Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola patnáctá

 

předchozí kapitola

Kněz krátkými kroky přecházel od jedné plátěné stěny k druhé. Klel.

Protože to byl svatý muž, klel potichu a vynalézavě.

Jeho společníci a momentálně též spoluvězni seděli na zemi uprostřed, opírali se o nosný sloup vojenského stanu a mlčeli. Laurela proto, protože byla zvyklá nemluvit, Verserek neměl co vykládat.

Ani jeden byť jen náznakem neupozornil Sanka na to, že má situaci na svědomí; kněze to kupodivu rozčilovalo, protože výčitky čekal a připravoval si proti nim příslušnou obranu.

On za to přece nemohl. On jen řekl, že se musí vrátit.

Nenarazili na předsunutou hlídku, ale rovnou na pochodující jednotku. A než se stačili zeptat jeden druhého, co dál, stáli v kruhu hrozivě špičatých pík.

Nekompromisně, bez ohledů na protesty, je vojáci eskortovali do tábora. Ležel stranou od cesty, ukryt v mělkém údolíčku, z jehož zelené trávy vyhřezávaly balvany a šedobílá skaliska. Byla to země pastevců ovcí, pomalu se zvedala nad loukami a lesy kolem řek, aby na druhé straně náhle končila strmými vysokými útesy. A byla to krajina víceméně pustá. Malé farmy ležely ve velkých rozestupech u cesty do Latmaru, na větrnou pláň se lidem nechtělo.

Pro polní tábor v době míru to nebylo vhodné prostředí. Každý dobrý velitel ví, že nuda demoralizuje víc než napětí, a bez možnosti rozptýlení se vojsko rychle stane nebojeschopným. Vždycky je dobré být v dosahu aspoň větší vesnice. Přesto tu, den daleko od nejbližšího hostince, rozbili ležení.

Kněz, léčitelka, ani loupežník krajinu nevnímali.

Příliš se soustředili na své skutečné záměry a skutečné viny, takže jim dlouho trvalo, než si uvědomili, že ani vojáci se nechovají sebejistě. Zdálo se, že jsou trochu zmatení. Očividně měli rozkaz zadržet každého, na koho narazí (nebo kdo narazí na ně) a ani v nejmenším netušili proč.

Prostě jen poslouchali rozkazy.

Zadržet.

Předvést.

Vyslechnout.

Zadrželi je tedy, a za účelem výslechu předvedli před muže s insigniemi velitele. Důstojník, pohrdající civilisty jaksi z principu, na ně spustil povýšeným tónem. Krátkými větami bez otazníků se vyptával na jména, na důvody. Odpovídali mu stejně stručně, získávajíce – ač v tom jistě nebyl vojákův záměr – tím chováním pevnější půdu pod nohama. Až se zeptal, zatěžuje otázku silně podezíravým tónem, proč šli po cestě.

Nechtěl vědět se kam měli namířeno, nebo proč kráčeli právě tím směrem. Jen proč.

„Protože lidé obvykle chodí po cestách,“ odvětila Laurela ostřeji, než chtěla.

Kupodivu to zabralo.

Muž prudce nasál nosem vzduch, přimhouřil oči a sevřel rty do úzké čárky. Léčitelka mu hleděla zpříma do očí.

Chtěla jízlivě dodat cosi o tom, že mimo cesty chodí obvykle lidé, kteří mají co skrývat, ale důstojník, který si hloupost své otázky uvědomil, to vzdal.

„Dobře,“ řekl jen, nenávistně zajatce přehlédl, úsečným pohybem hlavy pobídl svůj doprovod a odešel. Vztek si vylil na strážných před stanem, jež sepsul za špatně vycíděné helmy.

„Tak to bychom měli,“ řekl loupežník, když osaměli.

Venku před stanem přecházeli ozbrojení muži, jinak ale zajatce nikdo nijak neomezoval.

Laurela odpočívala, Sanko putoval sem a tam a klel, oba se ale po rozpačitém výslechu brzy uklidnili. Největší obavy měl tentokrát ten, kdo je uměl nejlépe skrýt.

Verserek.

Když před několika dny – cítil to spíš jako několik týdnů – narazil na vojáky v údolí, jeho svět se převrátil vzhůru nohama.

Chtěli ho zabít už mnohokrát, vždycky ale věděl proč. Tihle – opakoval si – nedostali stejný rozkaz, jako ti předchozí, aspoň o tom nemluví. Ale chovají se stejně: na první pohled divně, sledují nějaký plán.

Možná je to jen reakce na císařovninu smrt. Možná přichází z Latmaru protichůdné rozkazy, možná žádné, a vojáci na ně čekají. Ale poslechnou je, ať už budou jakékoliv. I stejné, jaké zazněly v údolí.

Měli jsme až dosud kliku, říkal si Verserek, a všechno štěstí musí jednou skončit. Nebo aspoň klopýtnout. Možná se něco děje. A v takových případech je lepší se uklidit stranou.

Loupežníka tížilo ještě něco jiného.

Nemělo to se současnou situací nic společného. Byla to minulost.

Cítil, že na něho přijde řada, protože ostatní si své už vybrali. Čekal, že se objeví někdo, kdo pozná tvář v některých končinách žádanou. Tohle přece byli muži, putující po celé zemi. Verserkova kresba sice žádné sloupy nezdobila, ale loupežník dobře věděl, že existují i podobizny nevyvěšované, které si vojáci i městské stráže předávají mezi sebou. Upozornění na výrazné jizvy, specifickou chůzi či chování. Považoval záchranu u řeky za šťastnou náhodu, která mu umožnila uchýlit se mimo v tu chvíli nebezpečné končiny. A události, které přišly poté, vnímal jako báječné dobrodružství. Hrozící, pravda, úrazem, ale nebyl to on, kdo byl středem zájmu.

Bez Melvyna už ano.

Ti dva nic neskrývali. Mohli naplno projevit své rozhořčení nad neoprávněným zadržením. Verserek také, nechtěl ale na sebe upozorňovat. Zakládal si na vzhledu venkovského balíka, který mu už několikrát pomohl: i tady a teď ho nejspíš považovali za knězova přitroublého sluhu. Jenže strach z přelitého poháru štěstí neustále sílil.

Cítil, že musí pryč.

Byla v tom potíž. Několik potíží, a dvě tížily loupežníka především – kněz a léčitelka. Nemohl se vypařit bez toho, že by ty dva se svým záměrem aspoň seznámil.

Ne poprvé a rozhodně ne naposled proklel svou zvědavost, pro níž se v téhle situaci ocitl. Svolal pak oba své druhy do konspiračního kroužku, a když dali hlavy k sobě – Laureliny vlasy voněly divokým kvítím a Verserka to znervózňovalo – jim oznámil své rozhodnutí. Nebyl zvyklý vyjednávat a dopodrobna a mnoho kroků dopředu plánovat, což se v téhle chvíli hodilo. Strohé krátké věty postavily ty dva před hotovou věc. Odcházejí. Nedal jim na vybranou. Nebylo to: já jdu, a jestli chcete, můžete se mnou. Nesnažil se je ani děsit líčením mučení, jemuž vojáci zajatce podrobují, ani zlehčovat situaci zdůrazněním toho, že vlastně ani zajatci nejsou, jen pod střechu uklizení zadržení. Prostě jen zavelel.

Zabralo to. V první chvíli. Laurela kývla, kněz se nadechl k souhlasu – ale pak mu ramena poklesla. Zatahal léčitelku za rukáv.

„Počkej,“ řekl prosebně.

Oba druzi mu věnovali mu tázavé pohledy.

„Však víš,“ odpověděl, „Přece si pro nás přijde. Ona,“ dodal na vysvětlenou.

„Najde nás i venku,“ prohlásil loupežník trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. Poslední, na co chtěl spoléhat, byla pomoc nadpřirozených sil. V situaci, v jaké se nacházeli, záleželo na přesně určených bodech postupu, ne na nahodilosti. Duch, který létal z jednoho konce země na druhý, mizel si a objevoval se (byť nejspíš ne podle libosti), neměl v únikovém plánu své místo.

Laurela se zatvářila provinile. Od chvíle, kdy je zajali, si na Kornélii ani nevzpomněla. V okamžiku vlastního ohrožení se soustředila jen na sebe; bylo to přirozené, protože v takové situaci už dlouho (pokud vůbec kdy) nebyla. Pud sebezáchovy dostal přednost, myšlenky se soustředily na nejistou vlastní budoucnost. Teď si takovou sobeckost vyčítala.

„Tak dobře. Ale jak? Kudy?“ jedním dechem zklamaně souhlasil a okamžitě se ptal kněz, „Jsme tu zavření.“

„Tohle je stan,“ upozornil ho Verserek. „Můžeme odejít kudy chceme.“

Neprohledávali je, proto teď mohl doprovodit svá slova vytažením velkého zavíracího nože.

To gesto kněze vyděsilo. V duchu si maloval obraz Verserka, probíjejícího se táborem plným vojáků. Tak se to přece zpívá v kramářských písních a vypráví po hospodách. Loupežník na něj ještě povzbudivě mrkl a zvedl obočí.

Odvážná přímá akce ale v plánu v žádném případě nebyla. Musel sice jednat stejně rychle, šlo však o bleskové zhodnocení situace. V podstatě se nesmyslnosti beznadějného boje jednoho proti mnohanásobné přesile vyrovnalo, protože Verserek nevěděl o světě za stanovým plátnem téměř nic. Jenom odhadoval.

Se štěstím – a nejen s ním, ale podle toho mála, na co si vzpomněl – stálo jejich vězení stranou. Jen zřídka se venku ozval hlas. I to znamenalo, že se nenacházejí ve středu dění. Verserek si v duchu vynadal za to, že více nesledoval okolí, když je vedli dovnitř; i tak si ale dokázal vybavit, že pod dohledem dlouhých pík kráčeli kolem velkých balvanů, mezi nimiž nebylo místo na široký vůz. Uvědomil si ještě něco – jejich dočasné vězení bylo z poloviny plné beden. Byl to tedy nejspíš zásobovací stan, a takové se opravdu nestaví doprostřed tábora.

Situaci to usnadňovalo. I tak to byl nápad bláznivý, s velkou pravděpodobností odsouzený k neúspěchu. Ale Verserek si věřil.

Podle všeho se už začalo stmívat. Brzy vstoupí tábor do večerního režimu. Rozdělají se ohně, začne se připravovat večeře. Hrozilo, že ve chvíli, kdy polezou ven, vstoupí do stanu strážný s přídělem, čekat na tmu ale Verserek nechtěl. Mohou je na noc zavřít někam jinam. Nebo věnovat zadrženým větší pozornost.

Takže do akce.

Neprořezával se plachtou. Jen uvolnil látku u země, aby ji nejprve opatrně nadzvedl a delší dobu sledoval, zda nespatří boty procházejících vojáků.

Okolí bylo čisté.

Obvykle lezu opačným směrem, ušklíbl se v duchu. Protáhl se ven, rychle se rozhlédl na všechny strany.

Pomohl léčitelce, která se začala soukat pod plachtu hned poté, co loupežník zmizel, a oba pak vytáhli kněze. Na výčitky nebyl čas.

Teď už museli být rychlí.

Byl to velký tábor. Za těch několik hodin se ještě rozrostl, na svahu, který se od balvanů zvedal spatřili městečko stanových střech. Tam se soustředila největší síla, odtud se ozývaly hlasy vtipkujících vojínů, proklínání kuchaře i úsečné rozkazy. Verserek musel vytěsnit  otázku: Proč je tu tolik vojska. Byla jistě důležitá, ale v tuto chvíli překážela těm životně důležitým.

Kupříkladu: Kudy dál.

Od vězeňského stanu se protáhli mezi napínacími lany za sousední, který měl nejlepší léta za sebou a dosluhoval nejspíš jen jako přístřešek pro odpad. V jeho stínu, přikrčeni za nízkým vozem se spuštěnými postranicemi, pak obhlédli situaci. Verserek dvojnásob rychle, protože ho Laurelino poklepání na rameno a naznačení směru upozornilo, že ti dva se brzy začnou na útěku aktivně podílet, což by všechny mohlo přivést do nebezpečí.

Zvedl ruku a zamítavě zavrtěl rozevřenou dlaní. Tudy, naznačil svůj směr.

Přeběhli za další zašívanou plachtu. Zatím se jim vedlo dobře. Nemuselo dlouho, to měl loupežník neustále na paměti.

„Škoda, že není hluboká noc,“ šeptl mu do ucha Sanko, když počítal a měřil vzdálenosti mezi případnými dočasnými schovávačkami a dalším místem, kde se uvidí co dál. Verserek se zhluboka nadechl.

Proč to dělám? Mohl – a měl jsem – je nechat ve stanu. Oni neumí utíkat. A když nás teď chytí, nemusí už přemýšlet jak to zaonačit. Ten, kdo utíká, nemá nikdy čisté svědomí.

Snad to vyjde.

I když jsme špatně odhadli – tedy – i když jsem špatně odhadl, opravil se poctivě Verserek, čas. Myslel jsem, že bude už téměř tma. Ale nic není nemožné. Tím spíš, když na naší straně hraje i krajina.

Okolí zásobovacích stanů bylo plné velkých balvanů. Trčely z trávy jako by nějaké obří dítě zahodilo cestou domů sbírku z pláže. Spolu se stany a odloženými vozy tvořily ideální prostředí pro únik z vojenského tábora.

Stačí ještě trocha štěstí.

Tu myšlenku následoval okamžitý doplněk: musel jsem si pomyslet zrovna tohle? Verserek byl sice optimista, zároveň ale, jako mnoho lidí, tajně dal na spoustu drobných pověr. Ta o nepokoušení osudu k nim patřila.

A přestala v tu chvíli být pouhou pověrou.

Náhle odněkud někdo – a bylo to blízko – promluvil.

Nevykřikl: Tamhle jsou, ani: Chyťte je, zavolal cosi napůl srozumitelného na někoho stejně neviditelného, ale tím to nebylo o mnoho lepší.

Odkud přijdou, pokud přijdou, ptal se Verserek. A oni přijdou, protože teď se ten veselý hlas ozval znovu a zřetelněji. Zdálo se, že někdo se blíží za stanem, za nímž se před okamžikem ukrývali.

Co teď?

Vlastně – kam teď?

Tam!

K vysokému ostrému zubu skaliska, vrhajícímu temný stín. Bylo to ideální místo, kde se mohli na chvíli ukrýt a zkontrolovat situaci.

Verserek zavelel.

V tu chvíli si ale uvědomil, že je něco špatně.

Hlasy, které slyšel, nemohly přicházet zpoza stanu. Byl to jen zvukový klam, na který loupežník naletěl.

Strnul v kroku, do zad mu narazil Sanko.

Nalevo vyrůstal z trávy opravdu velký balvan, za nímž by se dokázalo před přísným okem důstojníka zašít hned několik vojáků. Vpravo vůz s vysokými postranicemi, plný sena.

Vyrazili ke skalisku, byla to logická volba. Jenže v půli cesty se loupežník zastavil.

Najednou si nebyl vůbec jistý.

Odkud se doopravdy blíží?

Vyděšeně se rozhlédl, doufal v zázračnou nápovědu – a ona přišla.

Zpoza vozu se vynořila ruka.

Zamávala. Opatrně, jak se snažila upoutat pozornost trojice uprchlíků, ale nikoho jiného.

Sem, ukazovala. Tady je to správné místo, kde vás nikdo nespatří.

Čas vypršel.

Poslechli. A ve chvíli, kdy Laurela jako poslední zmizela za vozem, vyšla zpoza kamene hlídka.

Štěstí?

Snad.

Sotva se ujistili, že dvojice vojáků nic nepostřehla, se zatajeným dechem se uprchlíci obrátili k nečekanému spojenci. O tom, kdo je tajemný zachránce měli svou, v rámci možností a událostí jasnou a logickou představu. Noc se teprve zaplétala se dnem, ale poslední dobou měly věci tendenci podřizovat se okolnostem.

Sanko by to jistě dovedl zabalit do dlouhých, hezky znějících vět, ušklíbl se loupežník, ale ona je to prostě pravda. Čím déle je ten… ta… ona s námi, tím méně vypadá a chová se jako duch. Pokud naopak neřídne a nemizí. Jenže tady jsme přece mezi vojáky, na místě, o němž kněz tak vehementně tvrdil, že na něho císařovna patří.

Z šera skutečně vystoupil stín.

Všichni tři slyšitelně vydechli.

Ten, který se objevil, rozhodně nebyl tím, koho čekali.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist