Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola třináctá

 

předchozí kapitola

Je až s podivem, jak často lidé, pevně rozhodnutí jen srovnat nakřivo zavěšenou pánev, pokračují vzápětí generálním úklidem celé kuchyně. A většinou je k tomu nenutí nic jiného, než prostá zvědavost, nebo nutkání věci dokončit. Vždyť stačí jen tenhle kousek a bude to hotové… Nakonec pak skončí uprostřed událostí, s pošramocenou pověstí, prázdnou kapsou a naštvanými sousedy.

Trojici, která kráčela pokojnou pozdně jarní krajinou pohánělo obojí. S ještě jednou malou, ale důležitou ingrediencí navíc. Duchem, kterého se víceméně všichni báli a jehož se dva z nich báli odmítnout.

Do Latmaru měli několik dní cesty. A několik cest. S ohledem na kněze i léčitelku nezvolil Verserek, jako nejzkušenější poutník, tu nejkratší, vybral nejpohodlnější. To představovalo především putování pokud možno vyšlapanými a vyjetými komunikacemi s co nejmenším množstvím kopců. A také lidských sídel; rozumné vyhýbání se vesnicím i městečkům patřilo k loupežníkově představě bezpečné cesty. Latmar na jejím konci ho tolik nevzrušoval, byl daleko a byl velký.

Vyrazili hned následujícího dne. Prazvláštní výprava, jak kněz prohlásil, když jim léčitelčin domek zmizel z dohledu.

Tři zvláštní poutníci, každý jiné nátury. Každý jiných potřeb.

Vlastně ne tři.

Čtyři.

Poukázal na to první Verserek, jehož mysl se nezabývala hlubokými úvahami.

Když se objevuje jen v noci, je přízrak součástí výpravy, nebo ne?

„Už chápu, co to znamená: být duchem nepřítomen,“ řekl. Chvíli pak trápil Sanka potměšilými dotazy na to, zda snad duch za bílého dne nekráčí neviditelný vedle něho a zda mu nekoukal přes rameno, když si kněz odskočil do křoví. Vysloužil si odvetu v podobě dlouhého výkladu, z něhož nepochopil téměř nic a poznával ani ne polovinu slov. Porážku pak uznal, nicméně tím spustil další vlnu dohadů a teorií, které spřádal především kněz. Laurela se pouštěla do sporů jen zřídka, ale když už se začala hádat, byla to hádka žhavá a plná emocí. Verserka přemýšlení o nepraktických věcech unavovalo. Přesto se jim nevyhnul. Císařovny se ovšem dotýkaly jen okrajově. Loupežník nevěděl, jestli si to myslí jako jediný a nahlas to neřekl, ale druhého dne pouti do vzdáleného hlavního města mu došlo, že pokud se Kornéliin duch drží jich, pak to opravdu znamená, že je Melvyn definitivně ze hry. Strávili spolu jen několik dní, ale lupič si během nich dokázal naivního mladíka oblíbit. Teď je s ním konec.

A já se tu tluču s podivnou partou někam, kam vlastně nechci jít, řekl si. Nudnou cestou. Asi už stárnu. Nebo se nejspíš taky nudím.

Fádní, natož idylická ale ve skutečnosti pouť do Latmaru nebyla. Ne dlouho.

Čtvrtého večera (ten předchozí, včetně noci, k velké radosti dvou třetin výpravy strávili v zájezdním hostinci), když vyhlíželi kout k přenocování, našli místo vhodného palouku s dostatkem čerstvé vody a suchého dřeva v okolí něco naprosto jiného.

„Už se mi to opravdu přestává líbit,“ zašeptal Verserek, „Tohle bývala pustá končina. A teď je tu lidí jak o letních slavnostech.“

Z hustém porostu na okraji smíšeného lesa, skryti mezi pichlavými šlahouny keřů nezralých lesních plodů, pozorovali, jak se nedaleko nich promenují vojáci v plné zbroji, jak staví zástěny u ohňů, aby bylo ležení v noci méně nápadné, jak vesele vtipkují a hrají jednoduché hazardní hry.

Bylo by to docela obyčejné vojenské ležení, na jaké mohl poutník narazit a jaké v pustějších krajích cestovatelé i vítali, protože jim přítomnost armády poskytovala přinejmenším bezpečí. Jenže tady přibylo něco, co kupodivu tak běžné nebývalo.

Ostražité hlídky na všech stranách.

Bylo s podivem – a nejspíš opravdu onou záludnou náhodou, jíž se bohové vysmívají smrtelníkům – že jimi trojice nepozorovaně prošla. Ve stejně pochybné štěstí ale spoléhat nemohli, stačil jeden neopatrný pohyb a někdo si jich mohl všimnout. Verserek měl stále v dobré paměti strohý povel v údolí.

Zabít.

Určitě nebyl bezdůvodný, dal se tedy očekávat i tady.

Protože po nich stráže nepátraly, byl ale úkryt v křoví bezpečný. Sem pro dřevo na oheň vojáci nepůjdou. Mohlo by je naopak přilákat, kdyby se odtud poutníci pokusili odplížit pryč.

Museli jen trpělivě čekat.

„Když si neodíráme podrážky o kamení, trčíme v listí,“ zanadával loupežník, jemuž nečinnost překážela nejvíc.

„Tys byl přece u Laurelina domku ve chvíli,“ obrátil se ke knězi.

„Nebyla to zrovna chvíle,“ pronesl opatrně Sanko, „Ale rychle ano.“

„Proč nás tedy do Latmaru neodnese?“

Kněz mu věnoval dlouhý zkoumavý pohled.

„Protože aby tě mohla vzít sebou, musíš s tím bezvýhradně souhlasit. Nepochybovat. Nezměnit svůj názor.“

„No a? Já bych to bral,“ prohlásil pevně Verserek.

„Skutečně?“

Ironie v hlase loupežníka nepřesvědčila.

„Proč by ne. Když ušetříš čas a boty?“

„Znáš tu historku o muži, který si šel do pekla pro ženu a směl si ji odvést jen pod podmínkou, že se cestou ani jednou neohlédne?“

„Co to s tím má společného?“

„Takové svolení nemůžeš odvolat. A přitom nevíš, jestli tě cestou neroztrhají démoni. Nevíš, jestli nedorazíš jako stařec nebo do včerejšího dne. Jestli se sám neproměníš v přízrak. Neznáš bolest, kterou může taková cesta působit.“

Tón, jakým kněz obtíže vypočítával, přiměl Verserka k opravdovému zamyšlení. Byl vážný a chladný. Definitivní.

„Ale ty jsi souhlasil,“ řekl poté.

„Ano. Jak jinak bych se dozvěděl, jestli jsou všechny ty věci skutečně pravda, nebo jen teorie a představy z povídaček z druhé ruky?“

Na to Verserek odpověď nenašel.

Potom konečně přišla noc.

Právě na ni čekali, protože je mohla skrýt. A vyhlíželi ji také, protože měla přinést Kornélii. Přicházela po každém soumraku od druhého dne jejich cesty.

První noc se duch neobjevil. Té druhé, jako připomínka své éterické existence, nakrátko zazářil v místech, kde se světlo ohně ztrácelo. V hostinci si chvíli vykládal s Laurelou, zdálo se, že se o něčem přou, ale Verserek opět nic neslyšel a Sanko prohlásil, že se obě opravdu, ale opravdu pletou.

Bylo to zvláštní. Ale šlo přece o ducha, a tak se i přímočaře a jednoduše uvažující loupežník musel smířit s faktem, že se císařovna může zjevit jen někomu, že ji jeden člověk slyší a druhý, i kdyby byl blíž, ne.

Ti dva k tomu prostě mají to správné vzdělání, uzavřel své úvahy, a já budu říkat: kouzlo. Protože kouzlo se nijak vysvětlovat nemusí.

Z nějakého důvodu se teď Sanko i Laurela domnívali, že právě duch mrtvé císařovny jim v téhle situaci pomůže. Proč by ne, souhlasil Verserek, jsou to vojáci a ona jim ještě nedávno v podstatě velela.

Chtěl se svým vtipem seznámit oba přátele, ale když se nadechl a zvedl ruku, aby Laurele poklepal na rameno, zarazil se v půlce gesta.

Bledý stín se zhmotnil přímo před ním.

Nadechl se k pořádném zaklení, ale přirozenost ho udržela zpět.

Kornélie ho jako obvykle ignorovala. Měl pocit, že ho bledá dívka také neslyší, jako neslyšel on ji. Ale protože byl Verserek raději, když si ho lidé nevšímali, nevzrušoval se ani touto ignorancí. Rozčilovalo ho spíš, že léčitelka s císařovnou bez potíží promlouvá, že slyší slova tam, kde loupežník vidí jen, jak císařovna otevírá ústa naprázdno. Bylo to pro něho víc nepřirozené, než nadpřirozené. Až dosud si představoval kouzla a zázraky jako na první pohled nemožné skutečnosti. Barevná představení. Netušil, že mohou být prostě zcela odlišná od zákonitostí běžného života. Měl také, jako většina lidí, rád pevný zákon věcí. Pozvolné a když už, tak trvalé změny. NE chaotickou ruletu efektů bez řádu. Neměl problém jen s Kornéliným hlasem. Nepatřičně se proměňoval i císařovnin vzhled. Od mihotavého přízraku k temnému obrysu. Jednou studeným světlem nasvícená bílá dáma, jindy těžko rozpoznatelná postava, tvořená měsíčním svitem.

Dnes byly císařovniny kontury obzvlášť ostré.

Kdyby nebylo odstínů bílé a faktu, že se vznášela nad zemí, věřil by loupežník tomu, že pozoruje skutečnou živou osobu.

Ještě skutečnější.

I její pohyby se staly bezprostředními. A nebylo to jediné, co se změnilo.

„Já ji slyším,“ šeptl Verserek Sankovi do ucha.

Kněz pokýval hlavou. On ji slyšel také – a navíc měl pocit, že když ho v těsné blízkosti míjela, ucítil slabý dotyk. Jakoby do něho strčila. Ale nevnímala to, ať už pro své postavení, v němž si s podobnými společenskými prohřešky nemusela lámat hlavu, nebo pro svůj současný stav. Nevšímavě oba muže minula a zamířila k léčitelce, jíž si – po krátkém intermezzu s knězem, jehož přítomnost jak víme byla nutná, ne ale vyhledávaná – vybrala za prostřednici. I teď si povídaly, Laurela krátkými větami vysvětlila císařovně situace, načež se Kornélie rozplynula, aby se po chvíli znovu vynořila ze tmy.

„Můžeme bezpečně projít,“ prohlásila.

Její hlas zněl jasně, tak jak ho ještě žádný z nich neslyšel. Sanko, stojící vedle loupežníka, se zhluboka nadechl, jako by chtěl něco namítnout, ale na poslední chvíli si protest rozmyslel.

Bez problémů prošli tmou kolem hlídek a bez nesnází se dostali do bezpečné vzdálenosti od ležení. Mohli pak pokračovat po cestě, aniž by je kdokoliv podezíral. A pokračovali, protože Kornélie je bez ohlížení vedla, Laurela ji následovala, a oba muži se cítili tím bezpečnější, čím větší vzdálenost je dělila od vojáků.

Ve dne, namísto předstírání skupinky vesničanů na cestě k bohatším příbuzným z města, se ve stínu hustého porostu a uklidňujícího ševelení peřejí v korytu malé říčky raději pořádně vyspali.

V noci jim Kornélie znovu ukázala cestu.

Verserkovi to přišlo divné až poté, co zakopl o nepřející drn a padl obličejem do vlhké hlíny.

Přišla za nimi, to ano. Donutila je k nebezpečné výpravě do Latmaru. Tak proč je první dny pouti nechala vláčet se na vlastní pěst a málem padnout do pasti?

Uložil to do paměti jako cosi podezřelého, po čem je třeba občas se ohlédnout zda nechystá nějakou neplechu, co ale docela dobře může být jen obyčejná náhoda.

Nebyl ale sám, kdo si to uvědomil.

Sanko, jak se zdálo, o něčem podobném uvažoval také. Aspoň na to vypadal. Podezíravě si ducha prohlížel, cosi tiše mumlal, občas se v zamyšlení zastavil a načrtl do vzduchu prstem obrazec, jakoby se pokoušel na imaginární tabuli shrnout nápady.

„O čem pořád přemýšlíš?“ zeptal se ho loupežník.

„Proč,“ odpověděl lakonicky kněz. Ale otazník na konci toho slova nebyl.

„Proč co?“ rozšířil Verserek požadavek. K jeho myšlenkám odpověď neseděla.

Vůdkyně – to si s hořkou slinou pod jazykem také musel uvědomit, že mu velí hned dvě ženské – vyhlásily přestávku. Kněz se s úlevným povzdechem okamžitě zřítil k zemi. Sykl bolestí, jak dosedl na kámen.

„Proč tu je,“ zahučel.

„Aby nás odtáhla do pekla? Ne, já vím jak to myslíš. Jasně, že je to kvůli politice,“ řekl Verserek, „Kvůli čemu jinému by se stal duch z císařovny?“

„Z nešťastné lásky?“

Loupežník se ušklíbl.

„Vlastně je to jedna z možností, jež uvažoval Šapšet,“ prohlásil monotónním hlasem přednášejícího kněz, „Je zřejmé, že příčina přetrvávající astrální projekce bývá povahy psychické. Vždy existuje nějaké pouto, které ducha váže k našemu světu – a obvykle je spojeno s konkrétní osobou.“

„Blábol pro ufňukané slečinky,“ usoudil Verserek.

„To, že ti něco připadá dětinské, neznamená, že to nemůže být pravda,“ oponoval Sanko. A zahrnul loupežníka lavinou učených slov, před níž se Verserkovy uši raději zaposlouchaly do šumění stromů a vzdáleného houkání sovy.

Měsíc, který se blížil úplňku (což samozřejmě astrální projekci stejně jako nov posiluje, neboť tato čerpá z protikladů a plných stavů, vysvětlil už včera kněz) ale odehnal tmu a nezbavil Verserka pohledu na gestikulujícího vypravěče. Obrátil tedy zrak stranou, na přízrak.

Nezvykl si ještě na její přítomnost natolik, aby ho při pohledu na bílou dívku nemrazilo v zádech.

Vznášela se naproti léčitelce. Ta se opřela zády o strom, protože kdyby si sedla, musela by zaklonit hlavu a hledět ke Kornélii vzhůru. A to Laurela nechtěla. Udržovala si vůdčí a nezávislé postavení, duchu vysoce urozeného rodu navzdory.

Pokud něco takového bývalá císařovna vnímala, neměla s tím problém.

Léčitelka kupodivu v jednu chvíli ano.

Ačkoliv obvykle na oficiální autority nedala a přistupovala k lidem podle svých vlastních kritérií, Kornélie ji přiměla ty zásady popřít. Přes to, že před sebou měla mladou, prakticky nezkušenou trochu zhýčkanou dívku, zjišťovala Laurela, že duch disponuje nezvyklou silou. Ucítila jí už u své chaty, když s Kornélií hovořila poprvé. Vnímala ji pokaždé, když byla nablízku. Byla to síla zvláštní, a léčitelka si už nebyla tak docela jistá, jestli si je sama císařovna té moci vědoma. Nevycházela přímo ze zjevení, stála jakoby za ním. Ač ji zaujal, musel ale Laurela tenhle problém odložit na později. Teď byly na pořadu dne praktičtější věci.

„Ti vojáci, jejichž táborem jste nás provedla. Proč tu jsou? A kdo jsou?“

Ani Laurele nešel od návštěvy Nari onen zvýšený výskyt ozbrojenců z hlavy.

Verserka ta otázka přinutila věnovat oběma ženám pozornost. Byl zvědavý, jak přiznal. A nesnášel situace, kterým nerozuměl. V téhle byla každá informace dobrá.

„Proč tu jsou?“ zopakovala Kornélie, „Vojáci jsou přece všude.“

Naprosto dokonalá odpověď, ušklíbl se loupežník. Léčitelka si to uvědomila také.

Ve světě císařů, králů a vládců jsou vojáci opravdu všude.

„Ale proč tihle tady?“ pokračoval otázkou přízrak a prozradil tím, že pochybnosti vládnou celou výpravou bez ohledu na vzdělání, věk či stav.

„Kdo jsou?“ zopakovala Laurela.

„To vím,“ odpověděla Kornélie bez váhání. „Byli to Radorovi muži. Často doprovázeli otce.“

Dál nepokračovala. Předpokládala nejspíš, že citované jméno vše vysvětlí i venkovanům z odlehlých končin.

Nebo jí na tom nezáleželo.

Laurela se také na víc už neptala. Bylo zřejmé, že užitečné odpovědi nikdo z nich nezná.

Pokračovali v cestě téměř celou noc, vedeni bledou postavou nadpřirozeného průvodce po cestě i mezi stromy. Ráno, unavení klopýtáním přes ve tmě neviditelné kořeny a kameny, poté, co Kornélie zmizela, rozbili skromný tábor.

Verserek, coby člověk praktický, věnoval dennímu spánku jen nezbytně nutný čas a ještě před polednem se ztratil v lese, aby přinesl jednoho zajíce a několik ryb. Spolu s léčitelkou pak připravili rychlý oběd, po němž si mohli spokojeně zdřímnout.

Kornélie se objevila i následující noci. Nezářila tak jasně a její kontury se nepatrně rozostřovaly, ale stále je s jistým rezervovaným nadšením vedla tmou až k ránu.

Po dalším soumraku ale čekali až k půlnoci, než se duch zhmotnil.

Úplněk jí patrně odebírá sílu, prohlásil Sanko, zapomínaje na teorii, kterou před časem Verserkovi vykládal. Loupežník na to neupozorňoval, jen poznamenal, že duch konečně vypadá tak, jak si na něho musel zvyknout v Melvynově přítomnosti. Při těch slovech ho píchlo u srdce.

Kněze, který se s příčinou současného Kornéliina stavu setkal jen krátce, přinutila ta slova věnovat blednoucímu duchovi dlouhý zkoumavý pohled. Jeho tváří přelétl stín podezření.

Stejně jako předchozích nocí, i téhle se císařovna postavila do čela výpravy, následována léčitelkou. Verserek, dávající pozor na nešťastně klopýtajícího Sanka pak průvod uzavíral. A stejně jako předchozích nocí, kráčeli ve svitu Měsíce tak rychle, jak jen to bylo možné a takovou cestou, jaká rychlost umožňovala. Nic, co by duch  zvládl, ale člověk pro svá omezení ne.

Jenže potom, dodržuje princip nejjednodušší trasy, pokračoval přízrak přímo a zamířil rovnou mezi trnité šlahouny ostružin. Následovali ho bez odmlouvání, jak si za poslední noci zvykli, ale cesta se po chvíli stala ještě neschůdnější.

Léčitelka si pospíšila za Kornélií, Verserek ji následoval. A předběhl, protože kalhotám křoví vadilo méně, než sukni.

„Nešlo by to jinudy?“ dovolil se.

Kornélie souhlasně kývla.

A pokračovala dál.

„Počkej…te, Výsosti,“ zavolal za ní.

Neslyšela ho. Ten pohyb hlavy byl odpovědí na slova vzdálenější Laurely.

„Viděls to?“ obrátil se loupežník na kněze. Ten dál jen zamyšleně zíral. Chyběl mu jen prst v nose, nebo palec v koutku úst, aby se mohl stát modelem pro dokonalý obraz prosťáčka.

Verserek mávl rukou.

Třeba je jen unavená, pomyslel si, byla to ovšem v první řadě myšlenka na jeho vlastní svaly a poškrábanou kůži.

Unavená?

Copak se duch může unavit?

Tak tomuhle už vůbec nerozumím, zavrtěl hlavou. Že jsem předtím neslyšel já jí, prosím. Ale proč ona teď nevnímá mne?

„Duch duchem nepřítomnej,“ zopakoval bonmot, který ho napadl už před několika dny. Teď stejná slova popisovala naprosto odlišnou situaci.

Sanko sebou trhl.

Pohlédl na loupežníka, těkl okem po Kornélii a zvedl ukazovák v gestu, naznačujícím příchod myšlenky.

„Máš pravdu.“

Opět měl Verserek pocit, že Sanko slyší naprosto jiné věty, než lidé v jeho okolí říkají. Ale tentokrát se nedočkal filozofických úvah, ale rázného a hlasitého prohlášení, které zaskočilo i Laurelu.

„Asi bychom se měli vrátit.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist