spíš prakticky, než povýšeně.

„Běžte dovnitř,“ řekla Laurela oběma mužům. „Tohle bude – jak se zdá – dlouhá noc.“

Sanko, v němž zvídavost zatím ještě porážela únavu, se chystal protestovat, ale Verserek ho popadl za rameno, zvedl a nasměroval ke dveřím. Hovory, kterým nerozuměl, ho unavovaly a rozčilovaly. Ty, u nichž slyšel jen repliky jedné strany, dvojnásob. Únavu ostatně cítil už teď. Stejně jako nepříjemný pocit z přítomnosti něčeho tak nepatřičného, jako je duch. (To, že se vlastně bojí, se bál si přiznat, i to bylo nepatřičné.)

Uvnitř zapálil svíčku a našel na dně skříně ukrytou láhev vína. Ochutnal. Potom nabídl knězi.

„Byli jste tu dřív,“ vrátil se ke svým otázkám. „Jak? Na koni?“

Zasmál se, když si představil Sanka vyděšeně schouleného v sedle.

„Tmou,“ zazněla odpověď. „Kdybych nevěděl, že magie je nesmysl, přísahal bych, že ten… ona začarovala tmu, a tma nás nesla jako prudká voda.“

„Kouzla existují,“ přerušil ho Verserek, „I když vy knězové pořád říkáte, že ne. Když ne, tak jak to, že tu máme ducha?“

Když ji neměl na očích, vracela se mu bodrá nálada.

„To není magie. To je okultismus. Věda. Žádné čáry máry. Věci, které nemůžeš udělat, i kdyby sis stokrát říkal Největší mág všehomíra, nosil špičatou čapku a počmáraný hábit,“ namítl Sanko. „Tohle se prostě děje, jen nevíme proč a jak. Ale mávání kouzelnou hůlkou je hloupost. Člověk je jenom člověk.“

Odmlčel se.

„A ta rychlost… Není nemožná, aspoň podle starých autorů, kteří se věnovali takzvané magii,“ pokračoval po chvíli, „V některých starých knihách se píše, že pokud zná zasvěcenec přesně svůj cíl, může k němu cestovat přes nadzemské sféry. Očividně se to týká i astrálních prezentací. Výhradně jich, protože žádní mágové samozřejmě neexistují.“

„Já náhodou kouzelníka viděl. Ne jednoho.“

Kněz vrhl na loupežníka pohled inkvizičního soudce.

„Viděl jsi jen podvodníky.“

„Teď jsem viděl ducha.“

„Jak to spolu souvisí?“ podivil se Sanko. Potom mávl rukou.

„V každém případě,“ pokračoval nevzrušeně dál, „moje zkušenost tuto skutečnost potvrzuje. Opravdu lze za pomoci duchovní síly cestovat nesmírnou rychlostí, a to i na předem neurčené místo, neboť rozhodující je ke komu, nebo k čemu. Není nutné znát přesné souřadnice místa, na němž se člověk nebo věc nachází.“

Verserek prozradil nezájem o podrobný výklad mávnutím ruky. Dolil poháry.

„Bylo to úžasné,“ řekl po chvíli ticha Sanko nadšeně, „A unavující,“ zívl.

„Ale proč? A proč ne jeho?“

Kněz si otázku vyložil správně. Delší čas mlčel kvůli odpovědi.

„Řekla jen, že vašeho mladého přítele z velkého města už požádat nemůže,“ řekl poté pomalu.

Loupežník odevzdaně pokrčil rameny. Kněz vzdychl.

„Proč mne, to mi nepověděla. Jen mně přiměla – ne násilím, neděsila mě, prostě mi položila otázku – abych ji dovedl sem. Přesněji za Laurelou. A znovu: proč zrovna za ní, to už zase vynechala.“

Napil se, opět zívl, podepřel si rukou bradu.

„Víš, nikdy bych nevěřil, že potkám a budu hovořit se skutečnou přetrvávající projekcí. S duchem,“ přidal vysvětlivku, protože si všiml Verserkova výrazu, „Protože to není jen tak, aby se objevovali. Musí to s něčím souviset. A myslím, že se toho děje víc, než jenom duchové. Povídal jsem si s vojáky, co jsou momentálně v Nari.“

„Já taky,“ přerušil ho Verserek.

„A taky ti řekli, že se cítí nesví, protože jim velitelé něco tají?“ vypálil kněz.

„Ne,“ přiznal lupič. A polkl hořkou slinu.

To mu ještě scházelo, tajné rozkazy. Copak nestačí bledá strašidla?

Už od prvního setkání s Melvynem věděl, že se zaplétá do něčeho, co není jen tak obyčejné dobrodružství. Jenže tam na řece mu záchrana v podobě pramice s vykuleným městským mládencem přišla opravdu vhod. Pocítil, že musí udělat něco na oplátku, rozhodl se být velkorysý – a takhle to dopadlo.

Nejlepší by bylo, kdyby se ztratil. Věděl o několika místech, kde by byl raději. A některá nebyla daleko. Ti dva, léčitelka a kněz se možná cítí povinováni pomáhat potřebným, ale od něho se rozhodně nic takového nečeká.

Ráno se uvidí, ale nejspíš se opravdu vypařím, rozhodl se Verserek. Pokud mi nepředloží nějakou zajímavou nabídku, dodal. A natáhl se na lavici pod oknem, protože Sanko za stolem už usnul.

S prvními ranními paprsky vešla pod střechu i Laurela, unavená celonoční debatou. Vzbudila kněze, který na ni trochu nechápavě mžoural slepenými víčky, strčila do loupežníka, jenž se bleskurychle posadil.

„Myslela jsem, že mi uděláte snídani,“ zasmála se. Verserek se ušklíbl.

„Myslel jsem, že už je snídaně na stole, když mě budíš. Je pryč?“

„V jistém slova smyslu ne. V jiném ano.“

Kněz si promnul oči a odkašlal si, aby upozornil na svůj vstup do diskuze.

„Víš už, proč mě sem vlekla?“

„Ano,“ řekla krátce. Nechtělo se jí prozrazovat, že Sankova skutečná role už skončila. Dozvěděla se – Kornéliiny věty byly v tomhle mnohem nesouvislejší, než ostatní – že lidská mysl zanechává v astrálním světě prchavou stopu, podobně jako tělo pach, podle které duch sleduje své živé protějšky. Císařovna ale chytře využila Melvynovy stopy v opačném směru a nalezla tak Sankův dům. V něm kněze a jeho pomocí Laurelu. Tady Kornélie okamžitě změnila téma a léčitelka pochopila, že se snaží něčemu vyhnout. To, co Laurelu pro Kornélii spojovalo s Melvynem, nebylo příjemné.

Tvoje jméno rezonovalo v jeho mysli, když jsem ho opouštěla. Tak to Kornélie řekla. Opatrně, bez určujícího příslovce. Teď na tom ale nezáleželo. Stejně jako bylo pro kněze zbytečné vědět, že sloužil jen jako tlumočník, a že ho duch jinak nepovažuje za užitečného. Sanko naštěstí položil další otázku. Ani tu nechtěla právě teď slyšet, protože odpověď na ni nebyla taková, jakou oba muži čekali, a Laurela se ze všeho nejvíc potřebovala nejdřív trochu vyspat.

„A víš, co po tobě chce?“

„No, vlastně ne tak docela. Rozhodně vím, na čem teď jsem. Mám představu o tom, co musím udělat. Vím, že je nutné se pokusit to udělat.“

„Odpovědi.“

„Ještě ne. Ne, dokud nebudu vědět víc. A vědět víc bohužel obnáší další putování,“ povzdychla si. „I pro tebe, Sanko. A ty…“ obrátila se k Verserkovi a chvíli mu upřeně a bez mrknutí hleděla do očí.

Máš na vybranou. Buďto půjdeš s námi – nebo mě můžeš honit jako…“ nedopověděla, ale Verserek stejně svá vlastní slova poznal.

„Já to přece nemyslel vážně,“ zabručel.

Laurela se zasmála. Potom dodala:

„Smiř se s tím – vlastně bys na to měl být hrdý – že ses momentálně stal ctným obráncem bezbranných. Vždyť se rozhlédni: máš tu kněze a dámu, kteří potřebují doprovod silného muže. Mohlo by se ti to i líbit. Dost možná i do budoucna hodit, co myslíš?“

Měla pravdu. Navíc se loupežník poslední dobou v podstatě ničím jiným, než nezištnými skutky nezabýval, takže proč v tom ještě nějaký čas nepokračovat?

Třeba se celé to dobrodružství na konci promění v zisk.

„Mám jen dva dotazy,“ řekl, když nevydržel soustředěný Laurelin pohled a uhnul stranou.

„Kdy půjdeme – to se ptám proto, protože jsem ještě nikdy necestoval s… něčím… někým, však víš.“

Pokrčila rameny.

„Abych řekla pravdu, tohle jsme nerozebíraly. Myslím, že to necháme na Sankovi, koneckonců, je to odborník.“

„Dobře. A teď druhý a důležitější: kam vlastně máme namířeno?“

Laurela na něho pohlédla unavenýma očima. Nechtěla to klišé použít, ale vstoupilo jí do úst samo.

„Musíme do Latmaru. Tam se skrývá pravda.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist