Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola čtrnáctá

 

předchozí kapitola

Postavila si hlavu.

Obvykle si představujeme duchy jako kvílící mementa, strašidla, snažící se vyděsit. Nebo bledá zjevení, lkající nad nespravedlivým osudem a varující nezvedené potomky. Tajuplné stíny, kostlivce planoucí ohněm. Stvoření děsivá i důstojná. Zběsilá ve svém hněvu, či mrazivě hypnotizující pohledem i postojem.

Kornélie se po odvážném knězově návrhu – tón, kterým ho přednesl se podobal spíše rozkazu – prostě a lidsky, ba přímo dětinsky, urazila. A to jí byl Laurelou tlumočen pouze coby skromný návrh.

Pohodila bledou hlavou, vrhla po knězi opovržlivý pohled. Po chvíli povýšeného zírání do tmy nad Sankovou hlavou něco léčitelce řekla. Ani jeden z mužů ji neslyšel, ale výraz, který ta slova doprovázel, byl všeprozrazující.

Verserek, který situaci pozoroval, si najednou uvědomil, že kouká na rozmazlenou slečinku z mocné a bohaté rodiny, která poprvé slyší Nemůžeš. Ušklíbl se. Raději stranou, protože u takových nikdy nevíte, co vám provedou.

Na léčitelce zůstalo situaci uklidnit.

Hodila vzteklým pohledem po Sankovi a se širokým úsměvem se obrátila zpět ke Kornélii.

„Jak si prý můžeš dovolit naznačovat, že by snad ona nevěděla, co dělat,“ tlumočila po chvíli. V duchu se ušklíbla, vzpomněla si na nedávnou císařovninu pokornou prosbu.

Rozhodil rukama.

„Já… mám podezření, tedy postřehl jsem jisté souvislosti.“

Nespouštěl z ducha oči.

„Měj si,“ řekla léčitelka. A spolu s Kornélií bez ohlížení vyrazily dál. Něco si přitom povídaly.

Ráno nebylo ani zdaleka na dohled, když přízračná dívka vybledla a ztratila se.

„Tohle je ten důvod,“ upozornil Sanko.

„Opakovala, že musíme do Latmaru,“ shrnula Laurela ve zkratce. Ačkoliv i ji Kornéliino chování zaskočilo, stála na její straně. Připadalo jí logické, že o cíli rozhoduje ten, kdo jediný ví (nebo alespoň tuší) smysl cesty. A měla tendenci svého vzdělaného přítele podceňovat, pokud si byla jistá svými vlastními myšlenkami a vědomostmi.

„A já opakuji, že je to hloupost. Musíme se vrátit.“

„Máš pro to snad nějaký opravdu konkrétní důvod?“ zeptala se s jízlivým důrazem na ono přídavné jméno Laurela.

„Samozřejmě,“ odsekl kněz.

I on se chtěl nejprve urazit a ostentativně ignorovat své nevzdělané společníky, ale touha vysvětlovat, poučovat, přednášet a kázat převládla.

„Astrální projekce je v našem světě udržována vnějšími vlivy,“ načal zeširoka, „Proto se obvykle zdržuje na jednom místě. Většinou je vázána na místo svého odchodu, nebo na místo, k němuž ji poutá silný vztah.“

„Kde zahrabala neastrální poklad,“ poznamenal Verserek. Z praxe věděl, že při výběru Peníze nebo smrt se spousta lidí instinktivně – navzdory pudu sebezáchovy a elementární logice, hovořící o tom, že peníze přecházejí na lupiče v obou případech – rozhodne v první chvíli majetek nevydat.

„Druhou možností je sledování konkrétních osob,“ nenechal se kněz vyrušit. „Odtud pochází pověsti o pramatkách rodu, které věští svým potomkům budoucnost. Pravděpodobně jde ovšem o variantu předchozího závazku, jen místo je nahrazeno silným poutem k žijícímu člověku. Obvykle jsou to potomci, nebo sourozenci. V takovém případě může astrální projekce putovat i do vzdálených lokalit, byť to nebývá zvykem. Zčásti proto, že ono spojení s žijící osobou je vlastně vázáno na místo, s nímž je ta osoba spjata. Duch nenásleduje svůj protějšek kam tento cestuje, ale vyčkává v místech, v nichž se člověk nejčastěji zdržuje.

Také ovšem existují,“ Sanko se na okamžik zarazil, aby odmlkou přilákal posluchačovu pozornost, „duchové ztracení. Takoví, kteří byli od sobě příslušného místa či osoby vzdáleni. Není mnoho teorií, které by vysvětlovaly, jak k tomu může dojít, nicméně je zřejmé, že k tomu dochází. Ezdert uvádí několik příkladů, například projekci muže, která procházela Korunovační alejí v Latmaru vždy v… na dni nezáleží, v každém případě to nebylo žádné významné datum, v záznamech a v kronikách toho dne neproběhl na onom místě žádný státní akt. Přesto byla pozorována. Nebo zjevení ženy v údolí Vseje. Bylo to místo, kam byla přenesena hlína jejího hrobu, jak později odhalil Lokbeck. Stejně tak i přízrak akkotský, který odešel poté, co místní kněz nalezl spojitost mezi třemi zdánlivě nesouvisejícími úkazy. Nebo případ – také vyřešený, ale zajímavý – z Egastu. Byla to povodeň, která strhla břeh a s ním i strom, který odnesla až za sousední vesnici. V Chireji pak zase…“

Verserek zjistil, že usíná. Trhl hlavou a zívl, aby se vrátil skutečnému světu, ale i v něm nadále padala jména nezajímavých měst, vesnic a samot.

Některá slyšel poprvé.

Údolí Vseje?

Přednášejícího učence ale dříve než on zarazila Laurela.

„Pokud je to, cos právě řekl, aspoň zčásti pravda, pak je ale zřejmé, že když Kornélie ztratila Melvyna, musí se vrátit na začátek. Do Latmaru.“

„Tam ale očividně nemá být!“

„Musí se spojit se sobě příslušným místem či osobou,“ zašklebila se léčitelka. Bylo to trochu kruté a potměšilé, Laurela si to ale nedokázala odpustit. Trochu se zastyděla.

Kněz si nic z toho neuvědomil. Proto po krátkém zaváhání pokračovala v útoku.

„Protože tou osobou…“

„… Melvyn podle všeho nebyl.“ skočil jí Sanko do řeči. „Kdyby ano, pak by nešla za námi.“

„Šla za námi, protože ho ztratila,“ řekla Laurela nešťastně.

„Pak by odešla,“ zněla rázná odpověď. Kněz byl konečně ve svém živlu, na své půdě.

„Ale chce do Latmaru. To musí mít nějaký význam.“

„Jaký má vůbec význam, že je tady?“

Sanka ta otázka zarazila.

„To se přece chceme všichni dozvědět,“ reagoval opatrným tónem.

„Možná jsou to vyšší síly, které ji přivolaly zpět,“ pronesla léčitelka šroubovaně. Napůl té myšlence věřila, i když ji vyřkla hlavně proto, aby kněze zarazila v ofenzivě.

„Myslíš onu teorii o zemi, která vstupuje do panovníka?“ zeptal se. Chtěla kývnout, aby rychlostí převzala otěže hovoru, byl ale rychlejší. „To je nepodložená mystika. Nepotvrzená žádným pozorováním,“ zamítl.

„Třeba chce prostě jen domů,“ vstoupil do dialogu Verserek. V tom, o čem ti dva diskutovali, se ztrácel. Duchové a poslání, důležité vlivy, prostředí…

Ale byli to přece lidé. A lidé – ať už jsou knězi, králi nebo zbojníky, ať jsou živí nebo třeba i mrtví, někdy mají i city a touhy nevznešené a nepodstatné.

Laurela se po loupežníkovi ohlédla. Ta krátká věta upozornila léčitelku na další důvod, proč se Kornélie tak zastává. Byl to mateřský instinkt. Povzdychla si.

Sankovi smysl té věty nedošel, přijal jen její obsah.

„Hloupost. Takový důvod není dostatečně silný, pokud není spojen s…“

Verserkovo tiché odkašlání zazvonilo konec školní hodiny.

„Ona si jen myslí, že chce do Latmaru,“ ukončil kněz rychle výklad.

„A proč by neměla?“ zeptala se Laurela.

Sanko vychrlil několik námitek, zabalených do dlouhých vět.

„A kde by měla být?“

Byla to dobrá otázka. Důležitá. Ale pokud se léčitelka domnívala, že kněz ji odpoví pouze dalším filozofickým blábolem, mýlila se. Sanko měl v tomto jasno.

„Ti vojáci. V jejich blízkosti bylo její zjevení nejsilnější. Znala je. Já myslím, že právě tam bychom se měli vrátit.“

„Je to nebezpečné,“ namítla Laurela. „Měli bychom pokračovat, nebo nechat ji, ať se rozhodne.“

„Nemusíme snad až k jejich ležení. Musíme do jejich blízkosti. Zjistit, proč Kornélii přitahují.“

Verserka, který jen útrpně poslouchal, napadl okamžitě ten nejběžnější důvod, spojující mladá děvčata s vojáky, ale nechal si vtipný komentář pro sebe.

„Hele, mně je jedno kam půjdeme, hlavně se koukejte nějak – ale hlavně hned – rozhodnout. Můžeme tu taky založit město, jestli vás bolí nohy.“

Sanko zaváhal. Chtěl jistě dodat, že se klidně může vrátit sám, a proč by se vůbec vlekl po mizerných venkovských cestách, když by se měl starat se o své bližní v Nari a studovat pěkně v poklidu domova, s pořádnou střechou nad hlavou. Ale neřekl to. Nejen ze strachu, že by ho léčitelka a loupežník vzali za slovo a pokračovali dál sami, nechávaje ho uprostřed divočiny. Věděl, že by si nikdy neodpustil promarněnou příležitost pokusit se příčiny Kornéliina chování a přítomnosti odhalit. A uvědomil si, že musí použít lepší argumenty, než je přednášení teorií.

„Prosím,“ řekl. „Věřte mi. Povlečeme se až do hlavního města – a nedosáhneme ničeho. Už teď ji slyšíš jen ty, Laurelo. To vám nedošlo?“

Léčitelka se zhluboka nadechla. Ale ostré myšlenky, které se jí draly na jazyk, polkla.

„Dobře,“ kývla jen. Nebylo jí po chuti, že spor s knězem prohrála, ale byla natolik rozumná, aby ustoupila.

„Tak to tedy zkusíme. Otočit zpět k Latmaru můžeme vždycky. Hlavně to ale nějak musíme vysvětlit jí.“

Nedodala to, co jí přišlo na mysl, a co bylo dalším důvodem toho, proč Kornéliin návrh tak bránila a proč náhle bránit přestala. Měla pocit – a tušila, že si ho ostatní uvědomují také – že faktorem, s kterým musí počítat, je čas. Že duch nepotřebuje být jen na konkrétním místě, ale že ho musí nalézt dřív, než bude pozdě. Uvědomila si i něco jiného. Sanko měl pravdu, když ji upozornil, že teď už Kornélii slyší jen ona. Důvod, proč to Laurele nepřišlo, tkvěl v tom, že i když císařovniny projevy očividně slábly, léčitelka stále cítila Kornélii v celé její osobnosti.

Byl to ale skutečně jen duch mladé dívky, který se v Laureliných pocitech hlásil o slovo? Tím už si nebyla tak jistá.

Kornélii cosi provázelo.

„Připravím ti vhodné argumenty,“ pokračoval Sanko, považující léčitelčino zamyšlení za souhlas, „Které musí pochopit.“

„Nebo nemusí,“ namítla, „Když si je svým cílem jistá.“

„Proč v tom hledáte nějaké složitosti?“ podivil se Verserek. „Prostě půjdeme nazpátek. A ona se buď vrátí za námi – nebo si najde někoho jiného.“

Nebo nám něco provede, napadlo ho poté. Je to přece jen duch, který dokázal přenést Sanka přes mnoho mil v krátkém čase. A je to – byla to císařovna, zvyklá řešit problémy rázně a bez nějakého přemýšlení. Až do odlehlých končin říše pronikly zprávy o jejím rázném nástupu na trůn. A pokud by jen část z nich odpovídala skutečnosti – Verserek dobře věděl, že lidé si vždy přidávají, byť by byla vyprávěná příhoda sebefantastičtější – pak se nebylo čemu divit, že dopadla jak dopadla.

Rozhlédl se po svých druzích.

Zřejmě se takovými myšlenkami netrápili.

„Takže jdeme zpátky,“ zavelel po chvíli Sanko, čímž na sebe podle Verserkova přesvědčení vzal veškerou vinu.

Vyrazili – nepřeneseně, jak prohlásil spokojený kněz – ve vlastních stopách. Kráčeli rychleji, nezdržoval je tmou krytý zrádný terén a navíc šli po pevné cestě. Do pozdního odpoledne se vrátili o vzdálenost, jakou opačným směrem zdolávali tři noci.

Bílý den sebou ovšem nenesl jen výhody.

Když vyšli ze zatáčky, podle mínění všech dostatečně vzdálené od vojenského ležení, zjistili, že stojí tváří v tvář ozbrojené pětičlenné hlídce.

Polní tábory, což si ani jeden neuvědomil, se totiž už z principu čas od času pohybují také.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist