Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola šestnáctá

 

předchozí kapitola

„Ty?!“

Té situaci se říká: Nevěřit svým vlastním očím.

Ten, kdo je na poslední chvíli zavolal do bezpečí, byl ten, kdo se z příběhu před časem ztratil a jehož všichni tři považovali za mrtvého.

Melvyn.

Bylo jasné, co při tom zjištění přišlo všem třem na mysl.

Odvážně to vyjádřila léčitelka.

„Jsi také…“

„Nejsem,“ zazubil se mladý muž spokojeně, „A snad ještě dlouho nebudu.“

Laurela zvedla pomalu ruku a konečky prstů se dotkla Melvynovy tváře.

„Ne, nejsi.“

Odpověděl úsměvem, jaký často doprovází nedočkavé přešlapování.

„Ale může se to změnit, když si tady začneme nadšeně vykládat.“

Pochopili.

„Kudy?“ zeptal se praktický loupežník, „Není to skrz tábor nebo trnitým křovím, že?“ ujišťoval se.

Melvyn naznačil směr hlavou. A vzápětí vyrazil. Protože nebyl duch (i Verserek si opatrně a nenápadně sáhl), byla to úniková cesta ověřená spokojeným běžným zákazníkem, čili víceméně bezpečná a rychlá. Zastavili se teprve v malém, ale hustém hájku, rostoucím dost daleko od tábora.

Následoval čas zmatených dotazů, radostných konstatování, ba i na výčitky došlo, než se všichni uklidnili.

„Kde ses tu vzal?“ zeptal se pak krátce a za všechny Verserek. „Mysleli jsme, že je po tobě,“ přiznal na rovinu.

„Já chvíli taky,“ přiznal Melvyn.

„Co se s tebou dělo?“

Vyprávěl jim o setkání s Číslem Tři a vynechal přitom důvod, který ho přiměl utéct ze Sankova domu. Nezatajil, že zahodil Kornéliinu pomoc a dobrovolně zůstal u svých někdejších spoluspiklenců.

„Řekl jsem jí: Běž pryč. A ona poslechla,“ pronesl trpce, „Měl jsem strach. Cítil jsem, že opravdu zmizela – a chvíli z toho měl radost, opravdu se mi ulevilo. Jenže potom nastoupili oni.“

O tom, jak se k němu latmarští přátelé zachovali, se nešířil. Mučení přešel dvěma krátkými větami.

„Hodili mě na noc do sklepa,“ pokračoval po delší pauze. „A když říkám hodili, myslím to doopravdy. Naštěstí to také byl opravdový sklep, žádný žalář. Probraly mne sluneční paprsky, padající dovnitř úzkými okýnky u stropu – světla bylo dost na to, abych si mohl prohlédnout nejen sebe, ale hlavně své vězení. Byla to nízká místnost s klenbou, plná prachu, zatuchliny a smradu hnijících brambor. Chráněná spíš proti vniknutí zvenčí.“

V tu chvíli ho pozorně naslouchající Verserek přerušil.

„Tobě se podařilo utéct?“ vykulil oči.

„Ano. Musel jsem prolézt –“

„Víš, co to znamená,“ přerušil ho loupežník.

„Jistě. Byl tam starý kanál s rozbitou mříží. A potom –“

„To znamená,“ jako by si vyměnili osobnosti, Verserek se poplašeně rozhlédl kolem sebe a zalomil rukama. Hlas mu přeskočil o několik tónů vzhůru, „To znamená, že tě nejspíš sledují.“

„Já vím,“ řekl Melvyn. „Jen těžko lze předpokládat, že bych sám, bez šťastných náhod – všimni si, že naznačuji uvozovky – utekl po mučení z kamenného sklepa.“

Verserka Melvynovo objevení (nijak se zatím nebránil ani výrazu zjevení) znejistilo. To, že přiznal asistovaný útěk, mladého muže v jeho očích nijak neomluvilo. Jen položilo první otázky. A další následovaly.

„Jak jsi mohl vědět, že nás tu najdeš?“

„Náhodou?“ zasmál se Melvyn.

Loupežníkovi připadal jiný. Změněný. Což také byl.

V posledních několika týdnech toho prožil víc, než za celý dosavadní život. Někoho takové zážitky vyděsí a přinutí stáhnout se hlouběji do krunýře, jiného naopak z ulity vytáhnou. Nemusí mu změnit život navždy, v době nejbližší lze ale i od tichého jedince čekat věci nečekané. V Melvynově případě to vypadalo právě na ono šťastné probuzení mladého muže do skutečného života.

„Chtěl jsem do Latmaru. Možná to byl hloupý nápad, ale já bych rád – já musím vědět o co tu jde,“ prohlásil a hlas mu ztvrdl.

„Také jsme tam měli namířeno,“ skočila mu do řeči léčitelka, cítící někoho, kdo stojí na její straně.

Melvyn ji ignoroval.

„Jenže pak jsem se dostal k té zprávě?“

„K jaké zprávě?“

Tentokrát to byl Sanko, kdo je okřikl.

„Nepřerušujte. On to řekne.“

Melvyn mu věnoval spokojený úsměv. Počkal, až si trojice odbude krátkou hádku v několika větách o tom, kdo vyrušuje a kdo už je zticha. Pak pokračoval.

„Byla to urgentní informace, určená Číslu Tři. Podařilo se mi ji zachytit hned druhý den cesty v hostinci, kde si ji předávali dva muži – jeden z nich mě pravděpodobně sleduje, nebo sledoval. Ten druhý mířil do Nari. Rychlá zpráva musí rychle putovat – ti, kdo ji nesou mimochodem nemusí vědět nejen co obsahuje, ale ani že vůbec nějakou předávají.“

Odmlčel se, posluchači, jeden jako druhý, se nadechovali k poznámkám.

„Zrovna tam, kdes byl ty?“

„Jestli to byl jediný hostinec široko daleko, proč ne,“ oponoval Verserek.

„Zní to divně – ale takové věci se stávají,“ podotkla zamyšleně léčitelka. „Ale co to změnilo?“

„Hodně,“ chopil se Melvyn opět slova. „Normálně by ta zpráva pokračovala svou cestou a já i můj stín zase svou. Normálně by se nestalo nic nepředpokládaného.“

„Nenormálně se stalo co?“ zeptal se loupežník, kterého dlouhé proslovy rozčilovaly.

„Zapomněli na jedno. Jsem – byl jsem jedním z nich.“

„Nějaký starý známý ti tu zprávu prozradil?“

„Kdepak. Neznám nikoho jiného, než Číslo Tři a Číslo Čtyřicet jedna.“

„Tak jak?“

„Lidé navzájem se sice neznají. Ale domlouvat se nějak musí. Posíláme – posílají zprávy docela obyčejně, protože tajné věci vzbuzují pozornost. Jen je potřeba k jejich pochopení znát kód, jinak se v nich dočtete o něčem naprosto jiném. A já ten kód pochopitelně znám.“

Odmlčel se a obdařil posluchače vítězoslavným šklebem. Ocenění se nedočkal. „Takže jsem změnil plány a vyrazil sem,“ zakončil lehce znechuceným tónem.

Zavládlo ticho. Najednou nikdo žádný dotaz neměl. I proto Melvyn po krátké přestávce (trochu monotónně, aby dal najevo, že mu je lhostejnost posluchačů vice versa lhostejná) pokračoval.

„Bystrým očím se mi nejspíš uniknout nepodařilo – jsou opravdu dobří – ale co na tom. Chtěli, abych je k něčem dovedl, ale zatím dovedli oni mne.“

„K nám,“ shrnul Verserek.

Melvyn zavrtěl hlavou.

„Proč jsi vlastně v Nari utekl?“ zeptala se Laurela do dalšího ticha. Než odpověděl, několikrát se Melvyn nadechl a znovu sklonil hlavu, jak si slova rozmyslel.

„Viděl jsem tě hovořit s vojáky.“ řekl nakonec stranou.

„S vojáky?“

„Na ulici. Když jsme přišli do města. Ještě před několika hodinami, když jsem vás uviděl v táboře, jsem věřil, že jste mě prodali.“

Musela provětrat paměť.

„Ale ti přece jen flirtovali. Víš, vojáci si nevšímají jen své krásné mladé velitelky,“ zasmála se. Nejistě, protože si uvědomila, že  ani teď jí věřit nemusí a ona nemá, jak mu dokázat opak.

„Taky mě potom napadlo,“ přiznal, „že se možná jen ptali na cestu. Ale měl jsem prostě strach. Já – jsou věci, v kterých se opravdu nevyznám,“ přiznal nešťastně. „Proč jedna říká tohle a myslí něco… druhá… To už jsou snad i politici čitelnější. Teď už na tom nesejde. Teď… Myslel jsem, že to nejdůležitější se dozvím v Latmaru, ale teď se ukazuje, že ta skutečně důležitá místa se nacházejí daleko od hlavního města. Něco se děje – a není to jen následek mé… mého…“

Nedopověděl.

Léčitelka na něho zkoumavě pohlédla.

„Ta zpráva?“

„Nebyla o vás,“ řekl Melvyn.

Jak Laurela odhadla, nejspíš ani být nemohla. Pokud šlo o spiknutí, nebyli ani ona, ani kněz, ani loupežník důležití.

Nikdo o nich nevěděl.

„Tak o čem?“ zeptala se.

Melvyn neodpovídal. Zíral do tmy, která mezitím ovládla krajinu. Čekal.

A dočkal se.

Ve tmě zasvítila bílá skvrna.

Rychle nabývala kontury, blížila se.

„Něco se děje.“ zopakoval. „A já se to dozvím.“

To už neznělo tak sebevědomě. Melvynův hlas utichal a nejistěl, jak se z nicoty vynořovala přízračná panna, která mu v poslední dny vstupovala do života, protože on ji o život připravil. Přesto jí dokázal vykročit vstříc.

A tak konečně stanuli tváří v tvář, aniž by jeden z nich musel vzápětí zmizet.

Vrah a jeho oběť.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist